Jelikož pocházím z města, obyčejné záliby lidí, kteří bydlí na venkově, byly pro mně tabu. Avšak člověk neví, co ho v budoucnu čeká. Nikdy bych neřekl, že si najdu manželku takovou, jakou jsem si našel, že ji budu poslouchat jako zaměstnanec zaměstnavatele a hlavně by mně ani ve snu nenapadlo, že její nápad - koupit chalupu na venkově - uskutečním se slovy "ano miláčku". Inu, brzy jsem toho nelitovat. Starobylá chalupa v krásné podkrkonošské krajině se stala mou zálibou. Podvečerní sedánek na venkovní lavici, bujné víno, dýmčička, bezstarostná nálada, ......... manželka. Okolní sousedé byli velmi přátelští, ale štamgasti v místních hospodách na nějaké měšťáčky opravdu náladu neměli. Za poměrně krátkou dobu ve mně vznikla jakási averze vůči opilcům a vesnickým buranům, kterým slušné chování a kultura říkaly to samé co mně sázení brambor a kydání hnoje.
Náš soused byl velmi vstřícný, a tak mně zasvětil do podsvětí venkova. Od myslivosti, orientace v krajině, turistiky, cyklistiky, přes zemědělství (alespoň jsem se naučil kydat hnůj a sázet brambory) až po rybaření. Rybaření mně vyloženě nadchlo. Na nedalekou starou řeku jsme chodili chytat ryby intenzivně. Sedět jako přibitý, nepřetržitě hledět na splávek, špičku prutu či policajta jsem se naučil tak rychle, že i má žena žasla a pravila, že nejsem takový antitalent jakým jsem prý byl doposud. Ona mi vždycky uměla dodat sebevědomí. Nastražit na háček návnadu a nahodit prut nebyl pro mně příliš velký problém. Horší však bylo, když ryba začala brát. To byste nevěřili, v jakém nervovém vypětí jsem byl. Ruce se mi třásly a záplavy potu mi stékaly od hlavy až ... k patě. Mnohokrát mi kořist utekla, ale když jsem měl svůj den, úlovky byly hojné. Ovšem ještě jsem nezmínil zásadní problém. Je naprosto logické, a to jsem si dovolil odvodit docela sám, že pokud vytáhneme rybu na břeh, musíme ji vyndat háček z huby. U běliček, kapříků a cejnů nebylo tak náročné háček vzít za konec a zpětným trhnutím ho vyvléknout. Jenže u kanadských sumečků, kterých bylo v řece požehnaně, okounů a úhořů, to bylo prostě utrpení. Těmto dravcům mé háčky snad chutnaly, polykaly je a nezbývalo nic jiného, než imitaci s háčkem odstřihnout. Každou chvíli jsem převazoval háčky a olůvka. Ono se to nezdá, ale bylo to náročné i na finanční stránku. Můžu vám říci, že ač v boha nevěřím, dokola jsem si opakoval otčenáš, když jsem chytal v podvečerních hodinách, kdy tyto druhy ryb právě braly nejvíce. Pokaždé když se splávek začal trhavým pohybem hýbat, jsem se modlil s takovým zájmem, že jsem až zapomínal na prut, pro který jsem nejednou z důvodu této nepozornosti skákal do vody. Víte, mně je ryb hrozně líto, a proto jsem pouštěl i ty největší úlovky. No, a takového kanadského sumečka mi bylo líto desetkrát více, protože ty potvory háčky prostě polykají a já nemám nervy, ani žaludek na to, abych tomu nebohému tvorovi provedl takzvaný řez císařský. Vždycky jsem mu domlouval výhružkou: " Ty osle, ještě jednou mi to spolkneš a já skončím s rybařinou". Nejen, že jsou hloupí svým věčným polykáním háčků, ale oni jsou dokonce i tvrdohlaví a umínění. Samozřejmě, že mně ani jeden neposlechl, a tak nezbývalo nic jiného, než pruty pověsit na zeď v mé útulně zabydlené chalupě a věnovat trochu svého drahocenného času své manželce.
