Myslela na svou minulost. Byla jako zlý sen. Myslela na svou budoucnost a čím dál, tím víc jí připadala bezvýchodná. Moci tak zapomenout na minulost a neplánovat budoucnost, která se zdála být jen děsivějším obrazem minulosti. Spálit minulost, zapálit své myšlenky a zapomenout na všechno. Její život je pouhý zlý sen o věcech, stavech, činech... Musela sáhnout až na dno svých sil, abych si uvědomila, že teprve skrze toto poznání má nějakou naději odvrátit nepříznivou budoucnost, která jí tak děsila. Začít znovu od nuly. Zpřetrhat provazy minulosti, které jí spoutaly s beznadějnou budoucností.
Zkusila to. Zkusila začít od nuly. Vymazat vzpomínky a všechny bolesti ze svého srdce. Teď bylo ticho. Její srdce bylo tiché, plné prázdnoty. Svoje svědomí někde zahodila a už ani neví kde. Je tak těžké z prázdnoty a z ničeho stvořit něco. Znovu stvořit sebe. Byla to dlouhá a těžká cesta, když prošla nemilosrdným ohněm pekla, mrazem spalující lhostejností, větrnou smrští výčitek svědomí a kamennou tíhou nejtěžších rozhodnutí, tak se rozbouřené vody ustálily a najednou pocítila hluboký klid a hladina její duše se zaleskla jako zrcadlo, kdyby jste přiložili ucho k jejímu srdci, slyšeli by jste šumět oceán. Byla zpět. Vyrovnaná s minulostí, silná ve své bolesti. Stala se skálou, co láme mořské vlny, přístavem, kam se může bezpečně vrátit i ta nejzbloudilejší loď. Temnota, jež ovládala její duši, ustoupila. Poslední zbytky kamenného srdce se rozbily na prach a nové začalo znovu tlouci. Svá nejhlubší tajemství uzamkla na dně oceánu svého srdce. A z popela její sežehnuté mysli vyrostla nová, pronikavá a ostrá jako dýka, přesto mírná jako jarní vánek. Znovu objevovala kouzlo smíchu. Z počátku nesměle a s opatrností, ale byl to smích. A jen v očích by jste mohli čas od času zahlédnout zvláštní lesk, který je důkazem hluboko ukrývaného tajemství. Poslední připomínka minulosti.
