|
|
název série: Snape - Ledový žár - Kapitola 20.
název kapitoly: Obětní hostina
autor: marcella
email: marcella02@seznam.cz
Upozornění autorky: To, co tady a v dalších kapitolách budete číst, je jen zábavná literární fikce. NENÍ to návod na cokoli, ani nic, čemu bych věřila já a čemu byste měli věřit vy. A ZEJMÉNA NE návod na cokoli co se blíží satanismu. Antikněží neexistují, je to jen můj výmysl.
Chodby pod bradavickým hradem jsou temné, nepřehledné a zrádné. A je jich nespočet. Nejspíš ani sami profesoři se v nich pořádně nevyznají. Možná že spíš než o Zapovězeném lese měl Brumbál na začátku roku mluvit o tomto sklepení. Zabránilo by to věcem, které se měly právě stát?
--------------
Arine opatrně našlapovala po vratkých, kdovíčím oslizlých kamenech, které se zelenavě leskly v úzkém kuželu světla její hůlky. Svědomí, které se v její duši tu a tam ozývalo, uklidňovala tím, že chodby jsou pod hradem, nikoli mimo něj, takže vlastně Snapeův zákaz ani neporušuje.
Návod, jak se dostat k podzemní studánce, nakonec vyloudila na domácích skřítcích. Sháněla jej dlouhé týdny kde jen mohla. Ode dne, kdy před ní Filch jen tak ledabyle prohodil, že když se napije ze studánky v podzemí, bude rozumět řeči zvířat, špatně usínala samou touhou. Všechny živočichy milovala, a domluvit se s nimi chtěla snad ze všeho nejvíc. Zvlášť poté, co kvůli poslednímu vypečenému trestu od profesora Snapea o všechny svoje mazlíčky přišla. Protože sama stále ještě nesměla opouštět hrad, poslala včera Neillu podívat se do jejich skrýší a nor. Očekávala, že kamarádka najde místo jejích miláčků tlející mrtvoly, ale Neilla se vrátila s podivnou zprávou: někdo neznámý všechna její zvířata pustil na svobodu. Hagrid ne, ten by je místo ní krmil sám, a nikdo jiný nepřicházel v úvahu. I když… jediný, o kom by věřila, že jí mohl provést takovou zlomyslnost, byl právě profesor Snape. Musí si na něj dát pozor a už nikdy, nikdy mu nevěřit.
--------------
Zmiňovaný pan Snape se mezitím pokoušel přimět své zažívací orgány, aby místo večeře přijaly alespoň pár chlebíčků. Jídelnu ve Velké síni už pár dní poněkud nestihl navštívit – Znamení Zla se hlásilo ke slovu tak razantně, že by musel být soustavně v omámeném stavu, kdyby chtěl dostatečně utlumit bolest, což vzhledem k situaci nebylo možné. V posledních dnech si odřekl i většinu alkoholu, kterou by jinak v takhle mizerném stavu vypil: zakázala mu jej nejen madame Pomfreyová, ale i Brumbál, který byl nyní stále odvoláván na Ministerstvo a Snapea stále bombardoval svými strachy o Pottera, Kámen a bradavický hrad.
Snape navíc zuřivě propátral zmijozelskou kolej, protože se nemohl zbavit dojmu, že něco v Bradavicích a konkrétně tady hodně zavání zlem. Práce to byla zbytečná, stejně jako všechny pokusy přimět Pottera, aby dbal o své bezpečí alespoň o trochu víc než kaskadér na visutém laně. To, že pátrá po Kameni Mudrců a z touhy ukrást ho obviňuje jej mu dost dobře zakázat nemohl. A Arine? Samozřejmě se dál chová podivně a nesmyslně a drží podezřelé spolky s Filchem, ale ani na ni nikudy nemohl. Nezapomněl na ten pohled Lucia Malfoye na ni. Díval se na to dítě jako na svou milenku, tak jako na předmět své největší touhy. A Malfoy NIKDY, co Severus pamatoval, nepohladil cizí dítě po vlasech. Až ji....
Profesor Snape se začal bát. ne o sebe, na ohrožení svého života byl zvyklý a žil v něm vlastně neustále, ne o Harryho Pottera, kterého beztak chrání celý kouzelnický svět a milion kouzel navíc, ale o ni. O bezvýznamnou malou holku, která jde do všeho po hlavě, která každému věří a přitahuje maléry víc, než Smrtijed kápi. Před týdnem přemluvil sám sebe dokonce k tomu, že vyšel do deště a pustil ty její potvory na svobodu. Nemohl riskovat, že se složí ze smrtí těch zvířat ve chvíli, kdy bude potřebovat všechny své síly. Jak může někdo věnovat tolik citu a lásky pitomému ježkovi nebo netopýrům!! Ale Arine má ráda všechno a všechny, vyjímaje z toho jedinou osobu - jej. No co, i tak se dá žít.
--------------
Postranní chodba, ze které se ozývalo volání sýčka, vypadala méně opuštěně než ty předchozí. Na podlaze bylo pár otisků bot a pavučiny u stropu byly strhané. Arine zaváhala. jestli ji tu někdo uvidí!! Ale podle plánku měl jít právě sem. Naposledy s v ní ozvalo zlé svědomí, ale umlčela je mávnutím ruky a vydala se vstříc svému nehezkému osudu.
Poslední dveře se před ní samy otevřely. Váhavě vstoupila do šerého sálu, který osvětlovaly jen pochodně na stěnách. Pod nimi podél zdí stály postavy, zahalené v černých pláštích s kápěmi, které jim zakrývaly obličeje.
"Vítám tě, Arine," prořízl jejich mumlání skřehotavý Filchův hlas. Nezněl teď laskavě, jak s ní vždycky mluvil, a nebyl to ani tón, jakým mluvíval s ostatními studenty. Byl to hlas dravce, který právě ulovil svou kořist. Seděl na vyvýšeném trůnu, po jehož opěradlech se plazily stovky malých černých hádků. Přelézali jeho ramena a paže a padali mu přes břicho do klína. Jeho nohy v ušpiněných zablácených botách spočívaly na prohnuté křivce zad klečící, vzhledem k situaci velmi nedostatečně oblečené dívky. Nebyla tu dobrovolně, soudě podle toho, jak stísněně vydechovala a podle masivních okovů na jejích kotnících.
Arine zůstala bez pohybu, ochromená strachem. Její vnitřní hlas se zoufale rozkřičel. Bytosti v maskách se k ní přibližovaly. Obstoupily ji a utvořily neprostupný kruh.
--------------
Nazlátlá hladina bílého vína v drahém poháru se lehounce zachvěla. Do jednolitého barevného rázu tekutiny prorazil tmavý tón, vytvořil nepravidelný obrazec a rozplynul se. Pak, když dopadla další kapka, už to bylo znatelnější. Snape opatrně vzhlédl. Další a další kapky krve vznikaly ve vzduchu a dopadaly do jeho sklenice. Mrštil jí i s obsahem do krbu. Víno prudce zasyčelo. Vstal a uvědomil si, že teď se musí maximálně soustředit. Bude to potřebovat.
Když procházel chodbami, vedoucími ke sklepení, studenti by přísahali, že na něm nevidí nic zvláštního. Obvyklý mrzutý a znechucený výraz, na pohled líné pohyby a několik bodů, zbytečně stržených Nebelvíru pro nic a za nic. Ještě než došel na místo, věděl, co s uvnitř odehrává. Bylo před ním jedno z nejtěžších rozhodnutí jeho života.
Nebylo těžké uhodnout, co pro něj Pán Zla přichystá, aby ho povzbudil v plnění dalších úkolů. Jeho fantazie nebyla v těchto záležitostech moc široká. Snape už raději ani nevzpomínal, jak dlouho nedržel v náručí nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo ženě. Dosud si letmo namlouval, že by snad šlo zvládnout obojí a "upotřebit" Voldemortův dárek i překazit obětní rituál. Ale jak sestupoval hlouběji a hlouběji, bylo mu čím dál jasnější, že to nejde.
--------------
„TY SES ZBLÁZNIL!!!!!!!!“ vzkřikl Malfoy, když spatřil Filchův trůn. „Víš pro KOHO je tenhle dárek!?!?!?!?!“ Ukázal na dívku, z níž si Filch udělal podložku pod nohy.
"Ten váš pitomý profesor i vy mi můžete......" zakrákal vesele Filch a Malfoy zalapal po dechu.Tohle by si ten skrček zbabělá nedovolil, kdyby si nebyl jistý, že... A on, Malfoy, hrabal poslední dobou možná až příliš často na svém vlastním písečku... Jestli to Pán Zla ví... A teď nebyla chvíle, kdy by se daly řešit malicherné spory. Probodl tu hromadu nabubřelé arogance vražedným pohledem a odešel plnit svůj úkol. Pomstu nechal napozději.
*o chvíli později:
Starý dubový stůl byl léty poněkud zašlý – už dlouho nesloužil svému účelu. Tlustý zelený had by se byl svíjel od jeho kraje ke kraji, nebýt přidržen jistou rukou Lucia Malfoye. Ten upíral fascinovaný pohled do bolestí přivřených očí zvířete. Sluha – Smrtijed s nejnižší hodností – nabízel kolemstojícím tác s dlouhými, ozdobně vyřezávanými jehlicemi. Smrtijedi jeden za druhým, jako v tranzu, horečnatě sahali pro jehly a zabodávali je do krásného, šupinatého těla. Had syčel a Lucius, oči upřené na jeho otevřenou tlamu a kmitající se rozeklaný jazyk, jako by byl na něj svým vědomím napojený, jako by cítil s ním.
Arine přivedli tak, aby měla nejlepší možný výhled. Jen jehlici jí nikdo nenabídl. Pochopila, že tohle je zábava jen dospělých. Jinak ještě nerozuměla ničemu, proč tu je, kdo jsou ti lidé, co dělají, co bude následovat... Otázky jí vířily hlavou a v jakémkoli pohybu jí bránil příšerný, svazující pocit. Byla obstoupena tak, že nemohla utéct. A pomalu jí docházelo, kdo bude další obětí...
Vzpamatovala se ve chvíli, kdy ji postrčili ještě blíže ke stolu. Zaječela a vší silou se vzepřela rukám, které ji držely. Neudělala ani dva kroky. Kostnaté prsty znovu obemkly její paže a smýkly jí zpět. Od masivní desky vzhlédl krásný světlovlasý muž, který si ji onehdy tak přívětivě prohlížel. „Už nikdy nebudu věřit nikomu, kdo je ke mně milý,“ umínila si. „Teda jestli to přežiju,“ doplnila v duchu neradostně.
Dlouhé hadí tělo se prohnulo naposledy. Smrtijedi za obřadného mumlání znovu přistupovali ke stolu a jeden po druhém s posvátnou úctou vkládali prsty do kaluží krve kolem.
„Teď je řada na tobě, maličká…“ zašeptal Lucius Malfoy sladkým, horoucím hlasem. Odvrátil zrak od mrtvoly hada a pohledem úplně stejným spočinul na její tváři.
--------------
Snape se blížil k obětnímu stolu mechanicky, bez nějakých zvláštních myšlenek. Někdy je prostě lépe na nic nemyslet. A tak, rádoby bezmyšlenkovitě, si vzal jehlici z podávaného tácu, rozmáchl se, a bodnul. Těsně vedle Malfoyovy ruky. Nechal koutky svých úst, aby se vyšplhaly maličko vzhůru. Potřeboval budit dojem, že jej tahle odporná sešlost baví. Prázdnou rukou mimovolně přejížděl po zkrvavené šupinaté kůži a jeho mysl, pečlivě uzavřená, se koncentrovala do nejvyšších obrátek. Náhle prudce odvrátil hlavu a strhl kápi níže do čela. Uviděl Arine. Jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Protože jsou-li karty rozdány takhle, bude to ještě těžší.
Zároveň se mu však podivně ulevilo. Teď už se nemusel rozhodovat. Prostě neměl na vybranou. Poodstoupil do stínu a jeho rty se jen nepatrně pohnuly při vyslovení zaklínadla.
Malfoy si právě dělal starosti se zdárným průběhem akce. Pokud dnes všechno klapne, mohlo by to znamenat konečně znovuoživení Pána Zla. Jistě, v případě neúspěchu je tu ještě Quirrell a Kámen Mudrců, ale bez těla návrat Pána Zla nikdy nebude úplný. A teď tohle. Už ten Filchův šílený slavomam představoval značné komplikace - už jenom zbývá, aby Snape zjistil, že mu školník svévolně sebral Voldemortův dárek, a z obětní místnosti zbude kůlnička na dříví. Snape při své povaze je schopen čehokoli, to si musel Malfoy přiznat. Kdyby věděl, že ho to neurazí, byl by mu místo Filchovy podložky pod nohy nabídl kteroukoli jinou ženu, včetně dámské části své rodiny. No, zkusí to. Možná to bude stačit. Ohlédl se po Snapeovi.
--------------
Tiché EXPECTO PATRONUM se plíživě neslo šerým sálem, až zakotvilo v nejtemnějším rohu. Mlžný obláček přemohl tmu, zazářil a začal nabírat podobu krásné dívky.
První ji zaregistroval mladý Fletcher. Prsty se mu rozklepaly tak, že upustil jehlici, kterou právě strkal do klopy pláště ve snaze schovat si ji na památku. Neúspěšně se pokusil otřít si zkrvavené ruce do okraje hábitu. Asi chtěl něco říct, ale nevypravil ze sebe ani slovo. Jen dětinsky zatahal Malfoye za rukáv a ukázal na NI. Lucius naprázdno polknul. A podruhé. Samantha Windbovová, jeho spolužačka a Raddleova milenka. Dívka, kterou zabil Severus Snape a která ho svou smrtí přivedla do srabu, ze kterého se nikdy nevyhrabal...
Přelud dívky popošel doprostřed místnosti, lehce si upravil vlasy, minul Snapea jako by byl vzduch a promluvil tichým, naléhavým hlasem:
"Malfoyi? Možná bys měl vědět, že Brumbál je na cestě sem." Nato se výsměšně zašklebila na Filche, který na svém trůnu málem zkoprněl, a rozplynula se v obláčku dýmu. Kliky na dveřích zalomozily.
"Ses...se...SESTAVTE OBRANU!!!!" Zaječel Filch a kopnul do dívky, která mu náhle překážela v cestě.
"Klid!! Jen žádnou paniku!!! To se vysvětlí!" Snaži se Malfoy o kontrolu nad situací, ale nikdo ho neposlouchal. Smrtijedi zmateně pobíhali sem tam, nasazovali si masky a vytahovali hůlky. Arine konečně znovu objevila svůj hlas a vykřikla. Zkusila se prodrat chumlem zmatených mužů někam pryč, ale nešlo to. Někdo ji srazil pod obětní stůl. Zvedala se a na ruce jí přistála kapka krve. Kolem ní dupaly těžké, okované boty Smrtjedů, míhaly se záblesky kouzel, bezúčelně namířených do všech stran, a kamkoli, kde se něco šustlo. Kdosi se zastavil přímo před ní. Arine zděšením a úžasem otevřela ústa, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Tyhle boty přece zná..... tak často se na ně upřeně dívala, když naplněná vzdorem a nenávistí nechtěla pohlédnout do ledově chladných očí jejich majitele. O tvář se jí otřel lem pláště, muž nad ní se sklonil a sevřel jí ruku v nadloktí tak, jak jen on to měl ve zvyku a rázně ji vytáhl a postavil na nohy. Stál před ní a výhled jí zakrývala jeho široká záda. Přinutil ji udělat několik kroků vzad. Rozdal kolem sebe pár kouzel, většinou naslepo, a několik nesmyslných rozkazů. Vzduch kolem zhoustl černým magickým dýmem až k nedýchání. Snape se otočil, zdvihl dívku do náruče, hodil na ni cíp pláště a vyběhl ze dveří.
Za nimi zuřila bitva a výkřiky - ve špatném osvětlení a kouři se některým Smrtijedům podařilo zasáhnout své soudruhy a ti jim to velmi ochotně vraceli. Před Arininým zrakem se míhaly stěny chodeb a sklepení, profesor ji tiskl k sobě a v druhé ruce svíral napřaženou hůlku, připraven odpravit kohokoli, kdo by se jim postavil do cesty.
Najednou zmatek a ruch ustal a přišlo ticho. Byli v bezpečí jeho pracovny. Pomalu spustil dívku na zem. Rozvzlykala se, objala ho kolem pasu a zabořila tvář někam do jeho košile. Nevěděl náhle, co dělat, a tak jen mechanicky přejížděl po jejích rozcuchaných vlasech. Chtěl ji jen uklidnit. Kolem přestával plynout čas. Bylo jedno kdo je a co je kolem, důležitá byla v té chvíli jen ruka dítěte kolem jeho pasu, důvěra dívky v něj, v to, že nezradí, vědomí, že stojí na té správné straně. To, co jej dusilo a trápilo už mnoho let, se rozplynulo tak jako před chvílí ten obláček dýmu. Najednou mu bylo mile, prostě jen tak příjemně... Nic víc nebylo potřeba.
Konec kapitoly. |
