Jmenuji se Falcon, jsem upír a patřím k mocnému klanu
hrdých válečníků Brujah. Protože jste mě hezky poprosili, budu vám vyprávět
svůj příběh…
Na svůj
život před přeměnou si nepamatuji, ale hned po ní jsem byl vybrán samotným
velkým vůdcem, abych byl vycvičen a připraven pro post vůdce bojové skupiny.
Dvacet mladých upírů bylo vybráno pro tento výcvik. Jen já jsem ho přežil…
Avšak záhy jsem se dozvěděl, že to bylo jen jakési výběrové řízení,
ve kterém jsem uspěl. Skutečný vůdcovský výcvik začal až poté.
Dvě stě let... Celých dvě stě
let, kdy jsem každou noc prosil temné bohy, abych se dalšího dne nedožil.
Nechápu jak jsem to mohl vydržet, dnes si nevybavím jediný konkrétní okamžik,
jen neustálé utrpení.
Ale jak vidno, vydržel sem… a po
těchto dvou stech letech jsem byl najednou venku. Na cestě k velkému
vůdci, kde jsem měl složit závěrečné zkoušky, dostat přidělenu skupinu a také
svůj první úkol.
Zkoušky jsem složil bez jediného
zaváhání, zkoušku krve, zkoušku pohybu, zkoušku mysli i zkoušku boje. Postřehl
jsem, že za moje výkony byl můj cvičitel dokonce odměněn velkým vůdcem osobně.
Z toho mě posedla zuřivost, za to co mi celou dobu prováděl jsem měl chuť
zbavit ho neživota. Pomalu… A on zatím ještě dostane odměnu!
Náhle jsem si uvědomil, že mě
Velký vůdce pozoruje. Okamžitě jsem se ovládl, ale jemu jistě mé rozhořčení
neuniklo.
Velký vůdce poté přikázal všem,
aby opustili místnost.
Zůstal jsem sám
s nejmocnějším upírem klanu Brujah, což znamenalo, že zřejmě zároveň
s nejlepším válečníkem mezi upíry. Pouze jeho přítomnost naplňovala vzduch
jakýmsi pocitem bojovnosti a nezlomné síly. Jeho osobnost vzbuzovala úctu a
strach.
Obdivoval jsem ho.
„Ano, jednou by jsi mohl být na mém
místě.“
-Četl mi myšlenky!
„Ale teď pro tebe mám velmi
důležitý úkol, který ti možná k tomuto postu dopomůže. Pokud ho ovšem
splníš úspěšně.“
„Dám do toho vše, pane.“
odpověděl jsem okamžitě.
„Já vím. Ale to možná nebude
stačit…“ při jeho temných slovech se ve mně cosi zachvělo.
„Ale k věci; budeš vůdce
deváté skupiny pro speciální úkoly a vydáte se do Písku, jedné z našich
držav. Tamější agenti vyklidí pole, protože se Písek podle všeho stane bojovou
zónou. Já a pravděpodobně ještě několik klanových vůdců jsme obdrželi zprávu,
že právě v Písku by se měla nacházet dávno ztracená část prastarého
upíra Rahaba. A právě její získání bude tvůj úkol. Nebude to nic snadného, mimo
toho, že ostatky budou jistě velmi dobře chráněny, půjdou po nich jistě i
ostatní klany.“
Vůdce náhle zvýšil hlas a
pokračoval agresívním hlasem;
„Rozdrťte je, spojte se
s nimi, dělej jak chceš, ale přines mi ty ostatky. Za každou cenu!“
„Ano pane, přinesu“ promluvil
jsem co nejpokorněji a nejpřesvědčivěji.
„Jdi, a bez ostatků se nevracej“
odsekl nyní silně rozrušen, otočil se ke mně zády a zahleděl se z hradního
okna kamsi do dáli.
Nevím co ho náhle tak rozčílilo,
ale urychleně jsem opustil místnost a vydal se vyhledat svou skupinu. Hlavou se
mi honila spousta věcí; Rahabovy ostatky… artefakt, který by dokázal úplně
změnit poměry v upířích klanech, samozřejmě ve prospěch majitele… A já je
mám získat… Proč vlasně vybral vůdce mě, zelenáče čerstvě po výcviku… Proč
nevybral někoho ostříleného bojem. I místní stráže zažili nějakou tu bitvu…
Dokážu to?… Na tom nezáleží, vůdce mně určitě vybral z nějakého důvodu a
jedno je jasné… Bez ostatků se nevrátím…
Svůj tým jsem našel záhy, ani oni
nebyli zrovna elita. Proč zatraceně posílá vůdce na tak důležitý úkol bandu
nováčků? Bojovníci Falco, Joker, Robin a Morien, zvědové Bloody Mary a DeedX a
spiritista Fenix.
Po revizi jejich bojových
schopností a výbavy, jsem dospěl k názoru, že by to nemusela být taková
katastrofa. Naložili jsme své věci do vrtulníku a vydali se směrem ku Písku.
Do naší základny v Písku jsme
dorazili v pondělí, šestnáctého července krátce po půlnoci. Naši
předchůdci nám při odchodu sdělili pouze to, že jakýsi Jason byl v noci
zavražděn lovci upírů poblíž Písku a zřejmě věděl něco o ostatcích.
Ještě před ránem jsme obhlédli
místo vraždy; Ano, skutečně to byli lovci. Jejich pach se ještě vznášel ve
vzduchu. Snadno jsme našli vzkaz pohozený poblíž mrtvoly; zítra v 11:30
v čajovně S. To mohla být jedině Sakura. Nevěděli jsme od koho a pro koho
byl vzkaz směrován, ale rozhodně jsme to hodlali zítra zjistit.
Jak jsem se dozvěděl později,
těsně před ránem pár klanů spojenými silami zabilo odkudsi se vynořivšího
werewolfa. My jsme se ale celou noc s nikým nesetkali a nabyli jsme
přesvědčení, že ostatní klany snad ještě nedorazily. To byl však omyl.
Druhé noci jsme se nejdřív vydali
každý sám na lov. Já zvolil oblast kolem nemocnice. Vše probíhalo hladce, vysál
jsem jednoho osamoceného chodce a jeho tělo uklidil do křoví. Zrovna když jsem
se chystal na dalšího, objevili se dva lovci upírů a než jsem stačil mrknout
vytáhli na mě bouchačky. To ale nevěděli s kým mají tu čest.
Podcenil jsem jejich rychlost, dokonce mě první ranou zasáhli. Naštěstí i oni mě dost
podcenili a dřív, než stačili znovu vystřelit, jsem vyvolal temnotu. Kolem nás
zavládla naprostá tma. Pochopili včas bezvýchodnost situace a dali se na
zběsilí úprk. Na útěku jsem ještě jednoho sundal svojí empé pětkou. Střelba
sice přilákala dvojici policistů, jenž zřejmě byli někde poblíž, ale alespoň
jsem doplnil spálenou krev.
S ostatními jsem se záhy
setkal zpět na základně. Nikdo jiný na žádný odpor nenarazil, takže jsme byli
stále přesvědčeni, že jsme v Písku sami. Bez dalšího otálení jsme se
vydali na místo schůzky….
…To be continued (maybe:-))
