Chodila do knihovny pravidelně každý týden. Neměla co dělat a tak si četla zamilované příběhy. Vždy, když autoři líčili krásu zamilovanosti, chtělo se jí plakat. Věděla, že takovou lásku nikdy nepozná. Vše bylo bezchybné, vše bylo moc krásné na to, aby to bylo možné ve skutečném životě.
I toho dne si mezi spousty regály vybírala nějaké zamilované story. Zabraná do názvu jedné knihy se pomalu přibližovala k pokladně, když v tom najednou prásk. Všechny její věci leželi na zemi. „Sakra.“ Zaklela. Začala si věci sbírat. Ani se nepodívala na viníka. Bylo jí trapně. „Moc se Ti omlouvám. Fakt promiň, já si Tě vůbec nevšiml. Koukal jsem na titulek u knížky a ani vlastně nevim, jak se to stalo. Fakt promiň.“ Začal se omlouvat. Poprvé k němu zdvihla oči. Krátké hnědé vlasy, tmavé a hluboké oči, vyšší postava a nádherně čistá pleť. Moc se jí líbil. Všechen vztek ji rázem opustil. Skoro nemohla mluvit. „To je v pořádku, já se taky koukala na knihu. Je to i moje vina.“ Zablekotala nervózně. V ruce jí zůstala kniha s názvem: Romantik samotář. Jen se trošku usmála. Tuhle knihu už četla. Je překrásná, vypráví o životním příběhu chlapce, který si nemohl najít lásku, jelikož byl příliš velký romantik a dívky dnešní doby na takovou lásku nevěří. Nakonec ji stejně našel, jak už to v takových knihách bývá v době, kdy už přestal doufat, že se mu to vůbec kdy povede.
„Ty čteš takové knihy?“ usmála se. „Už to tak bude. Jsem mu trošku podobný. Nějak jsem zatím neměl štěstí na tu svou lásku.“ Mluvil trošku nesměle. „Když už jsem Ti vyklopil celou náruč, můžu Tě odprosit na nějakém pití?“ otočil svůj pohled k zemi, kde před chvílí oba klečeli nad rozsypanými knihami. Podívala se na hodinky, přesto, že věděla, že půjde i kdyby měl být konec světa. „Mám teď chvilku čas, tak proč si ho nevyplnit něčím příjemným.“ Vyrazila k pokladně nahlásit vypůjčené knihy. Směle vykročil za ní.
Zapsali se a vyšli ven. Krásně svítilo sluníčko a bylo teplo. Jak jen to jaro má ráda. Všechno se probouzí po zimě. Bylo jí krásně. „Vlastně mě napadlo, že ani neznám Tvoje jméno. Tak já jsem Kamil.“ čekal na její reakci. „Ivana.“ Usmála se a podala mu ruku. Chtěl jí dát pusu na rty, ale ona otočila hlavu. Jeho rty se jen zlehka dotkly její kůže na tváři. Přeběhl jí mráz po zádech.
Zabočili do jedné cukrárny, kterou cestou potkali. Mlčky se posadili ke stolu u okna. „Dobrý den, copak Vám mohu nabídnout?“ zeptala se usměvavá servírka. „Čokoládu, prosím.“ Odpověděli sborově. Podívali se na sebe a začali se oba smát.
„Kde bydlíš?“ zeptal se, když před ně servírka položila lákavou tmavohnědou tekutinu s obrovskou porcí šlehačky. „Tady, už od narození, takže už devatenáct let. A Ty? Nikdy jsem Tě tady totiž neviděla.”. “Já tu bydlím taky už asi 21 let a vidět si mě tu nemohla, protože jsem byl teď dlouho v Anglii a předtím jsem vypadal úplně jinak. To by si mě nepoznala. Měl jsem dlouhý vlasy a chodil jsem jak největší hašišák. No prostě puberta…“teprv teď si všimla, jak krásné bílé zuby má. Tak nádherný úsměv snad ještě neviděla. Připadala si vedle něj jak popelka. Cítila, že se jí červenají líce. Tajil se jí dech při myšlence, že se do něj může zamilovat. Dívala se na něj a poslouchala, co říká. Vyprávěl jí o dětství, o sestře, o rodině a o jejich pejskovi. Byla nadšená, že se s ní dokáže bavit a při tom se jí dívat do očí. Líbilo se jí, že se dokáže smát i sám sobě. Vždy, když řekl nějakou myšlenku, usmál se, bylo vidět, že vzpomíná a je to příjemné. Nemohla se na něj vynadívat.
Čas jako by běžel rychleji, zatímco byli spolu. Jen tak omylem mrkla na hodinky a málem jí zaskočila její už čtvrtá čokoláda. Bylo půl desáté. Seděli tu spolu už šest hodin. Tak nádherně si povídali, že se jí ani nechtělo domů, ale musela, věděla, že ráno vstává do školy. Byla na rozpacích, Kamil si jejího úleku nevšiml a vesele vypravoval dál. Nechtěla ho rušit a bylo jí trapné říkat: „Víš, já už musím domů.“ Nakonec to ze sebe dostala. Kamil se podíval na hodinky a měl stejný výraz jako ona před chvílí. „To je docela dobrý. Sedíme tu už šest hodin a mě to přijde jako pět minut. Chtěl bych Ti toho ještě tolik říct a tolik o Tobě slyšet. Myslíš, že Tě můžu doprovodit domů? Jednak, abych nemusel mít strach a jednak, abych věděl, kde bydlíš.“ Jeho úsměv byl tak andělský, že se mu prostě nedalo odolat. Jen souhlasně kývla. Kamil zaplatil a oba vyšli ven před cukrárnu.
Domov nebyl daleko, i když by si to v této chvíli přála. Mohla by s ním jít třeba na kraj světa. Zastavili se před brankou a dívali se na sebe. Ani jeden z nich nevěděl, co má říct. „Budu muset jít.“pípla tichounce. „Kdy Tě zase uvidím?“ jen pokrčila rameny. Chtěla ho vidět, moc, ale nevěděla na kdy se má domluvit. V tu chvíli jí to přišlo moc sobecké, že chce rozhodnutí po ní. Stačilo přeci, aby řekl kdy a kde se sejdou a ona by tam přišla. Ale tohle mu říct nemohla, bylo by to moc troufalé. „Můžu Ti zítra přijít naproti ke škole? Počkal bych na Tebe u obchodu.“ Trošku se jí ulevilo. Konečně to řekl, nenechávál nic na ní. „Budu se těšit.“usmála se, jak nejlépe mohla. Chtěla se otočit a odejít, ale chytl ji za ruku a přitáhl k sobě. Chvíli se jí díval do oči, jako by tam hledal odpověď na nějakou nevyřčenou otázku. Pak ji dlouze políbil. Nebránila se. Cítila se, jako by na to celý večer čekala a teď, když to konečně přišlo, neměla sílu ani udržet se na nohou. Když ji pustil ze svého objetí, odpotácela se k domovním dveřím, kde se ještě otočila a usmála se na něj. Nehnutě stál u branky a díval se na ní. Zabouchla za sebou dveře a pomalu se doplazila do svého pokoje. Rodiče v obýváku jen pozdravila. Neměla chuť jim teď něco vysvětlovat.
Pokud chcete pokračování, napište si o něj.
Vavanka2002@seznam.cz
