V životě jsem poznal mnoho manželských párů, ale o jediném z nich bych mohl s jistotou říci, že je opravdu šťastný. Byli to manželé Lytonovi. V době, kdy jsem je poznal, žili spolu let v harmonickém svazku, plném lásky, pohody a pochopení.
****
A že toho pochopení bylo někdy potřeba, alespoň pro pana Lytona. On byl totiž sběratelem lustrů. Byl jimi přímo posedlý a jejich byt byl přecpán nejrůznějšími druhy lustrů od sklepa až po půdu.
Jako jejich dlouholetý přítel jsem k nim byl často zván a proto si velice dobře vzpomínám na chodby a místnosti přecpané lustry, některými zavěšenými, jinými povalujícími se ještě v obalech a bednách, ve kterých byly koupeny, na zemi.
Nejvíce jich měli v obýváku. To byla chlouba pana Lytona. Obývák měl velice vysoký strop a díky tomu se tam vešly obrovské drahocenné lustry z českého křišťálu, kterých si pan Lyon zvlášť cenil. Tam byla soustředěna největší část sbírky, visel tam miniaturní lustr malajský, čínský a japonský lustr s bohatými kresbami po stěnách, několikastupňové lustry benátské, mosazné lustry stojaté i visuté s rokokovými ornamenty, podélné závěsné lustry z anglických kaváren, keramický francouzský lustr, Gočárův lustr kubistický, prastaré zrezlé lustry odkudsi z Kyjeva, ještě s mohutnými otvory pro pochodně, švédské lustry z černého skla, kruhovité lustry ze Zanzibaru, a nakonec, umístěný nad velikým krbem v rohu i prapodivný lustr indický, složený vlastně ze čtyř velikých, ostrých háků ze šedého kovu, připojených k dlouhé tyči, za kterou byl připevněn ke stropu.
Dříve prý, jak mi pan Lyton jednou důvěrně sdělil, se prý na ty háky prý nabodly svíce a zapálily. Jelikož však nyní lustr nesloužil svému původnímu účelu, ale jako výstavní exponát, byly háky holé.
Pod ním, blízko krbu, ze kterého sálalo příjemné teplo, jsem strávil s manžely Lytonovými mnohé hodiny a mohu říci, že tak dobře jako s nimi, jsem si od té doby ještě s nikým nepopovídal. Oba byli velice dobrými společníky a milými přáteli a posedět s nimi byla opravdu radost. Většinou jsme hovořili – jak jinak – o lustrech. Ale nebylo to nic nezáživného, jak by jste si možná mohli myslet.
Pan Lyton byl znalec a své sběratelské vášni věnoval skutečně vše. Spolu se svou ženou, která jeho zájem sdílela, cestovali všude možně po světě a sháněli nové přírůstky do své sbírky. Přitom zažili mnoho zajímavých a dobrodružných příhod. To jen utvrdilo jejich láskyplný a shovívavý vztah, o kterém jsem psal již na začátku.
Byla opravdu radost je pozorovat na našich setkáních, s jakou ohleduplností a jemností se k sobě chovají a jak se s velkou chutí navzájem doplňují, když mi třeba líčili svůj pokus o získání ojedinělého lustru z lidské lebky z chýše šamana v amazonském pralese a následný úprk před rozzuřenými indiány. Byl to vskutku příkladný manželský pár, pokud vím, nikdy se spolu nehádali, vždy se dokázali domluvit a porozumět si.
Možná za to mohla i jejich zvláštní oddělenost od okolního světa. Nechodili na žádné návštěvy, já byl vlastně jejich jediným stálým přítelem, věnovali se plně jen své zálibě a jeden druhému.
Avšak při mé předposlední návštěvě jsem na nich postřehl jakousi změnu. Snažili se ji zakrýt, to však přispělo pouze k jejímu většímu zvýraznění. Nemluvili již tolik o lustrech, ba nemluvili skoro vůbec, vypadali jaksi podivně skleslí a tak jsem odtud velice brzy odešel.
Pak už jsem je navštívil jen jednou. Přišel jsem, otevřel dveře a vstoupil do chodby, kde mě překvapil neobyčejný nepořádek. Válely se tam kusy rozbitých lustrů, barevné střepy a řetízky promíchané v jeden veliký zmatek. Chvíli jsem na to udiveně zíral a pak jsem v předtuše čehosi hrozného vyrazil do obýváku.
Tam jsem nalezl jen pana Lytona. Seděl bez pohybu v křesle u krbu, hlavu v dlaních a nehýbal se. Jinak tam bylo vše v naprostém pořádku, vypadalo to, že obýváku se spoušť vyhnula. Jakmile mě pan Lyton zaslechl, zvedl hlavu a upřel na mě své kalné a opuchlé oči. Až mě od tím pohledem zamrazilo.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho. „Kde je vaše žena?“ Mávl rukou do prázdna. „Chtěla jít pryč.“ řekl jaksi tiše a neurčitě. „Říkala, že už mě má dost a všech těch mých hloupých lustrů.“ Nevěřícně jsem na něj vytřeštil oči.
„To že říkala? Vždyť přeci měla lustry ráda, tolikrát jsme o nich mluvili.“
Lyton apaticky pokýval hlavou.
„Já si to také myslel. Ale řekla mi, že se jí hnusí. Že už jí nebaví se pořád kvůli nim přetvařovat. Že prý se zajímám jen o ně a jí zanedbávám. Spoustu jich rozbila.“
Pořád jsem tomu ještě nemohl uvěřit. „Ale co vaše společné cesty? Co všechny ty peníze, které jste do toho vložili?“ zeptal jsem se ho.
„Taky jsem se jí na to ptal. Říkala, že se mnou jezdila jen proto, že čekala, že se toho nabažím a nechám toho. Že mi jich bude stačit pár. Ale prý se spletla. Prý mi nestačí, to co mám, musím jich mít pořád víc a víc. A tak prý ode mne odejde.“
„A neříkala alespoň, kam jde?“ zeptal jsem se.
V tu chvíli mu z očí zmizela omámená mázdra a on prudce zakroutil hlavou.
„Nakonec nešla nikam. Myslíte že bych jí nechal odejít jen tak a žil tu dál sám jen se svými sbírkami? To ne. To tedy ne!“ Lyton vstal a prudce došel ke krbu. Nechápavě jsem se na něj zadíval.
„Kde je tedy vaše paní?“ zeptal jsem se rozpačitě. Na rtech se mu objevil úsměv. Zvedl ruku, ukázal směr a řekl:
„Támhle je, jen se podívejte. Támhle je má paní.“
S hrůzou jsem vzhlédl ke stropu a až se mi rozdrkotaly zuby, když jsem spatřil vytřeštěný obličej paní Lytonové visící strnule nad námi, nabodnuté na ostnech indického lustru.
