Snape - Ledový žár - 16. Schůzka Smrtijedů

„Neutopí se?“ zašeptal antikněz a vztáhl ruku k nádobě.
„Být vámi,“ zarazil ho úsečný Severův hlas, „určitě bych tam ruku nestrkal.“ Jeho obličejem přeběhl náznak zlomyslnosti.
„Tekutina, kterou Zdroj vytváří, je pro něj přirozeným životním prostředím,“ vysvětlil pak.
„Horší to bude s výživou,“ podíval se na svého souseda s otázkou v očích. Ten jenom omluvně pokrčil rameny. Kojit neuměl a jeho představa, jak z ingrediencí ve Snapeově kabinetu vyrobit mateřské mléko, byla velmi, velmi mlhavá. „Tak tuhle komplikaci jsem nečekal,“ pomyslel si Snape. Uměl velmi dobře chovat či pěstovat všechny dosud známé živočichy – kromě mláďat vlastního druhu. Vzhledem ke svému způsobu života netušil, že tyto znalosti bude někdy potřebovat.
„Ale dva dny to snad vydrží, přinejhorším,“ naznal Severus optimisticky, než dveře zabezpečil kouzlem a odešel do ložnice. Muži jsou někdy neskutečně naivní....

--------------

O dvě kobky a mnoho mil tmavých chodeb dál...

Černé sukno kápí skrápěla špinavá voda ze stropu. Několik mužů sedělo v kruhu a se sklopenými hlavami odříkávali podivnou litanii. Jejich ruce, položené dlaněmi dolů na zkřížených nohou, se vzájemně spojily a vytvořily tak magický kruh. Čekali na toho, kdo jim ukáže cestu. Tu snadnější.

Dveře zaskřípaly a vstoupil další Smrtijed, štíhlý muž s kápí pečlivě shrnutou do obličeje tak, aby zcela zakrývala jeho dlouhé, zářivě plavé vlasy. Muži v kruhu mu okamžitě uvolnili místo, aby si mohl přisednout. Ale stačilo jediné gesto nového příchozího, aby všichni vstali s němou úklonou.
Obrátil se k jednomu z nich:
„Kde je ten idiot! Jak dlouho na něj budu čekat!!“ pronesl znechuceně, jakoby se mrzel, že musí trávit byť jen ždibec svého času s takovouhle chátrou.
Oslovený, sotva pubertě odrostlý chlapec, se cítil poctěn tím, že si jej někdo takový vůbec všiml:
„Přijde po půlnoci. Ředitel Brumbál cosi tuší, a tak zase vyhlásil bezpečnostní opatření.“ Po chvíli ticha se osmělil a dovolil si uctivou otázku:
„Ale že tu nikde nevidím Severuse Snapea?“
„Ten dnes nepřijde vůbec. Také prý z bezpečnostních důvodů,“ odpověděl neochotně Lucius Malfoy a pokynul jim, aby se posadili na rohože a pohroužili se znovu do mumlání Přivolávací mantry. Půlnoc byla nedaleko.

Jen co utichl hlas věžních zvonů, objevil se další příchozí. Obličej měl, narozdíl od ostatních, krytý masku. Kroužku služebníků, kteří k němu vzhlédli s očekáváním, si ani nevšiml. Pokročil do rohu, kde už hodnou chvíli vztekle bubnoval prsty na zeď Malfoy.
„Tak je to pravda....“ šeptl sotva slyšitelně, „Pán zla je v Quirellově turbanu.“ Malfoyovu přísnou tvář na okamžik rozjasnil spokojený úsměv.
„A dál?“ otázal se vzápětí, „co tělo, to byl přece tvůj úkol!“ Neznámý mlčel. Několikrát se nadechoval k odpovědi, ale jeho hlasu jako by se nechtělo z úst.
„Zatím ne...“ zajíkl se omluvně a v obavách pozvedl zrak k Malfoyově tváři. Luciusovy oči potemněly a zúžily se do tenkých čárek a ústa ztuhla do grimasy, prozrazující bezuzdný vztek.
Muž v masce shrbil svá beztak už nachýlená záda a jako by se propadal do sebe. Nepěkná, vrásčitá ústa se mu chvěla strachem.
„Připravuju místo k obětnímu ceremoniálu... dal jsem si tolik záležet... čeká mě přijetí do Chaosu...vždyť víte...“ blekotal a úzkostně hledal v bledé tváři záblesk milosrdenství. Nenašel. Na hrudi ucítil lehký dotek hůlky. Sklopil oči a zapomněl dýchat. Malfoyovy rty se konečně maličko pohnuly:
„C...r...u.......“
Muž pod maskou se propadl do pekla bolesti snad dřív, než dozněla poslední hláska kletby. Zhroutil se na špinavou zem a těsný prostor kobky naplnil nelidský řev. Jeho tělo se zmítalo těsně za zády mladíka, který prve mluvil. Ten se vší silou snažil udržet spojení magického kruhu. Bylo pro něj těžké přinutit prsty svých rukou setrvat v klidu. Odmalička se rozklepal, když se něčeho lekl, a považoval to za něco slabošského a nemužného. Znal pravidla tohoto společenství a mužem v masce pohrdal za to, že nedovedl splnit tak primitivní úkol, ale přesto se neubránil soucitu. Nikdy ve svém sedmnáctiletém životě neviděl účinky Cruciatu tak zblízka.

Lucius sklonil hůlku a s neskrývaným opovržením kopl do svíjejícího se muže. Jde to všechno pomalu...moc pomalu a tahle luza, místo aby byla vděčná za to, že pod jeho vedením může nasadit život pro Pána zla, válí se tu po zemi a nemá za mák hrdosti. Tyhle ubohé trosky...jeden horší než druhý...někoho z nich bude muset přece jen vybrat, aby je vedl.

"Ukončeme to dnes." Služebníci se zvedali k odchodu. Ve dveřích se Malfoy otočil:
„A vy jste... mladý Fletcher, nemýlím-li se?“ Mladík, statečně vzdorující slzám, které se mu kdo ví proč draly do očí, se narovnal a potěšeně se zapýřil:
„Ano, pane Malfoyi.“
„Budu si pamatovat,“ řekl Lucius ledabyle a vytrhl cíp svého pláště zpod ležícího těla. Byl čas k návratu.

--------------

Dveře se prudce rozletěly zrovna ve chvíli, kdy si Snape přetahoval přes hlavu noční košili. Bleskově hmátl po hůlce, ale hned ji odhodil zpět na stolek.
„Kde jsi byl celou noc, Severusi?“ otázal se trochu udýchaný Brumbál. Snape mu mlčky zabodl do tváře pohled, který jasně říkal „Co je vám sakra po tom!!!!“. Ředitel se nad jeho nezdvořilým mlčením ani nepozastavil a usedl do křesla.
„Dávej na sebe pozor...“ řekl téměř prosebně. Nemělo cenu Snapeovi vyčítat, že kvůli jeho nepřítomnosti prohledal celý hrad křížem krážem. A měl sto chutí mu prostě nařídit, aby příště trávil noci ve své ložnici. Ale věděl, že by ho jen popudil a stejně by to nemělo smysl. Je pravda, že by ho jako podřízený mohl víc respektovat, zvlášť když jen on se za něj tehdy zaručil a věnoval mu svou důvěru. Dosud toho nemusel litovat.
„Je něco nového?“ zeptal se jen tak pro formu.
„Co by asi tak u mě mohlo být nového?“ vrátil mu otázku Snape a odhrnul si vlasy z čela. Brumbál ho prudce chytl za zápěstí uprostřed pohybu. Až skoro na hřbet ruky byla jeho paže poseta rudými šrámy. Snape si teprve teď uvědomil, že si v uplynulých hodinách rozedřel pálící Znamení zla do krve.
„Pořád mi chceš tvrdit, že se nic neděje?“ v Brumbálově hlase zazněla zřetelná výčitka.
„No dobře, na Pottera se ještě podívám,“ hrabal se Snape mrzutě zpod pokrývek. Jenže Brumbál stále svíral jeho paži s vyhrnutým rukávem.
„Mě zajímá, co se děje s tebou, ne s Harrym!“ vyhledal jeho pohled a díval se mu zpříma do očí.
„Nerad se hrabu ve tvém soukromí, ale mohl bys mi říct, kde jsi strávil posledních šest hodin?“ Snape vytrhl svou ruku z Brumbálova sevření a bolestivě sykl.
„Nevěděl jsem, že mám v deset večerku!“ odsekl naštvaně.
„Promiň, že jsem se ptal,“ i ředitel už začínal být nakvašený, „měl jsem tušit, že s tebou nebude rozumná řeč. Buď té dobroty, a do příště si rozvaž, co je a co není v tvém zájmu „ Jeho noční plášť se mihl ve dveřích dřív, než stačil Snape odpovědět. Do ticha, které nastalo po Brumbálově odchodu, pak pronesl:
„Hej, vy!“
„Ano?“ vyloupl se ze tmy uctivý antiknězův hlas.
„Mohl byste mě i vy nechat konečně vyspat?“
„Samozřejmě..“ zůstal po něm jen lehký závan sirného kouře. Severus se usmál velmi spokojeně. Antikněz teď připomínal dokonale ovládanou loutku. Bylo příjemné mít někoho ve své moci.

Hodnocení:
4.8 (13 hlasů)