Nebyla podivnější planeta v celé galaxii než Alicorn 1. Psal se rok 2140 a technika tady existovala v podivném souladu s magií. A také to podle toho vypadalo. Kde je magie, musí být i mýtické bytosti. Těch bylo více než dost. Bylo známo na dvě stě druhů a některé byly skryté mezi lidmi, ale nikdo to nepoznal.
Trpaslíci už dávno opustili svá mitrilová brnění a dvoubřité sekery. Kdepak, už používali mocná brnění z těch nejlepších slitin a dokonce ještě zdokonalovali lidské technologie a tak se stali nejlepšími slévači a kováři na celé planetě. A používali výhradně energetické pušky na dálku a jako záložní zbraň na blízko vibrační sekeru, která nejenže dokázala rozseknout i to nejlepší lidské brnění ,ale i vydávala silné vibrace, které drtily kosti.
Elfové pouze zdokonalovali své luky a brnění. Jinak zůstávali u přírody, kterou chránili, i když jim pomáhali i ochránci přírody a AMP ( Alicornské ministerstvo přírody). Sice dokázali velice dobře ovládat ostřelovací pušky, protože měli vynikající zrak. I jejich luky se vylepšily (elfí předkové by se asi divili): do vínku dostali laserový zaměřovač a různá horizontální a vertikální mířidla. A dalo se s nimi střílet i v balistických křivkách. Prostě úžasné zbraně. A střely už měly výbušnou hlavici. Tětivy už nebyly z obyčejných starodávných výrobků, ale z úplně jiných a nových, které elfové tajili.
Hobité se stali výbornými výrobci, technology a vůbec v oborech, kde se potřebovala zručnost.
Goblini, orkové a zlobrové byli stejní rabijáti jako před tisíci lety. Kradli, přepadávali a vraždili. Jen se změnilo jejich vybavení. Místo dýk používali zastaralé modely pistolí 9 mm s tlumičem a pokud nechtěli zabít, což bylo jen velice zřídka, používali elektrické omračovače.
A potom zde ještě byly skupiny lidí, které byli postiženi lykantropií(byli vlkodlaci). Nyní už i v téhle podobě uměli mluvit, ale jejich pudy byly ještě pořád nebezpečné. Občas vykradli nějaký ten obchod a někoho zmrzačili, ale případů už bylo podstatně méně než před sto lety.
Nekromanceři se už vůbec nezměnili a nepoužívali nic nového. Žili podle sebe. A dokázali používat magii. Proto kvůli nim existovali kostlivci, zombie a různé bestie, které by jinak už neexistovaly.
Magie byla věc druhá. Ještě hodně lidí ji používalo. Dokonce i technologové, ale jen velice mírně, pokud se zrovna poranili. Jinak ji nepoužívali vůbec. Mohlo by to pro ně znamenat konec. Technologie se vedle magie velice špatně snášela. Mohlo to způsobit obrovský výbuch nebo třeba mág mohl zemřít strašlivou smrtí, pokud se přiblížil třeba ke generátoru.
Mágové také nic moc nepoužívali. Jen vymýšleli brnění, která by se snášela s magií a byla technologického původu. A měli hodně úspěchů. Většina zaklínadel už byla objevena, takže se mágové kromě neustálého cvičení magie nudili.
Já jsem pracoval jako detektiv. Snažil jsem se nezapadnout ani do technologie a ani do magie. Tak jsem měl přístup k obojímu. Takže kromě pistolí jsem mohl používat i jednoduchá zaklínadla. Jak obranná, tak útočná. Nedalo by se říci, že jsem byl nějak extra dobrý, ale k živoření to stačilo.
Kromě chytání neviditelných mágů a nekromantů pomocí speciálních brýlí mi ještě ztrpčovalo život papírování a psaní hlášení.
Psal jsem jednu ze zpráv, když tu…
„LOGANE!“ ozvalo se z vedlejší místnosti zařvání, které dosahovalo síly výbuchu protonové zbraně.
Byl to můj šéf, Argon.
„No tě pic,“ řekl jsem si v duchu „ten mi zase vypráší kožich“.
„Volal jste mě?“ řekl jsem po vstupu do kanceláře. Hloupá otázka.
To bylo slyšet i přes tři bloky široko daleko.
„Logane!“ zařval tak, že mě to málem srazilo na zem „jak to že, vám utekl ten vlkodlak? Už jste ho málem měl!“.
„To je celkem hloupý nápad, honit vlkodlaka v kabátu, nemyslíte?“ bránil jsem se „a byl jsem mimo službu! O pomoc mě požádal kolega, abych mu pomohl. A to měl ještě argonianské plátové brnění!“.
Šéf si povzdychl (byl to zlobr. A byl rarita. Protože byl chytrý jako…jako…no jako průměrný šéf) a znělo to jako nejnovější extra výkonný vysavač v akci.
„Nebudeme se o tom dohadovat“ řekl nakonec „máš nový úkol. Jdi za Callahnem, ten ti řekne, co je za potřebí. Asistuje u výslechu“.
Tak jsem tam tedy šel.
„Nazdar, Logane“ pozdravil mne Callahan „máme tady menší problém“.
„A jaký, Cally(jeho jméno se mi zdálo moc tvrdé na jeho charakter, tak jsem ho trochu upravil)?“ zeptal jsem se.
„Máme tady jednoho zraněného. Prý ho napadl jednorožec“ pokrčil rameny Callahan. Vytřeštil jsem na něho oči.
„Si dělá srandu ne?“ řekl jsem klidně „ to je úplná blbost. Odkdy jednorožci napadají lidi? Teď už dokáží mluvit a chovají se ještě lépe než lidé“.
„To je možná pravda, Logane, ale policie chytla toho jednorožce chvilku po tom incidentu“. Neartikulovaně jsem zavrčel.
„A co já s tím?“ řekl jsem nakonec.
„ Víš, já dostal ten případ na starost“ řekl Callahan „ale já se jednorožců a podobných mytologických bestií bojím. A tak jsem myslel, že když ty jsi expert na mluvení s různými bytostmi…a když máš rád koně, tak bys mohl s tím jednorožcem promluvit ty“.
„ Kůň není to samé jako jednorožec“ řekl jsem „ ale proč ne. Když jsi to ty. Ale podle mě se není čeho obávat. Co se vůbec stalo?“.
Callahan mi vysvětlil, že oběť útoku měla probodnuté stehno a lékaři stanovili, že zranění bylo způsobeno právě rohem jednorožce.
„Dejme tomu“ řekl jsem „kde je ten „provinilec“?“.
„ Je u výslechu“ řekl Callahan „ proto jsem tě zavolal. Měl jsem se ho ptát já…ale nějak se mi nechtělo“.
„Dobře“ kývl jsem „jdi zatím na kafe nebo si odpočiň“.
Callahanovi se očividně ulevilo a odešel.
Otevřel jsem dveře do místnosti, kde se prováděly výslechy. Jednorožec ležel na matraci. Vypadal vyděšeně. A ani si mě nevšiml. Byl jsem snad nejtišším zaměstnancem policie. Občas jsem vyděsil i své kolegy, protože mne neslyšeli. Zaklepal jsem na futra, abych upoutal jednorožcovu pozornost. Trochu se lekl, ale hned se uklidnil.
„Zdravím“ řekl jsem. Jednorožec si mne podezíravě prohlížel.
Připadalo mi, že mne provrtává pohledem. Tohle asi vyděsilo chudáka Callahana.
„Také vás zdravím“ řekl nakonec.
„Můžu si k tobě sednout?“ zeptal jsem se.
Bylo to naprosto normální. Bylo to nezbytné jednání s jiným druhem, zvlášť když nemá důvěru a neví co udělám.
„ Pokud mi nechcete ublížit, proč ne“ řekl jednorožec.
Šel jsem k němu opatrně, abych ho nevyděsil, protože jsem nevěděl, jestli není tak vyděšen, že by se začal bránit.
Sedl jsem si před jeho hlavu.
„Detektiv Logan“ představil jsem se „můžeš mi prosím popsat, co se stalo?“.
„Vy jste detektiv?“ zeptal se jednorožec „já myslel, že tady bude někdo, kdo bude hodně hrubý. Doufám, že mi neublížíte. Nebo ano?“.
„Jistě že ne“ usmál jsem se „nikdy jsem nikoho při výslechu neuhodil. Zvlášť když je to jiný druh. Dokonce ani goblina. Já raději vše rozvíjím do podrobností a ptám se v klidu. I toho nejzahořklejšího skřeta jsem rozpovídal. Sice to dlouho trvalo, ale pak vyplula na svět pravda, že on to nebyl. Takže se z toho dostal a občas chodíme na pivo. Je to sice zvláštní přátelství, ale proč ne“.
„To jsem rád“ oddych si jednorožec „ takže si se mnou jen popovídáte?“.
„Jasně“ přikývl jsem.
„A kdo tady jinak provádí výslechy? To ten Callahan? Přečetl jsem to na jeho průkazu. Nevím kdo se lekl víc. On nebo já“.
„Je to on“ přikývl jsem „ asi nemá moc dobré zkušenosti s mýtickými zvířaty. Kentauři mu zabili manželku“ dodal jsem.
„To je mi líto“ pokýval hlavou jednorožec „vždycky se najde někdo, kdo nám udělá ostudu“. „Můžu se podívat na tvůj roh?“ zeptal jsem se.
„Proč ne“ řekl jednorožec.
Podíval jsem se na roh. Žádná stopa od krve. Vzal jsem bílý hadřík a trochu ho navlhčil vodou, kterou jsem si s sebou přinesl. Hadříkem jsem přejel po rohu. Jeho špička byl ostrá jako břitva. Najednou vrazil do místnosti Callahan .
„Logane!“ zakřičel „šéf s tebou potřebuje mluvit. Naléhavě“.
Tak jsem se lekl, že jsem si rozřízl dlaň o špičku rohu. Začal jsem sprostě klít.
„Co to sakra vyvádíš?“ zařval jsem na něj „ vidíš cos udělal? Co kdyby se jednorožec lekl. To by mě prošpikoval hned“.
„Promiň“ omlouval se „chceš doktora?“.
„Mohl bych ti pomoci“ nabídl jednorožec „ dokážu vyléčit slabé zranění“.
„Jak?“ zeptal jsem se.
„ Jen nastav dlaň“ řekl.
„Nedělej to“ řekl Callahan.
Navzdory jeho varováním jsem to udělal. Jednorožec mi olízl dlaň. Ucítil jsem lehké zamravenčení a když jsem se na ni podíval, byla tam jen malá jizva!
„No tohle“ podivil jsem se.
„ Naše zvláštní vlastnost“ řekl jednorožec „ale tohle působí jen u těch, kteří nám věří“.
„ Je to možné“ řekl jsem „ ale mohl bych dokončit průzkum, jestli nemáš náhodou tu „krev“ na rohu? I když o tom velice pochybuji“.
Jednorožec kývl. Jak jsem očekával, nic na něm nebylo. Hadřík byl úplně čistý.
„Nic“ řek jsem jednorožci „to vypadá, že se nám případ zamotává. Ale řekl bych už teď ,že jsi nevinný“.
„Opravdu? Takže mi věříte“ řekl jednorožec udiveně.
Přikývl jsem.
„Ještě bych tě rád prohlédl, jestli nemáš nějaká zranění“ řekl jsem.
„Proč?“ zeptal se jednorožec.
„Protože tohle už patří do mojí práce. Většina bytostí jako ty, jsou zraněna, když sem přijdou. A to většinou lovci“.
„Když vám to udělá radost, tak jo“ řekl jednorožec.
„Byl jsi někdy v bezvědomí?“ zeptal jsem se.
„Byl. Jednou. Ale nevím proč“ odpověděl jednorožec.
„Tady na rohu máš zářez. Vypadá to jako od pilky. Magie byla příliš silná, proto jsi o něj nepřišel“.
„Lovci, že?“ zeptal se jednorožec.
Přikývl jsem.
„Callahane, přines prosím formulář“ řekl jsem.
Mlčky přikývl a odešel.
„Na co formulář?“ zeptal se jednorožec.
„ Vždy, když něco najdeme, může objasnit mnoho podobných případů“ odpověděl jsem „že jsi spadl do díry s ostny“.
„Jak to víte?“ řekl jednorožec.
„Na předních nohách máš ještě zranění od několika ostrých předmětů“ řekl jsem „ tyhle pasti nesnáším. Zvířata v nich trpí“.
Jednorožec asi vycítil můj smutek.
„Takže ty nejsi vůči zvířatům bezcitný. To, že jsi tvrdý jen děláš, že?“ řekl najednou . „Vcelku máš pravdu“ řekl jsem „dělám to jen proto, abych měl trochu respekt u kolegů“. Jednorožec nic neříkal, ale připadalo mi, že se trochu usmívá.
„Kolik pastí už jsi objevil?“ zeptal jsem se „ tady máš jizvu okolo spěnky“.
„To bylo lovecké oko“ odvětil jen tak mimochodem.
„Tys to nemohl být“ zavrtěl jsem hlavou „ ty jsi jen „kolemjdoucí, který se do toho omylem připletl“.
„ Jsem rád, že alespoň někdo mi věří“ řekl jednorožec.
V tu chvíli přišel Callahan.
„Tady máš ten formulář“ řekl a podal mi ho.
Poděkoval jsem mu a začal vyplňovat údaje. Celkem bylo 6 druhů zranění plus zlomená noha.
„Udělám, co bude v mých silách“ řekl jsem jednorožci a protože jsem nedával pozor, co dělám, tak jsem ho pohladil po čumáku.
„Promiň“ omluvil jsem se mu, když jsem na to po dvou vteřinách přišel.
„Proč se omlouváte?“ řekl klidně „mně to nevadí“.
„Cally, pojď sem prosím“ řekl jsem.
„Proč?“ zeptal se.
„Budeš chvilku dávat pozor na jednorožce“ řekl jsem.
Jednorožec kývl hlavou na souhlas.
„Ale proč? Vždyť já…“ řekl a vypadal vyděšeně.
„Protože ti to říkám“ řekl jsem trochu panovačně „myslím, že bys s tím mohl trochu vyrovnat a zmírnit ten strach vůči jiným bytostem“.
„Ale já tady nechci být“ oponoval Callahan.
„Jako tvůj nadřízený ti to nařizuji!“ řekl jsem chladně „ kentauři mohou být nebezpeční. Ale jednorožci nejsou. Tak si s ním aspoň povídej“.
„Co mám s tebou dělat“ pokrčil rameny Callahan „ výslech jsi za mě udělal a když vidím, že jsi tak blízko něho…tak proč ne. Myslím, že to myslíš dobře“.
„Tak fajn“ řekl jsem „a ani to nebolelo. A nezlobte tady“ dodal jsem.
„Tak to teda ne!“ zařval jsem a udeřil dlaní do šéfova stolu.
„ Proč?“ podivil se „ pokud se prokáže, že je vinen, musíme ho podle zákona utratit. Ale proč se s tím případem babrat, můžeme ho rovnou obvinit“.
„Ale na tohle jsou vyhlášky a je to z hlediska policie trestné ho jen tak obvinit. A jak ho jako chtějí utratit. Fúzní pistolí to nejde. Střely se přece odrážejí a jednoho řezníka už to zabilo(ne, že by mi to vadilo)“ a řekl jsem .
„ Jednoduše. Podříznutím“ pokrčil rameny šéf „ na jatkách za něj dostaneme 20.000 kreditů“. „Tak na to zapomeňte“ procedil jsem mezi zuby „ jestli se o tohle pokusíte, počítejte s tím, že vás udám .Už jsou vyhlášky, že jednorožci jsou oficiálně uznávaná zvířata člověku rovna a mají právo na život i na obhajobu. A to není jen planá výhružka“.
„Logane, mohl bych vás na místě vyhodit, ale neudělám to“ řekl šéf a zapálil si doutník „dělejte si co chcete. Zabijte svůj čas řešením tohoto nepatrného případu“ a zasmál se tak, že by jeho tělo při těch vibracích mohlo vyvolat menší zemětřesení.
Znechuceně jsem za sebou zabouchl dveře.
Vešel jsem do místnosti výslechu. Bylo tam až moc ticho. Obával jsem se nejhoršího. Ale bylo to ještě lepší, než jsem myslel já. Callahan byl opřen zády o jednorožcův bok a mluvili spolu.
„No tohle“ řekl jsem ohromeně.
„ Měl jsi pravdu“ řekl mi Callahan „ jsou to opravdu hodné bytosti“.
Zadumaně jsem kývl.
„Stalo se něco“ zeptal se mě Callahan.
Řekl jsem mu , co mi řekl šéf.
„Ale co chceš dělat?“ zeptal se Callahan.
„To, co je moje povinnost. Vyřešit tenhle případ“ řekl jsem.
„No, to se teda věříš“ zašklebil se.
„I když se mi to nepodaří právně, podaří se mi to možná násilím“ řekl jsem.
„ Ty ho chceš chránit?“ vytřeštil oči Callahan.
„Jo. Nevěřím, že by to udělal. Na rohu neměl žádnou krev a podle záznamu byl zadržen sotva tři minuty po tom incidentu“.
„Takže za to může někdo úplně jiný. Co myslíš?“ řekl Callahan.
„Přesně tak“ řekl jsem „myslím, že jediný předmět dokáže způsobit tohle zranění“.
„A jaké?“ zeptal se zvědavě Callahan.
„To nevím“ zavrtěl jsem hlavou „možná najdu odpověď v knihovně. Potřebuji, aby šel jednorožec se mnou. Nevím, co by šéf udělal, kdybych ho nechal bez dozoru“.
„Nechtěl bys jít se mnou?“ zeptal jsem se jednorožce.
„Rád“ kývl a vstal.
„Tak zatím počkej, jdu k šéfovi“ řekl jsem.
„Dobrá, pokud ti to pomůže k výkonu služby…ale vezmi si redukční ohlávku. Potom ani to nejsilnější zvíře nemá šanci na útěk“ řekl Argon a podal mi ohlávku.
Ohlávku…byla to jen železná kostra ohlávky. Po aktivaci se očky v ohlávce protáhne pevný provazec neutronů, které redukují sílu zvířete.
„Dovolil mi to“ řekl jsem jednorožci „ale musíš mít ohlávku“.
„Tohle?“ zeptal se a podezíravě si prohlížel ohlávku „no dobře. Budu ti věřit“.
Nasadil jsem mu ohlávku a aktivoval ji.
„Cítím se nějak slabě“ stěžoval si jednorožec.
„Kdyby se něco stalo, můžu ji deaktivovat“ uklidnil jsem ho.
„Ještě prosím počkej, musím si jít pro vybavení“ dodal jsem a odešel do kanceláře.
Cestou mě zastavila agentka APD (Alicorn police department) Jessika.
„Prý máš na starost ten incident s jednorožcem“ řekla mi „ ráda bych se na něj také podívala“.
„Ale vždyť můžeš“ řekl jsem „ a podle mě do toho případu ani nezapadá. Nemá na něm účast. A je hodný“.
„Proč myslíš, že na něm nemá účast. Co to znamená?“ zeptala se Jess.
„To ti řeknu později, teď musím jít pro vybavení. Pokud nemáš nic na práci, můžeš jít se mnou do knihovny. Jde se mnou i jednorožec“.
„Dobře“ řekla Jess „kde mám čekat?“.
„U výslechu. Je tam i Callahan“ odpověděl jsem.
V šuplíku jsem sebral reflexní štít( velice šikovná věcička. Dokázala odrazit energetické střely z pušek a magii na útočníka), starou dobrou 9 mm pistol a jako zálohu plasmovou pistoli, která se hodila hlavně proti přízrakům. Takto vybaven jsem šel k Callahanovi. Už tam byla i Jess.
„Ty jsi teda moc neváhala, viď, Jess“ usmál jsem se.
„ No jasně. Jak bych tohle mohla odmítnout“ řekla a pohladila jednorožce po čumáku. „Taková krátká chvilka a už jste se seznámili“ zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, ale s úsměvem. „Vy tady máte příjemný lidi, které bych nepotkal ani za sto let“ řekl jednorožec.
Do knihovny jsme mohli i s jednorožcem. Hledal jsem v oboru nekromancie. Tušil jsem totiž, že tohle nemůže být práce normálního člověka. Hledali jsme všichni. Až po chvíli jsem narazil na knihu „Temné zázraky“. Byl tam výtvor „Roh jednorožce“ a byl smolně černý. V tu chvíli jsem měl pocit, že si ji nečtu sám.
Později jsem se ze zápisů ukradených věcí zjistil, že roh byl ukraden asi před třemi dni z muzea. Teď mě čekala piplavá práce a pídění se po stopách.
„ Pokud jednorožec svolí, zůstane u vás. Já teď mám mnoho práce“ řekl jsem Callahanovi a Jessice.
„Budu rád, jestli ti to bude vyhovovat a pomůže v práci…“ řekl jednorožec.
„My taky budeme rádi“ řekli jednohlasně Callahan a Jessika.
„Ne že bych se tě chtěl zbavit“ dodal jsem na adresu jednorožce.
„Kdyby se vám chtělo zbavit se mě, už bych tady nebyl“ řekl jednorožec.
Napřed jsem poctil návštěvou Muzeum artefaktů. Po dotazu mi ředitel řekl, že lupiči byli neviditelní a používali zaklínadlo „Černý oheň“ a pušky stráže nic nezmohly. A půlka případu byla vyřešena. Další informace mi poskytl Rattinger, podporučík. Zavezl mě na místo činu. „Rattingere, našli jste nějaké lidské stopy?“ zeptal jsem se.
„Ano, jsou tady. Vypadá to na nějaký speciální druh bot. Asi byly okované“ řekl a dovedl mě na místo nálezu.
„ Jsou to boty značky „Nekromancer s. r. o.“.
„Jak to víte?“ zeptal se Rattinger.
„Jednoduše. Zespoda je obtisk značky“ zašklebil jsem se.
S touto novinkou jsem šel k šéfovi.
„ Vy pracujete jako ďas“ pochválil mě „ škoda, že na ostatních případech nepracujete se stejným nadšením“.
„To je možné“ odpověděl jsem „ potřeboval bych potvrzení na domovní prohlídku“.
„A koho, prosím tě?“ řekl Argon a típl doutník.
„ Nekromancer s. r. o.“ řekl jsem.
„Si děláš srandu?!“ zařval Argon a tím vyvolal menší vichřici „ už jsme tam poslali několik agentů a nikdo se z nich nevrátil“.
„To je jedno“ mávl jsem rukou „jaké úkoly měli tamti?“.
„Jen průzkum“ řekl Argon a marně šmátral v šuplíku po zapalovači.
„No fajn. Dejte mi automapovací systém a já to rovnou udělám“.
„Ty si teda věříš“ odfrkl si šéf a teď pro změnu pátral po doutníku, který měl mimochodem za uchem.
Nenápadně jsem mu naznačil, aby se podíval za ucho.
„Jak chceš. Je to tvůj život. Aspoň bude o jednoho detektiva míň. Máme ještě o hodně lepších detektivů než jsi ty“.
Tím mi chtěl naznačit, že mi chce dát padáka.
„Ty jdeš do zámku nekromantů? Tak to teda sbohem“ řekl Callahan.
„Nemám tě doprovázet?“ zeptala se Jessika.
„Ne, díky. Nemusíš riskovat“ řekl jsem jí.
„Chtěl jsem ti říct“ řekl jednorožec a přišel až ke mně „že si vážím toho, že mi chceš pomoci. Nevím o nikom, kdo by mi s takovou ochotou pomohl. Hodně štěstí“ a položil mi hlavu na rameno.
Za půl hodiny jsem stál před starým zámkem „Necris manor“.
„Počkej, detektive Logane“ ozvalo se ze stínu.
Otočil jsem se a spatřil postavu skryté v bílé kápi. Zpod kapuci jí splývaly kolem ramen stříbrné vlasy.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
Postava odkryla kapuci a já couvl. Postava měla hlavu jednorožce, ale zbytek těla byl lidský. Ale vypadalo to, že bytost je zcela přirozená.
„ Jsem Ivone“ řekla bytost ženským hlasem a upírala na mě modré oči „jsem jedna z kruhu Stříbrných mágů“.
Nevěděl jsem, co říci. „Jsem akorn, pradávná bytost. Nemusíš se mne obávat“ pokusila se mne uklidnit.
„Proč ses mi ukázala?“ zeptal jsem se.
„Protože jsi se pustil do nebezpečného případu. A pokoušíš se hájit jednorožce. To si zasluhuje pomoc. Napřed se ale ještě jdi zeptat oběti“ řekla Ivone „potom se vrať. Budu tě očekávat“ a zmizela.
Chtěl jsem se jí ještě zeptat na několik otázek, ale bylo pozdě.
Stavil jsem se u svědka v nemocnici. Řekl mi, že viděl siluetu jednorožce, ale prý mu svítili oči. A když ho jednorožec zranil, „vycouval“ a zmenšil se. Žádný zvuk nevydával. A je to tady. Mám hlavní důkaz, že to můj jednorožec nebyl. Teoreticky to mohlo být tak, že nekromancer na sebe seslal iluzi, zaútočil na oběť a potom se stáhl a skryl se ve stínech. Takhle by to mohlo být. Teď jsem potřeboval už jen hmatatelný důkaz.
Vrátil jsem se zpět k Necris manoru. A Ivone tam už byla.
„Teď už ti moc nepomohu“ řekla „ všimla jsem si tě, když jsi pátral po tom artefaktu. Tys mě možná neviděl a nevnímal ani pocitem, ale dívala jsem se ti přes rameno do té knihy v knihovně“.
„Opravdu? Já myslel, že si ji čtu sám. I když jsem z té knihy měl divný pocit“ řekl jsem. „Chtěla jsem se přesvědčit, jestli máš správný postup. Až na to opomenutí výslechu svědka jsi byl dobrý. To, že jsi se dobře zachoval k jednorožci už je sama docela dobrý znak toho, že nejsi z té „temné“ strany“.
„To bych ale byl temný agent. A to já nechci“ řekl jsem a už se chystal odejít.
„Mohl bys ještě něco pro mě udělat?“ zastavila mě Ivone.
„Hm?“ řekl jsem.
„Najdi prosím stříbrný grál. Nekromanté nám ho sebrali. Mohl bys mi ho vrátit?“ poprosila mě.
„Pokud ho najdu, vrátím ho“ přikývl jsem.
Ale měla opravdu nádherné oči.
Vstoupil jsem do zámku. Výrobní hala byla úplně někde jinde. Ale tady by to také mohlo být zajímavé. Měl jsem pocit, že mě špehuje jedna socha. Připravil jsem si reflexní štít. Najednou jsem zaslechl zvuk. Bylo to jako když se nabíjí generátor…sakra! Zbraňový generátor elektropušky! Rychle jsem se zakryl štítem. Právě včas. Ze sochy proti mně vyšlehl proud elektřiny o síle 200.000 V. Tyhle pušky nenávidím. Štít náboj vrátil zpět do sochy a zničil ji.
Tasil jsem „devítku“ a vyšel po schodech do pokoje. Otevřel jsem dveře a rychle se sehnul. Byla tam kyvadlová past. Stačí otevřít dveře, tenká břitva se sveze proti vám, vy ji nevidíte a najednou se rozpadnete na dva kusy po ose ypsilon. To bylo VÁŽNĚ o chlup. V místnosti zhruba uprostřed se vznášela stříbrná koule. No já mám ale štěstí. První pokus a už jsem něco našel. V místnosti nic nebylo. Proto jsem pro ni běžel, uchopil jsem ji a běžel jako o život skrz dveře na schody. Právě včas. Ještě chvilka a strop by mne rozmačkal do konzistence bramborové kaše. Byla to past.
Setřel jsem si pot z čela, dal si stříbrný grál do báglu a šel dál. Pro jistotu jsem si na pistol namontoval tlumič, stejně jako na plazmovou zbraň. Ale to bylo doopravdy jen na zbraň, protože ta při nabíjení strašně bzučela. Najednou jsem uslyšel zasvištění vzduchu.
Tasil jsem plasmovou zbraň. Tenhle zvuk byl charakteristický pro ducha. Přesně před hlavní zbraně se objevil. Vystřelil jsem. A byla to trefa do černého, respektive do ducha. Nevýhodou plasmy je, že se dlouho nabíjí.
Proto mám také záložní projektilovou zbraň. Oddychl jsem si a pokračoval až k velké místnosti. Tam byl uprostřed na podstavci onen kýžený roh. Ale byla tam jedna maličkost, která mě znepokojovala. Byla plná nekromancerů z kultu „Temná pochodeň“. Tady pomohla už jen jediná možnost. Emitor tmy. Položil jsem ho na zem a zapnul. Předtím jsem si ovšem nasadil noční vidění. Rozpoutala se všeobecná panika. Utíkal jsem pro roh a sebral ho. Naneštěstí někdo kopl do emitoru a ten se vypnul. Byl jsem odhalen. Naštěstí jsem měl masku, takže mě nepoznali.
Nekromanté zařvali a už se na mě hrnuli. Vystřílel jsem do nich celý zásobník, ale nemělo to žádný účinek. Tady už pomůže jen „plasmovka“. Pár jsem jich zabil, ale stejně jich bylo moc. Teď mě už zachrání pouze zázrak. A ten se stal. Objevila se vedle mě Ivone, uchopila mě za ruku a společně jsme se objevili před budovou APD.
„Prosím, nikomu neříkej, že ještě existuji. Ale v tvých vzpomínkách si mne uchovat můžeš. Alespoň já bych byla ráda“ řekla Ivone.
„Našel jsem grál“ řekl jsem a podal jí ho „ a jsem rád, že ti ho můžu předat“.
„Úžasné“ řekla „ nyní už bude zlo trochu slabší v rozhodující bitvě. Moc ti děkuji“ a políbila mne. Potom zmizela.
„Tak to je konec „Nekromant s. r. o.“ prohlásil šéf „ani oni nemohou vztáhnout ruku proti zákonu. Dobrá práce. A to jsi stihl jen za den! Patří ti náležitá odměna-10.000 kreditů. Užij si je!“.
Poděkoval jsem a šel tu novinu oznámit jednorožci.
„Opravdu? Jsem volný?“ nemohl uvěřit té zprávě.
„Ano. Našel jsem ten důkaz“ řekl jsem a ukázal předmět v plastovém sáčku.
Potom jsem vyprávěl, co se stalo. Všichni jen valili oči.
Ivone jsem jim ale neprozradil. Byla to jedna z legend, která ještě žila. A já se postarám o to, aby zůstala nejen žijící, ale i tajemnou.
„Takže jsi hrdina. Zničil jsi monopol“ řekl Callahan.
„Právě to mě děsí“ otřásl jsem se „co když na mě přijdou?“.
„Tak jsme s tebou“ řekl jednorožec a Callahan a Jessika přikyvovali.
Objal jsem jednorožce kolem krku na rozloučenou a pak se jen díval, jak zmizel v lesích Tyrnu . 500 kreditů jsme utratili v hospodě na oslavu. S Ivone jsem se ještě párkrát setkal. To už bylo příjemnější povídání. Nic nám nehrozilo. Jednorožec je mým přítelem dodnes. Callahan se stal agentem APD a jako kolegyně mu byla přidělena Jessika. A já? Já sedím u psacího stolu a dál smolím hlášení. A jako významný detektiv jsem si mohl nechat vyrobit erb. Koho myslíte, že jsem si zvolil na střed? Jistě. Jednorožce. Případ byl zdárně vyřešen. Jako jeden z mála. A za jeden den…jeden jediný den.
