„Há zed es! Há zed es!“ křičel dav. Rozzuřená masa se už více než hodinu hnala pražskými ulicemi. Policie se jí zprvu snažila bránit v postupu a zastavit ji na Staroměstském náměstí, kde ty problémy začaly. Lidí bylo ale tolik, že proti nim ochránci zákona neměli šanci. Dlažba Malé strany se nyní otřásá dupotem tisíců nohou, jejichž majitelé ještě včera večer leželi v křesle a sledovali televizi, netušíc, že existuje nějaké bláznivé Hnutí za svobodu. Hnutí, za které, o necelých patnáct hodin později, byli ochotni soupeřit s policií, za které byli ochotni zdevastovat půl města, za které byli ochotni nasadit život. HZS – naši zachránci, naši spasitelé. Naši vůdci, mysleli si demonstranti, zmanipulovaní hnutím. Zasraný teroristi, myslel si David Lechner, strážník městské policie města Prahy, řadový pochůzkář zatažený do konfliktu s davem souhrou nešťastných náhod. Jsi policajt, tak se sakra ukaž, říkali mu. Svině. Teď tady musí pobíhat sem a tam, jako idiot a sledovat, jak ty pošahaný maniaci s trubkama a zápalnejma lahvema rozbíjej výlohy jeho oblíbené čínské restaurace.
„Mamí, já chci odsud pryč!“ křičelo nějaké dítě kus za Davidem. Divil se, že v tom kraválu vůbec může slyšet ten jemný, vysoký hlásek. Otočil se. Žena v modrých šatech se skláněla nad malou holčičkou. Mohlo jí být tak osm, devět, měla na sobě roztomilé žluté šatičky, bílou blůzu, zlaté vlásky svázané do dvou copů.
„Co tady, probůh, vyvádíte, ženská? Podívejte se kolem sebe! To není místo pro vás!“
„Šla jsem jen koupit tady dcerce zmrzlinu…“ teprve teď si David všiml kornoutu, jenž držela holčička v ruce, „jak jsem měla vědět, že to tu vypadá takhle?“
„Tak rychle upalujte pryč,“ zamručel.
„Prosím?“ ptala se matka gestem naznačujíc, že neslyšela.
„Říkám, abyste VYPADLA!“ zařval na ní. Dceruška sebou trhla a potřísnila si třešňovou zmrzlinou šaty. Matka se uraženě otočila a strkajíc dceru před sebou klusala pryč. David se otočil a sledoval dav. Zdá se, že už se začínají rvát mezi sebou. Aspoň nějaká změna k lepšímu… Najednou uslyšel nedaleko za sebou výbuch. Parchanti, pomyslel si a otočil se tím směrem. To bylo o fous, ještě jednou a… Těsně před ním se na zemi rozprskla třešňová zmrzlina. Podíval se dál. Asi deset metrů od něj spatřil na zemi hromadu čehosi. Nejdřív netušil – nebo spíš ani nechtěl tušit – co to je, potom v tom ale rozpoznal něco, co mu potvrdilo jeho obavy. Z hromady spáleného masa vylézaly na povrch cáry žluté látky. Její matka se skláněla nad páchnoucími zbytky, oči plné slz, marně se mezi svým naříkáním snažila chytit dech.
* * *
„Tak proto jste tady?“ zeptal se Davida doktor Sláma.
„Hlavně proto, doktore, hlavně proto. Ale je tam toho víc, však uvidíte.“
„Vy si to kladete za vinu,“ řekl doktor. David se otočil, nemohl se mu teď dívat do očí. Do očí, které na něj hleděly téměř soustrastně. Takové nesnášel, chtěl to mít hned za sebou, bez komentářů. Výplach mozku už sám o sobě není psychicky moc příjemná procedura.
„A myslíte snad, že k tomu nemám důvod? Kdybych se s ní nebavil, kdybych na ní byl slušný, kdybych ji chytil za ruku a odvedl… Mohl jsem její smrti zabránit,“ řekl David s pohledem upřeným na blikající monitory a bzučící stroje, do kterých vedli hadičky končící na jeho temeni. „Bylo jí teprve osm, doktore, osm. Jmenovala se Adélka. Krásné jméno, že? Ale teď už je pryč.“ Davidovi se málem objevili na tváři slzy. Byla to už stará bolest, ale o to víc ho vzpomínka na ni zasáhla.
„Myslím, že…“ začal doktor, David ho však hned přerušil.
„Já kašlu na to, co si myslíte, doktore! Jste tu, abyste mi tyhle sračky vygumoval z hlavy, ne abyste mudroval a utěšoval pacienty! Beztak je vám do toho jenom…“ už nedořekl. Doktor ho zapojil zpátky.
* * *
„Miluju tě, Míšo,“ poznamenal David. A ač si to sám nepřipouštěl, myslel to skoro vážně. Vedle něj ležela hnědovlasá kráska s tak tmavýma a hlubokýma hnědýma očima, že jen pohled do nich Davida pomalu topil a dusil láskou. Chytil ji za ruku. Otočila se na něj a polštář s malým logem hotelu Intercontinental zašustil.
„Já tě také miluji, Davide Lechnere. A hodlám s tebou strávit zbytek života,“ řekla Míša s lišáckým, zamilovaným úsměvem. Její oči nepřipouštěly odpor. Manželství. Už to Davidovi nabídla včera večer. Ale on si nemůže dovolit nad něčím takovým uvažovat, nesmí ji milovat. David byl možná dobrý milenec a možná dokonce dobrý budoucí manžel. Ale rozhodně nejlepší byl agent.
„Je mi líto, Míšo,“ řekl a vstal nahý z postele.
„Ty si mě nechceš vzít?“ zpozorněla.
„Víš, já bych možná i chtěl, ale nejde to.“ Vydal se ke skříni, kde měl kabát. A v kabátu pistoli.
„Proč? Proč ne?“ vzlykla Míša. Protože jsi cíl.
„Zkrátka to nejde. Brzy pochopíš proč.“ Sáhl do kabátu a nahmatal kov. Míša na něj hleděla s vykulenýma očima. Měl chuť ji políbit.
„Ty máš někoho jiného, že ano? Jsem jen malá aférka, jen úlet, co? Ty parchante!“ vykřikla Míša nevěda, zda se má rozčilovat nebo plakat. Hodila po něm polštářem.
„Promiň, Míšo,“ řekl a vytáhl revolver z kabátu. Namířil na Míšu. Ta seděla na posteli bez hnutí. „Miluju tě,“ řekl a snad to myslel upřímně. Vystřelil.
* * *
„Tak to už stojí za to. Vy jste vážně zajímavý případ, pane.“ Doktor už zde musel vidět ledacos, tohle ho ale zjevně zarazilo.
„Doktore, můj mozek není žádná holovize. Buďte tak laskavý a hleďte si své práce. Na to ostatní se vykašlete,“ řekl David a povzdechl si. Ucítil elektrickou ránu.
* * *
„Vlevo! Nalevo!“ ječel David z plných plic. Jednotka vojáků v kevlarových zbrojích Davidovi nestačila. Vedl je ulicemi a chodbami iorinského města nevyslovitelného jména na jejich domovské planetě. Byl jedním z mála lidí, kteří poznali pohostinnost této planety – a přežili.
„Vidíte ten tunel? Ty dveře vpravo!“ Hnal se jako vítr a udýchaní pěšáci vkládali do pohybu poslední síly. Zbraně už nedokázali udržet v rukou, vykašlali se na bezpečnost a nechali paralytické pušky viset u pasu. David se podíval na sklad biologického odpadu a uviděl, že jeho střecha, na kterou se potřeboval dostat, je deset metrů vysoko. Poděkoval implantátům v nohách a vyskočil na ni. „Čekejte, otevřu vám vrata!“ zakřičel na vyčerpané vojáky. Ti byli za tu chvilku odpočinku vděční. Doufaje, že Davidova cesta k ovladači vrat bude delší, sedali si na zem.
David běžel jak jen mu to posilovače svalů na nohou dovolovaly, nechtěl tam nechat ty kluky moc dlouho čekat. Cesta k ovladači mu trvala asi pět minut. Položil ruku na znak tříprsté iorinské dlaně a vrata skladiště se začala otevírat. K Davidovi se donesl nepříjemný zápach. Povědomý zápach … spáleného masa. David jen doufal, že až se vrata otevřou, neuvidí mrtvoly, kusy kevlarové zbroje a hlouček ioriňanů za tím. Marně.
* * *
„Dobrá, už je to všechno.“
„Děkuji vám, doktore. Jsem rád, že budu moci teď klidně spát.“
„Měl jste noční můry?“ zeptal se Davida doktor Sláma.
„Ano. Nejčastěji jsem se v noci budil zpocený s vidinou té mrtvé malé holčičky…“ David se zarazil.
„Prosím?“ ujišťoval se zaražený doktor.
„Doktore, já…“ nedořekl.
„Vy si to stále pamatujete?!“ Pamatoval si všechno. Doby, kdy jako obyčejný strážník chodil ulicemi a dával pokuty za stěrače, výcvik agentů a dokonce i agonickou bolest, když mu později voperovali první implantáty. Ale to přece není možný. Ten doktor se zapřísahal, že všechno bude pryč. Že nic z toho si nebude pamatovat. Nic! „Do prdele!“ zařval David. Cítil se podivně stísněný, najednou… Ale také řádně naštvaný. „Jakto? Jaktože si to pamatuju, kurva?!“ David se přestal ovládat a na doktora se díval pohledem plným zloby. Doktor se trochu stáhl a řekl, že si to nedokáže vysvětlit.
„Tak ty si to nedokážeš vysvětlit, jo?! Ty si to - “ vyrval si dráty z hlavy, vzal s nimi i trochu kůže a na několika místech temene mu začala stékat krev „ – kurva, nedokážeš vysvětlit? A dokážeš si vysvětlit tohle?!“ Myšlenkou aktivoval všechny posilovače rukou, zvedl z podstavce monitor a mrštil jím o to, co se domníval, že je centrum celého systému na vymývání a v jednom okamžiku rozbil zařízení za patnáct miliard korun.
„Uklidněte se, člověče, uklidněte se, člověče, uklidněte se…“ mumlal šokovaný doktor dokola.
„Žil jsem s tim a myslel, že teď to bude pryč.“ Hodil druhý monitor do kouta. Rozletěl se doslova na kusy. „Ale není. Chcete vědět, jaké je to utrpení?“ supěl a blížil se k doktorovi, který jen kroutil hlavou a mumlal modlitbu. David se napřáhl, pak si to rozmyslel, chytil doktora pod krkem a zvedl ho do vzduchu.
* * *
Sračky jsou to. Všechen ten bioware v jeho těle. Posilovače svalů, čipy, umělé vnitřnosti, čidla… Často si připadal skoro jako nějaký kyborg. Ale teď mu došlo, že kyborgové jsou na tom daleko lépe. Nemají vzpomínky, které je v noci budí ze snů, nepochcávají se strachy, nedostávají se do propastných depresí jako on. A i kdyby takové vzpomínky měli, mohou je odstranit, prostě vymazat. Doufal, že něco podobného teď bude moct udělat taky. Za peníze společnosti Biokybernetic Labs, společnosti, která ho stvořila, šel na výplach mozku, novinku, která měla změnit svět. Ale nevyšlo to. Normálně to fungovalo, to ano, ale na něj ne. Na technickou obludu ne.
Před padesáti lety měl několik biologických implantátů, na které byl hrdý, byl špičkovým agentem pro různé typy akcí a když se neválel ve stokách, tak se koupal ve zlatem obkládaných vanách se třema holkama. Před padesáti lety měl několik nepříjemných vzpomínek, které ho občas probudili a on si musel dát ferneta. Ale před padesáti lety se to všechno změnilo. Biokybernetic Labs ho kontaktovali a informovali ho o tom, že je vhodným subjektem pro další výzkum biologických implantátů a pro komputerizaci lidského jedince. Nabídli mu podmínky, které zkrátka nemohl odmítnout. Začali do něj cpát všemožné drátky, čipy a umělé svaly a říkali tomu bioware. Divil se, že ještě drží pohromadě. Pět let na to se mohl vrátit do akce a zjistil, že je nyní nejdokonalejší kombinací agenta, vojáka a robota na světě. Kdyby nebyl stejně dokonale utajovaným projektem, byl by vystavován na zlatém piedestalu jako první funkční prototyp komputerizovaného člověka. Všechno to ale mělo jednu velkou nevýhodu. Zasraně velkou nevýhodu. Nějak neovládal své city. Vzpomínky, které mu kdysi občas připomínaly méně šťastné okamžiky jeho života, ho nyní nenechaly spát. A když usnul, probudil se zpocený, prostěradlo páchlo jeho močí a on v koutech tmavého pokoje viděl ohořelé pruhy žluté látky. Oči každé hnědooké dívky mu připadaly plné zloby, nenávisti, chuti se pomstít. Stále cítil puch spáleného masa… A brečel.
Nemá to cenu, pomyslel si a myšlenkou vypnul podporu života.
