Nočním městem se procházeli železní roboti, podivní a hrozní. Jejich tváře byly strašlivě znetvořené, temné a neproniknutelné, plné ostrých rohů, lesknoucích se v měsíčním svitu. Tiše vcházeli do domů a mlčky se procházeli jejich prázdnými útrobami. Hledali to, co už se zdálo být navždy ztracené. Hledali život. Hledali své stvořitele. Hledali ty, kteří je ještě před dvěma dny poslali do války proti svým sousedům, a tvrdili jim, že musí za každou cenu zvítězit.
Jak řekli, tak se i stalo. Roboti vyplenili sousední město a nenechali z něj kámen na kameni. Netušili, že krátce předtím, než dokončili své strašlivé dílo, vypustili obyvatelé napadeného města do vzduchu smrt, smrt strašnější a ničící víc, než cokoliv jiného. Ta za ně vykonala pomstu, dokonalou a velkolepě zbytečnou. Roboti, vracející se zpět z válečné výpravy do svého města, nacházeli jen opuštěné ulice a prázdné domy.
Dali se do hledání. Někoho přeci musejí najít, aby mu sdělili, že úkol byl splněn. Ve svém svědomitém hledání prolézali nejvzdálenější a nejskrytější kouty města, vylamovali dveře a vstupovali do temných sklepů, zabloudili na hřbitov, kde nalezli v márnici několik vychladlých těl a marně e je snažili přivést k životu.
Jeden z nich však měl štěstí. V útrobách sklepa, ukrytého mnoho metrů pod zemí, zaslechl za hromadou dřevěných odřezků tlumený pláč. Sehnul se a spatřil holčičku, asi čtyřletou, stočenou do klubíčka a tiše vzlykající. Neobratně jí vzal – byl přeci jen stvořen spíše pro zabíjení a ničení – sevřel jí do náručí a kráčel s ní ven. Přitom jí neobratně pískal několik písní, které znal od lidí, aby jí ukonejšil. Na dítě to mělo zázračný vliv. Utišilo se a pomalu se vzpamatovávalo z hrůzy dvou strašných dnů, strávených v temnotě. A když holčičku robot vynesl ze sklepa a jejích očí se dotkly první sluneční paprsky, malinko se usmála. Co teď s ní ? přemýšlel robot. Nikde nikdo, kdo by mi poradil. Nejlépe udělám, když jí prostě sdělím zprávu a půjdu. Začal tedy tlumočit svou zprávu o dobytí sousedního města.
Dítě ale na něj jen nechápavě zíralo a asi se také polekalo jeho skřípavého hlasu, protože se dalo znovu do pláče. Co teď, přemýšlel robot. Pak ho napadla spásná myšlenka. Vzpomněl si, jak kdysi, už dávno, viděl jednoho velkého člověka, jak leží na zádech a oběma rukama vyhazuje do vzduchu malého človíčka, přesně takového, jako byl i ten, kterého měl v náručí. Tamten malý človíček se smál na celé kolo, což takhle zkusit to také.
Válečný robot si se zaduněním lehl na zem a uchopil dítě do svých tlap. Když ho vyhodil do vzduchu poprvé, dítě ještě plakalo, postupně se však jeho tvář rozjasňovala a čím výš ho robot vyhodil, tím více se smálo a výskalo. Dobře jsem to vymyslil, řekl si robot a když tu jeho ruce, přeci jen více zvyklé na zabíjení, než na hraní s dětmi, špatně odhadly vzdálenost a holčička mezi nimi propadla na jeho rohatou tvář. Vydala krátký sten a znehybněla. Po robotově tváři začaly pomalu stékat drobné krůpěje krve a vypadalo to, jakoby plakal červené slzy.
