Slunce pomalu vycházelo a obloha pozvolna měnila barvu ze světle šedé, přes růžovou a žlutou až po světle modrou. Ptáci nový den vítali s nadšeným trylkováním už více než hodinu. Začínal nový, pozdně jarní den. Hodně lidí pozorovalo východ slunce a usmívalo se, protože na ně dolehla krása okamžiku. Svěží vítr navíc na čas odvál zatuchlý pach města. Tak krásný den zde již dlouho nebyl.
Ovšem ne každý se z rána radoval, ne každý ho viděl. Sir Martin ani nevěděl, že je tak krásné ráno. Nevěděl ani že je ráno. Hluboko pod královským palácem, ve vězeňských kobkách, rychle ztratíte představu o plynutí času. Jediné podle čeho se můžete řídit, jsou hlídači na pravidelných obchůzkách sklepení a podle rozdělování stravy. Ve vyšších patrech byly ve vnějších stěnách malé zamřížované otvory, kterými proudily do cel sluneční paprsky a zvuky vnějšího světa, které oznamovali i vězňům níže, že je nový den. Ale sir Martin byl na nejnižší úrovni sklepení, zde neslyšel ani ptačí zpěv ani zvuky probouzejících se vězňů. Nebyl tu sám, i v okolních celách bylo několik lidí. Ale žádný z nich se ani nepohnul. Možná spali, možná byli mrtví nebo jen prostě našli trošičku pohodlnou polohu, jakou lze na kamenné podlaze pokryté plesnivějící slámou nalézt a nehodlali se pohnout, dokud k tomu nebudou přinuceni.
Stejným způsobem strávil noc i Martin. Nebyl schopen nalézt takovou polohu, v které by mohl usnout. Nakonec probděl noc napůl sedící, opřený levým ramenem a hlavou o stěnu. Rád by se opřel o stěnu pohodlněji zády, ale ty měl plné nehojících se mokvajících ran po biči z mučení předchozích dnů. Uslyšel zasténání z vedlejší cely. Přemýšlel, kdo tam může být. Vždy si myslel, že zde v nejnižších patrech vězení jsou uvězněni největší hrdlořezové a vlastizrádci. A teď tu byl i on. Nevesele se zašklebil - vždyť on je teď vlastně taky vlastizrádce. A proč? Protože se rozhodl dodržet to, k čemu se zavázal svou ctí, i proti přímému rozkazu krále.
Zavzpomínal na události před týdnem, které nakonec vyústily v jeho současnou nepříjemnou pozici. Nebo to již je deset dní? Nebo dva týdny? Zjistil, že není schopen spočítat, kolik dnů je již zavřený v podzemí. Ještě nedávno byl jeden z nejlepších rytířů království, dnes by ho nikdo nerozeznal od lidských trosek, jaké byly v celách kolem něj. Vzpomínky bylo jediné co mu zůstalo.
* * *
Jeho paní se té noci vrátila nečekaně brzy. Překvapilo ho to, měla večeřet se samotným králem. Dnes se měli poprvé vidět a poznat se před tím, než je spojí manželské pouto. Byl to sňatek, jako většina sňatků urozených - ne spojení dvou milovaných osob, ale sňatek na základě přání rodičů. Jeho paní by přání svého otce jistě ignorovala, kdyby šlo jen o rozšíření jeho moci, klidně by se nechala i vydědit, ale šlo o mnohem víc. O stabilitu království. Král a otec jeho paní, vévoda z Burunghemu, byli velmi dobří přátelé. Při slavné bitvě u Tří pahorků si navzájem mnohokrát zachránili životy. A později, nad pohárem vína domluvily svatbu svých dětí. Oběma se to zamlouvalo. Vévoda si vždy přál syna, ale osud mu nadělil jedinou dceru. Ta ho však velmi překvapila, když během dospívání dokázala víc, než by kdy očekával od syna. Dal jí proto vzdělání, které by dostal jeho dědic. Jeho dcera teď dobře ovládala válečnou strategii a taktiku, měla přehled o politické situaci v království, skvěle zvládala diplomacii, byla sebevědomá a uměla se rychle a hlavně správně rozhodovat. Byla to přesně ta žena, kterou by si král přál pro svého syna.
Ten totiž po otci mnoho nezdědil. Byl nerozhodný a neuměl se prosadit, král nevěděl, jak by mohl jednou vládnout království. Proto se oba dohodli, že se jejich děti vezmou a království tak získá silnou královnu. Král se toho ale již nedožil, zemřel před pár týdny. Hned, jak se to vévoda dozvěděl, poslal svoji dceru do královského města. Měl přijet hned za ní a zařídit svatbu. Jeho dcera se zatím měla poznat s novým králem.
Ale teď se jeho paní řítila chodbou přímo k Martinovy. Hned za ní běžel hlídač ode dveří, který jí stěží stačil.
„Martine!“ vykřikla, když ho uviděla a zadýchaně se zastavila.
„Má paní, ty krvácíš,“ zhrozil se Martin, když uviděl její šaty od krve.
„Ne, to není moje krev. Ale je zle, musíme okamžitě pryč. Ty!“ trhla hlavou směrem k hlídači, který přiběhl s ní. „Utíkej do stáje a rychle připrav mého a Martinova koně. Běž.“
Otočila se zpět na Martina: „A ty poběž se mnou“
Znovu vyrazila směrem ke svému pokoji.
„Co se děje? Co se stalo? Proč nejsi u krále?“ dostal se konečně ke slovu Martin.
„Cestou někdo zastavil můj vůz. Byl to informátor mého otce. Byl těžce zraněný, proto jsem celá od krve. Přišel mě varovat. Víš, že král má nové rádce?“ ani nečekala na odpověď a pokračovala dál. „Rádci starého krále je novému králi doporučili, ale pak sami beze stopy zmizeli.
Informátor si myslí, že jim bylo vyhrožováno a nakonec byli zabiti. To je ale teď jedno. Informátor ale zjistil, že královi rádci rozhodují úplně za něj!“
Rozrazila dveře do svého pokoje a vběhla dovnitř. Kývla na Martina: „Rychle se sbal, jen se převléknu do cestovního, sbalím nejnutnější věci a vyrazíme pryč.“
Martin zamířil ke svému pokoji. Připraven byl velmi rychle. Navlékl na sebe lehkou kroužkovou košili, dýku z levé strany opasku přendal na pravou a na její původní místo připjal pochvu s mečem. U stěny popadl luk, tětivy a toulec se šípy. Přestože byl rychlý, když se vrátil zpět k pokoji své paní, ta na něj už čekala převlečená a vyzbrojená. Rozběhli se ke stájím.
Jeho paní pokračovala ve svém vyprávění: „Informátorovi se podařilo vyslechnout poradu těch nových rádců. Chtějí vládnout království, skrze krále jako jejich loutku! V tom bych jim samozřejmě překážela, proto se mě chtějí zbavit. Obvinili mě z čarodějnictví...“
Martina to tak překvapilo, že málem zakopl. „Ale jak tě můžou obvinit jen tak? Na základě čeho?“
„Mají podplaceného mnicha a pár prostých lidí z ulice. Prý mě viděli obcovat s démony a taky jsem jedné rodině přičarovala ošklivou chorobu. Mnich by pak při testu mého svazku s pekelnými mocnostmi místo svěcené vody použil kyselinu - v očích lidí bych pak vypadala jako démon, kterému svěcená voda škodí. Byla bych ihned upálena. Dřív než by do města dorazil můj otec, nebo kdokoliv natolik mocný, aby je mohl zastavit. Informátora málem chytili, když se mě pokoušel najít. Asi zjistili, že je sledoval.“
„Dobře,“ souhlasil Martin, „musíme rychle zmizet. Nejlepší bude jet domů.“
„Ne,“ zaprotestovala jeho paní, „bojím se, že cesta tím směrem bude teď už hlídaná, vyrazíme právě opačným směrem. Pamatuješ si jistě ten skalní hrad barona Draga? Je to můj přítel, takže mě schová. Budu tam v bezpečí a hlavně mě tam nikdo nebude hledat.“
Martin jen přikývl hlavou. Dorazili do stájí, kde už hlídač a podkoní pro ně měli připraveny jejich koně. Naskočili na ně a vyrazili branou ven.
„Zatraceně,“ zaklel Martin, když si všiml, že z obou stran ulice se k nim blíží ozbrojená stráž.
Podíval se na svou paní: „Pokusím se prorazit skrz ně, musíš být hned za mnou.“
Přikývla na srozuměnou. Tasil meč a prudce vyrazil dolů ulicí, směrem ven z města. Jeho paní se držela hned za ním. Stráže se před jezdci mírně rozestoupili, ale zbraně měli připraveny. Martin byl připravený seknout po muži vpravo, potom přibrzdit a zkontrolovat, zda projela jeho paní. Stalo se ale něco, co nečekal. Muž vpravo odskočil bokem a naopak se k Martinovy přiblížil muž vlevo. A sekl po nohách jeho koně. Ten klopýtl a vyhodil Martina vysoko do vzduchu. Bylo v tom však i kus štěstí pro jeho paní, která by jinak skončila stejně, protože jeho kůň dopadl na muže vlevo. Proto mohla bezpečně prorazit. Pak se ale zastavila a tasila meč. Martin znal její odvahu i schopnosti boje, ale proti přesile by neměla šanci. Postavil se před ni s obnaženým mečem: „Jeď pryč, tyhle nezastavíme. Ty se ale musíš zachránit.“
„Děkuji Martine...“ Se slzami v očích se otočila a vyrazila vpřed.
Stráže ho v kruhu obstoupili. Čekal na boj. Věděl že zemře, ale svůj život prodá co nejdráže. Pak ho něco zezadu udeřilo do hlavy a svět zčernal.
* * *
Probral se až tady. Uprostřed temného sklepení, kde jediné světlo zajišťovaly olejové lampy řídce rozmístěné po stěnách chodby. Hodinu po té, co se probral, začal jeho výslech. Dva strážní ho odvlekli temnou chodbou do místnosti, která vypadala jako mučírna a pevně ho připoutali k masivní židli v jejím středu. Zde poprvé uviděl nové královy rádce. Měli na něj spoustu dotazu a chtěli je vědět co nejdřív. Na všechny otázky bylo jeho odpovědí jen ticho a vzdorovitý pohled. Zkusili na něj tlačit. Vyhrožovali mu, prosili, snažili se ho podplatit. Lhali mu o jeho paní a snažili se ho přesvědčit o její vině. A chtěli jen jedinou odpověď. Kde? Kde se nachází jeho paní? Věděl, že on to nikdy neprozradí. Po několika hodinách do místnosti vstoupil voják a pošeptal něco jednomu z trojice vyslýchajících mužů. Ten přikývl a mávl rukou na své kolegy, že budou muset odejít. Ve dveřích věnoval Martinovy zlobný pohled: „Počkej zítra...“
Druhý den Martin zjistil, že výslechová místnost jako mučírna jen nevypadala, ona jí skutečně byla. Stál teď přivázaný mezi dvěma trámy u stěny místnosti a na jeho záda dopadal v pravidelných ranách bič. Svist, plesk, svist, plesk. Martin zatínal zuby a rozhodl se, že neudělá mučitelům žádnou radost, že nevydá ani hlásku. Když se druhý den probral z bezvědomí, pomyslel si, že to nebylo nejrozumnější. Kdyby křičel, snad by ho nezbičovali do bezvědomí. Ale i přesto se i dnes rozhodl nekřičet. Dlouho mu to nevydrželo. Rozžhavené kousky kovu v ošklivých ranách po biči na jeho zádech nebylo nic, co by se dalo snést jen s úpěním. K večeru ale už zase nekřičel. Neměl sílu.
Následujících několik dní strávil na podlaze kobky. Nechali ho na čas být. Ne snad ze soucitu, ale pro to, aby se dal dohromady a oni mohli znovu pokračovat. Hned na začátku tohoto krátkého období bez mučení JI uviděl. Ležel na břiše své cely a snažil se nepohnout. Jen v absolutním klidu se ozývalo minimum jeho zranění a on tak nemusel vynakládat veškeré úsilí na to, aby se bolestí nezbláznil. Přesto občas upadal do mdlob. Když se jednou probral, uvědomil si, že před ním někdo stojí. Domníval se, že je to strážný. Buď ho jde odtáhnout do mučírny nebo mu nese vodu. Postava se však nepohnula. S námahou vytočil hlavu a podíval se, kdo to je. Na chvíli se mu zastavil dech a možná i srdce na chvíli vynechalo. Něco takového by zde nikdy nečekal. Zíral na NI neschopný slova. Tak nádherné stvoření nikdy předtím nespatřil. Žena, či spíše dívka před ním, ho svým vzhledem zcela šokovala. Sledoval JI, neschopen slova. Do půli zad JÍ splývaly dlouhé černé vlasy. Stejně černé měla i oči. Byly to ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl. Viděl v nich andělské stvoření, ale taky kousek ďábla, nekonečnou lásku, ale i zášť, radost a smích, stejně jako smutek. Odtrhl pohled od jejích očí a pokračoval dál po linii něžného nosu, přes smyslná ústa, po ladném krku, aby pohled na okamžik zastavil na ňadrech ukrytých pod šaty z černého sametu, které skrývaly zbytek jejího těla. Přesto mu však umožnily představit linii jejího břicha, boků a stehen. Rychle vrátil pohled vzhůru na její tvář a znovu se zahleděl do jejích očí.
„Má... má paní. Kdo jste? Co tu děláte? Tady nemůžete být,“ dostal ze sebe po chvíli.
Naklonila hlavu mírně na stranu a pomalu se k němu sehnula a posadila se na paty. Jednou rukou se opřela o zeď a druhou si upravila vlasy. Pak se usmála a pohladila ho po tváři. Její dotyk Martina elektrizoval, cítil jak její dlaň teple pulzuje. Zavřel oči a soustředil se jen na ten pocit doteku. Dával mu zapomenout na jeho bolest. Pak uslyšel její hlas, stejně příjemný jako její dotyk: „Není důležité kdo jsem. Přišla jsem za tebou. Myslím, že je špatné, aby tak čestný rytíř jako ty trpěl a byl takto mučen. Chci ti pomoci, dostat tě pryč, vysvobodit.“
„Ne, má paní, to by nešlo,“ protestoval Martin. „Jsem slabý a zraněný, nedostala byste mě sama ven. A nesmíte se vystavovat nebezpečí. Odejděte. Prosím.“
Při představě, že by tuto dívku chytili se Martinovi udělalo špatně. Ale ona neodešla. Zůstala a dál ho hladila svými jemnými prsty a přesvědčovala, aby šel.
Až se v Martinovy probudil jeho výcvik. Napadlo ho, že jeho věznitelé došli k názoru, že ho nezlomí a proto na něj poslali JI. Věděl, že teď by jí nic neřekl, ale nebyl si jist, co by udělal po několik dnech v její blízkosti.
„Ne, opravu s vámi nepůjdu!“ vykřikl a uhnul před hladící rukou. V ten okamžik si znovu uvědomil bolest ze zranění a omdlel. Žena v černém pomalu vstala a přihladila si šaty. Chvilku Martina pozorovala, pak smutně zavrtěla hlavou a pomalu vyšla z cely ven.
* * *
Druhý den čekalo Martina překvapení. V mučící místnosti byli opět královi rádci, kteří jinak mučení nepřihlíželi. Aspoň od doby, co se jim jednou všem udělalo velice nevolno z katovy práce. A nebyl s nimi nikdo, kdo ho dřív mučil, ale menší starý mužíček s vyholenou hlavu, jen vzadu měl dlouhý cop. Podle malých zešikmených oček Martin odhadoval, že bude odněkud z východu. Slyšel o takovýchto lidech, ale nikdy je neviděl.
„Dnes pro tebe máme něco speciálního,“ nehezky se na něj usmál nejvyšší z rádců. „Pan Fu z dálného východu. Mistr svého oboru.“
Mistr Fu si mírně uklonil směrem k Martinovy. Potom pokynul strážím. Ty Martina přivázali mezi trámy, kde býval jindy bičován. Pan Fu však nevzal do ruky bič, ale několik malých jehliček a začal je pomalu, ale svelkou pečlivostí zabodávat do Martina. Ten nechápal, co tím sleduje.
Jehličky vůbec necítil, tohle přece nemůže být mučení. Ale s každou další zabodnutou jehličkou v něm začínal růst divný pocit. A byl pořád silnější. Začalo to bolet. Nemohl říct kde, ale bolest byl šílená. Zase křičel. Pan Fu ho chvíli mlčky pozoroval a pak zabodl několik dalších jehliček. Martin přestal křičet, jen bezmocně koulel očima a vyrážel ze sebe vzduch. Ale zvuk z něj nevyšel žádný.
„Skutečně obdivuhodné,“ poznamenal některý z rádců za jeho zády.
Pro Martina to byl dosud nejhorší den v mučírně. Dříve alespoň mohl křičet a když už se bolest nedala snést, padl vysílením do mdlob. Ale brzy zjistil, že dnes mu je odepřena i tichá náruč bezvědomí. Mdloby přišli, teprve když pan Fu skončil. Byl napůl v bezvědomí, když ho stráže nesly do cely. Poslouchal jejich rozhovor, aniž by vnímal o čem mluví.
„Teda řeknu ti, tohle je fakt silnej chlápek. Každej jinej by už dávno prozradil i to co neví a udal vlastní matku jako satanovu milenku, ale on mlčí.“
„Každej jinej by byl hlavně už tuhej. Nechápu, jaktože ještě žije. S těma jeho zraněníma.... Už by měl dávno tančit se smrtí...“
„Vždyť říkám, že je to silnej chlápek, ten se porve i se smrtí, ten to jen tak nevzdá.“
„K jeho vlastní škodě.....“
Martin se probral až v cele. Jen otevřel oči, zase uviděl dívku v černém. Dnes byla snad ještě krásnější než včera. Šaty měla zase černé, ale kratší a volnější, odhalovala i její lýtka. Martin se zapřel, že JI dnes taky nebude poslouchat, stále se bál, že je to jen úskok jeho mučitelů. Ale zrak od NÍ odtrhnout nedokázal. Byla tak dokonalá... Sklonila se k němu a vzala mu hlavu do dlaní: „Martine, prosím, odejdi se mnou. Je šílené, co musíš vytrpět.
Prosím, věř mi, nechci ti nijak uškodit, chtěla bych ti pomoci.“
Přisedla si na zem vedle něj a přitáhla ho k sobě. Byl tak slabý, že nedokázal vzdorovat. Opatrně si přitiskla jeho hlavu na prsa. Martin si uvědomil, že má dnes větší výstřih, než minule, kdy měla šaty až ke krku. Nyní cítil na tváři sametovou pokožku jejího těla, byl to nejkrásnější pocit jaký kdy vnímal. Uvědomoval si i jemnou, ale velmi příjemnou vůni jeho společnice. Opatrně ji jednou rukou objal kolem pasu. V JEJÍM náručí bylo tak krásně, příjemně a bezpečno... Slyšet pravidelný tlukot srdce v JEJÍ hrudi a vnímal, jak se s každým nádechem zvednou JEJÍ ňadra a příjemně se přitisknou k jeho obličeji a s výdechem se zase o trochu oddálí, ale ne nadlouho. Jednou rukou se probírala jeho vlasy, byl to krásný pocit, cítit ty jemné doteky.
Chtěl, aby to nikdy neskončilo, bylo to nádherné, okouzlující, byl u toho schopen zapomenout na prožité hrůzy. Hlavou mu projela mrazivá myšlenka - až odejde, vše se zas vrátí, zase na něj dopadne tíha bolesti a zmrzačeného těla. Snad by přece jen měl odejít s NÍ? Možná ano. Snad.
„Má paní,“ ozval se potichu, „můžu vědět, kdo jste? Jaké je vaše jméno?“
„Tohle ti nemůžu říct Martine. Ne teď, ne tady. Odejdi se mnou a ráda ti své jméno prozradím, ale tady ne.“
Martina pocítil stejný strach jako minule, začal se bát, že ONA je jen pastí, do které se má chytit. Vlastně ne, cítil něco jiného a uvědomil si, že to cítil už minule. Že je něco špatně, jen nevěděl co. Ale odejít nechtěl, ne když neví, kdo je ONA: „Nepůjdu! Odejdi dřív, než tě tu najdou.“
Vytrhl se z jejího sevření. Ihned na něj dopadla veškerá bolest a on opět omdlel. Neznámá žena vstala, prohlédla si Martina smutnýma očima a odešla pryč.
* * *
Druhý den ráno byl Martin dosti vyděšený. Další den v rukou toho člověk z východu bude šílená. Ale on nesmí promluvit.
Kupodivu pan Fu v mučírně nebyl. Jen rádcové. Ten nejvyšší se na něj zkoumavě podíval a spustil: „Dnes si budeme jen povídat. Podle pana Fu jsi velmi odolný. Ikdyž podstatně míň než ti, které už přinutil mluvit doma. Ale musí si na tebe připravit několik věcí, takže se ho dočkáš až zítra. Těšíš se?“
Odpornější úšklebek Martin ještě neviděl.
„Říkal, že nám ukáže své nejlepší dovednosti,“ začal mluvit druhý muž. „Prý tě osobně seznámí se smrtí, ale nedovolí jí, aby si tě vzala. Už jsi někdy viděl smrt? On ano. Vyprávěl nám o ní. Není to žena, není to muž, je to hrozná stvůra. Její vzhled je tak strašlivý, že jen pouhý pohled na ni tě vymrští až k hranicí šílenství. A když po tobě natáhne své pařáty, chladnější než led a začne se dotýkat tvého těla, uslyšíš odporný hnilobný hlas ve své hlavě, který tě bude lákat pryč od života, budeš přesycen odporným puchem rozkládajícího se masa a o chvíli později se toho staneš součástí, ocitneš se v království Smrti! Ale tak daleko to pan Fu zajít nenechá. Prožiješ si vše z toho, jen poslední krok ti nedovolí udělat. A zabrání ti u druhé cestě jak tomu uniknout, nedovolí, abys zešílel.“
Po dlouhém proslovu se muž napil vína. Znovu se ozval první rádce:
„Ale aby ses nenudil, nějakou zábavu pro tebe máme.“
Martin dokázal odhadnout, co tím myslel a nijak ho nepřekvapilo, když ho strážní přivázali mezi trámy a začali bičovat. Očekával, že dopadající rány budou na jeho nezahojených oteklých zádech velice bolet, ale byl překvapen, dokázal se od bolesti oprostit, nějakým způsobem ji vůbec nevnímal. Pak si uvědomil, že myslí na svoji překrásnou večerní návštěvu, na JEJÍ uklidňující objetí. Zpátky ho vrátil hlas kata, zjistil, že v mučírně jsou už jen oni dva. Záda cítil jakou jednu obrovskou šílenou bolest, ale překvapen sám sebou vůbec nevykřikl. Katova slova si uvědomil až po chvíli:
„... záda. A stejně neřveš! A to mě sere. Ty prostě řvát začneš hajzle!“
Odvázal Martina a mrštil s ním o zem. Pak popadl obrovské kladivo a rozkročil se nad Martinem:
„Tak a teď budeš řvát...“
Kladivo zasvištělo a dopadlo na Martinovo zápěstí. A pak na druhé. A na kotníky na obou nohách. Po každém dopadu následovalo zapraštění kostí a mlaskavý zvuk trhaného masa. Ze zápěstí i kotníků zbyla jen krvavá kaše. Ale Martin nekřičel, omdlel dřív, než dopadla první rána.
Probral se v cele a cítil se velmi příjemně. Okamžitě věděl proč. Seděl v klíně své pravidelné večerní návštěvnice s hlavou na jejím rameni.
„Martine, musíš dnes odejít se mnou, přestaň bojovat, přestaň se vzpírat. Dnes ti ještě dokáži pomoci, ale až tě zítra dostane do svých spárů ten pan Fu, bude to hodně zlé...“
„Pan Fu?“ zamyslel se Martin. Kde to jméno jen slyšel? Jen stěží si vybavil tvář, v náručí jeho společnice se tak krásně zapomínalo. Ležel a vychutnával si přítomnost té kouzelné bytosti. Má s ní odejít? Posadil se a pohlédl jí do očí. Viděl v nich to samé co poprvé: viděl v nich andělské stvoření, ale i kousek ďábla, nekonečnou lásku, ale i zášť, radost a smích, stejně jako smutek Jen smutek byl dnes vetší. Pomalu sklouzl pohledem po jejím těle a překvapeně se zarazil. Dnes na sobě neměla šaty, ale černou noční košilku, velice jemnou, průhlednou, v podstatě nic neukrývající. Věděl, že to není slušné, ale nemohl odtrhnout pohled od jejích plných ňader, těšil se pohledem na jejich příjemné tvary, na bradavky ztuhlé kvůli chladnému vzduchu sklepení... Nebo kvůli vzrušení? Dech se mu zrychlil, opatrně natáhl ruku a pomalu se dotkl jejích ňader. Dotýkal se jen konečky prstů a pomalu sjel rukama na její žebra a po nich dolů, k jejím pasu a dál přes boky na stehna. Trošku se odtáhl a v mizerném světle lampy na chodbě se snažil prokouknout stín v jejím klíně.
Dívka s úsměvem zavrtěla hlavou, vstala a zeptala se: „Půjdeš tedy?“
„Ano.“ odpověděl Martin bez váhání, vstal a nabídl jí ruku. S úsměvem ji přijala a on ji vytáhl na nohy. Vyšli z cely a pokračovali po chodbě směrem doleva, směrem ke schodům, ke svobodě. Najednou se z poza rohu vynořil strážný, ale bez povšimnutí kolem nich prošel.
„Ja..jak to? Jak to že nás neviděl?“ zakoktal se Martin. „Kdo jsi, paní?“
„Nevíš? Přemýšlej...“
„Asi vím, tuším, ale... Kdo doopravdy jste?“
„Tušíš? Vyslov mé jméno, neboj se. Jak jsem říkala již poprvé, nechci ti nijak ublížit, chci ti jenom pomoci, zachránit tě. Nemusíš se mě bát.“
„Ne, nebojím se. A už jsem si jist vaším jménem.“
„Jak tedy zní??“
„SMRT“
Dívka v černém se na Martina velmi příjemně usmála, mrkla a kývla hlavou...
