2. den
Bylo půl deváté. Byl jsem docela vyděšený. Zase jeden sen. Co to k čertu mělo znamenat? Tohle se opravdu může stát jedině mě. Někdo zaklepal na dveře. Kdo by to mohl být. Tak brzy ráno?
Byl to Berry. Nikoho jiného bych asi nečekal. Možná tak Ivone, ale ta by se rovnou objevila hned za mýma zádama.
„ Promiňte, že vás ruším tak brzy“ řekl „ ale onemocněl mi kolega…a já není žádná náhrada a …“.
„ Takže by jste po mě chtěl, abych byl váš parťák, že?“ dokončil jsem „ Jasně. Stejně bych se celý den nudil“.
Převlékl jsem se, vzal si zbraň, odznak a sešel po schodech do haly, kde na mě čekal Berry, mezitím, co jsem se převlékal.
Pozdravil jsem recepčního a vyšel před hotel. Čekalo na nás taxi.
„ Nastupovat, panstvo“ zamával na nás z taxi trpaslík (musel mít speciálně upravenou sedačku a vůbec celé řízení).
Nasedli jsme a Berry řekl taxikáři aby jel na hřbitov.
„ Na hřbitov?“ zeptal jsem se „ co tam?“.
„ Máme problémy s vykradačem hrobů“ oznámil suše Berry.
„ Už jste vyzkoušeli Transylvánii?“ ušklíbl jsem se „ třeba v tom má prsty hrabě Drákula“.
„ Vtipálku“ zasmál se Berry „ kdyby to bylo tak jednoduché…“.
Mezitím jsme dorazili na Foalův hřbitov. Měl několik oddělených částí. Každá rasa si asi myslela, že by bylo nejlepší být „mezi svými“.
„ Proč tu nikdo není?“ zeptal jsem se.
„ Protože tohle vyšetřuji já“ rozhodil rukama Berry „ ostatní mají dost práce s různými anomáliemi magie a tak podobně. Tohle je menší případ“.
„ Takže vy jen hledáte stopy“ přikývl jsme „ to je pro mě ta pravá oddechová práce. Tak se do toho dáme, ne?“.
Napřed jsme šli k místě činu. Náhrobní kámen byl rozlámaný a mramorový kryt ležel tři metry za hrobem.
„ Máte už nějaké podezření?“ zeptal jsem se.
„ Bohužel ne. Mohl to být kdokoliv“ zavrtěl hlavou Berry „ tohle třeba mohl udělat zlobr, nebo nějaký vyšinutý maník“.
„ Podívejte, detektive, tady se podle zvyku těla nepálí, ale rovnou pohřbívají“ vysvětlil Berry.
„ Takže kdyby se pálila, tak by se tohle nestalo“ odvodil jsem.
„ Je to možné, ale víra to nedovoluje“ zavtěl hlavou Berry.
„ Nebo to také mohli být přízraky“ navrhl jsem „ měli jste s nimi nějaké potíže?“.
„ Nikdy“ zavrtěl hlavou „ přízraky sice občas bloudí po hřbitovech, ale nikdy nic nezničili“.
„ Tak si na ně posvítíme“ zamračil jsem se „ nevěřil by jste, co udělali s mojí kuchyní“.
„ Kuchyňský duch“ zachechtal se Berry „ hrozba z hlubin dřezu“.
„ No jasně, vážně k smíchu“ ušklíbl jsem se „ právě jste přišel na titul nového filmu „ Duch kuchyně 2- Hrozba z hlubin dřezu“. Tuším, že už byla natočena jednička „ Duch kuchyně- Pomsta vařečky“.
„ Konec vtipů a jdeme do práce, ne?“ zasmál se Berry.
Chvíli jsem ohledával vykradený hrob, ale nic zde nebylo k vidění. Pachatel musel mít velkou sílu. Mramorová deska vážila něco přes sto padesát kilo. Jedině že by použil nějaký jeřáb či co. Jenže nikde nebyla ani stopa nebo náznak něčeho, co se tady stalo.
Najednou jsem měl podivný pocit. Slyšel jsme šepot. Ale jen na konkrétní straně. Když jsem se podíval na jiné místo, šepot umlkl.
Bylo to riskantní, ale šel jsme za ním.Ani jsem si moc nevšímal, kudy chodím. Nakonec jsem se objevil na hřbitově jednorožců. Bylo tam asi jen dvacet náhrobků.
„ Varování, dostal jste se na nepovolené území. Ihned odejděte“ ozval se počítač.
Neposlechl jsem ho a šel k náhrobku, odkud se šepot ozýval. Byla na něm podivná báseň:
Člověk by se tohoto místa měl bát;
elf nad tímto místem lkát;
prosím, Epono, odpusť lidem za mé utrpení;
člověku, kdo na tento hřbitov vstoupí;
ale už odpuštění není…
Měl jsem poslechnout varování a ani sem nevstupovat.
„ Defensivní mód spuštěn…všechna energie byla přesunuta do energetického štítu“ oznámil počítač.
Proč? Proč se jen tak spustil? Ohlédl jsem se a uviděl Silwen.
„ Tak vy si nedáte pokoj, co?“ řekla naštvaně „ ihned odtud odejděte“.
Neudělal jsem ani krok a už byla u mě, zakousla se mi do ramena a doslova vyhodila z brány.
„ Poškození obleku- 85%. Ihned vyhledejte opravnu a dostavte se na ošetřovnu. Zjišťuje se poškození…prosím čekejte…škody budou vyčísleny v procentech. Oblek bude z bezpečnostních důvodů odpojen. “ ozvalo se ze sluchátka. Potom se objevila tabulka, při které jsem se nestačil divit:
- vnější senzory…69%
- vakuový systém…45%
- reflexní štíty…100%
- energetické štíty…100%
- komunikační systém…0%
No výborně. To zase bude účet za opravu. Podíval jsem se na hřbitov. Tam, kde jsem předtím stál, se vynořila obrovský pařát, chňapnul do prázdna, a zase se schoval v zemi. Teď nevím, co si mám myslet. Znělo to divně, ale Silwen mě zachránila.
„ Co zase vyvádíte?“ řekl Berry, který přiběhl.
Raději jsem zůstal ležet.
„ Tohle bylo teda vážně o hubu. Mohlo vás to zabít“ vyčítal mi „ je mi líto, ale musím to nahlásit šéfovi. Ten bude mít asi radost“.
„ Koledujete si o vyhnání ze země“ řekl přísně Arlor „ ale na druhou stranu jste nemohl vědět, že tam nesmíte. Berry, proč jste mu o tom neřekl?“.
„ Protože jsem nečekal, že tam půjde“ odpověděl.
„ To , co jste viděl, se objevilo už podruhé“ pokračoval Arlor „ jde o Ďáblův hněv. Pařát, který se vysune ze země, uchopí oběť, a stáhne do neznáma. Nikdo neví kam. Měl jste štěstí. Obrovské. Stejně ale zaplatíte pokutu 100 kreditů. Váš oblek je vybaven systémem, který vás varuje, že tam nesmíte. Proč jste ho neposlechl? Dejte oblek policejnímu technikovi. Ten vám ho opraví“.
Vysvětlil jsem mu, že jsem slyšel hlasy.
„ I to je možné“ uznal Arlor „ mohl tě tím vlákat do pasti. A povedlo se mu to“.
„ Ale kdo?“ zeptal jsem se.
„ To nikdo neví“ pokrčil rameny Arlor „ je týden temného měsíce. Vše je možné. Je mi líto, ale Silwen po vás požaduje službu za váš přestupek“.
„ A co chce? Abych spáchal harakiri?“ ušklíbl jsme se.
„ Ne, jednorožci nikdy nechtěli po někom smrt. Jinak by vás zabila rovnou. Takže jde o solidaritu jednorožce, když někoho přistihne na hřbitově“ řekl Arlor „ nikdy se ale nestalo, že by jednorožec někoho zabili nebo zranili. I když je jim to dovoleno“.
„ Tak co tedy chce?“ naléhal jsem.
„ Aby jste ji chránil před lovci. Dva dny“ řekl Arlor.
„ Klidně, ale nemám brnění“ namítl jsem.
„ Dostanete náhradní brnění“ řekl Arlor a mávnutím ruky mě poslal ven, protože měl telefonát.
To se mi teda zase něco povedlo. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Šel jsem k technikovi.
„ Sakra, chlape, co jste dělal?“ divil se technik, když kontroloval okruhy „ půlka techniky je v háji, nepočítaje poškozený slot na baterie“.
Vysvětlil jsem mu to.
„ Jednorožce si raději k tělu moc nepouštějte“ poznamenal „ hlavně ne k tomuhle brnění. Támhle máte připravený nový model tohohle brnění. Doufám, že nám ho nevrátíte po kouskách“.
Oblek byl robustnější, ale o hodně lehčí, než ten můj. Byl celý bílý a měl vestavěnou helmu. Šlo vlastně o skládací helmu, která se vysouvala ze zadní části límce. Oblékl jsem se. Seděl výborně. Jen se provedla kontrola systému a vše bylo připraveno.
„ To doufám taky“ řekl jsem „ mám totiž za trest ochraňovat jednorožce. Normálně by mi to vůbec nevadilo, ale…“.
„ Hlídáte Silwen, co?“ ušklíbl se technik „ věčně nenaložená kobyla, to vám řeknu. Moc s ní nemluvte. Nemá lidi v lásce. Baví se jen s Berrym“.
„ Díky za upozornění“ rozloučil jsem se.
„ Hodně štěstí“ řekl ještě technik „ a doufám, že vy se vrátíte také celý“.
Berry na mě čekal u vchodu. A s ním i Silwen. Moc se mi tam nechtělo.
„ Tady jste“ řekla Silwen „ Arlor už vás informoval o tom, co máte dělat, že? Dobrá. Teď půjdeme na louku kousek za městem. Berry má jiné starosti, takže s vámi nepůjde. A ještě jedna věc. Nemluvte se mnou“.
Pokrčil jsem rameny.
„ Budu v informačním středisku a budu sledovat vaše okolí“ řekl Berry „ použijte mikrofon, když se něco bude dít. Nebo když se budete nudit“.
Rozloučil jsem se s ním a odešel se Silwen.
Aktivoval jsem helmu a zapnul komunikační kanál. Berry zřejmě ještě v centru nebyl, sluchátka zarytě mlčela. Co mě nejvíce překvapilo, byl fakt, že se dalo chytat i rádio nebo vysílačky ostatních policistů. Chvíli jsem poslouchal, ale nic zajímavého tam nebylo. Jen pár přestřelek, ale to byly spíše nadávky.
Silwen se zastavila a pokusila se něco říct. Ale já měl sluchátka a ještě k tomu byla helma izolovaná.
Deaktivoval jsem sluchátka a helmu.
„ Nechápu, proč jste na ten hřbitov chodil“ řekla „ tam nemají lidi co pohledávat. A ještě k tomu vás to mohlo zabít“.
„ Tak by mě to zabilo“ pokrčil jsem rameny „ a stejně mě to tam asi nalákalo. Nějaký šepot či co“.
„ Minule tam taky byl jeden člověk“ přikývla „ ale ten už neměl takové štěstí. Stáhlo ho to do hlubin a už ho nikdo nikdy neviděl“.
Pokrčil jsem rameny.
„ Logane“ ozvalo se ze sluchátek „ slyšíte mě“.
„ Slyším vás, Berry“ odpověděl jsem „ děje se něco“.
„ Z výšky vypadáte jako golem v tom brnění“ zachechtal se.
Podíval jsem se nad sebe. Levitovala tam podivná koule.
„ To je hlídková koule“ vysvětlil Berry „ tím vás budeme mít pořád v dohledu“.
„ Detektiv sledován koulí“ zašklebil jsem se „ moc pěkné“.
Silwen potom se mnou už nepromluvila ani slovo.
Po chvíli jsme došli na louku, kde se pásli další jednorožci. Sedl jsem si pod strom opodál, abych nerušil.
„ Aktivujte zbraňový systém“ ozval se Berry „ můžete vyzkoušet nový „jehlicomet“ na té jabloni. Zkuste sestřelit nějaké to jablko. Jsou dobrá. Jehlice se neustále obnovují“.
Tento oblek měl hlasový systém, takže stačilo říkat příkazy. Po příkazu se z předloktí obleku vysunula malá hlaveň. Aktivoval jsem ostřelovací mód a zaměřil šťopku jablka. Ještě jsem nedokázal udržet ruku v klidu a tak se obraz kymácel ze strany na stranu a občas i nahoru a dolů. Než jsem jablko sestřelil, bylo jako cedník.
„ Na tom si moc nepochutnáte“ poškleboval se Berry, když koule přiletěla blíž „ to už se nehodí ani na mošt. Ale na první pokus je to dobré. Trénujte dál“.
Tak jsem byl zabrán do tréninku, že jsem si nevšiml jak se kolem mě shromažďují čtyři mladší jednorožci. Nakonec se mi podařilo shodit jablko napoprvé. Sebral jsem ho a odklopil helmu.
„ Berry, nemáte náhodou nůž?“ zavtipkoval jsem.
„ Ne, ale vy máte zápěstní ostří“ odpověděl „ tím můžete krájet i skálu“.
Ostří bylo opravdu moc ostré. Rozkrojil jsem jablko.
„ Má ten oblek i struhadlo?“ ucedil jsem do mikrofonu.
„ Ne, nemá. Ale měl bys dávat pozor na to jablko“ řekl Berry „ jinak si ani nekousneš“.
„ Cože?“ podivil jsem se a podíval na jablko.
Půlka chyběla! Rozhlédl jsem se do stran. Nikdo tam nebyl. Když jsem se otočil o sto osmdesát stupňů.
Stál tam asi nejmladší jednorožec a ještě přežvykoval jablko.
Usmál jsem se a podal mu i druhou půlku. Opatrně si ji vzal. Deaktivoval jsem všechny zbraně, protože spouště byly citlivé a nechtěl jsem způsobit rozruch nebo zranění.
„ Nezlobte se na něj“ řekl nejstarší jednorožec, který byl včera v taverně „ je to ještě hříbě“.
„ Já se nezlobím“ řekl jsem „ ale mohl mi to říct, že by chtěl jablko“.
„ Tihle mladíci ještě neumí mluvit, ale rozumí vám“ řekl jednorožec.
„ Máte nějaká jména?“ zeptal jsem se „ abych vás mohl nějak rozlišit“.
„ Nemáme jména“ zavrtěl hlavou „ jen mezi sebou. Ale můžete mi říkat Akorn“.
„ Ale akorn je…“ chtěl jsem namítnout, ale pak jsem zmlknul „ já jsem Logan“.
Ale akorn je také rasa. Starobylá.
„ Ano, vím“ přikývl „ Silwen mi to řekla. Máš nám tu dělat společnost“.
„ No, společnost“ odkašlal jsem si „ spíš ochranku. Za trest“.
„ No, trest“ řekl Akorn „ my jsme potřebovali ochranku, ale lidé nám ji nechtěli poskytnout. Chránili nás jen elfští ochotníci. A teď, když jste vyřídil ty dva lovce, zbývá už jen jeden“.
„ Ale i ten dokáže natropit dost škody“ přikývl jsem „ a to když…“.
„ Logane!“ přerušil mě Berry „ už jsme našli lovce! Je za východním kopcem. Asi se vám to nebude líbit, ale…“.
„ Ale co!“ vykřikl jsem „ nenapínejte mě!“.
„ Má Panzerfaust“ dokončil Berry.
„ Panzerfaust?“ polkl jsem „ kde ji vyhrabal?“.
„ To nevím“ řekl „ ale dobrá zpráva je, že nemá kromě meče žádné jiné zbraně“.
„ Akorne, jděte se schovat“ řekl jsem „ i s ostatními. Tahle věcička není dvakrát bezpečná“.
Přikývl a všichni odběhli za skálu.
Vytáhl jsem z batohu skládací ostřelovací pušku a zmáčkl tlačítko. Začala se rozkládat. A když se složila, tak jsem ihned prozkoumával terén optikou. Našel jsem Panzerfaust, ale lovec nikde. Něco mě napadlo.
Zamířil jsem na spínací tlačítko na hlavici rakety a vystřelil. Celá zbraň vybuchla. Ale po lovci ani vidu, ani slechu.
Běžel jsem k jednorožcům. A kdo tam nebyl…lovec.
„ Berry, proč jste mi o tom neřekl?“ zavrčel jsem.
„ Promiňte, já si musel odskočit“ omlouval se.
Vysunul jsem „drápky“ a zabránil lovci sekat mečem. Bylo to podivné, ale oba břity byly ze stejného materiálu. Takže jsem nemohl meč nijak poškodit.
„ Zase ty“ zachechtal se lovec „ ale co. K čertu s tebou“ a seknul po mě.
„ Logane“ řekl Berry.
„ Teď ne“ zavrčel jsem a blokoval výpady.
„ Logane!“ zařval Berry.
„ CO!“ řekl jsem jedovatě.
„ Můžete použít i břit na levém zápěstí“ řekl nyní s klidem.
„ Aha, díky“ poděkoval jsem a vysunul i druhý břit.
Lovec byl až moc dobrý. Používal jsem všechno: nohy , břity, ramena. Ale nic naplat.
„ Vypal na něj dávku blesku“ radil Berry.
„ Blesk? Tohle umí i vytvářet blesky?“ zeptal jsem se udiveně.
„ Dej dlaně k sobě a trochu je rozevři“ dával mi instrukce „ potom převeď energii do „Lightning“- to je název zbraně“.
Rychle jsem dával instrukce do počítače. Nakonec se mi v rukou objevil kulový blesk.
„ Tak teď si vyber: buď ho omráčíš“ navrhl Berry „ nebo zabiješ. Jsi oprávněn postupovat podle vlastní úvahy“.
„ Omráčit“ řekl jsem „ ať si hezky hnije ve vězení“.
„ Omračovací výboj…nabito…“ oznámil počítač.
Vypálil jsem výboj na lovce. Ten se zhroutil na zem.
„ Logane, vrtulník je na cestě“ oznámil Berry.
Za chvíli přiletěl vrtulník, vyskákali z něho čtyři policisté, naložili lovce a zase odlétli.
„ Taky mě mohli vzít domů“ postěžoval jsme si.
„ Kdepak“ zavrtěla hlavou Silwen „ i když je lovec zatčen, vy máte ještě povinnost“.
Nic jsem neříkal.
„ Ale ovšem můžete rozdělit jablka mladým jednorožcům, aby jste se nenudil“ dodala ještě a odešla.
Zavrtěl jsem hlavou a jal se sestřelování jablek. Mohl jsem je shazovat ručně, ale Akorn mi řekl, že je to pro hříbata zajímavější, když je sestřeluju.
Nakonec jsem jablka sebral, nakrájel a rozdal. Bolela mě ruka od neustálého míření. Když jsem se později podíval zespoda na předloktí, zjistil jsem, že tam je sečná rána až do krve. No co, jen škrábnutí.
Než skončil den, dokázal jsem sestřelit na první pokus šišku na půl kilometrovou vzdálenost. Když už jsem nevěděl, co roupama dělat, pokusil jsem se žonglovat se třemi kameny. Ty kameny byly magické a nevyzpytatelné. Dělaly různé kličky a vyhýbaly se mi. A padaly na helmu. Nakonec jsem jeden vyhodil, ale on se mi vrátil!
„ Detektive, jste propuštěn“ řekla mi Silwen, když jsem odcházel z pastviny „ a tím myslím úplně“ a když šla zpět k Akornovi, podívala se na mě a řekla: „Díky“.
Potom odešla.
Rozhodl jsem se, že sem už nikdy nevkročím. Třeba už bych nemusel být přijat. A stejně mě počítač varoval, že tohle je území, na které nesmím vstoupit. Bůh ví, co by se mi stalo.
Večer jsem šel rovnou do postele. Pro dnešek toho bylo dost.
„ Jak se ti líbilo u jednorožců?“ zeptala se mě Ivone, která vyjímečně seděla na židli.
„ Bylo to celkem…příjemné. Hlavně ta hříbata,“ přiznal jsem „ akorát ta Silwen mě trochu trápí. Je taková…odtažitá“.
„ Já vím proč“ řekla znenadání „ ale musíš si to vypátrat sám. Tohle je osobní věc. A až na to příjdeš, vysvětlím ti to“.
„ No jasně“ řekl jsem „ od čeho jsou detektivové…“.
Ten večer se mi zdálo, že se procházím v lese. Byl hustý, temný a nemohl jsem najít východ. Nakonec jsem se propadl do nějaké jeskyně…
3. den
Na ty sny už si začínám pomalu zvykat, takže už mě tak neděsí. Bylo půl sedmé. Proč tak brzy jsem se vzbudil? Už se mi nechtělo dál spát a tak jsem se převlékl a šel se projít. Šel jsem k jezeru „ Modrá laguna“. Název byl docela přiléhající. Bylo křišťálově čisté.
Ani jsem si nevzal ochranný oblek, ale obyčejný „hacafrak“. Ten mi teď vlál kvůli středně silnému větru.
„ To už jsi vzhůru?“ zeptala se mě Ivone.
„ Vypadá to tak“ usmál jsem se „ nějak už jsem nemohl usnout. Jsi tu často?“.
„ Ano“ přikývla a zatvářila se smutně „ připomíná mi to můj domov“.
„ To je to tak podobné?“ zeptal jsem se „ jak vypadal?“.
„ Promiň, ale nechci o tom mluvit“ zavrtěla hlavou.
„ Ale je tu nádherně, co?“ snažil jsem se zamluvit téma „ ideální místo pro volnou chvíli“.
„ Tohle nejsou prázdniny“ řekla Ivone „ tady jde o něco víc. A ty do toho patříš…“.
„ Ne, nepatřím“ nesouhlasil jsem „ to, co se tu děje, není sice normální, ale se mnou to nemá nic společného“.
„ Jak myslíš“ pokrčila rameny.
„ Promiň, ale musím vrátit oblek“ řekl jsem a šel na stanici.
„ V pořádku, jen na sebe dávej pozor“ řekla ještě.
„ Bezva, vypadá jako nový“ řekl potěšeně technik ( díru jsem raději zalepil vteřinovým lepidlem, takže byla téměř nezjistitelná) „ jak se osvědčil?“.
„ Výborně“ řekl jsem „ nemůžu si stěžovat“.
„ Váš starý oblek jsem vylepšil, takže je podobný jako ten nový model. Jen nemá „jehlicomet“ a Lightning. Ale má zápěstní ostří stejné kvality“.
Poděkoval jsem a vzal si svůj starý oblek.
„ Silwen s vámi byla spokojena“ řekl mi Arlor, když jsem k němu přišel „ dobrá práce. Všichni si teď odsedí padesátiletý trest“.
„ To se mi zdá spravedlivé“ přikývl jsem.
„ Mohli dostat doživotí“ řekl Arlor „ tak se na to podívejte: 3 zabití elfové, 4 trpaslíci, 5 jednorožců a jeden zničený obrněný transportér. Co by jste na to řekl?“.
„ Za to bych jim dal nejmíň trest smrti“ zamračil jsem se.
„ Bohužel, nedostali ho“ pokrčil rameny „ ale to je jedno. Na vaše konto posíláme 2.000 kreditů za dopadení lovců a dalších 500 za ochranné služby“.
„ Díky, kredity se vždy hodí“ přikývl jsem.
„ A než odejdete“ řekl ještě jakoby mimochodem „ v šest buďte v taverně“.
„ Proč? Bude zase nějaká bitka?“ zeptal jsem se.
„ Ne, kdepak“ zavrtěl hlavou „ Silwen si s vámi chce promluvit“.
„ Silwen? Proč?“ podivil jsem se.
„ Uvidíte…“ usmál se a začal vypisovat formuláře „ a teď prosím jděte, mám moc práce“.
Vyšel jsem z kanceláře a šel zpět k jezeru. Ivone tam už ale nebyla. Kam se mohla podít? Oblékl jsem si ochranný oblek a rozhodl se, že si trochu zaplavu. Jen co jsem vlezl do vody, počítač mi automaticky uzamkl helmu a vpustil do ní kyslík. Určitě jde o bezpečnostní opatření, kdybych někam spadl. Myslím do tekutiny.
Vesele jsem si plaval a obdivoval krásy pod vodou. Barevné ryby, různé útesy a bělostné kameny. Počítač mi ale dal jen deset minut. Na víc oblek nebyl stavěný. Když v tom jsem něco uviděl. Bylo to podivné, ale bylo to něco, co bych raději neobjevil.
Ano, byla to lidská kostra. Byla ještě oblečena v dlouhé kutně. Podivné. A měla podivný amulet kolem krku. Byla to jen půlka. Text na něm byl nečitelný. Vyplaval jsem na hladinu a běžel na oddělení vražd. Přijeli potápěči, vyzvedli ostatky a odvezli ji na patologii. Zpráva by měla být zítra. Jsem na to docela zvědavý.
A co čert nechtěl, na další vycházce tohoto dne jsem se dostal k lesu. Raději jsem to vzal kolem lesa. Sny bývají podivné a občas je to naopak. A opak byl pravdou. Propadl jsem se. Ne v lese. Ale vedle lesa a to na solidní půdě.
„ Větší fraktura zjištěna“ oznámil počítač a z reproduktoru se ozvalo ostré zapískání „ vyhledejte lékařskou pomoc“.
Odnesla to paže. Skoro jsem s ní nemohl hnout. Argon se bude divit, co jsem vyváděl na svém volnu.
„ Berry, Berry!“ volal jsme do mikrofonu „ jste tam?“.
„ Co se děje?“ ozval se.
„ Spadl jsem do nějaké šachty vedle lesa“ oznámil jsem suše „ a mám asi zlomenou ruku“.
„ To není dobré“ řekl Berry „ jsi v zapomenutých dolech. Jdi pořád rovně. Tam bude východ“.
Poslech jsem ho a šel jediným možným směrem. Najednou se mi zase propadla zem pod nohama. A zase jsme padal.
Probral jsem se po chvilce. Byl jsem zpola zavalen kamením a sutí. Počítač zjistil několik menších zlomenin, otoků a pohmožděnin. A ještě nefunguje štít, který se aktivoval při pádu.
„Logane! Logane!“ ozývalo se ze sluchátek „ Logane, sakra, chlape! Jste tam? Co se stalo?“.
„ Propadl jsem se o patro níž“ řekl jsem „ mám hodně zranění a jsem zavalený“.
„ To bude v pořádku“ uklidňoval mě Berry „ máme vaši polohu. Do půl hodiny tam budeme. Neusínejte!“.
„ To se vám lehce říká…neusínejte“ řekl jsem.
Točila se mi hlava.
„ Ne! Nedělejte to!“ řval Berry a asi něco aktivoval, protože se mi uzavřela helma a zaplnila se kyslíkem. Aspoň se neudusím.
Probral jsem se až v nemocnici. Našli mě asi po půl hodině. Byl u mě doktor a kontroloval přístroje.
„ Á, pacient se vzbudil“ řekl „ jak vám je“.
„ Docela dobře, díky“ řekl jsem „ jak vypadají moje zranění?“.
„ Zranění? Měl jste jen silně pohmožděnou ruku“ vysvětlil „ vás počítač hlásil frakturu, ale byl při tom pádu poškozený. Vás zachránil, ale sám se poškodil“.
„ Takže tamto byla jen falešná zranění?“ zeptal jsem se.
„ Ano, naštěstí byla“ přikývl „ už jsme to ale vyladili. Takže teď už by měl být v pořádku“.
„ Kdo je tady vůbec ten nemocný?“ zeptal jsem se „ já nebo můj oblek?“.
„ Oblek“ zasmál se lékař „ vy už můžete vstát“.
„ Prosím vás, kolik je hodin?“ zeptal jsem se.
„ Pět hodin a deset minut“ řekl mi.
Převlékl jsem se a šel si pro oblek. Technik mi ho pomohl obléknout. Šlo to jen z poloviny. Pohmožděnou ruku jsem nemohl dostat do rukávu.
Do taverny jsem se dostal až po šesté. Berry na mě čekal před barem.
„ Jak vám je?“ zeptal se mě.
„ Celkem dobře“ odpověděl jsem „ jen mě bolí rameno“.
„ Tak to dopadlo ještě dobře“ přikývl „ pojďte se mnou“.
„ Kam?“ zeptal jsem se.
„ Za Silwen“ odpověděl.
Potom jsme odešli k onomu rohu, kde jsem viděl Silwen předevčírem.
V rohu byl stůl a židle. A vedle stolu stála Silwen.
„ Nechám vás o samotě“ řekl Berry a odešel k baru.
„ Ale…“ protestoval jsem.
„ Detektive“ ozvala se Silwen „ je mi líto, že jsem se k vám chovala tak chladně a odmítavě. Ale mám pro to své důvody“.
„ A jaké jsou, jestli se můžu zeptat“ řekl jsem.
„ Proto jsem vás pozvala“ řekla „ chovám se tak, protože mi lidé ublížili, když jsem byla ještě hříbě. Odmítali mě všude, kam jsem vkročila, dokonce mi vyhrožovali zabitím a párkrát mě i zbili. Nakonec jsem propašovala nevědomky nějaké svinstvo. Myslím tím drogy. Jednu kapsli mi zamotali do hřívy. Potom mě chytila policie. A odnesla jsem to já“.
„ To mě opravdu mrzí“ přikývl jsem.
„ Když jste nás včera ochránil, bylo mi hned jasné, že jste jiný než ostatní. Víte, já věděla, že se bude chtít ten lovec pomstít. Proto jsem po vás chtěla, aby jste nám dělal ochranku“.
„ Ale proč ses mě nezeptala rovnou?“ zeptal jsem se.
„ Protože jsem se bála, že odmítnete“ zavrtěla hlavou.
„ Za těchto okolností bych neodmítl“ odpověděl jsem „ ochranné služby patří do práce detektiva“.
Za chvilku přišel Berry.
„ Tak co? Už jste si vše vysvětlili?“ zeptal se.
Přikývl jsem.
„ To je dobře“ řekl Berry „ ještě vás chvíli nechám o samotě“ a zase odešel.
Po zbytek večera už byl jen příjemný rozhovor.
Silwen mi vysvětlila, že ten náhrobek je ochranný sloup k zastrašení nezvaných návštěvníků. Normálně je neškodný.
Ale o Temných týdnech je mnohým osudný. Také mi poradila, abych si promluvil s duchy zemřelých. Musím mít medailon, který je naneštěstí rozlomen na dva kusy. Akorn má jen jednu půlku.
Jde o část ochranného medailonu, který nosil starý ochránce jednorožců. Jednou byl zabit a přívěsek zlomen na dvě části. Akorn byl jeho přítel a všude s ním chodil. Když došlo k zabití ochránce, Akorn si vzal odštěpek přívěsku.
„ Nevypadal náhodou takhle?“ ukázal jsme jí medailon.
„ Tomu nevěřím“ řekla nevěřícně „ to nemůže být pravda. Vy jste ho našel! Ale kde?“.
Řekl jsem jí to.
„ Akorn musí být někde poblíž“ řekla Silwen „ pojďte, musíme ho hned najít“.
Akrona jsme našli, jak stojí u stolu mezi třemi nekromanty. Bavili se mezi sebou, jako kdyby to byli nejlepší přátelé. Asi taky byli. Nekromanté a jednorožci jsou dlouhověcí.
Zrovna vzpomínali na staré časy.
„ Akorne“ řekla Silwen „ promiň, že ruším, ale je to důležité“.
Nekromanté si mě nedůvěřivě prohlíželi.
„ To je v pořádku“ uklidnil je Akorn „ je to přítel“.
Nekromanté kývli na pozdrav a potom si mě už nevšímali.
„ Logane, co vás sem přivádí?“ zeptal se Akorn.
Řekl jsem mu o medailonu.
Byl chvíli zticha.
„ To je velmi podivné“ zavrtěl hlavou „ víte co jste našel? Pozůstatky ochránce jednorožců! Je to ale divné, že jste je našel zrovna vy a na tak podivném místě. Prý se ukazují jen někdy a někomu. A ten talisman…mám jeho druhou půlku. Dám vám ji“.
Sehnul se hlavou pod stůl a když se znovu vzpřímil, držel v hubě druhou půlku talismanu. Položil ji na stůl.
„ Přiložte druhou část“ řekl potom.
Vytáhl jsem druhou část a přiložil k té první. Talisman se spojil! Jako když se slijí dohromady dvě vody.
„ Nyní jděte na hřbitov“ řekl nakonec „ tam jsou odpovědi na vaše otázky“.
Poděkoval jsem a šel na hřbitov.
„ Berry, jdu na hřbitov“ řekl jsme do mikrofonu.
„ Jo, dobře“ řekl z polospánku „ ale k snídani si dám palačinky, mami“.
„ BERRY!“ zařval jsem na něho.
„ Já nespim“ procitl najednou.
„ Víte co jste to říkal?“ zeptal jsem se ho.
„ Ne, co?“ odpověděl.
Zopakoval jsem mu to.
Ze sluchátka se ozvalo jen odkašlání.
„ A co tam chcete dělat?“ zeptal se.
„ No, ještě nevím“ odpověděl jsem „ uvidím. Buďte v kontaktu. Kdyby se něco stalo…“
„ Jasně“ řekl.
„ Jo. A Berry…“ dodal jsem.
„ Ano?“
„ Zítra vás zvu na palačinky“ zachechtal jsem se.
Bylo krátce před půlnocí, když jsem dorazil k hřbitovu. Ostraha mě napřed nechtěla pustit, ale když jsem ukázal odznak, pustila mě. Dokonce mi prozradila, že zase bylo slyšet lámání náhrobních desek. Na jednorožčích hřbitovech.
Běžel jsem tam a vzal do ruky amulet.
„ Nyní jste oprávněn vkročit do zakázané zóny“ oznámil počítač.
„ Jak jste se tam proboha dostal?“ zeptal se Berry „ nikdo tam nesmí“.
„ To vám vysvětlím později“ řekl jsem.
Chvilku jsem se procházel po hřbitově. Najednou jsem zahlédl průsvitnou postavu a naznačovala, abych šel za ní.
Po chvilce mě dovedla k větší mohyle. A zmizela. Začal jsem zkoumat dveře. Kéž bych měl C4. Uvažoval jsem, že bych se po ní šel zeptat na stanici. Nešly otevřít. Po pěti neúspěchách jsem to vzdal. Když jsem chytal další dech, dveře se rozlétly.
Zrovna, když jsem stál za nima. Praštili mě do čela. Ze dveří vykoukl upír-lich.
„ Kdopak klepal?“ zeptal se.
„ To byl jen větříček“ utrousil jsem, když se mi povedlo vstát.
„ Aha, nějaký vtipálek“ zavrčel „ co tady chceš? Kdo ruší slavného vykradače hrobek?“.
„ Já si hned myslel, že upír na jednorožčím hřbitově nedělá dobrotu“ řekl jsem „ jsi zatčen!“.
„ Strážce pořádku, jo?“ zachechtal se.
„ Né, nabízím vysavače“ odsekl jsem.
„ Konečně někdo, kdo rozumí ironii“ zašklebil se „ jsem Errand. A jsem úplně šílený!“.
„ Už vím, co ti dám pod stromeček“ zavrčel jsem „ svěrací kazajku a vypolstrovanou celu“.
„ Začínáš se mi líbit“ řekl „ dlouho jsem se tak nebavil. Ale teď konec“.
Doufám, že to není konečná.
„ A teď, detektive, si dáme“ zachechtal se „ Kámen, nůžky, papír“.
Teď jsem zíral jako puk. Kámen, nůžky papír? Ten je fakt šílený! Budu hrát tuhle pravěkou hru s upírem!
„ Berry, slyšel jste to?“ zeptal jsem se chabě.
„ Dokonce i viděl…“ ozval se šokovaný hlas „ to jsem ještě neviděl…upír a chce s vámi hrát dětskou hru“.
„ Co navrhujete?“ zeptal jsem se.
„ Vyhrajte“ zněla odpověď.
„ Moc vám děkuju“ řekl jsem rozladěně.
„Dám ti návrh“ řekl upír „ vyhraješ a já odejdu. Prohraješ a tvoje duše bude vyrvána z těla a poslána do pekel“.
„ A když bude remíza?“ zeptal jsem se.
„ Tak budou piškvorky“ uchechtl se.
„ No perfektní“ zahartusil jsem „ jsem na hřbitově, a hraju dětskou hru o svoji duši…“.
„ Připrav se…“ řekl a dali jsme k sobě pěsti.
„ Jabka, hrušky, broskve!“ zařval a oba jsme dali „papír“.
„ Cože?“ podezíral jsem ho „ co to meleš?“.
„ Vyhrál jsem“ bránil se upír.
„ Podváděls!“ podezíral jsem ho.
„ Dobře…ještě jednou“ připustil „ kámen , nůžky, papír!“.
Zase nerozhodně.
„ Kolik je hodin?“ zeptal se.
Podíval jsem se na hodinky a pak mi to došlo.
Ještě jsem ho zastihl, jak mění papír na kámen, protože jsem měl nůžky.
„ Podvodníku!“ řekl jsem „ přistihl jsme tě!“.
„ Naposled“ řekl Errand .
Naposledy jsem vyhrál.
„ Grrr! Tohle se mi ještě nestalo!“ chytal se za hlavu „ dobře, vyhrál jsi! Sbohem!“.
A zmizel.
Oddychl jsem si.
„ Berry, viděl jste to?“ zeptal jsem se.
„ Díky kameře ano“ odpověděl „ to bylo těsně. Gratuluji“.
„ Díky“ oddychl jsem si podruhé.
Ostraze hřbitova jsem sdělil, že už by neměli mít problémy.
Napřed se mě ptali, kdo byl pachatel. Neuvěřili by mi. A ani to, že se nedal chytit. Kdo by taky uvěřil, že upír odešel jen proto, že prohrál dětskou hru.
Rovnou jsem potom šel do postele.
Večer se mi zdál sen, jak pozvolna prolétávám podzemními chodbami zapomenutého dolu. Dál už nic nebylo.
