Když jsme přilétali k ostatním lodím, spojil jsem se se všemi piloty na společném kanále a probral jsem s nimi narychlo ještě jednou plán mise.
“Takže, až budeme na druhé straně, přepneme radary na pasivní mód a dodržíme radiový klid. Po prověření oblasti týmem Alfa dá kapitán Smith rádiem signál ostatním, až poté bude povolena komunikace, pokud tomu bude samozřejmě situace odpovídat.“
“Alfo, když se něco podělá, je to na vás,“ směřoval tuhle poznámku plukovník Perrin na celou průzkumnou letku.
“To se ti to kecá, “frantíku“, když budeš čekat, dokud ti nezameteme před vlastním prahem, abys přišel, až bude uklizeno!“ odpověděl mu ostře Anthony.
“Základno, tady Beta 1, žádám o povolení opustit oblast a vstoupit do subprostoru.“
“Beto 1, povolení uděleno! Nezapomeňte, že jakmile proletíte subprostorem, budete v komunikačním stínu, takže veškeré rozhodování je na vás. Rozumíte, Beto 1?!“
“Rozumím, základno! …Všem letkám – na můj rozkaz aktivovat hypermotory za tři, dva, jedna….TEĎ!“ A všechny letouny zmizely v jednom okamžiku z místa okolo naváděcí bóje a vnořily se do subprostorového tunelu spojující dva vzdálené body v soustavě.
Kdyby měl někdo popsat průlet tímto tunelem, vyjádřil by se asi v tom smyslu, že je to něco jako průchod na onen svět – dlouhý tunel a na konci čeká oslepující světlo. Jen s tím rozdílem, že prostor není tmavý, ale modrobíle pulzující. Je to naprosto neuvěřitelná podívaná a kdybych měl možnost říci svému prapradědečkovi, jak se jednoho dne bude lítat, pokládal by mě jistě za blázna a nechal by mě v lepším případě zavřít do blázince, anebo by se mě jako svého prapravnuka zřekl. Za více jak jedno století, co lidé subprostor využívají, nedokázal nikdo rozumně vysvětlit, čím je modrobílý efekt vytvářen. Řada teorií vyřčena byla; od prolínání všech barevných spekter, až po halucinace způsobené vysokou rychlostí. Jelikož jsem v astrofyzice nikdy moc nevynikal, přenechal jsem tohle přetahování teorií někomu jinému…
“Veliteli, blíží se bod vynoření,“ upozornil mě palubní počítač B.A.C., “deaktivuji hypermotory, čas průletu dvacet dva celých osm desetin vteřiny!“
“Alfa hlásí vstup do oblasti a čeká na rozkazy,“ ozvalo se po několikavteřinové odmlce z rádia.
“Gama tým na místě a aktivuje deakcelerační trysky,“ oznámil velitel Gama letky plukovník Perrin.
“Anthony,“ spojil jsem se rádiem s kapitánem Smithem, “jak vypadá dálkový průzkum?“ Průzkumné letouny totiž disponovaly extrémně výkonnými senzory, které dokázaly odhalit i ten nejslabší radiový signál či tepelné záření. Na druhou stranu byly vyzbrojeny pouze základním zbraňovým systémem, protože průzkumná technika zabírala většinu prostoru, určeného pro zbraně, což je činilo velmi zranitelnými, a proto je většinou doprovázela minimálně jedna letka stíhačů.
“Strpení Same, dokončujeme skenování oblasti….vypadá to, že tu kromě nás a té kocábky nikdo není a podle předběžných výsledků je opravdu vážně poškozená. Ale stoprocentně ti to, Same, řeknu, až budeme blíž, v tom asteroidovém poli je silné záření. Posílám do všech lodí získaná data a informuji i velitelství.“
“Výborně Alfo – zahájíme tedy akci. Všem pilotům v Alfě i Betě přepnout radary na pasivní mód a vypnout komunikaci, na nějakou dobu se musíme spolehnout pouze na vizuální kontakt. Gama si ponechá všechny systémy aktivní. Rychlost tři čtvrtiny impulsu – Greene, Woodová, necháme průzkumu menší náskok. Beta 1 – KONEC!“
V zápětí se na třech stíhačkách, několik desítek metrů před přídí mého letounu aktivovaly iontové motory a udělily svým majitelům konstantní rychlost, rovnající se více jak polovině rychlosti světla. Pár vteřin nato jsem dal rukou signál svým wingmanům, aby učinili totéž. A tak se mezi první skupinou LightRayů a námi vytvořila téměř kilometrová černá propast, na jejímž druhém konci byly zřetelné tři jasné body. Bylo velice důležité, abychom tyto tři světelné tečky měli neustále v zorném poli – byl to náš úkol, chránit méně ozbrojený průzkumný tým. I když nás dělil pouhý kilometr a během dvou, tří vteřin bychom byli schopni Alfu podpořit, museli jsme se spolehnout pouze na lidské smysly. Jediné zaváhání by znamenalo smrt pro tři výtečné piloty a ohrožení i nás samotných.
Během průzkumných misí se radar přepínal na pasivní mód, což snižovalo riziko odhalení nepřátelskými radary a komunikace byla povolena až ve chvíli, kdy byla oblast uznána bezpečnou. Byla zde samozřejmě možnost, že by nás odhalili díky tepelné stopě z trysek, ale většinou se dalo záření dobře zamaskovat v přirozeném prostředí vesmíru, k čemuž nám asteroidové pole posloužilo dokonale.
“Zajímalo by mě, kde se Woodová dozvěděla o tom, že se chci nechat převelet. Až se vrátíme, musím si o tom s ní promluvit, teď není nejvhodnější doba o tom přemýšlet…“
“Beto 1, tady Alfa 1. Oblast se zdá být bezpečná, můžete se přiblížit,“ podal hlášení velitel první skupiny Anthony Smith.
“Beta 1 rozumí a zahajuje přiblížení. Tak jste slyšeli vážení, ale i nadále buďme ostražití, nato, že tu mají poničený křižník, je tu až moc klid a to mě znepokojuje. Zvyšte rychlost o pět procent. Počítači, aktivovat radar.“ A na malém displeji uprostřed přístrojové desky se zobrazily informace o nejbližším okolí, včetně trojrozměrných modelů všech lodí nacházejících se v detekčním poli.
“Same, nebuď paranoik, nemyslíš, že kdyby byli bojeschopní, tak by už na nás dávno zaútočili a navíc Smithovi lidé vědí, co dělají,“ povzbudil mě Green.
“Já vím, Adame, ale pořád mám takové zvláštní tušení ….“ Vtom mě vyrušily signalizační kontrolky a hlášení počítače, které se mísilo s hlasy v rádiu.
“Veliteli, senzory zaznamenávají aktivování zbraňových systémů na křižníku…“
“K čertu…je to past, okamžitě se odsud všichni stáhněte!!!!“ ječel do sluchátek vyděšený Smithův hlas. “Áááááá,“ bylo poslední, co jsem zaznamenal, když z křižníku vyšlehl prudký záblesk a tlaková vlna rozmetala vše v jeho nejbližším okolí.
“Do hajzlu!! Beto 2 a 3 – nejvyšší rychlostí padáme pryč,“ zařval jsem na své wingmany.
“Same, co to zatraceně bylo,“ zeptala se vyděšeně a zároveň překvapeně Angelina, v jejímž hlase bylo slyšet zaskřípání.
“Nemám nejmenší tušení a za současných podmínek to nehodlám ani zjišťovat!“
“Pane, zaznamenávám tři nepřátelské stíhačky třídy Škorpión, vzdálenost 2345 kilometrů,“ upozornil mě počítač.
“Zpropadeně, jak je možné, že to průzkum neodhalil…naštěstí jsou pomalejší než my, měli bychom to k bóji stihnout, aniž bychom se s nimi museli utkat.“
“V to doufám, Adame, upozorním Gamu, aby se ihned stáhli. - Gamo 1, tady Beta 1 – máme tu problém, neprodleně opusťte oblast a vraťte se na základnu!“ informoval jsem vzdálenou letku, která už s největší pravděpodobností vše zaznamenala na obrazovkách svých radarů.
“Tady velitel letky Gama, rozumím a vracíme se na základnu.“
“Počítači, čas přiblížení k subprostorové bóji,“ vyřkl jsem požadavek.
“Dvacet tři celých pět desetin vteřiny,“ dostalo se mi krátké, zato přesné odpovědi.
“Ještěže tak, to bychom měli stihnout,“ řekl jsem si v myšlenkách sám pro sebe, když vtom mě vyrušilo ječení varovných kontrolek, které signalizovalo to, čeho jsem se bál nejvíce.
“K čertu, co to má znamenat…“
“Do hajzlu! Oni nás zaměřili, na takovou vzdálenost to přece nejde,“ zaklela Woodová.
“Zaznamenávám tři střely neznámého typu, při současné rychlosti je nepravděpodobné, že nás dostihnou…OPRAVA – střely přešly na subprostorovou rychlost.“ Když to počítač řekl, v mžiku jsem pohlédl na displej radaru, na kterém ve stejném okamžiku zmizely tři symboly střel. Jak rychle zmizely, tak se i náhle po dvou vteřinách objevily, jenže asi o 3000 metrů blíž k nám.
“Same, co to má znamenat, takové zbraně přece nejsou!“ podivil se Green.
“Sám tomu nerozumím. Počítači, proveď výpočty – OKAMŽITĚ!“
“Patrně se jedná o subprostorová torpéda, která se urychlují krátkými nadsvětelnými skoky. Za současných podmínek nás dostihnou při vstupu do…“
“Subprostoru,“ odpověděl jsem si sám.
“Pane, co kdybychom aktivovali hypermotory o několik vteřin dřív,“ navrhla Angelina.
“Počítači, je to možné?“
“Možné ano, veliteli, ale není jisté, kde se vynoříme,“ upozornil nás všechny počítač.
“To je mi jedno! Raději zabloudím, než abych takhle chcípnul. Greene, Woodová, nastavit autopilota pro skok o tři vteřiny dřív. IHNED PROVÉST!“
“Rozkaz pane, koordináty nastaveny,“ zaznělo od obou pilotů současně.
K místu skoku zbývalo asi dvacet vteřin, které mi připadaly jako celé hodiny, během nichž se torpéda přiblížila na nebezpečně krátkou vzdálenost. Pomalu jsem začal ztrácet naději, když vtom se rozsvítila kontrolka autopilota a hlas počítače oznámil aktivaci hypermotorů a před očima se mi začalo objevovat jasně modré světlo subprostoru. V okamžiku vstupu mi do sluchátek rádia zaječel hlas, na který do konce života nezapomenu. Byl to hlas mého levého wingmana Adama Greena – hlas plný děsu.
“Je přímo za mnou….ááááá!“ A pak už bylo jen ticho, jen modrobílé ticho subprostoru.
“Pane, sekvence skoku byla přerušena, deaktivuji hypermotory,“ oznámil z ničeho nic B.A.C.
“Co se stalo?“ dotázal jsem se s údivem.
“Veliteli Morley, nebyla identifikována cílová bóje – proto došlo ke zrušení sekvence.“
“To je přece nesmysl! Beto 2 a Beto 3, podejte hlášení!“…Nic, ve sluchátkách rádia se ozýval pouze vesmírný šum. “Opakuji – nadporučíku Greene a poručíku Woodová, ohlaste svůj stav!“ Ale i na podruhé byla stejná odezva.
“Počítači, urči polohu Bety 2 a Bety 3!“
“Negativní, v dosahu radaru je nemohu lokalizovat.“
“Byli sestřeleni?“ snažil jsem se přijít na příčinu zmizení zbytku letky.
“Nadporučík Green pravděpodobně ano, ale záznamy senzorů o poručíku Woodové naznačují, že vstoupila do subprostoru, ale žádná exploze uvnitř zaznamenána nebyla.“
“Do háje! Co se jí mohlo stát? Počítači, lokalizuj a navaž spojení s TSS Phoenix!“
“Negativní, signál TSS Phoenix nelze identifikovat.“
“Špatná odpověď,“ vykřikl jsem tónem, ve kterém už byl znát určitý stupeň nervozity. “Počítači, vyhledej nejbližší pozemský signál a hledej na všech frekvencích v celém rozsahu radaru!“
“Je mi líto, veliteli, ale nemohu najít jediný zdroj vysílání a dálkový průzkum celé soustavy neprokázal žádný výskyt pozemních ani nepřátelských lodí.“
“To je snad zlej sen! Počítači, jestli se mi to jen zdá, tak mě štípni.“
“Promiňte podplukovníku, ale nerozumím požadavku.“
“Nic se neděje, já tomuhle všemu taky nerozumím.“ Když vtom mě napadla zásadní otázka. “Počítači, nacházíme se vůbec ve Sluneční soustavě – porovnej současná data s těmi v databázi!“ Bylo totiž možné, že předčasné aktivování hypermotorů a následná detonace na hranici subprostoru mohly zapříčinit vychýlení z kurzu.
“Podle spektrální analýzy, chemického složení a charakteru planet vše nasvědčuje tomu, že se nacházíme ve Sluneční soustavě, ovšem postavení planet tomu odpovídá pouze na devadesát pět procent.“
“Vysvětli!“
“Je mi líto pane, ale nemám dostatek informací,“ odpověděl mi B.A.C.
“Počítači, proveď diagnostiku svých systémů!“ přikázal jsem palubnímu asistenčnímu počítači s obavou, že utrpěl poškození při explozi subprostorové střely.
“Všechny systémy pracují správně,“ dočkal jsem se odpovědi během několika vteřin.
“Začni zpracovávat získané informace, chci v tom mít konečně jasno……Počítači, můžeš identifikovat a určit polohu Země?“
“Ano, ale obávám se, že to nebude Země, jakou znáte!“
“Jak to?“ překvapeně jsem se zeptal.
“Podle propočtů a porovnáváním databáze má jinou oběžnou dráhu, je postavena blíže ke Slunci, takže je pravděpodobné, že na ní nebudou příznivé podmínky.“
“Co se tady u všech čertů stalo?!“
“Patrně došlo, v důsledku něčeho, k ovlivnění oběžné dráhy kolem Slunce a nejen u Země. Na takovou dálku ovšem nejsem schopen určit příčinu, bude třeba bližšího prozkoumání.“
“Výborně, tak se do toho dáme. Jak daleko se od Země nacházíme?“
“Nacházíme se v prostoru mezi Zemí a Marsem, alespoň podle určení souřadnic z databáze. Vzdálenost je 3 854 142 kilometrů, při nejvyšší rychlosti tam poletíme 16 hodin.“
“No, bude to pěkně dlouhý let. Nastav kurz, zapni autopilota a plným výkonem vpřed.“
“Kurz nastaven – aktivuji motory.“ A během několika vteřin jsem opět letěl rychlostí těsně pod hranicí toku světla. “Pane, vzhledem k délce letu a zásobě kyslíku bych doporučoval uvést v činnost funkce biofandru a přivést vás do stavu umělé stáze.“
“I když to nemám zrovna v oblibě, bude to lepší, než šestnáct hodin zírat do černé prázdnoty. Počítači, nastav obnovení životních funkcí na T mínus patnáct hodin a třicet minut – na můj povel aktivovat hybernaci – TEĎ!“ vykřikl jsem a v hlase bylo slyšet zoufalství, ale už bylo pozdě něco změnit. Ve vteřině se mi hermeticky uzavřelo hledí přilby energetickým štítem, z vnitřní atmosféry obleku byl odsán kyslík, tělo se ochladilo na mínus padesát stupňů Celsia a do všech životně důležitých orgánů byly zavedeny nanosondy udržující je při životě ve stavu takzvané “kryopauzy“.
22.10 CET
250 000 kilometrů od oběžné dráhy planety
identifikované jako Země
“Aktivován oživovací proces!“
“Áááá … tohle nesnáším, zažil jsem to teprve dvakrát, ale pokaždé si myslím, že mně shoří celé tělo!!“
“Pane, byly vám do těla vpraveny posilující látky, během několika vteřin by měla bolest ustoupit.“
“Dobře, jak jsme daleko?“ zeptal jsem se počítače, protože oční smysly mi ještě nefungovaly na sto procent.
“215 000 kilometrů – za 25 minut přejdeme na vyšší oběžnou dráhu planety,“ oznámil mi B.A.C., jehož slova mi už nepřipadala tak vzdáleně.
“Počítači, stalo se během letu něco mimořádného….našel jsi nějaký zdroj signálu?“
“Je mi líto, veliteli, ale žádný zdroj signálu nezachycen – jak se zdá, jsme tu sami. Ovšem zjistil jsem něco, co by vás mohlo zajímat.“
“Výborně, sem s tím!“ Když vtom se mi konečně zaostřil zrak a já mohl před sebou spatřit planetu, která nebyla Zemi ani trochu podobná. Azurově modré oceány vystřídala odporně tmavá písčitá barva. “Co…co se s ní stalo?“
“Pane, to vám chci právě povědět. Skenování planety neprokázalo, že by na ní byly příznivé podmínky pro život. Teplota povrchu je vyšší než 350 stupňů Celsia a atmosféra je nasycena oxidem uhelnatým a kyselinou chlorovodíkovou.“
“Co se tu proboha stalo? Počítači, je možné, že by planetu zničili Improvisové? Ale to by zde byly nějaké stopy a určitě by se to tu hemžilo jejich loděmi,“ pomyslel jsem si, ale zároveň nedokázal přijít na rozumné vysvětlení, co se s planetou stalo. “Ne, to je nesmysl! Přece by nezničili půlku soustavy, o kterou tak usilovali, a navíc bychom museli během letu na senzorech něco zaznamenat….musela by to být obrovská exploze, …ba ne, něco se muselo stát během průletu subprostorem.“
“Máte pravdu, podplukovníku, senzory by určitě něco tak velkého zaznamenaly a nebo by nás informovalo velitelství. Můžeme i vyloučit srážku s jiným vesmírným tělesem, protože by neprošlo obranou.“
“To ano, ale taky mě napadlo, jestli nemohlo dojít k časoprostorovému skoku.“ Sice jsem si tuto možnost nedokázal rozumně odůvodnit, ale teoreticky zde byla. Už na začátku subprostorových průletů, kdy o tomto jevu nebylo známo téměř nic, byly vysloveny z úst nejlepších vědců z oborů astronomie a fyziky jisté obavy, že by za určitých okolností mohly nastat nepředvídatelné události. Jaké, o to se dlouhá léta vedly ještě další spory. Jelikož se kupodivu nikdy nic takového nestalo, upadly tyto teorie v zapomnění. Ale když jsem se díval kolem sebe, na planetu, která Zemi nepřipomínala ani náhodou, jenž přes hustá oblaka plynů neposkytla jediný pohled na obrysy svých kontinentů, a vzal v potaz, co se stalo při vstupu do subprostoru, začaly se mi již dávno zapomenuté vědecké názory opět vrývat do paměti. Ovšem, všechny mé obavy a teorie mi vzápětí opět vyvrátil můj palubní asistenční počítač.
“Podplukovníku Morley, časoprostorové vychýlení je velice nepravděpodobné. Podle spektrální analýzy Slunce a chemického složení okolního prostoru se stáří vesmíru naprosto shoduje s tím, co mám uložené v databázi.“
“Je vidět, že jsi nezahálel, ale v tom případě už vůbec ničemu nerozumím,“ odpověděl jsem velice skleslým hlasem, unaven z bezvýznamného přemýšlení, které stejně k ničemu nevedlo. Když vtom mě probralo zapípání kontrolního signálu radaru.
“Pane, zaznamenávám velmi slabý signál – má pozemské signatury.“
“Cože!“ vyhrkl jsem ze sebe překvapeně a radostně zároveň. “Jak to, že jsi ho nenašel dřív? Můžeš ho lokalizovat a identifikovat?“ zavalil jsem počítač dotazy.
“Má velice slabý signál a jeho vysílací rozsah není větší než 50 000 km a navíc většinu jeho radiových vln pohlcuje silné magnetické pole planety. Cíl lokalizován na nízké oběžné dráze. Zkouším identifikovat zdroj…je to signalizační a datová bóje, volací kód TSS Phoenix, podkód Beta 3, poručík Angelina Woodová.“
“Zatraceně! Jak to, že na radaru nikde není její loď. Počítači, nastav kurz ke zdroji signálu a pokus se stáhnout z bóje uložená data, rychlost desetina iontu.“
“Rozumím, kurz nastaven, rychlost desetina iontu.“
Každou minutou, co se krátila vzdálenost mezi mnou a bójí, mi bylo jasnější, že můj druhý wingman, poručík Angelina Woodová nebude na živu. Tento druh bójí byl totiž něco jako černé skříňky, co se používaly před pár staletími v téměř každém vojenském, ale i civilním dopravním prostředku. Měly za úkol nahrát poslední okamžiky a slova pilotů těsně před zničením a zaznamenat aktuální stavy systému. Byly navrženy tak, aby dokázaly s takto uloženými daty přežít na jakémkoliv místě a za jakýchkoliv podmínek tak dlouho, dokud je někdo neobjeví. Co mi však stále nebylo jasné, bylo, jak se signalizační bóje z lodě, která letěla za mnou dostala až k Zemi. Ale věřil jsem, že jakmile získám informace z jejího systému, budu vědět víc.
“Pane, dostali jsme se na vzdálenost 200 metrů od cíle, deaktivuji motory a začínám stahovat data.“
“Dobře, proveď!“
Ihned nato se má loď propojila s bójí neviditelným světelným kabelem a začal přenos ohromného množství údajů. Mezitím se můj LightRay, ač s vypnutými motory, ale ovlivněn setrvačností ve vakuu, neustále přibližoval po přesně dané trajektorii k druhému konci laserového paprsku. Chvíle čekání jsem si krátil neustálým kontrolováním všech indikátorů na displejích, hlavně toho, který znázorňoval uložená procenta v mém palubním počítači a jak se později ukázalo – velmi cenném palubním počítači, protože byl jediný v celé Sluneční soustavě.
“Transfer ukončen!“ oznámil mi po několika desítkách vteřin B.A.C.
“Výborně. Aktivovat motory na pětinový výkon a přejít na střední orbitu,“ přikázal jsem počítači a zároveň se ho zeptal, zda nezjistil během přenosu poškození dat.
“Zdá se, veliteli, že vše je v pořádku. Přejete si přehrát záznam, má však pouze audio stopu.“
“To nevadí, můžeš ho spustit.“ Když jsem v zápětí uslyšel v uších hlas Woodové, zamrazilo mě ve všech svalech a dech se téměř zastavil.
“May day, may day – tady poručík Angelina Woodová, zasáhla mě silná tlaková vlna z exploze letounu nadporučíka Greena a nepřátelské střely….mám poškozené motory, nemohu je deaktivovat, ovládání letounu selhalo. Počítači, zkus znovu vyřadit motory!“
“Negativní, ovládání systému motorů je poškozeno.“
“Krucinál! Opakuji pro nejbližší loď – may day, may day – zde poručík Angelina Woodová z bitevní lodi TSS Phoenix, silná tlaková vlna mě vymrštila ze subprostoru, má rychlost je těsně pod hranicí světla a nemohu zpomalit, řízení poškozeno. Sakra!!!! Proč mně nikdo neodpovídá!“
“Varování! Poručíku Woodová, jsme v přímé trajektorii se Zemí, za současné rychlosti a dráhy letu hrozí bezprostřední srážka, následky mohou být pro planetu katastrofální.“
“Jak moc katastrofální?“
“Je mi líto, nemám dostatek informací, ale je pravděpodobné, že v důsledku prudkého nárazu může dojít i k vychýlení z ekliptiky a následného zhroucení celého ekosystému.“
“Jak velká je taková pravděpodobnost?!“
“99,89 procent.“
“Takže stoprocentní. To je k posrání! Počítači, za jak dlouho dojde ke srážce?“
“Jedna minuta a dvacet tři vteřin.“
“Panebože! Počítači, nastav autodestrukční režim na T mínus dvacet vteřin a proveď katapultáž kokpitu – autorizace Woodová Omega 5 – TEĎ!“
Vtom zaječela snad všechna kontrolní čidla.
“Přístup zamítnut, ovládání autodestrukce a katapultace poškozeno!“
“Néééé! Je tu vůbec něco, co ještě funguje?“
“Systém signalizačních bójí je plně funkční.“
“Alespoň tohle. Počítači, nahrát do bóje veškeré záznamy za poslední dvě minuty a na můj rozkaz vypustit……. a aktivuj systém biofandru a spusť hybernaci, nechci se dívat na to, jak zničím celou planetu – PROVEĎ!“
“Podplukovníku, zde záznam poručíka Woodové končí, k hybernaci došlo v 19.13 CET, ale havárii letounu se sondě zaznamenat nepodařilo.“
“No, to není zrovna věc, na kterou bych se chtěl dívat, i když by mnohé objasnila. Není mi ale stále jasné, proč senzory nic nezachytily, vždyť to musela být exploze viditelná ze všech koutů soustavy a i při své mohutnosti nemohla vymazat všechny lodi, jenž tu byly. Jediná možnost tedy je……“
“Vím, co chcete říci, veliteli,“ přerušil mě neobvyklým způsobem počítač, “že k havárii došlo v minulosti.“
“Ano, tohle přesně jsem měl na mysli, jenže nemáme jediný důkaz, který by tomu nasvědčoval.“
“Tím si nejsem zcela jist podplukovníku. Palubní chronometry sice nedokáží rozpoznat přesun v čase, ale senzory neustále provádí spektrální analýzy a chemické složení vesmíru včetně nejbližších planet.“
“Kam tím míříš? Jsou snad v údajích ze sondy poručíka Woodové nějaké nesrovnalosti?“
Když jsem počítači položil tyto dvě otázky, byly mi hned jasné odpovědi. Vzápětí mě v mých domněnkách podpořil, ba co víc, ujistil, že tomu tak opravdu mohlo být. Z posledních analýz provedených snímači a palubním počítačem poručíka Angeliny Woodové vyplývalo, že složení hornin a zemské atmosféry odpovídalo období ranného vývoje Země, přibližně před dvěma a půl miliardami let. Při střetu povrchu Země i s tak relativně drobným tělesem, jakým LightRay v porovnání s celou planetou bezesporu je, ale urychlené téměř tokem světla, došlo k uvolnění energie přesahující účinek stovek jaderných pum. Vlivem masivního nárazu, kterému by se nevyrovnal ani následek dopadu meteoru, jenž zapříčinil vyhynutí dinosaurů, nastala naprostá destrukce tehdejšího ekosystému a vychýlení planety z přirozené oběžné dráhy kolem své hvězdy. Když se nad tím teď zamyslím, tak vlastně k žádnému vyhynutí dinosaurů nemohlo dojít, protože nedostali šanci se vyvinout – stejně jako Homo sapiens.
Lidská rasa se vždy snažila, i když mnohdy nevědomě, přivést svou planetu ke zkáze, až nakonec se jí to přece jen povedlo. A absurdní na tom je, že pouze jedinému člověku, ale to samozřejmě nedávám Angelině za vinu. Je škoda, že už nemohu dostát slibu, který jsem poručíku Woodové dal těsně před odletem. Neřeknu jí, zda to byla pouze palubní fáma, nebo pravda. Nezjistím ani to, jestli se život náhodou nerozvinul na jiné planetě Sluneční soustavy, protože kontrolka stavu vnitřní atmosféry mě už asi pět minut hlásí pětiprocentní zásobu kyslíku, což mi vystačí tak na sedm minut.
“Počítači, ukončit záznam v osobním deníku – podplukovník Samuel Morley, převeď jeho obsah do všech dostupných sond a nasměruj je ke každé planetě v soustavě a zbytek k nejbližším hvězdám.“ Třeba si má slova za pár desítek tisíc let někdo poslechne, i když jim s největší pravděpodobností nikdo neporozumí.
“Počítači, na můj rozkaz deaktivuj všechny lodní systémy a přejdi na nouzový režim, aktivuj systém biofandru a spusť hybernaci – PROVEĎ!“
