Tohoto týdne se bojí snad všichni. Tedy kromě čarodějů a mystiků. Pro policii to znamená řadu nepříjemných problémů. Jak s krádežemi, tak s opravdu ošklivými vraždami. A je prakticky nemožné dopadnout pachatele, protože se traduje, že tyto zločiny páchají přízraky, démoni a různí ďábelští raraši.
Ve dne jsem měl celkem při práci klid. Jen v noci mě pronásledovali noční můry. Ukazovaly se mi podivné vize, které byly místně až moc podobné s lokacemi, které jsem našel buď v atlase, na fotografiích či dokonce i na místech svého vyšetřování. Tady je jeden ze snů:
Po otevření očí mě čekal interiér jakéhosi chrámu. Ale vše bylo takové…jiné. Připsal bych to na účast nějakých satanistů, protože všude byly symboly a ornamenty, které měly do dobra hodně daleko.
Že bych byl v pekle nebo v jiné astrální sféře? (linka Tvrdá realita-Nebe-Peklo. Asi jsem přejel druhou stanici). Všude se to hemžilo přerostlými pavouky, hady a (h)různou havětí (FUJ!). Sem tam se také objevil nějaký ten zplozenec temnot. Diblíky počínaje a noční můrou konče .Z toho aby se jeden zbláznil (budu muset najít nějakého psychiatra, příjemně vypolstrovanou celu a přiléhavou svěrací kazajku).
Najednou do mě někdo zezadu šťouchl, až jsem málem spadl na zem. Po otočení se na mě díval kůň. Byl hnědý a středně vysoký. Měl tmavě zelené oči. Neměl ohlávku, sedlo a dokonce ani podkovy a byl štíhlý, takže budil elegantní dojem. A měl na krku podivný amulet.
Kůň si mě zvědavě prohlížel a já nevěděl, co si mám myslet nebo co dělat. Pohladil jsem ho po čumáku. Co se může stát. Je to jen sen ( ale to si v té chvíli neuvědomujeme). Kůň nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Jen se na mne díval mírným pohledem. Chvíli jsem ho hladil, ale hlavou se mi proháněla různá varování nebo neodbytné myšlenky. A u pasu jsem zase nahmatal dýku. Tentokrát už vypadala bytelně. Najedno mě něco napadlo (ale ne nepřítel. Myšlenka). Něco mě varovalo před tím koněm. A nevypadalo zrovna povzbudivě. Tak proto ta dýka (předměty se ve snech objevují a ztrácejí nevysvětlitelným způsobem. Na to si budu muset zvyknout).
Ale…to nemůžu udělat. Ještě nevím, jestli to je nějaká past a koně nechci zabít. A ani to neudělám. Dýka se začala nekontrolovatelně třást. Ale to asi bylo tou rukou ve které jsem dýku držel. Schoval jsem dýku zpět na svoje právoplatné místo za opaskem. Začal jsem se cítit trochu lépe. Nevšiml jsem si, že kůň odchází. Všiml jsem si toho, až když mě zatahal za rukáv, abych ho následoval.
Šel blízko mě a společně jsme procházeli chodbami, kterých byl bezpočet. Za chvilku jsme došli k velkým dvoukřídlým dveřím, které hlídal grunt (hrbáč). Jakmile mne uviděl, tasil dýku a hodlal ze mne udělat špíz na dlouhé dýce. Naštěstí ho něco zastavilo a on odešel trucovat do kouta. Ale předtím nám otevřel ony dveře.
Síň, do které jsme vešli, byla obrovská. Lemovaly ji sloupy a hned naproti dveřím stál trůn. K němu vedl dlouhý běhoun. Kolem něho stály postavy zahalené do temných plášťů. Koberec byl lemován sloupy.
A také pár goblinů se skrývalo v jejich stínech, kteří na mě ne zrovna moc přátelsky vrčeli. Už se na mne chtěli sápat, když tu je zase něco zastavilo. Měl jsem neblahý pocit. Třeba to má opravdu něco společného s tím koněm. Postavy kolem koberce poklekly. Dokonce jsem spatřil svůj vlastní odraz na něčí kose. Ehm, čípak je tohle kosa?
Když už jsme byli u trůnu, otočil jsem se. Čekal mě pohled na postavy. Ale obličeje jsem neviděl, protože byly skryté do stínu. Opravdu podivné místo. Za mnou stály ještě čtyři postavy (no tohle, tak ono to platí i pro postavy. Takže se za mou může klidně objevit tancující vana zpívající „Píseň šťastného dřevorubce“). Jejich obličeje také nebyly vůbec vidět kvůli všudypřítomnému stínu. První měl modrou košili nebo uniformu a šedé kalhoty. U pasu se mu neposedně kymácela katana. Druhý byl oblečen do fialové róby a v ruce třímal hůl. Třetí byl v kožené zbroji a na zádech nesl velkou obouruční sekyru. A poslední byl v zeleném. V ruce třímal dlouhý luk. Všichni jen stáli a nikdo si jich nevšímal. A když jsem se zase otočil zpět ke koni, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Kůň se právě přeměňoval podoby mladé dívky. Vypadala velmi vyděšeně, což se mi moc nezamlouvalo. Zvlášť když naznačovala, abych se otočil. Všechny postavy, které doteď mírumilovně klečely, se změnily v kvílející přízraky a s dr. Smrtěm v čele se na mě sápali. Čtyři bojovníci se mi pokusili pomoci a čarodějka se pokusila mi k nohám hodit krucifix (i když, funguje to vůbec na přízraky a samotnou smrt?) na ochranu před nemrtvými. Ale bylo pozdě. Příliš pozdě…
1. den
Trhnutím jsem se probudil a chvíli to vydýchával. Co to mělo znamenat? Určitě nic dobrého. Podíval jsem se na budík. Zavrčel jsem. Bylo čtvrt na pět. Služba mi začíná v šest. Rozhodl jsem se už neusínat. Uvařil jsem si extra silnou kávu. Když jsem se vzpamatoval, šel jsem se ještě vykoupat. Stále jsem byl ostražitější než je zdrávo. Jinak bych se v příští chvíli tak nelekl.
Zrovna jsem vykoukával díry do stropu. Když tu jsem zaregistroval v koupelně pohyb. A hned na to se někdo objevil. Tak jsem se vyděsil, že jsem se potopil. A vykoukl za chvilku. Byla to Ivone. A stála ke mně zády.
„ Ivone“ řekl jsem vyděšeně.
Otočila se. Ale hned zase odvrátila hlavu.
„ Promiň“ vyjekla.
Kdyby byla v lidské podobě, tak bych si byl jistý, že studem zčervenala. Bohužel, nebyla v lidské podobě a tak jsem to nemohl určit.
„Štěstí že u sebe nemám zbraň, jinak bych tě asi už zastřelil“ vydechl jsem.
„ Proč?“ zeptala se.
„ Protože jsem se lekl a potom mám své důvody“ odpověděl jsem „ jdi prosím do obývacího pokoje“.
Ivone přikývla a odešla.
Ještě chvilku jsem se klepal zděšením. Taky to nemusela být Ivone, ale nějaký démon. Týden už včera začal. Převlékl jsem se a šel do obýváku.
„ Promiň, že jsem sem tak vpadla“ řekla tiše Ivone.
„ Ne, v pořádku“ uklidňoval jsem ji „ co tu děláš už takhle brzy ráno? Není ani čtvrt na šest“.
„ Pro mě je čas jako nic“ řekla Ivone „ sice vím, kolik je, ale moc si toho nevšímám“.
„ Aha“ přikývl jsem.
„ Co se stalo?“ zeptala se Ivone „ ještě se klepeš“.
Opravdu. Ještě se mi trochu klepala ruka.
Vysvětlil jsem jí to a řekl o snu.
„ To není moc dobré, že se ti tohle zdálo“ zavrtěla Ivone hlavou „ většinou se tyto sny z pěti procent splní. Ale nikdy se neví, jaká část toho snu se promítne v realitu“.
„To jsi mě teda moc neuklidnila“ ušklíbl jsem se.
„ Já vím“ odpověděla „ ale to je realita“.
„ No právě“ mávl jsem rukou „ teď jestli mě omluvíš, musím se jít převléknout. Za chvíli mi začíná služba“.
„ Jistě“ řekla „ nenech se mnou rušit“.
Šel jsem do šatníku, převlékl jsem se a ihned šel do svojí kapesní zbrojnice. Vypadala strašně. Na věšácích visely neprůstřelné vesty, stříbrné drátěné košile(proti vlkodlakům- i když jsem tomu moc nevěřil.
Ale byly lehké a dobře chránily i před jinými zbraněmi. Kromě střelných) a různé helmy, středověké až po „ hi-tech“ s krystalickým hledím. Dále tam byl „kolíkomet“ proti upírům (ale na to jsem taky nevěřil, protože ten kolík měřil přes metr na délku a průměr měl tři centimetry. A to bohatě stačí na zabití kohokoliv. Nejen upírů), kříže s stříbrnými bodci na koncích ( také proti upírům, ale dalo se s tím mlátit do kohokoliv se strašlivými účinky).
Na polici byly střelné zbraně jako klasika 9mm pistole, kolt 45. , brokovnice s upilovanou hlavní a několika typy nábojů ( gumové projektily- moje oblíbené, klasické rozptylové broky, s jedno olověnou kulí- ta dokázala na jednu ránu skolit i mohutného zlobra), energetické zbraně, zbraně na blízko a vzadu se majestátně tyčil rotační kulomet s třemi hlavněmi v ručním provedení( ruku na srdce, nikdy jsem ho nepoužil. A byl i na mě trochu těžký. Zvlášť s tou bednou na nábojový pás s cca 500 náboji. Rozhodl jsem se, že budu posilovat, abych tuhle ocelovou potvůrku mohl používat).
A pak tam byly elektrické meče, boxery, nože a podobné věcičky. Dokonce jsem jednou našel i pár granátů. Kde se tam asi vzaly? Myslím, že mi zbyly po tom útoku kamenného giganta. Byl to doopravdy ohňostroj, než se ho podařilo zničit. Zabil asi tři civilisty, padesát jich zranil a zdemoloval patnáct tanků s energetickými štíty a protonovými děly. Nehledě že zničil třicet domů.
Vzal jsem si dlouhý černý kabát (kde bylo tolik místa, že by se tam vešla půlka zbrojnice i rotačním kulometem. Kabát mi věnoval minulý detektiv, který byl agent. Zmizel a už nikdo o něm nic neslyšel).
Normálně si s sebou zbraně neberu, ale tentokrát si vezmu svojí oblíbenou „devítku“ , energetickou pistol a krátký meč se samo nabíjecími články (meč dokáže vytvořit ohnivou, elektrickou, ledovou či vodní auru).
Zavřel jsem skříň a šel znovu do obýváku. Ivone tam stále byla. Vypadala sklíčeně.
„ Ivone, co se děje?“ zeptal jsem se.
„ Nic“ řekla sotva slyšitelně „ já jen, že se brzy něco přihodí. Tobě“.
„ Mě?“ řekl jsem užasle „ jsem detektiv. Hrozí mi nebezpečí skoro pořád. Jednou se mi stejně něco nepovede a skončím“.
„ Jenže ty jsi mým jediným přítelem“ řekla Ivone „ myslím tím, že jsem nikoho nepotkala, kdo se mě nebojí a jedná se mnou jako s člověkem“.
„ Ivone“ sedl jsem si vedle ní „ ty jsi mi pomohla. Zasloužíš si to. Kromě toho…jsem také rád, že si mám s kým povídat. Moc návštěv nemám, protože se všichni bojí, jestli když tady u mě budou, tak jestli náhodou na nás někdo nezaútočí. Sice mám neprůstřelná skla v takovém úhlu, že se vše odráží na jiné strany. Takže jsi jediná návštěva, která u mě za tento rok byla“.
„ Prosím, dávej na sebe pozor“ řekla Ivone „ ani nevíš, jaké to je celá staletí se ukrývat a být sám. Teď už na chvíli nejsem sama. Ale vy lidé žijete tak krátce. Ani ne století. A dokonce ani ne půl století“.
„ Neboj, budu na sebe dávat pozor“ řekl jsem pohladil ji po tváři.
Potom jsem vstal a odešel do práce.
Přišel jsem do práce asi o pět minut později. Proplížil jsem se kolem šéfovy kanceláře ( která mimochodem byla hned u vchodu do mého oddělení, aby měl přehled, kdo chodí později). Už jsem to skoro dokázal, když tu…
„ LOGANE! SAKRA CHLAPE, KDE SE ZASE COURÁTE?!“ ozvalo se z šéfovy kanceláře.
Sakra, přišel na mě.
„ Ano?“ nakoukl jsem do kanceláře.
„ O pět minut!“ ukazoval na hodinky šéf „ zítra přijdete už v půl šesté!“.
„ Ano, šéfe“ utrousil jsem a šel do své kanceláře.
Zatracený bručoun. Čím je starší, tím je nabručenější. Vždyť už mu táhne na sto padesát.
Ten je tady snad od založení této budovy.
Poslíček mi mezitím už před šestou dal na stůl zase různé případy. Takže : přepadení, vražda, pokus o vraždu, podivné stopy v poli. Nic zajímavého. Nováčka by to asi překvapilo, ale mě už nic nepřekvapuje. Tak se půjdeme mrknout na tu vraždu.
Přijel jsem na místo činu. Bylo to na ulici, ještě k tomu na rušné a za dne.
„ Tak co je nového?“ zeptal jsem se patologa.
„ Byl to podnikatel, Merik Roseborn, někdo mu rozmačkal srdce“ odpověděl „ jen je podivné, že nemá žádné pohmožděniny nebo zlomeniny. A nejpodivnější je, že byl naprosto imunní vůči magii. Tenhle typ člověka byl technik. A myslím, že tohle nebyl fyzický útok, protože na sobě měl neprůstřelnou vestu“.
„ To je moc divné“ přikývl jsem „ ale nemohl být úplně imunní. Mohl to být mocný čaroděj, aby tuhle magickou odolnost prorazil“.
„ Je to možné, ale tohle je tvoje práce, Logane“ řekl „ a vůbec netrpěl. Někdo nebo něco mu napřed zmáčklo srdce, takže kvůli nedostatku kyslíku a okysličení mozku omdlel. A potom došlo k rozmačkání“.
„ Jo, ale je to docela ošklivá smrt“ řekl jsem „ i když už byl v bezvědomí“.
„ To jo“ přikývl patolog „ víš jaká to bude fuška na pitevně?“.
„ Dokážu si představit“ řekl jsem „ tak si to užij. Měj se“.
„ Ty se taky měj“ ušklíbl se patolog a odešel.
Šel jsem vyslechnout svědky.
„ Dobrý den, jsem detektiv. Prosím, řekněte mi, jak se jmenujete a co jste viděl“ zeptal jsem se svědka.
„ Jsem Erik von Arden“ představil se.
„ Vy jste šlechtic?“ podivil jsem se.
„ Ano, jsem“ řekl Erik „ je to zvláštní, ale je to tak. Viděl jsem, jak jde po ulici a najednou upadl. Když jsem k němu přišel, byl už mrtvý“.
„ Podivné, nemyslíte?“ řekl jsem jen tak mimochodem.
„ Ano, to máte pravdu. Budete mít asi velké potíže“ přikývl.
„ Dobrá, kdybyste mi ještě něco chtěl říci, tak přijďte na stanici. Moc vám děkuji“ rozloučil jsem se.
„ Naschle“ řekl Erik a odešel.
Zbytek svědků vypověděl to samé.
Zapsal jsem si výpovědi a rozhlížel jsem se po střechách a náměstí. Najednou jsem uviděl koně. Byl sám. A byl hnědý, elegantní a měl…zelené oči. (pozn. Teď už existovaly zařízení a laboratoře, kde se daly modifikovat všechny živé formy. Dokonce i koně. Díky modifikátoru se dala stanovit povaha, výška, barva atd. Byl jsem sice proti tomu, protože nikdo nemá právo měnit struktury předdefinované přírodou a tohle byl opravdu kritický zásah. Hodně organizací bylo proti tomu, že to je týrání zvířat. Tohle já bych netvrdil, a i když je mi to proti srsti, musím uznat, že díky modifikacím se dají vytvořit ideální zvířata, která nejsou zlá a tak je pravděpodobnost , že neskončí na jatkách, asi 95 %. Nikdy nebylo shromážděno dost důkazů na usvědčení laboratoří, že tam týrají zvířata. I ve všech laboratořích bylo pár tajných agentů a ti na vše dávají pozor. Nakonec se zjistilo, že všechna zvířata nijak netrpí a neuvěřitelných 100% přežije modifikace. Takže agenti tam jsou jen proto, aby se nijak nezneužívalo toho, že se díky těmto modifikacím dá stvořit tak zlé a nebezpečné zvíře, aby stačilo na zničení celého světa. Takže pokud bude vše v pořádku, tak bych byl celkem spokojen. Ale petici proti tomuto jsem podepsal. Z morálních důvodů, abych neměl výčitky svědomí a nikdo nikdy neví, co se může stát).
A na krku měl přívěsek. Napřed jsem podezíral Ivone, že mě jen chce trochu postrašit. Uměla mluvit se zvířaty. Ale také to mohl být obojek. Jako u psa, kdyby se náhodou ztratil a v něm je adresa.
Šel jsem k němu. Vůbec se nebál a ještě mi šel naproti. Asi deset centimetrů ode mě se zastavil a prohlížel si mě.
„ Tady jsi“ ozvalo se za mnou „ kam jsi zase šla? Kobylko neposedná“.
Hlas patřil ženě, asi tak padesát.
„ Doufám, že vás nějak neobtěžovala“ řekla omluvně.
„ Ne, vůbec ne“ usmál jsem se „mám koně rád“.
„ To jsem ráda“ řekla „ vy jste detektiv?“.
„ Ano“ řekl jsem.
„ Viděla jsem vás, jak vyšetřujete tu vraždu“ řekla „ můžu vám něco říct?“.
„ Jistě“ kývl jsem.
„ Když jsem hledala svého koně, je strašně zvědavá, to víte“ usmála se „ tak jsem viděla, jak se kolem měl mihotá vzduch. Něco jako opar nebo něco podobného. Nebyla to postava lidská, to co jsem viděla, ale nějaká kostra či co“.
„ Opravdu?“ podivil jsem se „ mohl to být lich“.
„ Je to možné“ přikývla „ a …“.
Zpozoroval jsem mihotající se vzduch a aktivoval anti-magickou clonu. Právě včas. Zakryl jsem tělem ženu . Dávka magické energie mě odhodila ke stěně. Ihned jsem vstal a viděl, jak proti ženě stojí lich. Neotálel jsem a tasil meč. Nastavil jsem ho na anti-magii. Zaútočil jsem a seknul. Licha to přepůlilo. Magie, která spojovala kosti, na chvilku zmizela, takže jsem okamžitě volal posily, aby přinesli bednu, ve které jsou i lichové bezmocní. Za chvilku všichni přichvátali a kosti naházeli do truhly. Oddychl jsem si.
„ Logane, co se tu stalo? A jak se sem dostal ten lich?“ ptal se mě Callahan, když ke mně přiběhl.
„ Zapomněl jsi? Je ten zpropadený týden“ ucedil jsem „ je všechno možné“.
„ A případ je vyřešen“ pochválil mě Callahan „ dobrá práce, Logane“.
„ Mě neděkuj“ odpověděl jsem „ poděkuj téhle paní a jejímu koni“.
„ Cože?“ podivil se Callahan.
„ Kdyby se neobjevil ten koník a ta paní mi neřekla, co viděla, tak bysme byli v koncích“ odpověděl jsem.
„ Moc vám děkuji za pomoc“ poděkoval jsem paní „ přijďte si na policejní stanici pro odměnu. Podle vyhlášky vám náleží 1.000 kreditů“.
„ Přijdu, ale spíš na šálek kávy.Ten má přednost před odměnou“ usmála se paní „ ty peníze budou pro koníka“.
„ Nechcete jít hned na ten šálek? Zrovna jdu na stanici“ zeptal jsem se.
„ Ráda“ přikývla.
Povídali jsme si asi tři hodiny. Plynule jsem navázal na to, kde koupila svého koně. Udělal jsem to tak dobře, že vlastně začala mluvit sama. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. A taky to, že existuje ještě jedna tajná laboratoř, o které nikdo neví. Vyslali jsme tam své agenty a ti zjistili, že se tam dokonce modifikují lidé na zabijáky a zvířata tam trpí.
Nejvíce mě potěšilo a překvapilo, že se proti této laboratoři postavili i ty legální AML (Alicornské Modifikační Laboratoře). Takže bylo o jednu nelegální laboratoř méně.
Asi půl hodiny potom, co odešla paní s koněm, tak ke mně přišla Jessika. Vypadala sklesle a nervózně.
„ Ahoj, Jess“ pozdravil jsem „ co se děje?“.
„ Mám pro tebe dvě správy…“ začala.
„ Jednu dobrou a jednu špatnou, že?“ dokončil jsem.
„ Ano, nějak tak“ odpověděla „ kterou chceš slyšet dřív?“.
„ Špatnou“ řekl jsem.
„ Tvůj přítel jednorožec dostal smrtelnou dávku z koltu 45., všech šest ran“ odpověděla.
Tak rychle jsem vstal, že jsem se praštil hlavou o polici s magickými grimoáry.
„ Ta dobrá je“ pokračovala rychle Jess „ že to přežil. Je zatím v kritickém stavu, ale je velká šance, že to přežije“.
„ Kdy se to stalo?“ třel jsem si hlavu.
„ Před chvílí“ odpověděla „ Rotigarské rokli“.
„ Víš v jaké je nemocnici?“ zeptal jsem se.
„ Argon tě zabije, jestli jen tak utečeš ze zaměstnání“ varovala mě Jess „ chápu, jak ti je, ale tohle udělat nemůžeš“.
„ Ale můžu. Klidně to risknu“ odsekl jsem „ je to můj přítel“.
„ Občas obdivuju, jak se chováš“ zavrtěla hlavou Jess „ Dobře, svezu tě tam“.
Proběhl jsem chodbou a po schodech dolů. Jess mi běžela v patách. Cestou jsem málem srazil Callahana.
„ Hej! Co vyvádíš!“ zařval „ co se děje?“.
Jessika mu to řekla.
„ Tak to počkejte na mě“ řekl potom „ jedu s vámi. Stejně nemám do čeho dloubnout“.
Nastoupili jsme do auta a jeli Ronguardova veterinárního medi-centra.
K mé smůle zrovna naleštili podlahy a tak než jsem zabrzdil přede dveřmi, ujel ještě o necelý metr dál.
„ Co to tady vyvádíte, pane“ zeptala se sestřička „ tohle není veřejné kluziště“.
„ Opravdu?“ řekl jsem uštěpačně „ mě hned bylo jasné, že se tu neprodávají rohlíky“.
„ Prosím vás, mohla byste nám říci, kde je ten jednorožec, který měl střelná zranění?“ zeptala se Jessika.
„ Pokoj 121, proč?“ zeptala se sestřička „ vy ho znáte?“ .
„ Jistě, jsme přátelé“ řekl jsem.
„ A vy jste kdo?“ zeptala se sestřička.
„ Detektiv Logan“ odpověděl jsem a snažil se udržet rovnováhu, protože jsem byl tak rozčilený, že bylo i těžké stát.
„ Mluvil o vás“ přikývla sestřička „ pojďte se mnou“.
Došli jsme k pokoji č. 121. Sestřička zaklepala a otevřela dveře.
Jednorožec ležel na posteli, která byla nějak upravená.
„ Proč leží?“ podivil jsem se „ já myslel, že by neměli ležet. Aspoň trvale ne. Tlačí jim to srdce“.
„ Tahle postel je speciálně upravená“ vysvětlovala sestra „ a i když s tím ležením máte pravdu, to pro jednorožce neplatí. Koně by neměli ležet, ale jednorožci jsou na to uzpůsobení“.
„ Aha…“ přikývl jsem.
„ Už se probouzí. Nechám vás o samotě“ řekla a odešla.
Než se jednorožec probral úplně, studoval jsem digitální obrazovku počítače, který kontroloval zdravotní stav. Na horní liště monitoru byl červený nápis „Kritický stav“. Kromě pulsu tam byl nastavitelný i náčrt zvířete, které na něm bylo připojeno. Všiml jsem si, že na těle je zvýrazněno několik červených bodů. Směrovými klávesami jsem dokonce mohl i třírozměrný model jednorožce natáčet.
Ty body byly místa, kam byl zasažen. Dva body byly na krku, jeden na rameni, dva v plecích a jeden v zadním stehně.
Když jsem se dotkl tabulky na monitoru (byl to nový model. Dotyková obrazovka), zobrazily se mi údaje o závažnosti zranění. Každá měla vlastní stupeň. Nejnižší hodnoty byly na krku, i když je to divné. Nejvyšší na plecích.
„ Logane, to už jste tady ?“ zeptal se mě jednorožec, který se zrovna probral „ to jste si teda pospíšil“.
„ Ano jsem“ pohladil jsem ho po čumáku „ hned jak jsem se to dozvěděl, přijel jsem sem“.
„ Ale jak jste se to dozvěděl?“ zeptal se.
„ Jessika mi to řekla“ odpověděl jsem.
„ Slyšela jsem to z hlášení ve vysílačce“ odpověděla Jessika.
Sedl jsem si vedle jednorožcovy hlavy.
„ Co jsi dělal v Rotigarské rokli?“ zeptal jsem se ho.
„ Tam se chodí pást většina jednorožců“ odpověděl.
„ Nechce se mi věřit, že tohle někdo udělal“ řekl jsem smutně.
Jednorožec se zvednul, takže už neležel na boku a podíval se na mě.
„ Nemůžeš za to“ uklidnil mě „ já si měl dávat větší pozor.
Objal jsem ho kolem krku.
„ Občas mě udivuje, jaký máš soucit se zvířaty“ řekl mi „ vážím si toho“.
„ Já vím, proto je mi s nimi dobře. Hlavně s někým, s kým si rozumím“ odpověděl jsem.
„ Jsi moc smutný, to není dobře“ řekl jednorožec „ cítím to“.
Někdo mi položil ruku na rameno.
Byla to Jessika.
„ Netrap se už“ řekla „ jednorožec má pravdu. Není to dobré na psychiku“.
Najednou jsme ucítili lehké otřesy. Znal jsem je až moc dobře. Někdo si na mě vyšlápl. Kdopak to asi může být?
Otevřely se dveře.
To bych doopravdy nečekal.
Argon.
„ Tak tady jsi“ zavrčel „ ani sis nevzal pager. Co tady sakra děláš?“.
„ Co bych tady mohl dělat…“ odpověděl jsem „ a stejně. Už mám padla. Případ je vyřešený. Tak co po mě ještě chcete?“.
„ Logane, víš co?“ řekl Argon „ vezmi si dovolenou do konce týdne. Vidím, že tě to s tím jednorožcem docela vzalo. Odpočiň si, dokud se tvůj přítel neuzdraví“.
„ To je dobrý nápad“ přikývl jednorožec „ odpočiň si, za nedlouho budu v pořádku“.
„ Ale vždyť jsi v kritickém stavu“ namítl jsem.
„ Víš, jednorožci dokáží léčit jen ostatní, ale sami sebe ne. Aspoň najednou ne. Máme jen regeneraci. Ale existují lidé, kteří dokáží léčit nás. A ten typ jsi ty“ usmál se „ takže teď už je můj stav o hodně lepší. Přesvědči se sám“.
Vstal jsem a podíval se na monitor. Nápis „Kritický stav“ zmizel!
„ Kam bys chtěl na dovolenou?“ zeptal se mě Argon.
„ Nevím…asi do Anglie nebo Irska“ odpověděl jsem.
„ Anglie ne…tam je to nic moc. Myslím, že se lépe budeš cítit v Irsku“ zauvažoval nahlas Argon.
„ Vy mě posíláte do Irska?“ podivil jsem se.
„ No ano“ přikývl „ nevyzvedl sis odměny za poslední případy. Když ti strhnu půlku z odměn, můžeš tam jet. Mimochodem, ta půlka jde na tvůj nájem a dluhy“.
„ Proč ne“ řekl jsem „ a kolik mi zbude kreditů?“.
„ 50.000“ odpověděl „ a půlku z toho si můžeš vzít na dovolenou. Zbytek bude tvá výplata“.
„Dobrá, beru to“ kývl jsem.
„ Užij si to“ usmál se jednorožec.
Pohladil jsem ho po čele.
„ Jdi si zabalit domů věci a zítra v deset ráno ti odlétá letadlo. V devět se u mě stav. “ řekl Argon.
Rozloučil jsem se a odešel z nemocnice.
Z mého domu byl slyšet podivný rámus. Vytáhl jsem pistoli a otevřel dveře. Rámus vycházel z kuchyně a knihovny.
Otevřel jsem dveře do kuchyně…a nestačil jsem se divit. Všechno jen tak poletovalo vzduchem! Hrnce, nádobí, dokonce i vidličky a nože. Opatrně jsem vkročil do místnosti. Téměř ihned mě zasáhl zezadu do hlavy kastrol.
Schoval jsem se za jídelní stůl. Co se to tady k čertu děje? Vylezl jsem, otevřel dveře skříně a schoval se za ně. Právě včas. Do dveří se zabodlo desatero nožů.
Když jsem znovu vykoukl, přistál mi na hlavě cedník. Chytl jsem nic netušící, kolem prolétající prkýnko na krájení za rukojeť.
Hrdinně jsem se vrhl na nejbližší lžíci a srazil ji k zemi. Potom přišly na řadu kastroly a hrnce. Byl jsem rád, že jsem nedostal přes hlavu válečkem na nudle, který mi prosvištěl kolem ucha. Rozhodl jsem se zvolit taktický ústup.
Jestli to takhle bude vypadat i v knihovně, tak to nechci vidět.
Opatrně jsem otevřel dveře do knihovny. Ticho. Teď knihovna vypadala o hodně temněji než obvykle. I když elektrická světla byla zapnuta. Ale ne. Použil jsem zaříkadlo na rozptýlení magie. To jsem asi neměl dělat. Byli všude. Raraši!
Byly to takové malé, groteskní bytosti. Měří asi třicet centimetrů, mají malá světélkující očka, tenké ostré zuby a dlouhé, natrhané králičí uši.
Ti všichni na mě cenili zuby a pochechtávali se. Jeden z nich vzal knihu a hodil ji po mě. Ostatní se chechtali a skákali po policích. Že já si pořizoval knihovnu.
Chytil jsem knihu a hodil ji zpět. Ta se žuchnutím dopadla těsně vedle raracha, který ji po mě hodil. Chtělo by to biolit. Ten prý tyhle malé potvůrky paralyzuje. Raraši jsou nebezpeční spíš tím, že škodí. Nahlodají schody a židle, takže dochází k úrazům. Jinak jsou celkem neškodní. Ale zato velmi otravní.
„Co se to tady děje?“ ozvalo se za mnou.
Byla to Ivone a ihned musela uhýbat grimoáru „ Jak se vyhýbat střelám nepřátel“.
„ Nevím, co se tu děje a i kdybych to věděl, tak bych to raději nechtěl ani vědět a ani vidět“ odpověděl jsem.
„ Raraši…“ řekla klidně Ivone „ dávej jen pozor, aby mě nezasáhla nějaká kniha. Vyzkouším kouzlo, které odstraní magii z tohoto domu“.
Přikývl jsem.
Kolem Ivone se začaly tvořit prstence zelené energie. Já stál před ní a odrážel lampičky, knihy a občas nějakou tu židli.
„ Už to skoro bude“ řekla Ivone „ zakryj si oči“.
Jen jsem viděl, jak se na mě jeden z rarachů snaží hodit celý kalamář. Nepovedlo se mu to.
Oslnivé proudy energie mě oslepily a potom následovala jen tma.
Probral jsem se za chvilku. Ivone se nade mnou skláněla.
„ To byl zášleh!“ mnul jsem si hlavu.
Ivone mi pomohla postavit se na nohy. Když jsem se rozhlédl, vše bylo v normálu. Jakoby se nic nestalo. Odklopýtal jsem do kuchyně. Také nic. Vše bylo na svém místě. )
„ Co to bylo?“ zeptal jsem se spíš sebe.
„ To byla živá iluze“ odpověděla Ivone „ může ti ublížit, ale je to iluze“.
„ To teda není moc dobré“ zavrtěl jsem hlavou.
„ Zůstanu tu na večer, jestli tě to nevadí“ navrhla Ivone „ jako ochránce“.
Byl jsem návrhem docela překvapen, ale proč ne.
Lehl jsem si do postele. Ivone si vedle postele postavila židli a sedla si.
„A co takhle pusa na dobrou noc?“ zažertoval jsem.
A Ivone se usmála a zavrtěla hlavou.
„ To jsem si mohl myslet“ usmál jsem se „ dobrou noc“.
„ Dobrou“ odpověděla.
Raději jsem budík nastavil na osmou.
Ráno jsem se vzbudil. Ivone byla vzhůru.
„ To jsi byla vzhůru celou noc?“ zeptal jsem se.
„ Ano, byla“ přikývla.
„ Nejsi unavená? Klidně si můžeš zdřímnout, mám čas“ navrhl jsem.
„ Nejsem. Já nemůžu být unavená. Já jen spím, když se nudím“ odpověděla „ jdi se raději připravit na cestu“.
Zavazadlo jsem si nechal před svojí osobní zbrojnicí. Když jsem se shýbal, objevil se za mnou stín. Otočil jsem se a strnul.
„ Co se dě…“ vstoupila do dveří Ivone „ co to…“ dodala , když uviděla to, co já.
Ledový golem! A v mém domě?
„ Je to moc a moc špatné“ řekla Ivone „ to není iluze…je opravdový“.
Golem se začal sápat po Ivone. Neotálel jsem a vytáhl jsem ze skříně to nejtěžší, co bylo po ruce- rotační kulomet.
„ Tak, a teď ukaž, co umíš“ řekl jsem, zasunul do škvíry pás s náboji a odjistil pojistku.
Hodil jsem po golemovi svoji pantofli, abych upoutal jeho pozornost.
„ Je čas roztát, sněhuláku“ zavrčel jsem a stiskl spoušť.
Ivone se stačila ukrýt v mém šatníku.
Zbraň strašně kopala, potvora. Ale podařilo se mi udržet hledáček na golemovi.
Všude lítaly kusy ledu.
Když už byl asi tak poloviční, došli náboje. A i kdybych měl další krabici, stejně by mi to moc nepomohlo. Jedině že bych náboje po něm házel ručně. Pod digitálním počítadlem nábojů se objevil nápis „ WEAPON OVERHEATED“. No bezva, zbraň přehřátá.
Odhodil jsem kulomet a dál hledal ve zbrojnici. A hle, co jsem to našel…
Tepelná bomba s nastavitelnou teplotou. To si ledovec pošmákne. Běžel jsem rychle do kuchyně a vzal si váleček na nudle. A s ním jsem řezal do golema hlava nehlava. Pořád se zmenšoval, ale držel tvar.
Když už byl menší než já, nastavil jsem bombu na čtyřicet pět stupňů celsia, hodil ji ke golemovi a ukryl se za křeslo. Tahle bomba produkovala jen teplo, žádný oheň. Sice to asi nepřežijí kytky, ale co. K čertu s nimi.
Vlna vedra odmrštila golema oknem ven na ulici, kde se roztříštil.
„ Kam letěl?“ zeptala se Ivone, když vylezla ze skříně.
„ Létají sněhuláci do teplých krajů?“ zeptal jsem se.
„ Nevím“ zasmála se Ivone „ třeba tenhle šel jen kolem“.
K Argonovi jsem přišel až někdy v půl desáté.
„ Kde jsi byl?“ zeptal se mě šéf.
Vysvětlil jsem mu důvody.
„ To je závažné“ přikývl šéf „ proto jsem ti přinesl tenhle speciální oblek“.
Oblek vypadal jako skafandr. Byl tmavě zelený. Na rukávech snad byla speciální látka, ale na hrudi, stehnech a holeních bylo brnění, které vypadalo jako umělohmotné.
„ Co to je?“ zeptal jsem se a vzal si oblek.
„ To je z nevadských laboratořích“ odpověděl šéf „ je to ochranný oblek“.
„ Taky jsem si všiml“ řekl jsem a zkoumal podivné tmavé skvrny na rukávu a v límci „ a typuju, že tohle je vyřazený model a předchozího majitele museli vydloubávat po kouscích“ ušklíbl jsem se.
„ No, jsi blízko pravdy“ odkašlal si Argon „ tu laboratoř napadli nějací podivní mutanti. Něco se zvrtlo při testování kousku meteoritu“.
„ No bezva“ obrátil jsem oči v sloup „ a co je tohle? Iniciály G. F. Kdo to asi mohl být?“.
„ To se neví přesně“ odpověděl Argon „ ten oblek se našel, když oblast pročesávala infiltrační četa“.
„ Perfektní…“ zavrtěl jsem hlavou.
„ Obleč si ho“ nařídil mi Argon.
Oblékl jsem si ho. Padl mi jako ulitý. Potom se ozval počítačový hlas, který byl ještě z roku raz dva. No, možná i tři. Jednotlivá slova na sebe vůbec nenavazovala. Bylo to slovo-pomlka-slovo. Byl ledově klidný a tichý. A ještě to bylo v angličtině. Ovšem to přeložím.
„ Vítá vás ochranný oblek společnosti BM“ řekl hlas „ oblek chrání v nebezpečném prostředí proti záření, chemikáliemi, ohněm a elektřinou. Probíhá kontrola okruhů…prosím čekejte…“.
Potom se objevila tabulka na zápěstním displeji:
- vnější senzory…aktivovány
- vakuový systém…aktivován
- reflexní štít… nelze najít baterii…prosím vložte ji do slotu
- energetický štít…nelze najít baterii…prosím vložte ji do slotu
- vitální funkce…aktivovány
- automatický uzdravovací systém…poškozen…
- komunikační systém…aktivován…
- informační systém…aktivován
- scanner škod…aktivován
„ Docela dobře sedne“ přikývl jsem „ máte k tomu baterie? Nevíte, proč je uzdravovací systém poškozený?“.
„ Baterie jsem sehnal…je jich dostatek“ řekl Argon a ukázal mi malou baterii, která byla velikosti kreditní karty „ jedna tahle kartička stojí jeden kredit. V Irsku je jejich prodejna. Takže si jich můžeš koupit, kolik je libo. Tenhle oblek je stavěný na sto jednotek. Dívej se na displej“ a strčil kartičku do slotu na rameni.
„ Reflexní štít…1 %“ oznámil hlas a na displeji se objevilo u položky reflexní a energetický štít jedno procento.
„ Takže baterie a brnění je ta samá položka?“ zeptal jsem se.
„ Ano, je“ přikývl šéf „ když tě někdo zasáhne něčím a máš dostatek energie, ucítíš drtivý náraz, ale oblek ho nepropustí“.
„ Šikovná věcička“ přikývl jsem.
„ Dost kecání“ řekl šéf „ na letišti tě bude čekat irský policista. Dohodl jsem se s tamní policejní stanicí, že budeš mít pravomoc používat zbraně a tohle brnění. Ovšem budeš moci i zatýkat. Ale jsi tam na prázdninách, takže se do ničeho moc nehrň“.
„ Pokusím se do ničeho nezaplést“ přikývl jsem „ a co zbraně? Dokáže ten oblek počítat náboje nebo přesněji zaměřovat?“.
„ Jasně“ přikývl Argon „ zbraňoví experti ti připravili speciálně upravené zbraně. Jen mají zvláštní konektor, který se umístí do rukávu obleku“.
„ Jenže to jsou jen samé staré zbraně. Projektilové“ řekl jsem a změřil jsme si pohledem menší bednu se zbraněmi“.
„ Můžeš používat i obyčejné, moderní“ uklidnil mě šéf.
„ Dobře, děkuji vám“ odpověděl jsem.
Když jsem vycházel ze dveří, narazil mi do nohy gnóm. Byl to ředitel banky. A vypadal rozrušeně.
„ Přepadli banku“ rozčileně poskakoval „ musíte mi pomoci!“.
„ Uklidněte se“ řekl jsem „ co se stalo“.
„ Čtyři zlobrové přepadli banku. Mě se podařilo uniknout“ blekotal rozčileně.
„ Počkejte chvilku“ řekl jsem a šel to oznámit šéfovi.
„ No, výlet chvíli počká“ řekl Argon „ zavolám policii, že přiletíte až ve dvě. Jo a tady máte baterie do obleku. Budou se ti hodit. A vezmi si přilbu“.
Nastrkal jsem do slotu čtyřicet baterií a vzal si zastaralou pušku Springfield. Ovšem bez optiky. Taky by techniků neubylo, kdyby ji tam přidali. Zapojil jsem konektor a počítač oznámil, že zbraňový systém byl aktivován.
Ta zatracená puška neměla zásobník a musel jsem si proto vzít celou bedničku s náboji. Moc jsem si teda nepomohl. Jako zálohu jsem si vzal paralyzér na dálku.
Vyšel jsem před dveře ke gnómovi.
„Můžeme jít“ oznámil jsem mu.
Před bankou už byly dva obrněné transportéry a pět policejních vozů, nepočítaje zásahovou jednotku. Zlobrové stáli schovaní za vchodovými dveřmi a občas vystřelili z opakovací brokovnice. Jeden z nich měl i lehký granátomet.
Proplížil jsem se k autu, kde byla schovaná Jessika s Callahanem.
„ Co tady děláš?“ podivila se Jess „ neměl jsi být už dávno v letadle?“.
„ Měl, ale přiběhl ke mně malý vřískající gnóm a tak jsem ještě musel na tuhle akcičku“ odpověděl jsem znechuceně „ kdyby tohle skončilo tak do pěti minut, stihl bych letadlo v půl jedenácté“.
„ To nemyslíš vážně…“ řekl Callahan.
Odplížil jsem se ke kapitánovi a požádal ho o podpůrnou palbu, kdyby na mě zaútočili první.
Nabil jsem pušku. Byla to ještě stará „páková“ verze.
Strašně pomalu se nabíjela.
Nebyl jsem ani v půlce cesty, když se vynořil zlobr s granátometem. Sakra! A vystřelil na mě malý granát, který byl asi tak velký jako větši baterie do baterky.
Náboj mě zasáhl do hrudi a vybuchl. Exploze mě odmrštila až za nejbližší auto.
„Menší zlomenina zjištěna“ oznámil počítač.
Ve skutečnosti to bylo zlomené žebro. Podíval jsem se na displej. Exploze zničila všechny baterie! Potom se objevil trojrozměrný model člověka a přesně se zobrazilo, jaká zranění jsem utrpěl. Naštěstí to odneslo jen žebro.
Vstal jsem a vystřelil naslepo do vchodu banky. Nikoho jsem netrefil, ale odražený náboj zasáhl zlobra s granátometem do hlavy. Odražení bylo tak mohutné, že ho to omráčilo. Znovu jsem nabil a běžel ke vchodu, kde jsem se ukryl za květníkem. A ihned po mě začali střílet ostatní zlobři z kulometu ( pro šťourali: Byl to Thompson). To už ale byli u mě chlapi ze zásahovky a začali dovnitř házet kouřové a oslepující granáty.
Za minutu už byl klid. Akce trvala nějakých pět minut.
„ Jsi v pořádku?“ zeptala se Jess „ dostal jsi to granátem ráže 60 mm!“.
„ Jsem“ přikývl jsem „ to díky tomuhle obleku“.
„ Jdi se raději převléknout, my se o situaci už postaráme“ řekl Callahan.
Poděkoval jsem a šel zpět k šéfovi.
„ To bylo velmi nemoudré“ poklepával propiskou Argon do stolu „ měl bych vás potrestat , že jsi se zachoval nevhodně a ohrozil jsi svůj život“ nadechl se „ ale pro teď ti odpouštím. Nebudeme to dál řešit“.
„ Díky“ odpověděl jsem.
„ Vidíš tu vysouvací krabičku pod bateriovým slotem? Vytáhni ji“ řekl.
Udělal jsem to. V krabičce byl černý prach.
„ To jsou ty baterie“ vysvětlil šéf „ Vždy se spálí, když tě někdo zasáhne. Něco jako pojistky. Brnění je pod napětím a když ho něco poškodí…spálí se jedna jednotka. To je tím, že systém vyvine takovou sílu, aby odrazila útok. A při něm se něco spálí, protože výkon je příliš veliký“.
„ Tak to je něco“ přikývl jsem „ jak dlouho je ten oblek starý?“.
„ Asi šedesát let“ odpověděl šéf.
„ Šedesát?“ podivil jsem se „ technologií je dost pokročilý“.
„ To ano“ řekl „ a teď upaluj na letiště. Ještě to stihneš“.
Rozloučil jsem se a jel na letiště. O fous jsem stihl doběhnout k letadlu. Byl to ještě starý Boeing 747. Jak asi přišel k tomu názvu? Že by při dopadu vydávalo zvuk „ boing“? Nebo se nerozbije a bude skákat? Vrtalo mi to hlavou.
Let byl klidný až do Irska. Docela mě to překvapilo. Na letišti mě už čekal policista.
„ Detektiv Logan?“ zeptal se „ Vítám vás v Irsku“.
„ Díky za přivítání“ řekl jsem „ jak se jmenujete?“.
„ Podporučík Berry“ odpověděl „ takže vy jste si vybral pro odpočinek Irsko…“.
„ Spíš ho za mě vybral můj šéf“ usmál jsem se „ chtěl jsem sice do Anglie, ale šéf vybral Irsko“.
„ Nebudete toho litovat“ řekl Berry „ už pro vás máme ubytování v hotelu Stříbrná hvězda“.
„ Bezva“ řekl jsem „ odvezete mě tam“.
„ Jistě“ přikývl „ ale ještě můj šéf by byl rád, kdybyste se u něj stavil. Zve vás na kafe“.
„ Rád“ odpověděl jsem.
Potom jsme nastoupili do vozu a jeli na policejní stanici.
Bylo to neuvěřitelné, ale pracovalo tam více elfů, hobitů a trpaslíků než lidí.
Berry si mého úžasu všiml.
„ To víte, tohle je ještě země staré školy“ usmál se „ tady není tolik technologie. A na to je Irsko pyšné. Je tady o hodně více magie než techniky“.
„ Také jsem si všiml“ přikývl jsem.
Proč jsem nebyl překvapený, že šéf policie je elf? Čím to asi bude?
„ Á, proslulý detektiv Logan“ řekl a potřásl mi rukou „ rád vás osobně poznávám“.
„ Také mě těší“ odpověděl jsem.
„ Jmenuji se Arlor“ řekl „ a vítám vás zde v Irsku“.
„ Vždycky jsem se sem chtěl podívat“ přikývl jsem.
„ Můj kolega Argon mi řekl, že sem vás poslal proto, abyste si odpočinul“ oznámil mi Arlor „ v první řadě proto, že jste vyřešil dva případy za den a také proto, že byl zraněn tvůj jednorožčí přítel“.
„ Ano“ přikývl jsem „ doufám, že se z toho dostane“.
„ Dřív než se vrátíte, tak bude vesele běhat po lesích“ uklidnil mě Arlor „ Argon mě upozornil, že občas neposloucháte rozkazy. Ale myslím a doufám, že tady se budete držet pravidel“ a varovně se trochu zamračil.
„ Já jsem trochu neposlouchal, když šlo o jednorožce. Argon ho chtěl nechat utratit“ vysvětloval jsem „ ale já trval na svém, že to neudělá a odhaloval tajemství kolem celé záhady. Nakonec to byli nekromanti. Jinak jsem jak beránek“.
„ Vím“ usmál se Arlor „ řekl, že jste výborný detektiv a že tohle chování toleruje. Tak teď jděte a užijte si volna. Můžete se tu zastavit, kdykoliv chcete“.
Rozloučil jsem se a odešel z místnosti.
Nedával jsem pozor na cestu a do někoho vrazil. Moc jsem se divil.
„ Dávej pozor na cestu“ zavrčel na mě vlkodlak.
Nemohl jsem se vzpamatovat z šoku.
„ Hej, Gargre, co se tu děje?“ zasáhl pohotově Berry.
„ Řekni svýmu kamarádíčkovi ať dává pozor na cestu“ zavrčel vlkodlak a odešel.
„ Pozor na něj“ zašeptal Berry „ je to docela pruďas, ale neublíží ti“.
„ Jak to, že je vlkodlak?“ zašeptal jsem „ je poledne“.
„ Je to permanentní prokletí“ řekl Berry „ nikdo mu nemůže pomoci. Chudák. Od té doby je takhle mrzutý“.
„ To dokážu pochopit“ přikývl jsem.
„ Kolik je tu jednorožců?“ zeptal jsem se, když jsme scházeli ze schodů k východu.
„ Je jich tu hodně“ řekl Berry „ ale asi 80 % se jich schovává před lidmi“.
„ To dělají dobře“ řekl jsem „ myslím, že by to měli dělat všichni“.
„ Udivuje mě, že zrovna detektiv se zajímá o jednorožce“ podivil se Berry „ myslím jinak, než kvůli vyšetřování jako souvislosti v případu“.
„ Nevím, co je na tom divného“ zamračil jsem se „ s jednorožci můžete mluvit stejně inteligentně jako s ostatními lidmi“.
„ Ne, nic na tom není divného“ bránil se Berry „ tohle je země zázraků a divů. Nikde jinde nic podobného nenajdete“.
„ O tom nepochybuji“ souhlasil jsem a otevřel dveře.
Jen co jsem otevřel dveře, musel jsem se k nim přitisknout. Kolem mě proběhl jednorožec. Jen co si všiml Berryho, hned se vrátil.
„ Silwen, co se děje?“ zeptal se Berry.
„ Lovci“ řekl značně zadýchaný jednorožec ženským hlasem.
Za chvilku se přihnali tři bandité v železném brnění a měli v jedné ruce rezavý meč a v druhé staré pistole- Berrety.
Tasil jsem upilovanou pumpovací brokovnici (mimochodem s gumovými projektily- u nás se jim říkalo „Gumídci“).
„ Už ani krok!“ zařval jsem „ policie! Odhoďte zbraně!“.
Lovci se zachechtali.
„ Brokovnice?“ zachechtal se jejich vůdce „ jak komické!“.
„ Jděte do budovy“ zašeptal jsem Berrymu a jednorožci a začal si zasouvat do slotu po dvaceti bateriích, dokud jsem neuslyšel oznámení, že energie dosáhla sta procent. Na brnění se začal tvořit lehký třpytivý povlak. Potom jsem si nasadil helmu.
„ Zapomeň“ zavrčel lovec a vystřelil po mě z pistole.
Kulka mě zasáhla do ramena. Ozvalo se varovné zapípání a ze sluchátka se ozvalo :
„ Varování, jste pod útokem…útok byl určen jako fyzický útok a všechna energie bude převedena do reflexního štítu“.
Potom se úplně uzavřela helmice a spustil se vakuový systém. A ze sluchátka se zase ozvalo:
„ Nepanikařte…za několik okamžiků bude vpuštěn kyslík ze zásobovací nádržky. Pokud nejste pod vodou či jiné kapalině, bude kyslík brán z okolního ovzduší“.
Když Berry se Silwen byli už v budově, vypálil jsem čtyři rány do lovců. Jen je to polechtalo. A začali po mě zběsile pálit. Každá kulka, co mě zasáhla, zničila 5% energie.
Vystřílel jsem zbytek patron a ukryl se za sloup. Vytáhl jsem z mini zásobárny v obleku krabičku patron s gumovými špalky místo ocelových. A začal usilovně zasunovat patrony do pušky.
„ Doufám, že ten oblek má ostrostřelecký mód“ řekl jsem si pro sebe
„ Ostřelovací mód…aktivován“ oznámil mi počítač.
Hned na to se překrylo hledí šedivou barvou a automaticky se začínali zaměřovat nepřátelé.
Zamířil jsem zhruba na místo, kde stáli lovci. Zamířil jsem na jednoho z nich na krk. A obraz se začal automaticky zvětšovat a navíc se objevila zaměřovací mřížka.
Stiskl jsem spoušť a lovec se sesunul k zemi. Druhého jsem zasáhl do hrudi, kde mu chybělo kus brnění, asi po zásahu blastrem nebo žíravinou. Třetí utekl.
Přiběhl jsem k lovcům.
„ Pánové, jste zatčeni za napadení policisty“ oznámil jsem a nasadil jednomu z nich pouta. Druhého jsem chytil za brnění a odtáhl do policejní stanice.
„ To bylo teda něco“ řekl Berry „ odveď je k Arlorovi“.
Arlor napřed vypadal zaraženě, když jsem vstoupil ještě v helmě do kanceláře, vláčeje v každé ruce lovce.
„ Co to má znamenat?“ zeptal se Arlor.
„ Zaútočili na mě“ řekl jsem „ lovili jednorožce. Přímo v ulicích města“.
„ Podívejme, a máte svědky?“ zeptal se mě Arlor.
„ Ano“ přikývl jsem „ Berryho a jednorožce“.
„ To stačí“ přikývl Arlor „ tihle pěkní ptáčci už ulovili několik jednorožců, ale vždy byli zproštěni viny, kvůli chybějícím svědkům. Asi je zastrašovali“.
„ Mám je odvést na záchytku?“ zeptal jsem se.
„ Ano, jdi jen po schodech nahoru a do prvních dveří v pravo. Tam se o ně už postarají“ přikývl Arlor.
Udělal jsem to. Tam se „hostů“ ujali dva velcí trolové. Měl jsem z nic docela strach i já.
„ Deaktivovat ostřelovací mód a vakuový systém“ přikázal jsem do mikrofonu.
„ Ostřelovací mód…deaktivován“ oznámil počítač „ vakuový systém…deaktivován. Hlášení škod: ztráta energie- 45%. Další škody nezjištěny…nebezpečí pominulo. Defenzivní mód- off-line. Nyní můžete sejmout helmu“.
Vzal jsem si helmu a uložil ji do úložného prostoru v obleku (měl i jakýsi batoh).
Oddychl jsem si a šel za Berrym.
„ Tady jsi“ řekl mi „ jsi v pořádku? Schytal jsi sedm kulek“.
„ V pohodě“ odpověděl jsem „ oblek mě ochránil“.
„ Tohle?“ podivil se Berry „ vždyť je to už nejmíň půl století staré. Tohle je ještě zkušební model. Je z podivem, že ještě vůbec funguje. Zítra ti ukážu, kde se dají sehnat energetické články. Baterie mají jen jednu jednotku. Ale energetické články už mají dvě jednotky. Takže místo obvyklých 100% dosáhneš u týhle kraksny 200%“.
„ Raději to zkoušet nebudu“ zaváhal jsem „ třeba by tenhle veterán shořel“.
„ Jak chceš“ pokrčil rameny.
„ Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Silwen, která ještě byla udýchaná.
„ Co je vám do toho“ odsekla.
„ Silwen, nebuď taková“ pokáral ji Berry.
„ Dobrá“ řekla „ děkuju vám“.
A odešla.
„ To je pořád taková?“ zeptal jsem se Berryho.
„ Ano, bohužel je“ povzdychl si „ ale chápejte to prosím, každý má svůj charakter“.
„ To je pravda“ přikývl jsem.
„ Pojďte, detektive, jdeme to zapít do hospody“ navrhl Berry „ ať zapijete i ten nevděk“.
Putyka se jmenovala „ U Vysmátého upíra“. Ale byla velmi dobře zařízena. Solidní dubové stoly a židle, sametové záclony, naleštěný bar a jako obvykle, doslova výkladní skříň všech nápojů.
„ Podivný název“ podivil jsem se.
„ Barman je upír“ usmál se Berry „ nenapravitelný optimista“.
„ Á, nová krev přišla“ zahlaholil upír, když nás uviděl.
„ Nazdar, Rimere“ pozdravil ho Berry „ jak se daří?“.
„ Ale znáš to…“ řekl Rimer „ v klídku“.
„ Jako bych tě neznal“ zasmál se Berry.
„ A kdo je tohle?“ zeptal se Rimer „ nový kolega?“.
„ Ne, to je detektiv z Alicornské policie“ odpověděl Berry „ je tu na oddychu“.
„ Takže něco jako federál?“ zeptal se Rimer.
„ Federálové? Ta kopyta?“ odfrkl jsem „ přikážete jim, aby obklíčili dům a oni udělají to, že stačí střelbou zdemolovat veškeré zařízení domu, zatknout kolemjdoucí a tak podobně“.
„ Ehm, Logane…“ řekl Berry a nenápadně mi naznačoval, abych se otočil.
Stál tam federální agent. Poznal jsem to jen podle toho, že měl nedbale zavěšený odznak v klopě.
Chytl mě za límec. Silně z něho táhl alkohol a bylo hned jasný, že ten muž je úplně na mol.
„ Hele, detektývku, ještě jednou něco řekneš a dostaneš takovou nakládačku, že se z toho nevzpamatuješ“ zavrčel vazoun.
„ Okamžitě mě pusť“ řekl jsem klidně.
„Budu tě držet tak dlouho, jak budu já chtít“ řekl „ alicorňany tady nestrpíme“.
„ Tak to máš teda smůlu“ řekl jsem „ poslední varování. Pusť mě“.
„ Jinak co?“ zachechtal se „ rozbrečíš se?“.
„ Ne“ řekl jsem, aktivoval mikrofon a zašeptal magické slovo: EOM.
„ Elektrický obranný mechanismus bude spuštěn za…“ řekl počítač „ 3..2..1… nabíjím…spotřeba článků…20 %. Mechanismus spuštěn…“.
Oblek se nabil elektrikou tak, že zazářil modrým světlem. A pak se všechna energie pustila do federála. Ten zaječel a odletěl pár metrů dozadu.
Rimera to nijak nezajímalo.
„ Stejně už byl na mol“ utrousil jen.
Federál se zvedl a odešel se sprostými nadávkami.
„ Tak co to bude?“ řekl nevzrušeně Rimer , mezitím, co jsem se vzpamatovával z nečekané události.
„ Panáka na uklidnění“ řekl jsem a zaplatil.
Mezitím co si Berry vybíral a Rimer míchal nápoje, já si prohlížel klientelu podniku.
Tvořili ji především upíři a nekromanceři.
Těch jsem si raději nevšímal. Dále tam byli normální elfové, trpaslíci (kteří vypadali svěže i po deseti zázvorových pivech), hobité ( ve věčně rozjařené náladě) a dokonce i pár jednorožců, kteří stáli v temnějším koutě taverny.
Jedna z nich byla Silwen. Druhý jednorožec vypadal, že je trochu starší. Měl delší hřívu než Silwen a měl šedé oči. Silwen je měla do zelena. Když si mě všimla, připadalo mi, že se na mě mračí. Raději jsem odvrátil hlavu.
„ Co je?“ zeptal se mě Berry „ tady máš panáka“.
„ Co tady dělá?“ zeptal jsem se.
„ Kdo?“ zeptal se Berry „ jo, aha, ty myslíš Silwen. Ten druhý jednorožec je její děda“.
„ Ale co tady dělají? V taverně…“ řekl jsem „ proč tady jsou?“.
„ Chodí sem. Jako jedni z několika jednorožců“ odpověděl Berry.
„ Ví to její rodiče?“ napil jsem se.
„ No…víš“ zrozpačitěl Berry „ řekla mi, že nesmím nikomu říkat o jejích rodičích. Promiň. Jedině, že by ti to řekla ona sama“.
„ A když se tohle dozvím, určitě se dozvím, proč je taková“ přikývl jsem „ neboj, nebudu se jí ptát. A ani se s ní nebudu stýkat. Mohlo by se mi to vymstít“.
„ To máš pravdu“ přikývl Berry.
Ještě chvíli jsme spolu mluvili a potom mě odvezl do hotelu.
Byl to celkem obyčejný hotel. Ale líbilo se mi tam.
Recepční mi dal klíče od pokoje 1313. Podivné číslo, ale co.
Šel jsem po schodech a odemkl.
Pokoj mi připomínal moji ložnici. Podivné. Náhoda…aspoň doufám. Vybalil jsem si věci do skříně a převlékl se do pyžama. Pro jistotu jsem na noční stůl položil svojí oblíbenou „devítku“. Potom jsem si vlezl do postele a zhasnul.
Netrvalo dlouho a někdo mi poklepal na rameno. Rychle jsem rozsvítil, uchopil pistoli a zamířil na nečekaného hosta.
„ Ivone“ vydechl jsem „ sakra, teď jsem tě málem zastřelil“ odložil jsem zbraň „ co se děje?“.
„ Nic. Jen jsem se na tebe přišla podívat“ řekla Ivone a sedla si na postel „ jak se ti tu líbí?“.
„ Jde to“ odpověděl jsem „ ale není to tak, jak jsem si představoval. Přestřelky, napadení v hospodě…děs“.
„ Vím, jak jsi se cítil, když tě odbyl ten jednorožec“ řekla Ivone „ nic si z toho nedělej“.
„ Zítra mi bude snad lépe“ odpověděl jsem „ dobrou noc, Ivone“.
„ Dobrou“ řekla Ivone a zmizela.
Večer se mi zdál sen, jak bloumám po hřbitově, který má různé barvy…jako z negativu. Prostě narkomanova noční můra. Že by něco bylo v tom panáku, co jsem měl v hospodě? Viděl jsem rozmazaně, bylo to divné. A občas se ozval nějaký šepot z nějakého hrobu. A když jsem k němu přišel, otevřela se kamenná deska. A tam jsem ležel já. Najednou můj dvojník otevřel oči, řekl, že můj čas nastal, chytl mě za paži a vtáhnul do hrobu. A v tom jsem se vzbudil…
(pokračovnání příště)
