Vilda zaklel, když došel na roh ulice a zjistil, že od dveří obchodu se táhne fronta již asi čtyřiceti lidí. A to si myslel, že právě dnes jde brzy a bude mezi prvními! Ještě, že si koupil noviny s přílohou, alespoň si ukrátí čekání! Postavil se za stařenku oblečenou v odřený kabát a začetl se do zakoupené tiskoviny.
Had stojících lidí se jen pomalu sunul vpřed. Vildu začaly nahlodávat obavy, zda se na něj dostane ještě nějaká pořádná flákota nebo zda se dveře „Nuceného výseku“ uzavřou ještě před tím, než se dostane na řadu, jako se to již mnohokrát stalo. V duchu zanadával na současné životní podmínky. Tohle by se za minulého režimu nestalo! Dvě maturity a dělá metaře! Zprivatizovaná firma, ve které po revoluci pracoval, zanedlouho zkrachovala a sehnat práci v oboru bylo za čas téměř nemožné. Kdo by také zaměstnával téměř pětapadesátiletého chlapa? Nakonec byl rád, že se uchytil ve firmě jež zajišťovala úklidové práce pro město. Ještě že manželka je již v důchodu a děti zaopatřené! Životní úroveň však šla znatelně dolů a oba šetřili na čem se dalo, aby mohli zůstat v původním bytě a dostát všem poplatkům. Proto také Vilda dvakrát týdně vystával frontu před „nuceňákem“. Často však, než na něj přišla řada, vyšel před dveře prodejny jeden z dvojice majitelů a zklamaným čekajícím oznámil, že maso došlo.
Snad se to dnes nestane, zadoufal Vilda a se slinami v puse začal přemýšlet, co by manželka z případného nákupu vykouzlila za dobroty. Kuchařka to byla výborná a z vepřové hlavy dokázala takovou falešnou želví polévku, že by jí určitě nepohrdli ani znalci exotických specialit. On sám byl spíše na prostá obyčejná jídla a opečená vepřová žebírka mu byla milejší než klokaní řízek nebo kaviár.
Koutkem oka zahlédl, jak babička před ním počítá na dlani mince. "Tak co, matko? Schází vám něco na nákup ? Ne, že bych měl na rozdávání, ale nějaké drobné vám rád dodám," řekl dobrácky Vilda.
"Děkuju, synku. Ale na kus flákoty na polívku ještě mám. A to mi stačí. Za tři dny mi příde důchod. Zeleninu, naštěstí mám svoji a vajíčka taky. Tak to už nějak dotluču," řekla stařenka a vykouzlila směrem k metaři úsměv jak Terezie Brzková ve filmu Babička. Pak dodala: "Ještě, že tu ten "nuceňák" máme!"
"To jo," souhlasil s ní Vilda. "Jen se sem stahuje čím dál víc lidí z okolí. Na našince se pak kolikrát nedostane pořádné maso a někdy vůbec nic!" zahořekoval smutně.
Zase se o pár kroků přiblížili ke dveřím prodejny. "Dneska to ale vypadá nadějně, " zaradovala se stará paní. "Brzy budem na řadě a pořád se prodává. Třeba jim zvýšili dodávky."
"Uvidíme," odvětil Vilda a s nadějí si poplácal kapsu s výplatou. Pokud by to dnes vyšlo, zásobí mrazák aspoň na týden!
Konečně byli uvnitř obchodu. Oba dva majitelé, a prodavači zároveň, se opravdu snažili. Jeden prodával a druhý téměř nestačil nosit zezadu lodny s dalšími zásobami masa. Vilda natahoval krk, aby zatím alespoň zahlédl druhy a kvalitu nabízených porcí. Ještě však byl příliš daleko. Ti šťastnější ho míjeli cestou ven s naditými taškami a úsměvy, že to v něm vzbuzovalo zcela jistě závist, možná i trochu nenávisti.
Netrvalo však nyní už tak dlouho a ocitli se, on i babička, u pultu. "Něco na polívku," řekla stařenka. Prodavač se s úsměvem zeptal: "Bude to kližka, hovězí pupek nebo telecí žebírko?"
Stará paní vyklopila na pult upocené mince a špitla: "Tady za to, prosím!"
Prodavač zkušeným okem přelétl nabízený obnos a hodil na váhu kus hovězí kližky, kus žeber, pak se sklonil přes pult a zašeptal: "Jako dobré zákaznici, přidám ještě navíc slezinku!" a přihodil třetí kus masa. Babička poděkovala a odcházela spokojeně domů, ke svým slepicím a zahrádce.
"Pán si bude přát? Dneska, po dlouhý době, máme taky pěkný telecí. Panímáma může udělat perfektní medailónky, není libo?"
Vildovi bylo libo a nakoupil opravdu tolik, že nákupní taška málem praskala ve švech. Pln radosti spěchal domů a těšil se na šťastný výraz své ženy, až bude maso vybalovat a ukládat do mrazáku. Takový nákup se mu už dlouho nepovedl! Ještě si při odchodu z prodejny všiml, že délka fronty lidí je téměř stejná, jako ve chvíli, kdy se on postavil na její konec. To ho však nyní už nepálilo.
Asi v sedmnáct hodin vyšel ven jeden z prodávajících a zklamaným lidem oznámil, že maso došlo. Někteří smutní, někteří brblající, rozešli se ke svým domovům.
Unavený Lojza zavřel dveře krámu a viděl, že jeho společník Karel už hadicí splachuje podlahu bourárny. Otevřel tedy kasu a začal spokojeně přepočítávat dnešní tržbu. Pak ji rozdělil na čtyři hromádky, tři větší a jednu menší, kterou strčil do kapsy a zavolal na Karla. Ten vešel do prodejny a utíral si mokré ruce o povrch oteplených kalhot.
"Tohle je tvoje," přisunul k němu po pultu jeden ze štůsků peněz. "Dneska je to slušný. Ale ne, abys to zase všechno rozfofroval. Nezapomeň si dát bokem něco na daně! Na nákup novýho zboží jsem už prachy oddělil," ukázal na jednu z hromádek. "To dej dozadu, do trezoru! Já musím odvízt ještě podíl tomu patologovi! Nebejt jeho, tak jsme dneska zavřeli už ve dvě. Z jatek je za stejný prachy čím dál míň zboží! Taky se ho chci zeptat, jestli by neměl příště víc vnitřností. Lidi ňák poslední dobou vařej čím dál víc polívek!"
