Když projížděl hlavní třídou, uviděl na křižovatce před ním shluk světel. Přes proudy vody, které ho velikou rychlostí bodaly do tváře a donutily oční víčka stáhnout se na uzoučkou štěrbinu, nedokázal James s určitostí rozpoznat zdroj světel. Rozhodl se tedy v jízdě pokračovat a zjistit, zda je možné křižovatkou projet a odbočit vpravo na Lincolnovu třídu, kde bydlel. Už po několika metrech mu bylo jasné, co se stalo. V obou směrech silnice se srazilo snad dvacet aut, ale nebyl ještě dostatečně blízko, aby to určil s naprostou jistotou. V okolí pobíhala spousta zmatených lidí, několik desítek hasičů, záchranářů a policistů, kteří se snažili pomoci lidem uvnitř rozbitých aut. James zahlédl přimhouřenýma očima postavu policisty, jenž se otočil a středem vozovky zamířil mírným poklusem k němu.
“Stůjte, tudy nemůžete jet – okamžitě zastavte!“ volal na Jamese mohutný, téměř dvoumetrový muž v uniformě, snažící se svým hlubokým hlasem překřičet hluk kapek, dopadajících na betonovou silnici.
“Co se stalo, strážníku?“
“Vážná dopravní nehoda, je mi líto, pane, musím vás požádat, abyste jel jinudy.“
“Bydlím tady na Lincolnově, jenom projedu,“ snažil se James přemluvit policistu.
“Znovu vás žádám, musíte jet jinou cestou! Projeďte bočními ulicemi, určitě to máte jen kousek, ale rychle, protože za chvíli dojede dalších pět záchranářských vozů a budou potřebovat místo, tak zmizte!“ Při posledním slovu bylo znát v mužově hlase značné podráždění.
“Kousek to sice mám, ale kdo má jezdit takovými uličkami a navíc v noci,“ pomyslel si James a otočil hlavu k nejbližší proluce mezi domy, která ústila vedle obchodu s rybářskými potřebami. Když míjel obchod po pravé ruce, zahlédl neony osvětlenou výlohu, na které bylo bílou barvou napsáno: SLEVA 50 % NA LOŇSKÉ MODELY.
Hardman těmito temnými uličkami, ve kterých byla tma i ve dne, nerad jezdil. Jednou tudy projížděl a dosud si nedokáže vysvětlit, proč to udělal, tehdy se zrovna přistěhoval z předměstí, a tak chtěl poznat nejbližší okolí. Ještě tři dny poté mu naskakovala husí kůže po celém těle z toho, jak potkával ty nejhorší existence, co kdy viděl – od bezvládných těl feťáků a špinavých “houmlesů“, ležících na studené zemi, počínaje a dealery drog konče. Byl rád, když během pár minut našel únikovou cestu z tohoto pekla do normálního světa a s potěšením si oddychl, že vůbec přežil. Jeho dům naštěstí ležel dostatečně vzdálen od tohoto “centra dění“. Ale dnes to byla jediná cesta, jak se rychle dostat domů, aniž by musel objíždět téměř půlku města. Snažil se nemyslet na možné následky jeho činu, přál si hlavně, aby už byl se svou Sheilou v suchém bytě. V uličkách byla naprostá tma, ani ohně bezdomovců v plechových barelech nehořely, silný déšť je uhasil, a tak James jel ve směru slabého světelného kuželu, jenž vycházel ze zdroje na řídítkách jeho kola. Občas do něčeho vrazil, několikrát i s kolem nadskočil pár centimetrů nad zem, jak přes něco přejel, mohla to být dlažební kostka nebo i mrtvé tělo. James se nad tím ani nepokoušel přemýšlet, mohl se tím zdržet a po tom opravdu netoužil. Neustále si v duchu opakoval, že se mu nic nemůže stát, každý přece, i ten nejhorší zločinec, bude v takovém nečase někde zalezlý, buďto v kanále nebo bude sedět v teple svého obýváku z krabice od ledničky.
Ve zlomku vteřiny problikl Hardmanovi hlavou podivný obraz, který ho tak vyděsil, že si ani nedokázal vysvětlit jeho smysl. Pět vteřin nato už ležel na mokré betonové zemi s příšernou bolestí na hrudi, asi deset metrů od bicyklu, jehož přední kolo se ještě setrvačností točilo ve slabém svitu cyklistické svítilny.
“Ale, ale, copak to tu máme, nějak jsme zabloudili,“ pronesl mužský hlas, patřící postavě stojící nad svíjejícím se tělem, držící v pravé ruce dlouhou, asi železnou tyč. Jamesovi bylo hned jasné, že právě ona ho srazila na zem a způsobila mu patrně zlomení hrudního koše. Vedle muže stál ještě jeden člověk, který Jamese oslňoval silným světlem přímo do obličeje. Obě osoby si mezi sebou o něčem povídaly, ale Hardman přes rachotící kapky deště a vlastní sípání nerozuměl ani slovo. Do očí se začala vlévat krev a mísila se s vodou stékající po obličeji, takže v mžiku viděl jen rozmazané stíny. Cítil, jak mu ze zad strhávají batoh a prohledávají kapsy.
“Hezký kolo, sportovče, neber to osobně, zkrátka jsi byl v nesprávný čas na nesprávném místě,“ sklonil se muž s tyčí k Jamesově hlavě. Když se znovu napřímil, kývl hlavou na svého kumpána, který bez sebemenšího zaváhání vykopl pravou nohu přímo do Jamesových levých žeber. Ten sebou nepřirozeně trhl, zasípal a z úst mu vytryskl proud krve – ze síly kopu poznal, že i druhý člověk je muž. Jediné, co ještě dokázal rozeznat přes rozmlžené vidění, byl oslepující záblesk, zvuk výstřelu se ztratil v hluku bouřky – James Hardman zavřel dřív pomněnkově modré, dnes krvavě rudé oči. Oba muži se vnořili do tmavé noci….
22:15
Říká se, že když člověk zemře, vidí své zesnulé tělo z ptačí perspektivy, to jak ho opouští jeho duše. Nebo že prochází tmavým tunelem ke světlu na konci černé prázdnoty, jež znamená “onen svět“.
Jenže ani jedno, ani druhé James nezažil. Pomalu otevřel oči a několikrát zalapal po dechu, viděl o něco málo lépe než v okamžiku, kdy upadl do bezvědomí. Ležel na stejném místě obličejem k zemi v tratolišti krve mísící se s neustupující dešťovou vodou. Na hrudi stále cítil bolest zlomených kostí, ale jen vzdáleně, poranění hrudního koše bylo přehlušeno jiným podnětem – průstřelem dutiny břišní. Chtěl si rukou ránu ohmatat, ale nedokázal s ní pohnout ani o milimetr a nedokázal to ani se zbytkem těla. Podařilo se mu jen pozvednout hlavu o deset centimetrů a zkoušel zaostřit. Kolem něj stály nějaké tmavé postavy, ze kterých vyzařovalo jasné světlo. Pootevřel ústa a slabým hlasem z nich vypustil: “Ten sen!“ Ale tohle sen nebyl, hlava mu spadla k zemi a celé jeho nehybné tělo bylo pohlceno žlutomodrým světlem…
Moudrost spočívá v tom, že poznáme své
poslání a způsob jak ho splnit.
Tolstoj
“Už je připraven, pane.“
“Výborně, tak ho můžeme probudit, rok spánku by mu mohl stačit. Ztlumte světla, ať neutrpí jeho oči šok.“ Tyto hlasy James slyšel po celou dobu bezvědomí. Nevěděl, komu patří, ani jak dlouho je slyší, ale připadalo mu to jako včera, kdy projížděl nočními ulicemi Houstonu – osudný večer se vracel ve snu, opakujíc se neustále dokola – až do této doby. Když znovu otevřel oči, ucítil v nich ostré pálení. Víčka se automaticky stáhla tak, aby dostatečně chránila sítnici před náhlým světlem. James si instinktivně pravou rukou sáhl na břicho, na místo, kde byl postřelen. V prvním okamžiku zjistil, že rána po kulce je dokonale zacelená – prsty nahmatal jen hladké tělo. Následně si uvědomil, že hýbe rukou a cítí i ostatní části těla.
“To není možné, muselo to být celé sen, vždyť včera jsem ležel polomrtvý na ulici a dnes nemám ani škrábnutí,“ přemýšlel o sobě James.
“Máte pravdu, Jamesi, málem jste nám umřel,“ promluvil k němu příjemný ženský hlas, ale nepatřil Sheile. Zněl podivně, jako by vycházel přímo z jeho hlavy.
James prudce otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než překonal počáteční bolest, ale po několika mrknutí dokázal opět normálně vidět a snažil se co nejrychleji zorientovat. Ležel na lůžku uprostřed bílé místnosti, jež i přes světlou barvu působila velmi kovově. Ve všech stěnách bylo nainstalováno několik monitorů, na kterých svítily nejrůznější informace, o nichž byl James přesvědčen, že patří k němu.
“Kde to jsem k čertu, tohle není normální nemocnice,“ řekl nahlas Hardman, v jehož hlasu byly cítit obavy.
“Uklidněte se, Jamesi, jste v bezpečí a neměl byste ještě tolik namáhat zrak,“ uslyšel opět stejný ženský hlas, ale v místnosti byl sám.
“Cože? Je tu někdo?“
Během pár vteřin se na levé straně místnosti otevřely se zasyčením dveře a vyšla z nich ženská postava mířící k Jamesovi.
“Vítám vás mezi živými, Jamesi Hardmane,“ oslovila ho žena, jež ze sebe vyzařovala přímo nadpozemskou krásu, když přistoupila k jeho lůžku. Mohlo jí být tak pětadvacet let maximálně, byla oblečena v bílé přiléhavé kombinéze, ve které její vysoké štíhlé tělo sedělo naprosto dokonale. Pleť měla hedvábně hebkou jak z módního časopisu a dlouhé černé vlasy stažené do ohonu.
“Na to, aby byla anděl, se cítím až moc živý,“ pomyslel si James.
Usmála se: “Nebojte, Jamesi, nejsem anděl a vy určitě nejste mrtvý. Právě naopak, jste zdravější než kdykoliv předtím.“
“Jak….. jak můžete vědět, co jsem si myslel, copak umíte číst myšlenky?“
“Ano a vy to umíte taky, ale zatím ne tolik jako já.“
James nemohl uvěřit vlastním uším.
“Co prosím? Kdo jste a kde to do háje jsem?“
“Nemějte strach, vše se včas dozvíte. Jmenuji se Anirtys a jsem vaše ošetřující lékařka. Po té nehodě jste byl přes rok v umělém spánku, proto vás pálí oči, dlouho jste je nepoužíval.“
“Rok jsem byl v bezvědomí?“
“Ano, přesněji jeden rok, tři měsíce, pět dní a ….“
“To by stačilo, doktorko, nemusíte být tak přesná, ale přijde mi, jako bych na té ulici ležel včera.“
“Udržovali jsme vám aktivní vědomí, abyste mohl s námi spolupracovat na svém léčení.“
“Copak dnešní medicína tohle dokáže?“ pohlédl nevěřícně na ženu.
“Naše ano,“ odvětila mu.
“Naše? Já nejsem v normální nemocnici, že ne? Ještě jste mi neřekla, jak jste to myslela s tím čtením myšlenek a vaše jméno?“
“Co je s ním?“
“V životě jsem takové neslyšel.“
Anirtys se na něj znovu usmála a otočila se směrem ke dveřím, ze kterých před chvilkou vyšla. Ty se za stejného zvuku rozevřely do stran a do místnosti vkročila postava mnohem vyšší než doktorka.
“Jste mnohem zvědavější, než jsem si původně myslel, pane Hardmane!“ Podle hlasu to byl muž.
“A vy jste kdo?“ zeptal se muže, jenž mezitím přistoupil k lůžku. Nad Jamesem se tyčila osoba asi dva a půl metru vysoká, oblečená do podobné kombinézy jako Anirtys, ale v modročerném provedení. Na takovou výšku snad až příliš hubená, ale přesto si zachovávala vzpřímenost a elegantnost. Vypadal jako člověk, v mnohém se však lišil. Čeho si hned všiml, byly čtyři prsty na každé ruce, hladká hlava bez vlasů, obočí i řas, pokožku měl nepřirozeně bílou. Nos i uši byly stejné jako u lidí, jen o něco menší, oči se lišily jen barvou – celé černé.
“Jamesi, tohle je Niaru Binur,“ představila Anirtys cizince Hardmanovi.
“Vy…vy…vy jste….“
“Ano, pane Hardmane, jsem mimozemšťan, svým způsobem.“
“Jak to myslíte? A jak to, že z vás nemám strach?“ Pokoušel se ohromený James ze sebe něco rozumného vypustit.
“Sám víte, že se nemáte proč bát, jen zkuste nahlédnout do své mysli, tam se vše dovíte,“ řekl Niaru.
“To je sice hezké, ale ještě byste mi mohl říci, jak to mám udělat.“
“Tak zavřete oči a zeptejte se svého vědomí, jestli se mne opravdu bojíte.“ James zavřel oči a v levém koutku úst se mu vytvořil úšklebek pochybností.
“Měl jste pravdu, nevím jak, ale…..cítil jsem, že jsme spolu nějak spojeni. Řekněte mi – kdo jste?“
“Dobře, už je nejvyšší čas vám říci pravdu. Myslím, že už budete schopen jít, pojďte prosím za mnou. Anirtys, doprovodíš nás?“
“Zajisté. Jamesi, dávejte pozor, nohy mohou být odvyklé,“ doporučila doktorka svému pacientovi. Hardman vstal z lůžka, na němž strávil rok svého života v bezvědomí, a následoval plynule dlouhé Binurovy kroky ke dveřím, ze kterých před pár minutami vyšel. K údivu všech s tím neměl sebemenší potíže, jak si zpočátku doktorka myslela. Ve vedlejší místnosti byla Anirtysina pracovna, menší, temnější, ale zato útulnější než velká ošetřovna. Uprostřed stál skleněný pracovní stůl, na šedých stěnách bylo rozmístěno několik aktivních monitorů a vpravo od dveří menší sedačka.
“Posaďte se, Jamesi,“ pobídla ho pro něj stále cizí žena.
Vzápětí se přímo před ním doslova rozpustila stěna a naskytl se mu fascinující pohled.
“Dobrá projekce,“ pomyslel si v prvním okamžiku, ale něco uvnitř ho přesvědčilo, že to, co vidí, je skutečné, a Anirtysin pohled jeho domněnku jen potvrdil. “Promiňte, v astronomii jsem nikdy moc nevynikal, ale jestli se nemýlím, tak tohle je Měsíc a zdravý rozum mi říká, že je opravdový.“
“Dobře, Jamesi, uvažujete velice správně. Je to Měsíc, přesněji jeho odvrácená strana.“
V tom okamžiku začalo Jamesovi bušit srdce doslova o život. Připadal si, jako by právě uběhl maratón, roztřásly se mu ruce a jediné, co byl schopen vypustit z úst, bylo: “Já jsem na vesmírné lodi?“
Doktorka na něj s úsměvem pohlédla a řekla: “A co jste si myslel? Copak by se mohl mimozemšťan procházet po normální nemocnici?“ James jen mlčky seděl.
“Pane Hardmane, omluvte prosím Anirtys, má sice smysl pro humor, ale velice špatný,“ probodl ji svým káravým pohledem Niaru.
“Tak tedy,“ promluvil mimozemšťan, “opravdu se nacházíme na vesmírné lodi, Jamesi, mé jméno už znáte, ale můj původ zatím ne. Jsme národ Naumronů, naše domovská planeta je v soustavě Antares. Přišli jsme na Zemi před více než 95 000 lety a kolonizovali ji…“
“Kolonizovali?“ přerušil Binurovo vyprávění James.
“Ano, je to tak, v té době jsme byli asi jako vy, sice technicky mnohem vyspělejší, ale naše mozky nedokázaly takový technický pokrok zvládnout. Jamesi, v naší galaxii zuří válka, která trvá přes 150 000 let. Měli jsme vyčerpané přírodní bohatství, jež bylo zapotřebí ke stavění lodí i k vlastnímu přežití. Proto se naši předkové rozhodli vypustit do všech koutů vesmíru lodě s posádkou, aby našli pro náš národ výhodné planety, na kterých by se těžily suroviny pro vývoj zbraní a kosmických lodí, a zároveň založili kolonii pro přežití naší rasy. Země byla naprosto ideální, měla nejvíce nerostných rud ze všech planet, co jsme objevili. Navíc zde byla pro nás dýchatelná atmosféra a …“ Niaru se na pár vteřin odmlčel a poté pohlédl přímo do Jamesových očí a s provinilým tónem řekl: “…a pracovní síla.“
“Cože! Vy jste využili lidi ke svému prospěchu!“ řekl podrážděně Hardman.
“Ne tak docela, ale... ano, dá se to tak říci. Když jsme sem přišli, byli zde tvorové vzdáleně připomínající dnešního člověka, měli ohromnou sílu, ale mozek neměli na takové úrovni, aby se dokázali učit těžit nerosty. Naštěstí pro nás, měli podobnou genetickou strukturu jako Naumroni. Naše genetické inženýrství bylo v počátku, ale s křížením příbuzných druhů jsme slavili úspěchy. Vložili jsme vzorec naumronské DNA do chromozomu bytostí, jež jsme nazvali Terrani, a výsledek byl pro nás více jak překvapující.“
“Chcete mi říct, že lidstvo je výplodem vašeho experimentu?“ skočil James Niarovi do řeči.
“Z části ano, dali jsme pouze impuls k rychlejšímu vývinu, ale zároveň jsme si vědomi zásahu, bez kterého by se vaši předci vyvíjeli úplně jinou cestou. Jamesi, prosím, už mě nepřerušujte.“
“Omlouvám se.“
“Když jsme vytvořili vaše předky, posloužili nám jako…., za to slovo se vám hluboce omlouvám,… jako otroci. Sloužili nám zhruba 5 000 let a považovali nás za bohy. Naši druhové vedli mezitím po celé galaxii válku, v níž jsme díky použitému nerostnému bohatství ze Země i jiných planet získali převahu. Na co jsme ale na začátku nemysleli, byla evoluce. Během 5 000 let se u Terranů začala rozvíjet závratnou rychlostí inteligence a snaha osvobodit se z otroctví. Když si Naumroni uvědomili svůj omyl, rozhodli se Zemi opustit a nechat ji napospas přirozenému vývoji. Ale jelikož cítili za svůj výtvor určitou zodpovědnost, nechali v blízkosti planety jednu z mateřských lodí, která měla za úkol střežit celou sluneční soustavu a hlavně nové obyvatele Země před možným útokem naumronského nepřítele.“
“Páni, tak to nás ve škole neučili,“ řekl James s naprosto užaslým výrazem v obličeji. “A ta válka pořád trvá, proto jste stále tady?“
“Ano, ale byli bychom tady, i kdyby už žádná válka nebyla,“ vysvětlil mu Binur.
“Mám na vás snad milión otázek, chtěl bych se o vás dozvědět úplně vše, ale nevím, kde začít.“
“Jen se ptejte, Jamesi, odpovím vám na cokoliv,“ řekl vlídně Niaru.
“Připadáte mi mírumilovní, nevěřím, že byste byli schopni vést válku a už vůbec ne zotročit cizí rasy. Kdo vlastně tu válku začal?“
“Pane Hardmane, časy se mění a lidé taky, vy jste byli také jiní před sto lety než teď. Stejné je to s námi. Naše rasa je velmi, velmi stará, ale i přesto nám trvalo několik stovek tisíc let, než jsme se vyvinuli v bytosti, využívající své znalosti a vyspělou techniku ku prospěchu i jiných zájmů než jen vlastních. Byli to Satixové a Norgamové, kdo vyprovokoval válku – dobyvatelé, kteří si podrobovali jednu planetu za druhou. Z počátku jsme byli proti obrovské převaze sami, proto jsme se po několika staletích bojů museli vydat hledat nové planety – následky už znáte. Když jsme se rozptýlili do všech koutů galaxie, poznali jsme několik nových ras, někteří byli vyspělejší než my, jiní měli co dohánět, ale jedno jsme všichni měli společné – nepřítele. Satixové a Norgamové se zmocnili většiny planet rychle a bez odporu, ale stále se v galaxii objevoval někdo, kdo byl pro ně rovnocenný soupeř. S novými spojenci jsme uzavřeli koalici, vyměnili technologie, znalosti, informace o nepříteli a vytvořili takzvanou Pospolitost devíti planet. Satixy a Norgamy se nám podařilo srazit na kolena ve dvou kvadrantech galaxie, ale v ostatních stále vzdorují.“
“Doufám, že ne v tom našem?“ vyhrkl ze sebe znenadání James.
“Bohužel, Jamesi, právě proto jsme tady!“
“A kruci, takže jsme na řadě?“
“Ano, už pěknou řádku let – asi 900 let,“ ušklíbla se Anirtys.
“Tak to se celkem držíme,“ zažertoval James s doktorkou, ale vyznělo to spíš jako nepovedený flirt. “Mimochodem, chci se zeptat, i když vy už určitě víte na co – Anirtys, vy nejste Naumron, jste člověk, dokážete číst myšlenky a já podle vás taky, jak je to možné?“
“Máte pravdu, Jamesi, jsem člověk jako vy. Koneckonců, Niaru vám vše poví.“
“Už jsem se bál, že se nezeptáte, proč jste vlastně tady. Chcete se napřed dozvědět něco o Anirtys nebo o vás?“
“Hmm…,“ James chvíli váhal.
“Vidím vám do hlavy příteli, takže o Anirtys,“ usmál se Niaru a doktorka se v zápětí mírně začervenala. “V důsledku našeho experimentu došlo v posledních sto letech u některých lidí k většímu rozvinu mozkové aktivity. Asi u jednoho procenta populace pozorujeme neobvyklé telepatické a telekinetické schopnosti. Myslíme si, že tito lidé dospěli do takové fáze vývinu lidské rasy, kdy dokáží akceptovat pravdu o svém původu a existenci mimozemských civilizací. A zároveň pochopit naši technologii a pomoci nám v obraně soustavy. O Anirtysiných schopnostech jsme se dozvěděli, hned jak přišla na svět. Její matka bohužel zemřela při dopravní nehodě, doktorům se podařilo ještě nenarozené dítě vyoperovat, ale krátce nato umřelo. Byli jsme si jisti jejím potenciálem, a tak jsme ji vzali k nám. Lidské tělo je z hlediska stavby velmi jednoduché, samozřejmě pro nás, naši lékaři jej dokáží oživit i po několika hodinách.“
“Takže ona je u vás celý svůj život?“ zeptal se James.
“Ano, ale byla vychována tak, aby nezapomněla, kým doopravdy je. Když dospěla do věku, kdy dokázala rozumně uvažovat, řekli jsme jí pravdu – o jejích schopnostech, o její matce a jakou má před sebou budoucnost.“
“Muselo být pro vás těžké, Anirtys, přijmout fakt, že vyrůstáte bez rodiny na mimozemské lodi, bez lidského kontaktu.“
“Ani ne, Naumronové jsou má rodina, Jamesi a vděčím jim za mnohé. Matku nosím v srdci jen jako vzpomínku a kvůli ní je ze mě doktorka. Mé největší přání bylo zachraňovat životy, aby se nikdy mým blízkým nestalo to, co mé matce. Požádala jsem Naumrony a ti mě zasvětili do tajů své lékařské vědy. A o kontakt s lidmi si nemusíte dělat starosti, těch je tu dost.“
James zvedl udiveně pravé obočí a užaslým hlasem řekl: “Tady je víc lidí než jen my dva?“
“Vždyť vám povídám, že potřebujeme pomoc lidí v obraně soustavy.“
“Teď si uvědomuji …. asi vděčím Anirtys za záchranu života?“ Dívka na něj pohlédla a mile se usmála, James ihned pochopil, jak se věci mají, a úsměv jí opětoval. “Děkuji,“ projevil své díky a s mrazivým pocitem zůstal zahleděný do jejích hluboce hnědých očí.
“Jamesi…..Jamesi,“ pokoušel se Niaru Binur upoutat Hardmanovu pozornost.
“Omlouvám se, nad něčím jsem se zamyslel.“
“Já vím, ale chci jen připomenout, že máme mluvit ještě o vás, vzájemné pohledy s Anirtys si můžete vyměňovat později!“
“Můžete pokračovat, Niaru,“ řekl James s mírně provinilým úšklebkem.
“Vašich mentálních schopností jsme si všimli v době, kdy jste hrával na universitě baseball, tehdy se začaly ozývat první náznaky…“
“Teď si vzpomínám, dřív mi bylo divné, že dokážu odhadnout směr hodu míčku,“ nevěřícně zavrtěl hlavou, “nemožné, vždyť to byla šťastná náhoda…. alespoň před lety jsem o tom byl přesvědčen.“
“A dnes?“ zeptala se Anirtys.
“Dnes? Díky vám teď vím, jak se věci mají, vlastně si vzpomínám ještě na jednu událost. Těsně před tou nehodou….“
“Měl jste, Jamesi, vidění, ale bylo pro vás velmi zmatené a nedokázal jste pochopit jeho souvislost,“ doplnil Naumron Jamesova slova.
“Ano, ale co znamenalo?“
“Znamená to, že dokážete vidět do budoucnosti, sice velmi omezeně, ale i tak jste jediný člověk, který to dokáže. Vidíte děje jen pár vteřin před tím, než se stanou a spíš ve vás vyvolávají zmatek. A proto jste tady, budete se učit jak svůj talent dále rozvíjet.“
“Něco mi říká, že nemůžu říct ne, že vše, co jste mi právě teď řekl, je pravda, i když sám tomu nemůžu pořád uvěřit, a nemám tedy jiného východiska, než do toho jít. Ale co kdybych řekl ne a chtěl bych se vrátit na Zemi a žít svůj poklidný život dál.“
“Rozhodně neříkám, že jste tu dobrovolně, Jamesi. Bohužel, nemáte na výběr, už rok jste pro přátele mrtvý – pohřbili vás, tak jak byste se chtěl vrátit. Omlouvám se, nechtěl jsem to takhle formulovat, ale je to fakt.“
“Jamesi,“ ozvala se Anirtys, “máš teď nový život, dali jsme ti druhou šanci, tak ji využij. Uvidíš, časem si zvykneš a budeš šťastnější než kdykoliv jindy.“
“Šťastnější!? Jak mohu být šťastnější, když budu nasazovat krk v něčí válce, která se mě ani netýká!“
“Ale týká a taky všech lidí na této planetě. Jsi jeden z mála, jenž může pomoci odvrátit katastrofu. Pomysli na své přátele, Richarda a jeho rodinu, jakou budou mít jeho děti budoucnost, když žádná nebude.“
James se na chvíli odmlčel a pak řekl: “Připadám si jak na stránkách nějakého laciného comicsu, já přece nejsem žádný superhrdina.“
“To nikdo neříká, jste jen člověk s výjimečnými schopnostmi, kterému se naskytla jedinečná příležitost. Ale nezapomeňte, nejste tu sám.“
“Anirtys, řekla jsi mi – budeš tu šťastnější, Jamesi.“ V tom okamžiku mu došlo, že si spolu z ničeho nic tykají. Nevěděl, kdy k tomu oba dospěli, ani kdo s tím začal první a bylo mu to srdečně jedno. Beztak byl mezi nimi asi pětiletý věkový rozdíl a po pár pohledech, co si s Anirtys vzájemně vyměnil, začal k ní cítit určitou náklonnost a jist si i jejími city k němu si spokojeně oddychl – tuto část sbližování má úspěšně za sebou. “Měla jsi na mysli, že když s mou pomocí odvrátíte útok nepřítele, budu tím zároveň chránit i životy svých přátel?“
“Ano, i tak se to dá říci. Měla jsem na mysli sice něco trochu jiného, ale…..časem to zjistíš,“ a Anirtys se odmlčela. Jamesovi bylo jasné, kam mířila, a nezkoušel už téma dál rozvíjet.
“Jamesi, nechtěl byste provést po lodi a seznámit se s životem na ní?“ zeptal se Niaru.
“Moc rád,“ odpověděl James a společně odešli na ošetřovnu a zamířili ke dveřím, které ústí do spletitých chodeb naumronské mateřské lodi. Když stál James na prahu místností, na okamžik zaváhal v nejistotě, co ho tam venku čeká. Než se za nimi, se zasyčením, zavřely dveře, řekl James do prázdna: “Víte, co je zajímavého? Pokud mám takové schopnosti, jak říkáte, tak proč jsem dopředu nevěděl, že dostanu padáka?“
“Musíte se ještě hodně učit, příteli,“ odvětil Niaru s úsměvem na mimozemských rtech a všichni tři zabočili doprava, pro Jamese Hardmana neznámo kam.
