ZÁPIS 1
Odřeniny na kůži, pálí a svědí, do krve nasakuje sůl. Houpání, kývání se, pach. Tupý náraz mého těla na hrubou dřevěnou stěnu. Tržná rána na ruce, krvácí, pálí! Další náraz do stěny, zaslechla jsem zvuk trhané látky a pocítila ostrou bolest v noze. Jak jsem zprudka otevřela oči, oslepila mě modrá barva, všude kolem. V hlavě mě bolelo, barva pomalu mizela, jenom v otvoru několik metrů ode mě vycházela dál. Než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem, slzy na tváři mi oschly a změnily se v další sůl.
Ta sůl byla všude, ve vzduchu, až z ní štípaly oči, v mé kůži, která praskala, suchá a podrážděná, v mých vlasech, ve vysušeném a vybledlém dřevě všude kolem. Pokusila jsem pohnout hlavou, ucítila jsem však tlumenou bolest vzadu na hlavě, tlumenou, ale silnou, omračující...
Probudila jsem se, v očích mě štípalo, zvláštní sen. Hlava mě bolela jako střep, na temeni jsem si nahmatala napuchlé bolavé místo. Prsty a klouby jsem měla sedřené a sůl v nich neskutečně pálila, tržná rána na rameni zčernala, jak se zanesla prachem a špínou. Uši mi drásalo neustálé šumění a hučení. Klepala jsem se, přestože bylo dusno a škvírami mezi ztrouchnivělými prkny sem zavívala jenom ozvěna chladného větru. Ale na stehně jsem pocítila teplo, teplo mé vlastní krve deroucí se z rány, která mě přinutila probudit se. Stehno mi totiž poranil rezavý hřebík, trčící z podlahy tak úžasným způsobem, že jsem se mu nemohla vyhnout.
Opřela jsem se o úzkou dřevěnou lavici u stěny, snažíc se nevnímat ostrou bolest a krev, co se drala ven skrz mé těsné džíny. Několika kroky jsem se dostala k otvoru, jíž sem prýštilo to modré světlo, světlo oblohy bez jediného mráčku. Dveře to byly, dveře, které vedly na malinký prostor dřeva. A za ním….Zírala jsem s ústy dokořán.
Modrý obzor bez jediného pevného bodu, s vlnami, pěnou, hučením, neskonalou hloubkou.
Moře.
Oceán!
Silná vlna uchopila to něco, díky čemu jsem se doteď neutopila, jako krabičku sirek tak silně, že jsem zapadla zpět do přístřešku. Přistála jsem na zem a pořádný kousek si sjela po zemi, přičemž se mi do kůže a oblečení zaryly desítky dlouhých třísek. Zrak mi padl na můj batůžek, převalující se pod lavicí. Ano, tam musí být něco, co mi pomůže! Cokoliv, třeba budík! Budík, abych se odsud mohla dostat a probudit se v měkké posteli!
Ledvinka, občanka, hřeben, gel, kapesníčky, sakra! Tady, mobil! Mobil!!! Už slyším ten mamčin hlas plný obav: „Vero? Jsi tam? Co se stalo, holčičko moje...?“ Rozechvělými prsty jsem odemkla klávesnice a zjistila, že není žádný signál. Žádný signál!
Přímo přede mnou se zvedla asi dva metry vysoká vlna a vrhla se na mě. Plavidlo se rozhoupalo jako na kolotoči, dřevo hltavě nasáklo vodou a mě nahodila další slaná voda. Její hladinu jsem měla najednou po kotníky. Žádný signál...
Vodě se tady nelíbilo, a tak se vrátila zpátky ke dveřím a ven, jako suvenýr si vzala můj červený batůžek. Žádný sig…Hej!!! Vrhla jsem se za ním, na poslední chvíli jsem zachytila jednu přezku. Ale voda nebyla jediná, komu se můj nový batoh za sedm stovek líbil. Druhé ucho totiž měl v zobáku velký šedý pták, nevím, co to bylo, při biologii jsem nikdy nedávala pozor, pelikán nebo labuť, racek. Počkat, labuť vypadá jinak a na racka je to moc malé, no to je jedno, prostě sem dej tu tašku, ty ptáku! Bez rozmýšlení jsem se napřáhla a udeřila mu pěknou ránu za zátylek svým mobilem. Ne, mobilem ne!!! Pták zakřičel a mobil mi vypadl přímo na hranu dveří, kde se rozloupl na tři díly.
„Ty zatracenej parchante!“ zaječela jsem na opeřence, ten se lekl, oplatil mi výkřik a vzlétl.
„Tak zdrhej, ty srabe!“ doprovázela jsem ho na cestu. Jako naschvál se vzedmula další vlna, přehoupla se přes okraj mého voru, nahodila mi obličej a smetla většinu trosek mého spásného přístrojku. Zůstala mi jenom zelená destička s drátky a zdířkami, zůstal mi čip. Co si teď počnu?!
Konečně přestalo být horko, slunce se pomalu sklonilo k obzoru, zato moře bylo stále divočejší. Choulila jsem se v rohu přístřešku, ve špinavých džínách, tílku a lehké bundě, nebyla zima, ale i tak jsem si na hlavu narazila kšiltovku a kolem krku ovázala šátek- toť vše, co mám. Snažila jsem se nevnímat tu bolest v noze, v kůži, v rameni, na hlavě, ach, všechno tolik bolelo. Už několikrát jsem plakala a jednou zvracela. A co víc, se zapadajícím sluncem narůstaly další obavy- co když mě navštíví i něco jiného, než ziskuchtivý racek a dotíravé mořské vlny...?
ZÁPIS 2
Jak se řekne anglicky „dostat se sem“ ? A které ryby jsou jedovaté? Jak dlouho dokáže tělo vydržet bez vody? Která moře nebo oceány leží asi tak v tomhle podnebném pásu? Jak určovat podle slunce hodiny? A proč jsem nedávala ve škole pozor?!
„Are you good?“ vytrhl mě chlapecký hlas z přemýšlení, takový chraplavý a hrubý, přesto v něm byly slyšet obavy.
„Eh, jes,“ vykoktala jsem ze sebe, a zrovna já musela mít z angličtiny horší dvojku.
„Go inside, there’s too cold for ya.“ Co to je inside? Zapněme mozek, dedukce.... Dovnitř! A „ya“ bude asi zkrácené „you.“ Američani prý hrozně zkracují slova. Jsem tedy poblíž Ameriky?
Na houpání a kývání jsem si jakžtakž zvykla, ponorkovou nemocí netrpím odmala. Ale to počasí je zvláštní- horké, suché, ale s bouřkami, jako kdybych byla na rovníku.
„Don’t you really know, how did you get here?” promluvil na mě pomalu, na tohle se už jednou ptal.
„Yes….Eh, no, I don’t. I don’t rem...rem...”
„Remember?”
„Yes.” Sedl si vedle mě a nabídl mi kousek sucharu.
“No, thanks,” řekla jsem, doufajíc, že to znělo dost americky.
“You have to eat,” pobídl mě.
“Oukej, oukej,” vzdala jsem se a strčila do pusy kus starého okoralého chleba.
“What does it mean “oukej”?” zeptal se s otazníky v očích. Co je tohle za člověka?!
No, tak to zase přeháním, kluk to je....slušný. A ušlechtilý, vyhrabu-li vzadu ve svém slovníku ten výraz. A taky zachránce. Automaticky jsem střelila pohledem po mé kocábce, napůl potopené, co jsme přivázali k jeho člunu motouzem. Tehdy jsem měla dost nahnáno,znáte to, vodu máte až k pupíku a pod váma se prohání neidentifikované hejno velkých ryb, o tom, že jste podviživení a nemáte sílu plavat, nemluvě. A jmenuje se Keve. Tipuji ho tak na šestnáct.
“Everybody from twenty first century know, what it mean,” řekla jsem. Neměl tam být nějaký člen? A “s” na konci slovesa...?
“Twenty WHAT?!” vykřikl náhle, “Wake up, you’re in 1680’s!”
Zasmála jsem se tomu špatnému vtipu. Smála jsem se dál, dlouze, histericky, až jsem se rozplakala. Keve na mě nechápavě zíral. No tak, teď potřebuji utišitele! Copak v sobě nemáš sklony k romantice?!
“What’s going on here?” zeptal se zmateně.
“I AM from the twenty first century!” vykřikla jsem.
ZÁPIS 3
“Mám! Eh, I have it!” zajásala jsem dvojjazyčně, vlasec na dřevě mi v rukou kmital, jak se chtěla rybka na druhém konci osvobodit. Keve vyběhl z přístřešku a vytrhl mi “udici” z ruky, což mě dost urazilo. Chápu, že se bojí, protože už mi dvě ryby uplavaly, ale takhle neslušný být nemusel. To ale nebylo všechno, nabídl mi totiž, abychom tu rybu snědli syrovou. Byla jsem zásadně proti, a tak ji trochu “tepelně upravil”, doteď netuším jak, a ani to vědět nechci.
“Hloubka je menší a menší, už za den dorazíme na tamten ostrov,” ukázal při obědě rybí hlavou někam na západ. Začali jsme se bavit, co pak.
“Víš, když jsem tě zachraňoval, myslel jsem, že bys byla dobrá hospodyně. Že bys mi vařila, šila, prala. Ale ty nic takového neumíš.” vyčítal mi neomaleně. Teda ten má vychování!
“Co jsi se vlastně doteď učila?” zeptal se.
“Normálně, základní škola, pak střední…” řekla jsem svou průměrnou angličtinou.
“Ty jsi chodila do školy?” podivil se.
“No a, proč ne?” Jako bych byla nějaký buran! Ale počkat, neměli vlastně v sedmnáctém století nějak právo na studium jenom chlapci nebo... něco podobného?
“Alespoň umím číst a psát!” vytasila jsem svůj argument.
“To tedy neumím. Ale v mapách se vyznám.” zamručel Keve.
“A kam vlastně míříš, námořníku?” prohodila jsem ledabyle. Rozpovídal se, tady píši, co jsem mu vyrozumněla: Jeho rodina pochází z nějakého Anglií kolonizovaného ostrova a šperkařství se v něm dědí z otce na syna. Jejich rodinným znakem je racek s rubínovýma očima. Právě ty dva velké rubíny byly rodinným pokladem, dokud ho před sedmdesáti lety neukradl největší bandita a pirát na světě, Žlutý Hao. Jeho prapradědeček tehdy přísahal, že rubíny získá zpět, a ta přísaha se spolu se zručností rukou a postem zlatníka dědí (opět) z otce na syna. Ale jeho otec i matka nedávno zemřeli a kartářka mu předpověděla velkou cestu, bylo mu tedy jasné, že je to na něm, vydat se pro rubíny. Jako ve filmu.
„A kde ty rubíny jsou?“ přerušila jsem jeho pohádkové vyprávění. Povídal něco o lodi Žlutého Haa a o jeho čtyřech synech, kteří pokračovali v otcově povolání. Haovi piráti jsou známí po celém světě, jedna Haova loď se najde v každém moři, Haových pirátů jsou tisíce. Ovšem Haova generace žije na jediné lodi- na legendárním Rudém drakovi. Pak jsem mu moc nerozuměla, vím, že mluvil o očích, síle a víře, ale nechtěla jsem se ho přeptávat.
ZÁPIS 4
Rozhodně to tady není jako ve filmu. Čekala jsem krásného zachránce s bílými zuby jako v Pirátech z Karibiku, ovocem oplývající ostrov se spoustou lehce dostupného jídla jako v Robinsonovi… ANI JEDNO!!! Ono totiž není moc lehké udržet si zuby čisté, když nemáte ani kartáček, a rozhodně není lehké sehnat na ostrově oběd. Zrovna jsem s Kevem nakládala těžké kokosy a banány, pro které jsem vypotila ten zbytek tekutiny, co mi v těle přebýval, když jsme zahlédli loď. Ta loď neměla na stožáru vyvěšenou žádnou černou vlajku s lebkou a tak, ale piráti to byli. A Kevův člun s přístřeškem zahlédli.
A ještě jedno se musí nechat- piráti nejsou džentlmeni, jako ve filmech, a neskrývají žádné mírumilovné srdce. A už vůbec ne pro dva dorůstající hladové ubožáky s novým, kvalitním plavidlem.....
A víš, co řekl Keve?! „To jsou Haovi piráti, máme to ale štěstí!“
ZÁPIS 5
Pro začátek pár poučení:
Když ti pirát řekne, že máš zůstat, kde jsi, nechoď pryč jako ve filmech. Za to se trestá useknutím ruky.
Nezkoušej piráty svádět jako ve filmech. Neskočí ti na to, tak hloupí nejsou.
NELÍBEJ SE S PIRÁTY!!! Strašně jim smrdí z pusy!
Když pirát řekne „malá loď“, myslí tím malou loď. Když řekne „kocábka“, myslím tím malou starou loď. Když řekne „velká loď,“ myslí velkou loď a když řekne „vrak“, myslí velkou starou loď. Toť základní slovník.
A když řekne pirát „utři tu zasranou podlahu,“ myslí tím, že máš vzít rejžák a utřít podlahu. Mimochodem, to přídavné jméno bývá dost výstižné.
Když tě pirát přiváže ke stěžni, nečekej, že tě za chvíli zase odváže.
Když Keve procedí mezi zuby: „pdej mi tn nž,“ znamená to, že mu máš nenápadně podat nůž a ne na něj přes celou kuchyň řvát: „Cóó?“
NEZKOUŠEJ UTÍKAT Z LODI!!! Naštvaný pirát je horší než smradlavá pusa!
ZÁPIS 6
Čtyři týdny!!! Čtyři proklaté týdny už proklatě trčíme na téhle proklaté kocábce!
„Máme to ale štěstí,“ použil Keve zase tu frázi, díky které bych mu nejraději vyrazila pár zubů, „loď míří na svou základnu, Rudý drak se totiž přemísťuje na letní stanoviště.“ A šeptal dál něco o tom, jak v tomhle oceánu existují dvě nejnebezpečnější místa, kam by se jenom blázen vydal či co. A hádej, člověče, kde právě Rudý drak sídlí....?
Proč zrovna JÁ!!!
ZÁPIS 7
Jsem v malé komoře, kde se skladují lana, petrolejové lampy a tak. Píšu inkoustem, co jsem ukradla od můstku, moje propiska totiž nedávno dopsala. Je hrozná zima. Už asi měsíc a půl jsme na téhle lodi, kapitán Jeffery, nebo jak se to píše, říká, že budeme na Rudém draku otroci. Zatím nesněží, ale na plachtách už se dělá jinovatka a když se dva piráti poprali a jeden spadl přes palubu, odnesl si to těžkým zápalem plic. Na radu Keva jsem se zeptala kuchařky Lizzy, jestli nemá nějakou bundu, a ona mi dala asi o tři čísla větší, ale teplý kabát.
Ptala jsem se podrobněji Keva na toho Rudého draka a tak. Říkal, že přes zimu se schovává na jihu oceánu, kde je místo plné útesů a skalisek, tak nebezpečné, že se tam každá loď bojí. Jednou za půlrok je vždy Velký příliv, rozuměla jsem-li dobře, který zvedne hladinu o několik desítek metrů a Rudý drak tak může proplout dovnitř nebo ven. Každý kapitán Haovy pirátské lodě si musí pamatovat cestu, z ostražitosti totiž neexistují mapy. No a na léto se Drak stěhuje na sever, kde se tvoří trvalá mračna mrazivých mlh, kterým se vždy námořnictvo i kupci vyhýbají, neboť se v nich vždy nadobro ztratí. Hao ale ze své rodné Číny přinesl techniku, jež bezpečně určuje směr, rychlost a hloubku i tam, kde lidské oko nevidí.
Super. Prostředek jara a já mrznu v komoře na košťata.
ZÁPIS 8
„Vera!“ zvolal Keve z přídi.
„Šššš!“ napomenula jsem ho. Neměla jsem proč si dělat starosti, skoro všichni byli v ložnicích a kajutách a pucovali se, dnes jsme totiž měli dorazit k Rudému draku. Byla jsem od Keva pouhých dvacet metrů, a přece jsem ho viděla rozmazaně, tak byla hustá mlha. Dala by se krájet, poznamenala bych, kdybych věděla, jestli by tomu anglicky rozuměli.
„Co to máš s vlasy?“ ukázal na mé blonďaté prameny sahající nerovnoměrně asi tak k uším a vzadu po krk. Keve mě neviděl přes čtyři dny, takže nevěděl, že jsem se rozhodla ostříhat.Ty splihlé, zamotané cancoury, ze kterých opadala sůl, se už ani česat nedaly. Se smutkem a pláčem jsem si tedy od Lizzy půjčila krejčovské nůžky a nedobrovolně vzniklé dredy jeden po druhém ustřihla.
„Ah, to nic není,“ mávla jsem světácky rukou, náhodou to vypadalo docela dobře...
„Čí je tohle?“ ukázal na bílou košili, která svítila zpod mého kabátu.
„Lizzy,“ odvětila jsem stručně.
„Ale to je pánská košile,“ poznamenal s nedůvěrou, zachmuřeně si mě prohlížel.
„A co je ti po tom?“ usekla jsem trochu dotčeně.
„Oukej, promiň.“ vzpomněl si na slovíčko, které jsem ho naučila. Zasmála jsem se tomu. Najednou se mi nad hlavou ozvalo nastydlým hlasem:
„Rudý drak na pravoboku!“ a všechna posádka vystřelila ze svých pokojů, takže jsem musela zalézt do kuchyně. Odtud jsem kulatým okýnkem sledovala tu podívanou.
Z mystické mlhy se vynořil bok lodi tak obrovské, že jsem nedohlédla ani k zábradlí, tak byla vysoká. Byl obložený červenavým dřevem a místo hladkého, oblého kraje se skládal z několika desítek částí, které ve spojích tvořily špičaté výběžky, zdobené něčím připomínajícím obrovské zuby nebo slonovinu. Na každém desátém metru ve dvou liniích vykukovaly otvory pro děla, jež v poměru k lodi připomínala brčka od pepsi koly. Vypadala jako opravdový drak, rudá, obrovská a mocná. To jsem ale ještě neviděla všechno! Když jsme zepředu obeplouvali loď, která by se dokázala rovnat s Titanikem, zahlédla jsem Rudého draka v plné své kráse. Přídi totiž korunovala obrovská vyřezávaná a kovem zdobená hlava draka, ze které do obou stran (na pravý a levý okraj paluby) vybíhalo zvláštní, zdobené zábradlí, jež tak připomínalo ostny na drakově hřbetu. Tvor měl rozhněvaně otevřenou tlamu a zlostné oči. Na přídi, která opět nebyla klasicky zakončená, nýbrž se sbíhala do ostrého, prohnutého úhlu, nad úrovní vodní hladiny vystupovaly ze dřeva obrovské ocelové pařáty, zřejmě užívané při kontaktu s nepřátelskou lodí- ty jsme obeplouvali obzvlášť obezřetně.
Zajeli jsme k Rudému drakovi, ale paluba byla příliš vysoko, tam bychom se přeci nijak nemohli dostat, vždyť i pirát, co měl službu na rozhledně, by tam nedosáhl. Najednou se však v boku lodi začal objevovat otvor a z něj se pak k nám přesunula pevná lávka osvětlovaná lampióny. Vystupovala jsem jako jedna z posledních.
„To je jak za Čingischána,“ vydechla jsem omámeně.
Procházeli jsme strojovnami, kuchyněmi a chodbami s pokoji, až jsme vystoupali několik pater a objevili se nahoře. Prostor na přídi byl jako dva bloky veliký, poté vystupovala ze středu lodi budova typického asijského stylu- dřevěná, s prohnutým zakončením černé střechy, měla asi tři patra. A tolik stěžňů, snad sedmdesát nebo kolik! Rudý drak měl plachty ve TŘECH řadách (na šířku): prostřední zabírala většinu místa, okrajové pomáhaly při zatáčkách, vyrovnávání a při plném chodu, jak mi vysvětloval Keve. Ale plachty byly svěšené, takže jsem si je nemohla prohlédnout, na beton, že jsou se symbolem draka nebo tak něco.
Kapitán Jeoffrey, nebo jak se to píše, představil svou loď a podal určitá hlášení, jež jsme nesměli slyšet, pak prohodil něco a příležitostných otrocích a ukázal na nás, zástupce (nebo kdo) mírně přikývl hlavou se šedinami a pokynul posluhům, aby nás odvedli. Posluhové, jak se jim tady na lodi říkalo, mě odvedli na úplně jinou stranu lodi, než Keva. Doufám, že ho ještě uvidím.
ZÁPIS 9
Je to tady jako v Čínské čtvrti, až na to, že jsem ještě nikdy v Čínské čtvrti nebyla. No prostě všude jsou Asiati a pořád musím pracovat. Už zase dělám v kuchyni, myji nádobí, na tak velké lodi mi nezbývá, než mýt nádobí celou věčnost. Moje ruce už jsou úplně rozmáčené a zažralo se do nich mýdlo. Teda už toho mám dost. Kůže si sice už na podnebí trochu zvykla, ale pořád bolí na dotek, mám rozervané ruce od drhnutí dřevěné podlahy a na hlavě něco, čemu se při troše štěstí dá říkat vlasy. Mrznou mi nohy, že je vůbec necítím, všude mě svědí z toho kousavého kabátu a každou chvíli mám dostat menstruaci. Jak se mám TAKHLE líbit tomu božímu, úžasnému, půvabnému lodníkovi Joeovi, který o mě nedávno projevil zájem?!
„Hašami taka!“ píchl mě jeden Korejec loktem do žeber, omluvně jsem něco zamručela a jala se drhnout zbytky jídla z nekvalitního hliněného talíře. Ještě, že si zítra měním službu s May, se kterou sdílím postel, jak bych mohla nazvat tu jednu silnější a jednu slabší deku na zemi ve velké místnosti pro otroky. Jo, být tak posluhou.... May je asi sedmnáct, tedy stejně, jako mně,a narodila se tady svému anglickému otci a čínské mamince. Dělá v prádelně a každý týden si to se mnou tajně mění, aby se v tom stereotypu taky nezbláznila. May to tak dělá se spoustou kamarádek, baví ji to. Je moc hezká. Ale Joe se o ni nezajímá, to mě se přeci zeptal na jméno!
Měla bych myslet víc na Keva. Možná, že teď, když venku cloumají se stožáry ledové vichry, plápolá jako kus hadru na jednom z nich a zmrzlýma rukama se snaží udržet úchytů, aby mohl přivázat urvanou smyčku. Možná, že právě s několika desítkami dalších lodníků silně táhne za provaz, protože se jedna stěna z budovy bortí a oni se ji snaží zadržet. Třeba teď trčí někde ve skladech munice a čerstvě nabíjí a kontroluje děla, kdyby byl Rudý drak náhodou přepaden; představovala jsem si, jak volá na tři ostatní nosiče: „Hej-haka!“ a jak zvedají obrovský koš plný nádobí nebo prádla nebo čehokoliv, odnášejíc ho na své místo. A nebo taky tajně utekl ze své služby a pátrá po rubínech svého prapradědečka.
„Hašami taka!“ vysloužila jsem si pohlavek od tlusté Číňanky. Nevím, co to znamená, ale vždycky na to odpovídám omluvou. Ještě abych se učila čínsky, když mi ani ta angličtina nejde!
ZÁPIS 10
Potkala jsem Joea. Je úúúplně úžasný!!! Má vlnité, polodlouhé hnědé vlasy, opálenou kůži a oříškové oči a pod nosem knírek. A teď se podrž: MLUVILA JSEM S NÍM!!! Má tak perfektní, chraplavý hlas, že jsem asi desetkrát nezmohla na odpověď, takže jsem před ním vypadala jako husa, ale to nevadí, alespoň teď mi to nevadí, až přijdu zase k rozumu a budu myslet reálně, tak mi to vadit bude, protože jsem se před ním totálně ztrapnila, no prostě to bylo takhle:
Kuchařka mi řekla, ať vyhodím ty a ty zbytky do kontejneru přímo pod palubou, protože ten kuchyňský se ucpal. No a když jsem to vyhazovala (taky to pěkně smrdí, to vám řeknu, a když se vlastně vrátím zpátky, vypadala jsem úděsně: na sobě rozervané boty, z džínů jsem si udělala jenom spodní vrstvu kalhot, co jsem si ušila, přes to nějaký odporný svetr a špinavá zástěra….ACH BOŽE!!! Jak mě vlastně mohl poznat?!) No a pak přišel nějaký lodník, bylo mu tak čtyřicet a něco, byl zarostlý a páchl pálenkou, ve své opilosti si mě asi spletl se Cindy Crawford a normálně se na mě vrhnul! Kopla jsem ho…tam, však víš, jako ve filmech, ale to ho naštvalo ještě víc a on mě chtěl začít mlátit, když přiběhl Joe a zachránil mě!
Teda, samozřejmě, že to pak zakecával, docela důvěryhodně mi vysvětloval, že tohle není žádnej pajzl, že na Rudým drakoj je sakra přísná morálka a že má hošánek štěstí, že ho Joe nenahlásil, jinak by prej letěl. No a ptal se mě, co se děje v kuchyni nového, já vykoktala jenom, že mám teď hodně práce, protože jak se porvaly ty dvě holky, tak obě mají zlomeniny, pár dní si poleží a já to musím vzít za ně a tak, což jsem udělala chybu, protože on řekl, že mě teda nebude zdržovat a otočil se. No a já kráva na něj zavolala, ať ještě počká, načež jsem nevěděla, co říct, a tak jsem žbrblala svou „perfektní“ angličtinou něco o tom, jak mi ta služba začíná až zítra, pak nastala trapná chvilka ticha, on se zeptal, jestli potřebuji ještě něco, a já si konečně vzpomněla a vyhrkla:
„Pozdravuj Keva.“ On se tak zarazil, pak už nic neřekl a odešel, a já slepice si uvědomila, že to znělo, jako by byl Keve můj kluk! Ale on není můj kluk! Není!!!
ZÁPIS 11
Keve není můj kluk!!!
ZÁPIS 12
Poplach!!! Nejdřív nás narvali do našich kajut, že je výjimečný stav či co a já vůbec nevěděla, o co kráčí. S May jsme brejlili z těch malých, zadýchaných, kulatých okének ven do mlhy, ale nic jsme neviděly. Loď ve vší tichosti (Nesměly jsme ani mluvit!) zvedla kotvy, vypnula své plachty (Škoda, že jsem je zase neviděla!) a pohnula se z místa.
„Co se vlastně děje?“ zašeptala jsem zmateně May do ucha.
„Do mlhy vstoupila skupina lodí, určitě námořnická flotila!“ hlesla vyděšeně kamarádka.
„Ale jak to můžou vědět? Vždyť není vidět ani na metr!“ divila jsem se.
„Rudý drak má přeci své vybavení! A i kdyby to selhalo, máme své hlídky a poplašné systémy!“ vysvětlovala May polohlasem. Vypadalo to, že jsme jenom pár metrů od flotily, protože všude bylo hrobové ticho, takže i zavlnění plachet ve větru oproti tomu bylo jako hromobití. Loď co nejrychleji otáčela směr, aby se jí námořnictvo nevinně vyhnulo, když jsme uslyšeli hluk- krákání, plácání křídel a skřekot. Přitiskla jsem nos na sklo, z naší lodi vzlétalo hejno ptáků!
„Někdo vypustil poštovní racky!“ zděsila se May, „Jsme prozrazeni!“ V tu chvíli už bylo jasné, že si nás flotila všimla, a tak začal opravdový frmol:
„Rychle, rychle, nastupujete do záložní ozdravovny! Hikaši nimoko tai!“ křičel Číňan, který otevíral velké dveře. Na palubu se vřítily stovky nohou a ve zmatku se začaly mobilizovat k obraně. Okénkem jsem zahlédla z mlhy se vynořující příď poměrně velké lodi. Kdo by vypouštěl ptáky, aby přilákali pozornost?! Sama jsem se na ně včera dívala, jsou perfektně zabezpečeni, to nemohla být náhoda! Kdo by chtěl, aby byl Rudý drak napaden???
Keve!!!
V tu chvíli mi konečně bliklo, no to je přeci jasné! Flotile námořnictva se Rudý drak ubrání, to věděli všichni, šlo mu o to, vyvolat zmatek na lodi! Odpojila jsem se od davu, všiml si mě jenom jeden dozorce,ten to ale nenahlásil. Hned, jak jsem vystoupila na palubu, vrazili do mě dva lodníci, co nesli meče a šavle k okrajům lodi, kdyby náhodou došlo ke kontaktu háky. Na přídi bylo asi čtyři sta mužů, a to jsem nepočítala další já nevím dvě stovky na všech plachtách a záď. Věděla jsem, kde Keva hledat.
K hlavě Rudého draka to bylo asi sto metrů, vzdálenost v tom chumlu nepřekonatelná. Přesto jsem se prodírala a narážela do posádky, až jsem zahlédla, že u hlavy je stráž. Stráž?! No ano, vždy tam byl jeden hlídající voják, ale teď jich tam bylo snad dvacet! Přinesli nějaké krabice a bedny a z nich vyndávali nějaké obrovské koule. Vyběhla jsem, abych se skryla za nízkým přístřeškem, ale tam mě někdo zacpal pusu a strhl dovnitř.
„Nech mě ty hajzle!“ zaječela jsem česky, ruce trochu povolily, „Ty sviňáku hnusnej nakopu ti kou.....Keve?“
„Co že si říkala?“ nechápavě na mě upřel svoje hnědé oči. Přesadila jsem na angličtinu.
„Nic, co tady děláš?“ vyhrkla jsem větu, kterou vždy používají ve filmech, i kdy jsem věděla, co tady samozřejmě dělá.
„To teďka není tvoje věc, musíš se vrátit!“ zašeptal mi.
„Myslíš, že ti s těma rubínama nechci pomoct?!“ vyjela jsem na něj drsňácky, přičemž jsem si šlápla na jazyk a zakoktala se, takže to zas až tak drsné nebylo. Keve se nadechl, chtěl mi oponovat, ale kolem najednou zavládlo ticho. Drak už měl muže na svých pozicích a trpělivě vyčkával, jestli soupeř náhodou neztratil stopu.
Neztratil.
„Toudaji!“ zaslechla jsem, vykoukli jsme škvírou ve dřevě, obrysy lodí se rýsovaly v mlze. Uši nám ohlušila obrovská rána, jak asi sedm našich děl na pravoboku vypálilo, paluba se mírně rozkývala. Oponenti se ještě nezmohli na odpor, tak po chvíli následovala rána z druhé řady děl. Rudý drak jich měl na každém boku asi sto ve dvou řadách a tři obrovská na zádi.
„Co teď?“ překřičela jsem ten rámus.
„Ty tady zůstaň, já musím nějak odlákat vojáky od hlavy!“ odpověděl mi Keve. V tu chvíli se otevřely nízké dveře a do nich se vsunuly dvě ruce sahající po nových doutnácích a sirkách- byli jsme samozřejmě v příručním skladu. Ruce následovala hlava.
„Joe!“ vykřikla jsem s úlevou, měla jsem opravdu na mále, málem jsem se tam počůrala strachy. Joe si nás změřil, jak jsme na sebe nalepení (Sakra!), načež naštvaně zařval:
„Co tady sakra děláte?!“
„Kdo to je?!“ nevěřícně se na mě podíval Keve. Ignorovala jsem ho, hltala jsem Joea, jeho boží oči a perfektní rysy v obličeji, jak byl rozzlobený, vypadal úplně..... AAAH!!!
„Joe,“ řekla jsem jako ve snách, Joe, vezmi si mě! Líbej mě, až naše horká těla splynou v...
„Tak co je?!“
„Joe,“ zopakovala jsem, „Prosímtě, buď teď dělej, žes nás neviděl, anebo nám pomoz utéct!“ vyhrkla jsem, upřímně podivena, že jsem tu větu řekla gramaticky správně. S nadějí jsem až šilhala, abych v jeho očích vyčetla nějakou emoci.
„Toudaji!“ ozvalo se znovu, Joe se ještě víc přikrčil a křikl:
„No, tady mě nic nečeká! Zjistil jsem, že větší šanci u Rudého draka mám tam venku!“ a bez dalšího vysvětlování si k nám přisedl. Keve obrátil oči v sloup. Pak ale navrhl toto:
„Hele, Joe, tvůj úkol teď je dostat se k záchrannému člunu na zádi a spustit ho na vodu tak, aby ho provazy ještě držely. Sejdeme se za deset minut pod nenižším skladem munice.“ Joe kývl, věnoval mi poslední pohled, určitě to všechno dělá kvůli mně, a vyrazil.
„Ty tady počkej a nehraj si na hrdinku,“ Nařídil mi stejně odměřeným hlasem Keve.
„Ani náhodou, půjdu za tebou a budu dělat zálohu!“ bouřila jsem se. Keve vzdychl, vylezl ze dveří, vzal provaz a normálně ty dveře zavázal! Zamknul mě!
„Přijdu si pro tebe,“ řekl mi pak trochu něžněji a rozeběhl se pryč. Jen, co mi zmizel z dohledu, ohlédla jsem okolí- provazy, pár sklenic oleje, doutnáky a sirky- ne, přece se tady neupálím jako Johanka z Arku. Šavle! Ano, prachobyčejné šavle, ty, co nesli muži, když jsem vešla na palubu, na pouhé přesekávání lan s háky při obsazování lodi. Neměla jsem místo pro rozmach, pižlala jsem motouz skrze škvíru mezi dřevy, ostří bylo otupělé a z nekvalitního kovu. Až konečně! Vzala jsem s sebou ještě jednu šavli a rozeběhla se ke dračí hlavě.
Flotila se rozhodla Draka obklíčit, asi šest stejně velkých lodí jsem viděla na všech stranách, my jsme však pálili z děl jako diví, paluba se stále otřásala a kývala. Konečně jsem zahlédla Keva, pral se tam se třemi vojáky, co nechápali jeho útok, ostatní byli povoláni jinam a jeden ležel na zemi. Měli výraznou přesilu, doběhla jsem právě, když se jeden napřahoval svým mečem a křičel:
„Tady máš, ty zmetku!“ Chtěl ještě něco dodat, ale na zádech ho něco bodlo.
„To bych nedělala,“ pronesla jsem co nejchladněji, špičku své šavle zapíchnutou v jeho zádech, měl asi dva metry, velitel hlídky. Keve dal jednomu do zubů a druhého kopl do břicha, bylo jasné, že by nás zabili. Museli jsme tedy zabít my je. A tak jsme je hodili přes palubu.
„A teď rychle, než si nás někdo všimne!“ vydechl unaveně, ani mi nepoděkoval! Vrhl se ke hlavě, najednou byla větší, než se zdála, celý se do ní vešel vestoje a ještě měl místo. Opět z jejího vnitřku vylezl:
„Zevnitř je nedostanu, musím na něj vylézt.“
„Tak se hlavně nezabij,“ odvětila jsem mu a podala mu kus provazu, který si uvázal kolem pasu a druhý konec přes zábradlí. Rychle a zbrkle vyšplhal drakovi mezi uši, spustil se trochu níž a už si ti dva koukali do očí. Pokusil se nehty i nožem, ale rubíny nepovolily.
„Nejde to! Zkus nějakou páčku uvnitř!“ zařval na mě. Přestoupila jsem pár zvláštních hrbolků a výběžků na zemi, stoupla si do vyznačených šlápot a malým otvorem v Drakově čele zahlédla Kevovy vlasy. Kevovy vlasy a příď velitelské námořnické lodi.
„Keve!“ zaječela jsem, „podívej se dopředu!“ Keve vykřikl a vyděšeně vřískal:
„Dělej, zmáčkni něco!!!“ Tak jsem zkusila jednu velkou páku, šlo to ztuha, načež se něco pod podlahou pohnulo, výběžky se narovnaly a když jsem konečně pochopila, do čeho vojáci předtím nakládali ty veliké koule, vykřikla jsem:
„Keve, dál od tlamy! Dál od tlamy!!!“ a Rudý drak vyplivl ohnivou kouli přímo do protější lodi. Tedy, samozřejmě to byla koule s obsahem hořlavých a výbušných látek, která se na zmáčknutí páky otřela o síru nebo jinou chemikálii, čímž se vznítila a katapultem zabudovaným do otvoru Drakovy tlamy vystřelila dopředu, polákovsky řečeno.
„Páni!“ vydechla jsem já i Keve najednou. Byly tam ještě tři páky, řekla jsem to Kevovi.
„Tak je zkus všechny!“ nařídil mi nerozvážně. Silně jsem zatáhla za druhou páku, Keve spatřil, jak z Drakových ocelových pařátů vystřelily veliké ostré kotvy, které se zabořily do nepřítelovy přídě jako nůž do másla a ponořily ho o dalších několik čísel níž. Loď se však stále přibližovala, byla od nás takových třicet metrů.
„Dál!!!“ řval Keve. Zatáhla jsem za další páku, všechny byly stejné, jenom na nich bylo něco čínským písmem, což mi moc nepomohlo. Rudý drak začal chrlit oheň tak dalece, že zapálil snad půlku námořnické přídě.
„Áááá! Pálí!!!“ ječel Keve. Aktivovala jsem poslední páku, Drakovy drápy se pomalu vysunuly a zabořily své ostří do nepřítele, jako když orel lapí ubohou myšku. Tím zasadil velící námořnické lodi poslední ránu, ta se rychle začala potápět. Keve sklouzl po drakově rozžhavené hlavě.
„Vero!“ visel na dlouhém laně pod Drakovou bradou s ocelí zdobenými vousy a volal mě. Vyběhla jsem k zábradlí, zapřela svou váhu do provazu a táhla.
„Ne, počkej!!!“ zastavil mě. Přímo v Drakových vousech viděl dvě veliká černá tlačítka, natáhl se a zmáčkl je. Ozvalo se nepatrné cvaknutí.
„Nahoru, rychle, než vypadnou!!!“ zaburácel, a já chudáček snažně vytahovala, až byl Keve nahoře, málem se přerazil, když opět lezl na draka a nožem opatrně vydloubl dva rubíny velké jako dvě mužské dlaně. S úsměvem si je vsunul do vaku a ten asi na sto tisíckrát zauzloval.
„Vzpoura!“ ozvalo se jadrně za našimi zády, takových pět mužů v plné zbroji si všimlo, že jsme trošičku manipulovali s Dračí hlavou. Trosky veliké lodi před námi to dokazovaly.
„Zdrháme?“ zeptal se tiše Keve.
„Yeah!“ vykřikla jsem, prosmýkli jsme se kolem překvapených vojáků a utíkali do podpalubí.
„Sledují nás,“ sdělil mi mezi soustředěnými nádechy Keve.
„Tak si zahrajeme,“ pronesla jsem světácky a začala v uličkách kličkovat. Několikrát jsme se sami ztratili, ale nakonec jsme je setřásli a dokonce se dostali na záď lodi.
„Kolik asi tak máme času?“ zeptal se Keve, vzal mě za ruku a vedl poschodími dolů, kde to znal zase on.
„Moc ne,“ pokusila jsem se o střídmou odpověď.
„Tak, tady je to. Pamatuješ, jak jsme sem přijeli a v boku se otevřel vstupní otvor? Tak těch je na lodi asi dvacet, několikrát jsem dělal obsluhu. Teď mi musíš pomoct...“ a zapřel se do veliké páky na ozubeném kole, postavila jsem se na místo jednoho ze šesti otvíračů a málem jsem si urvala ruce, než se objevila malinká škvíra, kterou nás ovanul vlhký chladný vzduch.
„Oh my god,“ zasupěla jsem, dál už to šlo ale lépe.
„Tak, a teď skoč,“ řekl jen tak od věci Keve. Podívala jsem se dolů.
„A do prdele.“
„Co říkáš?“
„Oh, nothing...“ Bylo to několik metrů! Dole byl velký člun a na něm jsem poznala Joea, jak na mě mává. No tak, holka, teď buď statečná, kouká se na tebe tvůj idol!
„Come on!“ pobízel mě Keve soucitně, „zas taková výška to není, to se jenom zdá.“ Zacpala jsem si nos, řekla Kevovi „Bye,“ a skočila s odrazem do dálky, abych se když tak nerozmlátila o trup lodi. Letěla jsem dost dlouho a protože jsem chytrá holka, nadechla jsem se až těsně před dopadem.
BOLELO TO !!!
Nejdřív jsem zmatkovala, hlavní myšlenka byla: „Hlavně si nelokni, plav nahoru!“ A tak jsem, s očima zavřenýma, to tak, mít je otevřené jako ve filmech, a žíravě slaná voda mi vypálí oči, udělala asi sto temp, jak bych mohla nazvat zběsilé mávání jednou rukou a dvěma nohama. Teprve potom jsem ucítila, že jsem na vzduchu a hlasitě jsem se nadechla, jako to dělají ve filmech, čímž jsem si lokla a pořádně se zakuckala a málem se utopila, ale to už mě držela Joeova ruka a pomáhala mi do člunu, málem mi vyrval rameno z kloubu, ale jinak to nešlo. Keve se vynořil chvíli potom, zoufale tápal ve vodě a rozhlížel se, šlapal vodu, byla studená, tak jsem na něj křikla a natáhla ruku, pomalu ke mně doplaval.
Když už jsme byli všichni “naloděni“, Keve a Joe se chopili vesel a zabrali směrem od lodi, odkud připlulo námořnictvo. Samozřejmě jsem se nabídla, že se s nimi budu střídat, a oni to přijali. Sakra, to nebylo v plánu. No a potom, co jsem prohledala vybavení záchranného člunu, jsem jim oznámila, že máme asi sedm dek, zásoby asi na měsíc, několik nožů a pruty, dva kompasy a nějaké košile. A dva soudky vody.
„Slušný,“ okomentoval to Keve.
„Co bys chtěl, když to je člun pro třicet osob,“ ušklíbl se Joe. Ti dva se nebudou mít moc rádi. Ale co. Hlavně, když se nesežerou.
„No, tak vzhůru za dobrodružstvím.“ Nadhodila jsem optimisticky, oba mě sjeli pohledem. Ach, já zapomněla, tady se nic nedělá z touhy po dobrodružství, to pirátství, námořnictvo, bitvy, hrdinové a tak. Všechno je to pro peníze- Kevova touha po rodinném bohatství, Joeův sen stát se kapitánem nebo něčím lepším u Haových pirátů.
Nebuďte zklamaní. Nejsme přeci ve filmech.
