„Zdá se, že magie je jim čím dál bližší. To musí skončit.“
Zhenor se napřímil, stáhl si kapuci své černé, rudě lemované kápě inkvizitora z hlavy a nepatrným gestem pravé ruky poslal své svěřence pryč z místnosti. Zadíval se do vrásčitých očí vrchního inkvizitora a naslouchal přeskakujícímu hlasu vycházejícímu z popraskaných rtů.
„Nemyslím, že by nás ta sekta mohla v blízké době nějak ohrozit, ale prevence je základem úspěchu, mladý bratře. Navíc se mezi venkovskými alchymisty proslýchá, že v klášteru Azhar je nadprůměrné množství surové magie,“ Soor se odmlčel a upřel svůj zrak kamsi do dálky. „Není divu, že jsou tak vytrvalí.“
„A co si žádáš ode mě, můj pane?“ zeptal se Zhenor.
„Zatím nic než podrobnou prohlídku kláštera. Zjisti, nakolik umí sutilovci využívat magické energie a podej mi zprávu. Pošlu s tebou posla.“
Zhenor se zarazil.
„Proč posla, pane, když...“
„Sutilovci našli osvícení v magii,“ přerušil ho vrchní inkvizitor, „bude lepší, když jim nebudeme ukazovat sílu té naší.“
Mladému vyšetřovateli pohasla jiskra v očích, smutně přikývl. Těšil na další využití svých tak dlouho získávaných dovedností.
„Alespoň prozatím,“ dodal s odporným úšklebkem. Zhenor se také usmál. Vlastně se začal hlasitě smát. Rychle svůj smích přemohl, nasadil si kapucu na hlavu, aby nebyl vidět podlý úšklebek na jeho tváři a vyšel z pracovny.
* * *
V krčmě vládla rozjařená nálada, do všech koutů se rozléval opilecký pach a sem tam se někde popralo několik mnichů. Byli to církevní mniši, mohli si to dovolit. Pivo teklo proudem a hostinský se prolamoval pod vahou nošeného jídla. Několik střízlivých mnichů se smrsklo do jednoho rohu ke třem stolům a hrálo karty. Od stěn se odrážely nadávky a sprostá slova, stejně jako hlasité nabídky mnichů místním děvkám, vždy povzbuzované opilým publikem. U dveří se nějaký muž skácel na zem. Po několika kopancích ho odnesl párek jeho rozjařených přátel. Kdyby tyhle scény mohlo shlédnout obyvatelstvo Dursinska, přestalo by, pravděpodobně, platit své „dobrovolné příspěvky milované církvi“, vymáhané obtloustlými, avšak silnými, inkvizitory. Ale Zhenor byl jiný. Patřil k „těm lepším“.
Vstoupil do krčmy a rozhlédl se. Žádný z mnichů si ho nevšiml, nebo to alespoň nedával najevo.
„Nazdárek vespolek.“ Opilci se otočili po hlase, někteří zamručeli pozdrav a raději se znovu věnovali své zábavě. Jako vždy. Nikdo raději nechce mít nic s inkvizitorem. Každému se taková známost může jednou vymstít. Všichni vědí, že inkvizitoři mají schopnosti, jaké si nedokáží ani představit. Bojí se jich a zároveň jimi pohrdají. Inkvizitor je vyvrhelem společnosti, ale bez inkvizitorů by nikdy nebyla společnost takovou, jak ji dnes každý zná – rájem pro církevní mnichy a ostatní členy Církve, peklem pro těch zbylých pětadevadesát procent občanů žijících v bídě, dřících do setmění na svých statcích a polích, aby mohli splatit neuvěřitelně vysoké desátky.
Zhenor se pousmál. „Hledám posla jménem Ascot.“
„To jsem já,“ ozval se jeden ze střízlivých karetních hráčů. Otočil se ke vchodu, kde stál Zhenor, zvedl se, kývl jeho směrem a zeptal se : „Co chceš?“
„Zdá se, že starej má pro tebe prácičku,“ odpověděl Zhenor,
„A můžeš mi laskavě povědět, proč neposlal někoho, ehm, více kompetentního?“
„Jsem tou nejkompetentnější osobou, chlapče. Jedeš se mnou do kláštera Azhar.“ V hospodě všichni ztichli a otočili se na inkvizitora. Když zaslechli jméno Azhar, někteří vypoulili oči zděšením, jiní překvapeně vydechli. Každý věděl, že v Azharu straší. A každý se bál jen vyslovit to jméno. Ascot si k tomuto zděšení přidal ještě fakt, že několik následujících dnů prožije s inkvizitorem a vypadal jako značně ošoupaný pytel neštěstí. Když se vzpamatoval z prvotního překvapení, snažil se Zhenorovi odporovat.
„Najdi si někoho jiného. Upřímně, já nechci nic mít ani s tebou, ani s Azharem. Nikam nejedu.“
„Tak to budeš muset vysvětlit starýmu,“ usmál se Zhenor. Ascot si povzdechl, ale rychle došel k závěru, že jsou příjemnější věci než hnít po zbytek života v hladomorně, i když mezi ně patří návštěva strašidelného kláštera a společnost inkvizitora.
Zhenor se znovu usmál a odešel. Než za sebou zavřel dveře, zavolal na Ascota, ať ráno připraví koně a zavazadla.
* * *
Nejsem žádnej podělanej sluha, myslel si Ascot. Nebudu sloužit nějakýmu zasranýmu čarodějíčkovi jen proto, že to nařídí dědek na smrtelný posteli.
„Ah, dobré ráno, hm, pane.“
„Dobrý, Ascote.“ Zhenor se musel usmát, když viděl, jak Ascot pro jistotu zaujal místo poslušného poskoka. „Hotovo?“
„Ano, pane, můžeme vyrazit. Tedy, pokud nemáte ještě nějaké speciální přání.“ Ten parchant. On se mi směje!
„Ne, myslím, že pojedem.“
Nasedli na koně, vyjeli za bránu kláštera, dotáhli sedla a vyrazili. Sotva minuli hranice opatství, vídali každou chvíli vesničany pracující na svých polích, mnohdy několik mil vzdálených od vesnice, statky plné hladového dobytka a zpocených sedláků, vyhublé děti a karavany kár, vozíků a vozů naložené obilím, kukuřicí, drůbeží, vejci a mlékem směřující do kláštera, aby se prázdné vrátili zpět do zbídačené vesnice. Tohle je naše práce. Tisíce lidí pracují, abychom my mohli vést spokojený a ničím nerušený život, pomyslel si s potěšením Zhenor. Ascot na to měl ale poněkud jiný názor.
„Stovky let budovali tito lidé příjemný, demokratický a mírumilovný stát, který řídil milovaný král. A pár hodin stačilo k tomu, aby to Církev v den Revoluce zničila, zpustošila a znehodnotila, aby sesadila vládu a nastoupila v podobě uzurpátora do čela země, a aby tím zničila tisíce lidských životů.“
„Dávej si pozor na jazyk, chlapče.“ Víc k tomu Zhenor neměl co říct. Ten chlapec měl v jistém slova smyslu pravdu. To ale Zhenorovi nevadí. Jemu se žije dobře. „Proč jsi tedy církevním poslem, když ji vlastně odmítáš?“
„Vážně neznáte odpověď sám?“ odvětil Ascot. Zhenor se zasmál, tentokrát nahlas. Odpověď samozřejmě zná sám. A proč vlastně ne? On má také důvod k nenávisti, kterou vlastně k Církvi cítí. Ale hlavně, že se mu žije dobře. Mají s Ascotem něco společného.
Po několika dnech jízdy již téměř dosáhli svého cíle. Teď se ovšem zdá, že do kláštera Azhar se přece jen dostanou až o něco později, než předpokládali.
„Podívejte, chlapci, docela spěchám. Byl bych rád, kdybyste mě a mého společníka pustili dál.“ Cestu jim zastoupilo pět chlápků, nekvalitní meče tasené, dýky za pasem, výraz radostného očekávání finančního obnosu v očích. Zkrátka zloději. Špinaví, podlí zloději.
„Si zrovna uhod! Nechtěl bys eště červenej kobereček pod kopyta?“ řekl se jeden z nich. Ostatní se jeho lacinému žertu začali nekontrolovatelně smát. Zhenor slezl z koně, sundal kapuci z hlavy a vykročil směrem k nim.
„Hoši, hoši, nevidíte můj hábit?“ usmál se Zhenor. Viditelně se bavil. Zato Ascot měl srdce až v krku, s koněm nepozorovaně o kousek couvl a snažil se vypadat, že tam vůbec není.
„Myslíš, že sem slepej? Jasně, že vidim tvůj hábit, ty zazobanej idiote, jinak bysme tě asi ani nezastavili, ne? Každej, kdo si může dovolit takovej obleček musí mít dost peněz i pro nás,“ smál se. „Teď nám ale hezky vysol, co máš a můžete padat.“
„Já měl na mysli především barvy toho hábitu. Tu černou, která symbolizuje strach, utrpení, bolest a smrt. A rudou, barvu krve, ale také života a poznání. Tyhle dvě barvy znamenají, že tvůj život je položen na váhy. Miskami jsou mé ruce.“ Zhenor se usmál, rychle však ten výraz skryl a podíval se na mluvčího zlodějů nepřátelsky. Ten se zarazil, snažil se však zachovat si svou tvrdost.
„Tim chceš říct jako co?“
„Je to zdvořilejší a příjemnější způsob, jak říct pěti nepříjemným, páchnoucím a sprostým zlodějům sbohem.“
„Počkej, ty zasr...“ Zlodějův výbuch byl přerušen hlasitým zvukem hromu. Zhenor už delší dobu soustřeďoval svou vůli a vyhledával i ty nejmenší kousky magické energie v okolí, aby poslal lupiče k pánu. Pod nimi se začala třást země, zloději se neudrželi na nohou a ztratili rovnováhu. Jeden z nich nemotorně spadl na svůj meč, než však stačil vykřiknout, země se otevřela, pohltila pět zmítajících se těl a znovu se uzavřela. Zhenor se na scénu díval s trochu přihlouplým úsměvem dítěte, které má radost ze svého prvního obrázku, Ascot málem spadl z koně, jektal zuby a třásl se. V očích měl výraz čirého zděšení. Vše se odehrálo tak rychle, bylo to tak neuvěřitelné. Teď všechno vypadalo, jako by se nic nestalo, až na…
„K čertu s těmi příživníky,“ dodal k představení stále se usmívající inkvizitor.
„To, to, to...,“ opakoval zpitoměle Ascot, „to bylo...“
„Jo, jo, konečně jsi viděl kouzlo. Dobrý ne? Ale tohle bylo jen něco malinkýho.“
Když se Ascot trochu vzpamatoval (asi po dalších třech mílích), pomyslel si, že tenhle výlet s inkvizitorem možná nebude zas tak špatný.
* * *
Na obzoru se před rudým, zapadajícím sluncem rýsovala silueta kláštera Azhar. Zhenor i Ascot již několik mil cítili podivné napětí. Ascot to přisuzoval duchům, tajemným vrahům a umrlcům - věcem, kterými byl klášter tolik proslaven. Každým krokem a skokem koně blíže k řádu Sutil, jejich nebezpečným praktikám, krvavým obřadům a strašlivé magii se posel cítil hůř a hůř. Teď již ani nevnímal samotnou cestu, existoval pro něj jen klášter na obzoru, strach a tlukot vlastního srdce. Měl sto chutí obrátit se a nechat inkvizitora inkvizitorem. Vrátit se do církevního kláštera, do krčmy a tam se opít do němoty. Ale neudělal to. Proč? To sám nevěděl. Snad ta malá mrška zvědavost nebo jen stejný strach ze Zhenora... To, co udělal s těmi zloději bylo strašné. Když si na to Ascot znovu vzpomněl, jeho strach se ještě znásobil. Když projížděli poslední vesnicí před klášterem, ptal se Ascot nějaké staré babky, co o něm ví. Zhenor stál naštěstí zrovna na druhém konci ulice a měnil koně, takže mu za tu otázku nemohl vynadat. Babka se napřed zvláštním způsobem pokřižovala, vypoulila oči a se zděšeným výrazem se jala sypat na Ascota spoustu nepříjemných informací.
„Ať vás ani nenapadne tam jet! V klášteře straší, a bůhví, jestli to nemá na svědomí sám ten pochybnej řád, co v něm žije. Vždy lidem tvrdili, že budou zarytě bojovat za monarchii a, promiňte, že to říkám, ale věřím, že vám mohu, lidé jim přáli a doufali, že jim to vyjde. Jenže asi před třiceti lety odtamtud začali vozit mrtvé nebo smrtelně zraněné mnichy, v noci odtamtud byli slyšet rány a výbuchy, když nebylo moc zataženo, to víte, tady je pořád dost bídný počasí, bylo vidět plameny a dokonce blesky. Ne, ne, pane, to nejni žádný místo pro poctivýho člověka, jako vy.“
Zhenor již nějakou dobu pozoroval, jak Ascot stále více bledne, občas vykulí oči nebo dokonce zasípe. Nelíbil se mu. Bojí se Azharu, to by neměl. Měl bych mu říct, proč tam vlastně jedeme, teď je na to vhodná doba.
„Ascote?“
„Ano, pane?“ ozval se Ascot nepřítomně.
„Možná bych ti měl říct, proč vlastně jedeme do toho kláštera.“ Posel trochu zbystřil pozornost. „Určitě si už slyšel příběhy o tom, že v Azharu straší a sutilovci, místní řád, provádí nějaké zakázané obřady.“ Můj bože, takže je to pravda!, pomyslel si se zděšením Ascot.
„A proto tam jedeme.“ Nejen, být tam, ale dokonce sledovat vše, z čeho mají strach i ti nejotrlejší!
„Víš, Ascote, teď ti budu muset vysvětlit něco, co pro tebe možná bude důležitým objevem. Stejně tak důležité je, abys to nikde nevytruboval, rozumíš?“
Vidět umírat lidi, krev tekoucí proudem, smrt, bolest, strach...
„Rozumíš?!“
„Ano, ano...chápu, pane,“ odpověděl Ascot, který vůbec nechápal.
„Dobře. Víš, jak se dostala Církev k vládě?“
„Ona jediná uměla kouzlit...jako vy,“ řekl automatizovaně posel, který se začínal trochu víc soustředit.
„Správně. V den Církevní Revoluce, nebo Převratu, chceš-li, svrhla Církev za pomoci magie neschopného krále z trůnu a získala vládu nad Dursinskem. Nyní má prakticky neomezenou moc, díky čemuž si ty žiješ jako v bavlnce a podřadní obyvatelé za tebe pracují.“
„Jo, jasně, zlatá Církev,“ uchechtl se Ascot. Zhenor se také usmál.
„Jo, ale je tu jedna věc, která může naší milovanou Církev zničit, zlikvidovat, položit a sesadit. Vlastně hlavně proto, aby se tomu zabránilo, jsou tu inkvizitoři.“
„No?“
„Představ si, že by někdo dokázal ovládnout magii, jako kdysi Církev, ale měl by trochu odlišné názory než má ona. Neváhali by naučit umění kouzel i ostatní a pak by všichni společně zaútočili na Církev. A násilím by ji sesadili z pomyslného trůnu.“
„To...přece není možný, ne?“ zeptal se s úžasem Ascot. Tisíce kouzelníků na pochodu! Čarující armáda! To by bylo něco!
„Přesně odpověď na tuhle otázku jedeme zjistit k řádu Sutil. V Azharu nestraší, Ascote, ani tam sutilovci neprovádějí žádné strašlivé praktiky, oni se tam snaží ovládnout magii!“
* * *
Když projížděli branou kláštera, Ascot se už nebál. Nepřemýšlel nad mrtvými mnichy, požáry a výbuchy. Teď přemýšlel nad tím, že uvidí kouzelníky. U Zhenora jako inkvizitora bylo jeho umění jakousi samozřejmostí, ale teď potká někoho, kdo umí kouzlit a nemá s inkvizitory ani s Církví nic společného. Navíc, bůh ví, co dokážou, třeba jsou silnější než Zhenor, než jakýkoliv inkvizitor, třeba jsou silnější než celá Církev a jen se připravují na její svržení. Svět s magií a bez Církve – jaké by to asi bylo?
„Dobrý den, ó pane. Jaká vzácná návštěva, nečekali jsme vás.“ Mnich, který je přišel uvítat, byl dost vysoký, hubený, pokud se to dalo pod jeho hnědou sutanou rozpoznat, měl šedivé vlasy a obličej...
„Jak fretka,“ pošeptal Ascot Zhenorovi.
„Zdá se, že pěkně úlisná fretka, chlapče, na toho si dávej pozor,“ odpověděl mu šeptem. „Těší nás, pane...“
„Boris, vzácný pane. Opat tohoto kláštera. Mohu se zeptat jak zní vaše ctěné jméno?“
„Zhenor. Jsem církevní inkvizitor, ale to jste jistě už poznal. Tohle,“ otočil se směrem k Ascotovi, „je posel Ascot.“
„Ještě jednou, vítejte. O vaše koně se postará tady Goba,“ odněkud zpoza rohu se vyhrnula polonahá, hrbatá postava, „já vám zatím ukážu místo, kde u nás můžete pobýt. Setrváte zde delší dobu, že ano?“ zeptal se opat. Jeho oči zcela jasně dávaly najevo, že chce slyšet Ne, vlastně tu jsme jen na skok...
„Samozřejmě. Rádi se podíváme, jak to u vás vypadá,“ odpověděl trochu škodolibě dvojsmyslně Zhenor.
* * *
Poté, co se umyli, najedli a vypili trochu vody (Koukám, že tady to vážně není jako u nás, Zhenore), pozval je opat Boris ke mši. Když vešli do kostela, viděli tlustého mnicha, jak ještě spěšně odnáší z oltáře rudé knihy s podivnými symboly na hřbetech. Obvykle by se Zhenor pěkně pobavil a udělal by opatovi a celému řádu pěkný virvál, ale proto tu dnes přece není. Usmál se a sedl si na lavici.
Mše probíhala tak, jak má, jen občas nějaký mnich klopýtl v latinských písních. Opat se znovu postaral o to, aby bylo s návštěvníky dobře naloženo a tak večer leželi Zhenor a Ascot v cele dobře najedení, vykoupaní a, to je hlavní, řádně ospalí. Zhenor však dělal vše proto, aby neusnul. Vyplatilo se mu to.
Asi kolem půlnoci uslyšel na dvoře hluk. Opatrně vstal z postele, aby neprobudil spícího a zubícího se Ascota, a přiblížil se ke dveřím. Potichu je pootevřel a malou škvírou se podíval ven. Pátral pohledem po kamenné dlažbě dvora, po neupravených stěnách, dřevěných dveřích, v podloubí jídelny a u hlavní brány, nikde však nenašel zdroj zvuků, které před chvílí slyšel. Až po chvíli znovu cosi zaslechl. Zdá se, že někdo mluví. A opravdu – v šeru na schodech za jídelnou, stojí dvě postavy a o cosi se přetahují. Ten předmět vypadá jako, ano, je to kniha. Snad se hádají, kdo z nich z ní bude dnes číst. Pravděpodobně to bude „svatá“ kniha jejich kacířského náboženství. Nebo možná něco, co souvisí s jejich magickými obřady. Jestli ano, snad by stálo za to sledovat, kam ti mniši půjdou...
Ozval se výbuch. Nebyl příliš silný, ale postavy se otočili a vydali se po schodech rychlým krokem po dolů pod klášter. Zhenor potichu vyšel ze dveří.
* * *
Ascota probudila rána. Nevěděl přesně, co to bylo, ale byl dost rozmrzelý - zdál se mu velmi příjemný sen. Otevřel oči, zvedl hlavu a uviděl pruh světla vnikající do místnosti otevřenými dveřmi. Podíval se směrem k Zhenorovu lůžku, aby zjistil, zda je také vzhůru. Uviděl však jen prázdnou postel. Zvedl se, promnul si oči. Rozespale prohlédl celou místnost a ještě jednou se podíval na inkvizitorovu postel. Zhenor tu není, pomalu přemýšlel ospalý Ascot. Otevřené dveře. Odešel. Půjdu za ním, rozhodl se. Slezl z postele a zahodil přikrývku. Náhle mu bylo zima, byl celý propocený a navíc se ještě zcela neprobral. Znovu si promnul oči a vydal se směrem ke dveřím. Pak si uvědomil, že nemá nic na sobě a vrátil se, aby na sebe navlékl svůj hábit. Vyšel ven a rozhlížeje se kolem přemýšlel, kam mohl Zhenor odejít. Pak si všiml, že z rohu za jídelnou vychází světlo. Vydal se tedy tím směrem. Narazil na malé, strmé schody, které vedly kamsi pod zem. Z místnosti na jejich konci byly slyšet hlasy. Po kamenných stěnách tančily plameny pochodní. Ascot se potichu vydal po schodech dolů. Udělal jen pár kroků a najednou ucítil zvláštní zašimrání na ... kde vlastně? Nevěděl, čím je to způsobeno, ale moc si s tím nelámal hlavu a šel dál. Když viděl, že schody kus pod ním končí, přikrčil se, přitisknul se ke stěně a zpomalil krok, aby byl co možná nejméně nápadný. Došel na jakýsi malý balkónek z nějž vedlo u stěny točité schodiště dolů do místnosti, ve které se Ascot ocitl. V rohu balkónku, skrčený a sledující děj dole, stál Zhenor. Ascot se užuž chtěl přiblížit k němu, ale pak si uvědomil, že Zhenor odešel bez něj, nevzbudil ho. Asi nechtěl, aby Ascot viděl, co se tu děje. Zůstal stát na místě, jen o pár centimetrů se posunul dopředu a narovnal se tak, aby viděl co se děje dole, ale zároveň byl dost daleko od Zhenora, přede všemi ukryt ve stínu.
Místnost byla kulatá, kamenné stěny neumělé. Na druhé straně místnosti byly malé, kovové dveře. U nich stálo na třicet mnichů, kteří sledovali muže stojícího uprostřed místnosti, před sebou stojan se zavřenou knihou v červené vazbě a s podivnými znaky na hřbetu. Snad runy či co, Ascot nevěděl. Ten muž měl oblečený hábit tmavě rudé barvy, kapuci staženou z hlavy. Ascot ho nepoznal, stál k němu otočený zády. Mumlal cosi nějakým zvláštním, poslovi neznámým, jazykem, měl nezvyklý přízvuk. Chvíli mluvil k mnichům, asi po deseti minutách skončil a otočil se ke stojanu s knihou. V tu chvíli v něm Ascot poznal opata Borise, což ho ani moc nepřekvapilo. Boris otevřel knihu a začal v ní nahlas číst – nyní již obecnou řečí.
„,Proměna živého tvora ve věc neživou je otázkou několika dnů studia. Věc neživá ke svému bytí nepotřebuje žádný ze složitých tělesných orgánů, nepotřebuje dar mysli a dokonce ani duši. Proto při vytváření věci neživé z živého tvora dochází k vydání surové magie do okolního prostředí (což samozřejmě neznamená, že ke kouzlu z této skupiny není třeba spotřebovat žádnou, mágem zpracovanou, surovou magickou energii, i když se jedná jen o malé množství) a není třeba přílišného mágova soustředění. Čím je živý tvor inteligentnější, silnější (ať už psychicky nebo fyzicky), zdravější a zkrátka, čím více má vlastností, které nejsou u věcí neživých, tím více surové magie se do okolí dostane. Z toho vyplývají dvě rizika : pokud mág změní na věc většího živého tvora než psa (přičemž uvažujeme téměř všeobecně platící pravidlo čím větší tvor, tím větší odbyt surové magie), hrozí výbuch v okolí působiště kouzla efektem přímo úměrný odbytu surové magické energie a zhroucení mága...‘,“ tak četl opat ještě dlouho, vysvětlovat složitější přeměnu „neživé věci v živého tvora“ a návrat jednoho zpět v druhé a Ascotovi to připadalo nějak neuvěřitelné. Celý svůj život pro něj byla magie jen něco vzdáleného, něco, o čem si ani nebyl zcela jist, že skutečně existuje, a teď tu stojí, schovaný ve stínu a slyší, jak někdo vykládá teorii magie. Když viděl, co provedl Zhenor s těmi zloději, jak zazněl hrom a otevřela se země a to všechno, přesto, že to byl zázrak, bylo to ... něco nového, přesto se to zdálo, jak si teď Ascot uvědomoval, tak nějak normální, správné. Ale teď tu slyšel vyprávět něco, co možná slýchával Zhenor, když se teprve učil kouzlit. Viděl, jak se třicítka mnichů snaží pochopit taje kouzelnického umění... Možná by se tady mohl naučit kouzlit i Ascot. Rychle tu myšlenku zahnal, ale přesto to bylo jakési uvědomění... Vzpomněl si na svou představu o tisících kouzlících vzbouřenců jdoucích navrátit Dursinsku krále...
Opat řekl, že všem názorně předvede, jak bude vše vypadat, až se mniši tuto kapitolu magie naučí. Ascot zbystřil pozornost s radostným jiskřením v očích, že teď uvidí už druhé kouzlo ve svém životě. Opat zvedl ruce kousek nad hlavu, chvíli se soustředil, až se mu mezi nimi začaly objevovat jiskérky. Najednou mávnul směrem ke knize, jiskry přeletěly k ní a začali ji obletovat. Po chvíli se kniha začala vznášet. Rozevřela se přibližně ve svém středu a roztáhla listy a desky, jako když pták roztahuje křídla. Jisker o něco přibylo a kniha začala mávat „křídly“ a létat dokola po obvodu místnosti (Ascot se musel trochu přikrčit do stínu, aby si ho náhodou nevšimli mniši pokukující po knize). Po chvíli se počet jisker ještě znásobil a kniha začala měnit svůj tvar. Pomalu ale jistě se desky a stránky začali měnit ve skutečná křídla, hřbet se protáhl, vepředu nabyl podobu zobáku, vzadu narostl do opeřeného ocasu. Celá kniha se pokrývala peřím, objevovali se oči, narůstali nožky a drápy a po několika kolečkách po místnosti zde místo knihy byla sova. Ta proletěla nad hlavami mnichů, kteří stáli s otevřenou pusou, z níž před chvílí vyšlo užaslé „Óóóch“ nebo „Ááách“. Ascot se musel moc držet, aby zůstal zticha. Potom se sova usadila na stojanu na knihu jako na bidýlku a, teď již o mnoho rychleji, se změnila zpátky v knihu. Při tom zmizela většina jiskérek, kniha jakoby se vzňala, vyšlehl vysoký plamen, zmizel a najednou tu byla otevřená teorie magie v červené vazbě, žádné jiskry, žádný oheň, žádná sova. Ascot si uvědomil že mu neuvěřitelně rychle a silně tluče srdce. Pomyslel si, že tohle chce umět taky. A dosáhne toho. Za každou cenu.
* * *
No to snad ne. Zhenor čekal, že zde uvidí nějakou ukázku magie, to, co viděl však pro něj bylo ohromným překvapením. Ani ve snu ho nenapadlo, že řád Sutil už bude v umění magie tak daleko. Pravda, při opatově prezentaci jeho dovedností surová magie jiskřila ostošest, ale Zhenorovi by se to asi stalo také, i když ne tak moc. Bylo to způsobeno tím obrovským množstvím nezpracované magie, která se nacházela v této místnosti. Takové kvantum energie ještě nikde neviděl. Člověk ji cítil, když se nadechl, cítil takové zašimrání na ... Zhenor ani nevěděl kde. Takový zvláštní pocit, stát v jedné malé místnosti, kde se nachází víc surové magie, než v celém Dursinsku dohromady. S tím by se daly dělat věci...
Hned zítra musí Zhenor poslat Ascota zpět za vrchním inkvizitorem – tady jim je to třeba utnout co nejrychleji. Zhenor pohlédl dolů na třicítku mnichů, kteří se snažili zopakovat opatův výstup se sovou. Jednomu z nich se najednou podařilo rozhýbat levitující knize „křídla“. Ostatní zanechali svých pokusů a sledovali ho. Mnich (byl to ten samý tlouštík, kterého odpoledne viděl s knihami v kostele) nechal volně knihu létat kolem po obvodu místnosti, jako předtím Boris. Potom zavřel oči a soustředěním až svraštil čelo. Kniha začínala měnit svůj tvar.
„Správně, Gardosi, správně. Teď si musíš přesně vybavit podobu ptáka, do kterého chceš knihu změnit. Na přesné představy zvířat, a ptáků zvlášť, si zvykejte,“ opat se otočil i k ostatním mnichům, „protože až budeme příště probírat automutaci – tedy přeměnu sebe sama ve zvíře – budete muset mít v hlavě dokonalý obraz tvora, ve kterého se hodláte přeměnit.“
Gardosově létající knize začínalo narůstat peří a kniha postupně měnila svůj tvar.
„Stačí malinká chybička,“ vznikající jestřáb téměř nabyl své finální podoby, „třeba o něco delší, nebo naopak kratší, peří, chybějící prst na noze, příliš tlustá křídla – a stane se vám velmi nepříjemná věc.“ Kolem Gardosova jestřába téměř přestaly svítit jiskřičky – kouzlo je dokončeno. Asi vteřinu potom se jestřáb zřítil s panickým vřeštěním malého vrabčáka z pětimetrové výšky na kamennou podlahu a Křup!
„A teď si představte, že tím jestřábem byste byli vy.“ Boris se otočil na Gardose. Ten se provinile díval do země a vrtal se ve škvíře mezi dlaždicemi špičkou sandálu.
„Výborný výkon, Gardosi, pro začátek výborný.“ To teda jo, pomyslel si Zhenor. Na nějakýho zasranýho kacíře až moc dobrý. Možná, že ani nebude čekat na odpověď od Soora. Rozpráší je hned zítra.
* * *
„Vstávej, Ascote, jedeš za starym!“ snažil se Zhenor probudit posla.
„Přmňnavžvířeee...“ zamumlal Ascot ze spaní a překulil se na druhej bok.
„Tak sakra, vstávej!“ zakřičel na něj.
„Dyť ž důů...“ řekl Ascot a hned nato se začal probírat. Za pár vteřin zvedl hlavu, podíval se na nějakou tmavou skvrnu, která byla nad ním a protřel si oči.
„Ah, dobrý ráno.“
„Dobrý. Vylez konečně z tý postele, sbal si věci a jeď zpátky.“
„Kam zpátky? Proč?“ ptal se rozespalý Ascot.
„Do církevního opatství, ty idiote, podat zprávu vrchnímu inkvizitorovi.“
„Jo, jo, dyť už vstávám.“
Pak si ale Ascot uvědomil, o čem je tu vlastně řeč.
„Počkej, ty chceš, abych už jel zpátky? Ty už jsi něco zjistil?“ ptal se Ascot naoko překvapeně.
„Ano, něco jsem zjistil. Ale co, to není tvá starost, ty jen předej starými tuhle zprávu,“ řekl Zhenor podávajíc poslovi zapečetěný pergamen. Ascot se začal oblékat a pomalu uvažoval, jak by Zhenorovi navrhl to, co měl v plánu. Aby ho naučil kouzlit. Ne, řekl si. Teď není rozhodně vhodná doba. Odvezu jeho vzkaz do kláštera a pak se uvidí. Možná, že když odvede Ascot dobrou práci... Zdá se mu, že Zhenor ho začíná mít celkem rád, třeba ho ochotně zasvětí...
Ascot se tedy připravil na cestu, rozloučil se se Zhenorem a na hřbetě nového koně z kláštera Azhar se vydal směrem k Církevnímu opatství.
Na cestě byl už skoro celý den a magie mu stále nešla z hlavy. Kouzla, čáry... Něco donedávna pro něj neexistujícího je mu nyní až podezřele blízké, stačí natáhnout ruku a zkusit se chytit. A také si vzpomíná na svou představu o tisících pochodujících kouzelnících a mázích, o mase vzbouřenců, kteří jdou potrestat Církev a vrátit trůn do rukou spravedlivého krále... To by přece bylo možné, ne? Nakonec, kdyby se ještě nějakou dobu Církev nedozvěděla o tom, co se v Azharu děje, s pomocí Zhenora a mnichů by se mohlo pár desítek lidí naučit ovládat magii, a ty desítky by to naučili další stovky a z nich by potom byly tisíce... Všem by se žilo dobře, nikdo by nebyl utlačován tou strašlivou Církví... I Ascotova rodina by byla šťastná. Ano, Ascot si vzpomíná na svou matku, i na otce. Jak ti se teď asi mají? Dřou na polích dlouho do noci, aby potom mohli svůj pot a rány odevzdat Církvi, jako všichni ostatní? Ano, Ascotovi se žije dobře, ale jeho rodičům ne. Teď už se Ascot rozhodl – musí to udělat. Možná je to bláhová myšlenka, ale stojí to za zkoušku. Obrátil koně a mířil zpět k Azharu.
* * *
„Zhenore, Zhenore!“ Inkvizitor stál na dvoře a sledoval mnichy, kteří kmitali tam a zase zpátky, nosili bedny, knihy, různé náboženské rekvizity a artefakty a přitom se pološeptem modlili. Otočil se po hlase. Před otevřenou hlavní branou kláštera stál Ascot.
„Zhenore! Musíme si o něčem promluvit.“
„Co tady děláš, ty idiote? Ještě to nejsou ani dva dny, co jsi odjel, tak mi netvrď, že už jsi zpátky!“ Byl rozčilený. Byl hodně rozčilený.
„Podívej, na cestě zpátky jsem dost přemýšlel, musím ti něco říct.“ Za chvilku se ukáže, jestli je pod tou slupkou drsnýho inkvizitora taky něco z obyčejného člověka, pomyslel si Ascot.
„Přemýšlel? Ty nemáš co přemýšlet! Koukej se otočit a mazat do kláštera, protože jestli nebudeš do deseti dnů zpátky s odpovědí, tak tě vlastnoručně hned po návratu vykuchám.“
„Hele, dej si chvíli voraz a pojď sem.“ Co si to ten spratek dovoluje?
„Zabiju tě hned tady!“
„Zhenore, je to důležitý. No tak, uklidni se.“ Ok, chlapečku, nevím, co si o sobě myslíš, ale uvidíme, co je pro tebe tak strašně důležitý, že jsi se kvůli tomu vrátil zpátky. Ale jestli to nebude opravdu hodně zajímavý, tak tě přetrhnu vejpůl, pomyslel si Zhenor. Přišel blíž k Ascotovi, ten slezl z koně a vyzval ho, aby šli do cely.
„Tak o co jde? A modli se, aby to stálo za to, jinak…“
„Jasně, Zhenore, jasně. Je to důležitý. Pamatuješ si na tu noc, kdy dole v tý místnosti pod zemí četl opat z nějaký červený knížky a čaroval?“
„Jistě, že si na to pamatuju, ale jak to… Ty parchante, tys tam byl taky!“ zařval Zhenor celý rudý.
„Ano, byl. Tak klid, Zhenore, co ti na tom vadí?“ Zhenor dýchal zrychleně a byl pěkně vytočený. Zabiju ho, jen co tohle skončí, zabiju ho, myslel si. A myslel to vážně.
„Takže, jak už jsem řekl, po tom, co jsem viděl, jsem dost přemýšlel. A něco mě napadlo.“ Ascot se zhluboka nadechl. Teď všechno záleželo na tom, jak to Zhenor vezme. Bylo to hop nebo trop. „Proč to tu zničit? Proč jim magii nedovolit? Podívej, mě Církev pěkně štve. A tebe taky.“ Zhenor byl šokovaný, ale poslouchal dál. „My si díky ní žijeme jako v bavlnce, to jo, ale co ti ostatní? Co naše rodiny? A netvrď mi, že nemáš rodiče, kteří za tebe a za celou Církev musí makat od rána do večera na polích. Uvědomuješ si, že kdyby Církev nebyla, všechno tohle by pominulo?“ Ano, Zhenor měl takovou rodinu. Než mu ji dva ožralí inkvizitoři jen z legrace rozprášili. Matku několikrát znásilnili, protestujícího otce okamžitě roztrhli na kousky. Doslova. Potom matku pověsili za nohy ze stropu a odřezávali jí prsty na rukou. Prořízli jí obě krční tepny, a nechali ji viset. Malého Zhenora však neznetvořili, nezabili ani nezmrzačili. Udělali mu něco daleko horšího. Přivázali ho k židli a nutili ho, aby se na to všechno musel dívat. A ti opilí inkvizitoři nebyli nijak trestáni. Opat jim řekl, že by se měli krotit a tím to všechno skončilo. Ano, on nesnášel Církev, nenáviděl ji. Ale musel si přece zachránit krk. Snaž se je zničit a oni zničí tebe, spoj se s nimi a oni se o tebe postarají. Dostal šanci a využil jí. A nestydí se za to.
„Ascote, všichni máme v sobě zlobu. Všichni bychom raději žili v klidné monarchii, kde by se všichni měli dobře…“ A teď dostal druhou.
„Ale?“ zeptal se Ascot. Teď už věděl, že vyhrál.
„Ale nemůžeme zradit Církev. Navíc nemáme šanci, inkvizitoři jsou moc silní. A Církev by si nás podala, to si piš. Speciálně nás dva.“
„Zhenore, když jsme sem jeli, říkal jsi mi, že sem jedeme, abychom zjistili, na jaké úrovni se sutilovci naučili magii.“
„A ta úroveň je daleko vyšší než jsem čekal. Ale na inkvizitory nestačí.“ Skočil mu Zhenor do řeči.
„Nech mě domluvit, Zhenore. Mimo jiné jsi totiž říkal, že by sutilovci neváhali naučit magii i ostatní lidi. Představ si tedy, že by sutilovci dokázali zužitkovat surovou magii stejně dobře jako inkvizitoři.“
„Kdyby.“
„Kdyby. Třeba kdybys je to ty naučil.“
„Na to nemají.“ odporoval inkvizitor.
„Ale no tak, nebuď tak zaujatý. Mají na to, víš to moc dobře.“ Zhenor si povzdechl. „A představ si, Zhenore, že stejně, jako se oni naučili ono umění od tebe, naučili by ho i ostatní lidi. Stovky. A tisíce. A Zhenore, řekni mi, kolik existuje inkvizitorů? Třicet? Čtyřicet? My bychom to vyhráli, to mi věř, Zhenore. Stalo by se přesně to, z čeho má Církev už sto let v kalhotách.“ Možná má pravdu. Možná by to skutečně mohlo vyjít, myslel si Zhenor.
„Víš co, Ascote, nechám si to projít hlavou.“ Když se Zhenor otočil k odchodu, už věděl, že s tím bude souhlasit. Neměl co ztratit.
* * *
Ascot okamžitě odjel do kláštera. Nahlásil, že sutilovci neumí víc, než měnit vodu ve víno nebo hýbat s drobnými předměty na dálku. Vrátil se za Zhenorem s informací, že vše můžou nechat plavat, ale už nikdy se ani jeden z nich nevrátil zpátky. Asi po půl roce se na klášter Azhar zapomnělo a Ascot se Zhenorem byli prohlášeni za mrtvé.
O pět let později se na planinách Argorot sešlo na deset tisíc obyvatel Dursinska. Více než tři tisíce z nich uměli cítit a sbírat surovou magii z okolí a kouzlit méně náročná, ale účinná bojová kouzla. Na tisíc zde bylo už opravdu slušných čarodějů. Všichni se své umění naučili v nově založené Magické univerzitě (která se v průběhu věků stala nejvyhledávanější a nejproslulejší vysokou školou na světě). Potom tu bylo téměř šest tisíc hrdinných bojovníků za svobodu, v rukou svírali vše, čím se dá bojovat. Od mečů a dvojbřitých seker, přes jednoduché halapartny a bodce, po cepy a kladiva. Ti všichni byli vedeni pětatřiceti mnichy řádu Sutil, kteří ovládali magii na úrovni církevních inkvizitorů. A v jejich čele stáli dva lidé – Zhenor a Ascot, jejichž magické umění se za oněch pět let vyšplhalo nad hranici všeho, co do té doby svět zažil. A tato největší armáda v historii Dursinska, plná jeho hrdinných obyvatel, kteří byli rozhodnuti podstoupit cokoliv za návrat monarchie a svobody, se na Zhenorův povel dala do pohybu. Směřovali do opatství Církve. To byl den, kdy všechny hlasy země měli najednou vítězně zařvat a radovat se z návratu svobody. Z návratu krále. Ze zkázy Církve. Byl to den, kdy mělo skončit sto let utrpení dursinského lidu.
-KONEC-
