Snape - Ledový žár 17. Zpověď

Upozornění autorky: To, co tady a v dalších kapitolách budete číst, je jen zábavná literární fikce. NENÍ to návod na cokoli, ani nic, čemu bych věřila já a čemu byste měli věřit vy. A ZEJMÉNA NE návod na cokoli co se blíží satanismu. Antikněží samozřejmě neexistují, je to jen můj výmysl.

--------------

Bylo krásně slunné odpoledne. V koutě hradního nádvoří seděla na bobku dívka a s velice soustředěným výrazem mířila hůlkou do malé nory u zdi vnějších hradeb. Její hábit a učebnice se povalovaly na lavičce opodál. Na koleni rukou uhladila papírek s tahákem. Kouzlo na vylákání hvězdného sviště. Podle knihy Fantastická zvířata a kde je najít tady dosud žijí - přes den zalezlí v norách, v noci létají, přitahovaní svitem měsíce, prudce vzhůru oblohou jak jen mohou nejvýš a potom padají, vyčerpáni a zklamaní z toho, že nedosáhli hvězd.

Arinino nadšení pro všechny roztomilé živé tvory v okolí ji už několikrát zavedlo do pořádných problémů. Od noci, kdy Snape nemilosrdně zabil jejího nejoblíbenějšího mazlíčka, se sice nic živého neodvažovala přinést na kolej, ale o to neúnavněji vymýšlela nejrůznější skrýše pro své klece, budky a akvária v podhradí. Úzkostně dbala, aby Snape byť jen koutkem oka nezahlédl už nikdy žádné z jejích zvířátek. Byla přesvědčená, že by je rád a ochotně zabil všechny, snad jen pro své potěšení, snad proto, že je Smrtijed, jak jí už dávno prozradili spolužáci.

"Ale ale, copak to tu máme?" ozvalo se jí za zády. "Ale ne, školník mi tu teď opravdu nechyběl," pomyslela si roztrpčeně.
"Možná bys, děvenko, potřebovala návnadu..." sklonil se Filch a natáhl jí přes rameno ruku s ušmudlaným kouskem slaniny. Asi byl zrovna klást pasti na myši, kterých se tu hemžily tucty i přesto, že nechutně olezlá Filchova kočka celé noci brousila po hradě. Nejspíš měla na práci něco jiného. "Co to má za pitomý zvyk naklánět se ke mně pořád tak blízko" pomyslela si Arine a snažila se nevnímat jak jí dýchá za krk. Mudlovské vymoženosti jako kartáček na zuby nebo ústní voda k němu očividně ještě nedorazily.
"Blacková?!?!! Co ten hábit tady!! A knihy! Vy nevíte že před chvílí pršelo?"u lavičky stál Snape a měřil si ji rozhněvaným pohledem. Arine se zahanbeně napřímila. Půda kolem byla opravdu poněkud provlhlá, pokud se toto slovo dalo použít v situaci, kdy měla zmáčené střevíce až po kotníky. Maličkosti jako například mokro v botách jí odjakživa unikaly. Ne tak Snapeovi:
"Můžete mi vysvětlit, proč stojíte v tom bahně?" zeptal se tónem, který měl obvykle vyhražený pro studenty z Nebelvíru, "myslel bych, že studium v Bradavicích vás naučí používat alespoň ta nejprimitivnější kouzla.... nic? Horší snad už může být jenom Longbottom. Repellentus!" mávnul k ní znechuceně hůlkou. Nohy ji přestaly studit. "Ta malá mi pomáhala klást nástrahy," zaskřehotal Filch. Patrně ji chtěl omluvit a zabránit Snapeovi v dalších jízlivostech. Arine, ač ho nesnášela o moc lépe než Snapea, mu za to byla vděčná.

"Jestli ještě jednou," řekl profesor pomalu, pečlivě vyslovujíc každé slovo, "vás tu nachytám, jak místo učení krmíte ty vaše potvory, podíváte se s Hagridem v noci do Zapovězeného lesa. Uvidíme, jaký vztah ke zvířatům budete mít POTOM," dodal jízlivě. Když Arine sebrala poslední učebnici, musela v duchu uznat, že je poněkud špinavá a pokroucená vlhkem. Modlila se, ať si toho Snape nevšimne.
"Pane profesore? Prváci mají dovoleno teď létat na koštěti?" zachránil ji Filch, zacloněné oči upřené někam do oblohy. Snape se podíval tím směrem. Nad nimi prosvištěl Potter na svém Nimbusu.
"Tu knihu si zítra zkontroluju!" sykl směrem k Arine a vyrazil k famfrpálovému hřišti. Školník se ze svých vrásek pokusil složit něco, co by se aspoň vzdáleně podobalo milému úsměvu:
"Možná bys ráda rozuměla řeči zvířat...?" spíš konstatoval než se ptal.
"To víte že jo, je na to nějaké kouzlo? Kdy se ho budeme učit?" ožila Arine.
"Nebudete se to učit. Takový kouzlo neexistuje. Musela by ses napít tý zelené břečky z Křížový studánky v podzemí. Ale tam studenti nesmějí." Filch se otočil zády a odcházel. Na tváři mu pohrával zlomyslný škleb.

--------------

Pracovna antikněze se nápadně podobala tmavé, úzké klášterní cele. Možná jí i kdysi byla. Nebo měla být? On sám se v tuto chvíli opíral kolenem o vysokou židli z hrubě tesaného dřeva a třídil dokumentaci svých oveček. Ačkoli na to nevypadal, ve své práci byl nelítostně spravedlivý. Zastával názor, že promíjet lidské hříchy přísluší těm nahoře, a ne jemu. Takže naprostá většina černých sloh s rudými nápisy končila v hromadě s označením "Propadá peklu" zatímco zásuvky s nápisy "Poslední možnost nápravy" a "Nepatří k nám" zely téměř prázdnotou. Právě se chystal odstavit vodu ze samovaru, když zacinkal zvonek, upevněný na veliké mříži zpovědnice. Antikněz v duchu povzdechl nad další neudělanou kávou a přiklekl k ozdobnému kování.
"Jméno, město, povolání?" zeptal se s navyklou rutinou.
"Severus Snape, Bradavice, profesor lektvarů." Antiknězi zaskočila i káva, kterou vůbec nepil.
"Ano?" zeptal se opatrně, "přejete si?" Tohle nevypadalo na pohodově strávený den. Moc a moc nerad míchal soukromé a pracovní záležitosti dohromady, a v tomto případě.....
"Zpověď." zaznělo suše ze Severových úst.
"Tak...raději.....snad...abyste šel dál?" V duchu vyslal několik zbožných proseb ke svému nejvyššímu ve stylu "Ať se mu prosíííím nemusím hrabat ve svědomí". Snape vešel a na stolek postavil láhev vína. "No dobrá, pojmu to nějak neformálně," pomyslel si antikněz, vytáhl z komody úzké vysoké sklenky a nalil. Po prvním doušku usoudil, že to musí být opravdu dobrý ročník. Dopil svůj pohár, zatímco Severus pouze omočil rty. Mlčel a díval se na něj zvláštním pohledem. Jako by na něco čekal.
"Hm.....tedy....no..dobře, hned to bude..." Antikněz vstal a přes rameno si natahoval černorudou štolu. Ta představa, že teď bude poslouchat Snapeovy hříchy, mu nedělala nijak zvlášť dobře. Nicméně bradavický profesor lektvarů spadal do jeho okrsku a tak se nedalo nic dělat.

"Ne svou zpověď....... vaši!" upřesnil Severus a antiknězi se zhoupl žaludek a všechny ostatní orgány spolu s ním. Na chvíli zadoufal, že se mu to jen zdá. Smůla. Neprobudil se. Snape musel nastudovat strašnou spoustu právních předpisů, aby tohle zjistil. V pracovní době totiž nesměl žádný zpovědník takovou žádost svému klientovi odmítnout.
"Docela dobré víno..." konstatoval po chvíli nesmyslně, aby získal čas.
"Ano, ta příchuť veritaséra v něm není ani znát, že?" Severovy rty se zvlnily zlomyslným pousmáním. Jestli měl antikněz už dříve pocit, že žádat svého šéfa o cokoli vždycky situaci jen zhoršuje, teď v tom měl jasno. Bohužel. Nebo spíš Ďáblužel? Ono to někdy vyjde nastejno, povzdychl si. Lektvar pravdy začínal pomalu, neodvratně účinkovat.

"Mám si tu kleknout nebo můžu zůstat u stolu?" zasyčel vztekle. Severus mu velkomyslně dovolil setrvat na židli. Celé ho to začínalo víc a víc bavit. Když ve snaze zjistit, co je antikněz zač, narazil na prastarý Zákon o dvojí zpovědi, hodně váhal, jestli využít situace právě tímhle způsobem. Nelitoval.
"Začneme třeba....vaším, ehm, lidstvím?" navrhl Snape nekompromisně.
"Musím?" zadoufal antikněz, ale příliš dobře viděl Snapeovo přikývnutí.
"Víte, když jsem se na tohle jako dítě ptal," na antiknězi bylo vidět, že odpovídá opravdu proti své vůli, " říkala mi matka, že se o tom nemluví. Alespoň ne ve slušné společnosti." Pohled, který na profesora upřel, jasně říkal, že jeho za slušnou společnost momentálně nepovažuje.
"Toho, že jsem trochu jiný než lidé, jsem si všiml brzo, někdy v mateřské školce. Matka byla obyčejná mudlovská žena a o otci mi vždycky říkala, že odešel. Proč, a hlavně kam, jsem se domyslel až během puberty....."
"Jak dlouho jste vyrůstal jako mudla?" Severuse příjemně zahřál pocit, že nejenom on měl zpackané dětství.
"Do dvanácti......potom se objevil....."
"Váš otec?"
"Ano, zničeho nic přišel, nebo spíš zjevil se," antiknězův hlas se stával zahořklým, "a odvezl mě...do Ingkoow," sklopil oči, protože za tento fakt se i po letech trochu styděl.
"Ingkoow?" projevil zájem Snape, "to existuje?" Antiknězi tento fakt nepřipadal tak zajímavý. Upřímně řečeno, byl by mnohem radši, kdyby Ingkooow byl výmysl novinářů.
"Za co jste tam šel?"
"Řekl mi prostě, že se míra naplnila. Ale nebylo to tam tak zlé....tak, jak se říká."
"Jak dlouho...."
"Do šestnácti. Bude to znít hloupě, ale myslím, že mi ten ústav hodně dal..... brzy se změnil můj vztah k otci. Nejdřív jsem ho nenáviděl, jenže potom jsem si jej začal vážit. Vlastně většinu jeho názorů uznávám doteď." Snape si pomyslel, že to skoro začíná být nuda. Nepřišel sem poslouchat výlevy rodinných citů.
"A potom? Jak se člověk stane tím, čím jste vy?"
"Kněžský seminář. Neúspěšně. Nebyl jsem na faráře nebo mnicha ten pravý typ. Neustále jsem církevním hodnostářům mluvil do výuky, prosazoval svoje názory na to, jak by to v církvi mělo vypadat, nesouhlasil s tím, jak se chovají a jakými metodami pracují.....Ten den, kdy mě vyloučili z posledního ročníku, jsem dostal tuto nabídku...... přijal jsem. A nikdy jsem toho nelitoval. "
"A celibát?"
"Ano, ovšem, v semináři studenti nesmí....tyto věci."
"Já se neptám na seminář, zajímá mne, jak je to u vás, teď!" Na antiknězi bylo vidět, že o některých záležitostech svého života mluví prostě...nerad. Dost nerad.
"Pořád platí ta stará nesmyslnost...Magická ochrana," připustil neochotně, "kněžím zakazuje sex jejich víra a církev, my ho narozdíl od nich máme prostě... takto znemožněn. Prostě dotyčná žena už potom," zjevně přemýšlel, jak se vyhnout přesné odpovědi, "není tím, čím bývala dřív," dodal taktně.
"Chcete říct, že je potom mrtvá?" Severovi bylo mladého muže už líto, a tak se rozhodl trochu mu pomoci s vyjadřováním. Antikněz vypadal jako chlapeček, kterého nepustili na pískoviště. Koutky úst měl lítostivě stažené a úzkou tvář lemovanou lehce zvlněnými polodlouhými havraními vlasy pobledlou. Ženy po něm musí šílet, pomyslel si Severus, ne bez jisté závisti. Upíral své oči do těch jeho a pozoroval, jak mu lehce rudnou tváře a jak v nesnázích popotahuje třásně ubrusu:
"Totiž mrtvá...jde o to, co přesně myslíte slovem mrtvá... A vlastně...možná už se to jen tak povídá...ani nevím o nikom, kdo by to vyzkoušel..."

Severus se proti svému zvyku rozesmál. Už dlouho se mu nevydařil tak zábavný večer. Cítil se velmi příjemně. Uchopil pohár před sebou a zhluboka se napil. Víno chutnalo vážně skvěle. ZATRACENĚ!!!! Vzápětí tekutinu vyprskl, ale ihned si uvědomil, že je pozdě. Lektvar pravdomluvnosti účinkoval okamžitě. Než se stačil vzpamatovat k nějaké smysluplné reakci, antiknězi se v očích nebezpečně zablýsklo. Luskl prsty a na dveřích s rázným klapnutím přistála masivní magická pečeť. Peklo zřejmě hodně dbá na bezpečnost svých zaměstnanců. "Uděláme si hodinu pravdy," konstatoval rozjařeně a dolil do pohárů další dávku. Snapeova tvář nabyla barvy plesnivého sýra. /Poznámka pro Snapeovy fanynky z alanfancentra: tahle povídka se vám stejně nelíbila už předtím, že jo?:-)))/ Neměl nejmenší chuť vypít jakékoli další množství této tekutiny. Když nic horšího, po předávkování veritasérem bývá lidem i nelidem pořádně špatně. Chystal se to právě antiknězi vysvětlil vychrstnutím obsahu sklenice na jeho krásnou tvář, když jeho zrak zavadil o malou cedulku na stěně: Mučírna. Šipka pod ní směřovala ke dveřím, opticky skrytým v obložení stěny. "Zatraceně!!!!" Pomyslel si ten den už podruhé a zvolil menší zlo. Poslušně vyprázdnil pohár do dna.

příště bude: Zpověď naruby

Hodnocení:
4.6 (7 hlasů)