Předzvěst smrti
1. Sny o Alex
Alex se tiše zasmála. Přeskočila ostružiní s lehkostí srnky. Už jen pár stomů ji dělilo od její oblíbené mýtiny. Šťastně si lehla do měkké trávy a dívala se na ostře modrou oblohu. Šum stromů ji uspával a uklidňoval. Měla také proč být šťastná. V novém srubu na ni čeká její muž a tříletá dcera.
Vždy, když se již slunce sklánělo nad vrcholky stromů, opouštěla Alex toto místo. Dnes tu však toužila být až do noci. Vidět rudou oblohu, tiché klidné hvězdy a probudit se v ranní rose s odleskem stydlivého slunce…
Dotýkala se květin, proplétala se mezi stromy snadno, jako vítr. Její zvonivý mladistvý smích se rozléhal po pasece a nádherné slámové vlasy za ní vlály, oči barvy a jasu smaragdů jen zářily. Její krása se nedá vyjádřit slovy.
Nahnula hlavu trochu na stranu a odkryla tak bělostnou labutí šíji. Neustále ji něco, snad melodický zpěv ptáků, nutilo tančit. Nebránila se. Poskočila, pak přidala další taneční krok. Tančila tak plynule a přirozeně, ač ji to nikdo nikdy neučil. Myslela na to, jak je svět krásný, z její blaženosti se jí točila hlava. Byla omámená myšlenkou, že neexistuje nic, co by jí mohlo zkazit život. Vůbec si nepřipouštěla nebezpečí, ani nevnímala přítomnost někoho dalšího v její blízkosti. Koutkem oka zahlédla postavu v černé kápi jak neslyšně pohybuje rty. Vyšlehl zelený záblesk. Alex se zastavila uprostřed pohybu a padla tváří k zemi. Její smaragdové oči zůstaly prázdné a tělo chladlo společně s večerem.
· · ·
Vzala jsem si plášť a s tichostí kočky, kterou jsem zdědila po matce, jsem se proplížila kolem tátovy ložnice. Dnes jsem měla chuť na nějaké obzvlášť šťavnaté dobrodružství. Rozhodla jsem se sledovat Alex – mojí mámu. Chodila na místo, o kterém nemluvila.
Běžela jsem dost dlouho. Vklouzla jsem za nejbližší vhodný strom a ohlédla se. Tady už mě od srubu nemůže být vidět.Vydala jsem se tedy směrem, kudy před chvílí odešla.
Viděla jsem jak došla na překrásnou mýtinu a lehla si do trávy. Pochvíli se zvedla a začala tančit. Nepřekvapilo mě to. Tančila úžasně a pořád. Ať už jen z kuchyně do pokoje, nebo venku před srubem. Trochu jsem jí to záviděla. Nikdy jsem netančila tak dobře jako ona.
Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Možná, že dnes nepřijde. Možná bude vše v naprostém pořádku a ona zas dotančí s tím svým smíchem až do kuchyně. „Ale ne!“ vyhrklo mi z úst současně se slzami. Naproti přes mýtinu stála postava v černém plášti s černou kápí přes hlavu a nesrozumitelně vyřkla nějaké zaklínadlo. Já jsem ale dobře věděla jaké, ach nevědomost je tak sladká…záblesk…v Alex pohasl oheň. Padala k zemi celou věčnost. Cosi z ní vyzařovalo. Takové jemné bílé světlo. Ale ten svit se stával stále více a více nepříjemnější, nesnesitelnější. Bodal do očí. Začala jsem křičet, chtěla jsem pryč.
„Angelino!“ otec stál v otevřených dveřích. Byla jsem to zase já. Zase já ve své posteli v bezpečí čtyř stěn mého pokoje. Byla zatažená studená letní noc. Z dálky výhružně zahřmělo a koně ve stáji nepokojně zařehtali.
První, co jsem uviděla poté po už bezesné noci, bylo zlatavé víření prachu v místnosti. Zvenku sem nepřetržitě vtékal proud sluneční záře. S lenošivým zívnutím jsem se neochotně zvedla z vyhřátých peřin. Opatrně jsem položila bosé nohy na podlahu z dubového dřeva. S mírným zachvěním jsem si vzpomněla na dnešní noc. Nepočítám, kolikrát se mi ten sen už zdál. Už je to jedenáct let, co matka zemřela. Ne. On ji zabil. Nebo ona? To nicotné tělo zabalené v kusu černé látky s naprosto žádnou elegancí. Neuvěřitelná pomstychtivost mě spaluje od chvíle, co jsem zjistila, kdy jsem pochopila co se opravdu stalo. Táta se musel přestat vymlouvat, že ji napadla divoká lesní zvěř. Žádné zvíře z tohoto lesa by to neudělalo.
Z mých myšlenek mě vytrhlo vrznutí prken před dveřmi. Jednoduchým kouzlem jsem se koukla, kdo za nimi stojí. Táta. „Ann? Už jsi vzhůru?“ – trochu překvapená jsem se přistihla, že už stojím před zrcadlem a češu si svoje dlouhé černé vlasy. Jo a oči, ty mám po mámě, vím to. Hodila jsem na sebe jednoduché šaty a před odchodem jsem se ještě zběžně shlédla ve velkém zrcadle na dveřích. Z něj se na mě šklebila hezká holka s bílou pletí a plnými rty. Naposled jsem se na svůj odraz usmála a odběhla na snídani.
