Písek by Night- léto2004: zkazka 1: Luciferův most
Zkazka I: Luciferův most - část první
Falcon the Lightning - vůdce klanu Gangrel
Divočina. Širá a krásná divočina. Tu jsem teď se svým klanem opustil, neboť můj instinkt mi napovídá, že cosi se chystá v mocném městě Písku.
V noci 27. července jsme dorazili do města a usídlili se v malé, skryté jeskyni v parku poblíž náměstí. Přišlo nás šest: Fénix - můj zástupce, šaman a průzkumník, Vaiwa - průzkumník a skvělý zásobovatel, Milda - Hrdý a mocný Válečník, Stoupa - Divoký válečník, u kterého se trochu bojím, aby ho jeho bestie neovládla příliš, Mave - šamanka a vyjednavačka a Já - vůdce téhle bandy.
Nechal jsem své válečníky, aby upravili jeskyni a vydal se na obhlídku okolí. Netrvalo dlouho a narazil jsem na skupinku rodných z klanu Brujah. S tímto bojovným městským klanem jsme byli vždy za dobře, proto jsem je pozdravil a oznámil jim náš příchod do města. Byli potěšeni přítomností válečníků z divočiny a ihned mě varovali před jakýmsi mužem v buřince, který prý, ač se nejdřív tváří přátelsky, znenadání útočí na upíry obrovskou silou. Vzal jsem jejich varování na vědomí a poněvadž měli na spěch, více je nezdržoval.
Potuloval jsem se dále Pískem, když tu se odkudsi ozvalo ťukání, jakoby hůlkou o dlažbu. Okamžik poté zpoza rohu vykročil postarší muž oblečený ve fraku, s buřinkou a hůlkou v ruce. Ušel několik metrů, a každý jeho krok doprovázelo ťuknutí. Zastavil a prohlížel si cosi ve výloze. Mě neviděl, tím jsem si byl jist. Zůstal jsem nehybně stát a sledoval ho. Nevypadal vůbec nebezpečně, zřejmě ani neměl zbraň. I když ani já nepotřebuji zbraň a přesto jsem smrtelně nebezpečný. Ještě chvilku jsem uvažoval o varování od Brujahů a potom zvolna a klidně vykročil směrem k neznámému v buřince.
Všiml si mě až když jsem byl pár metrů od něj, ale očividně ho nepřekvapila ani má přítomnost, ani můj divoký vzhled. Jakoby mě očekával.
"Hvězdy dnes září jasně, ale ne tak jako v divočině." Oslovil jsem ho.
"Ale! Zdravím vás můj krvelačný příteli."
Nevím jak, ale poznal, že jsem upír...
"Ano, ano. Máte pravdu, noc je dnes jasná. Dovolte, abych se představil. Hrabě DeFerkuli, osobně." Smekl buřinku a lehce se uklonil.
"Falcon the Lightning, vůdce klanu Ganrel." Opětoval jsem mu poklonu. Nemělo smysl cokoliv skrývat, tento muž zřejmě věděl mnoho.
"Ach, bestie z lesů" Usmál se "Měl byste vědět, že do dvou dnů přijede rytíř, vyznavač stříbrné cesty a bude chtít hlavy všech vůdců zedejších klanů. Být vámi, dával bych si pozor i na tu vaši."
Od tohoto podivného člověka jsem čekal cokoli, ale rozhodně ne, že mě bude před něčím varovat. Zvláště po tom, co o něm říkali Brujahové. Zřejmě se nejdřív pokusili ho trochu pocuchat a on si to nedal líbit. To jsou celí oni.
Chvíli jsem se zamyslel nad tím, co mi říkal, ale záhy mě z mých myšlenek vyrušil:
"Je mi příjemné si tady s vámi povídat, ale už bych měl být někde jinde. Proto, jestli mě omluvíte..."
"Samozřejmě. Děkuji vám, za hodnotnou informaci."
"Nashledanou, příteli." Pronesl, uklonil se a spěšně odkráčel za neustálého ťukání.
Dlouho jsem za ním hleděl a přemýšlel o jeho slovech. Když zmizel za rohem domu, vydal jsem se zpět do parku za svým klanem. Fénix mě již čekal a oznámil mi, že posel od Prince žádá celou Camarilu na velkou poradu. Byl jsem rád, že Princ nezapomíná na své válečníky z lesa a zanedlouho jsme vyrazili, Já, Milda a Mave, ke Skautskému domu.
Na poradě byli zástupci všech klanů Camarily: My divocí Ganrelové, bojovní Brujahové, šílení Malkaviani, povýšení aristokrati z Ventrue, čarodějnický klan Tremere, a zohyzdění Nosferatu. Porada se nesla v obvyklém duchu: Vyslanec Prince stále znovu zdůrazňoval potřebu potírat Sabbat a dodržovat pravidla Maškarády... Jakoby se vůbec nic nedělo. Ale mezi upíry bylo cítit jakési napětí. Něco se chystalo.
Po poradě, která mě naprosto zklamala a nepřinesla žádné vysvětlení mého tušení, nás zastavili Nosferaté a vyslovili přání si s námi někde v klidu pohovořit. Nikdy jsme neměli spor s nejstaršími z rodných, proto jsem svolil a odešli jsme z doslechu všech nežádoucích uší.
Nosferati byli tři: Jeden menší s neustále ostražitým pohledem, druhý vysoký a štíhlý v kápi, jehož oči, přestože neustále těkaly ze strany na stranu, měly klidný výraz a třetí s mohutnou postavou a pevným výrazem ve tváři. Poslední jmenovaný promluvil:
"Jsem rád, že jste přijali mou nabídku. Jsem Lord Blur, vůdce zdejších Nosferatů." Uklonil se elegantním, starým způsobem.
"Rád vás poznávám. Mé jméno je Falcon the Lightning a vedu válečníky z divočiny."
"Půjdu rovnou k věci; jistě cítíte, že se něco blíží, všichni to cítí. I lidé. Naše klany nikdy neměly mezi sebou sporu a proto bych chtěl, aby této přicházející hrozbě, či co to je, čelily společně. Rád bych měl hrdý klan Gangrel na naší straně."
Nebyl jsem překvapen, tuto nabídku jsem čekal. Sám bych jí klanu Nosferatu dříve či později navrhl.
"Mocný Blure, jsem potěšen vaším zájmem a vaši nabídku s radostí přijímám. V časech, které přicházejí, bude mocný spojenec jistě k užitku a klan Nosferatu rozhodně mocným je."
"Děkuji ti ctěný Falcone, ani jedna strana jistě nebude litovat tohoto rozhodnutí. Zanedlouho se sejdeme a poradíme se, jak budeme čelit nadcházející hrozbě. Nyní však musím svolat zbytek svého klanu."
"Jistě i já seženu ostatní a znovu se sejdeme. Prozatím nashledanou."
Lord Blur pokýval hlavou a všichni tři zmizeli - Každý Nosferat samozřejmě ovládá schopnost být neviděn.
Navraceli jsme se k našemu brlohu, když k nám dolehli zvuky boje. Vběhli jsme do parku a tam se naši tři spolubojovníci bránili přesile lovců upírů. Se zvířecím řevem jsme se vřitili do boje a lovci, když spatřili nečekané posili protivníka, dali se na útěk. Dva padli okamžitě a zbytek jsme s Mildou a Vaiwou hnali skrz průchod k náměstí. Tam jsme však s překvapením narazili na velkou skupinu lovců. Vůbec si nás nevšímali, ale z jejich středu vyšel muž s buřinkou a s neutichajícím klepáním vykročil směrem k nám. Hned za ním kráčel mohutný, zarostlý muž s divokým výrazem v očích, třímajíce obrovské bojové kladivo, které by neuzvedli ani tři obyčejní lidé.
Nebyl jsem si jist co mám od hraběte DeFerkuliho čekat, můj instinkt nevěstil nic dobrého, ale hodlal jsem vyčkat, co mi bude chtít.
Náhle se zastavil a ukázal na mě.
"Támhleten. Běž! Chci jeho hlavu!"
Zarostlý obr se rozběhl přimo proti nám. V tu chvíli se mi v nitru zvedla neudržitelná vlna, nutíce mě utéci co nejdále od toho netvora, jenž znamenal jen smrt. Bez váhání jsem poslechl svůj instinkt a dali jsme se na bezhlavý úprk.
Netrvalo dlouho a zmizel nám z dohledu. Alespoň, že neoplýval přilíšnou rychlostí. Instinkt se uklidnil a všichni tři jsme zastavili.
"Proboha co to bylo? Takhle mě instinkt nevaruje ani před Vlkodlakem!" Ve Vaiwových očích se zračilo zděšení.
"To nevím, ale musíme si na To dát pozor. Rozhodně je to tedy DeFerkuli, kdo pase po hlavách vůdců klanů. Musíme všechny varovat!"
Rozhodl jsem a vydali jsme se zpět ke své jeskyni.
