Bylo pondělí, Serena se povalovala na posteli a přemýšlela o svých rodičích. „ Proč jsem je nemohla poznat? A kam se ztratily?“ přemýšlela v duchu a dívala se do zdi, která byla vymalována do jemně purpurové. „ Sereno!“ zavolala babička Sibyla. „ Zaspala jsi. Vstávej!“ „Už jdu!“ vykřikla otráveně a podívala se na budík. Velká ručička stála mezi sedmičkou a osmičkou a malá ručička se pohybovala okolo pětky. „ Ježiš!“ vykřikla Serena když se podívala pořádně a uvědomila si kolik je hodin. Okamžitě vstala a začala dupat, jak měla každé ráno ve zvyku. Dupala tak hlasitě, že babička ze zdola slyšela každý její krok a přesně věděla, kde Serena je. Ta se běžela hned umýt, učesat, vyčistit si zuby a obléknout. Pobíhala v rychlosti sem a tam a pokaždé se podívala na hodiny. Jak se malá ručička blížila k šestce, byla stále více stresovaná. Konečně byla hotová! „ Přijdu hned po škole,“ zavolala když utíkala ze schodů do kuchyně, popadla svačinu a vyběhla z domu přímo do parku, kde se každý všední den scházela se svými přáteli. Mark a Patricie byli její nejlepší kamarádi už od dětství. Společně vždy vzpomínali jak se po prvé potkali na písku v pěti letech a hádali se o bábovky, které všichni tři našli. Nakonec si je půjčovali mezi sebou. A od té doby jsou to nerozlučné duše, které mají podobné zájmy a jeden dokonce společný. A tím je magie a tajemné bytosti. Zatím se s ničím takovým osobně nesetkali, ale vše je jednou poprvé…
„ Moc se omlouvám, zaspala jsem,“ Serena to stihla jen tak-tak. Chystali se už odejít, když v tom k nim Serena přiběhla celá udýchaná s otevřenou taškou a svačinou v ruce. „ Neva,“ řekla Patricie, ale z jejího hlasu vyzněla mírná uraženost. „ vážně se moc omlouvám, ale přemýšlela jsem, tak sorry,“ pokusila se to vyžehlit. „ Nic se neděje,“ řekla Patricie dokonce s úsměvem. Serena si v duchu oddechla. Kráčeli vyšlapanou cestičkou směrem ke škole.
„ Promýšlela sis o čem budeš vyprávět?“ zeptal se Mark. „ Kde?“ Serena poslední dobou myslela neustále na rodiče, a tak dávala stranou školu i ostatní. „ Sereno, měli jsme si vybrat téma na hodinu filosofie a říct o něm, co si myslíme,“ pokáral ji Mark. „ Jejda, já na to úplně zapomněla,“ podotkla jemně. „ Můžu ti říct můj názor?“ zeptala se dotčeně Patricie. „ Já vím, přemýšlím neustále nad rodičema, ale já si nemyslím, že se ztratili. A chci to zjistit!“ „ A jak to chceš udělat?“ Mark si odkládal v šatně boty. „ To ještě nevím, ale přijdu na to,“ řekla cílevědomě Serena a také si sundala boty. „ Dobrá, dobrá, ale to bude asi těžké. Každopádně na to dnes už nemysli, dobře?“ Patricie se cítila poslední dobou Serenou odstrčená. Serena to vycítila, a proto když Mark odešel napřed objala Patricii a řekla ji: „ Promiň, že si tě moc nevšímám, ale ty víš, že jsi moje nej nej nej kámoška na celým světě!!!“ Patricie se div nerozbrečela, jejich rodiče byli hodní, ale moc si jich nevšímali, protože to byli obchodní manageři. „ Já vím, ty jsi taky moje nejlepší kamarádka a vždycky budeš,“ odpověděla velmi šťastně Patricie. Cestou do třídy potkaly děvčata jejich sokyni jménem Alyssa Morgen. Byla to krásná dlouhovlasá blondýnka se štíhlou postavou, dlouhýma nohama. Plnými rty a jasně modrýma očima. Kluci se naprosto rozplývali když se na něj pouze koukla. Ale ona si byla svou krásou pochopitelně velmi dobře vědoma, a proto u ní měli šanci jen ti největší frajeři, i když si opravdu mohla vybrat kteréhokoliv kluka ze školy. Oproti ní- Serena vypadala úplně jinak. Měla dlouhé kaštanové vlasy plné prstýnků, tmavě hnědě oči, byla malé postavy a nepatřila k nejhubenějším dívkám, přesto měla postavu hezkou a některým klukům se líbila. Jí se však líbil Allysin chlapec John Murphy- fotbalová jednička a pochopitelně nejhezčí kluk ze školy. Krátkovlasý brunet a hnědýma očima a vypracovanou postavou. Ale ten se na Serenu nepodíval ani jednou. Patricie měla krátké černé vlasy s červenými melírky, byla opravdu moc hezká, ale nerada na sebe upozorňovala a nosila skoro samé černé oblečení. A Mark, kterého bychom neměli opomenout patřil spíše mezi školní podivíny a tak trochu i mezi šprty. Na zelených očích nosil brýle, které mu opravdu slušely. Krátké špinavě blonďaté vlasy nosil sčesané do zadu a kostkované košile zabíraly celý jeho šatník. Obličej měl celkem pohledný, ale žádná ho nechtěla kvůli jeho stylu a tím víc ho nechtěla Allysa, kterou tak dlouho a beznadějně miloval. Ale dost s vysvětlováním, vraťme se k jejich příběhu. „ Ale, kohopak to nevidíme, holky?“ otočila se na své dvě přítelkyně, které byly taky velmi krásné. „ Nechceš si dát pokoj?“ osočila se Patricie. „ Ne, to tedy nechci!“ řekla s výsměchem Allysa. „ Pane bože, Allyso, myslím, že se ti roztéká řasenka!“ vylekala ji Serena. „ Cože?“ lekla se Allysa a utekla na toalety. „ Skvělý!!!“ zasmála se Patricie. “Crrrrrrrrrrrr!“ ozvalo se a všichni žáci zaslezli do tříd, včetně Sereny a Patricie. Mark byl už dávno ve třídě, předtím se šel podívat do knihovny. První hodina byla jako naschvál filosofie. „ Takže si vyberu pětici lidí, kteří nám tu vypoví své názory a potom je oznámkuji. Můžete je číst nebo říkat z paměti.“upozornila kantorka.
„ Hlavně ne já, hlavně ne já!“ šeptala si pro sebe Serena. Ale znáte to, zákon schválnosti je všude kolem nás. „ A budou to tito lidé,“ začala číst ze třídnice učitelka, „ Mark O’Donnely, Allysa Morgen, Peter Nourest, Patricie O‘ Donnely a jako poslední…“ „ Já ne! Já ne…prosím…“ šeptala důrazně Serena. „ Poslední půjde Serena Knows…“ „ Ne!“ okřikla v duchu Serena a pomalu se hrnula k tabuli. „ Kdo chce začít?“ zeptala se kantorka a pozorně si prohlédla každého z nich. „ Já začnu,“ hrnula se do toho Allysa. „ Tedy dobrá, seznamte nás nejprve s vaším tématem.“ „ Moje téma zní Krása, neboli Proč jsem tak krásná…“ Allysa pohodila vlasy a usmála se, „ Takže, když jsem se jako malá narodila, všichni říkali, že až vyrostu, budu opravdu moc krásná. A jak vidíte, měli pravdu. Podle mne je krása to hlavní, co člověk může mít a já si myslím, že jsem nejkrásněj…“ Ale kantorka ji přerušila: „ Stačí slečno, nemyslíte, že jste trochu sobecká? Dávám vám za čtyři, něco jste měla, ale bylo to bez nápadu. Další…“ „ Co? Ale ani jste mě nenechala domluvit..“ rozčilovala se Allysa. „ Můžete se posadit, slečno. Já jsem domluvila a vy také,“ učitelka Reinna Williams byla přísná a o ničem nediskutovala. Allysa teda zavřela pusu a celá červená se posadila. Potom začal mluvit Peter, hovořil o atomových zbraních a o ničivém dopadu, kdyby přišla jaderná válka…Mark mluvil pochopitelně o lásce a Patricie mluvila o práci a povinnostech z morálního hlediska, všichni měli za jedna. A nakonec přišla Serena, celou dobu co mluvili ostatní, si připravovala o čem bude povídat. Měla velkou trému a dokonce nic připraveného a o tuto známku ji šlo.
„ A co si pro nás připravila slečna Serena?“ zeptala se Reinna. „ Připravila jsem si výklad o osudu,“ oznámila tiše. „ To bude určitě zajímavé, můžete začít,“ těšila se učitelka. Serenu měla ráda, ale nemohla ji nechat projít jen kvůli sympatiím. „ Člověk se většinou bojí, co ho čeká v osudu, ale kdybychom se měli osudu bát, budeme se bát každé další minuty, co přijde, každé další sekundy a setiny sekundy. Já myslím, že určitě osud je někde zaznamenám, ať už pro celý svět, tak pro každého člověka zvlášť. A ať už je zapsán ve hvězdách, runách, čarou na rukou, v očích, či v něčem úplně jiném. Myslím si, že osud spolupracuje s budoucností, protože kdyby nebyla budoucnost nebude ani osud. Dokonce si je osud s budoucností natolik podobný, že by nebyla ani budoucnost bez osudu, jsou jako bratr a sestra a navzájem se doplňují. Toto si myslím,“ dořekla a podívala se na učitelku. „ Bylo to krátké, ale mělo to největší nápad. A to oceňuji nejvíce, máte za jedna,“ pochválila ji učitelka a i Serena se posadila. Byla na sebe pyšná a i ostatní ji chválili. „ To bylo dobré,“ řekla Patricie usměvavě. „ Byly to žvásty, co jiného by se taky od tebe dalo čekat,“ řekla brunátně Allysa. „ Vážně? Já jsem nejkrásnější…ha ha, ty mi povídej o žvástech,“ utřela ji Serena a Allysa ztichla. Celý den už potom jen psali a nudili se. „ Co jsi hledal v knihovně?“ zeptala se Serena. „ Dostal jsem nápad o tvých rodičích,“ řekl Mark když odcházeli ze školy. „ Jaký?“ ihned se zeptala Serena. „ Určitě máte doma nějakou kroniku, jste zvláštní rodina a proto si myslím, že ji mít budete,“ kýval. „ To mě nikdy nenapadlo, zkusím se zeptat babičky nenápadně,“ řekla Serena a ihned pelášila domů, jak babičce slíbila. Doma práskla nechtěně dveřmi, vyběhla schody, pohodila tašku do pokojíku a zase běžela dolů do obývacího pokoje za babičkou. Ta už na ni k překvapení čekala. „ Babi, potřebuji se na něco…“ Serena to nedopověděla, jakmile totiž uviděla, co babička drží v ruce, bylo jí jasné, že už se ptát nemusí. Místo toho se zeptala na něco jiného: „ Jak víš na co se chci zeptat?“ „ Posaď se Sereno. Vše ti povím,“ mluvila pomalu a tiše. Serena se usadila na vedlejší křeslo a podívala se na kroniku jejich rodiny. Byla to bílá kniha, na které bylo nakresleno zlatě oko. „ Nečekej ode mne odpověď na zmizení tvých rodičů, to ti povím až budeš připravena, ale povím ti, kdo naše rodina je…Na počátku jsme musely mlčet, plno tvých praprapraprapraprapříbuzných bylo upáleno. Proto to nesmí nikdo vědět. Jsme vědmy Sereno …“ čekala jak na to Serena zareaguje. „ Co…cože?“ nemohla tomu Serena uvěřit, ale věděla, že babička nikdy nežertuje v takových věcech. „ Ano, drahoušku, já umím předpovídat budoucnost a ty máš schopnost mnohem větší, můžeš pohybovat věcmi pomocí očí i rukou a dokonce i číst lidem myšlenky a promlouvat s nimi pomocí telepatie. „ Ale tohle ale já nedokážu, věděla bych o tom,“ bránila se Serena. „ Ale dokážeš, mysli třeba na tu kroniku a zadívej se na ni…“ radila babička. Serena zúžila oči a myslela na ni jak nejvíce mohla. „ Pane bože! Já to dokážu!“ zaradovala se Serena nad tím, že kroniku držela v ruce. „ Já ti to říkala, jen to nesmíš nikomu říct, tedy po uvážení to můžeš říct osobě, která ti je nejbližší, ale pouze jedné. A když to někomu poví, bude prokletá, ale na to ty ji nesmíš upozornit. Takže se rozmysli.“ „ To je ale hrozné. No dobře, budu trénovat rukama. Třeba ti podám brýle,“ Ale tentokrát to bylo moc dlouhé a upustila je na zem. Babička málem omdlela. „ Dobrá, budu trénovat na svých věcech, ale ty umíš jen věštit?“ nechtěla babičku urazit, ale stalo se… „ No tedy dítě! Ale ne, mám i jiné poslání a věz, že nejde jen o kouzla, musíš magii cítit, pak ji budeš opravdu ovládat. Tímto to pro tebe teprve začíná…“ „ Co začíná? A co hlídáš?“ Serena byla tak rozrušená. „ To až příště…“ odpověděla Sibyla…
