Stál na dvorku svého malebného stavení a pozoroval západ slunce. Jako každý den mu tento výjev vrátil staré vzpomínky... Takhle vždy pozoroval západ s Ní. Pohlédl na své staré, příliš staré ruce a do očí mu vyrazily slzy. Ach, je tomu již deset let... a stejně stále nedokáže zapomenout... Nikdy to nedokáže. Prostě to není možné.
Slunce zapadlo a na něj padlo šero. Sklonil hlavu a pomalu se šoural svým osamělým dvorem do ještě osamělejšího domu. Sám... stále sám. Vždy se vraceli stmívajícím se lesem k domovu a byly to ty nejkrásnější chvíle jeho života... s ní. Les a zvířata a příroda byli vždy jejich přáteli a druhy. Nyní pro něj jedinými.
Pomalu prošel všechny místnosti za stále slábnoucího světla. Všude viděl její krásnou tvář, slyšel její líbezný smích a cítil její nádhernou vůni. Ale ona tu nikde nebyla...
Jako každý den, ulehl na postel a pokoušel se usnout. Sám. Ale vzpomínky ho nenechaly spát....
Ráno vstal... a opět se nikdo neprobouzel po jeho boku... nikdo nepřipravil snídani, zatímco dělal ranní práce... již léta mu nikdo úsměvem nepopřál dobré ráno. Byl pánem ve svém království, ale byl tu sám a jediný. Jak rád by byl třeba i tím nejmenším sluhou, jen kdyby se vrátila jeho královna...
Avšak dnešek měl být jiný. Vyrazil brzo po ránu. Obcházel všechna místa, která tak důvěrně znal... která tak důvěrně znala i ona. Dlouho si prohlížel každý strom, každý kámen, každé stéblo trávy. Naslouchal písni ptactva a pozoroval lesní tvory. Nebáli se ho. Proč by měli? Dobře ho znali a věděli, kým je...kým byli oni oba.
Tu pohladil kámen, který jim skýtal pohodlné posezení, tu strom, jenž jim mnohokrát poskytl úkryt před deštěm. Zlatý kotouč, prosvítající skrz smaragdovou oponu, přešel pomalu k západu a on došel na místo, kde země prudce klesala do údolí a vytvářela sráz. Stál na vrcholu a hleděl do dáli. Přes zelené vlnobití lesů až k vzdálenému moři, z nějž zapadající slunce tvořilo záplavu zlatých perliček.
Ano. Dnes najde odvahu udělat to, co neměl odvahu učinit již dávno. Naposledy pohlédl na krásy tohoto světa, jež dokáže stvořit jen matka příroda; Modré, tmavnoucí nebe s růžovými obláčky, jako pohádkovými ovečkami na nekonečných pastvinách. Slunce, jako šperk královny země, jemně zhášející svou záři a Měsíc, právě probuzený ze svého denního odpočinku, svou matnou stříbřitou září odhalující i to, co mělo zůstat skryto. Šedá, neproniknutelná skála, neotřesitelná a věčná, hrdě se tyčící jako otec, střežíc bezpečný spánek svých dětí. Les...životem překypující a laskavý hvozd, jež se jako zelený samet vine do dáli a poskytuje vše potřebné těm, kteří vědí, jak ho žádat. A moře, donekonečna se vinoucí zlatavá stezka, věčně zpívajíc, jako harfa z počátku věků. A za mořem... Vydal se k tomu moři a stanul na písčitém břehu. Zrnka písku se blýskala, jako by mrkala na širé moře - majáky pro loď, jež se objevila na obzoru. Její plachty jako bělostné listy stříbrného stromu se nadouvaly větrem, ženouce loď krásnou tak, jako dětský sen, rychle kupředu. Ladně, jako labuť, plula po vlnách. Kýl věnčily nadýchané krajky zpěněné vody a její dřevěný trup se majestátně tyčil nad hladinou.
Snový koráb se lehce, jako pírko ptáčete zastavil u břehu a o písčitou pláž se opřel můstek z pevného dřeva.
Objevila se záře. Záře tak jasná, jako tisíc sluncí a tak krásná, jako hvězdy na nočním nebi. Pomalými ladnými krůčky sestupovala z lodi. Byla to žena, oblečená do zářivě bílých šatů, lehkých jako čerstvě napadlý sníh. Její vlasy zářily zlatem a tvořily vodopád na jejích zádech. Její kůže byla bělostná jako alabastr. V očích měla moudrost staletí a její tvář byla laskavá a překrásná.
Sestoupila na pláž a zastavila se. A bylo to, jako by se zastavil svět. Pohlédla na mladého, krásného muže jež stál na břehu a usmála se na něj tak, že i ocelové srdce by roztálo a poskočilo.
“Pojď. Je čas.” Pronesla medovým hlasem a opět se na mladíka usmála.
Ten neváhal a jistým krokem došel až k ní. Zastavil se před ní, úsměv jí opětoval a dlouze se na ni zadíval. Hleděli si do očí a usmívali se. Dlouho. Nebylo třeba slov. Konečně byli opět spolu a tentokrát už navždy. Po okamžiku, jenž mohl být klidně věčností se uchopili za ruce, jejich rty se přiblížily a setkaly v dlouhém polibku. Otočili se a ruku v ruce stoupali do lodi. Pomalu se ztráceli v přejasné záři. Jen ještě naposledy pohlédli na krásný svět, jež byl jejich domovem a do kterého se již nikdy nevrátí... Pluli do jiného světa.
Kouzelný koráb se, lehce jako motýl vydal na širé moře. Pluli jinam. A Loď snů se pomalu ztrácela na zlatavém obzoru. Pluli.... domů.
Poslední kapky krve se vpily do sametového mechu. A vrásčitá dlaň, svírající rukojeť nože, znehybněla navždy...
