3. Svitky
Už poněkolikáté jdu kolem těch dveří. Udělala jsem dva pomalé kroky směrem od nich, zastavila jsem se, hluboce vydechla a otočila se. Rozhodně jsem přejela po klice. Neobjevil se tam stejný, ale jiný nápis, což mě nemálo vyvedlo z míry: Kohë gri eai.To znamená Řekni to. Znám ten jazyk, ale tím se musím zabývat později. Řekni to…Ale co?! Pak mi to došlo. „Dárx mu síë, ezb eai qli!“- řekla jsem rychle. Zaslechla jsem cvaknutí zámku a dveře se s tichým skřípěním otevřely.
Překročila jsem práh a důkladně se rozhlédla po místnosti. Je tu dusno a tma. „Molorus!“ rozlehlo se místností a všechny svíčky se jakoby průvanem zapálily. U zdi nalevo stál starý malý stůl; měl tři šuplíky. Před ním stála židle potažená červeným sametem a nad stolem bylo nakřivo pověšené zrcadlo. Napravo truhla a skříň. Jinak zde bylo pečlivě uklizeno. Na jediném okně visely těžké závěsy a bránily tak dennímu světlu jakýkoliv přístup. Přešla jsem pokoj a opatrně si klekla před starou truhlu. Zaujala mě hned jak jsem vstoupila. Jako by se krčila vedle obrovské almary na šaty. Otevřela jsem ji snadno – zámek nebyl zamčený. Byly v ní jen staré polámané brky a pár lahviček od inkoustu. S bouchnutím jsem zavřela víko.
Co tu vlastně hledám? Odpověď je naprosto jednoduchá: to, co se přede mnou snažil otec těch jedenáct let skrývat. Dříve to býval mámin pokoj. Spala ale společně s tátou ve vedlejší místnosti.
Odsunula jsem zástrčku a otevřela prostornou skříň. Těsnilo se tu asi dvacet školních hábitů. Byly tu lehounké letní, i zimní z těžkého sametu. Podívala jsem se na jeden ze zimních tmavě zelené barvy. Stříbrnou nití tam bylo vyšito Základní škola ČK a pod tím menším písmem Alexandra M.. To jsou přece máminy školní hábity! Vzadu byly další, ale trochu jiné – chlapecké. Měly různé barvy, na rozdíl od těch předchozích – ty měly všechny různý odstín zelené. Také na nich bylo Základní škola ČK a pod tím Christian E.. Takže táta s mámou chodili do stejné školy. Dlouho jsem odolávala pokušení a nakonec jsem si jeden olivový hábit vyzkoušela. Jsem trochu vyšší, ale jinak mi padne docela dobře. Přešla jsem ke stolu a otevřela horní přihrádku. Na polovině byly čisté pergameny a brky a na druhé staré dopisy. Na vrchním stálo Hërn: Alexandra Meniior … Miil: Klíhële Niisëá NR (Pro:Alexandra Meniior … Od:Základní Škola ČK) Přemohla mě zvědavost a tak jsem ho vyndala. Na zadní straně byla už porušená vosková pečeť. Přečetla jsem si jen první řádek, na ostatních byl nějaký seznam knih. Stálo tam: Klíhële Niisëá Nómóró nii Rómónó Eai zánx…bla, bla, bla. (Základní Škola Čar a Kouzel Vám zasílá…) Ach ano. ČK znamená Škola Čar a Kouzel! Mělo mě to napadnout dřív. Vždyť já také používám jednodušší kouzla a těm mě učil táta. Odložila jsem dopis zpět. Připadala jsem si jako zloděj. Proč? V druhé přihrádce byl ohromný svazek klíčů a malé štíhlé lahvičky s matným práškem. Chtěla jsem otevřít třetí, ale byl zamčený. Zkusila jsem tedy to nejjednodušší zaklínadlo pro otevírání okenic a dveří „Xóln!“ (Otevři!) Tsss… To nebylo nejtěžší. Ale… nic v něm není! „To snad neni možný…“ řekla jsem prostě naslouchajícímu tichu.
Ztěžka jsem dosedla na židli a uvažovala. Kam bych já schovala VĚCI, které by nikdo neměl najít? Určitě do nějaké tajné skrýše. Kam asi tak jinam? Vystavit do vitríny? - Poklepala jsem si na čelo. Zkusila jsem proklepnout vnitřní stěny spodního šuplíku. Á! Dno je falešné! No, je to nějak až moc jednoduchý! Opatrně jsem ho vytáhla a byla jsem trochu zklamaná, že tam leží jen plánek. A dokonce téhle místnosti. Ale,… Mm… Jsou na něm nějaké nápisy. To je ono! U stolu bylo napsáno 2. Sótón miil píxar, 3. Núxëm (2.klíče od truhly,3.plánek) U truhly bylo napsáno zářivě zeleným inkoustem Uthárón(svitky).Otevřela jsem tedy 2. šuplík, zvedla těžký svazek starých klíčů a zamířila zpátky k truhle. Ale co s tím? Zkusila jsem zamknout a znovu odemknout zámek. Když jsem ji opět otevřela, byly tam dvě křišťálové koule
a zastaralé knihy. Setřela jsem prach ze hřbetu jedné obzvláště velké a těžké. Ërávle blowón miil Margaret Gerw. (Zakázané lektvary od Margaret Gerw) Radši jsem ji ( s nehraným odporem ) vrátila zpátky.
Kápě hábitu mi spadla hluboko do čela a tak jsem neviděla, co se skrývá pod dalším klíčem. Netrpělivě rychlým pohybem jsem ji shodila. V truhle se teď třpytily zlaté a stříbrné mince. To jsou naše úspory. Konečně vím, kam je Chris ukládá, když se vrací z Meryanu. Je tu docela velké jmění. Namátkou jsem vybrala další klíč a vstrčila ho do starého zámku. V truhle teď jsou úhledně vyrovnané zažloutlé svitky. Jenom? Každý byl převázaný barevnou stuhou, zdánlivě obyčejnou. Hned jsem se přesvědčila o opaku, když jsem vzala první do rukou. Jakmile jsem se dotkla oranžové stuhy, objevila se na ní písmena. Rë mu qnëverá, xól gálóë ólmru. Jak už jsem poznala, mám v sobě hluboko zakořeněnou jistou starou řeč – Niquérštinu. Zde bylo napsáno Kdo má srdce, otevře každé dveře.Tady mě ovšem mate dvojí význam slova ólmru, což znamená „dveře“, ale i „nebe“. Odložila jsem ho a sáhla po dalším. Tento měl fialovou stuhu. Při doteku tam neviditelná ruka napsala slova Luhër eai. (Sleduji tě). Prudce jsem se zvedla, ale zatmělo se mi před očima a silně se mi sevřel žaludek; spadla jsem zpět do prachu. Když se mi vyjasnilo okolí, obezřetně jsem se podívala kolem sebe. Nikdo tu není. Vytáhla jsem další ruličku zažloutlého papíru, jehož okraje prozrazovaly silnou opotřebovanost. Na zeleném cáru plátna se objevilo jen Xóln áe.(Otevři mě). Bez rozpaků jsem se tedy začala potýkat s malým uzlíkem.
Vydechla jsem obdivem a začala jsem hledat nejrůznější klíče. Otevřít – peníze, vzít trochu – zavřít. Otevřít – funkční pera a čisté pergameny, pár od každého – zavřít. Otevřít… Pracovala jsem rychle a přesně. Ze skříně jsem vytáhla pár hábitů, cestovní brašnu a deku. Znovu jsem pohlédla na dva svitky, které se válely na zemi. Najednou mi něco nesedělo. Jeden chyběl. Mají být tři. Vím to určitě. Otevřela jsem truhlu na příslušný klíč a rozhrabávala jsem hromádky svitků.
Byl tam ještě jeden s širokou černou mašlí. Po prvním doteku z truhly začala stoupat hustá bílá pára, rychle jsem tedy popadla onen svitek a svazek klíčů s myšlenkou „něco se děje, tohle jsou teď dvě nejdůležitější věci.“ V mlze se rýsoval obrys postavy. Ó ne. Je tady.
Vyběhla jsem z pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sžírala mě touha, vědět co je v tom svitku. Ne, musím to vidět venku. Stoupla jsem si mezi dva stromy a dotkla se stuhy. Okamžitě jsem ho upustila. Mýma rukama začal prostupovat smrtelný chlad. Chce se mi spááát, volá můj mozek. Urputně se bráním, ale nad tímhle nemůžu nikdy zvítězit.
Černá postava se sehnula nad nehybným tělem. Seslala na ní noc, z které se neprocitá. S krutým smíchem jí vytrhla z pevně sevřené ruky svazek klíčů a vplula zpět do srubu. Tam se s truhlou i klíči rozplynula v kalnou temnotu.
