Zabušil jsem na ocelové dveře.
„Haló, je tam někdo? Otevřete! Pusťte mě dovnitř! Musím ji vidět!“ řval jsem i když jsem věděl, že mě skrz stěnu nemůže nikdo slyšet.
„Úřední hodiny v pondělí a středu od 9:00 do 12:00,“ oznamoval mi výsměšně nápis vedle vchodu.
Náhle se ale dveře otevřely tak nečekaně, že jsem máchl pěstmi do prázdna, ztratil rovnováhu a vřítil se do kapituly rytířů Jedi jak namydlený blesk.
Zastavil jsem se až o stolek na recepci. Seděl za ním poslední model protokolárního droida v modré barvě. Ta prý uklidňuje. Mě tedy rozhodně neuklidnila.
„Kde je! Musím ji vidět! Hned!“ zařval jsem na něj a při slově „Hned“ jsem praštil do stolku před sebou, až několik kontrolek zablikalo a zhaslo.
„Ano, pane, samozřejmě, pane. Hlavně se nerozčilujte, pane. Všechno se dá vyřešit v klidu, pane.“ spustil poněkuď vyděšeně robot. „Koho si přejete vidět, pane?“
„Koho? Maien O'Sirel! Hned!“ praštil jsem znovu do stolu. Pohasly i zbylé kontrolky.
„Ano, pane, samozřejmě, pane. Hlavně se nerozčilujte, pane. Zkontroluji záznamy, pane.“ ozval se ještě vyděšeněji robot. To jeho „pane“ na konci každé věty mi pěkně lezlo na nervy.
„Obávám se, že to není možné, pane. Jakékoliv návštěvy jsou zakázány až do rána před popravou, která proběhne přesně za 10 dní, pane.“ oznámila mi ta plechovka.
„Cooooo...?“ zalapal jsem po dechu.
„Byl vydán rozkaz k popravě, pane. Maien O'Sirel bude poprave...“
Víc toho říct nestačil. Vytrhl jsem od pasu blaster a vystřelil mu dvakrát přímo do oka. Nebo do optického senzoru, chcete-li. Otočil jsem se na podpatku a běžel hlouběji do budovy.
Na konci chodby se otevřely dveře a proti mně vyšla mladá příslušnice toho zatraceného řádu.
„Stůj. Zastav,“ pronesla tiše a zvláštně mávla rukou. Na chvilku jsem zaváhal a málem se zastavil, ale vztek mě hnal vpřed.
„Chcípni,“ pronesl jsem ještě tišeji než ona.
Teď se uvidí, jestli víc fungují slova spolu s mávnutím ruky nebo slova doprovázená střelbou z blastru. Vystřelil jsem od boku, ale mířil jsem přesně, umím to. Vypálil jsem ještě třikrát. Ale dřív než jsem poprvé zmáčkl spoušť, držela v ruce světelný meč a všechny mé střely srazila neškodně k zemi. Pak mávla rukou v jiném, důraznějším gestu. Odletěl jsem na stěnu za mnou a tvrdě narazil. Ztratil jsem vědomí.
* * *
Probudil jsem se ležící na nějaké posteli. Sedl jsem si a rozhlédl se. Určitě to byla vězeňská cela. Jen jedna postel, skříň a tam za zástěnou bude sprcha a záchod. Okno zde bylo jen jedno. Malé a vysoko u stropu, ale místnost osvětlovalo dostatečně. Pod oknem stál stolek a na něm pohár vody. A vedle malá sklenička na léky. Byly v ní nějaké modré čočkovité pilulky. Vzal jsem lahvičku do ruky.
„Truh-mas-co....Truh-mac-su... Truh-mas-culis...,“ snažil jsem se rozluštit název léku a nezlomit si přitom jazyk.
„Truhmasculisticin,“ ozvalo se plynně ode dveří, „je to tišící prostředek.“
Ve dveřích stál postarší muž, možná představený kapituly, napadlo mě. A nebo prostě nějaký dědek.
„Dostal jste dvě pilulky, byl jste psychicky velmi labilní,“ pokračoval.
„Ostatně, vaše psychická, hmm, indispozice je taky jediný důvod, proč vás nebudeme žalovat. Dokonce vás hned pustím. Jen vaši zbraň jsme vám museli zabavit.“
Zatvářil jsem se trošku nechápavě.
„Poškození protokolárního druida, z toho byste vyvázl možná jen z pokutou, ale přímý útok na rytíře Jedi? Spodní sazba je 25% průměrné délky života rasy, ve vašem případě přibližně 20 let... Ale vy jste byl psychicky mimo, dokazuje to i fakt, že i když jste zcela obyčejný člověk, Jane vás nedokázala zastavit jinak účniným mentálním útokem na vaši mysl.“
„Ale já nejsem obyčejný člověk!“ chtělo se mi zakřičet, ale nemohl jsem. To asi ty prášky.
„Já.. musím... vidět.. Maien... Maien O'Sirel,“ dostával jsem ze sebe těžce.
„Bohužel,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou, „paní O'Sirel byla odsouzena k trestu smrti a máte právo ji navštívit jen poslední ráno před exekucí. To bude za deset dní. Mezitím byste si měl dát do pořádku vlastní věci. Paní O'Sirel vzala několik přestupků, kterých jste se dopustili společně, jen a pouze na sebe. Za ně byste mohl jít sedět i na 3 roky.“
„Klidně půjdu... jen ji.. nezabíjejte,“ vyrážel jsem ze sebe.
„To nejde,“ zavrtěl muž znovu hlavou a na chvilku se mi zdálo, že se snad i zatvářil smutně.
„Důvod k trestu smrti je jasný, znáte ho i vy a tomu nezabráníte i kdybyste všechno ostatní vzal na sebe. Teď odejděte, tímhle směrem je východ,“ ukázal směrem dolů po svažující se chodbě.
„Ty prášky si vezměte, pomohou vám tlumit vaše problémy. Nashledanou,“ kývl na mě hlavou a odešel.
Strčil jsem lahvičku s léky do kapsy a jako ve snách se šátral k východu. Už jsem byl skoro u dveří, když jsem v boční chodbě uviděl ženskou postavu. Bylo to Jane nebo jak jí ten dědek říkal, ta ženská, co se mnou praštila o zeď. Projel mnou vztek. Sáhl jsem k pasu a …
Došlo mi, že zbraň mi sebrali. Nahmátl jsem jen léky v kapse. Pro jistotu jsem si hned dva prášky vzal. Chutnaly příšerně, ale uklidnily mě.
* * *
Dopotácel jsem se do své lodi a zapadl do kuchyňky. „Hroch“ stál hned za městem, byla to stará, velká a bachratá obchodní loď, většinu zabíraly rozsáhlé skladovací prostory, v části jsem před pár lety postavil speciální výrobní linku. Na ní jsem zvládl vytvořit skoro cokoliv. Nejvíc jsem vyráběl speciální úpravy pro roboty nebo náhradní díly. Originální jsou drahé a těžko se shání. Docela dobře to neslo, stejně jako obchod.
Až do té doby, než jsme přistáli na téhle zatracené planetě. Zvedl jsem se ze sedačky a vrazil pěstí do ocelové stěny.
„Zatracená. Zkurvená. Posraná. Debilní. Planeta,“ s každým slovem jsem udeřil do stěny vetší silou.
„Maiiiiiii!“ vykřikl jsem a udeřil plnou silou.
A zařval jsem znovu, tentokrát bolestí. Alespoň mě to vytrhlo z dalšího záchvatu vzteku. Rychle jsem polkl modrou pilulku s nevyslovitelným názvem. Moc dlouho tedy neúčinkují. Potřebuji vedle sebe Maien, bez ní nejsem schopen příliš dlouho existovat jako psychicky klidný člověk, má osobnost a vůle se bez její přítomnosti rychle rozpadá, stává se ze mě psychopatický šílenec.
Co kdybych jim tohle řekl? Že jen ona mi může pomoci? Pustili by jí? Samozřejmě že ne, vždyť oni to musí vědět! Vždyť jsem tím šílencem kvůli nim, kvůli Jediům, kvůli jejich válce proti Sithům. A oni mají o všem záznamy, musí to vědět, ale je jim to jedno.
Před zhruba jedenácti lety, když jsem byl ještě v armádě Republiky, jsem se účastnil pod vedením skupiny Jediů dobývání malé základny Sithů na pouštní planetě Malli. Vypadalo to jednoduše, základnu se podařilo dobýt celkem rychle. Jenže jsme neměli pořádné informace o planetě, nikdo nevěděl, že i tady žijí ještěrky Gefo. Objevit se musely ještě během boje, zřejmě přilákány hlukem, ale nikdo si jich samozřejmě nevšiml. Gefo umí dokonale využít okolí k vlastnímu ukrytí, v bitevní vřavě si jich určitě nevšimnete. Vždyť si jich nevšiml ani žádný Jedi s těmi jejich super schopnostmi. Sotva jsme zvítězili, přišel konec. Gefo jsou jen malinké ještěrky, ale značně agresivní, zabíjejí cokoliv cizího v dosahu. Respektive nechají, aby se nepřátelé pozabíjeli navzájem. Když vás kousnou, uvolní se vám do těla zvláštní toxin, který trvale změní váš mozek. Během necelé půlhodiny se změníte na vyšinutého vraha. Celá skupina se navzájem postřílela. Zbyli jen Jediové, buď se vyhnuli kousnutí a ti co ne, dokázali asi za pomoci Síly změnit působení toxinu. Z nás, obyčejných pěšáků, přežila jen hrstka, šest mužů, všichni nakažení. Jediové nás uvedli do spánku a nechali nás v něm až do návratu. Na jejich klinice se nás pokusili lékaři zachránit, ale každý věděl, že je pozdě. Změna v mozku je nevratná, lék na to neexistuje. Z té šestice jsem měl šanci na záchranu jen já, zachránit mě mohla moje dívka, moje Maien.
Maien je boretosanka a ti mají jisté nadání. Dokáží částečně ovládat Sílu a to naprosto přirozeně, nemusí podstupovat dlouholetý výcvik, jako rytíři Jedi. Na stranu druhou, svoje schopnosti nikdy nedokážou rozvinout víc, než jak to umí od mládí. Řád Jedi kdysi do Boretosanů vkládal veliké naděje, domnívali se, že by z nich mohli být velmi silní rytíři. Ukázalo se že opak je pravdou, jejich schopnosti nešlo více rozvinout.
Ale to, co dokázala Maien stačilo, aby mě byla schopná zvládnout, aby mě dokázala „udržet na řetězu“, psychicky relativně v porádku, stabilního. Dostala několikadenní výcvik a zkusili jsme jestli to bude fungovat. Šlo to.
Dostal jsem za tuhle nepodařenou misi dost peněz, koupili jsme „Hrocha“ a začali podnikat, létat po celé galaxii a obchodovat. Vše se dařilo, dokud jsme nepřistáli na téhle zatracené planetě.
Tady to šlo rychle, povolení k prodeji jsme dostali okamžitě, ale naše ceny se nelíbily místnímu společenství obchodníků. Přišlo upozornění ať okamžitě zmizíme. Následovaly další, ale ignorovali jsme je. Pak přišly výhrůžky, jenže oba jsme tvrdohlaví a čím víc je někdo proti nám, tím urputněji odmítáme. Pak přišel muž, zabiják, a přivedl si sebou ozbrojeného robota. Řekl nám, že pokud okamžitě nezmizíme, zabijí nás. Samozřejmě jsem zase odmítli. Řekl jen: „Pal.“
On i robot tasili zbraně, ale Maien byla rychlejší. Muže Silou odhodila na zeď blízkého domu, robotovu elektroniku usmažila bleskem.
Bohužel, vše sledoval Jedi.
„Zatýkám vás, půjdete se mnou,“ kývl bez pozdravu na mojí lásku.
„Použití Síly člověkem, který není Jedi je přísně zakázáno. Použití temné strany Síly,“ ukázal na robota, „je jeden z nejtěžších zločinů.“
Byl jsem na tolik v šoku, že jsem se nezmohl na reakci, jen jsem tam stál a zíral. Až za několik minut jsem se probral a rozběhl se za nimi, ale nebylo to nic platné. Jediné co jsem se dozvěděl, že moji Maien chtějí popravit a dostal jsem tu lahvičku prášků. Měl bych si zase jeden vzít, cítím že se začínám příliš rozčilovat.
* * *
Musím ji nějak zachránit. Jenže jak? Po dobrém to určitě nepůjde, porušení zákona to bylo, navíc použití temné strany Síly znamená smrt. V sebeobraně, nikoho nezabila, ale to je nezajímá. Nezajímá je, že nikdy nikomu neublížila, že se naopak snaží pomáhat, že není hrozbou, že to není žádný prokletý Sith. Dobrý právník by ji z toho určitě dostal. Bohužel v životě jsem nikdy ani neviděl pohromadě tolik peněz, kolik takový právník stojí. Na jeden den.
Takže jedině silou. To je vlastně dobrý nápad a zřejmě jediné možné řešení. Když se to podaří, bude to dobré. Když ne, tak to nevadí, ji mají popravit a já se bez ní stanu zase psychopatem a dřív nebo později by mě někdo zabil. Takže smrti při pokusu o záchranu se opravdu nemusím bát.
Tedy útok. Ale jak to provést? Určitě ne blastrem, to evidentně nefunguje. Jediho lze samozřejmě zabít i střelbou z blastru, ale to musí být velká střelecká přesila, aby se nestihl bránit. A nebo velká ráže, aby to nedokázal vykrýt. Střeleckou přesilu nijak nezískám, s velkorážním kanonem se nedostanu dovnitř.
Co výbušniny? Ne to ne, mohl bych ublížit Maien, navíc pro Jediho není problém odhodit třeba termální detonátor zpět ke mně.
Tak co? Rozhodl jsem se zapátrat po informacích. Připojil jsem se do Republikové sítě a pak do veřejné knihovny. Pro jistotu jsem se připojil přes několik přesměrovacích uzlů, teoreticky by mě tak neměli vypátrat. Data v knihovně jsou sice volně přístupná, ale kdo ví, jestli nějaký robot nehlídá, co člověk hledá a odkud je - můj útok by mohl skončit mnohem dřív než by začal.
Zjistil jsem dvě věci. Vlastně tři.
Za prvé, se svými schopnostmi se nedokáži přes šifrovací systém dostat k informacích o moderních zbraních. Nevadí, stejně si nejsem jistý, jestli bych je dokázal sehnat nebo dokonce vyrobit.
Za druhé, v knihovně tedy moc poznámek o úspěšných útocích na členy řádu Jedi není. Určitě je jich tam méně, než kolik se jich skutečně různým radikálům povedlo.
Třetí věc se již netýkala dat, ale účinku uklidňujících pilulek. Pokud se rozčiluji a myslím na to, co se stalo, jedna vydrží stěží půl hodiny. Když jsem se soustředil na práci, na hledání informací, teprve po dvou hodinách jsem začal cítit, že budu potřebovat další. To je dobrá zpráva, moc těch prášků není, takhle mi snad vydrží.
Napadlo mě, že bych neměl hledat jen úspěšné útoky přímo na rytíře Jedi, ale i na osoby, které měli chránit a podobně. To už jsem našel podstatně více zpráv. Postupně jsem je procházel, porovnával se schopnostmi Jediů, které byli v knihovně taky dostupné.
Útok plynem – úspěšný na cíl útoku, který ale nebyl Jedi, navíc já bych tím ohrozil hlavně Maien.
Mikroboti s jedem ve vystřelovacích hrotech – to bylo zajímavější, jenže z vlastní zkušenosti jsem věděl, že Jedi dokáže působení jedu zastavit nebo aspoň zpomalit.
Spousta útoků se týkala nasazení buď velké palebné síly nebo výbušnin, což jsem zavrhl už ze začátku.
Ale tohle zní docela zajímavě - útok plamenometem se Supernapalmem. U toho zemřel i jeden Jedi. Jenže podle příručky Jedi dokáže zastavit energetickou střelu stejně jako vržený pevný předmět, leda že by měl velikou kinetickou energii a tu tedy napalm nemá. A já ty parchanty těžko překvapím, abych je usmažil zaživa.
Další zpráva mě opravdu upoutala. Jednalo se útok skupiny asi 10 Jediů na halmatské otrokáře a ta skupina bylo totálně poražena. Otrokáři používali sonické zbraně, to je ochromilo a pak už bezmocné rytíře otrokáři lehce dodělali. Pro přímý boj později Jediové použili speciální izolovaný bojový oblek a ten by tady mít nemuseli. Začal jsem studovat zbraň podrobněji, ale ukázalo se to, jako další slepá ulička. Sonický útok se totiž šíří skoro všemi směry, tedy i za zbraň. Omráčilo by to tedy i mě a Jedi se určitě vzpamatuje dříve než já. Halmtští mají totiž podstatně jinou stavbu těla než lidé, nejsou to ani humanoidi a sonické otřesy jim zřejmě vůbec nevadí.
Dal jsem se do dalšího čtení a dostával se víc a víc do minulosti. Ale pořád jsem nemohl nic najít.
Nevím jak dlouho jsem u počítače seděl, vím jen, že jsem za tu dobu snědl asi tři pilulky a že jsem si je bral po více jak čtyřech hodinách. Takže přibližně dvanáct hodin a pořád nevím, jak na ty parchanty. Zprávy jsem už nepročítal moc pozorně, posledních pár hodin jsem četl jen titulky. Už jsem ztrácel víru i sílu. Jen tak pro zábavu jsem nechal počítač načíst ty úplně nejstarší zprávy o případných útocích. Docela mě překvapilo datum, první útok na Jediho se odehrál před více jak deseti tisíci léty. Věděl jsem, že Republika zde je již několik tisíciletí, ale víc jak deset? A že řád Jedi je tak starý? Ale zpráva pojednávala o úspěšném útoku, tak jsem se dal do čtení.
Bylo to překvapující, útočník použil jakousi střelnou zbraň, která snad vrhala jakési kovové projektily, jimž se Jedi nedokázal bránit. Docela mě to zaujalo, začal jsem se o zbraň zajímat více.
A byl jsem překvapen, co naši předci dokázali vymyslet. V principu zbraň fungovala jednoduše. Potřebovali jste něco, čemu se říkalo náboj. Byl to takový váleček, naplněný zápalnou směsí, která vybuchla a velkou rychlostí vymrštila střelu hlavní ven, k cíli. Brzy jsem taky poznal nevýhody zbraně a proč se přestala používat. Ve srovnaní s energetickou zbraní potřebovala externí munici a musela se dobíjet. Naprosto neúčinná proti pancéřování pozemních bojových strojů, o vesmírných lodích nemluvě, proti energo štítu taky zcela nevhodná, neprostřelila ho a prakticky vůbec ho nezatěžovala. Nedala se tedy použít ani k jeho prolomení.
Ale osobní štíty se dnes prakticky nepoužívají, Jediové je nemají zcela určitě. A případný štít kolem budovy mi nevadí, každým štítem lze projít, dokáže zastavit jen energetické střely, případně vysokou rychlostí se pohybující předměty.
Začal jsem nad tímhle nápadem vážně uvažovat. Jedi by určitě dokázal zastavit spoustu kulek Silou a dost jich ještě zneškodnit mečem. Ale zjistil jsem, že tyhle zbraně měli mnohonásobně vyšší kadenci než současný nejrychlejší opakovací blaster. A to už by možná nestačil zastavit ani Jedi. Za pokus to stojí a lepší nápad nemám. Několik příštích dní je o práci postaráno.
* * *
Prošel jsem několik typů těhto pravěkých zbraní, vybral ty údajně nejúčinější a nechal počítač zkonstruovat novodobou střelnou zbraň. Vznikla tak podivná dvojhlavňová věc, ale počítač tvrdil, že je to optimální volba. Na mojí výrobní lince nebyl skoro žádný problém ji vyrobit. Použil jsem ty nejkvalitnější materiály a doufal, že zbraň bude splňovat mé představy.
Problémem byla munice, nevěděl jsem co použít jako hnací náplň. Zkusil jsem výbušninu, která se používá do termálních detonátorů, ale zbraň se rychle zahřívala a podlé údajů by ji to mohlo zničit. Pak jsem dostal nápad. Měli jsme naložen náklad pro doly na Vespinu, kam jsme chtěli dorazit příští týden. Pro mě zajímavá byla hlavně speciální trhavina, kterou tam používají ve výbušném prostředí. Nevím, jak to funguje, vím jen, že to není klasický výbuch, exploze je chladná a bez plamene. Prostě velice prudká expanze. Zkusil jsem ji tedy použít. Bohužel, první dávka nábojů se nepovedla, špatně jsem propočítal sílu exploze a výstřel mi roztrhl pušku. Ještě že jsem z ní během testování nestřílel já, ale robot. Takže znova.
Konečně jsem měl hotovou novou pušku i použitelné náboje. S těmi jsem se ještě trochu inspiroval v historii. Zjistil jsem, že různé tvary nábojů mají různou účinnost na různé cíle. Vyrobil jsem tedy tři druhy nábojů. Plné, z jednoho kusu, další z dutou špičkou a poslední s troškou trhaviny z termálních detonátorů uvnitř střely. Kulomet, jak jsem zbraň podle prastarých obrázků pojmenoval, jsem upevnil na speciální pohyblivou plošinku. Byla to moje úprava klasického pavoukovitého podvozku robota se šesti nohami. Moje vylepšení bylo hlavně ve stabilitě a rychlosti, dokázal pádit i padesátkou. Jeho rychlost nevyužiji, ale stabilita se bude zatraceně hodit.
Příští den měla být poprava, zalezl jsem brzy do postele a nechal robota ať do nábojového pásu nastrká na přeskáčku všechny tři druhy munice, pěkně po sobě. Nevím, co na Jedie bude zabírat, takhle to budu mít všechno pohromadě.
* * *
Druhý den ráno jsem nabil kulomet, ukryl ho pod vnější obal údržbářského robota, takže vypadal celkem nenápadně, nasedl do vznášedla a vyrazil ke kapitule. Zastavil jsem u bočního vchodu, odkud jsem minule odcházel. Předpokládal jsem, že tam je vězení. Už na mě čekali. Ten stařec i ta ženská. Nikoho dalšího jsem neviděl, ale věděl jsem, že jich tu je celkem dvanáct.
Vystoupil jsem ze vznášedla a nechal ho stát před vchodem. Tvářil jsem se zničeně.
„Prosím,“ pokynul mi muž rukou.
Vešli jsme dovnitř a kráčeli chvíli chodbou. U druhých dveří se muž zastavil, Jane kráčela dál a zmizela ve dveřích na konci chodby.
„Tady,“ kývl na mě hlavou a otevřel dveře. Za nimi seděla na posteli moje drahá Maien. Vrhla se mi do náručí, objímala mě, stejně jako já ji, oba jsme začali o překot mluvit. Úplně jsem zapomněl, proč jsem přišel.
„To stačí,“ dopadla mi za neurčitelný časový úsek na rameno starcova ruka, „ musíte už jít.“
„Já... Ano jistě, půjdu, jen... Mám tu pro ni malý dárek. Můžu jí ho předat? Prosím.“
„Dobrá, přineste jí ho.“
„Ty počkej uvnitř,“ řekl mojí milované.
Přišel jsme k vznášedlu a naklonil se dovnitř, jako když něco beru. Místo toho jsem z kulometu srazil jeho krytí, bleskově zamířil na Jediho v chodbě a stiskl spoušť.
Zřejmě nic takového nečekal, nestačil ani zareagovat a proud střel ho přirazil ke stěně. Výbušné kulky vykonaly strašlivou práci, z muže zůstalo jen zkrvavené torso. Pohnul jsem lehce madly kulometu, podvozek poslušně ožil a už jsme uháněli chodbou k mojí drahé.
„Rychle, musíme pryč, do vznášedla,“ křičel jsem na ni. Vyběhli jsem na chodbu. Na druhé straně se právě otevřely dveře a klusem z nich vyběhlo pět Jediů v čele s Jade, všichni s aktivovanými světelnými meči.
„Zastavte!“ křikla na mě, ale tentokrát se o mentální útok nepokusila, byl jsem moc daleko.
„Chcípni!“ zařval jsem a stejně jako minule stiskl spoušť.
Takřka výsměšně nastavila proudu kulek svůj meč.
Na chvíli jsem ztuhl, nebyl jsem si jistý co se stane. Energie meče ovšem střely nemohla zadržet. Explozivní vybuchly v paprsku meče a Jade vůbec neublížily, ale ostatní...
Energie meče je stačila jen roztavit. Horký kov stříkl ty ženský do obličeje a chodbu naplnil její příšerný řev. Na okamžik všechno ztuhlo. Já, Maien i Jediové stojící za Jade. Jen proud střel ne. Smetl Jade k zemi a opřel se do jejích spolubojovníků. Dva nestačili udělat nic a zbyla z nich jen dvě bezhlavá těla ležící na podlaze. Čtvrtý Jedi s pomocí síly skočil směrem ke mně a pátý se rozběhl. Taky s pomocí Síly. Byli zatraceně rychlí, ale neměli šanci. Kulometem jsem opsal kruh po koridoru chodby. Střely zasáhly oba. Běžícího Jediho do hrudi, proud střel z něj rval kusy masa i kostí, krev stříkala všemy směry. Jediho ve skoku jsem trefil do břicha. Energie palby ho prvně zastavil ve vzduchu, pak jím mrštila zpět adoslova ho roztrhla vejpůl. Byl to děsivý pohled. Ale na koukání kolem teď rozhodně nebyl čas.
„Utíkej,“ zakřičel jsem na svou lásku a sám vyrazil zpět chodbou ke vznášedlu. Krev z šesti mrtvých těl nám hlasitě čvachtala pod nohama.
Vyběhli jsme před budovu. Tady nás čekalo překvapení. Zbývajících šest Jediů stálo asi patnáct metrů od vchodu, těsně vedle sebe. Ale to není nic co bych nezvládl. Znovu jsem zmáčkl spoušť a pokropil je zprava doleva proudem střel. Stáli dál! Každý z nich měl obě ruce natažené před sebou a společně se Silou snažili zastavit proud střel. A dařilo se jim to. Nápor to na ně musel být děsivý, potili se, zrychleně dýchali, ale i přes moji neustávající střelbu se pomalu přibližovali. Zatraceně, co teď.
Teď přišel čas Maien. Skočila do vznášedla a zmizela za rohem. Ale za chvíli se vynořila zpoza budovy Jediům za zády. Něco stříbrného se mihlo vzduchem. Těsně předtím, než termální detonátor dopadl, jsem se vrhl na zem. Jediové to nikdy nemohli stihnout. Výbuch a uvolnění ohromné tepelné energie z nich udělal jen šest ohořelých koster, roztroušených po okolí.
Nasedl jsem do vznášedla, nalodil svoji děsivou protijediovskou zbraň a vyrazili jsme k naší lodi.
Okamžitě jsme s „Hrochem“ odstartovali a během chvilky zmizeli v hyperprostoru. Teprve tam byl čas si konečně promluvit.
„Lásko, to bylo... Já... ti strašně moc děkuju, ale teď z nás budou navždy psanci, absolutní vyvrhelové, v civilizaci se nebudeme moct nikdy víc ukázat,“ obrátila se na mě má milá se smíšenými pocity.
„A vadí to? Kdybych to neudělal, byla by jsi teď mrtvá a já díky tomu šílenství brzy taky.“
„Ale co dál, co bude dál, vždyť už nikdy nikde nemůžeme přistát!“
„Vím. Přemýšlel jsem o tom. Na konec jsem se dokázal dohodnout s tou mizernou bandou obchodníků a prodal jim naše zboží dost pod cenou. A víš čeho je teď tahle loď plná?“
„Čeho?“
„Paliva, pak je tu spousta potravin a dva hibernační boxy.“
„A co s tím vším chceš dělat?“
„Už jsi někdy byla v sousední galaxii?“
