O pár metrů dále jsem spadl do nastražené jámy. Vymkl jsem si kotník.
„ Já bych se na to…“ nadával jsem.
„ To nic není“ řekl jednorožec „ do zítra to bude v pořádku. Ještě možná dnes, ale pokud chceš být v úplném pořádku, tak až zítra“.
Takže jsem rozbili tábor. Opřel jsem se jednorožci o rameno a chvilku si s ním povídal.
„ Opravdu se chováš jako zamilované hříbě“ ozvalo se nad mojí hlavou.
Byl to Malakai, kdo jiný. A usadil se jednorožci na čumáku.
„ Jdi odtud“ varoval jsem Malakaie „ už mě začínáš doopravdy štvát. Co kdyby přestal pracovat ten ochranný amulet? Víš, co by se potom stalo…nebo ne?“ a ďábelsky se na něho podíval.
„ Už jsem pryč“ řekl Malakai a odlétl.
Po zbytek dne už neměl žádné námitky a tak jsem mohl nerušeně odpočívat u jednorožce.
Ráno už bylo vše v pořádku a tak k poledni jsme dorazili ke Stone Hengi. V oltáři byla zabodnuta smolně černá hůl.
„ Tak dobře“ řekl jsem „ teď půjdu a tu hůl vytáhnu. A snad bude klid“.
Neudělal jsem ani krok a už se u hole objevil Skelet. Samozřejmě s hordou přisluhovačů.
„ Tak tebe bych tu opravdu nečekal“ řekl jsem.
„ Vyvoleného těžko“ zachechtal se „ a já jsem ten Vyvolený“.
„ Nanejvýš tak Vyvalený“ odsekl jsem „ Skelet Vyvalený…to sedí“.
Z řad Skeleta se začal ozývat tlumený smích.
„ TICHO!“ zařval Skelet „ jsem tady jen na záskok. Chtěl jsem ti jen někoho představit. A pokud ho porazíš, budeš moci zničit i tuhle hůl“.
„ Kdepak je ten dotyčný?“ zeptal jsem se.
„ Už jsi se setkal s černým jednorožcem“ řekl Skelet škodolibě „ ale tohle je něco úplně jiného. S tímhle už si tak snadno neporadíš“.
Ale ne. Už je to tu zase. Copak on si nedá pokoj. Už mě to začíná nudit. Dvakrát nepřátelský jednorožec a potřetí to už je doopravdy nuda.
Skelet rozlomil nějakou pečeť a něco pronesl. Před ním se objevilo něco černého, které bylo zahaleno mlhou.
„ Představuji vám…“ řekl Skelet „ temného jednorožce. Je to jako vyvolat samotného démona.Vlastně to je takový démon “ a zmizel.
Temný jednorožec je padlý jednorožec, ale někdo ho uvěznil v jiné sféře. Teď byl znovu vyvolán a byl doopravdy naštvaný. Vztek v sobě nese pořád a chce se co nejdříve pomstít.
Vypadal tak, že tělo bylo normální, ale černé a hříva a ohon byly tvořeny ze stínů. V očích se mu mihotaly zelené plamínky. Jakmile mne spatřil, hlasitě zaržál a ihned byl u mne. Ani jsem se nestačil z toho šoku vzpamatovat a už mě čekaly další perné chvilky. Jednorožec se vzepjal a předními kopyty mě pořádně kopl do hrudníku.
Potom znovu a znovu. Nakonec mě pořádnou ranou odkopl až k lesu, téměř ke srázu ( zapomněl jsme podotknout, že u Stone Henge byl útes). Chvíli jsem se nemohl ani hnout. A jednorožec se přibližoval.
„ Nech ho být!“ řekl zlatý jednorožec a stoupl si přede mne.
„ Zlatý jednorožec? A chrání člověka?“ podivil se temný jednorožec.
„ Je to můj přítel“ odpověděl zlatý jednorožec.
„ Počkat, ty umíš mluvit?“ zeptal jsem se temného jednorožce.
„ Jistěže“ přikývl „ do jiné sféry mě uvěznili druidové. Takže ty jsi taky druid, to cítím. Proto zemřeš“.
„ Na to nemáš právo“ odporoval můj jednorožec „ tenhle druid nám pomáhá…neubližuje nám“.
„ Druid jako druid“ odfrkl temný jednorožec „ a ty ustup, zlatý jednorožče“.
„ To neudělám“ řekl jednorožec.
Temného jednorožce to očividně udivilo.
„ Já tě varuji“ řekl „ jdi z cesty“
„ Já tebe taky varuji“ řekl zlatý jednorožec, sklopil uši a namířil rohem na temného jednorožce „ neublížíš mu. Ani netušíš, kolik toho pro mě udělal. A je to pravý druid, který mě nenechal na holičkách, když mi bylo nejhůře. Prostě mu neublížíš“.
„ Vypadáš, že to myslíš vážně“ zavrtěl hlavou temný jednorožec „ opravdu to dělám nerad, ale budu vás muset zabít oba“.
„ Kdo ti řekl, že nás musíš zabít? Když už někoho chceš zabít, tak mě“ ozval jsem se a vstával ze země „ zlatému jednorožci neubližuj“.
„ Co se to stalo za těch posledních pár století?“ řekl nevěřícně temný jednorožec
„ Nic se nestalo“ řekl jsem a třel si pohmožděné rameno „ to je tím, že jsem tu zrovna já. Ostatní by tě už dávno zabili“.
„ To je jedno“ řekl temný jednorožec „ druid jako druid“.
Vzpomněl jsem si na kouzlo „ Zóna ochromení“, které dokáže odhalit místa, která částečně ochromí oběť. Samozřejmě angalijské kouzlo. Soustředil jsem se a invokoval kouzlo. Najednou jsem viděl vše rudě a jen zóny byly bílé. Když jsem se podíval na mého jednorožce, neměl žádnou. Podivné.
Ihned jsem invokoval „ Ochromující úder“ , který je součástí předešlého kouzla. Připravil jsem se k úderu. Zóna byla někde u ramena. Vedlejší účinek byla vysoká rychlost a reflexy.
Hned jsem zaútočil. Když mi scházel zlomek vteřiny do úderu a byl si jist zásahem, zavřel jsem oči. Rána odhodila jednorožce asi půl metru dozadu. Potom zůstal ležet. Abych řekl pravdu, mrzelo mě, co jsem zrovna udělal.
Pomalu jsem k němu přišel a klekl si u jeho hlavy.
„ Proč se nemůžu hnout? Co jsi to udělal?“ zeptal se mě jednorožec
„ Věř mi, že jsem to udělal nerad“ řekl jsem.
„Cože?“ podivil se.
„ Já ti nechtěl ublížit. Ty jsi nám chtěl ublížit“.
„ Opravdu? Ale…“
„ Ale co?“ řekl jsem „ jsem druid. Mám ochraňovat zvířata před utrpením. Nevím, jak ti ublížili stínoví druidové, ale já nejsem jedním z nich. Pochopíš to už?“.
Jednorožec byl celkem v rozpacích.
„ Jinak bych ti opravdu neublížil“ řekl jsem a položil mu dlaň na čumák.
„ Nevím proč, ale nějak cítím, že mluvíš pravdu“ odpověděl jednorožec „ proč vůbec máš dlaň na mém čumáku?“.
„ A, promiň“ omluvil jsem se „ to občas dělám. I z nepozornosti“.
„ Překvapilo mne, když jsi říkal, že tebe můžu zabít, ale abych zlatému jednorožci neubližoval. Proč?“ zeptal se jednorožec.
„ Protože jsme přátelé“ řekl jsem.
„ Přátelé“ zopakoval jednorožec „ tohle slovo už jsem neslyšel věky“.
„ Ale nevidím důvod, proč bychom nemohli být i my přátelé“ navrhl jsem „ vidím, že nejsi zlý. Způsobil to někdo jiný, že jsi takový, jaký jsi“.
„ Málem jsem tě zabil…a ty mi odpouštíš?“ řekl užaslý jednorožec „ neuvěřitelné“.
„ Už se můžeš postavit“ řekl jsem a ustoupil.
Jednorožec se postavil a rozhlížel se. Sám jsem byl zvědavý, jestli jsem ho přesvědčil, nebo ne.
„ Překvapil jsi mne, druide“ řekl nakonec temný jednorožec „ už to, že jsi mne nezabil, hovoří téměř za vše. Ale tvým přítelem být nemůžu. I když jsi mi odpustil, já sobě ne“.
„ Ne, sobě si odpustit můžeš. Nikdy není pozdě“ zavrtěl jsem hlavou.
Mezitím se u mě objevila Epona.
„ Druid má pravdu“ řekla jednorožci „ nikdy není pozdě. Můžu tě vzít na místo, kde ti nikdo nezradí a ani neublíží. Jmenuje se to Věčné pastviny“.
„ Opravdu? Mohl bych?“ zeptal se překvapeně jednorožec.
Epona přikývla.
„Díky, že jsi mi dal druhou šanci žít“ řekl mi temný jednorožec a potom se otočil na zlatého jednorožce : „ Máš pravdu. Byla by škoda zabít takového druida, kterého máš za přítele“.
„ Já si to nemyslím“ řekl zlatý jednorožec „ já to vím“.
Epona zmizela i se temným jednorožcem.
Oddychl jsem si. Mohlo to skončit o hodně hůř.
„ Jsi v pořádku?“ zeptal se mne zlatý jednorožec „ ukaž mi to rameno“.
„ Jsem v pořádku, opravdu“ řekl jsem.
„ Sundej si ten náramenní chránič“ přikázal mi.
„ No…dobře“ řekl jsem udiveně ( ale co, sice je to jednorožec, ale ženská taky. Takže mě celkem nic nepřekvapilo).
„ Máš pořádně pohmožděné rameno a hrudník“ řekl jednorožec „ máš nárok na odpočinek. Mohli by jsme si odpočinout, nemyslíš?“.
„ Máš pravdu“ přikývl jsem „ byl to perný den“.
Zatím jsem nechal hůl holí a lehl si k jednorožci a opřel se o jeho rameno.
„ Já myslím, že zlo je jen abstrakce“ řekl jsem.
„ Proč myslíš?“ zeptal se jednorožec.
„ Tím jsem chtěl říct, že zlo není zlem, ale je v něm něco jiného“ zavrtěl jsem hlavou.
„ Nevím, jestli jsem to pochopila správně, ale co tím myslíš?“ zeptal se jednorožec.
„ Temný jednorožec se zdál, že je zlý. Ale nakonec nebyl. A v Angale jsem se setkal s lichy a jim podobným. Jsou to obyčejní lidé. Takže si myslím, že si jen zvolili špatnou cestu. Fyzicky zlo neexistuje“ odpověděl jsem.
„ Něco na tom bude“ přikývl jednorožec „ a když už jsme u toho…chtěla bych ti něco…říct“.
„ Klidně se ptej“ odpověděl jsem.
„ Jen jsem chtěla podotknout, že když jsem zraněná, tak se nemusíš hned tak plašit. Vím, že je to pro tebe nepříjemné, ale já už jsem na to zvyklá. A za chvilku to zranění stejně zmizí. Vážím si toho, že si o mě děláš starost. Ale už jsem dospělá a dokázala bych si poradit i bez tebe“ řekl jednorožec.
Mlčky jsem přikývl a pohladil jednorožce po čumáku.
„ Já vím“ přikývl jsem „ já vím“.
„ Nechtěla jsem ti nějak ukřivdit“ olízl mi hřbet dlaně jednorožec.
***************************************************************************
Když jsem si odpočinul, šel jsem k holi. Byla smolně černá a vydávala praskavé zvuky. Po vytažení z oltáře temně zabzučela. Co to může být?
Najednou se hůl začala zmítat a omotala se mi kolem ruky! Ani po několika pokusech se mi nepodařilo jí zbavit. Vypadalo to, že hole obsahovala zaklínadlo teleportu. Ale otázka je kam.
Dostal jsem pořádný statický výboj a ztratil vědomí.
Probral jsem se na zemi. Studené a kamenité.
„ Co tady ještě děláš?“ zeptal se někdo, kdo stál nade mnou.
„ Kde to?“ zamumlal jsem.
„ Před chvilkou jsi zmizel s pegasem a malým skřítkem“ odpověděl hlas „ a znovu ses tu objevil“.
„ Ale ne“ chytl jsem se za hlavu „ ne znovu Angalu!“.
Stálo nade mnou asi pět nekromancerů a tři čarodějky.
„ Zase ty? Už jsme tě hledali“ řekl mi lich „ vůbec jsme tě nemohli najít. A kde je pegas a ten skrček?“.
„ Nevim“ pokrčil jsem rameny „ já asi omdlel“.
„ No nic. Ještě si spolu promluvíme“ řekl lich a odešel.
„ Měl jsi štěstí“ řekla Tarsy „ nepřišli na to“.
„ Tys jim to neřekla?“ zeptal jsem se.
„ Ne, proč bych měla?“ řekla Tarsy „ nebudu udávat někoho, kdo udělal dobrou věc. Tedy aspoň pro zvíře“.
Ostatní se pomalu rozešli. A zůstal jsem jen já, Tarsy a ještě jedna čarodějka.
„ To mi ani nepředstavíš svého přítele?“ zeptala se čarodějka.
„ Nevim, proč bych měla“ odsekla Tarsy „ ale proč ne. Je to čaroděj. Ale ne z nekromancie. Klasický živelný mág“.
„ Já jsem Almanthea“ představila se čarodějka „ chodím do druhého ročníku. A ty jsi asi prvák, co?“.
„ Víceméně“ přikývl jsem.
Později jsem se procházel po chodbách a prohlížel si různé exponáty a obrazy. Obrazy byly celkem reálné…až moc reálné. Až bych čekal, že na mě někdo z obrazu vyskočí. Měl jsem pocit, že jejich oči mne sledují. A ony mě OPRAVDU sledovaly!
Vypadalo to, že už na mě nasadili „poltergeisty“ ( více přisedající název mě nenapadl).
Zkusmo jsem dloubl jednomu „portrétu“ do oka. Někdo za portrétem zaječel a já jen slyšel, jak někdo běží za stěnou. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě.
Znovu jsem se šel podívat do krypty, kde byla uvězněna různá stvoření. Musel jsem se držet od jejich vězení co nejdál, jinak mi hrozilo, že mě něco zasáhne buď pařátem, výhonkem či otráveným ostnem.
Až na konci chodby, v tom nejtemnějším vězení seděla postava a podřimovala. Podíval jsem se na ni podrobněji a zjistil, že to je…akorn. Vrátil jsem se do chodby a přinesl si louč, abych si na něj mohl pořádně „posvítit“.
Tento akorn byl očividně muž. Měl na sobě kožené brnění. Ale neměl roh. Ale ne, to musí být…Lorein! Zatím se nezačal přeměňovat na temného akorna.
Lorein otevřel oči a nedůvěřivě si mě prohlížel.
„ Kdo jsi?“ zeptal se mě.
„ Čaroděj“ odpověděl jsem, protože říci druid před špehy by byla sebevražda.
Lorein přišel blíž ke mřížím a zašeptal: „Proč lžeš? Jsi druid“.
„ Jak to víš?“ řekl jsem znepokojeně a hledal poltergeisty.
„ Vím to“ přikývl Lorein „ dokážeš používat magii jako čaroděj, ale jsi druid“.
„ Jak jsi se sem dostal?“ zeptal jsem se „ a ošklivě krvácíš z rány na čele“.
„ To nevím“ zavrtěl hlavou „ nevím, jak jsem se sem dostal. Za chvíli budu jen vzpomínka. Už jsem ztratil moc krve“.
„ Ne, když ti přinesu obvaz“ řekl jsem.
„ Opravdu bys mi pomohl?“ podivil se Lorein.
Přikývl jsem a běžel na ošetřovnu.
„ Co bys chtěl“ zahučela na mě trolí babka kořenářka.
„ Mohl bych dostat asi dva metry obvazu, prosím?“ zeptal jsem se.
„ A na co“ zeptala se podezíravě baba.
„ Na…no, hm…“ řekl jsem a hledal na vhodnou odpověď „ na pokusy“.
„ To zase budou nějaký lumpárny, co?“ řekla baba a podala mi bandáže.
Poděkoval jsem a urychleně se vytratil z místnosti.
Po chvilce se mi podařilo rozluštit složení zaklínadla , které blokovalo mříže. Lorein už ztrácel vědomí. Přišel jsem k němu a obvázal mu hlavu.
„ Jak se cítíš?“ zeptal jsem se.
„ Nic moc, ale díky, že ses mi pokusil pomoci“ řekl Lorein.
Najednou se ozvaly kroky z chodby.
„ Ale, ale , ale, kohopak to tu máme?“ řekl mi někdo za zády.
„ Průšvih“ řekl jsem.
„ A ne malý. Jsi v pěkném průšvihu, kamarádíčku“ řekl Skelet.
Skelet! Ten mi tu ještě chyběl.
„ A zase se nám tu staráš o zraněné“ řekl „ ale tady je to prohřešek o velikosti celé říše. Po´d hezky s námi“ a vzal mě za límec.
„ Nechte ho!“ křičel na něj Lorein.
„ Ztichni, ty odporná bytosti“ okřikl ho Skelet.
„ A co se týče tebe…“ řekl mi Skelet a nastavil proti mně dlaň „ tohle byla ta poslední kapka. Sbohem“.
Z jeho dlaně vyletěl kovový bodák, který mě přišpendlil na zeď cely. Naštěstí to nebylo moc bolestivé, protože to byl zásah přímo do srdce. Bylo to jako usínání. I když trochu bolestivé, ale ne tak strašné. Byl tohle doopravdy konec?
Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím na zemi. Všichni byli u mě. Dokonce i Epona, Lorein a Ivone. Nemohl jsem pohnout pravou rukou.
„ Já byl zase v Angale“ pronesl jsem slabě.
„ Ne, nemohl jsi tam být“ řekl jednorožec, který ležel vedle mě „ hůl ti zpřelámala kosti na třech místech a omdlel jsi bolestí“.
„ To je hloupost“ nedal jsem se „ zase jsem byl v Angale. A potkal jsem tam…“ a zarazil jsem se.
„ Koho?“ zeptal se jednorožec.
Usoudil jsem, že by bylo lepší nic neříkat. Mohlo by to narušit něco. Ale otázka je co.
„ Ne, ne, nikoho. To ani nestojí za řeč“ odpověděl jsem „ a kam se poděla ta hůl?“.
„ Je pryč“ odpověděl jednorožec „ potom, co ti rozmačkala ruku, se prostě rozdělila na malé hady a ti se odplazily bůhvíkam“.
„ Aspoň to“ oddychl jsem si „ zdá se mi to, nebo je zase krásné počasí?“.
„ Máš pravdu“ přikývl jednorožec „ je znovu krásně. A to díky tobě“ a opřel se mi hlavou o rameno.
V tu chvíli mi zapíchalo u srdce. Ale byla to fyzická bolest. Sáhl jsem si pod plášť a nahmatal něco ostrého, dlouhého a chladného. Vytáhl jsem to na světlo a nestačil jsem se divit. Byla to špička toho bodce!
„ Né, to je špatně, nic nedává smysl“ znechuceně jsem odhodil špičku.
„ Co se děje?“ řekl jednorožec „ vypadáš strašně“.
„ To je konec“ přitiskl jsem svoji tvář k tváři jednorožce „ všechno je pokroucené. Měl jsem dojem, že jsem byl v Angale. Sice bych to považoval za sen, ale touhle šipkou mě zabil Skelet. A vy říkáte, že jsem byl pořád tady a nic se se mnou nedělo“.
„ Uklidni se, teď už je vše v pořádku“ uklidňoval mě jednorožec.
„ Kéž by“ pohladil jsem ho po čumáku „ kéž by. Ale ono není a ani nebude. Skelet je moje Nemesis. Bude mě pronásledovat až do konce života a bude se pokoušet ho co nejvíce zkrátit“.
„ Ale to se tomu neřádovi nepodaří, dokud tu budeme my“ řekl Lorein.
„ Že to říkáš zrovna ty. To mě docela udivuje“ řekl jsem.
„ Podívej. Sice je pravda, že jsem byl ve skeletových službách, ale tys mi daroval život a tak ti to vrátím a budu ti pomáhat, když budeš v nouzi“ řekl Lorein.
Ale s tak velkým odhodláním, že jsem tomu uvěřil i já.
„ Omluvte mne na okamžik…bude to moment“ řekl jsem a odešel asi několik desítek metrů na sousední louku, kde jsem se opřel o kmen stromu.
„ Je to jednorožec, nemůžeš ho mít rád“ ozvalo se odněkud nad mojí hlavou.
Byl t nepochybně Malakaiovi.
„ No a co, je to jednorožec“ rozhodil jsem rukama „ není to taková láska, jako je mezi lidma. Tak o co ti k čertu jde?“.
„ Jak vidím, tak ale něco z té lásky ve vašem vztahu je“ nedal se Malakai „ proč tedy jsi skoro pořád opřený o její rameno a hladíš ji?“.
„ Víš co? Dej mi už pokoj“ odfrkl jsem „ je mi s ní dobře. Vždy, kdy mě něco trápí, tak mě z toho dokáže dostat“.
„ Ty jsi se do ní doopravdy zamiloval, že?“ zašklebil se Malakai.
„ Tak dávej pozor“ zavrčel jsem „ do toho ti nic není. Možná ji mám rád, ale TY mi do toho nemáš co kecat“.
„ Jenže zamilovat se do zvířete…“ namítal Malakai.
„ JÁ SE DO NÍ NEZAMILOVAL, IDIOTE“ zařval jsem na něj „ A VYPADNI ODTUD. UŽ U NÁS NEMÁŠ CO POHLEDÁVAT!“.
„ Uklidni se“ ozvalo se vedle mne.
Byla to Ivone. Asi chvilku poslouchala.
„ Malakai, jdi odtud“ přikázala mu „ vážně začínáš být dotěrný. Každý moc dobře ví, že druid nepovažuje jednorožce za úplně zvířecí, ale jako polovičního člověka. Takže MÁ právo jí mít rád a chovat se k ní jako k přítelkyni“.
Malakai zavrčel a odletěl pryč. Dost daleko, aby nás nemohl slyšet a otravovat.
„ Ahoj Ivone“ pozdravil jsem „ jak…jak je ti s Loreinem?“.
„ Rozumíme si“ odpověděla mi „ ale…stejně jsem se na tebe chtěla jít podívat“ a sedla si vedle mě.
„ Tak to jsem rád“ přikývl jsem.
„ Kdybych tě tak dobře neznala a nevěděla , co jsi pro mě vše udělal a jak se ke mně choval, když jsem vypadala jinak, než ty, tak bych se ti už možná neukázala“ řekla vložila svoji dlaň do mé „ ale protože jsi pro mě málem obětoval život, získal sis mojí důvěru a kdykoliv budeš potřebovat pomoc, budu u tebe“.
Je to podivné, ale nikdy jsem ji neviděl tak odhodlanou. Stejně jako u Loreina. Bylo to podivné. Jako kdyby věděli, že se něco stane. Něco dost strašného, že si s tím neporadím ani já a budu potřebovat každou pomocnou ruku.
Najednou jsem uviděl jednorožce. Jak to , že jsem ho neviděl předtím. Bylo mi hned jasné, že nás poslouchal už od rozhovoru s Malakaiem.
„ Ahoj Ivone“ pozdravil.
Ivone kývla na pozdrav. Zhrozil jsem se, jak bude jednorožec reagovat, když uvidí, že mě Ivone drží za ruku. Jednorožec si toho všiml, ale zůstal klidný.
„ Je mi to sice trapné“ řekl „ ale byla jsem zvědavá, kam jsi šel. Takže vím, že tě Ivone drží za ruku, že tě ráda vidí a je ti vděčná“.
Potom přišel ke mně. Aby se jednorožec necítil ukřivděn ( věděl jsem , že nedává najevo, že žárlí), zvedl jsem se pohladil ho po čumáku a objal kolem krku.
Potom jsme šli ke zbytku družiny. Malakai seděl na falagarově holi a tvářil se naštvaně.
„ Tady jste“ řekl Falagar „ druide, kde jsi byl?“.
„ Jen si něco…promyslet“ odpověděl jsem.
„ Odehnal jsi Malakaie, proč?“ zeptal se.
„ Už mě začíná štvát“ hodil jsem po Malakaiovi ostrý pohled „ pořád rejpe do věcí, do kterých mu nic není“.
„ Víš, už je to člen naší družiny“ řekl Falagar.
„ Si děláte srandu, ne?“ znechuceně jsem si odplivl „ to nemyslíte vážně“.
„ Ale myslím“ řekl Falagar „ dovedl nás k druidskému kruhu“.
„ To bych dokázal taky“ řekl jsem znechuceně.
„ Prostě je už s námi“ Falagar se zamračil „ budeš to muset tolerovat“.
Naštvaně jsem odešel doprostřed druidského kruhu a klekl si k oltáři.
„ Co děláš?“ zeptal se jednorožec, když ke mně přišel.
„ Přemýšlím“ odpověděl jsem.
„ Je v tom Malakai,že?“ řekl jednorožec.
Přikývl jsem.
„ Jak taková malá potvora dokáže zkazit celý den“ zavrtěl jsem hlavou „ proč to Falagar udělal?“.
„ Nevím“ zavrtěl hlavou jednorožec „ ale na tom vílákovi se mi něco nelíbí. Tak třeba proč se objevil, když byla ještě temnota? Normální víly se schovají a nevystrčí z úkrytů ani nos“.
„ Taky se mi to zdá podezřelé“ přikývl jsem „ ale nic mě nenapadá, jak bych se ho zbavil“.
„ Ty ho chceš…“ vyděsil se jednorožec.
„ Ne, neboj“ uklidnil jsem ho „ jen chci, aby odešel z družiny“.
„ Falagar o tom nebude chtít ani slyšet“ namítal jednorožec.
Najednou se přede mnou objevila Epona.
„ Druide, objevila jsem věc, která se ti vůbec nebude líbit“ řekla mi.
„ Horší to už být ani nemůže“ plácl jsem se dlaní do čela „ co jste mi chtěla sdělit?“.
„ Skelet je…no“ řekla Epona „ je to bůh smrti. Daventrijský“.
Kdybych stál, tak bych určitě klesl do kolen. To je zlý sen.
„ Takže chcete říct…“ řekl jsem zhrozeně „ že bojuji s bohem?“.
„ Přesně tak“ přikývla Epona „ taky mě to udivilo a zděsilo“.
„ Takže mám v patách boha smrti“ opřel jsem se hlavou o oltář „ to je konec“.
„ Ne, není“ řekl jednorožec a čumákem se mi dotkl prstů „ doteď jsi si s ním poradil a pokaždé zvítězil“.
„ Ale je“ pohladil jsem jednorožce po tváři „ až zestárnu, jak se s ním vyrovnám potom. A třeba se ani toho stáří nedožiju“.
Jednorožec byl mojí úvahou očividně zděšen.
„ Takže to chceš vzdát bez boje?“ zeptal se po chvilce.
„ Ne, nechci“ zavrtěl jsem hlavou „ já jen, co bude potom. Nemám starost o sebe…“.
„ Cože?“ podivil se jednorožec.
„ Já potom už zemřu, když mě někdo zabije“ podíval jsem se na Eponu „ už nechci, aby mě někdo oživoval. Nikdo neví, komu kradu čas. Třeba někomu, kdo se ještě ani nenarodil. Ale Skelet bude páchat dál zlo, kam strčí ten svůj kostěný ksicht“ a otočil jsem se zpět na jednorožce „ ale ty budeš žít pořád. I když nejsi nezranitelná, jsi nesmrtelná. Nemůžeš zemřít stářím. A budeš pořád ohrožována Skeletem. Tebe bude pronásledovat pořád. Navěky“.
„ Už teď ti řeknu, že nepůjdeš k jinému bohu, až zemřeš“ řekla mi Epona „ půjdeš do Věčných pastvin. Je to sice trochu divné, proč by lidská duše měla chodit tam, kde jsou duše padlých koní. Ale ty si to zasloužíš. Tam jsou jen hodní koně. A jednorožci, které jsi ochránil z Ostrova jednorožce. A tam jim budeš rozumět. Určitě budou rádi, když uvidí toho, kdo jim pomohl. Dokonce se na tebe nějací ptali. Můžu tě tam vzít, když budeš zlomek vteřiny před smrtí, takže tě nezabijou. Co se týká tvého jednorožce…pokud bude chtít být s tebou a vzdát se života na zemi, tak ho můžu vzít taky“.
„ Pokud to tak bude, tak proč ne“ přikývl jsem.
„ Vidíš, i když se něco stane, úplně mě neztratíš“ usmál se jednorožec „ a ani já tebe ne“.
„ V tomhle máš úplnou pravdu“ řekl jsem a pohladil ho po tváři.
„ Falagare, vracíme se do Zapomenuté říše“ oznámil jsem Falagarovi.
Ten přikývl a přivolal portál. Vyhodilo nás to na návsi. Já spadl do vozu. Naštěstí byl prázdný.
„Kdo to sem k čertu postavil!“ stěžoval jsem si, vylézaje z vozu.
„ Tak a kdo mě jen jednou vyruší z klidu, dostane pěkně za uši“ prohlásil jsem nekompromisně.
Všiml jsem si, že tady chybí jedna postava…Malakai! Už to bylo trochu divné. Kde ten ďáblík může jen být?
Konečně jsem měl zase klid. Nikdo mě nerušil. Ani Skelet, ani skřeti nebo někdo, kdo by chtěl pomoci v jiné zemi. Jen ta ruka kdyby tak nebolela. Trojitá zlomenina, to se jen tak nezahojí.
Byl jsem na Druidském vršku s jednorožcem. Seděl jsem opřený zády o strom a vedle mě ležel jednorožec a měl opřenou hlavu o moje rameno.
„ Takhle to mělo být, když jsem se setkali“ řekl jsem a hladil jednorožce po čumáku.
„ Ale jak jsi viděl, nebylo“ řekl jednorožec „ tohle je prokletí pro každého, kdo se přátelí s jednorožcem. Získá sice přítele na celý život, ale pronásledují ho ti, kdo chtějí roh jednorožce“.
„ Já to riziko podstoupím“ přikývl jsem a zadíval se na západ slunce. Celý kraj byl od něho naoranžovělý.
„ Víš, občas mě to trochu překvapí, když tohle řekneš“ řekl jednorožec „ už jsem chtěla několikrát pro tvé bezpečí odejít zpět do Daventrie, ale vždy jsi mi to rozmluvil“.
„ Protože chci, abys zůstala se mnou“ odpověděl jsem.
„ Ty mě vždy něčím udivíš“ usmál se jednorožec.
Najednou se na obzoru něco mihlo. Ihned jsem zpozorněl.
„ Co to může být?“ zeptal jsem se.
„ Nevím, ale blíží se to“ odpověděl jednorožec.
A opravdu, blížila se k nám nějaká osoba.
„ Tohle jsem nikdy předtím neviděl“ podivil jsem se „ neříkej že je to…“.
„ Jo, je přesně to, co si myslíš“ přikývl jednorožec „ čarodějnice“.
Postava se k nám rychle blížila.
„ Zdá se mi to nebo opravdu letí na lopatě?“ řekl jsem po chvilce zkoumání.
„ Nezdá“ odpověděl krátce jednorožec.
„ Lidičky, uhněte na stranuuuuu!“ volala postava z dálky.
„ Skrč se“ řekl jednorožec a lehce mě přitiskl hlavou k zemi.
Postava nám prolétla nad hlavami a zmizela v houští.
Vstal jsem a šel se po ní podívat. Přišel jsem k hustému houští a řekl : „ Ehm, jste v pořádku?“.
„ Jistě že jsem v pořádku, mladý muži“ ozvalo se z houští a někdo se prodíral ven.
Po chvilce se objevila žena, asi přes padesát ve špičatém klobouku ( kdo by ho neznal), v černých šatech a černém semišovém plášti. Měla černé vlasy a pronikavé oči.
„ Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„ Já, mladý muži, jsem Sirlin Durymůra, čarodějnice“ odpověděla.
„ Můžu se na něco zeptat?“ řekl jsem opatrně.
„ Můžeš“ přikývla hlavou.
„ Proč používáte lopatu, když normálně čarodějnice používají košťata?“ zeptal jsem se.
„ Koště je v opravně. Minule jsem zlomila násadu“ pokrčila rameny „ a protože je to naléhavé, neměla jsem po ruce nic jiného než lopatu“.
„ Nebyly by lepší spíš hrábě?“ neodpustil jsem si poznámku „ myslím tím, že by vypadali lépe…“.
Sirlin po mě hodila ostrý pohled.
„ Mám předat tento dopis lorhamskému druidovi“ odpověděla „ nevíš, kde ho najdu?“.
„ Stojí přímo před vámi“ řekl jsem kysele, očekávajíc další problémy.
„ Ty? Nejsi na druida trochu mladý?“ podivila se Sirlin.
Chtěl jsem odpovědět něco na způsob, jestli není na létání na lopatě trochu stará, ale mezitím si všimla jednorožce.
„ To nemůže být pravda“ vydechla „ zlatý jednorožec“.
„ To jste nikdy neviděla jednorožce?“ zeptal jsem se.
„ Viděla…asi před osmnácti nebo devatenácti lety“ přikývla Sirlin „ ale potom už ne. A co vůbec dělá tady?“.
„ Není odtud“ odpověděl jsem „ je z Daventrie“.
„ Jak to víš?“ pozvedla obočí Durymůra.
„ Protože jsme přátelé“ odpověděl jsem.
„ To nemůže být pravda“ zavrtěla hlavou Durymůra „ jednorožci se NEPŘÁTELÍ s lidmi. A už vůbec ne zlatí jednorožci“.
„ Jo? A proč je tady se mnou?“ řekl jsem „ proč neutekl?“.
„ Když je to takhle…“ řekla Durymůra „ a můžu…se ho dotknout?“.
„ Zeptejte se jí“ odpověděl jsem.
Durymůra vypadala udiveně.
„ Můžete, proč ne“ řekl jednorožec.
„ On…“ divila se Durymůra.
„ Ona“ opravil jsem ji „ a mohla byste mi prosím dát ten dopis?“.
Durymůra mi mlčky předala dopis a šla k jednorožci.
Dopis byl zapečetěn lebkou. To vypadalo na obrovské potíže. V dopisu stálo :
Druide,
Doufám že se ti líbilo setkání s temným jednorožcem. Jako lahůdku jsem ti poslal jednu z čarodějek jako doručitelku tohoto dopisu. Je to učitelka z koleje čarodějnic. Asi se divíš, proč letěla na lopatě, co? Co bys ode mne nečekal.
Asi se ptáš, proč Malakai tak náhle zmizel. To bude tím, že je to můj špeh. A vyhlašuji celé zemi válku. A to takovou, že to bude 2. Velká válka. Máš se na co těšit. A víš, co to znamená?
Že do boje se zapojí i tví přátelé. A to i tvoje přítelkyně…(taky jsi přemýšlel, jak nazvat kobylu jednorožce, že?Já už to mám) jednorožka. Bude mi potěšením, až budu tančit na vašich hrobech. Připrav se na smrt.
Skelet
Po jeho dočtení mi papír shořel v ruce a popálil mi prsty. Skelet! Ten mizera si nedá nikdy pokoj!A ještě k tomu válka. To nemůže být pravda. Podíval jsem se na Durymůru. Hladila po čumáku jednorožce a něco si broukala. Jednorožec byl v úplném klidu. Že by vycítil, jaká Sirlin opravdu je?
„ Vy jste z Angaly?“ zeptal jsem se Durymůry.
„ Ano, jsem“ odpověděla „ ale učitelka, která učí čarodějky vztahu k zvířatům. A jak se chovat k rozličným bytostem. Od netopýrů až po malé draky. Ale jednorožce jsem nikdy nehladila. Neboj, neublížím mu“.
Potom se podívala na moji zraněnou ruku.
„ Proboha, co se ti stalo?“ zeptala se mě.
„ To ten dopis“ řekl jsem „ vzplál a popálil mě“.
„ No jo, Skelet“ řekla „ asi se nemáte moc v lásce“.
„ Skelet? Vždyť po mě jde už kolik let!“ řekl jsem „ a chce zabít jednorožce“.
„ Snad nemyslíš…“ řekla Durymůra „ tohohle jednorožce?“.
„ Přesně toho“ přikývl jsem.
„ To ne, to nemůže být pravda“ řekla se zármutkem a pohladila jednorožce po čumáku.
„ Mám takový pocit, že tohle je naše poslední bitva“ řekl jsem „ to nemůže dopadnout dobře. Skelet je bůh. A já jen obyčejný smrtelník“.
„ Ráda bych vám dvěma pomohla, ale nevím jak“ pokrčila rameny Durymůra.
„ Nijak“ pokrčil jsem rameny.
„ Už musím letět, úkol je splněn“ řekla Durymůra a sedla na lopatu( respektive na násadu lopaty).
„ A ty , druide, nedopusť, aby zemřelo tak nádherné zvíře“ otočila se na mě.
Přikývl jsem a Durymůra obrovskou rychlostí letěla k horizontu.
„ Co myslíš, do kolika stromů narazí? Letí moc nízko. Do dvou?“ zašklebil jsem se.
„ Ne, myslím do třech“ usmál se jednorožec.
Najednou se ozval rachot z lesa. A zmizeli tři stromy.
“ Měla jsi pravdu, do tří“ zasmál jsem se.
Durymůra se za chvilku znovu vznesla a už zmizela za horizontem.
„ Máš ošklivé popáleniny“ řekl jednorožec „ nastav dlaň“.
Nastavil jsem dlaň. Jednorožec mi ji olízl a zranění se ihned zahojilo.
„ Co se stalo?“ zeptal se jednorožec „ od koho to byl dopis?“ .
„ Od Skeleta“ odpověděl jsem „ vyhlašuje téhle zemi 2. Velkou válku. A proč jsi dovolila té čarodějnici, aby se tě dotkla?“.
„ Protože měla stejné přesvědčení jako ty“ odpověděl jednorožec „ i když je z Angaly, tak není zlá. I když je to divné“.
Pokrčil jsem rameny.
„ Je čas se vrátit do vesnice“ řekl jsem a jednorožec přikývl.
Na návsi byl dav lidí, kteří se hrnuli ke „Sloupu sdělení“ ( to je sloup, na který se připevňovaly sdělení od krále a starosty. I když se tam objevili narážky nespokojených vesničanů na starostu. Něco ve znění: Starosta je …).
Když na mě přišla řada, upřímně jsem se zděsil, co tam bylo psáno :
Vážení vesničané,
Skelet vyhlásil Zapomenuté říši válku. Každý, kdo je bojeschopný nechť se dostaví na do nejbližší kasárny pro vojenskou výstroj. Zde je seznam a kombinace věcí, které dostanete a které můžete používat :
Kombinace výstroje- I )Kožené brnění, štít, meč, helma
II)Kožené brnění, meč, dýka( zbraně se budou používat obouruč), helma
III)Kožené brnění, meč, meč ( nebo také dvě dýky), helma
UPOZORNĚNÍ: NIKDO SI NEBUDE BRÁT VLASTNÍ VÝSTROJ !
Zde je seznam těch, kdo se povinně zapojí do bitvy: Falagar- čaroděj
Siegfried- kovář
Magnus- trpasličí válečník
Zlatý jednorožec
Lorhamský druid
Toto oznámení platí ihned. Začátek bitvy je za 3 dny.
Ragien Bloodsplit, vojevůdce
Ten chlap je fakt cvok. Opravdu mám pocit, že všem vojevůdcům se přelil mozek do svalů. To je jasná sebevražda! Ale proč zrovna nás chce do bitvy. A povinně. A zrovna takové slabě vybavení…
„ To se mi moc nelíbí…“ řekl jednorožec.
„ Mě taky ne“ zamračil jsem se „ co myslíš, má v tom prsty Malakai?“.
„ Možné je všechno“ přikývl jednorožec.
V Lorhamu byla také jedna kasárna. Spíš taková domobrana, ale také se tam rekrutovalo. Já osobně jsem si vybral možnost III), abych si tajně mohl vyměnit obyčejný meč za svoji Elaisiu.
Za tři dny byl pochod na bojiště, který směřoval k Grallským pláním, kde mimochodem probíhala 1. Velká válka. Odpoledne jsme dorazili na místo.
Jako minule, byli zde bojovníci, kněží, mágové, druidové ( nebo spíš pseudodruidové) a další různé profese.
Postupně jsem nacházel své přátele, když jsem procházel řady našeho vojska. Dokonce tady byla Ivone. A vedle ní stál Lorein. Měl na sobě černou plátovou zbroj a helmu jako Ivone. Jen mu rudě planuly oči.
„ Ahoj druide“ pozdravila mě Ivone „ škoda, že se setkáváme v takové situaci“.
„ To máš pravdu“ povzdechl jsem si.
„ Cítíš se na boj?“ zeptal se mě Lorein.
„ Právě že moc ne“ odpověděl jsem „ nikdy jsem nebojoval v takhle rozsáhlé válce“.
„ Neboj, já si tě ohlídám“ odpověděl.
Dál jsem postupně našel Magnuse, Myrtha a ostatní z Daventrie.
„ Všimli jste si, že tady úplně chybí jízda?“ řekl najednou Falagar.
„ Koho to zajímá“ pokrčil jsem rameny.
„ Taky tebe…“ řekl Falagar.
Ozvaly se válečné bubny. Signál na nástup.
Opravdu se mi ježily vlasy na zátylku. Angalijská armáda měla těžkooděnce, démony, temné mnichy, čaroděje a bůhvícoještě. A v jejich čele stál Skelet. Už na mě zdálky mával. Drzoun.
Ozvalo se několikanásobné bouchnutí do bubnů.
Útok začal.
Napřed se rozeběhly proti sobě hned první linie. Na tom nebylo nic zvláštního. Pak se ale ozvalo zařvání a na nebi se objevil drak. Kostěný. Kdopak sem ho asi přivolal? Na to by jsme asi nepřišli. Drak poletoval nad bojištěm a chrlil černý oheň nebo plival pro změnu černé ohnivé koule, které se po dopadu rozstříkly široko daleko.
Najednou se mi začala otřásat půda pod nohama. Co to …
Země se rozevřela a z ní vylezl kostlivec. Potom další a další. To je snad zlý sen! Naneštěstí jsem mohl používat jen jeden meč. Levá ruka byla zlomená. Začal jsem se bránit, ale kostlivců bylo moc.
Nejbližšímu kostlivci se do lebky zabořil šíp. Byl to šíp Myrtha, který ke mně běžel asi z půlky bojiště. Tasil meč a stoupl si vedle mě.
„ Jak si užíváš svého prvního velkého boje?“ zeptal se mě „ kostlivci se houfují, zítra bude hezky“.
„ Asi jako svého posledního“ ušklíbl jsem se „ nenapravitelný optimisto!“.
Asi patnáct metrů ode mě se ozvalo hlasité řinčení mečů. Potom se objevily rudé záblesky a nakonec někdo proběhl i houfem kostlivců.
Byl to Lorein. Jeho brnění mělo ohnivý odstín a v obou rukou držel plamenné meče.
„ Vypadá to, že potřebuješ pomoc“ řekl jen a stoupl si přede mne.
„ Máš pravdu, zdá se“ přikývl jsem „ jak to, že máš plátové brnění a magické meče?“.
„ Já jsem zasáhl z vlastní vůle, na mě se zákony nevztahují“ odpověděl.
Chvilku nato se objevila Ivone. Měla křišťálové brnění a helmu, jakou měla v první válce. Jako zbraň měla Mordred!
„ Ahoj, promiň, že jsem si půjčila bez dovolení Mordred“ řekla mi.
„ V pořádku, klidně si ho můžeš nechat“ odpověděl jsem „ s tou mojí zlomenou rukou bych ho stejně nedokázal efektivně využívat. Akorát nevím, jak ty ho dokážeš využít. Myslím jeho vlastnosti“.
„ Divil by ses, ale o hodně lépe než ty“ odpověděla.
„ …“ řekl jsem.
Ivone namířila špičku Mordredu na nepřátelskou armádu, která ještě nebyla schopna zaútočit. Chvíli se koncentrovala. Na špičce hole se utvořila malá energetická polokoule. Byla modrá. Najednou začala žloutnout. Žlutá vystřídala oranžovou.
„ Ivone…“ polkl jsem.
Až nakonec zrudla. Ivone potom máchla holí a koule se uvolnila. Chvíli se vznášela a nakonec prudce vyletěla a vytvořila spirálovitou střelu. Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych tomu. Střela odnesla dobrý půl tucet kostlivců a prorazila si cestu až k cíli, kde mohutně vybuchla. Mezi holí a cílem zůstal prázdný prostor.
„ Můj bože…“ vydechl jsem „ sice jsem tušil, že můžeš být mocná bytost. Ale co je moc, to je moc. Já myslel, že jsi klidná bytost, která nemá žádnou zlost a vztek. Raději už tuhle dovednost nepoužívej. Jsi nebezpečná“.
„ Moc mě mrzí, že sis o mě udělal takovou představu“ povzdechla si Ivone „ ale máš pravdu, jsem příliš mocná na smrtelníky. Ale tohle nebyl vztek, to byla energie. To bys měl vědět nejlíp. Ale je to tím, že se nacházíme v extrémní situaci a já používám veškerou moc, abych mohla pomoci“.
Moc mě to mrzelo, co jsem řekl. I když normálního člověka by tohle neurazilo, Ivone to nepochybně ukřivdilo. Až tohle všechno skončí, musím se jí omluvit. Pokud to ovšem přežiju.
Ivone přistoupila k díře a začala odříkávat litanii : „Srdce temnoty, jde z tebe strach, než odříkám poslední slovo, obrať se v prach“.
Po těchto slovech se do díry vlila láva a zatuhla.
„ Ivone, musím se …“ začal jsem.
„ Promiň, teď ne. Až bude víc času“ usmála se Ivone a odvracela výpad menšího démona.
Lorein k ní přiběhl a jedním mocným úderem démona doslova odhodil na stranu ( i když to normálně spektrálním mečem nejde).
„ Občas jsem rád, že jsi na mojí straně“ řekl jsem mu.
„ Rád ti věřím“ přikývl „ ale myslím, že je to tady trochu nudný“.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
„ Bojoval jsem skoro celý život“ odpověděl, když uviděl můj užaslý výraz „ jak v Angale, tak v první válce“.
Kde ale je vůbec jednorožec? Naposledy byl s Falagarem a Magnusem. Určitě jsou spolu i se zbytkem.
Kde se vzal, tu se vzal, Skelet se objevil těsně za mnou. A opíral se o moje záda.
„ Tak tady jsi“ řekl „ už jsem tě hledal“. .
„ To jsem si mohl myslet, že se dříve nebo později objevíš“ odpověděl jsem jedovatě „ kde je jednorožec?“.
„ Proto jsem tě hledal“ uchechtl se Skelet „ právě proto jsem tady. A odteleportuju tě za ním“.
Oslepil mě záblesk a pak jsem měl pocit, že mě někdo protahuje rourou. Další typ nepohodlného teleportu.
Objevil jsem se na odlehlejší části bojiště. Přímo u jednorožce.
„ Ráda tě vidím“ oznámil mi laskavě.
„ Já tebe taky“ odpověděl jsem a pohladil ho po hlavě.
„ Vyléčím ti tu zlomeninu“ zašeptal a rohem se dotknul mé ruky.
Zlomenina už byla minulostí. A tak jsem toho využil a tasil i druhý obyčejný meč. I když nevím, co zmůže proti bohovi.
„ Chybí tu obecenstvo“ řekl Skelet a mávl rukou.
Znenadání se tu objevila celá moje parta. Ale byli chyceni do nějakých sil, takže se nemohli hýbat.
„ Teď už vše můžeme ukončit“ řekl Skelet „ abych se nepřemisťoval z boje, sundám si amulet“ a hodil amulet přímo Falagarovi do rukou.
„ Na boha jsi dost podlý, malicherný, nafoukaný a bůhvícoještě“ odsekl jsem.
„ Lichotíš mi“ zachechtal se a zaútočil na mě.
Asi by se hodilo, abych popsal, jakou měl výzbroj. Měl helmu, která kryla celý obličej, plátové brnění a chrániče na předpaží, předloktí, holeně a stehna. Jako zbraň sloužila nebezpečně vyhlížející halapartna, která byla zakončena ostrým bodcem. Byla nepochybně očarovaná.
Prostě vypadal tak, že by se ho jeden lekl a utekl. Já tohle bohužel udělat nemohl. Odrazil jsem úder zubaté halapartny, ale Skelet mě zasáhl ratištěm do ruky. Byl to silný úder. Chvíli se mi dařilo odvracet rány, ale nakonec mě Skelet pořádně zasáhl ostřím do hrudi. Brněním projela jako máslem, ale díky tomu, že jsem byl mrštný, se mi podařilo včas vyhnout fatálním zraněním.
Při posledním úderu se obě čepele srazily. A obě praskly.
„ Tak tvrďák, jo?“ zavrčel Skelet „ tak se podíváme, jak ovládáš magii“.
Pozvedl ruce a z nich do nebe vystřelil spirálovitý blesk.
„ To bylo všechno?“ zeptal jsem se.
„ Ne, legrace teprve začne“ uchechtl se Skelet.
Z nebe najednou začaly sjíždět blesky. A na mě! Vyhýbal jsem se jim, seč to šlo. Ale několika zásahům jsem se nevyhnul. Blesky drtily půdu. Ale mě pořádně ožehly brnění a způsobily četná a rozsáhlá zranění.
Měl jsem co dělat, abych se posbíral ze země.
„ Tak to bylo trochu moc“ zavrčel jsem a začal dělat zaklínačské kouzlo.
„ A co říkáš tomuhle!“ vykřikl jsem a praštil pěstí do země.
Ta vytvořila trhlinu až ke Skeletovi.
„ To je vše?“ zachechtal se posměšně.
Znenadání se ode mě začal v trhlině hnát divoký oheň. Ještě než ke Skeletovi dorazil, Skelet se propadl. A oheň zalil onu díru.
Ani jsem nepočítal, že ho ten oheň mohl zabít.
Popáleniny mě silně bolely a já už začínal mít dost.
Podíval jsem se směrem k díře, kam spadl Skelet. Skelet levitoval nad ní. Proč mě to nepřekvapuje?
„ To byl nečekaný výkon“ přikývl „ to bych od tebe nikdy nečekal“.
„ Čekej nečekané“ odplivl jsem si.
„ To přesně platí i pro tebe“ odpověděl „ tak se podívej, ,co udělám teď“.
Ukázal na jednorožce. A najednou jakoby se z něho začala odpařovat pára. A začal slábnout. Běžel jsem k němu. Skelet mě určitě nechal, abych k němu došel.
Jednorožec už ležel. Podepřel jsem mu hlavu předloktím.
„ Už to končí“ zašeptal „ už tady nebudu moc dlouho“.
„ To ne, to mi nemůžeš udělat“ řekl jsem a hladil ho po tváři.
„ Je mi moc líto, že jsi se tak snažil, aby mi někdo neublížil, ale takhle to skončilo“ řekl smutně jednorožec „ ani mi nevadí zemřít jako fakt, že tvoje snaha vyšla na zmar“.
„ Tady teď nerozhoduje, že jsem to nesplnil“ odpověděl jsem „ ale o to, že ty umíráš. Co mám teď dělat…“.
„ Podívej, Skeleta dokáže zničit jen můj roh“ odpověděl jednorožec.
“ Ale já ti nemůžu vzít roh“ namítal jsem „ může tě to zabít“.
„ Můžu tě uklidnit tím, že když jednorožec zemře, tak mu roh odpadne sám. Teď mi nemusíš ubližovat“ odpověděl jednorožec.
Skelet se mi snesl za záda.
„ Ještě si chvilku chceš popovídat se svojí kamarádkou, nebo tě už mám zabít?“ zeptal se mě a prohlížel si svoji rukavici.
Prudce jsem se otočil. Musím ho zastavit, i kdyby mě to mělo stát život. Začal jsem vyvolávat žlutou auru. A ne obyčejnou. Násobil jsem ji.
„ Ne! Nedělej to!“ vykřikl Falagar „ jestli to uděláš, zabije tě to!“.
„ A mám na výběr?“ odpověděl jsem kysele „ buď mě zabije Skelet nebo se zabiju sám magií anebo i když to přežiju, tak to neunesu, že jsem někoho z vás ztratil, tak to nepřežiju. Tak jako tak tady skončím“.
Začal jsem nabírat energii, která proudila z nebes, země i lidí okolo. Aura se začala barvit do ruda. I moje tělo začalo sílit. Za chvíli jsem měl v rukou sílu jako zlobr.
Udeřil jsem Skeleta tak, že letěl vodorovně. Nedal jsem mu ani chvilku a už byl u něho a ještě za letu jsem do něj udeřil vší silou, že se zabořil do země.
Naneštěstí tato aura vypotřebovávala životní energii rychleji než žlutá. Takže se mi jen tak z posledního dechu dojít k jednorožci. Už byl na pokraji svých sil.
„ Je konec. Mám tě ráda“ usmál se, zavřel oči a naposledy vydechl.
Opatrně jsem položil jeho bezvládnou hlavu na zem. Najednou jeho roh začal trochu světélkovat a spadl na zem. Sebral jsem ho.
Jen s vypětím sil jsem došel k Skeletovi. Ten už toho také měl dost.
„ Za tohle budeš trpět. A to i tví přátelé“ zavrčel, mávl rukou a celá parta byla pryč.
Prostě zmizeli! A nikdo neví kam.
„ Tohle je za moje přátele“ řekl jsem mu a praštil ho jílcem zlomeného meče přes helmu.
Postupoval jsem dál a pořád ho mlátil do helmy a nehleděl na to, že jílec to už nevydržel a rozpadl se. Takže jsem ho bil jen holou pěstí a ani nevnímal bolest.
„ A tohle je za jednorožce“ zařval jsem a vrazil mu do srdce roh.
Skelet se ihned vypařil!
Vyčerpaně jsem došel k jednorožci. Už tam nebyl. Pokud to byla pravda, tak musí být už ve Věčných pastvinách.
A co mám dělat teď? Ztratil jsem přátele a jednorožce, kterého jsem měl rád. Horší bylo, že ve válce byla zabita celá vesnice Lorham. A co bylo nejhorší, legie zla vyhrála a pochodovala říší.
Nic mě nenapadalo. Potom můj zrak spočinul na rohu. Bezmyšlenkovitě jsem ho obrátil špičkou k sobě a bodl. Ale nic se nedělo. Nehledě na to, že jsem měl předmět ostrý jako břitva v srdci, nic jsem necítil. To bylo jasné, měl ještě trochu té moci, takže mě nemohl zabít. Musel jsem počkat, dokud se energie nevyčerpá.
Dobrou chvilku jsem chodil po bojišti a hledal přátele.
Našel jsem jen jednoho člověka z vesnice, jak je zády opřený o strom a u něho leží kůň. Jenže ten kůň zpola ležel na tom vesničanovi a ten vesničan ho objímal kolem krku. Vypadá to, že se toho koně pokoušel před něčím chránit.
Klekl jsem si před koně a pohladil ho po čele. A zjistil jsem, že dýchá! A ten člověk se začal hýbat a mnout si hlavu.
„ Člověče, jste v pořádku?“ zeptal jsem se ho.
Kůň mezitím zvedl hlavu a rozhlížel se.
„ Ó, moje hlava“ zaúpěl vesničan.
„ Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„ Jel jsem na svém koni, když tu nad námi přeletěl drak“ vyprávěl „ a srazil nás k zemi. A vypadá to, že nás ten pád omráčil. Oba“.
„ A měli jste obrovské štěstí“ přikývl jsem a mezitím hladil koně po čele „ vyhnuli jste se jisté smrti“.
Než se mě stačil zeptat, kdo jsem, začala se mi točit hlava a zatemňovat zrak. Konečně přestala hojivá moc rohu působit. Upadl jsem do bezvědomí.
Začal jsem slyšet hlasy jakoby z dálky. A zrak začal vnímat světlo. Zkusil jsem otevřít oči. Vše bylo rozostřené. Po chvilce se zrak doostřil úplně. Ležel jsem na kamenném oltáři.
„ Jak ti je?“ zeptal se mě někdo.
Otočil jsem hlavu a uviděl jednorožce.
Nic jsem neřekl a opřel si tvář o jeho čumák.
„ Neboj, jsem v pořádku“ řekl klidně jednorožec.
„ Teď jo, ale nedokážeš si představit jak mi bylo, když jsi mi zemřela v náručí“ odpověděl jsem.
„ Už se trápit nemusíš“ řekl jednorožec „ nebylo to nejhorší. Je to, jako když jsem usínala“.
Nic jsem neřekl…
„ Ale nevím, proč jsi se zabil sám“ zeptal se nakonec „ máš štěstí, že roh jednorožce nepůsobí bolest u přátel. A co kdybys neměl ten roh?“.
„ Všude se válelo hodně ostrých zbraní“ odpověděl jsem.
„ Ty jsi na smrt nebo Eponu moc nečekal, co?“ zavrtěl hlavou jednorožec „ spíš mě by to mělo mrzet, že jsi zemřel takhle. A i kdybys to udělal jinou zbraní…ach, druide“.
„ Možná bych ti měl vrátit roh…“ podotknul jsem, když jsem zjistil, že jednorožec nemá roh.
Potom jsem se podíval na roh, který jsem měl samozřejmě pořád vražený v srdci.
„ Asi ano“ usmál se jednorožec „ tady už nemůžeš zemřít. Jen mi ten roh přilož na čelo“.
Vytáhl jsem z hrudi roh a přiložil jednorožci na čelo. Ten trochu zazářil a pak už držel na svém právoplatném místě.
„ Dobře, že ses vzbudil“ řekl mi Falagar.
„ Falagare?“ podivil jsem se „ co vy tady děláte?“.
„ Jsou to tvoji přátelé…taky sem měli nárok jít“ odpověděla Epona, která se u mě objevila.
„ Tím lépe“ přikývl jsem „ jsem rád, že vás zase všechny vidím“ dodal jsem, když se u mě objevil zbytek družiny.
Zahlédl jsem i Ivone.
„ Ivone“ řekl jsem „ chtěl bych…chtěl bych se ti omluvit“.
„ Za co?“ podivila se Ivone.
„ Že jsem ti ukřivdil“ odpověděl jsem „ že jsem ti řekl, že jsi nebezpečná. Opravdu jsem netušil, že tě to bude takhle mrzet“.
Ivone vypadala, že ji omluva trochu zaskočila.
„ Musím se přiznat, že mě to trochu mrzelo, že jsem tohle slyšela zrovna od tebe, ale protože jsi to nemyslel zle, odpouštím ti“ odpověděla „ ale ber ten odpustek jako ulehčení pro svědomí. Opravdu, už se tím netrap“.
„ Díky“ poděkoval jsem vděčně.
„ Druide, pojď se mnou“ řekla najednou Epona „ ostatní ať zatím počkají na tebe“.
Pokrčil jsem rameny a šel za Eponou. Přišli jsme na rozsáhlou louku. Všude se pásli jednorožci!
„ Je tady ten druid, o kterém jsem vám vyprávěla, že vás zachránil“ zavolala Epona.
Jednorožci ihned zvedli hlavu a šli k nám. Abych řekl pravdu, že i když jsem věděl, že mi neublíží a ani na to nevypadali, tak jsem byl trochu znepokojen. Vidět tolik jednorožců pohromadě. Bylo jich asi pětačtyřicet. Už z dálky už jsem slyšel šepot typu : Tohle je druid? Není trochu mladý? Byl s ním i Zlatý jednorožec. Jak se mohl s ním spřátelit?
Když přišli, zvědavě si mě prohlíželi. Dokonce ke mně přišli blíž i dvě malá jednorožčí hříbátka.
„ Jak se sem dostala?“ zeptal jsem se Epony.
„ Zabili je lovci…“ odpověděla.
Klekl jsem si. Hříbata přišla blíž a zvědavě mi očichávali dlaň, kterou jsem jim nastavil. Potom jsem se jednomu z nich dotkl prstem čumáku. Ucuklo, ale zvědavost byla silnější, takže za chvilku bylo zase u mě. Nakonec se nechali hladit. Ale jen po hlavě a čumáku.
„ Nic krásnějšího jsem neviděl“ řekl jsem a dál hladil hříbátka.
„ A už taky neuvidíš“ řekla Epona „ tady už zůstaneš. Sice to bude napřed trochu nezvyk, ale nakonec si zvykneš“, když viděla, jak jsem spokojený, dodala: „ ale s tím problémy určitě mít nebudeš“.
Ostatní jednorožci mě zatím mlčky pozorovali.
„ Je příjemné vidět člověka, který se k nám dokáže chovat laskavě“ řekl jeden z jednorožců „ tohle jsou hříbata, která nepřežila výcvik. Zemřela asi několik dní před tím, než jsme se dostali sem“.
„ Opravdu je to strašné, jak lidé dokáží ubližovat zvířatům“ povzdechl jsem si „ a to dokonce i k jednorožcům“.
„ Ale ty jsi jiný“ odvětil jednorožec „ a to nás těší“.
„ A taky budu po zbytek svého živ…“ zamyslel jsem se „ tedy smrti tady“.
„ Zasloužíš si to“ řekl jednorožec „ už jsme se tady všichni dohodli, aby ses tu cítil co nejlépe“.
„ Díky, to budu moc rád“ a pohladil jednorožce po čumáku.
„ Promiň“ omluvil jsem se „ to byl reflex. Ani nevím, jestli jsi na tohle zvyklý“.
„ Když vím, že mi neublížíš, tak mi to vůbec nevadí“ usmál se jednorožec.
Potom jsem dlouhou dobu strávil s ostatními jednorožci, vyprávěl jim, jak jsem začal a ostatní dobrodružství a zodpovídal případné otázky. Připadal jsem si jako na konci semináře,
kdy se žáci studenti ptají profesora.
„ Epono“ zeptal jsem se „ proč se chovají jednorožci tak lidsky? Nikdy bych to ani neřekl“.
„ Víš, to je těžké vysvětlit“ odpověděla Epona „ existují jednorožci i v tvém druhu“.
„ COŽE?“ vyhrkl jsem „ to…to nemůže být pravda. Jak?“.
„ Je to možné, ale tys taky mohl být v minulém životě jednorožec“ řekla Epona „ může být jednorožec s duší člověka, nebo člověk s duší jednorožce. Ale mezi lidmi se strašně špatně hledají. A tihle jednorožci možná byli lidmi. Ale nepamatují si to. Opravdu je to složité. Většinou jsou to ale praví jednorožci bez lidské duše. A takhle je to dáno, aby se chovali k lidem, kteří nalezli cestu, jak se s nimi spřátelit“.
„ Jde mi z toho hlava kolem, opravdu“ řekl jsem „ svět je složité místo. Je nemožné všemu přijít na kloub. Ale já už si s tím nemusím lámat hlavu. Teď jsem zde a tady toho moc neplatí, takových složitých zákonů jako na zemi“.
Když se zase rozešli se pást, odešel jsem za svým jednorožcem. Ale než jsem odešel, oslovil mě temný jednorožec.
„ Zdravím tě, druide“ pozdravil „ jak vidím, dostalo se ti zaslouženého odpočinku“.
„ Taky si myslím“ přikývl jsem „ jsem sice napůl rád, ale napůl taky ne. Nevím, co se stane s přáteli, s vesnicí a vůbec“.
„ To už není teď tvoje starost“ odpověděl temný jednorožec „ ale chápu to. Ale s tím teď už nic neuděláš. Co jsem ale dnes viděl, jsi nelepší přítel, kterého může jednorožec mít. Vážím si toho. Kdyby sis někdy chtěl popovídat, přijď za mnou. Na povídání máme celou věčnost“.
„ Určitě za tebou někdy přijdu“ usmál jsem se.
Když jsem došel zpět k oltáři, byli tam teď všichni. Virgil, Magnus, Myrth, Falagar, Nasrudin, Lorein, Ivone a jednorožec.
„ Tak co, popovídal sis?“ zeptal se mě jednorožec.
„ Jistě“ přikývl jsem „ a potkal asi měsíční jednorožčí hříbátka“.
„ Lovci…“ odpověděl smutně jednorožec.
Přikývl jsem.
„ Ale už se spolu přátelíme“ pokusil jsem se zlomit smutek.
„ Konečně po dlouhé době vidím, že jsi šťastný“ jednorožec mi položil hlavu do náručí „ a konečně na sebe máme čas. Vždy jsi byl naštvaný, když někdo přerušil naši siestu“.
„ To máš svatou pravdu“ pohladil jsem ho po čele.
Tohle by mohl být šťastný konec.
Ale má to jeden háček.
Nejsou šťastné konce.
Nejsou, nikdy nebyly a ani nebudou.
„ Jsem zpět“ řekl smrtí čpící hlas za mnou.
Otočil jsem se a ztuhl zděšením.
Byl zpátky.
Byl tady.
Skelet.
