Apokalypsa

Apokalypsa

Velbloud, který patřil Al-zhes-Hu'i, si klekl, aby si mladá majitelka mohla nasednout; přehodila pravou nohu za hrb a rukama se vytáhla do koženého sedla. Předáci karavany se již ztráceli v dunách, když Al-zhes pobídla zvíře, a vyrazili.
Žít v kočovné karavaně má své klady i zápory - tak jako každý život.
Na jednu stranu jste volní a svobodomyslní. Na nepohodlí velbloudího sedla si není těžké zvyknout, zvlášť když se tomu učíte odmalička.
Na stranu druhou jsou volní a bohužel svobodomyslní i ostatní. Tak, jako byl svobodomyslný vrah, který Al-zhes zabil rodiče ve spánku.
Neunikl trestu.
Nikdo neunikne trestu karavany. Pouštní lidé jsou vytrvalí a v jejich Svatém slově stojí, že každý, kdož na někom učinil újmu, budiž potrestán stejně.
Tomu vrahovi před všemi usekli hlavu.
Nebylo to nic, co by se Al-zhes líbilo, ale cítila jakousi satisfakci za problémy, které pro ni nastanou.
Jedním z nich bylo jméno, které připomínalo dávnou tragédii.
Al-zhes znamená v jediném jazyce pouštní planety "Krása a inteligence". Po zabití rodičů k tomuto jménu bylo přidáno -Hu'i, což znamená "Se smutnýma očima".

Nyní, když se konečky Al-zhesiných vlasů třepetaly v pouštním větru, na nic takového nemyslela. Měla před sebou dlouhou cestu a zásoby vody pomalu docházely.
Kdyby tak už byla noc, pomyslela si.
Noc měla ze všeho nejraději. Kdyby to bylo možné, spala by přes den a jen v noci se potulovala skrze duny a hledala by smysl žití.
Jenže zkuste takovou myšlenku prosadit u Rady starších, která se veze v přepychových sedlech uprostřed karavany.
Je to banda starých dědků, myslila si o nich Al-zhes, když se jí za zády ozval hlas:
"Vypadáš nějak zamyšleně, Al-zhes-Hu'i. Pověz mi, co tě trápí?"
Byl to hlas Nejmoudřejšího. Napadlo ji, co dělá tady, na konci karavany. Proč není uprostřed?
"Přemýšlela jsem o noci," odpověděla pravdivě.
Nejmoudřejší se zatvářil s pochopení. "Chápu, tvé srdce si žádá muže."
Al-zhes se hlasitě rozesmála, až málem spadla ze sedla. "Tak to nemyslím," řekla, když si utřela slzy smíchu. "Nepotřebuji žádného muže. Vystačím si sama. Na noc myslím proto, že zajdou slunce a vidím na hvězdy. Představuji si, že to jsou jiné světy, kde také žijí lidé."
"Na svůj věk máš dosti dětské představy," ušklíbl se Nejmoudřejší.
Al-zhes-Hu'i se nedala jen tak lehce odbít: "Co my vlastně víme o nebi a o té černi, která nebe vystřídá večer? Třeba i naše poušť vypadá z jedné ze zářících koulí stejně."
Nejmoudřejší se Al-zhes podíval do očí. Nikdy nenašel ženu, která by měla tak krásný třpytný pohled. "Nemysli na takové věci." a už chtěl vyrazit na své místo do středu karavany, když jej Al-zhes-Hu'i zastavila:
"Dochází mi voda, ó Nejmoudřejší. Po cestě jsem viděla namísto pramenů pouhé kaluže zablácené vody. Mám strach, že..."
Nejmoudřejší se usmál. "Že zemřeme kvůli nedostatku vody?" pak se nahnul a pohladil ji po jemných tvářích. "Nemusíš mít strach, jezero Hi-Ka'l nun nevyschlo, kam až má stará paměť sahá. Tam máme namířeno. Chvíli zde pobudeme a pak vyrazíme dál na cestu k oáze Věčného klidu."
"Děkuji, že jsi mne uklidnil," řekla Al-zhes a smetla si vlající vlasy z obličeje.
Nejmoudřejší se vydal na cestu k Radě starších. "Dak'illa as Onikum." zavolal přes rameno.
"At Dak'illa as Onikum," odpověděla Al-zhes. Znamenalo to "Nechť i tebe opatruje Všemocný."

Cesta přes duny trvala věčnost. Al-zhes-Hu'i tuto cestu měla ztíženou o rozhrabaný písek od těch jezdců, kteří jeli před ní. Několikrát její velbloud uklouzl a ona musela slézt a vést jej přes dunu ze země.
Písek měla ve vlasech i v bavlněných šatech, které jí pokrývaly i hlavu a chránily tak před třemi velikými slunci na pouštní planetě. Už i v ústech ucítila přítomnost několika zrnek.
Musela si odpočinout a svlažit rty v doušku zbývající vody. Pomalou karavanu dožene ještě před jezerem Hi-Ka'l nun.
Přihnula si chladivé vody z kožené čutory a přinutila velblouda, aby si klekl.
Za okamžik již byla v patách své karavaně. Zahlédla poslední jezdce, jak za sebou táhnou složené stany, potřeby pro vykopání studny a zásoby potravin.
Karavanu skutečně dohnala ještě před jezerem.
Ti, co šli úplně vepředu a mají za úkol informovat ostatní o vetřelcích nebo o oázách, se zastavili a oněměně ukazovali před sebe a cosi si šuškali. Stáli na vysoké duně, takže Al-zhes nevěděla, co je příčinou jejich vzruchu.
Zakrátko to poznala.
Na duně byla tlačenice, každý chtěl vědět, proč karavana stojí pár metrů od jezera.
Ironií osudu však bylo, že tu žádné jezero jednoduše nebylo.
Vypařilo se.
Jezdci karavany rozčileně huhlali jeden přes druhého. Ptali se, zda je takto nechce ztrestat Všemocný za nějakou opovážlivost. Pak před ně vystoupil Nejmoudřejší a krátkým máchnutím ruky si zjednal ticho.
"Jezero je vyschlé. Nemůžeme tedy načerpat dost vody pro všechny. Šetřte s vodou, ale vyvarujte se dehydratace. Poputujeme dál, bez zbytečných zastávek, až k oáze Věčného klidu, inšalláh."
Al-zhes byla velice rozrušená. Neděsila se vyschnutí jezera, které doteď sloužilo lidem z pouště bez jediného selhání. Polekalo ji poslední slovo Nejmoudřejšího.
Inšalláh znamená Všemocný si to tak přeje. Pokud jste při mluvení použili inšalláh, šlo o velice závažnou záležitost.
Zatřepala koženou čutorou a odpovědělo jí téměř neznatelné zachrastění - zbývalo už jen několik malých doušků vody. Uchopila do ruky bičík a pobídla velblouda k ostřejšímu tempu. Potřebovala se dostat k Nejmoudřejšímu co nejdříve. Prorvala se skrze ozbrojené jezdce až k jeho bohatě vybavenému velbloudu a pravila: "Allajkum, ó Nejmoudřejší."
"Copak tě trápí, dcero mého bratra?" Dcero mého bratra je pochopitelně zdvořilostní fráze. Nemá nic společného s rodinným příslušenstvím.
"Trápí mne prázdný měch," odpověděla popravdě.
"Problém jednotlivce je problémem celé karavany," odpověděl Nejmoudřejší a ze záhybů svého drahého ošacení vytáhl rudý amulet.
"Podej mi tři hrsti písku a nastav měch, dcero mého bratra," vybídl Al-zhes-Hu'i.
Al-zhes udělala, co jí poručil. S nechápavým výrazem upřela zrak na počínání starce. Ten s nejvyšší opatrností na zářivě rudý amulet nasypal písek, který spadal po jeho povrchu do kožené Al-zhesiiny nádoby.
"Ó Nejmoudřejší, odpusť mi mou troufalost, ale proč do mé čutory sypeš písek? Snažíš se jej nějakým zaklínáním zbavit zrnek?" V Al-zhesiiných slovech byla patrná ironie.
Nejmoudřejší na ni upřel podrážděný zrak a předal jí měch. "O tom, co jsi teď viděla, musíš před ostatními mlčet," řekl a starostlivě se rozhlížel ze strany na stranu. "Moc amuletu je omezená a pokud bych jej takto použil ještě několikrát, byla by jeho moc nenávratně ztracena!"
Al-zhes-Hu'i si pomyslela, že se na Nejmoudřejším projevují známky dehydratace a po rozloučení se vydala zpět na konec karavany.
"To mi tedy pomohl - nasypat mi do měchu písek!" bědovala a zatřepala se ztěžklým měchem.
Ozvalo se zašplíchání vody.
Al-zhes-Hu'i se nechápavě do měchu podívala a nespatřila v něm nic jiného, než čistou vodu. V hloubi duše byla na nejvyšší míru poděšená. Brzy si však vzpomněla na slova Nejmoudřejšího a dělala, jako by s vodou doteď velice šetřila. Už pochopila, proč je Nejmoudřejší považován za vůdce karavany. Jestliže má podobných kouzelných předmětů víc, pak může pro karavanu v období nouze zajistit téměř cokoliv.
Rozhodla se však neptat se Nejmoudřejšího na podrobnosti - kdo se moc ptá, moc se dozví.
Karavana se táhla pouští dál a Al-zhes uspával pravidelný rytmus, s jakým se velbloud batolil přes duny. Všechny starosti jako by zůstaly uvězněny v jejím plném měchu. Směřovala vstříc největšímu zdejšímu slunci, které mělo díky blízkosti s pouštní planetou rudý nádech.

Al-zhes usnula v sedle svého páchnoucího velblouda.
Nebyla potěšena.
Kdokoliv ví, jaké to je, usnout takřka v náruči nemyté potvory, jí dá zapravdu, že není co závidět - nejméně tři hodiny bude páchnout jako tchoř, než puch opadne a ona se bude smět připojit k radovánkám karavany, která již brzy dorazí k oáze.
Opět se nemýlila.
Zakrátko se z předních pozic stahovaly ozbrojené hlídky a oznamovaly blízkost oázy každé řadě v karavaně.
"Konečně si pořádně odpočinu," řekla Al-zhes své myšlenky nahlas.
Ale příchod do oázy nebyl tak barevný, jak si lidé z karavany malovali. Vstříc jim vycházeli lidé ze zeleného porostu a vítali je plni očekávání, že jim něco vezou.
"Nikdy jsem takové chování nezpozoroval," zachmuřil se Nejmoudřejší, kterého Al-zhes dohnala. "To my bychom měli vítat je, a ne naopak."
"Hlavně že konečně doplníme zásoby vody," řekl další z Moudrých.
Jeho slova zaslechl jeden z vítajících. "To nepůjde tak lehce. Dnes vyschly tři studny. Zbývající dvě v sobě uchovávají tolik vody, co by se vešlo do jediného velbloudího hrbu. To je také důvod, proč vás vítáme. Doufáme, že s sebou přivážíte zásoby vody, abychom se mohli vypravit k nevysychajícímu jezeru hi-Ka'l nun."
"Ani my nejsme posly dobrých zpráv," zatvářil se nešťastně Nejmoudřejší. "Jezero hi-Ka'l nun již není nevysychající. V jeho okolí není žádná zvěř, která by se koupala v jeho vodě a ani lidské plémě zde nenalezne útěchu před slunci."
Muž z oázy se zatvářil vyděšeně. "To nemůže být pravda, vy lžete!"
"Opovažuješ se znesvětit slovo Nejmoudřejšího naší karavany?!" rozčilil se hlídkující a už sahal po dlouhé zakřivené mačetě.
Snědý chlapík vystrašeně odběhl zpět do oázy, kam za pár okamžiků vjela i celá karavana. Al-zhes-Hu'i nad celou scénou jen pokývala hlavou. Mnohem více než znesvěcení slova Nejmoudřejšího ji děsila myšlenka, že podobně vysychají i všechny studny na celé pouští obrostlé planetě.

Jakmile Al-zhes-Hur'i pomohla ostatním ženám připravit jídlo pro muže, kteří se mezitím věnovali budování stanů na obranu proti chladivé noci, vyšla se sama projít oázou.
Nebyla to nikterak dlouhá nebo obtížná cesta. K procházkám jsou totiž oázy jako stvořené. A Al-zhes milovala, když se mohla sama toulat neznámem a být si při tom jistá, že se jí nic zlého nemůže přihodit - vždy byl nablízku někdo, kdo oázu chránil před barbarskými kočovníky, kterým by se snad zachtělo posvátné místo napadnout.
Po pár krocích si Al-zhes sundala sandály a šla jemným pískem naboso. Milovala ten pocit, kdy se jí pod chodidly rozpouštěly kopečky zlatých zrn. V takových chvílích si totiž připadala opravdu milována.
Aby ale nebyly Al-zhesiiny pocity špatně pochopeny; nápadníků měla houfy, občas si dokonce myslela, že už musela odmítnout snad každého, až na starce z Rady starších. Asi by ji mrzelo, kdyby věděla, jak blízko je pravdě. Důvod, proč všechny odmítla, tkvěl ve strachu z ostatních. Děsila se představy, že jednoho dne skončí jako její rodiče - s podříznutým hrdlem a prázdným výrazem ve tváři. Ne, to není nic pro ni. To raději bude navždy sama.
Blížila se ke konci oázy. Už dohlédla na hvězdné nebe. Posadila se na vyvrácenou palmu a s otevřenou pusou zírala nad sebe.
"Koukám, že mé tajné místečko už není tajné," ozval se hlas ze tmy.
Al-zhes-Hu'i se lekla a zírala do tmy za sebou.
"Nemusíš se bát, nepřišel jsem za tebou ve zlém. Chtěl jsem se podívat na hvězdy a náhodou jsem tě tu našel," vysvětloval hlas z temnoty.
"Žádný muž z mé karavany se nikdy nedívá na hvězdy, proč by to dělali lidé z oázy?" oponovala mu Al-zhes, jak z ní strach pomalu vyprchával.
Tělo vysokého muže se pohnulo ve tmě a vydalo se směrem k vyvrácené palmě. Al-zhes-Hu'i zatajila dech.
"Ve vaší karavaně asi nemáte žádného hvězdáře," odpověděl jí a usmál se.
"Hvězdáře?" zopakovala Al-zhes. "O něčem takovém jsem nikdy neslyšela. Co dělá takový hvězdář, kromě toho, že přepadá dívky a tvrdí jim, že přišel pozorovat hvězdy?"
Statný muž s černými vlasy se posadil vedle Al-zhes, podíval se na nebe, jako kdyby přemýšlel a pak vytáhl dlouhou trubici z kapsy. "Přesvědč se sama," řekl a podal jí drobný teleskop.
Al-zhes brzy přišla na to, jak se takový teleskop používá. "Páni!" vypískla ohromeně. "Ty hvězdy jsou mi tak blízko!"
"Nepřiblížily se ti víc než kdy jindy, jen je lépe vidíš," opravil ji hvězdář.
Al-zhes odložila teleskop a zářivýma očima se podívala na hvězdáře. "Mně říkají Al-zhes-Hu'i," představila se.
"A já jsem Sp'e al-edy," usmál se a podal jí silnou ruku.
Sp'e al-edy znamená v pouštním jazyce Trpělivý jako Všemocný. Koncovka -edy navíc svědčí o bohatém původu. Otec Sp'e al-edyho musil být velice zámožným šejkem, aby jeho syn směl nosit tak vznešenou koncovku.
Dívali se na sebe a ani jednomu se nechtělo uhnout pohledem.
Al-zhes si uvědomovala, že právě kvůli takovému muži odmítla všechny z karavany.
Sp'e al-edy byl přesvědčen, že by za Al-zhes položil život.
"Už budu muset jít," řekl Sp'e al-edy. "Slíbil jsem otci, že se brzy vrátím."
"I já se budu muset vrátit, aby si ostatní nedělali starosti," souhlasila Al-zhes.
"Doprovodím tě," navrhl rychle Sp'e al-edy.
Al-zhes se na něj postrašeně podívala. Nikdy nedovolila, aby ji někdo doprovodil.
"To budu moc ráda," odpověděla a vzápětí by se nejraději plácla přes pusu - nechtěla něco takového říci, chtěla jeho návrh odmítnout. Něco jiného však dělala ústa a něco jiného jim přikazoval mozek.
Vyrazili k místu, kde tábořila karavana.
"Řekni mi něco o sobě," prosil Sp'e al-edy.
"Nejsem zajímavá," odpověděla Al-zhes-Hu'i.
"Pořád nemůžu pochopit, proč se jmenuješ Al-zhes-Hu'i," nedal se odbít. "Někdo s tak zářivýma očima nemůže být nikdy smutný - bylo by to provinění vůči takovému daru."
Al-zhes se zatvářila poděšeně. Nemohla Sp'e al-edymu říci, co se stalo jejím rodičům, to jednoduše nešlo.
"Nebavme se o jménech," usmála se na něj křečovitě a protože písek již chladl, natáhla si přes holá chodidla kožené sandály.
"Dobře. Tak mi pověz něco o rodičích," řekl nevinně Sp'e al-edy.
Vzápětí však seznal, že kousl do kyselého jablka; Al-zhes nejdříve vypadala, že uteče. Dokonce to měla v plánu, pak se ale slzami se plnícíma očima podívala na svého společníka a padla mu kolem ramen.
"Umřeli... a já chci taky," zašeptala skrze jednotlivé vzlyky.
Sp'e al-edy by v tu chvíli nejraději zastavil čas. Jen pro tuto chvíli. Obětoval by se pro zachování tohoto dokonalého okamžiku, kdy mu život dával báječný smysl. Byl tu s někým, koho zná pár minut a už si s ním bez klopýtnutí rozumí. Nepotřebuje Al-zhes hlouběji poznávat a i když je z toho dost vyděšený, už teď pro něj znamená vše.
"Je mi to líto," řekl potichu a jemně zkrotil ty neposedné pramínky vlasů, které Al-zhes rozvinul závistivý vítr.
Posadili se do písku; Al-zhes byla opřená o hruď Sp'e al-edyho. Drželi se za ruce a byl to ten druh dotyku, který pro podobné chvíle úplně stačí. Ten, kdož si v tak křehkých chvílích žádá víc, nemile narazí.
Byli tak unaveni, že vedle sebe usnuli. Sp'e al-edy ochranitelsky objal Al-zhes a přitáhl si ji blíže, aby se cítila v bezpečí.
Ještě pár minut potom se dívali stejným směrem na nebe. Bylo flekaté jako nerovnoměrně rozlitý inkoust a skýtalo útočiště pulsujícím hvězdám.
Celou oblohou nečekaně projela padající hvězda.
Al-zhes a Sp'e al-edy zavřeli oči... a kupodivu si přáli to samé.

Ráno Al-zhes probudil Sp'e al-edyho prst na jejích jemných rtech.
"Co se-" zamumlala, než jí ústa zacpala celá ruka.
Nahnul se a co nejtišeji, div, že jej ona sama slyšela, pronesl: "Z jihu k oáze směřují ozbrojenci."
"Musíme varovat ostatní!" zvolala šeptem Al-zhes.
Sp'e al-edy zavrtěl hlavou. "Je příliš pozdě. Vědí o nich a připravují se k boji o oázu."
"Rada starších nám vyprávěla, že oázy jsou svatá poutní místa Nejmocnějšího. Na ně nemůže nikdo útočit!" šeptala rozechvělým hlasem.
"Jde o vodu. Vypadá to, že došla úplně všude."
"Ale... voda... to přeci..." mumlala si pro sebe. Ano, voda. Něco tak samozřejmého, že ji dokonce ani lidé z pouště nepovažují za žádný zázrak. Všední tekutina, kterou při blahobytu pijeme s opovržením, při nedostatku s láskou a péčí.
Voda docházela na celé pouštní planetě.
"Co budeme dělat?" zeptala se tiše.
"Nejsem plnoletý. Nemohu tedy bojovat vedle svých bratrů a mužů z oázy a tvé karavany," přemýšlel Sp'e al-edy nahlas. "Dům mého otce ale vlastní studnu, která zatím nevyschla. Mohl bych nabrat vodu a sehnat zásoby a ty bys mohla připravit velbloudy na odjezd."
"Na odjezd?" nechápala Al-zhes-Hu'i.
"Jediná voda, kterou seženeme, je daleko na severu přeměněná v led. Pokud chceme přežít, musíme se tam co nejdříve vydat."
"Musím se zeptat Rady starších a-"
"Nic nemusíš," přerušil ji Sp'e al-edy. "Musíš žít. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Odjeď, prosím, se mnou."
Al-zhes se na hvězdáře podívala. Oči měla opět zalité slzami. Ani nevěděla proč. Nerozhodně těkala střídavě ve směru, kde ležel tábor její karavany a pak se rychle vracela k tváři Sp'e al-edyho.
"Odjedu," přikývla konečně.
Pak vstali z uleženého písku. Nikterak je nepřekvapilo, že celou dobu spali na chladném pouštním písku, o němž je známo, že se jeho teploty v noci pohybují v minusových hodnotách. Mohla za to dusná noc, která výjimečně rozkmitala molekuly písku silněji než kdy předtím a dopřála tak Al-zhes se Sp'e al-edym klidné a nerušené noci.

Velbloudi byli připraveni na cestu. Sp'e al-edy na jejich hřbety nakládal zásoby potravin a vody. Pak se podíval na Al-zhes sedící v sedle svého velblouda. Její pohled směřoval daleko, mimo hranice jakéhokoliv jiného chápání.
"Ilijilkum!" zvolala a pobídla bičíkem velblouda vpřed.
"Tres as ilijilkum," odpověděl se stejnou hlasitostí Sp'e al-edy. Na pobídnutí však ještě počkal. Ohlédl se na bohatý dům jeho otce. Kdesi uvnitř sedí matka a dělá si starosti kvůli boji o oázu. Brzy její život skončí.
Brzy skončí veškerý život na této planetě - pokud se nestane zázrak.
Sp'e al-edy se zapřel v koženém sedle jeho otce, načerpal svěží ranní vzduch a vybídl velblouda ve směru, v jakém odjela jeho družka.
Jeho cestu z oázy sledovala matka.
"Inšalláh," zašeptala, počkala, až Sp'e al-edy vyjede z oázy a šla se pomodlit za duše všech jejích dětí a manžela.
Pomodlila se i za oázu. A poprvé i za vodu.

Obránci oázy se rozprostřeli na okraji zeleně.
Proti nim se na písečných dunách objevily černě zahalené postavy barbarských kmenů.
Otec Sp'e al-edyho udělal pár kroků před obránce, klekl si do písku a pomodlil se. Když zdvihal zrak, spočítal, že na každého obránce připadají tři útočníci - tak veliká byla přesila!
Vrátil se zpět na své místo a několik minut nehybně setrval v sedle svého velblouda. "Dnes tě požádám o jízdu na tvém hřbetě naposledy," zašeptal mu do ucha a zvíře jako by jeho slovům rozumělo, naklonilo se a hlasitě zavylo.
"Přijíždíte do oázy ozbrojeni," zavolal. "Odložte zbraně a přijďte v míru jako přátelé."
"Nejsme vaši přátelé!" ozvalo se hrubým hlasem v odpověď. "Bojujte a padněte jako muži!"
"Kvůli čemu bojovat?" zeptal se otec Sp'e al-edyho.
"Kvůli vodě!" dostalo se mu odpovědi.
Pak velitel banditů zakřičel bojový pokřik a přesila vyrazila kupředu.
"Bojujte, přátelé," zašeptal potichu a vytasil dlouhou mačetu. Nepřítel se blížil. Pod dusajícíma nohama jeho velbloudů se chvěly listy palem v oáze.
Otec Sp'e al-edyho natáhl ruku se zahnutou mačetou a hrot namířil na velitele banditů. "Inšalláh!"

Sp'e al-edy se mořil s Al-zhes-Hu'i přes duny již třetí den. Od doby, co vyjeli a zaslechli zvuky křížení mečů, spolu nepromluvili.
Tiše si rovnali myšlenky v hlavách, ale na nic obzvlášť kloudného nepřišli - a přitom udělali správnou věc!
Jen kdyby se mohli rozloučit se svými milovanými...
Ti jsou ale teď hodně daleko za nimi. A možná už nejsou vůbec.
Al-zhes-Hu'i zauvažovala, proč se vlastně s hvězdářem vydala na cestu na sever. Možná byly její obavy přehnané, možná voda nedošla na celé planetě.
Voda přeci nemůže dojít, vypaří se a pak začne padat z nebe. Zdvihla hlavu, aby se podívala, jak mnoho sražené šedivé páry má nad sebou. Ale kam až její uslzené oko dohlédlo, žádný mrak.
Hlasitě vzdychla, vzala do ruky poloprázdný měch a svlažila si s ním rty.
Ještě pár dní a dorazí k ledovcům na severu.
Již teď pocítila, jak teplota klesá. Noci byly velice chladné a pokaždé bylo zapotřebí odhrabat svrchní vrstvu písku a nahradit ji podložím.
Ještě pár dní a jsou u cíle.
Ale co pak?
Co bude dál?
Pokud na severu nebude dost vody v ledovcích, pak bude jejich konec stejně relativně rychlý a bolestivý jako pro ty, které zanechali v oáze. Ve stejnou chvíli se na sebe podívali a bylo jim jasné, že oba myslí na to samé. Pobídli velbloudy, aby se k sobě přiblížili a chytili se za ruce.
A v ten okamžik jako by z nich spadla těžké deka strachu. Po takových chvílích zapomenete na smrt a její lepkavé prsty, které se po nás sápou od našeho narození. Strach a bolest jako by neexistovaly. Nemají na světě místo.

O den později kolem odpoledne, když se Al-zhes a Sp'e al-edy brodili pouští, zazářila na obzoru jasně bílá špička ledovce.
"Blížíme se k ledovcům," řekl Sp'e al-edy. "Utáboříme se tam a..."
"Počkáme na smrt," řekla Al-zhes své myšlenky nahlas. Vzápětí si rychle přikryla ústa, jako kdyby řekla nějaké hodně sprosté slovo. "Promiň," šeptla a sklonila pohled na písek pod sebou.
Sp'e al-edy hlasitě vzdychl. "Neomlouvej se za pravdu. Pokud nebude v ledovcích dost vody a nedočkáme se deště, stihne nás stejný osud jako všechny ostatní. Nebojím se smrti. Byl jsem vychován způsobem, že muž, který zemře v boji nebo pro záchranu své ženy, neodejde. Přežívá v těle své vyvolené. Jediný strach pramení z budoucnosti. Nechci vidět, jak mi umíráš před očima. Takový pohled nesnesu."
Al-zhes-Hu'i se na něj láskyplně podívala. "Teď už věřím, že neumřeme. Všemocný má s námi určitě jiné plány - nač bychom jinak podnikali tuto cestu?"
"Nikdo nevidí do mysli Všemocného. Kdoví, proč nás stihl takovým suchem?"
Al-zhes přikývla a sledovala, jak se špičáky zářivých ledovců přibližují. Lesk, který zamrzlá voda vydávala, pro ni znamenal spásu. Téměř zcela prázdný ošoupaný měch toho byl mlčícím důkazem. Přitáhla velblouda blíž k Sp'e al-edymu a přeskočila na jeho unavené zvíře.
"Co se děje?" překvapil se Sp'e al-edy.
"Nic," odpověděla tiše a opřela si hlavu přetíženou mučivými myšlenkami o jeho měkká záda. "Jen jsem ti chtěla být blíž."

Písečnými dunami putovala osamocená karavana. Na jediném velbloudovi se vezl zbytek lidského druhu na pouštní planetě. Al-zhes-Hu'i a Sp'e al-edy zbyli sami. Přitisknuti k sobě a plni strachu z budoucnosti se blížili k ledovcům, které v severních oblastech utvořily drobná ledová skaliska, nabízející poutníkům zbytky vody na planetě.
A i tato zásoba se měla brzy vypařit směrem k obrovským sluncím, která vodní páry pohlcovala. Už ani kapku neměla vydat bezmračná obloha. Všechnu životadárnou tekutinu roztavila slunce.
Smrt klepala na dvířka svými kostnatými prsty. Nikdo tento chrastivý zvuk nemá rád. Tím spíš ne, když ví, že je posledním, koho si na celičkém světě odnese do podsvětí. Když ví, že se čeká jen na něj...

První týden u ledovcových skal nebyl nikterak příjemný; panovaly tu nízké teplotní hodnoty i přes den, kdy byla Al-zhes zvyklá na teplo. Rozpouštějící se voda jim několikrát vytopila kožené stany a zmáčela kůži chránící před vnějšími teplotami - několik metrů cenné látky bylo znehodnoceno plísní a Sp'e al-edy musil zabít velbloudy a sdělat jejich kůži tak, aby mohl postavit stany nové.
Druhý týden byl daleko klidnější. Al-zhes a Sp'e al-edy se přizpůsobili tání ledovců a přestěhovali svá mobilní obydlí o pár desítek metrů dál. Kolem ještě vyhloubili mělké příkopy - pro případ, že by se voda dostala až tak daleko. Ztrátu další kůže si jednoduše díky velikým mrazům nemohli dovolit.
Třetí týden seznali, že voda se z ledovců vypařuje rychleji, než oba předpokládali. Sp'e al-edy musel rozřezat stan a natřít jej sádlem z mrtvých velbloudů. Takto opracovanou kůži nechal uschnout na slunci a použil ji jako vlastnoručně vyrobený měch. V jednom z největších stanů vyhloubil hlubokou jámu, do které vložil všechny měchy, chráníce je před vypařováním.
Už čekali jen na smrt - anebo na zázrak.

Při jedné noci, které byla výjimečně teplá a dovolovala opuštění stanu, si Al-zhes vyšla se Sp'e al-edym na procházku kolem ledovcových skal. Nebe zářilo nejjasnějšími hvězdami a lákalo mezi sebe dvě tiché postavy hluboko pod sebou.
"Když jsme sem dorazili," začal rozhovor Sp'e al-edy, "sahaly ledovce až sem." Ukázal pár metrů před sebe na místo, které bylo zaváté pískem. "Teď se ledovce smrskly. Počítám, že nám budou poskytovat vodu ještě pár týdnů. A pak se ani my nevyhneme osudu."
Al-zhes se pokusila o úsměv. "Dočkáme se zázraku, uvidíš. Dnes jsem myslím dokonce zahlédla malý mráček."
"Snad alespoň směřoval k mé oáze, aby smyl z písku zbytečně prolitou krev," povzdychl si Sp'e al-edy.
Temnota již postoupila pouští natolik, že se dvojice odebrala každý do svého stanu. Před tím, než za sebou zatáhli kožené vchody, podívali se na sebe a povzbudivě se usmáli.

Pokud by se první a třetí týden daly nazvat jako kritické, pak oproti týdnu čtvrtému byly láskyplné pohlazení. Vše to začalo již v prvním dnu nového týdne:
Al-zhes se zašla podívat do stanu Sp'e al-edyho, aby jej probudila ze spánku. Nalezla jej však v nepřirozené poloze s bledým výrazem v tváři.
"Sp'e al-edy!" zavolala a sklonila se k němu. "Co je ti?"
"Příliš jsem šetřil vodu pro tebe," zachroptěl. "Rozhodl jsem se obětovat svůj život pro ten tvůj. Snížil jsem si příděl vody na minimum, abys ty žila déle."
Al-zhes oněměně zírala na rozpraskaná ústa, která jí našeptávala ta děsivá slova.
"Žila déle?" zopakovala vystrašeně. "Copak nechápeš, že tě potřebuji?!"
Sp'e al-edy se přetočil na záda, aby na Al-zhes lépe viděl. "Nepotřebuješ. V hlavním stanu najdeš zakopané zásoby vody. Tobě samotné mohou vystačit na měsíce, možná roky, pokud budeš šetřit."
"Nemyslela jsem, že tě potřebuji na to, abys mi sháněl vodu a jídlo. Potřebuji tvou přítomnost."
Sp'e al-edy se vrátil do původní polohy, při níž neviděl na Al-zhes a naopak Al-zhes neviděla do jeho nyní sinalého obličeje.
"A když jsi vymýšlel tenhle geniální plán na prodloužení mého života na úkor toho tvého, nepomyslel jsi na to, že mne stejně čeká stejný osud? Co tu budu, proboha, sama dělat?"
Chvíli bylo slyšet jen sípavé Sp'e al-edyho oddychování. Pak se pomalu otočil, podíval se do Al-zhesiiných očí a pochopil v plné míře slovo Hu'i.
"Budeš čekat na zázrak."

Druhý den brzy ráno Sp'e al-edy zemřel. Al-zhes byla u něj a držela jej za ruku. Víc pro něj nemohla udělat. Slyšela, jakou bolest prožívá uvnitř svého těla - a prožívala ji s ním. S každou křečí v dehydrovaném těle i ona sykla bolestí a stiskla Sp'e al-edyho ruku pevněji.
"Proč jsi mi to udělal?" vzlykala a snažila se v jeho zlomeném zraku vyčíst odpověď.
"Protože k tobě cítím ještě víc, než lásku," odpověděl a cukavě se usmál.
V té době už mu nezbývalo déle než pár desítek minut života. A Al-zhes to cítila.
"Před tím, než odejdu," šeptal tiše a bylo na něm znát vysílení, "chci, aby sis vzala tohle." Sáhl si do náprsní kapsy bavlněného ošacení a vyndal odtud temně rudý amulet na zlatém řetízku. "Vzal jsem to otci ze šperkovnice. Pomůže ti to přeměnit písek ve vodu a prodloužit si tak život. Dávej ale pozor, abys se's toho amuletu sama nedotkla, po tom, co na něj ze shora zatlačíš."
Objala jej, i když k němu momentálně cítila nevýslovnou zlost. I ve chvíli, kdy jí umírá v náručí, se dokáže usmívat, jako kdyby se těšil, až se spolu v noci podívají na hvězdy.
"Dám si pozor," ujistila jej.
"Počkám na tebe tam na druhé straně," zašeptal a jeho zrak se už neupíral na Al-zhes, nýbrž kamsi za ni, daleko do neznáma. Tento pohled nebyl svazován žádnou dimenzí, pronikal do všech koutů vesmíru.
Sp'e al-edy v poslední chvíli žití seznal smysl života. Byl tak prostý a jednoduchý, že nedokázal pochopit, jak na něj nemohl doposud přijít. Tolikrát hledal odpověď ve hvězdách. Myslil si, že mu napoví, kudy se má vydat.
A hvězdy mu přivedly Al-zhes-Hu'i. -Smysl jeho života.

Druhého dne se Al-zhes nechtělo vstát. Ležela vedle vyhaslého těla Sp'e al-edyho a poprvé neměla sílu ani chuť na život.
Své rozhodnutí změnila během okamžiku. Bylo to velice razantní a definitivní řešení situace: rychle vstala a odešla do hlavního stanu, odkud donesla všechny kožené vaky s vodou. Ty potom položila stranou a v prostředku stanu, kde byl písek měkký, vyhloubila jámu, do níž položila Sp'e al-edyho tělo. Nožem rozřízla kožené vaky a všechnu vodu nalila do jámy.
"Předávám tvé tělo Věčnosti tak, jak je nám nařízeno Svatým slovem. Splyň s vodou a přijmi nazpět dar, který jsi mi dal. Brzy, už velice brzy, budeme zase spolu," odříkala tiše. Pak poklekla a čelem se dotkla písečné země.
Odpoledne jámu se Sp'e al-edyho tělem zahrabala. Pokoušela se, aby u toho neplakala, - v její karavaně byl pláč považován za znesvěcení památky zesnulého - ale její karavana už dávno neexistovala. Pár slz jí tedy přeci jen nalezlo cestu přes pevně semknutá víčka.
A v ten okamžik dostala další nápad: stejně definitivní a razantní, jako ten předešlý, který ji odlehčil od několika měsíců nebo let života. Nebylo třeba se dlouho rozhodovat. Po tom, co viděla, jak mučivě se trápila její láska, byla rozhodnuta v okamžiku.
Od odpoledne se až do soumraku modlila k Všemocnému. Nejprve své tělo neopomněla zbavit hříchů pomocí písku a až teprve potom směla odložit sandály a pokleknout před svého Boha.
Šeptala tak, že se ani ona sama neslyšela. Bála se, že kdyby své myšlenky vyslovila příliš nahlas, ztratila by sílu k takovému činu - a pak by pomalu a bolestivě několik dnů umírala na nedostatek vody. V pravidelném rytmu se rty dotýkala pouštního písku a prosily Všemohoucího o sílu a svolení k činu, na který se připravovala.
Když na okolí ledovců padl stín, skončila modlitby a vyšla před stan.
Nad hlavou jí prolétla padající hvězda. Al-zhes-Hu'i si ale tentokráte nic nepřála. Jen se usmála nad rychlostí, s jakou hvězda zmizela. Musela být na obloze velice dlouho - vídaly ji zde celé generace lidí z pouště, ano, těch lidí, kteří byli jako Al-zhes. A přesto svou pouť skončila. Netrvalo to déle než deset vteřin; silný záblesk, zprvu pomalý rozjezd se změnil v rychlý spád a nakonec tu zůstala jen mizející bílá stopa, kopírující cestu z nebes.
Všechno jednou skončí. To je to, čemu se máme naučit - prohrát.
S vlasy Al-zhes-Hu'i si pohrával vítr. Čechral je a klouzal po nich, aby si tu vůni zapamatoval navždy. Dívka se nadechla a hlasitě pronášela svá poslední slova:
"Odevzdávám ti svou duši, ó Všemocný. Nalož s ní tak, jak uznáš za vhodné. Ani smrt nemůže z mé mysli vyhnat myšlenku na Sp'e al-edyho, na to, jak velikou oběť pro mne přinesl - naučil mne prohrávat."
Rychlým pohybem vytáhla ze záhybů šatů rudý amulet. Dotkla se jím srdce a pak vší silou ze shora zatlačila. V mžiku jejím tělem probleskl nádherný pocit sounáležitosti. Pocit poznání a zadostiučinění zároveň.
Tělo jí pod účinky amuletu kapalnilo a šířilo utopické pocity do smířené mysli.
"Už jdu, Sp'e al-edy. Už jdu," řekla s nádherným úsměvem na rtech, který vydržel do té chvíle, než se moc amuletu dostala až sem a rty se jí proměnily ve vodu.
Amulet dokončil svou práci a vyhasl. Dále byl nepoužitelný. Veškerá jeho skrytá magická moc byla vyčerpána. Dopadl do vlastního díla - do třpytivé louže.

Epilog:
Průzkumník se zastavil nad planetou a zatímco kapitán nešťastně kroutil hlavou nad slunci, která byla již povážlivě blízko povrchu, počítač provedl kompletní skenování planety.
"Máme život, kapitáne!" zavolal důstojník radostně.
"Je to člověk?"
"Ano! Severní pól," dodal druhý důstojník.
"Vyrážíme tam," rozkázal kapitán a myslí se šířilo slabé uklidnění - alespoň jeden přežil! Škoda že nepřiletěli dříve, mýlili se ve výpočtech. Jeden celý uměle vytvořený lidský druh, který experimentálně vysadili na pouštní planetě, zahynul jen kvůli nedbalosti.
Kdyby si jen lépe spočítali, že gravitační působení tří sluncí brzy spolyká veškerou vodu na planetě (ano, všechny ty kilometry čtverečné vody, které sem tak pracně navozili!), mohli by zabránit katastrofě.
Jak moc se pouštní lidé mohli rozmnožit? Zemřeli stovky tisíc nebo miliony?
Pro kapitána to bylo jako zlý sen. Dokud nepřišla tato malá náhrada.
Jeden přežil!
Průzkumník přistál na planetě a kapitán v termo-obleku vyšel ven. Cítil, jak se jej zmocňuje napětí. Nevěděl, co očekávat a nejvíc ze všeho se bál, jak může jedinému, který přežil, vysvětlit, že díky hloupému pokusu zemřeli všichni z jeho planety?
Jak vysvětlí takovou genocidu jedné laboratorně vyvinuté rasy?
Nebylo však třeba cokoliv vysvětlovat. Stan, ve kterém ještě před několika minutami senzory hlásily přítomnost života, byl prázdný. Jen uprostřed se stříbřila louže čisté vody.
Kapitán k ní došel a dlouze se na to dílo zadíval. Nejraději by se v té chvíli rozplakal jako malý kluk. Sebral ale odvahu a hrábl do chladné tekutiny a vytáhl odtud rudý dezintegrátor. Uvažoval, jak tomuto přístroji, který přemění jakoukoliv suroviny na původní produkt, - tedy na vodu - říkali tito lidé. Využívali jej jako zbraň? Pak jej nejspíš pojmenovali jako rituální kámen. Nebo si mysleli, že je to boží dílo a mluvili o něm jako o amuletu zázračné moci?
Na tyto otázky už kapitán nikdy nedostane odpověď.
Jedno je ale jisté. Jeden z dezintegrátorů, které tu před stovkami let zanechali, aby novému druhu pomohly v začátcích života v poušti, byl použit k sebevraždě.
Kapitán sevřel vybitý přístroj v ruce a pevně zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl a vyrazil ze stanu ven.
Na tázavý pohled prvního důstojníka jen zakroutil hlavou a předal mu pohaslý dezintegrátor.
"Kam poletíme teď, kapitáne?" zeptal se druhý důstojník od ovládacího panelu.
"Co je na seznamu jako další po Pouštní planetě?"
"Nějaká planeta v Mléčné dráze. Tamější obyvatelé, které jsme tam vysadili před šesti tisíci lety, jí říkají jednoduše Země. Mají tam nějaké problémy s ekologií - skleníkový efekt, ozonová vrstva a tak různě."
"Tentokrát už nesmíme přiletět pozdě," přikývl kapitán rozhodnutě. "Oznamte koloně transportních lodí souřadnice té planety. Skok za pět minut. Pozemšťany musíme zachránit!"

Hodnocení:
4.1 (16 hlasů)