Čas.
Tunely.
Modro-bílé tunely kroužily kolem mlčenlivé postavy Jeusey Mekka.
Antikova záře prosvítala skrz dlouhý temný plášť a kápi staženou do obličeje. Po letech, možná staletích, konečně pochopil. Jeho entita se rozšířila za hranice pláště a dovolila si vzdorovat řece času.
Musí.
Je to jeho povinnost.
I když pravděpodobně zahyne.
Není dovoleno zasahovat do dějin času. To je přísně trestáno. Ale on musí. Musí porušit pravidlo, jež nebylo porušeno po několik tisíciletí. Jak letěl, plášť za ním vlál, až spadl docela.
Když se mu z hlavy svezla kápě, zaplavilo řeku času vše prostupující světlo. Ale on, on jediný z Antiků pochopil, co znamená povznesení.
Je to forma poselství.
Povzneseným náleží právo brát a dávat.
Vytvářet a měnit.
Nikdo jej nevyužívá.
Jen on. Jen on sám dokázal unést zlost svého lidu. Ale oni nechápali. Nevěděli, že to dělá pro ně. Pro ně a pro budoucnost národa Antiků. Mysl mu zaplála novým odhodláním. Soustředil svou vůli a pustil se ještě rychleji proti proudu času.
Jeho tělem bylo světlo.
Přesto cítil řezavou bolest.
Musel však jít dál. Pro zapomenutou rasu Antiků. Pro jejich sílu, moc, pro jejich životy. Ano. On je ochrání před hrozící zkázou. Povznesení mají ochraňovat. Chovat mír ve vesmíru. Chovat rovnováhu v Galaxii. Jeusey vycítil svůj cíl. Vzhlédl, právě když jej oslepily výbuchy událostí.
Je tu.
Je u konce své cesty; u konce svého utrpení.
Povznesený Antik s pocitem odlehčení jemu tolik cizím vystoupil z řeky času a stanul na střeše obydlí.
Obydlí člověka, jemuž říkají O'neill, a jež bude již brzy měnit budoucnost Galaxie.
Zářivá postava domluvila. O'neill jen mlčky hleděl na seskupené světlo s chapadly a přemítal o jeho slovech. A pak, téměř neznatelně kývl hlavou. Zdálo se, jako by si entita oddychla. Promluvila zastřeným hlasem: "O'neill je moudrý člověk. Lidská rasa bude silná s takovými v čele." Domluvila, právě když před domem zastavil vládní automobil, otočila se a pak se ve světle nového zářivého měsíce rozplynula. A O'neill by byl přísahal, že než zaslechl kroky mužů na schodech, slyšel docela jasně vzdálený hlas, který jako by mu říkal: "My se ještě sejdeme, my se sejdeme."
