II.
KNIHA DRUHÁ
I.
ÚDOLÍ STÍNÚ
…………Běžel po travnatém , ve větru se vlnícím porostu , směrem ke sluncem rozzářené řece v údolí asi dvacet mil od něj . Proudy řeky Váh se táhly od nekonečna , ze severu a pokračovaly až na svůj konec na jihozápadě . Tam také vycházely ze Slovenska ,avšak opouštěly jej plny nových sil , načerpaných z řek na úbočích Javorníků .
Běžel vstříc svému osudu a vstříc svému nebezpečnému údělu. Vlasy mu vlály ve větru a na zádech se mu pohupoval těžký batoh . Běžel svižně a stálým tempem,
Jenž neustalo po celou trasu.
Po cestě míjel vysoké keře a poměrně malé stromy , listnaté a košaté se stínem vrženým na východ , pro pokročilou podvečerní hodinu. Nesl také ,mimo jiné ,meč jenž se blýskal na batohu .
Pohled na řeku byl míli od míle čistší a jasnější . Zároveň se na obzoru počaly rýsovat – zezačátku zaoblené , avšak poté , za nimi ostřejší – vrcholky Malých Fater . Byli však stále zahaleny do modře dálav a oparu mil , jenž je oddělovala od břehu řeky.
Obloha byla modrá , sem tam s malým obláčkem sražené vodní páry .
Hory i obloha zůstaly nepozměněny i po doběhnutí postavy na konec louky .
Zastavil jsem se v místech kde končil hebký travnatý porost a začínala hněď říčních naplavenin a bahna ,jenž bylo nyní seschlé a popraskané. Zvuk řeky zněl do uší jako líbezná hudba . Aenii jsem nechal za sebou a ani jsem jí při ohlédnutí nespatřil .
Byl již pozdní podvečer a stmívání vyselo na vrcholcích hor . Dávali tomu předzvěst i stíny stromů a barva vlnek , mihotajících se na hladině řeky.
Batoh i s mečem jsem postavil na trávu a sám jsem se usadil vedle. Bylo celkem chladno a jediné co jsem mohl udělat proti brzkému nočnímu chladu bylo přitisknutí kolen k bradě a schoulení se do klubíčka.
V tu chvíli mne osvítil poslední záblesk slunečního paprsku , který pronikl přes závoj vrchu po mé pravici.
Seděl jsem tam asi hodinu , když náhle počala syčeti voda a rozprostřelo se pronikavé , plamenné světlo.
Rychle jsem vyskočil – při tom pode mnou zapraskala seschlá půda a zaševelily klasy trav- a sáhl jsem po meči upnutém na batohu. Zařinčel a zaleskl se ledovým zábleskem , jenž ozářil vše do okruhu deseti metrů . Jeho čepel a rukojeť mi dodávala síly a nad jílcem se opět objevilo rudě oranžové písmo , které prostupovalo nekonečnou tmou a ohněm.
Upřel jsem nyní zrak na hladinu řeky . Z nenadání z ní vylétl proud vody a z kapek se z obrovskou rychlostí zformovala postava ,která zářila ohněm. Neměla žádnou zbraň , vlasy tvořily kapky proudících vod , v beztvarém obličeji jí dřímaly zeleně zářivé oči , paže měla silné a nohy jí mizely v řece . Hleděla na mne. Z výrazu očí čišela zloba a velká nenávist . Vzduch se okolo zaplnil stísněností a dusností.
Tmou prosvítaly jen paprsky zářícího písma , vycházející z meče ,jenž Jirka držel a oheň jímž hořela bytost z vody a strachu.
Stály proti sobě na dvacet metrů a hleděli jeden na druhého , jakoby se pro jednu chvíli snažili zasadit rádu pohledem .
Bytosti došla trpělivost a s jedním máchnutím paže rozrazila hladinu vody a vymrštila proud vody na Jirku.
S rychlostí a výkřikem uskočil ničivé spršce , která po kontaktu se zemí rozprášila bahno a vytvořila hluboký kráter. Nestvůra se nato vrhla do vod a rychle mizela ve víru řeky.
Jirka na nic nečekal , zvedl se a s bojovým pokřikem se vrhl do proudu .
Jeho meč se zaleskl , ještě těsně před tím než jej pohltila voda a muž i zbraň nezmizeli ze světa.
Po dopadu na hladinu jsem spatřil jen záblesk a pak se rozprostřela dlouhá a táhlá tma.
Avšak stále jsem cítil jak padám , padám do nekonečné hloubky.
Padal jsem do hluboké ale nikoliv bezedné kobky , hluboko pod kořeny hor. Po několika hodinách pádu jsem spatřil jak se pode mnou , v nepředstavitelné hloubce rýsuje pevná zem . Byl to skalnatý povrch , na některých místech byl zvrásněný a někde se zdvihala vysoká skaliska , pokryté sněhem. Tvrdá kamenná údolí byla pustá a pokryta flíčky sněhu , mezi nimiž zely do země pukliny a propasti . Vše bylo pod temným bělostným světlem , avšak nic nevrhalo stín ani nezrcadlilo paprsek světla.
Celý pochmurný svět se blížil obrovskou rychlostí .
Zbývalo mi jen sto metrů , sedmdesát , třicet , dva ……. ………………………………………………. ……… .. . …………………procitl jsem na holé skále , vedle pukliny a mezi sněhem . Meč jsem držel pevně v ruce . Vstal jsem a rozhlédl se okolo .
Na obou stranách se tyčil jeden ostrý , zasněžený vrcholek za druhým , za mnou a přede mnou pokračovalo dlouhé údolí ,které se táhlo až do zde neexistujícího nedohledna .
V mysli mi zaznělo:
Hukot ticha slyšeti jest ,
Mrazivě se ozývá .
Temno zde se objevuje ,
A s temnem i samota ,
Samota jež zde bloudí ,
Bez pomoci bez bratra .
Samota ,temno a smrt ,
Všichni zde mají sídlo ,
Sídlem jest propast ,
Propast bezedná .
Hluboko jest do podsvětí ,
Hluboká jest propast smrti ,
Avšak dna má .
Dno jest voda ,jezero .
Jezero osudu ,
Jezero duše ,
Duše jenž klid hledá .
Hluboko jest do podsvětí ,
Hluboko jsou základy země ,
Hluboko ,hluboko pod kořeny hor .
Zde jest ticho , ticho a chlad ,
Cesty zde nebuduje žádný člověk .
Není zde temno ale ponuro ,
Není zde klidu pro duši .
A proto duše tudy prošla ,
Duše jenž klid hledá ,
Klid a pokoj .
Dojde konce ?
A zde jsem stál , na dně světa a zíral do nekonečného údolí.
Náhle se ozval hlas rohu , temného a přicházejícího z hlouby hor napravo . Otočil jsem se a s mečem v ruce jsem zíral na horu , z niž zvuk vyšel .
Ozval se znovu a mohutněji . Ozval se opět a roztříštil se do stran ,o horu na druhé stěně údolí.
Byl jsem asi půl míle od úpatí a stále jsem stál na jednom místě . Náhle jsem zahlédl jak něco nebo někdo vychází ze skalnaté stěny přede mnou a za ním další a další . Bylo to vojsko duchů ,s nímž jsem se již setkal ve tmě .
Rychle jsem skočil za balvan vedle mne a schoval se . Meč jsem zastrčil do pochvy .
Vojsko dupalo a pronikavě zpívalo . Šlo směrem ke mně a v jeho čele jsem ,po nahlédnutí přes kámen , spatřil vládce jenž byl oděn do zářivě zlaté zbroje , ale v ruce nesvíral již žádný meč .
V duchu mi z nenadála počal znít hlas , jenž kdysi vyšel z meče . Byl to ten temný a plíživý hlas , zaříkadlo , kterému jsem nerozuměl. Dupot v tu chvíli ustal i ze zpěvem . Zahlédl jsem jak se vůdce vojska zastavil několik metrů od řad svých mužů a počal se rozhlížet .
Hlas zaříkání byl stále silnější a meč mne na zádech hřál.
Zanedlouho nato jsem uslyšel nový zvuk , ještě temnější než hlas zbraně . Byl to dech , temný a pln smrti , avšak i přesto velice pronikavý a znepokojivý.
Po několika chvílích dech i zaříkání ustalo a vojsko se dalo opět do pohybu a posléze i do zpěvu .
Byl jsem strašně vyčerpán , jako kdyby se mnou zápasil sám Tanem , démon z podsvětí.
Celý zástup nemrtvých se stočil uprostřed údolí na sever a pokračoval do hlouby této země. V zákrytu jsem seděl dokud poslední válečník a poslední hroty kopí nezmizeli za horizont .
Rozběhl jsem se tedy ke kořenům hor na levé straně údolí ,abych je pronásledoval. Při běhu jsem přeskakoval malé roklinky a hluboké průrvy . Asi půl míle mne dělilo od paty ostrých vrcholů a jejich úbočí. Poté jsem utíkal směrem na sever , tam , kam se vydali řady nemrtvých.
Po pár chvílích jsem opět pocítil jak se zem děsivě a rytmicky třese ,pod kroky neznámé armády . Hlasy , hlasy zněli z daleka a po chvilce bylo vidět i zářivých hrotů kopí , jenž se tiše a z nenadála počala nořit na obzoru.
Pronásledoval jsem je několik mil , ale vždy jen na dohled posledního zástupu .
Právě po pěti mílích se údolí ,táhnoucí se stále rovně svoji cestou , rychle zatočilo .
Byla to cesta , jakoby vytesaná do skal a hor , nic jí nedávalo předzvěst , snad jen hromady mohylovitě navršených hromad kamení. Jen otvor vyhryzaný do pevného masivu a táhnoucí se do tmy . Stěny byli nesouměrné a neopracované , místy se z nich sypal šterk nebo kameny . Zem byla poseta balvany a někde byli dokonce vidět zářezy zubů , nástrojů jež tento průchod do hor vyhloubily . Celých pět mil , jenž jsem mohl vzezřít bylo chladných .
Děsivým tichem se rozléhalo jen temné dupání nespočtu duchů velkého vojska. Jejich zpěv ustal a dále kráčeli jen za zvuku svých těžkých bot a řinčení čepelí .
Stál jsem v místech , kde končilo plno kamenů , táhnoucích se a padajících ze sutě nade mnou. Jejich vršky byly pokryty sněhem , který zvyšující se výškou houstl a měnil v neprostupné závěje.
Přede mnou , zamnou a po mém boku nebylo nic nežli táhlý , volný prostor údolí a trhlin .
„Kam kráčí toto vojsko ?“
„Kde se tu vzalo ?“
„A kde jsem se tu vzal já ?“ : tyto otázky se mi honily hlavou .
Náhle jsem z hlubokého zadůmání byl probuzen padající sprškou sněhu . Pomalu jsem upřel pohled do výše , abych zjistil co jí způsobilo .
Hleděl jsem na závěje i na sutě pod nimi , avšak nic jsem nespatřil . Přesto jsem měl až příliš nepříjemný pocit sledování nato abych přestal pozorovat zasněženou krajinu hory po mé levici. Prohlédl jsem svah tedy ještě jednou a vrhl se ,za poblíž ležící balvan , když jsem zpozoroval točivou cestu , jenž se táhla po úbočí srázu a dávala o sobě vědět jen změnou sněhobílého odstínu v tmavější .
Hned jak jsem se poohlédl znovu spatřil jsem dvě postavy , stojící již v závěji a svolávající na pomoc své druhy . Vzápětí se přes ohyb kraje cesty přehnalo pět dalších postav , jenž se jevily jen jako skvrny na bílém podkladu. Běžely směrem ke mně.
Po několika okamžicích jsem spatřil co jsou zač a jak jsou ozbrojení.
Byly to jen stíny , černé a chladné , avšak z nich vyzařovala zloba a obrovská síla . Každému v ruce dřímal meč , pln ohně a temného světla. Po sněhu a po sutích se pohybovali s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí.
Když vstoupili na rovnou skalnatou půdu údolí , vyskočil jsem a přivítal je vrženým nožem. Ten sice zasáhl jednoho z nich , avšak jako by proletěl vzduchoprázdnem , zařinčel o kameny za stínem. Ozval se děsivý vzdech a všech sedm se vrhlo mě vstříc .
Byli pět metrů ode mne , když jsem vytasil meč……….
……..Vytáhl meč z pochvy a ten se zaleskl zeleným plamenem. Nato se stíny rychle zastavily a s respektem a plni překvapení zůstali na místě .
Po chvilce ticha se však první odhodlal k útoku a prudce vyrazil , napřahujíc se proti Jirkovy. Ten jeho výpad prudce odrazil a jeho meč vydal temný hlas zaříkání a opět se v něm zažehl zelený plamen . Ohnivý meč jeho stinného protivníka se roztříštil do plamenných kapek , jenž je oba a ostatní protivníky ozářili. Dopadly na zem a se sykotem zhasly . Hned po tomto odražení Jirka však sekl stín z druhé strany ,do boku a se zvukem proražení oceli se stín ,v zábleskem roztříštil. Cáry , které se zněj staly rozběhly se po údolí a splynuly se stínem v temnotách roklin .
Ostatní na okamžik zaváhali , ale jejich přemýšlení bylo přetrženo v okamžiku ,kdy Jirkův meč sekl znenadála druhého z nich. Ostatní se jeho prudkým výpadům počali bránit , avšak jejich meče se roztříštily o stříbrnou čepel temného meče .
Šest jich padlo za okamžik , avšak poslední , jenž se pokoušel utéct byl rychle sražen prudkou a silnou ranou pěstí.
Naskočil jsem na stín válející se po zemi a dal jsem mu meč na hrdlo.
„Kdo jsi ?“ zeptal jsem se rychle avšak dostalo se mi jen odpovědi v syčení a hbitého vrtění nepřítele.
„ Mluv , jinak tě podříznu .“ pokračoval jsem , o něco tvrději . „ mluv , kdo jsi a co zde dělá to vojsko , co se chystá ?“
„Už je pozdě .“ počal temně a tiše vykládat. „ už to začalo a nedá se to zastavit . Nikdo to nepřežije , ani ty .“
„Co začalo ?“ tázal jsem se dál.
„Válka .“ vydal ze sebe. „válka proti světu a ……“ náhle přestal mluvit .
„Proti komu ještě ?“
„………….tobě !“ S těmito slovy se rozplynul v cáry stínů a zmizel .
Seděl jsem vedle kamene , u kterého ležela moje dýka a přemýšlel na slovy stínu.
,, Válka proti světu , proti mně ? Co to znamená ? Jak může vojsko temnot vytáhnout proti světu ?,, přemýšlel jsem. V jednu chvíli jsem si vybavil slova , jenž jednou vyslovila Aenii. Bylo to jednou ve snu , když jsem spal u sebe doma , na úpatí Lovoše :,, Temná vojska nikdy nevyjdou na světlo svět , avšak mohou se dostat do míst , která na tomto světě nejsou . Nebo alespoň ne pro určité lidi. Tam však cestu neznají.,, Srdce mi poskočilo při vzpomínce na legendu . Avšak uvědomil jsem si možnost , jenž jsem mohl uskutečnit a tím zachránit ten „svět“ .
Bylo to tak :
Pokud cestu neznají , znají jen mne a asi vědí ,že mým cílem jest právě ten „svět“ , který hledají .
Mohu se tedy vrátit a zachránit jej.
V tu chvíli , zrovna při tomto bodu rozjímání jsem si však uvědomil i to ,že dojít na ta místa jest mým posláním a též povinností.
To znamenalo , buď vzdát se svého poslaní nebo dojít až na konec a čelit nespočetné síle úplně sám a bez pomoci – v niž jsem rozhodně nemohl doufat. ……..
II.
ZTRACEN V NEKONEČNU
Jen ticho prostupovalo krajinou a snoubilo se s šelestem listů v korunách stromů. Slunce procházelo , s paprsky dopadajícími pod pozdně odpoledním úhlem , skrze hustý porost nad hlavou . Jeho jazyky hladily kameny ,skálu a popadané stromy . Bylo ticho a na travnatém porostu , rozšiřující se cesty ,příjemné teplo.
Seděl jsem na zlomu , na jedné straně spadajícím do propasti v mohutných suťových polí a na druhé rovně se táhnoucí , přes cestu do lesa a tam končící v prudké skalnaté strži. Hleděl jsem do prázdné krajiny a odpočíval .
Bylo to jednou při sestupu z vrcholu Ostrý . Nevěděl jsem proč jsem se zastavil ,avšak něco mi napovídalo ,že mne čeká neopakovatelná chvíle .
Seděl jsem tedy mlčky ,jen lehce a tiše oddechujíc.
,,Nikdo nemůže určit kam nás osud strhne ,, znělo mi neznámým hlasem v mysli . ,, Nelze to naplánovat ,nelze to zastavit ,avšak můžeme se rozhodnout co uděláme před tím nežli se tomu tak stane. ,,
Hlas tiše ,ale jasně a rázně harmonicky pokračoval:
,,Osud je jen pomyslná přímka , kterou nelze opravit ani zkazit , však lze se jí vyhnout .
Nedokáže to každý , ale někdo přece. ,,
Hlas ustal .
…….. Teď jsem seděl na místě ,kde je jen temno a strach. Byl jsem unaven a zmaten událostmi , jež se staly.
Po mé levici ležel nůž , který jsem posléze zdvihl a založil do pochvy. Zmocnil se mne spánek a po dlouhém zápolení jsem upadl do snění.
Sen jenž jsem si vybavil byl podivně známý , avšak stále vzdálen .
Vyděl jsem mnoho stínů se svými meči , bylo jich nespočet. Kráčeli do obrovského temného prostoru , z kterého se ozýval mocný zpěv .
Ve tmě jsem spatřil vojsko nemrtvých jak jen stojí a pozorují temnou postavu v kápy . Všude okolo jest mnoho dalších nestvůr , včetně obrovských démonů , jakým byl i ten jenž mne dohnal pod hladinu řeky Váh.
Náhle jsem zaslechl mohutný výkřik , někde zamnou.
Rychle jsem se otočil a spatřil jak se na mne žene široký a dlouhý zástup stínů s ohnivými sekyrami a meči.
V ten okamžik jsem se objevil , ležící na posteli , v Domě Aenii.
Ona seděla vedle mne a hleděla mi do očí.
,, Již jsi daleko ,, říkala ,, teď nesmíš sejít , ani zaváhat . ,,
Hned po vyslovení těchto slov jsem se probudil a Aeniin hlas se rozplynul .
Seděl jsem stále na témž místě , stísněn dusným vzduchem a bez nadějí. Byl jsem ztracen v nekonečnu skal , sněhu a propastí strachu.
Přemohl jsem se k poslednímu , strastiplnému rozhlédnutí po chmurném kraji , kde se proti mně , na druhé straně údolí tyčila hora . Byla vysoká a na vršku zahalena do šedavého dýmu . Po jejím pravém úbočí se zrovna spustila lavina ,která v závějích vytvořila cestu , jakýsi průchod. Její čelní štíty a stěny se halily do temného stínu.
V tu chvíli jsem se zarazil a uvědomil si ,že stín vychází z tunelu vedle mne a stoupá v zeleném oparu vzhůru ,kde mizí ve tmě. Byl to děsivý pohled , na jeskyni i na stín , jenž se s plíživým zvukem temného dechu prodíral na povrch země – do nedohledných končin nade mnou.
- Bylo to jako ,když se bouře střádá v hrozivých mračnech a vyčkává na chvíli svého úderu .
,, Nemohu to vzdát , nemohu se zastavit ,, proběhlo mi hlavou. ,, už to začalo a nelze se tomu vyhnout .
Buď se budu jen dívat na zkázu světa ,který znám nebo se postavím nebezpečí .
Dřív než dojdu na místo svého konce , udělám vše co jest v mých silách. ,,
Vstal jsem uchopil nůž a vytasil meč z pochvy . Spolu z jeho čepelí jsem prorazil temnotu tunelu , do něhož jsem záhy vstoupil .
Utíkal jsem stále tmavnoucí chodbou . Míjel jsem výklenky , vsazené do stěn a velké i malé balvany na dně.
Nic jsem neslyšel , ani zpěv ,ani kroky .
Po okamžiku jsem spatřil , v již tmavé místnosti , černotu. Čněla zde přede mnou jako strašlivý stín z hlubin země. Vzpomněl jsem si na můj sen pod skalnatým úbočím hory.
Stál mezi dvěma světy . Temnem a ještě větším temnem , jenž se před jeho zraky rozprostřelo. Nebylo vidět dovnitř a vycházel odtud děs a smrtelný puch tlejících těl.- Puch byl zřetelný již před vkročením do tunelu. -
Nikomu se tam nechtělo a každý ,kdo by se dostal tam ,kde tehdy byl Jirka, by si rozmyslel tak odvážný a zároveň pošetilí a ukvapený počin.
A i on teprve ,když prošel táhlou , někým vytesanou chodbou. Teprve tehdy mohl vzezřít to ,co jej do těch míst táhlo.
Teprve tehdy spatřil děsivou tmu . Avšak děs a strach jej sem netáhl . Byla to jiná síla :
,, od dob ukutí amuletu moci jest známo ,že celý svět , celá říše zloby na něj upíná mysl . Jest to způsob jakým se dá nalézt a zničit ten kdo jej nese a ten kdo jej stvořil.
Věděli o jeho zrodu a snaží se zasloužit i o jeho zánik . Toť jest pro ně jejich úděl ,toť jest pro ně osudem. ,,
Chvíli váhal a rozmýšlel se ,nad jeho další cestou . Avšak má-li tu moc se rozhodovat a má-li možnost výběru: , je toto jeho chvíle.
Meč temného krále se zaleskl zelenými paprsky a plamen světla, z písma vycházejícího, se rozběhl v chodbě a prořízl tmu ,jako čepel nože prořízne máslo , když vstoupil do tmy a i s nožem po boku i se svým oblekem a obrysy zmizel v temnu.
Na druhé straně vystoupil ,nedotčen žádným vlivem zla ani fyzické moci a stanul na cestě vroubené hořícími kmeny starých a suchých stromů . Táhly se až na místo , kde v prudké zatáčce mizely . Jejich světlo mihotavě osvětlovalo kamenitou cestu , plnou štěrku a prachu .
Puch ,jenž zde byl , byl přemožen nesnesitelným žárem . Po chvilce Jirka zjistil , že žár nesála jen ze stromů u cest , ale že plamenem jest zachvácen každý les této děsivé země. Dým stoupal do temného a černého nebe , jenž zde snad ani nebylo. Část dýmu se však válela i po zemi a část jakoby stékala po kmenech stromů vedle.
Byl slyšet jen zvuk praskání větví a hoření plamene .
Celý svět byl zahalen do ohnivého světla , jenž se vznášelo i vysoko nad špičkami korun .
Jirka si klekl na zem -, která byla rozpálená , plna dusivého kouře- a zaznamenal stopy vedoucí vpřed . Nebyli to jen tak obyčejné stopy , nýbrž podivné vleklé čáry ve štěrku.
Vstal tedy a rozběhl se po pěšině mezi ohni.
Přibýváním mil se počal mezi ostatními hluky rýsovat hluk velice povědomý. Po několika okamžicích bylo zřetelně slyšeti zpěvu a za chvíli stál na římse a krčil se , pozorujíc zástupy stínů , nemrtvých a vedle stojích bytostí , mezi nimiž nechyběl ani Tanem a ani démon, jenž svrhl Jirku do stinných míst , kde se nacházel . Všichni se dívali na osobu v temném plášti , vznášející se ve vzduch a z hlavou přikrytou kápí . Bylo vidět jak všichni klečí a vzdávají jí hold . Zástupy stínů měly sekyry a meče a v jejich čele stály lučištníci. Celá armáda stínu byla v klidu , jakoby si temné postavy nevšímaly .
Avšak ostatní byli v úklonu a mlčeli .
Armáda nemrtvých měla tři rozeznatelné části . První byli lučištníci , druzí muži s kopím a poslední obyčejní zbrojnoši s meči a sekyrami . Mnozí z nich měli přilby starých Řeků a někteří legionářskou zbroj starého Říma.
Zahalená postava mlčela , hlavu sklopenou , avšak někdy zvedla ruku nebo se ohlédla po armádě stínů .
V jednu chvíli jsem zaslechl za sebou hluk . Prudce jsem se otočil a spatřil skupinu deseti stínů se sekyrami a meči , jak běží proti mně .
Jeden se zrovna napřahoval ,když jsem jeho výpad odrazil mečem. Bylo to však příliš rychlé a já nedržel meč dostatečně pevně.
Na zem mu s řinčením spadl meč a vydal ze sebe mohutnou tlakovou vlnu ,jenž na okamžik odrazila útok stínů. Avšak současně upoutala pozornost zástupu nemrtvých , pod Jirkou . Ti jako vytrženi ze sna ,zvedli své hlavy a naslouchali . Však stále se neohlédli a se strašlivým klidem klečeli dál . Jen jedna bytost se postavila , jen jedna hlava chráněná zlatou řeckou helmicí se vztyčila nad ostatní . Byl to král , neozbrojen a toužící po své staré zbrani.
Upřel svou sílu na meč a ten prudce vyrazil směrem k němu.
V tu samou chvíli na Jirku útočil jeden stín ze sekyrou a snažil se ležícího soupeře usmrtit . Sekal , ale vždy narazil jen na štěrk a prach cesty . Jirka hbitě uhýbal .
Náhle sebou trhl a s vytažením nože s pochvy na opasku se vrhl po sokovy a proklál mu břicho. Ten se s praskotem oceli složil na zem a s roztékající se zbraní se rozplynul do kapek stínů. Jirka dále neváhal a vrhl se po meči .
Chytl jej v letu a jeho čepel se jen zeleně zableskla a vydala temný hlas .
Zaujal bojový postoj a se svým válečným pokřikem se vrhl do skupiny stínů . Ti se vší silou bránily a odráželi zuřivé rány Jirkovy ,dokud jich polovina nepadla a nerozutekla se směrem k temné bytosti s kápí. Tam s ní splynuly .
Najednou počal padat všude okolo ohnivý déšť . Avšak nebyl to déšť , byla to sprška stinných šípů . Neměli ale šanci proti Jirkově moci odrážet přírodní živly.
Šípy tedy jen obtekly kolem jeho těla a zmizely v zemi.
Poté co se ohlédl spatřil jak se za ním žene armáda nemrtvých , opět v čele s králem a opět řvouc vši silou.
Jedna , přední , řada se zastavila a zaklekla do střelecké polohy . Za chvíli okolo mne svištěl jeden šíp za druhým .
Král mrtvých se zastavil a běžící dav jej obsypal a pohltil. Však jakoby stále byl viděti i přes četné hlavy a zbraně. Napřímil se a vydal mohutný výkřik . Ten prorazil veškeré rušivé elementy okolo cesty i daleko ve vnitrozemí . Jeho hlas prorážel plameny ,kmeny stromů ,dým i lesy daleko odtud.
Utíkal jsem co mi síla dovolila. Na jednom místě ,kde se stromy podél cesty trochu rozestoupily a vytvořili ohnivou bránu na holou pláň za nimi ,jsem seběhl z cesty a utíkal do vroucích končin . Celá země dýchala horkem a šedivým dýmem ,který se líně válel po povrchu.
Tuto spodní vrstvu jsem prorazil v nejvyšší rychlosti a upaloval směrem v vysoké a v dálce se rýsující skále.
Po několika tempech kupředu , jsem zahlédl ,jak je její spodní část osvícena plamenným světlem malého jezírka pod ní. Byla to vroucí láva , neustále bublající a vířící v obrovském žáru.
Při bližším pohledu jsem také zjistil ,že skála jest sloupem ,táhnoucím se do nekonečné tmy zdejší oblohy. Nebyl jediný , protože v dálce se rýsovaly hned tři další .
Vběhl jsem tedy do spleti gigantických sloupů , s vojskem v patách a již značně unaven.
Udýchaný jsem se zastavil .
Zvedl jsem hlavu a zrak . Spatřil jsem obrovské vojsko ,ženoucí se na mne s obrovskou zuřivostí a silou .
Sevřel meč pevněji a připravil se k útoku .
,, jediné jest stejné , jen jediné nás spojuje . Je to osud , je to konec ,k němuž každý z nás dojde . Je to smrt .
Nezáleží však ,kdy zemřeme . Není důležitý čas ,jenž strávíme na této zemi . Záleží jen na tom ,co před smrtí uděláme ,záleží jen na tom kolik toho uděláme pro nesmrtelnost.
To nás spojuje , to z nás dělá jeden druh . ……….To z nás dělá lidi.
Jediným okamžikem se octl v davu , jedinou ranou srazil prvního k zemi. Okolo něj létaly , mezi jeho ránami , zbraně protivníků.
Jednomu stačil sebrat ,jeho zlatě zářící ,široký štít .
Oháněl se okolo sebe z neuvěřitelnou hbitostí a ladností. Mnohé jeho způsob boje zaskočil . Každé jejich zaváhání bylo potrestáno krutým úderem , ostří temného meče , jenž při každém úderu zazářil.
Nebojovalo se ve středu vojska , ale jen na kraji. Jirka si bránil bok štítem a druhou paží, svírající meč, se oháněl po nepříteli . Celou dobu byl přikrčen .
Když zahlédl jak se jej snaží obklíčit , rychle vyběhl do prostoru mezi sloupy .
Všichni se vrhli za ním a obtékaly první ze sloupů jako rozvodněná řeka. Jirka si hodil štít na záda ,aby se tak bránil proti šípům , které jej náhle zasáhly.
Jeden mu proklál lýtko a on se skácel na rozpálenou zem. Vytrhl rychle zářící a průhledný šíp. Krev ,která v tu chvíli vystříkla z rány, ihned se srazila , když dopadla na žhavý povrch.
Kalhoty byli proříznuty a čišela z nich krev. Nemohl se rozběhnout a pomalu ani vstát .
Avšak s přemáháním všech sil vstal a pevně se postavil , ač vyčerpán , proti tisícové převaze .
Pevně svíral meč i štít .
Meč se však náhle zaleskl a vydal temné zaříkadlo. V tu chvíli se spustilo silné zemětřesení. Zemětřas byl současně doplněn vlnou , která se zvedla ze země za Jirkou a pokračovala vojskem , jenž se skácelo na zem.
Jirka se po vlně postavil na nohy a pohlédl za sebe . Při pohledu se mu tajil dech. Viděl jak se prach ,vlnou zvednutý, formuje , spolu ze štěrkem ,do postav , mohutných a svým uspořádáním velice podobným lidským bytostem. Však byli celý z kamene a jen zářivě modré oči jim osvětlovaly tváře ,sveřepě se tvářících.
Jirka dostal novou sílu . Otočil se a pohlédl na sbírající se vojsko nemrtvých . Ze zbytků sil sevřel meč i štít a rozběhl se proti nepříteli .
Z davu vystoupil král a pokynul vojsku do útoku . To počalo váhat , protože se karta obrátila v prospěch jejich soka . Za Jirkou se hnalo nespočetné vojsko skalních gigantů a mohutně řvalo.
Ještě než vtrhl do řad nemrtvých , vrhl Jirka nůž a zasáhl prvního ducha do hlavy. Ten se ze vzdechem rozplynul ve štěrk a splynul z půdou .
Dvě vojska se střetly obrovskou rychlostí a s obrovskou zuřivostí .
Jirka bojoval ze všech sil a využíval veškerého umu i zbraně . Jednou rozdával zkázu se svým mečem , jindy zase omráčil soupeře štítem. Skalní bojovníci okolo sebe kopaly a máchali rukama . Dav rychle ubýval .
Zabodl jsem posledního temného bojovníka a padl na zem , vyčerpán.
Všiml jsem si však ,jak štěrk z nepřátel mizí v nedohlednu a putuje směrem k místu , kde jsem narazil na skupinu deseti stínů.
,, Kdo jsi ? ,, ozvalo se za mnou tvrdým a kamenným hlasem .
Otočil jsem se a spatřil jednoho skalního muže jak mne pozoruje.
,, Mé jméno není důležité ,, odpověděl jsem .,, Jen má příslušnost na vaší stranu rozhoduje. Avšak nevím jestli je mým záměrem stejný cíl jako ten váš.,,
,,Náš záměr není nijak vynucen nebo bezvýznamně rozšiřován ,, odpověděl ,, náš záměr jest ochránit své životy a svůj svět.
Jsme páni skal a půdy . Toto byl kdysi náš domov , bylo zde plno zeleně a čerstvého vzduchu. Světlo venku v údolí bylo veselejší a barevnější než jsi sám spatřil. Vybudovali jsme tuto jeskyní jako naše město . Teklo zde plno řek .
Avšak přišlo zlo . Je to již dávno , ale zahnalo nás pod zem . Spálilo všechnu zeleň a stromy zaplápolaly v nikdy nevyhasínajícím ohni války. Řeky a jezera se naplnila lávou a údolí zmrzlo a zapadalo sněhem . Jeho povrch popraskal do nespočtu trhlin.
Do této doby jsme sbírali sílu na poslední úder na chvíli ,kdy do posledního budeme chránit náš svět. ,,
,, Záměr máme tedy stejný. ,, odvětil jsem po několika okamžicích. ,, Chceme zneškodnit zlo a navrátit svobodu světu .
Jsem člověk , jenž nese amulet moci a má moc osudu . Já jsem všeho příčinou a já tedy musím tuto sudbu nést , až do konce.,,
III.
STRÁŽCI SKAL
Po krátkém rozhovoru jsem se ohlédl a spatřil již prázdnou pláň , zaplněnou jen temnými postavami skalních mužů , kteří teď jen tak stáli a hleděli na mne.
Náhle se všichni počaly klátit ze strany na stranu a dlouhými kroky postupovali do tmy , do míst kde již nebylo ohně a kde obrovské sloupy houstly. Šel jsem po boku Toho , jenž mne oslovil na bitevním poli. Kráčeli jsme mlčky .
Všichni ostatní byli stejné síly a mohutnosti , však každý se lišil charakteristikou rysů ve tváři .
Tvář měl jeden podlouhlou a se skleslým výrazem , jiný měl sveřepý pohled a tvář plnou hněvu . Jiní zase měli tvář zvrásněnou a popukanou stářím . Další , jako třeba můj společník , měli výraz klidných a rozvážných mužů , kteří zažili mnoho věků a lidských generací , avšak jejich vzhled byl mladý a hladce opracovaný . Bylo jich ale méně nežli ostatních .
Pochodovali jsme tedy dlouho . Zraněné lýtko mne stále pálilo , však nevšímal jsem si ničeho nežli houstnoucí tmy a společníků okolo mne.
,, Odkud jsi přišel ?,, zeptal se nenadále strážce skal vedle.
,, Jsem ze země jménem Česká republika .,,obrátil jsem pohled na něj . ,,nepochybuji , že jí neznáš , ale věz . Nezáleží na velikosti postavy , či známosti kraje , z něhož pocházím , ale na velikosti činů , jenž vykonáme.,,
,, Zatím jest velikost tvých skutků obrovská ,, přitakal ,, zatím se nám zdají ušlechtilejší a obdivuhodnější , nežli tobě.
Co zatím druzi my sdělily , myslí si o tobě jen to nejlepší.,,
,, Sdělily? ,, podivil jsem se náhle , neboť nebyl čas na jejich rozmluvu a pokud mluvily neslyšel jsem je.
,, Nehovoříme jako ostatní ,, vysvětloval dále ,, nehovoříme nahlas , nýbrž jen ve své mysli .
Je tomu tak ,protože jsme se za ta léta útrap naučili mlčeti . Nikdo jiný nám nerozumí , ani ty , ani nepřátelé.,,
Po dlouhém pochodu jsme dorazili k jeskyni , vedoucí do země . Já a můj společník jsme se zastavili před vchodem a čekali až ostatní vejdou .
,,Tento vchod jsme již dlouho nepoužili .,, počal mluvit. ,, Je to zapovězená cesta a vede do obrovské válečné síně , kde jsme vždy projednávaly otázky válek a bitev .,,
Nic jsem neříkal a vstoupil do vchodu , jenž byl do krajiny zasazen jako zrnko písku do hliněné půdy. Okolo bylo plno navršených mohyl , které mlčky mizely v samotě a tmě.
,,Jsou to hrobky našich předků z dávných dob.,, vysvětli mi jeden , který byl poslední ze zástupu a podobal se mému společníkovi .
Dál byla tma a ticho.
Prošli jsme temnou chodbou a stanuli v rozlehlé síni , kulaté a po celém obvodu poseté sochami či zbraněmi. Zbraně byli mohutné a vzhlížely velice nebezpečně.
Většina vojska zmizela v komorách naproti místu , kde jsme stáli.
V místnosti zůstaly jen ti , jenž se podobali vzhledem mému příteli .
Zasedli za kulatý kamenný stůl , celý pobitý zlatem a stříbrem . Okolo něj byli kameny jako židle.
,,Posaď se ,, pokynul jeden z nich ,svým temným hlasem.
Zasedl jsem tedy mezi ně .
,, Toto místo jsme používali jen zřídka ,, promluvil můj společník. ,, avšak nikdy se zde neprojednávaly tak důležité události jaké se odehrají v nejbližší době .
Je zde ten , který nese sudbu ,, při těchto slovech všichni zmlkli a s úžasem na mne pohlédli. ,, Je zde ten ,který má moc osudu a smrti . Je zde naše jediná naděje.
A jen ten kdo má tuto moc nás může zachránit .
Mluv,, pokynul mi nakonec.
,, Ano jsem ten , kdo nese sudbu a jsem ten , kdo má moc osudu. Avšak nevím zdali vás mohu zachránit . Ale pokud jsem vaše jediná naděje , udělám cokoliv pro vaší záchranu. ,, počal jsem mluvit ,, Zdali to bude můj konec ať stojí za vzpomínání . Mohl jsem si vybrat cestu a vybral jsem si cestu temnou ,ale plnou skvělých bytostí , které stojí za jakoukoliv oběť. ,,
,, Jsme nadšeni a potěšeni.,, vstal jeden z nich. ,, potěšeni tvým příchodem . Příchod to byl famózní a působivý .
Já , mí přátelé i každý další druh ,za tebou půjde i do ohně i do jisté zkázy . ,, na tyto slova vstali všichni ostatní.
,, budeš-li nás vést . ,, doplnil jej druhý.
Chvíli jsem seděl ,mlčky zírajíc do stolu. Pak jsem vstal a vytasil meč , který se zaleskl v temném světle a ozářil tmavou místnost do posledního koutu.
,, budu vás vést k vítězství a i ke svobodě a složím i život , budu-li muset.. Tímto okamžikem přísahám na poslední úsvit světa. ,, meč jsem položil na stůl i ze zlatým štítem , jenž jsem si odnesl z bitvy. Byl stále průhledný , jako jeho majitel.
V tu chvíli ke mně přistoupil můj přítel a meč i štít mi podal na zpět. ,, budeme stát po tvém boku do posledního muže , ……… do samotného konce našich dní.,,
S těmito slovy se všichni rozešli do komor okolo . Jen já a můj společník jsme zůstali v síni.
Usadili jsme se proti sobě .
,, Zítra , brzy za úsvitu ,, počal mluvit. ,, Vyrazí celá temná armáda , proti našim vojskům .
Jmenuji se Glamok a jsem vládcem všech strážců. ,,
,,Mým jménem jest Jiří ,, opáčil jsem ,, Celá vojska ,, pokračoval jsem ,, celá vojska nepřítele čítají statisíce . Kolik síly máte vy? ,,
,, Našich mužů jest přes sedmdesát tisíc . Všichni půjdou do boje po tvém boku , pro lepší časy .,,
Na chvíli jsem zmlknul a přemýšlel. ,, Sedmdesát tisíc proti statisícům ,, probíhalo mi hlavou. ,, co zmůže hrstka proti celému světu ? Co zmůžeme mi proti samotnému zlu a nenávisti ?,,
,,Dobrá svolej všechny své muže do zbraně ,, vstal jsem ,, zítra půjdeme do války.,,
,, Dobrá ,, přitakal Glamok a odešel pryč.
Já jsem se znovu posadil a přemýšlel o zítřejší bitvě.
IV.
PŘÍPRAVA
O chvilku později jsem zaslechl kroky asi tří bytostí. Přicházeli první chodbou zprava . Vzpřímil jsem se ze shrbené sedící polohy a vyčkával. Kroky se stále blížily a jejich ozvěna byla slyšeti i poté co do místnosti vkročil Glamok se dvěma společníky stejného vzhledu a vznešenosti.
,, Za pár hodin bude vše připraveno ,, pronesl Glamok a posadil se . ,, Tito dva , mí společníci jsou velitelé našeho vojska . ,, počal ukazovat a jmenovat jednoho po druhém ,, toto je Dwai . ,, ukázal na pravou stranu . ,, a toto je Frest .,, ukázal nalevo .
Po jejich představení se oba usadili , každý po jedné straně Glamoka a položili ruce na stůl .
,, Toto je naše země ,, vytáhl Dwai mapu a rozložil jí po stole. ,, a toto je naše bitevní pole. ,,
Vstal jsem a přistoupil jsem blíže , abych se mohl podívat.
Na mapě bylo vidět , že naše jeskyně je jediný bod v několika kilometrovém okruhu . Dál od jeskyně byla hradba , za kterou byl postaven hrad či pevnost jménem Mit manar . Sloupy se táhli od cesty , až k hradbám , po celou dobu byl však celý prostor lemován prudkými svahy , končícími stěnou jeskyně. Na druhé straně cesty , po niž jsem přišel ,byl les . Ten končil spolu s jeskyní .
Cesta končila obrovskou kotlinou s kamenem uprostřed . Tam jsem také narazil na Armády zla a na podivnou postavu v kápy .
,, Počítali jsme z přesunem do Mit manaru ,, pokračoval Dwai ,, ale zdá se ,že nepřítel bude v tuto chvíli rychlejší a obsadí jí dříve .,,
,, To by ale znamenalo naše obklíčení Dwaii ,, vmísil se do hovoru Glamok ,, Nesmíme dopustit obsazení naší největší pevnosti .,,
,, Ale nesmíme si dovolit větší ztráty ,, počal vážně mluvit Frest sedící klidně na židli. ,, Pokud bychom jí bránily , nepřítel by hned využil příležitosti a sevřel by nás do pasti , mezi hradbou a jeho vojskem . Nestihly bychom to totiž dost rychle , nato , abychom předstihli nepřítele . ,,
,, To je jisté ,, odsekl jsem ,, ale co znamenají tyto čáry?,, ukázal jsem na přerušovanou spleť čar procházející i hradbou a končící daleko za pevností.
,, To jsou staré cesty ,, vysvětlil my Glamok ,, jsou to cesty , vybudované našimi předky , ale nejsou bezpečné . Již za mého života se jedna z nich zhroutila a pohřbila mnohé z našeho lidu. Není v nich již bezpečno. ,,
,, A co váš způsob přemísťování z místa na místo jen v podobě štěrku ?,, zeptal jsem se .
,, Dostaneme se jen před hradby ,, odsekl náhle Frest ,, hradby jsou totiž vybudovány tak ,že se přes ně nedostane nikdo , ani my. Jediná cesta je velkou branou . ,, ukázal na mapu a pokračoval .,, ta bude ale bráněna nepřáteli. ,,
,, Jak viděti jest ,, pronesl jsem ,, není jiné možnosti ,než projít skrz cesty pod zemí. Povězte pane , co je na nich tak nebezpečné ?,, zeptal jsem se Glamoka.
Ten vzdychl a počal mluvit :,, Jak jsem již řekl jedna byla zasypána ,ostatní dvě jsou nejspíše z části pod vodou a mám jisté obavy ,že se do jedné mohla dostat i láva . Jejich podloží i strop ,není již dostatečně pevné , aby neslo větší váhu. Avšak je možné , že se mílím a že jedna z nich jest suchá a celkem bezpečná . ,, na chvíli zmlkl a přemýšlel . ,, Jen jedno jest jisté . ,, pokračoval ,, a to ,že , pokud je láva v obou komorách , nestihneme všichni uniknout včas žáru. ,,
Pokyvoval jsem hlavou a rozjímal . Náhle jsem promluvil: ,, Dej mi polovinu svých mužů a se zbytkem vyraš před hradby . Já je povedu do zad nepřítele a přijdeme ti na pomoc , až projdeme jednou z chodeb.,,
,, To je šílenství ,, vykřikl Dwai ,, nikdy bychom neunesli ztrátu tolika mužů !,,
,, Možná jsi poslední naše naděje ,, pronesl náhle Frest . ,, možná , že to bude naše zkáza , ale věz , že ti bude po boku kráčet každý můj muž a já s ním.
Je to odvážné a asi i pošetilé , avšak jediná šance na úspěch. ,,
,, Jest tedy rozhodnuto ,, vstal Glamok ,, Frest a jeho muži půjdou s tebou Jiří a já z Dwaiem zaútočíme na Bránu. ,,
,, Nechť nás provází štěstí ,,
Všichni se rozešli , jen Frest zůstal a vestoje mi hleděl do očí. V místnosti bylo hrobové ticho a ani zvuk kapek nějakého pramene ,jej nepřerušil.
Frest popošel kousek ke mně . ,, Kdo by čekal , pomoc od tebe ? Od tvora jakým jsi ty . Tolik vzpomínek , tolik bolesti ,tolik odvahy . Avšak tak krátký život.
Nositel osudu , nositel sudby . Jsi naše jediná a poslední naděje a ta se s každým okamžikem zmenšuje.,,
,, Nikdo neví co se stane zítra ,, položil jsem mu ruku na rameno. ,, ale vždy si můžeme vybrat . Příteli , vždy je naděje .
Teď běž , musíme zmobilizovat tvé muže.,,
Rychle se otočil a odešel táhlou chodbou .
Za pár hodin tu opět stál se dvěma kapitány po boku.
,, Vše jest připraveno , můj pane . ,,
,,Dobrá ,, přikývl jsem a sebral meč i štít . ,, vyrazíme . Teď ještě dejte vědět Glamokovi , že mne a celé vojsko může čekat asi za jeden den . A pokud …. ,, Nedopověděl jsem a přerušil mne sám Glamok :,, Hodně štěstí mí přátelé , ať je vaše cesta jasná a bezpečná. ,,
,, V to doufáme ,, přitakal jsem . ,, Však pokud , bych do dne nedorazil , nedbejte na nic a prchejte se ukrýt do bezpečnějších míst. ,,
,, Pokud by jsi snad padl ,, pokračoval Glamok . ,, nepolevíme v boji ani tehdy . Budeme bojovat do posledního muže. Protože pokud padneš nezbude již žádná naděje . ,,
Poté jsme se vydaly do jedné z chodeb . Byla táhlá a temná , cítil jsem jen přítomnost mích společníků . Sem tam jsem měl dojem jakoby se k nám přidaly další mnohačetné zástupy .
Tma trvala dále . Avšak počalo se oteplovat .
,, Teď to přijde ,, oznámil Frest .
A opravdu , po několika metrech jsme spatřili obrovský kamenný poklop . Byl neopracovaný a vypadal ,jako kdyby jej někdo sem přistavil ve spěchu. Cesta , kterou jsme šli se také zdála být dlouho nepoužívaná . Na jejím povrchu bylo plno prachu a kamenů . Každý krok se rozléhal do dalekých míst celé jeskyně.
Již bylo světlo. Tmavé a příkré , avšak bylo vidět jak Frest pokynul pěti mužům a ti se vrhli po balvanu. Rázem jej odvalili . Zvuk kamene , otírajícího se o sebe ,zmizel v dlouhé , temně osvětlené chodbě , která se před námi otevřela.
Všichni chvíli stáli a zírali do prázdnoty . Když však přemohli úžas z dávných dob , vyrazili za mnou do dlouhých a nebezpečných chodeb.
,, Po tisíc let se tyto chodby nepoužívaly ,, odvětil náhle jeden z kapitánů , kráčejících vedle mne .
Cesta pod našima nohama byla dlážděná a krásně opracovaná. Zdi byly postaveny , bez jediného výstupku , dokonale hladké a celé z podivného černého kamene.
Strop byl do špičky a ze stejného materiálu . Nebyla zde žádná ozvěna ani hluk . Místy jsme potkávaly odhozené kameny , sochy a zbraně.
Kráčel jsem první . Po boku mi šel Frest a za námi oba kapitáni . Po nich se v délce asi míle táhlo vojsko čítající přes třicet tisíc válečníků . Ti v předních řadách neměli nic , jen brnění a helmice , ukuté z podivného a neznámého kovu , který hrál hned jednou barvou a hned zase druhou.
Ti za nimi byli oblečeni do stejného obleku , však v rukou svírali mohutné sekyry . Byli to sveřepí muži s odhodláním položit život za svojí zemi. Všichni kráčeli ladnými kroky a v několika ,uspořádaných řadách .
Měli jsme před sebou dlouhou a pravděpodobně bezpečnou cestu.
V.
K BRÁNĚ
V temné sněmovní síni seděl Glamok nad mapou a hleděl zarytě na nákres Mit manaru . V tom přišel velitel jeho vojska Gew a pravil :,, Vaše veličenstvo , jsme připraveni na váš rozkaz .,,
,, Již mnoho hodin tj. , kdy odešel ten , jenž nese naší jedinou naději ,, promluvil tiše král ,,a nikdo neví zdali je ještě živ. ,,
,, Vyslal jsem zvěda ,, prohodil Gew ,, ale přišel ze zprávou o znovu zavření poklopu. ,,
,, Tak tedy teď jest jeho cesta ještě větší hádankou nežli před okamžikem . ,, odvětil sklesle Glamok ,, buď narazili na překážku a uzavřeli poklop pro záchranu jeskyně . A nebo ji zavřeli pro jistotu , že by se snad něco stalo. Doufám jen , že jsou živí. ,,
,,Můj pane , kdy vyrazíme? ,, ptal se opět Gew .
Nastala chvilka ticha . Král seděl zadumaně nad mapou a složenou , jeho , zbrojí. Velitel stál v pozoru a hleděl na svého pána, s očekáváním odpovědi.
,, Jak řekl Jirka , možná to bude naše poslední bitva , možná zde naše dny končí , však nebude již skutku , který by se snad jen vyrovnal tomuto. ,, Glamok vstal a oblékl si zbroj . A když se opásával mečem a dýkou vydal rozkaz: ,, Svolej vojsko , vyrážíme hned.,,
Gew odešel a Glamok hned za ním . Vyšli z jeskyně a stanuli před seřazenými zástupy kamenných mužů.
Král celý zástup přejel pohledem a s hrdým nádechem vykřikl : ,, Až do konce!! ,,
Nato se všichni rozplynuli na štěrk a v obrovské vlně a s mohutným zemětřesením se vydali , obtékajíc každý sloup , směrem k bráně Mit manaru.
Trvalo jim jen pár minut nežli se zastavili a zformovali do původní podoby ,před hradbami a branou.
Okolo nebyly již sloupy . Jen hradba , vysoká a táhnoucí se do tmy na obou stranách . Za ní se rýsovaly věže pevnosti Mit manar.
Všem při tom pohledu tuhly jejich kamenné svaly . Však náhle se z hradeb spustil mohutný déšť ohnivých šípů .
Nahoře byli stinní lučištníci. Několik skalních mužů padlo pod náporem těchto zbraní. Najednou se však z jejich řad vyřítilo několik set mužů se štíty. Sám Glamok ,stojící v první linii se musel bránit svým velkým štítem.
Z úplně zadních řad se počalo střílet z obrovských luků a kuší . Stíny na hradbách prořídly a seběhly dolů k bráně , aby se připravily na útok , spolu s několika tisíci duchy.
Nejdříve však přišlo něco horšího. Nad hlavami se Glamokovy i Gewovy počal prohánět ohnivý oblak . Byli to démoni ohně . Hned jak se snesli níže bylo vidět jejich křídla a ohnivou tvář . Každý za sebou nechával dým a smrt . Všech deset jich spouštělo, na vojsko kamenných strážců, ohnivé koule , které dopadaly v obrovských explozích a odhazovaly části roztrhaných těl do vzdálenosti až třiceti metrů. Ti co měli štít , snažili se bránit žáru od výbuchu.
Lučištníci se snažily zaměřit je , ale usmrtili jen tři. Zbytek jejich rány zadržel . Vojsko se hnalo na bránu . Ta se v zápětí otevřela a z útrob hradeb se vyřítilo vojsko čítající přes padesát tisíc temných válečníků . Většina byly stíny se svými ohnivými zbraněmi.
Jejich první úder zpomalila sprška dlouhých šípů z předních linií . Avšak padlo jich jen pár stovek . Vojská se tedy střetla před hradbami . Ti co přežili z předních linií se rázem ocitli hluboko v nepřítelově zástupu.
Stíny byli zaskočeny způsobem boje. Glamok jednoho udeřil do obličeje a rázem mu sebral jeho zbraň . S tou se oháněl dokud okolo něj nebylo na stovku mrtvých a rozbíhajících se stínů.
Poté ohnivou zbraň odhodil a chopil se své , ze kterou zabíjel plno nemrtvých .
Tak se stalo , že většina válečníků bojovala proti nepříteli , jeho vlastními zbraněmi. Však když jich zabili již Přes šedesát tisíc , vyřítil se další zástup , čítající přes sto padesát vojáků . Jejich vlastní ztráty byli přes desettisíc a stále přibývaly , pod ranami ohnivých démonů.
Všichni vyčerpáni a mnozí zranění , vystřelili dávku šípů a vrhli se do dalšího zástupu nepřátel , který se branou řítil dlouhou dobu. Jeden z nich se při střetnutí nabodl na kopí , druhý uchopil ohnivou zbraň stínu a další zabíjel jednoho nemrtvého za druhým .
Glamok se bránil štítem a odrážel rány svým mečem . Náhle byl sražen k zemi jednou z explozí . Okolo něj padlo plno nepřátel , však ještě více jeho vojáků. Několik metrů od něj se bil Gew , jenž přišel o jednu ruku , při zápasu s ohnivým démonem . Bil se zuřivě a zabíjel jeden stín za druhým . Dále zase kapitáni jednotlivých skupin bojovali a umírali po boku svých svěřenců.
Démonů bylo již jen pět , ale vojsko nepřítele stále přibývalo . Proti sto šedesáti stálo již jen patnáct tisíc .
Nikdo však neprchal a nikdo neustoupil ani o krok , všichni se bili jako lvi i přes jejich vážná zranění. Byli zde i tací ,kteří bojovali s ohnivým mečem či šípem v těle.
Gew padl těsně před bránou, při souboji s stinným vládcem . Král Glamok byl raněn na boku , ale stále se držel ve přední linii a byl to on , který první stál zády k bráně. Avšak boj se přehupoval hned na jednu a hned na druhou stranu . Mrtvých stále přibývalo.
Glamok a jeho muži , čítající desettisíc hlav , byli zatlačeni zpět , od brány .
Však náhle , když Glamok opět ležel na zemi ,sražen výbuchem , zvedl pohled a upřel zrak přes hradby , až na svah za Mit manarem .
Spatřil jak tam jakási postava , náhle zazářila ,když vystoupila ze země.
Byl to Jirka , jenž vyšel z dlouhých chodeb a přivedl sebou celé vojsko , odhodlané k boji. Vytasil prudce svůj meč .
,, Pojďte se podívat ,, pronesl ,, váš král stojí sám proti celím vojskům zla . ,,
,, Teď již ne ,, odvětil Frest , který záhy vylezl ze zákrytu . ,, teď s ním jdou do boje i jeho věrní muži. Vpřéééd !! ,,
Po tomto zvolání Jirka pozvedl meč a ten se silně zaleskl , zeleným plamenem a jeho písmo se zdálo zářiti jasněji než –li ,kdy před tím.
Nato se s válečným pokřikem rozběhli ze svahu ,vstříc obrovské armádě.
Jejich kroky , byli jako hlasité zemětřesení , slyšet až k jednací síni skalních strážců .
Celé vojsko se prořítilo okolo Mit manaru jako bouře. Někteří vběhli do útrob pevnosti a chopili se katapultů a samostřílů , ze kterými pak zneškodnily všechny ohnivé démony.
Jirka , Frest a jeho armáda se z temným vojskem střetli přesně za branou.
Glamok a jeho muži se vyřítili proti nepříteli z druhé strany, s zuřivostí , větší než byla na začátku bitvy.
Jirka , zabil tři jednou ranou , když vběhl do zástupu. Frest uchopil ohnivou sekyru a rozséval s ní smrt všude okolo . Zabil dokonce i krále nemrtvých, jenž se prodíral davem , směrem k Jirkovi .
Stíny vždy ustoupily , když zahlédly Jirku , jeho temný , zeleně zářící meč , amulet moci , hořící bílím světlem a štít , vyrvaný z jejich vlastních řad , když stál sám proti jejich desetitisícové převaze . Ale nyní tu proti nim stál opět , již potřetí je vraždil po stovkách a nebylo viděti ani náznaku jeho zranění. Ostatní vojáci vraždili jednu skupinu nepřátel za druhou . Všichni bojovali udatně a statečně , ještě asi dvě hodiny. Poté , když Jirka srazil vládce stínů , všichni se rozplynuli a ztratily se ,v cárech utíkající do míst , kde byl jejich sraz.
Z celého skalního vojska zbylo dvacet tisíc mužů . Všichni byli vyčerpáni a po boji padli na zem . Jirka zatasil meč a vykročil směrem k pevnosti . Tam se zastavil – asi padesát sáhů od jejích zdí.
,, Naděje je zpět ,, promluvil a otočil se , aby si mohl pevnost prohlédnout z blízka.
Byla vystavěna ze stejného materiálu jako zdi a strop tajných chodeb ,pod zemí. Byla postavena do tvaru půl kruhu ,s nespočtem okrasných soch či podobizen . Po obou stranách se tyčily dvě věže , vysoké a monumentální . Nikdy nevyděl nic tak krásného . Po celém obvodu pevnosti byly , ze skály vytesané hradby s jednou bránou , která měla ,opět krásně zdobený oblouk a úchvatně vytvarované dřevěná vrata ,byla pevně do ní zasazena. Na balkonech pevnosti stáli muži u samostřílů či katapultů . Avšak všichni nyní hleděli na Jirku jako na jejich spasitele .
,, Máš pravdu , příteli.,, položil mu ruku na rameno Frest. ,, Naděje je zpět . A naše dny též . ,, Nato se po něm Jirka ohlédl a stroze se usmál .
,, Pojďme do pevnosti ,, pobídl je náhle raněný Glamok ,hrdě stojící vedle.
Všichni tři a kapitáni , dosud přeživší , se vydali do otevírající se brány .
Rozcházející se vrata nevydala ani jedno vrznutí . Za zdi Mit manaru pronikl jen prach bitevního pole a několik osob , hrdě kráčejících do jednací síně pevnosti.
Vevnitř jsme se všichni posadily na židle okolo podlouhlého , kamenného a bohatě zdobeného stolu.
Téměř všichni zasedající měli na rtech úsměv a čišela z nich radost . Frest se snažil pochopit moje chování před branou a tiše seděl , odsunut od stolu a hledíc do kamenné podlahy.
Veškeré interiéry Strážců skal se zdály být vysoce jednoduché a hlavně účelné . I zde se z výzdobami příliš nezatěžovali . Byla zde na zdi mapa , okolo ní dvě sochy a na zdech , tvořících kulatou místnost vysely zbraně. Vedly odtud dvě cesty . První ústila do dvora a druhá vedla do další rozlehlé místnosti. Bylo zde jedno okno , spíš otvor . Byl vytesán do zdi , vysoko nad vchodem z nádvoří a světlo z něj dopadalo přesně na stůl.
A zde , v této místnosti jsem seděl pln jistoty . Pln jistoty , o tom , co se má stán v příštích dnech. Tvářil jsem se zadumaně a v obličeji jsem měl nejistotu .
Třetí a poslední , kdo se netvářil příliš šťastně byl Glamok. Seděl v křesle a prohlížel si všechny okolo.
,, Bitvu jsme vyhráli ,, zastavil se jeho pohled na mně . ,,Prošli jste podzemními chodbami ,stály jste proti přesile ,viděli umírat své přátele ,však není tomu konec…. ,,
,, Nepřítel má mnohem větší sílu ,, přerušil jsem Glamoka. ,, Jsou to vojska démonů . ,,
,, Kolik ?,, zeptal se Frest , pochopivší mé jednání.
,, Méně než-li čítaly řady , tohoto vojska ,, odpověděl jsem temně .,, mnohem méně . Však není to důvod k radosti. Démoni jsou silní a nepřemožitelní . Svojí hmotnou podobu , získali jen díky mému zrodu a mé moci. Bojoval jsem z několika , ale nelze je porazit , žádnou mocí , kterou známe. Je to ztělesněné zlo. ,,
,, Zbývá jen jediné ,, odsekl král sklesle . ,, musíme se stáhnout zpět . ,,
,, Zpět ?!! ,, vyskočil Frest . ,,Zpět do tmy a bahna rozpáleného nekonečným ohněm ? ,,
,, Nelze je porazit ,, odvětil jednoznačně král .
Nastalo dlouhé ticho .
,,Až do konce. ,, povstal Kip ,jeden z kapitánů . ,, Až do konce, můj pane . To jsou vaše slova. Bojoval jsem dlouho a jak jste řekl , stál jsem bok po boku příteli ,jenž padl . Musel jsem hledět jak muži mého oddílu umírali . Byli mi syny .
A nyní to mám vzdát? Pamatujte na své přátelé nebo alespoň věrné muže . Gew ,Harot ,Jut a mnoho dalších skvělých mužů padlo. Bojujme za ně . Postavme se nepříteli a řekněme , že nám může vzít zemi , lesy , pole , životy ,přátelé , ale nikdy nám nevezme naší naději , naší odvahu , ani svobodu . Vydobuďme si svobodu . ,,
Král sklopil zrak . Já jsem seděl a dlouho pozoroval napjaté zraky , upírající se na Glamoka.
,, Omlouvám se za svojí nerozvážnost .,, promluvil král po chvíli . ,, Pokud se o tom někdo dozví , bude se vyprávět o tom , jak jsme se za našich posledních dnů postavily zlu a zkáze. Nechť je zítřek den ,na který nikdo nezapomene.,,
,, Nyní však půjde každý voják spát ,, odvětil rychle Frest.
Celý sál se odebral do svých komnat.
Mne Frest zavedl do komnaty , kde jsem měl strávit noc . Po cestě jeme se dohodli na hlídkách , které budou strážit hlavní Bránu. Frest mne též ujistil , že ráno mne bude chtít král , aby se mnou probral tajné podzemní chodby a taktiku poslední bitvy.
VI.
TAJNÉ CHODBY
Komnata byla temná z typickým oknem a světlem dopadajícím na stůl s jednou židlí . Byla to místnost poměrně malá , do tvaru krychle. Postel byla v pravém rohu a nebyla nijak zkrášlena . Na stole uprostřed místnosti byla hořící svíčka a kus jakéhosi pečiva . Sundal jsem výzbroj a zasedl za stůl . Trochu jsem pojedl , ale za chvíli mne přepadla únava .
Ležel jsem na posteli a pomalu usínal . Hlavou se mi proháněli obrazy budoucnosti a různé cesty , jimiž se budou moci ubírat mé kroky.
Spolu se spánkem se dostavil sen . Ležel jsem v mechu a v trávě , pod stromem ,na úpatí hor ,v zemi ,kde žije Aenii. Obrátil jsem pomalu pohled do strany a spatřil ji ,jak leží vedle mne. Posadil jsem se a rozhlédl se okolo. Byla noc , ale pod korunou stromu , bylo příjemné světlo a z listů se snášely třpytivé vločky.
Podíval jsem se na Aenii a pomalu jí pohladil po tváři a po krku . Ona pomalu otevřela oči a usmála se na mne. Potom jsem se sklonil a políbil jí . Nato mne k sobě něžně přitiskla. Mlčky jsme leželi v objetí a pozorovali hvězdnou oblohu . Náhle jsem vstal a přistoupil ke kmeni stromu.
,, Není snad naděje? ,, zeptal jsem se šeptem . ,, prosím ,řekni. ,,
,, Dokud odvaha a láska nepolevý .,, odpověděla Aenii.
,, Kolik mužů má ještě padnou? ,, otočil jsem se k ní.
,, A proč? ,,
,, Nikdo to zlo nezastaví . ,, zašeptla . ,, jen láska .,,
Napůl chápavě jsem na ní podíval . ,, Co zmůže láska , proti nenávisti ?,,
,, Bude to krutý boj ,, vstala a přistoupila ke mně .,, Teprve až činy ,odhalí sílu . Naděje umírá poslední . ,,
,, Nevím zda se dá uniknout osudu . ,, odvětil jsem ,, , avšak nebudu se snažit uniknout mému nasávajícímu osudu . Viděl jsem jej ve snech . Tak či onak dojdu konce, záleží jen pro co . ,,
,,Pokud jsi viděl budoucnost ,, objala mne pevně. ,, výš co jest dobro a co jest zlo . Nikdy na chvilky , kdy jsme byli spolu nezapomenu . ,,
,, Kdo jest mým společníkem? ,, otázal jsem se pochvíli.
Aenii chvíli mlčela , ale po nějakém okamžiku počala mluvit. ,, Přišli ze skal a odejdou do skal . ,, vyprávěla :
Jsou silní, milí a chytří.
Jsou velcí jako lidé a mají rádi svou zem .
Zem tak úrodnou a tak svěží.
Však není zde slunce ani mraků.
…Přišli ze skal a také v nich zmizí.
,,Jsou silní a udatní a mají svoji čest. Však ani síla , ani čest ,nezmůžou nic ,proti jejich lásce k zemi a své vlasti.
Jsou zde dlouho , již přes stovky a tisíce let stráží půdu a skály. Však spolu s tebou přišla jejich zkáza. Nikdo o tom nepochybuje , že ty jsi všeho příčina. Ale znají legendy a dokáží ocenit odvahu a zodpovědnost. Nebudou tě pro tvou moc nenávidět ,pokud jimi nepohrdneš.,,
,, smrt je blízko ,, políbil jsem Aenii a zmizel ,, sbohem,, odvětil jsem ještě nakonec.
Probudil jsem se zrovna ,když do místnosti vstoupil Frest a volal , že se mám dostavit ke králi.
Vstal jsem a opásal se dýkou a vzal si průhledný a zlatě zářící štít , do něhož jsem zatasil temný svůj meč.
Vydal jsem se táhlou chodbou s pochodněmi na zdech a nespočtem dveří po stranách. Byla podobna tajné chodbě pod zemí. Na konci jsem sešel schodiště a prošel chodbou do jednací síně. Glamok zde seděl již zadumán a hleděl do mapy.
Postavil jsem se naproti němu , na druhém koci stolu a oslovil jej.: ,, Můj pane? ,,
Pokynul , abych si sedl a složil zbraně na stůl .
,, Podle našeho zvyku ,jednáme o tajných a dávno zapomenutých věcech ,bez zbraní a jen u osamělého stolu ve dvou.,,zvedl hlavu od mapy. ,, Budeme tedy mluvit o podzemních chodbách.,,
Složil jsem zbraň i štít a opasek s dýkou jsem vhodil na stůl. Posadil jsem se .
,, Dokud nám čas neporučí budeme hovořit . Budeme se ptát jeden druhého , však první budu klást otázky já.,,
Souhlasně jsem přikývl.
,, Takže , jsou chodby průchodné ? ,,zeptal se
,, Ne docela ,, položil jsem ruce na stůl ,,Jedna je stále průchozí , však druhá , ta nezasypaná je plna lávy a je zde cosi co nám zabránilo zjistit více .
Vchod do ní byl nezavřen a zcela přístupný našim krokům. Frest cítil odpor , vkročit do těchto míst . Říkal ,že z temna vychází zlo a děs . Však mne nic nevarovalo . Vyrazili jsme tedy z několika muži do temna chodby.
Po několika metrech počalo byt horko. Vytasil jsem meč a ten odhalil ,svým zábleskem ,že zdi jsou podrápány a plny rýh . Nikdo , ani Frest to později nedokázal vysvětlit. Za chvíli jsme stáli u schodiště ,které bylo ve své polovině zaplaveno zezačátku tuhou lávou . Však jen asi dvacet metrů jsme po ní mohli jít . Poté jsme ztratili jednoho muže , jenž se zřítil do magmatické kapsy.
Chtěli jsme se vrátit a zavalit vchod kameny , avšak narazily jsme na strážce těchto cest. Je to ohnivý tvor , není to démon , ten by mne chtěl zabít .
Prostě náhle vyskočil z proudu lávy a stanul vedle nás . Nebyl o moc větší než já a Frest , jen z něj číšela hrůza a neskonalá letitá síla. Po chvilce znovu zmizel v proudu . Nemohli jsme přijít nato proč nás nenapadl . Nevíte o něm něco víc než-li Frest a muži z jeho oddílu?,,
,, Nic z toho co vím já není utajeno mým mužům , zvláště ne mému bratranci Frestovy . ,, odpověděl . ,, dělá to náš podvědomý jazyk. Co jste udělali s tou chodbou a co bylo dál v chodbě průchozí ? ,,
,, Zavalili jsme vchod a vztyčili mohylu na počest padlého muže .,, odpovídal jsem pomalu a se zármutkem.
Dál jsme postupovaly stejnou krajinou jako dosud . Po cestě jsme vídali staré náčiní , zbraně a kameny ze stropu. Zdi byli bezpečně zachovalé . Dále jsme procházeli okolo rozpadlých těl , těch ,kteří kdysi neutekli včas .
Chodby byli bezpečné až ke konci , kde se ozývaly praskající zdi a strop. ,,
,, To co říkáš je pro mne velkou novinou ,, odsekl tiše ,,však nic z toho nám v nastávající bitvě nepomůže. Nyní se ptej ty ,, pokynul.
,, Otázek jest mnoho však není dosti času ,můj pane ,, odvětil jsem krátce. ,, Jen dvě otázky mne zajímají ,proč byli chodby vybudovány ? ,,
odpověděl.:,, Bylo to za dávných dob mých předků. Naše záznamy jsou nedostačující , však jedno se z nich vyčíst dá .
A to ,že chodby nebyly postaveny za správným účelem . Byly to kdysi šachty , z kterých jsme těžili Etras . Etras jest druh kamene , jenž je jen velice hluboko a blízko zemského jádra. Naši předci z něj vystavěli celá města a i Mit manar je z Etrasu. Ale jak jsme postupovali hlouběji a hlouběji , spodní vrstvy byli slabší a slabší. Zemětřesení bylo na denním pořádku a stávalo se i to že se protrhla zem a vniklo menší množství lávy . Jedno zemětřesení však bylo příliš silné a ani Etras ten nápor nevydržel .,,
Přes pětset našich lidí zahynulo a plno dalších bylo zraněno.,,
,,Jak a kde by měla proběhnout dnešní bitva? ,,položil jsem svojí poslední otázku.
,, Nepřítel pochoduje ze shromaždiště směrem k nám. ,, ukazoval Glamok na mapě. ,, Bude nás chtít obklíčit v pevnosti. Jeho vojsko prý čítá asi stovku ohnivých démonů a další stovky vodních . V čele celého zástupu stojí sám Tanem a Démon , jehož jméno nelze vyslovit ani na něj pomyslet. Je to ten ,který do sebe nasává veškeré mrtvé a zabité zlo. ,,
,, Musíme se s nimi utkat na volném prostranství . ,, odvětil jsem a ukázal na jednací jeskyni . ,, tady budeme mít šanci se udržet . Pokud nás nepřítel porazí stáhneme se do jeskyně a tam jej budeme moci držet docela dlouho. Na bitevní pole budeme muset dostat samostříly , abychom mohli zneškodnit ohnivé démony. Bude to obrovská bitva a nikdo neshlédne již větší vřavy , pane.,,
Glamok na mne hrdě pohlédl a vzpřímil se . ,, Ano . ,, odvětil . ,, Poslední naše hodina bude ukončena u mohyl našich dávných předků a spočineme na místech ,kde odpočívají velcí králové našeho rodu. Ano, sekyra a řev válečníků , zazní mezi nimi naposled a nikdy již víc nebude nikoho kdo by to pamatoval.,,
Vstali jsme a sebrali veškerou svoji zbroj. Glamok vyrazil sjednotit vojsko a já jsem vyšel za Frestem , jenž se nyní zdržoval na dvoře pevnosti.
,, Bitva začne brzy. ,, položil jsem mu ruku na rameno , když jsem ho našel ,,Pokud svolíš , bude mi ctí bojovat po tvém boku. ,,
,, Pro mne též a zemřu stejně rád pro tebe jako pro Kr
