Kráčel jsem mezi zelenými vejci a nad hlavou mi létali obří motýli. Opatrně jsem našlapoval, abych ani jedno z vajíček nepoškodil a šlo to těžko, protože jsem se musel každou chvíli dívat po motýlech. Zdáli se mi divní. Byli strašlivě velcí a porostlí dlouhými šedými chlupy. Vypadalo to odporně. Raději jsem se díval na jejich křídla. Barvy a obrazce, ze kterých se skládala, byly prazvláštně smotané, ale krásné.
Vzdychl jsem a zatoužil se také stát motýlem. A v tom jsem šlápl do jednoho vejce. Rozprsklo se a nohu mi obalila zelená šťáva. Trvalo to vteřinu a roztekla se, nezůstalo po ní vůbec nic. Stejně tak i skořápka. Na místě, kde bylo vejce, zůstal jen nevelký otvor. Odspodu jím prosakovalo světlo. Poklekl jsem k němu a zadíval se dolů. Spatřil jsem krajinu s modrými vejci a obřími okřídlenými stonožkami, poletujícími prostorem. Spatřil jsem sebe. Právě jsem nechtěně rozšlápl modré vejce a modrá šťáva mi obalila nohu. Za několik okamžiků se rozplynula a nezbylo po ní vůbec nic. Dříve, než jsem se (či spíše ten druhý pode mnou) stačil k němu sehnout, spatřil jsem otvorem krajinu s červenými vejci a létajícími krokodýly. Pojalo mě zlé tušení. Rychle jsem otočil hlavu ke stropu a – samozřejmě – spatřil nevelkou díru a k ní přiložené, udivené, zírající oko. Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale připadalo mi, že na mě přátelsky mrklo.
