Tož jsem se jednoho dne rozhodla, že ze mě bude kanibalka, poněvadž je lidské maso zdravé, chutné a výživné. Čerstvé by se mi špatně shánělo, a tak jsem vyrazila do márnice. Ožralý hlídač by si nevšiml, ani kdyby kolem něj vypukla třetí světová, takže cesta k nevídané pochoutce byla volná. Sledovala jsem datum přivezení, nejmladší, asi před třemi týdny ( nebyla to moc oblíbená márnice, že by to bylo tím že jim nefungovaly chladící boxy ??? ), měl jistý skin umlácený zlými Rómy, kterým se nelíbilo že jim s kámošem zapálil barák. Smůla. Popadla jsem mrtvého, naložila si ho na záda, šla s ním ven a strčila ho do auta. Kolemjdoucím to vůbec nepřipadalo divné, asi si mysleli že mu jen pomáhám, protože trochu přebral. Vlastně se jim nedivím, vypadal živěji než ten hlídač. :-)) Odvezla jsem ho domů a položila na stůl v kuchyni. Nabrousila jsem nůž, vytáhla učebnici biologie a chystala jsem se pustit se do díla, když tu náhle zazvonil telefon. Bylo to sestra, že mám přijet, máma má infarkt. S lítostí jsem pohlédla na budoucí večeři a jela jsem. Samozřejmě že to byl planý poplach, mámě se jenom rozbušilo srdce při pohledu na účet za telefon, ale přesto jsem se domů dostala až za několik hodin. Vešla jsem dovnitř a když jsem měla ruku na klice dveří do kuchyně, prohodila jsem laškovně: ,, Snad jsi mi neutekl, drahoušku ? “ Otevřela jsem dveře. A kur*a, ty jsi mi fakt utekl! Kde proboha je? Jasně si pamatuju, že jsem ho nechala ležet na stole! Že by soused udělal další ze svých nechutných žertů ? Ale to ne, to by si netroufl. A co když… Z obýváku se linuly nějaké zvuky. Nahlédla jsem tam. Na pohovce seděl oživlý mrtvý a díval se na televizi, kde dávali Mlčení jehňátek. Ohlédl se a uviděl mě. Pak se znovu podíval na televizi, pak na mě a v očích měl chtivý výraz. V ruce držel můj parádní řeznický nůž.
I mezi kanibaly je kanibalismus. Smůla…
