Večer jsem přišel do hotelu, vysprchoval se a šel rovnou do postele. Po dnešním dni jsem toho měl dost. Jezdci z Apokalypsy. Kdo to jakživ viděl. I když jsem tomu moc nevěřil, začal jsem cítit trochu mrazení v zádech.
Nemohl jsem usnout. Ale proč? Byl jsem dost utahaný. Vykašlal jsem se na spánek a šel si ještě zkontrolovat a umýt oblek.
Zrovna jsem měnil baterie, když tu…
Ze skříně se ozvalo zašelestění. Moc jsem si toho nevšímal a dál čistil oblek. Ale najednou se ozval tlumený smích. Takový…jemný a tichý.
Opatrně jsem šel ke skříni a otevřel ji. A koho jsem neviděl…raraši!
Jeden z nich vzal moje (čisté) trenky a natáhl mi je na hlavu. Mezitím, co jsem se pokoušel se z nich vyprostit, dělali raraši neskutečný randál.
Ozvalo se zaklepání na dveře. To už jsem naštěstí byl z post trenýrkové kalamity venku.
Byl to správce hotelu.
„ Co to…“ otevřel doširoka ústa „ ale ne, už zase tihle otrapové“.
„ Zase?“ zeptal jsem se.
„ Ano“ přikývl „ to už je podruhé“.
„ Ale co s nimi?“ zeptal jsem se.
„ Nevím“ pokrčil rameny „ počkáme, dokud nezmizí. Jdu si zavolat. Omluvte mne“.
A urychleně odešel.
Zase ty malí hajzlíci. Co s nimi.
„ Potřebuješ pomoc?“ zeptala se Ivone.
Přikývl jsem.
Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Jakmile Ivone dokončila kouzlo a objevil se záblesk, do dveří nám vtrhla F.B.I. Jeden z nich mě udeřil pažbou pušky do hrudi a srazil na zem. Mezitím další dva hodili po Ivone granát s uspávací látkou a následně ji někam odtáhli. Aby toho nebylo málo, omráčili mě.
5. den
Probral jsem se v nemocnici. Ještě se mi točila hlava.
U postele stál Arlor a Silwen.
„ Detektive…jak vám je?“ zeptal se Arlor.
„ Jako kdyby mě přejel náklaďák hřebíků“ ušklíbl jsem se.
„ F.B.I se vám omlouvá“ řekl Arlor „ vzali to moc z hurta“.
„ To mě nezajímá“ zavrčel jsem.
Proboha! Ivone!
Vztyčil jsem se tak rychle, že se mi zatmělo před očima a rozbolela hlava.
„ V klidu“ uklidňovala mě Silwen „ co se děje? Už jste v bezpečí“.
„ Já ano, ale…“ rozmýšlel jsem se, jestli jim to mám říct.
„ Ale co?“ zeptal se klidně Arlor.
„ Já tam nebyl sám, když mě takhle přepadli“ řekl jsem.
„Cože?“ vyhrkli oba
Za chvilku jsem jim vše vysvětlil.
„ Říkáte, že Ivone je bytost, která má tělo ženy a hlavu jednorožce?“ podivoval se Arlor „ O téhle bytosti jsem nic neslyšel“.
„ Také jste nemohl“ zavrtěl jsem hlavou „ je to poslední člen z kruhu Stříbrných mágů. Já také o ní nevěděl“.
„ Ale pokud je to vaše…hm“ zamyslel se „ přítelkyně, měli bychom ji najít. Pokusíme se o to. Zatím si odpočiňte. Až něco zjistíme, dáme vám vědět“.
Ulehl jsem a zavřel oči.
Zdálo se mi, jak pozvolna prolétám dlážděnými chodbami. Až jsem dorazil k nějaké menší kopuli. Vedle ní bylo velkými tiskacími písmeny napsáno CCP.
Probudil jsem se a chvilku se vzpamatovával.
Za necelou hodinku se u mě stavil Arlor, Silwen a dokonce Akorn.
„ Bohužel, nic jsme nenašli“ zavrtěl Arlor smutně hlavou „ je mi líto. V žádných databázích nebyl záznam o průzkumu nové bytosti. Hledali jsme i v modifikačních zařízení a v F.B.I. Ti tvrdili, že jste byl sám“.
„ Lháři“ zamračil jsem se „ s nima si to ještě vyřídím“.
„ Abych nezapomněl“ řekl ještě a podal mi dlouhý pergamen „ tady je váš rodokmen za posledních pět set let“.
Chvilku jsem ho studoval. A opravdu. Jedna z mých (100x) prababiček si vzala za muže jednoho z von Ardenů. A zrovna s Merikem!
Nemohl jsem tomu uvěřit.
„ A co máte teď v plánu?“ zeptal se Akorn.
„ Musím najít společnost CCP“ řekl jsem.
„ Cože?“ podivil se Arlor „ tam nepustí ani policii“
„ Tak to půjde po zlém“ zamračil jsem se.
Napřed jsme zašli k vrátnici samotné CCP. Byla to nějaká organizace. Ale nikdo neví jaká. Pěkné, co? Ale podivné je, že existuje. Třeba je to spolek přátel UFO…
Šel se mnou samotný Arlor a Berry.
„ Irská policie“ ukázal odznak Arlor vrátnému „ pusťte nás dovnitř“.
Vrátný byl ork.
„ Máte smůlu, šéfíku“ řekl „ nesmím nikoho pustit“.
„ Chcete, abych zavolal zásahovku?“ pohrozil Arlor.
Ork se zamračil a stiskl tlačítko pod pultem.
Z budovy se vyřítilo asi deset ozbrojených chlapů s lehkými kulomety.
„ Ještě něco?“ zachechtal se ork.
„ No počkej, to ti nedaruju“ zavrčel Arlor a vytáhl mobil.
Vytočil číslo a chvilku se dohadoval.
Potom se obrátil na nás.
„ Volal jsem do policejního prezídia“ vysvětloval „ a potom do kanceláře. Na tuhle organizaci už máme pár udání, takže jsme oprávněni k prohlídce budovy“ a otočil se na orka „ slyšel jste?“.
„ Ne, sem ani nevkročíte“ zařval a vytáhl z pod pultu pumpovací brokovnici a jednou vystřelil do vzduchu.
Všichni jsme se ukryli za nejbližší automobil.
„ Pošlete posily!“ řval Arlor do vysílačky „ okamžitě pošlete zásahovku…třeba i ostřelovače…ale hlavně rychle!“.
Aktivoval jsem helmu a vykoukl. Hned jak jsem to udělal, zasáhl mě do helmy jeden z broků.
Chvíli mi drnčela hlava. Bohužel jsem u sebe měl jen svoji oblíbenou devítku.
„ Můžu opětovat palbu?“ zeptal jsem se.
„ Pokud vás zasáhl nebo po vás vystřelil, tak ano“ přikývl Arlor.
„ Fajn“ vykoukl jsem zpod auta a vyprázdnil celý zásobník do kolemstojící ostraze budovy.
Jen tak, tak jsem unikl dávkám z bezmála deseti kulometů M-16( naštěstí bez granátometu).
Salva zničila asi čtvrt auta.
„ S tímhle pižlátkem nic nesvedu“ stěžoval jsem si „ devítka je slabý argument“.
„ To mi povídejte“ hartusil Arlor „ mám jen svojí pětačtyřicítku se šesti náboji“.
„ Ani já na tom nejsem nejlépe“ zavrtěl Berry „ ba ještě hůř. Mám jen derringer. Dvouraný. A ještě devítku. S jedním zásobníkem“.
„ No, my se teda máme“ zavrtěl jsem hlavou.
Něco nám dopadlo k nohám.
Granát!
„ Do řiti!“ zařval Arlor „ rychle za další auto!“.
Jen co jsme se doskočili za nejbližší automobil, ozval se výbuch a auto bylo v plamenech.
To bylo o fous.
Naštěstí se ozvalo hvízdání pneumatik. Zásahovka! Hurá.
Běželi jsme se schovat za obrněný transportér.
Vyskočilo z něj tucet po zuby ozbrojených chlapů s M-16( s granátometem?) a v černých vylepšených oblecích, než jsem měl já. Moc se nerozpakovali a začali se schovávat za auta a opětovali palbu.
Velitel jednotky mi hodil také M-16 a já si potom vzal ještě šest dalších zásobníků.
Napojil jsem se na jejich vysílačku, abych věděl, co se kde děje. Většinou týmy byly označeny „Alpha, Beta, Gama, Delta“. Každý tým byl po třech lidech.
Chvilku vzduchem lítaly kulky a granáty. Když byla oblast očištěna od přebytečných lidí( respektive ochranka budovy), všichni se rozeběhli ke dveřím, které se mezitím neprodyšně zavřely.
Ale zásahovka si s tím očividně nelámala hlavu a rovnou použila trhavinu. Po explozi se všichni nahrnuli dovnitř. Byla slyšet jen střelba. Za chvilku vynášeli dva zraněné členy.
Vběhl jsem dovnitř skrz chodbu a zahnul jsem na schody směrem do sklepa.
Dole jsem vykoukl zpoza rohu a uviděl ochranku. Neslyšně jsem se k němu připlížil ze zadu a praštil ho pažbou přes týl. Ochranka se složila v bezvědomí na zem.
Šel jsem chodbou až na její konec, kde byly dveře. Otevřel jsem je. K mému překvapení tu nebylo nic.
„ Varování“ ozval se hlas jednoho člena Alphy „ Jsou tu …“.
Ozvala se střelba a potom jen šum.
Co se tam sakra děje?
Běžel jsem po schodech nahoru. Zrovna vynášeli toho nešťastníka na nosítkách ven. Celý oblek byl rozlámaný. Vypadalo to, že zraněný byl jen v bezvědomí. Tyhle obleky měly rezervní neprůstřelné části, takže byla šance, že majitel obstojí i při opravdu těžké palbě. Nebo přinejmenším přežije.
„ Co se stalo?“ zeptal jsem se zdravotníka.
„ Mají tady těžké kyborgy“ odpověděl „ téměř nezničitelné bestie s dvěma rotačními kulomety. Ale jsou celkem pomalí. Dávejte pozor“.
Vyběhl jsem do dalšího patra. Už jsem slyšel, jak rachotí kov o dlaždice. Za chvilku se objevil jeden z nich.
Byl asi metr devadesát pět vysoký, robustní a celé jeho tělo pokrývaly pláty brnění. Byl to humanoid. Hned, jak mě uviděl po mě začal pálit. Vrhl jsem se schovat za nejbližší roh.
„ Mám tu větší problém!“ řval jsem do vysílačky „ mají tady těžké mechanoidy!“.
„ Sakra, chlape, co tam děláte. Ihned odtamtud vypadněte!“ hulákal velitel zásahové jednotky.
„ A jak?“ mezitím jsem se vyklonil zpoza rohu a vystřílel celý zásobník. Kyborg neměl ani škrábnutí.
„ Musíte se dostat sem dolů“ odpověděl „ po požárním žebříku, který vede ze střechy budovy“.
„ Cože? Až na střechu?“ vyvalil jsem oči.
„ Budova nemá žádné požární schodiště“ oznámil suše „ už za to platili pokutu“.
Mezitím se kyborg dostal až ke mně. Jen tak, tak jsem stačil uskočit do strany, protože náraz jeho ocelové paže rozdrtil celý roh.
„ Dostaňte se sakra dolů“ řekl Berry „ už tady jsou připraveny pušky EMP“.
„ A co kdyby jste je rovnou poslaly za mnou, co?“ zašklebil jsem se „ jsem ve druhém patře. TAK JE SEM SAKRA POŠLETE!“ zařval jsem.
„ Nemůžeme“ odpověděl „ ochranka budovy to všechno podminovala. A když to odpálíme, zhroutí se celá budova“.
„ Fajn, takže jsem odkázaný sám na sebe“ zašklebil jsem se.
Běžel jsem dál po patře. Za mnou se hnal další kyborg a z povzdálí jsem slyšel další dva.
Sprintoval jsem až na druhou stranu budovy. Byl tam výtah. Urychleně jsem ho přivolával.
Mezitím se za rohem objevil kyborg. Na levé paži měl něco jako…ale ne. EMP! Mě to sice nic neudělá, ale oblek vyřadí z provozu.
V tu chvíli se otevřely dveře výtahu.
Kyborg vypálil silný paprsek.
Skočil jsem do výtahu a zavíral dveře.
Jenže paprsek mě zasáhl do nohy.
„ Došlo k poškození obleku. Oblek je z 50% nefunkční“ oznámil počítač „ systém se pokusí odstranit závady způsobené EMP. Prosím vložte baterie na zvýšení ochrany proti útokům“.
Zavřel jsem dveře a odjel do posledního patra. Bohužel, baterie také byly poškozené, takže obsahovali jen poloviční energii.
Poslední patro bylo dobře zařízené. Byly tam laboratoře. A nikdo nikde nebyl. Otevřel jsem jediné dveře a vstoupil.
Bylo tam plno počítačů a výzkumných zařízeních. A na posteli ležela Ivone! A spala. Tvrdě. Byly k ní připojeny různé elektrody a různé zařízení. Začal jsem mazat soubory na počítači o průzkumu této bytosti.
Když jsem potom odpojoval ta zařízení, spustil se poplach. Musel jsem jen zabarikádovat dveře železnou skříní. Ani ne o chvilku už se začaly z druhé strany ozývat nárazy kyborgů.
Vyhlédl jsem z okna. Požární žebřík byl vtipně umístěn na druhé straně, než jsem byl já. Neměl jsem na výběr. Naládoval jsem oblek bateriemi na plnou kapacitu. Následně Ivone posadil na židli, z postele vzal jednu matraci, položil ji na prostěradlo. Na matraci jsem položil Ivone.
Šel jsem k oknu a pokusil se ho otevřít. Nešlo to. Rozbil jsem proto jednu okenní tabuli.
Skříň se začala odsouvat. Nezbývalo mnoho času.
Aktivoval jsem posilovací servomotory na pažích obleku( které neuvěřitelně žraly energii) a opatrně zdvihl Ivone i s matrací a prostěradlem. A utíkal k oknu, sedl si na parapet zády ven z okna. V tom se rozletěly dveře a v nich stála ochranka s jedním kyborgem.
„ Logane, co blázníte!“ vykřikl Berry do vysílačky.
Ještě jsem si stoupnul na parapet a pozadu vyskočil. Ještě jsem se stačil srovnat tak, abych padal po zádech. A na břicho jsem si položil Ivone.
Říká se, že před smrtí promítne mnoha lidem celý život před očima. Není to pravda. Jediné, co mě napadlo bylo: Zhasnul jsem před odjezdem v koupelně?
Dopadl jsem tvrdě na trávník. Z pátého patra. V uších mi pištělo a před očima jsem měl tmu. Vše bylo slyšet jako by z velké dálky.
Vzbudil jsem se až v nemocnici na jednotce intenzivní péče v posteli. Byl jsem celé dvě hodiny v bezvědomí. Na křesle vedle mě pochrupával Berry a vedle něj spala ve stoje Silwen. Ivone ležela na posteli vedle mě.
Šíleně mě brněla hlava. Po pokusu vstát byla cítit tupá bolest zad.
Vtom se Silwen probudila. A budila Berryho tak, že ho pořád pošťuchovala čumákem, dokud se neprobudil.
„ Logane, díky bohu, že jste se vůbec probral“ vydechl Berry „ už jsme měli starost, že zůstanete v kómatu“.
„ Taky se divím“ mnul jsem si rameno „ kde mám oblek?“.
„ Oblek? Ten už je mimo provoz“ odpověděl Berry „ EMP ho vyřadilo z provozu nadobro. Ale nový máte támhle ve skříni. Můžete vstát, jakmile přijde doktor. Moc se vám nestalo. Ale oblek vyhořel“.
„ To je teda pěkný“ zavrčel jsem „ a to jsem ho měl tak rád“.
„ Tohle je ta vaše…přítelkyně?“ zeptal se Berry a podíval se na Ivone.
Přikývl jsem.
„ Je velmi…zvláštní“ řekl Berry a bylo vidět, že pečlivě volí slova.
Pokrčil jsem rameny.
Ivone se začala probouzet. Sedla si a začala se nevěřícně rozhlížet. Jen jsem doufal, že se nevyděsí z nového prostředí a že ji vidí i ostatní lidé.
„ Kde to jsem?“ zeptala se.
„ V nemocnici“ odpověděl jsem.
„ A jak jsem se sem dostala?“
Vysvětlil jsem jí to.
„ Tohle se stalo?“ divila se „ na nic si nevzpomínám“.
„ Není divu“ odpověděl jsem „ tvrdě jsi spala. A kdybychom neabsolvovali ten skok, tak už by ses nikdy neprobudila a já bych teď neležel na jednotce intenzivní péče“.
„ To máš pravdu“ přikývla nakonec.
Za chvilku se Ivone seznámila s Berrym i Silwen. Sice byla chvilku nedůvěřivá, ale pak to pominulo.
V tu dobu přišel doktor a oznámil mi, že už můžu odejít. Ještě mi ale zavázal naražený loket a rameno.
„Měl jste obrovské štěstí“ řekl „ kdyby jste dopadl necelý metr dále, byla by zranění závažná“.
Poděkoval jsem doktorovi a začal si balit věci.
„ A doktore, jak dlouho tu zůstane Ivone?“ pokynul jsem směrem k Ivone.
„ Ta už také může jít“ přikývl „ nic se jí při tom pádu nestalo. Jen byla trochu mimo z těch uspávacích prostředků. Jinak už je v pořádku“.
„ Jak vůbec dopadlo obléhání budovy?“ zeptal jsem se Berryho.
„ Divil byste se, ve skrytých místnostech se objevil sklad těl“ odpověděl „ používala se na výrobu kyborgů“.
„ Tomu se říká úlovek“ řekl jsem „ zatkli jste někoho?“.
„ Všechny“ odpověděl „ a ještě museli zaplatit deseti milionovou pokutu. Za chybějící požární schodiště“.
Než jsem se nadál, bylo půl jedenácté večer.
„ To byl zase dneska den, co?“ řekl jsem Ivone.
„ Horší to snad ani být nemůže“ přikývla.
„ Doufejme že ne“ povzdechl jsem si „ doufejme“.
„ Moc ti děkuji, co jsi pro mě udělal“ řekla a lehce mě políbila na tvář.
6. den
V půl páté mě vzbudily poplašné sirény. Venku bylo nějak temno. A už v půl páté by mělo svítit slunce.
Zavolal jsem Berrymu.
„ Co se venku děje?“ zeptal jsem se.
„ Mrtví se toulají po ulicích města!“ jeho hlas zněl vyděšeně.
„ A…sakra“.
„ No to bych řekl. Nechcete nám pomoct?“.
„ Jak jste na tohle přišel. Hned jsem tam“.
Vzal jsem si M-16 a vyrazil do ulic.
Vypadalo to tam strašně. Rozbité dveře, auta a všude vládl zmatek. Najednou jsem dostal drtivý zásah zezadu. Pořádně to bolelo. Není divu. Nemám na sobě nic, co by mě chránilo.
Byl to živý mrtvý.
Vstal jsem a vyprázdnil do něho půl zásobníku. Sice zalehl. Ale jen na půl minuty. Potom na mě dál dorážel.
Utíkal jsem ulicí až k irské policejní budově. Všechny vchody byly zabarikádované a z oken byly vidět záblesky z pušek. Jedna celá dávka mi přistála u nohou.
„ IDIOTE!“ zařval jsem na viníka „ nestřílej po mě a pojď mi sakra otevřít ty sakra dveře nebo se sakra naštvu!“.
Zanedlouho se otevřely dveře a já mohl dovnitř.
„ Co se tady k čertu děje?“ zeptal jsem se Arlora.
„ Je den před Apokalypsou“ odpověděl „ tohle je takový předkrm“.
„ Nebo my budeme předkrm“ ušklíbl jsem se.
„ Dá se proti těmhle neposedným zombíkům zatrhnout to jejich tajtrlíkování?“ zeptal jsem se.
„ Ne, nedá“ zavrtěl hlavou.
„ To je teda bezva. Zkoušeli jste bazuku? Nebo nějakou destruktivní zbraň?“.
„ Zkoušeli. Ale tohle nepříjemné osazenstvo hřbitova jen odlétne o kousek a je jen trochu ohořelé. Jinak nic. Vydržíme akorát do zítra. Nevíme jak tohle zastavit“.
„ Máte pro mě to nové brnění?“.
„ Jděte si pro něj k technikovi“.
Technik mi dal nový oblek „Lightning“(který jsem už měl vypůjčený) a speciálně modifikovanou brokovnici s extra náboji.
„ Bude to překvapení pro vás i pro nepřátelé“ řekl mi.
„ Tohle je větší jak kalibr dvanáct“ podotkl jsem „ tahle by stačila i na draka“.
„ Uhodl jste“.
„ Arlore, kde je Silwen a ostatní jednorožci?“ zeptal jsem se.
„ Obávám se, že jsou na louce“.
„ A sakra“.
„ Snad nechcete říct, že tam jdete…“ zamračil se.
„ Ale ano“ přikývl jsem.
„ Jdu s vámi“ řekl Berry „ každá hlaveň se bude hodit, ne?“.
Běželi jsme směrem k louce. Cestou se mi do ramene zakousl pěkně hladová mrtvola. I když se mi ji podařilo shodit, energie i nadále klesla asi o deset procent. Vystřelil jsem po mrtvole jeden náboj z brokovnice. Výstřel mě odhodil dozadu. To není brokovnice, to je dělo!
Mrtvola odletěla asi pět metrů ode mě. A ještě k tomu shořela. Ta už asi jen tak nevstane. Dobrá zpráva byla, že je ty náboje umlčí navždy. Ta špatná, že mám jen pět nábojnic. To není dobré. Ale ještě mám EOM, zápěstní ostří, bleskomet a jehlicomet. S tím už se dá něco dělat.
Na louce už taky nebylo moc pohodlně. Mimo mrtvol se tam potulovalo spousta napůl neviditelných přízraků. Jednorožci byli až na druhém konci louky.
Cestu nám zastoupili tři kostlivci s rezavými meči. Já věděl, že pohřbívat mrtvé i s jejich zbraněmi není dobrý nápad. I když je to tradice. A začali se vynořovat další. Proboha, co pod tou loukou ještě může být? Dieselová lokomotiva?
Vytasil jsem „drápky“ a začal kostlivce cupovat na kousky. Dařilo se mi to do chvíle, dokud jsem nenarazil na přízraky. Ti se nedali nijak zasáhnout fyzickou zbraní. Ale co…
Nabil jsem energetickou zbraň na maximum ( bateriím to moc neprospívalo. Hned po vypálení dávky jsem musel zase zastrkat do slotu něco přes 200 jednotek).
Podařilo se mi zasáhnout tři přízraky najednou a ještě okolostojící mrtvoly. Berry měl co dělat s obzvláště neodbytnou zombií. Pomocí jehlicometu jsem z ní nadělal jehelníček. Ne že by jí to zvláště vadilo.
Nakonec jsem se rozhodl použít brokovnici. Výsledek byl stejný jako minule.
Když jsme doběhli na druhou stranu louky, Ivone zrovna tloukla dubovou holí nějakého démona.
„ Co se tady děje?“ divil jsem se.
„ Mam menší problémy…“ odpověděla Ivone „ tak kdybys byl tak laskav a POMOHL MI?“.
Ihned jsem se chopil brokovnice a nepohodlného démona doslova odstřelil pryč.
„ Proč tady jsou tyhle bestie?“ zeptal jsem se „ ještě není zatmění měsíce“.
„ To já taky nevím“ zavrtěla hlavou Ivone „ je to divné“.
„ To mi povídej…“ rozhlédl jsem se „ kde jsou jednorožci?“.
„ Jsou v bezpečí, nemusíš se o ně starat. Teď jen musíme zlikvidovat tyhle dotěrné oživlé nemrtvé“.
Dobrou hodinu jsem běhal po louce a používal vše, co bylo při ruce. Málem jsem zavařil jehlicomet, došla energie pro Lightning a brokovnice už kňučela hlady po nábojích. Po zbytek doby jsem používal zápěstní ostří.
Když bylo jasné, že nic nesvedu, utekl jsem z louky. A šel znovu na policii. Berry dokonce zavařil hlaveň tak, že bylo nebezpečí, že mu další kulka roztrhne hlaveň.
„ Je to čím dál tím horší“ oznámil mi suše Arlor „ nebe začíná rudnout a nemrtví jsou zuřivější. Jestli se dostanou do budovy, jsme v koncích“.
„ To jste mě teda povzbudil“ zavrčel jsem.
„ A to jsem vám ještě neřekl, že nám dochází nábojnice“.
„ Sakra“.
„ To bych řekl, a ještě k tomu budeme muset bojovat nablízko“.
„ Tuplsakra“.
„ Kde jsou vůbec jednorožci?“.
„ Triplsakra! Já je vůbec nenašel“.
„ To není dobré…“.
„ A co máme dělat teď?“.
„ Jděte si lehnout, Logane. V druhém patře je noclehárna. Zítřek bude moc zlý“.
Poslechl jsem a šel tam.
Zrovna jsem si svlékal brnění, když se objevila Ivone.
„ Jak ti je?“ zeptal jsem se.
„ Trochu mě bolí celé tělo, jinak to celkem ujde“.
„ Zítra má být prý zlý den. Co si o tom myslíš?“.
„ Když říkal Arlor, že tohle se děje podruhé…“.
„ Máš pravdu“.
„ Dobrou noc“ usmála se Ivone a zmizela
„ Dobrou“ řekl jsem ještě a potom jsem ihned usnul
7. den
Další ráno mě čekal po probuzení menší šok. I když bylo devět ráno, byla tma jak v pytli. Rozsvítil jsem lampičku. Ivone spala na vedlejší posteli. To se také dokáže unavit?
Vstal jsem, oblékl si brnění a šel vzbudit Ivone. Ale něco nebylo v pořádku. Nemohl jsem ji za boha vzbudit. Za chvilku sice trochu procitla, ale vypadala zesláble.
„ Ivone, co ti je?“ zeptal jsem se jí.
„ To ten měsíc, jsem vyčerpaná“ zamumlala jen.
„ Měsíc…MĚSÍC“ zařval jsem a odhrnul záclony a podíval jsem se na nebe. Bylo celé černé a z měsíce byl vidět jen jako černá koule, která po okrajích září rudě. Celé město (nebo dokonce celý kraj zahalovala načervenalá mlha. Viditelnost byla asi jen 50 metrů.
„ Už je to tady…“ oznámila mi Ivone „ poslední den…Apokalypsa“.
„ To je teda počasí pod psa…“.
„ Nerýmuj, tohle není legrace“.
„ Aha…“.
„ Logane!“ ozvalo se za mnou „ máme větší problém“.
Byl to Arlor.
„ Co se děje“ zeptal jsem se.
„ Máme co do činění s ehm…démonem“.
„…“ odpověděl jsem.
Běželi jsme do prvního patra. A co jsem neviděl. Hlavní ulicí pochodoval démon, který vypadal jako člověk s planoucíma očima. A normálně POŽÍRAL mrtvoly. Aby toho nebylo málo, stával se vždy trochu silnější.
„ Ochránče jednorožců, vylez, vím že tu jsi“ zařval.
Asi bych měl dělat mrtvého brouka.
„ Jestli se do pěti hodin neukážeš do šesti hodin na louce…“ řekl nakonec a demonstrativně rozbořil celou budovu na jednu ránu. A zmizel.
„ To není dobré“ zavrtěl jsem hlavou „ TO NENÍ VUBEC DOBRÉ“.
Odešel jsem nahoru k Ivone.
„ Slyšela jsi to?“ zeptal jsem se.
„ To se nedalo přeslechnout“ přikývla „ ještě teď mě brní uši“.
„ Co teď?“ zeptal jsem se.
„ Naučím tě „swapovací“ kouzlo“.
„ To zní jako swapování harddisku“.
„ Ne, to ne“ usmála se „ to je kouzlo, které vymění místo dvou osob“.
„ To ujde. Kolikrát ho můžu použít?“.
„ Dvakrát. Jinak tvoje tělo přesuny nevydrží a…jen trochu ušpiníš okolní zdi“.
„ A…sakra“.
Asi za tři hodiny jsem se to naučil. Vyzkoušel jsem si ho. Fungovalo. Ale na zbylé dvě hodiny jsem si musel jít lehnout, abych to rozdýchal.
Když jsem sešel dolů k Arlorovi, všichni zírali z okna.
„ Co se to tady děje?“ zeptal jsem se.
Arlor jen pokynul směrem ven.
Podíval jsem se tam.
Nestačil jsem se divit.
Po stěnách, z kanálů a vůbec odevšad vylézali okřídlení démoni, kostlivci, mrtvoly a podobná havěť.
„ Máte nějaký nápad?“ zeptal jsem se chabým hlasem Berryho.
„ Ne“ zavrtěl hlavou „ kromě toho, že vylítnout na ulici z brokovnicí a střílet jako pominutý kolem sebe“.
„ Ten nápad se mi líbí“ poplácal jsem ho po rameni.
„ To snad nemyslíte vážně“.
„ Ale ano“.
„ Logane, sám nepůjdete“ řekl Arlor „ dostanete M16(s granátometem) a půjde s vámi sedm členů jednotky S.W.A.T“.
„ Aspoň něco“.
Vyběhli jsme na ulici, rozdělili se a poschovávali se za vraky aut.
„ Jednička si vezme bestie nalevo, dvojka napravo, trojka mě bude krýt a čtyřka ze zadu“ rozdával jsem vysílačkou příkazy „ připravit…TEĎ!“.
Rozpoutalo se doslova peklo před hlavněmi kulometů. Naštěstí bylo dost munice pro všechny, ale těch granátů mohlo být víc. Zvlášť když dokázal jeden granát zabít šest démonů najednou. Byla jich tam nezdravá koncentrace.
Nakonec nás ale zatlačili tak, že jsme se všichni dotýkali zádama navzájem.
„ A co teď?“ zeptal se jeden z jednotky.
„ PÁLIT NAJEDNOU A VRHAT GRANÁTY JAKO DIVÝ“ zařval jsem a spustil palbu.
Když někomu došla munice, poodstoupil do bezpečí kruhu a vyměnil zásobník. To umožňovalo téměř nepřetržitou palbu.
„ A co takhle podpora?“ zeptal jsem se Arlora „ nemáte někde pod matrací nějakou pistolku? Nejlépe tak Panzerfaust?“.
„ Máme tady někde protipěchotní kulomet“.
„ Tak ho použijte, kdybyste byl tak laskavý“.
Démonů a vší havěti začalo naštěstí už ubývat, stejně jako nábojů do zbraní. V tom se ozvala střelba z těžkého kulometu. Nepřátelé padali jako shnilé hrušky.
„ V aleji, v aleji, mrtvoly se válejí“ zanotoval jsem si.
Naneštěstí do těžkého kulometu nebylo moc nábojů a z okna se začaly ozývat sprosté nadávky. A já byl také na konci s náboji. Stejně jako ostatní.
Tasil jsem zápěstní ostří a vyběhl proti nepřátelům. Většinou to byli kostlivci, protože kulky je jen občas škrtly. S.W.A.T. také vytáhla dlouhé čepele a s řevem se vrhla do válečné vřavy. Byla dosti nepřehledná.
Ke konci byli asi tři zranění, dva z toho těžce. Ale jen díky kevlarovým vestám. Jinak by asi nepřežili.
Pomohl jsem raněným zpět do policejní stanice, tam si vzal deset zásobníků do M16 a přenosnou lékárničku.
Běžel jsem k louce tak rychle, jak to jen šlo. Cestou mě ještě překvapili dva kostlivci ( ze kterou jsem udělal kostní moučku).
Celá louka byla zahalena do bílé(!) mlhy, která mi sahala nad kolena. Co to je? Snad se tady nevytvořil močál. Ještě toho trochu. Něco mě chytlo za kotník. Tak jsem se lekl, že jsem málem vyskočil z brnění. Byla to kostlivá ruka. Znechuceně jsem do ní kopl a utekl.
Démon na mě čekal opodál.
„ Tak tady tě máme“ řekl „ je s podivem, že ses dostal až sem. Přes ty zástupy a davy zombií. Obdivuhodné“.
„ Takže za tím vším stojíš ty!“ vykřikl jsem.
„ Ne, ne. Kdepak“ zachechtal se „ někdo jiný. Já jsem jen malý pán. Ti „Vyšší“ připravují Apokalypsu. Pravou. Tahle je taková malinká“.
„ Fajn, tak to skončíme“ ušklíbl jsem se a tasil ostří.
„ Ne tak hr. Ty jsi ale nevychovaný“ zavrtěl hlavou „ to se ani nepředstavíme. Jsem Argosax, Nižší démon“.
„ Jasně, Argosexi“.
„ Jsem ArgoSAX, ne ArgoSEX“ zamračil se.
„ Ať se jmenuješ jakkoliv, tady nemáš co dělat“.
Pokrčil rameny.
„ Nabídnu ti obchod“ řekl.
„ Jaký?“.
„ Když vyhraješ, pustím tvé přátele“.
„ COŽE? Jaké přátele?“.
Mávl rukou a přede mnou se objevili všichni jednorožci. V řetězech. Drželi je svalnatí démoni s koženými křídly. Ale vypadali spíš jako kyborgové. Jeden z nich měl celou hořejší část těla vytvořenou z hydraulických částí. A ani apokalypsáci nelenili a posílili svoje přisluhovače moderními částmi ze současnosti.
Silwen s Akornem stáli v klidu, ale hříbatům se to moc nelíbilo. Pořád se vzpínala.
„ Tak co uděláš?“ zeptal se mě ještě jednou.
Najednou jeden z démonů udeřil jedno z hříbat silně přes krk. To se složilo a ani se nehnulo.
„ Nemáš na výběr“ zachechtal se Argosax.
Nabil jsem Lightning a převedl energii do obou rukou. Vyplácal jsem na to celou energii. Dal jsem ruce k sobě a vypálil. Blesk vytvořil spirálu a zuřivě narazil do Argosaxe. Zvedl se poryv větru.
Ozvalo se zachechtání. Argosaxe obklopovala bílá aura.
Něco řekl démonovi, který zraněné hříbě zvedl a přinesl mi ho. Démon byl dvakrát tak velký jako já! A položil mi ho k nohám.
„ Dávám ti pět minut na rozmyšlenou“ řekl Argosax „ necháme tě zatím na pokoji“.
Hříbě ještě dýchalo. Byl to ten nejmladší jednorožec.
Měl jsem strašnou zlost. Sundal jsem si brnění a horní část elastické kombinézy, která kontrolovala vitální funkce a měla uzdravující mechanizmus. Tvrdé brnění jsem si zase oblékl.
Opatrně jsem hříbě nadzvedl a oblékl mu kombinézu na hrudník. Zapnul jsem počítač.
„ Změna subjektu…subjekt byl určen jako jednorožec…konfigurace na anatomii subjektu…všechny funkce obleku jsem aktivní…kontrola zdravotního stavu…
-menší naraženina zjištěna
-subjekt je v bezvědomí
Co nejdříve přivolejte pomoc“.
Ihned jsem zavolal do medi-centra. Vrtulník má přiletět do tří minut. Vytáhl jsem lékárničku, vytvořenou zvlášť pro tento oblek a zapojil konektor do obleku.
„ Nalezeno připojení k medi-packu. Léčebný mechanizmus pracuje na 100%“ objevilo se na obleku a na displeji lékárničky.
V přenosce ještě byla jakási deka nebo něco podobného. Tou jsem hříběti obtočil kolem krku a připojil druhý konektor.
„ Přídavný systém nalezen. Na místě byly zjištěny otoky. Chladící mód…aktivován“.
Ještě jsem zavolal do medi-centra, ať se mi ještě zastaví u policejní stanice pro elastickou kombinézu do obleku. Naštěstí souhlasili. I když nemuseli.
Po dvou minutách přišlo hříbě k sobě. Zmateně se rozhlíželo.
„ Neboj, za chvilku budeš v bezpečí“ hladil jsem ho po hlavě.
Už byly slyšet motory vrtulníku. Poryv větru rozehnal mlhu a vrtulník přistál. Vyskákali čtyři chlapi s nosítkama a pátý nesl kufr.
Opatrně naložili hříbě na nosítka a odnesli ho do vrtulníku. Pátý člen mi podal kufr, rozloučil se. Moc jsem nelenil, otevřel kufr,nasoukal se do kombinézy a zapnul systém. Kontrola proběhla v pořádku.
„ Tak, hnusáku, teď si to vyříkáme z očí do očí“ zavrčel jsem „ ale napřed bych rád zdecimoval toho kyberdémona“.
„ Nemám nic proti tomu“ pokrčil rameny Argosax a kývl na démona.
Urychleně jsem nasoukal baterie do slotu a zapnul štíty. Zaútočil jsem čepelemi. Párkrát jsem ho seknul…ale ono mu to vůbec neublížilo! Zkoušel jsem to znovu a znovu. Pořád nic. Vytvořil jsem si v ruce kulový blesk a vrhl ho po démonovi. Ten ho sice chytl, ale blesk ho odtlačil kousek dozadu. Navíc mu spálil dlaně. To by možná šlo…
Démon se proti mně rozeběhl a ne zrovna přátelsky mě objal.
„ Obranné elektrické okruhy…aktivovány…Nabíjecí sekvence zahájena…nabíjím“ ozval se počítač „ nabito. Odpočet: 3…2…1…zážeh“.
Načež bylo okolí v rádiusu pěti metrů pod proudem. Dokonce zážeh byl tak silný, že se ze země začaly zvedat kameny. Za chvilku to démona spálilo na popel. Když to uviděl druhý démon( který neměl zrovna vysoké I.Q.) spěchal mu na pomoc. Měl smůlu. Skončil stejně jako jeho kolega.
„ Ti tupci“ plácl se přes čelo Argosax „ no nevadí. Nebyli jediní. No nic. Rád bych ti někoho představil…“.
Načež se ozval pekelný řev motorů. Z oblaka dýmu se vynořila motorka.
Ale jaká! Byla třikrát tak delší a vyšší než klasická motorka, byla pomalována pekelnými symboly a čmoudila až to nebylo hezký. A co teprve jezdec. Ten byl v temné kápi, ale na hlavě měl šátek s nápisem „ War is real peace“.
Jezdec vypnul motor a sestoupil z mašiny.
„ Kdo to…co to…“ podivoval jsem se s div ne otevřenou pusou.
„ Ale ano, je to jeden z jezdců Apokalypsy“ odpověděl Argosax.
„ To nemůže být…a kde má koně?“ zeptal jsem se.
„ Ten už je ve výslužbě a užívá si důchodu“ odpověděl jezdec „ časy se mění…“.
„ A co ty jsi za vykuka?“ zeptal jsem se ho.
„ Jsem zástupce všech mých kolegů. Ostatní si ještě dávají šlofíka“ zavrčel „ a já si vytáhl krátkou slámku. Proto tu jsem“.
Zaťukal jsem si na čelo.
„ Takže ty chceš zažít pravé peklo a utrpení?“ zeptal se.
A vytáhl motorovou pilu ( na čepeli bylo vytaveno: Meat balls maker- volně přeloženo Karbanátkovač).
„A CO MÁ TOHLE ZNAMENAT?“ zhrozil jsem se.
„ Kosa už je šeredně starý nástroj. A je pracné se s ní pořád ohánět“ vysvětloval.
To není dobré. To není vůbec dobré. Začal jsem ustupovat.
„ No, nechám vás o samotě. Smrťáku, užij si jeho smrt“ řekl Argosax a zmizel.
Jednorožci byli pořád v okovech. Stál u nich Smrťák.
„ Uděláme to fér“ řekl „ když vyhraješ v souboji, pustím vás. Když ne, tak zabiju tebe i je“ a ukázal na jednorožce.
„ Uvidíme, kdo z koho“ zamračil jsem se.
Ještě jsem se spojil s technikem.
„ Můžu převést energii do zápěstního břitu?“ zeptal jsem se.
„ Jasně. Z centrály vám to rovnou překonfiguruju. Chvilku strpení…“.
Bylo slyšet zřetelné bušení do klávesnice.
„ Systém aktualizován… konfigurace dokončena“ oznámil počítač a ozývalo se prskání a praskání z čepelí.
Smrťák nastartoval pilu. Byl to hluk nevídaných rozměrů. Rozeběhl se na mě máchl jí. Skrčil jsem se a seknul po čepeli pily. Ozvalo se zaskřípění doprovázené jiskrami.
Potom se otočil a pokoušel se mě zasáhnout úderem ze shora. To jsem zablokoval oběmi břity naráz.
„ Nechte toho! Utečte! Nemá smysl, aby jste s ním bojoval. Je nesmrtelný!“ křičela na mě Silwen.
Nereagoval jsem a dál odolával hladové pile. Nakonec se mi podařilo odskočit na stranu a zasáhnout palivovou nádrž pily. Její řev najednou ustal.
„ Hm, no nic“ pokrčil rameny Smrťák „ jak chceš. To ještě není všechno“.
Z pod pláště vytáhl píšťalu z rohu jednorožce!
„ Co to…“ podivil jsem se.
„ Budeš se divit“ zachechtal se a začal hrát pochmurnou melodii.
Najednou se mi začala motat hlava a všechno jakoby tmavlo.
„ Systémy jsou off-line“ oznámil počítač „ spouštím záložní systém…chyba. Nepodařilo se obnovit systém. Chyba způsobena mystickým polem“.
Začala se mi podlamovat kolena. Jednorožci na tom byli stejně.
„ Na vás by to nemělo mít žádný vliv…“ zaslechl jsem Silwen.
„ Je to on…“ odpověděl jí Akorn „ ochránce jednorožců. Jinak by to na něj nemělo vliv“.
Když už mám být on, tak ať něco proti tomuhle satanistovi něco vyvedu.
Soustředil jsem se. Temnota se začala rozprostírat. Odněkud se objevila Ivone. A v ruce třímala onen grál, který jsem jí přinesl z Necris Manoru.
„ Tvůj čas nadešel“ řekla „ vyžeň ho a ostatní nech na mě“.
Z oblohy sjel blesk a zasáhl mě do ruky.
Necítil jsem bolest. Jen podivné pulzování. Ruku mi obklopovala stříbrná záře.
„ To je požehnání Stříbrných mágů. Využij ho, dokud můžeš“ řekla Ivone.
Vyskočil jsem a plnou silou udeřil Smrťáka do hrudi. Pěst jím proletěla!
Měl tam díru. Skrz naskrz!
„ Cos to udělal?!“ zhrozil se „ zničil jsi mi nejlepší háv!“.
„ Radil bych ti zmizet, nebo se pravé Apokalypsy nedožiješ“ řekl jsem přísně „ proto odejdi, dokud máš čas“.
Mezitím z grálu, který držela Ivone, vyšlehl spirálovitý bílý paprsek k nebesům. A v tom místě se začala objevovat modrá obloha. A i místo destrukce se začalo obnovovat do původního stavu.
Za minutu bylo vše v původním stavu. Ještě před Apokalypsou.
„ Moje destrukce“ řval vzteky Smrťák „ moje dílo! Zničili jste ho“ potom co stál na čerstvé zelené trávě.
„ ZA TO ZAPLATÍŠ!“ zařval na Ivone.
Najednou něco zahalilo oblohu. Démoni!
Začali se houfovat kolem Ivone. Ta sice vytvořila ochranou kopuli, ale proti takovému náporu neměla šanci.
Poté, co se démoni zase rozletěli do všech stran, Ivone už tam nebyla!
„ Co jsi s ní udělal“ řval jsem na Smrtě.
„ Je na živu. Ale už ji nikdy neuvidíš“ smál se na celé kolo a postupně mizel, stejně jako jeho poslední slova „ nikdy neuvidíš… neuvidíš“.
„ IVONE!“ zařval jsem.
„ Byl jste na správném místě ve správnou dobu“ řekl mi Akorn.
„ Nevím, pro vás ano“ odpověděl jsem „ ale já myslím, že pro mě to platí opačně. Ale jsem rád, že jsem vám mohl pomoci“.
„ Logane, to hříbě už je v pořádku“ ozvalo se ze sluchátka.
Systém se obnovil.
„ Výborně, díky za informaci“ poděkoval jsem.
„ Ale proč já“ řekl jsem následně „ proč já musím být následovník ochránce. Proč ne někdo jiný?“.
„ Vy s tím nejste spokojený?“ řekl tiše Akorn. Připadalo mi, že ho to trochu zaskočilo i zamrzelo.
„ Nějak se s tím naučím žít“ odpověděl jsem „ ale nedalo by se říci, že jsem nespokojený. Jen mi bude asi vadit pozornost démonů a Jezdců z Apokalypsy. Určitě jsme se neviděli naposledy“.
„ To máte pravdu“ řekl vážně Akorn.
Ještě chvilku jsem se vzpamatovával ( a občas pohladil hříbata, která se mi plně věnovala).
„ Co myslíte, co by se stalo, kdybych tady nebyl?“ zeptal jsem se Akorna.
„ To si ani nepřejte vědět. Možná by i zaniklo Irsko“ odpověděl.
„ A svět by zase přišel o několik jednorožců“.
„ To máte pravdu, Logane, máte svatou pravdu“.
Na policejní stanici se oslavovalo, až se základy natřásaly. Já jsem se toho neúčastnil. Seděl jsem u okna a sledoval západ slunce tohoto prokletého dne. Byl zlověstný.
„ Logane, utrpení skončilo, radujte se“ přišel ke mně rozjařený Berry se sklenkou v ruce.
„ Nemám proč“ zadíval jsem se do dáli.
„ Co se stalo?“.
„ Ztratil jsem přítelkyni“.
„ Ale ne…vy myslíte…“.
„ Ano“ přikývl jsem „ Ivone“.
„ Pojďte se mnou“.
Dole v hale všichni byli a slavili. I v hale byly záchytky. Takže i lovci měli v ruce skleničku. A skrz mříže si přiťukávali si s policisty a detektivy. Ti Irové jsou vážně zvláštní.
Berry něco pošeptal Arlorovi, který zaťukal do skleničky lžičkou, aby upoutal pozornost.
„ Vážení detektivové a policisté“ začal „ oslavujeme již druhé vítězství znovuzískání Irska před nájezdníky z Apokalypsy. A to s pomocí detektiva Logana. Ať žije co nejdéle a nenechá tento svět a ani tuto zemi padnout do záhuby“ a pak se zvážněl „ současně náš detektiv ztratil svoji přítelkyni, Ivone. Někteří ji možná viděli a znali. Padla za oběť démonům. Vzdejme ji hold a držením minuty ticha“ a smeknul klobouk.
To udělali i ostatní. Tak synchronizovaně, až jsem měl pocit, že to nedělají úplně poprvé. Přitiskli si klobouky a policejní čapky na hruď a sklopili hlavy.
Dokonce i lovci byly zticha a vzdávali hold. I když to jsou zlí lidé, mají v těle aspoň trochu citu a úcty k jiným ( i když ne ke zvířatům).
Další den jsme se loučili na letišti.
Přišlo tam i stádo jednorožců, které jsem nikdy předtím neviděl. To byl asi zbytek jednorožců, co se skrýval. Bylo jich dvacet.
Váhavě ke mně přišli a prohlíželi si mě. Jedině hříbata byla u mě, jako by se nic nedělo.
Nejmladší už zase běhalo a tak si loučení nenechalo ujít.
„ Jste teď národní hrdina“ řekl mi Arlor „ vaše činy se nikdy nezapomenou“.
„ Byla to jen rvačka s démony“ mávl jsem rukou „ byla to bitva. A já si nemyslím, že kdo válčí a zabíjí druhé, je hrdina“.
„ Možná máte pravdu“ pokrčil rameny „ ale na vás se jen tak nezapomene“.
„ Logane, sbohem. Prosím, přijeďte zase někdy“ přišla ke mně Silwen „ příště už k vám budu o hodně milejší než když to bylo poprvé“.
„ O tom nepochybuju“ pohladil jsem ji po čele „ možná tu strávím zbytek života. Pokud zestárnu a přežiju další nebezpečí“.
„ Byla bych moc ráda“ políbila mě na tvá.
Let proběhl v pořádku. Další šok mě ale čekal na alikornském letišti. Čekala tam na mě policie. Ale úplně cizí.
„ Detektiv Logan?“ zeptal se mě poručík „ jste zatčen za zločiny v Irsku. Vše, co řeknete, může být použito proti vám. Jste zbaven hodnosti detektiv“ a nasadil mi pouta.
V APD jsem byl umístěn na záchytku. Chodil jsem kolem mříží a zuřil jsem. Ostatní by si možná mysleli, že místo člověka tam teď chodí naštvaný tygr.
„ Logane…“ ozvalo se za mnou.
Byla to Jessika.
„ Jessy, co se tady děje?“ zeptal jsem se.
„ Víš, máme tu menší problémy“ odpověděla „ máš na krku střelbu na ulici, vniknutí do cizího domu, napadení lidí…je toho na tebe moc“.
„ Ale…“ divil jsem se.
„ Také se divím…“ zavrtěla.
„ Mohla bys pro mě prosím něco udělat?“ zeptal jsem se.
„ Zavolej prosím Arlorovi do Irska a vysvětli mu, co se stalo“ řekl jsem nakonec.
Jessika přikývla a odešla.
Už bylo jedenáct večer a nic se nedělo.
Až jsem usnul.
Večer mě probudil silný poryv větru. Nic by na tom nebylo divného, kdyby bylo otevřené okno. Ale jedna maličkost tu byla…v cele nebylo okno. Probudilo mě to.
Než jsem se rozkoukal, stála uprostřed pokoje postava v černém hábitu.
„ Tak fajn, Smrťáku, vyhrál jsi“ řekl jsem rezignovaně „ vezmi si mě“.
„ Tvůj čas ještě nenadešel“ řekla postava.
„ Kdo jste?“.
„ Mé jméno jest, Merik von Arden“.
„ Ale to už jste mrtvý…“ vyhrkl jsem.
„ Ano, jsem“ přikývl přízrak „ nadejde tvoje chvíle, kdy se budeš muset rozhodnout. Vol pečlivě, neboť na tom bude záviset tvůj život…nebo smrt“.
„ Ale co to má znamenat?“ řekl jsem „ to je jen sen!“.
„ Ne, není“ zavrtěl hlavou Merik „ ochránce jednorožců je to nejnebezpečnější , co může být. Ale padlo to na tebe. Jsem na tebe hrdý, že jsi potomek z rodu von Ardenů. Sice je to tak trochu prokletí, ale jak jsem viděl, i ty sám máš snahu pomáhat jednorožcům. A ještě je máš rád. Drž se toho. Sbohem, Logane. Nezapomeň, nikdy nebudeš na své problémy sám, protože už teď jsi získal hodně přátel“.
A zmizel.
Nějak mi to hlava nebrala a tak jsem si lehnul a usnul.
Ráno mě vzbudila Jessika.
„ Logane, vstávej“ řekla „ jsi předvolán před soud. Mám ještě několik překvapení. Tak za prvé, přišla petice s tisíci hlasy proti tvému uvěznění. Za druhé, přijel sám Arlor se dvěma jednorožci a ještě s někým z jeho řad“.
Byl jsem celkem zmatený, ale šel k soudu, který se konal vyjímečně v posluchárně na stanici.
Proces byl zdlouhavý a byly předvoláváni svědci na přelíčení. Potom padl verdikt.
„ Obžalovaný, povstaňte“ přikázal mi soudce.
Povstal jsem.
„ Ve všech bodech vašich prohřešků jste byl oprávněn jednat tak, jak popisují svědci“ řekl „ Detektive Logane, ve všech bodech jste byl…zproštěn viny. Dále jste získal pozbyté právo provozovat živnost. Slyšení je u konce“.
A život šel dál. Hned po slyšení jsem zašel do nemocnice za jednorožcem. Už byl úplně zdráv. Nechtěl odtamtud jít, protože na mě chtěl počkat tady.
Všechno jsem mu vyprávěl.
„ Takže jste zase prožil dobrodružství“ usmál se „ jak vy to děláte…“.
„ Sám nevím“ pohladil jsem ho po krku „ a víš co je podivné?“.
„ Copak?“.
„ Jsem potomek irského ochránce jednorožců“.
„ Já si hned říkal, že se chováte zvláštně. Jinak než ostatní lidé. A nepochybuji o vás. Že jste moderní ochránce jednorožců“.
Erikovi jsem udělal takový křížový výslech, že na něj do konce života nezapomene. Dokonce se mi složil na „horkém křesle“( jak se u nás říkalo židli u výslechu). Předhazoval jsem mu, že by se jeho předek Merik, který byl ochráncem jednorožců, převracel v hrobě. Ten by se nepřevracel, ten by přímo rotoval!
Můj poslední výslech v životě(co si budeme povídat) bylo vyslýchání „kovboje“. Měli jsme důkaz, že ještě používá starý způsob značková, při kterém se používá do běla rozžhavené železo.
Dostal podmínku, protože tohle byl přestupek jako hrom a týrání zvířat se přísně trestá. Dostal pokutu deset tisíc kreditů a 48 hodin prospěšných prací v místním azylu pro stará zvířata.
Jak já nenávidím ten starý typ „westernových“ způsobů života. Štěstí že už je to za námi. Ještě by to chtělo indiána, abych ho mohl odsoudit za skalpování.
A co se nechtělo stát….
Jednou takhle doma sedím a čtu si noviny, když tu se mi u zrcadla objeví takový malý, zelený mužíček.
„ Chybí ti Ivone, co?“ řekl mi.
„ A kdo jsi ty?“ zeptal jsem se „ týden už skončil“.
„ Jsem leprechán…“.
„ Ale ti existují jen v Irsku“ namítl jsem.
„ Proto jsem tady“ odpověděl „ zachránil jsi i mě. A já ti umožním zachránit Ivone. Ale pozor…“.
„ Na co pozor?“ zeptal jsem se.
„ Máš dvě možnosti“ odpověděl „ nechat ji tam, ale sám zůstat tady. Nebo jít za ní, ale už se nikdy nedostat zase zpět na zem…jak si vybereš?“.
To byla asi ta volba, před kterou mě varoval Merik.
Zhluboka jsem se nadechl a šel si pro těžký kulomet do skříně. Na záda jsem si ještě zavěsil lehký kulomet a za opasek si strčil mojí oblíbenou „devítku“.
„ A neříkej, že jsem tě nevaroval“ řekl skřítek a otevřel spirálovitý teleport uprostřed zrcadla . Bez váhání jsem skočil dovnitř.
Objevil jsem se na místě, které bylo tak ohavné a odporné , že se ani nedá popsat ani slovy. Všude byla odporná organická hmota, ze kterých čouhaly lebky. Kolem se proháněly bizardní obludy, že mi bylo občas i na zvracení.
Přede mnou se vztyčil stín…temný tak, že by se dal krájet.
„ Tak ty jsi přišel?“ ozval se hřmící hlas „ pro Ivone? Chytej!“.
A jen tak, tak že jsme Ivone chytil.
Ještě byla na živu a dýchala. Vypadala, jako kdyby byla v transu, nebo v hypnóze. A stal jsem se středem pozornosti okolních příšer.
„ Teď, bídný člověče, okusíš věčné utrpení“ ozval se zase ten hlas.
Příšery mě obkličovaly.
Položil jsem Ivone na zem.
Příšery kolem nás udělaly kruh.
Bleskově jsem sundal ze zad těžký kulomet.
Bestie se hotovily k útoku.
Stiskl jsem spoušť.
Kulek ale bylo méně než příšer.
Když do mě sekla první z příšer, věděl jsem , že je konec.
Kdo si myslí, že se teď stane zázrak, musím zklamat. Na celou věčnost jsem okusil chuť utrpení. To byla největší chyba v životě, že jsem sem chodil. Na druhou stranu, i kdybych se k tomu nerozhodl, trpěl bych dál, že jsem se ani Ivone nepokusil zachránit.
Občas se zdá, že vše vychází bezvadně. Ale je to jen na úkor a za cenu, že bude ještě hůř. Můžete utíkat, můžete se třeba schovat pod postel a zamknout dveře do pokoje. Ať už ale děláte cokoliv, ví o vás. A když o vás ví, dříve nebo později vás stejně postihne. Osudu neunikne nikdo, nic…a ani hrdinové.
