Snape - Ledový žár - 21. Pomsta

Upozornění autorky: To, co tady a v dalších kapitolách budete číst, je jen zábavná literární fikce. NENÍ to návod na cokoli, ani nic, čemu bych věřila já a čemu byste měli věřit vy. A ZEJMÉNA NE návod na cokoli co se blíží satanismu. Antikněží neexistují, je to jen můj výmysl.

--------------

Antikněz přišel do Snapeovy pracovny druhý večer poté.
"Volal jste mě?" zadoufal. Severus, sedící v oblíbeném křesle, přivřel oči ve skoupém úsměvu a kývl:
"Myslím, že už je čas." Lektvar očištění stál v broušené karafě na stolku před ním.
"Víno na kuráž..." nabídl. Antikněz zkřivil obličej do hodně kyselého šklebu.
"Ne, děkuji. Mám s vaším vínem už jeden zážitek, a ten mi BOHATĚ postačí." Snape pokrčil rameny a nalil si sám.
"Tak na vaše podlomené zdraví," poznamenal ironicky. Vyprázdnil číši a vstal. Ta správná chvíle přicházela pomalu a nesměle, nicméně však právě teď přeci jen nastala.

Zvláštní, že čím víc se blížil tento okamžik, tím více Severuse přecházela nejistota. Ono zpytování vlastního svědomí, pocity viny, otázky, jestli má na nějakou pomstu vůbec právo, v posledních dnech zcela vymizely. Neobjevily se ani poté, co mu Patronovým zaklínadlem vyvolaný přízrak Samanthy pomohl zachránit Arine život. NEBYLA to přece Samantha, od té se sotva dalo očekávat, že by za cenu vlastního nebezpečí zabránila Voldemortovi přijít zpátky.

--------------

Ložnice ve věži byl uklizena, dokonce svátečně, což sice poněkud svědčilo o Snapeově cynismu, ale na druhé straně to bylo vhodné pro jejich plán. Oba muži se usadili do rohů pohovky u malého stolku, a zatímco se antikněz zvědavě rozhlížel, Severus naplnil tři poháry před sebou.
Nemuseli čekat dlouho. Samantha hořela zvědavostí, proč ji ti dva poctili nečekanu návštěvou. "To se Severus tolik bojí, že si přivedl kamaráda," uchichtla se pobaveně. Její zvědavost však záhy začal přemáhat neurčitý svíravý pocit v břiše a zrychlený tlukot srdce - strach. Ti dva tu nejsou pro nic a za nic. Už dřív pozorovala jejich vzájemný vztah s nedůvěrou. Tak naivní zase nebyla, aby si pořád ještě byla jistá, že se Snape hrne do toho, aby ji chránil před antiknězem. Jen stále doufala, že to tak bude. Ale co tu chtějí oba? Udělat tlustou čáru za vším zlým a usmířit se? Raději poněkud pozapomněla, kdo tady především byl ten zlý. Zhluboka se nadechla, vystoupila z obrazu ve svých nejsvůdnějších šatech a pokusila se své /od smrti poněkud sinavé/ tváři dodat nevinný, svůdný úsměv.

Severus na to byl tentokrát připraven. Nezůstal paralyzován jejím zjevem, poslední dobou už to na něj tak nepůsobilo. I když představa, že se jí za chvíli bude moci dotýkat, s ním dělala svoje.
"Čemu vděčím za vaši návštěvu, pánové?" otázala se líbezně.
"Je to snad ještě pořád MOJE ložnice," zavrčel Snape podrážděně.
"Už dlouho jsi tu nebyl, málem bych si ji přivlastnila..." pousmála se omluvně. Prsty probírala třásně látky svých šatů. Podmračený pohled antikněze ji znejistil a vyhodil z konceptu.
Severus jí pokynul, aby usedla do křesla proti nim, a přisunul jí jednu ze sklenic - tu, která obsahovala tekutinu o poznání tmavší, než druhé dvě. "Lektvar!!!" došlo Samantě, "takže antikněz si přišel pro svou odměnu a ten ubožák Severus se na to chce dívat... na víc nemá:-))" Byla to její poslední škodolibá myšlenka....

--------------

...když si povšimla, že antikněz i Snape drží v ruce stejný pohár. „Ne, mě nedonutí to vypít,“ ubezpečovala zděšeně sama sebe. Severus a antikněz na sebe pohlédli a na tvářích oběma zableskl prazvláštní, jakoby spiklenecký úsměv. Pozvedli poháry:
"Na tebe, Samantho," pronesl Snape.
"Na spravedlnost," dodal antikněz, "ostatně mám ji v popisu práce." Křišťálové sklo zazvonilo a oba muži vyprázdnili své číše. Jejich pleť zesinala a poněkud zprůsvitněla a jejich těla se sesunula na zem jako nepotřebné kusy inventáře. Nejistě udělali první kroky. Být duchem není až tak zlé... pomyslel si antikněz. Severus se starostlivě ohlédl po bledé mrtvole u svých nohou. Přece jen hodlal svou tělesnou schránku ještě někdy používat a byl by nerad, kdyby se mu rozbila nějakým nešetrným zacházením. Samantha na ně zírala v němém úžasu. "On se jednou těma svýma dryákama otráví," blesklo jí hlavou.

Blížili se k ní a ona ustupovala. Zarazila se o magickou stěnu za zády. Místnost byla dobře zabezpečena. Poprvé v životě to byla ona, kdo neměl kam uniknout. Severus přiblížil sklenici vína k jejím rtům.
"Napij se," řekl, jat velkodušností a skoro soucitem k ní. Samantha prudce trhla hlavou na znamení nesouhlasu. Severus oddálil ruku se svým pohárem, a druhou sklenici znovu přiblížil k jejímu obličeji.
"Jedno by ses MĚLA naučit, Sam.... ne vždycky může být po tvém..."
Znovu divoce odvrátila tvář, Severus znovu přitiskl pohár s vínem ke karmínovým ústům. Sklo zacinkalo o její zuby, pohár praskl a na jejím rtu a tváři se na okamžik objevila tenká rýha, která se vzápětí zalila krví.
"Bránila ses zbytečně, Sam... bylo to jen obyčejné víno," konstatoval posměšně. Rudé krůpěje krve stékaly do živůtku jejích šatů a cestou se mísily s pramínkem vína. Oči antikněze dostaly nebezpečný přísvit dravce, který po dlouhém hladovění uviděl svou kořist. Fascinovala ho krev. Té neodolal. Přistoupil k nim, odstrčil Severuse, jednu rukou jí položil na záda a druhou na krk. Lehce zatlačil proti sobě, takže ji přinutil, aby se v zádech prohnula a polibkem vysál malé místečko v důlku pod jejím krkem. Potůček, stékající z rány, si však okamžitě našel cestu zpět.
Ruce těch dvou se setkaly na její tváři. Tázavě se po sobě podívali. Každý z nich si tu chvíli mnohokrát představoval, ale teď se ostýchali jeden před druhým. Zabodli se pohledy vzájemně do očí. Na chvíli to vypadalo, že se na sebe vrhnou a pokusí se jeden druhého zabít. Antikněz byl ten, kdo pohled druhého nevydržel.

"Přijdu za hodinu," zahuhlal neochotně, na kratičký moment zrušil ochranu na dveřích a prošel ven na chodbu. Snape zůstal se Samanthou sám. Uchopil její hlavu do dlaní a přitiskl své rty na její horká, chvějící se ústa. Nebránila se, ale také neudělala nic, co by nasvědčovalo tomu, že je jí to snad příjemné. Sevřel prsty kolem lemu výstřihu jejích šatů a prudce trhl. Jemné hedvábí zapraskalo a odkrylo mu výhled, o jakém léta snil. Nedočkavě zabořil prsty do jejích pevných ňader. Zvláštní - kdykoli předtím na ni myslel, představoval si ji jako ženu, kterou miloval, a teď před ním stále jen objekt jeho pomsty, věc, na které ukojí svou dlouho potlačovanou touhu. A možná - tělo, na kterém může uskutečnit postupně nebo najednou všechno to, co si představoval ve svých velmi, velmi tajných snech. :-))

--------------

Antikněz otevřel dveře ložnice o hodinu a pár minut později. Severus vyčerpaně oddychoval v křesle, Samantha ležela napříč postele zkroucená v podivném úhlu jako použitá a zničená hračka. Pousmál se. Kdo by tohle hledal ve věčně uzavřeném, mrzutém Severusi Snapeovi?
"Chcete zůstat?" hodil přes rameno, ale na odpověď nečekal. Nadechl se a šel si vzít svou odměnu. Nejprve Samanthu narovnal, pak ji vzal za ruce a zdvihl jí je nad hlavu. Zašeptal zaklínadlo a na jejích zápěstích se zaleskly okovy.
"Nerad bych šel zítra do práce s poškrábanou tváří..." prohodil za sebe. Severuse, který se původně zdvihal k odchodu, to začalo bavit. Znovu se vyčerpaně rozvalil do křesla a zalitoval, že si s sebou nevzal divadelní kukátko. O mnoho a mnoho chvil později byla Samantha velmi dobře poučena, že nesmrtelnost není vždycky jen výhodná.

--------------

**:-)))))***CENZUROVÁNO**:-)))))))))*** aneb tuto část jsem nějak nezvládla napsat, za což se čtenářům moc a moc omlouvám....a NEBYLO to z časových důvodů :-) m

--------------

Náhle zpozorněl. V rohu pokoje stál pomenší, nenápadný muž.
"Co vy tady chcete?!?!" podivil se Severus. Vzteklý, že někdo ruší jeho skvělou podívanou, se ani nenamáhal povstat.
"Sever...ehm...pane profesore...rád bych...ehm...totiž..můj nadřízený...," vykoktal antikněz a pokusil se rychle narvat své nohy do nohavic kalhot. Kdesi uprostřed této činnosti mu došlo, že tento kus oděvu mu tak nějak ...ehm...nesedí, protože patří Snapeovi /zatraceně, teď vypadáme jako devianti :-(/ ale neodvažoval se před svým šéfem znovu svléknout a napravit tento omyl. Naštěstí, třetí asistent Satana MÁ smysl pro humor. Naneštěstí jen částečný.

"Tohle děláte v pracovní době?" otázal se lakonicky.
"Napravovat duše hříšníků je, s Vaším dovolením, náplň mé práce...," snažil se antikněz málo přesvědčivě a pokoušel se přitom otřít si krev alespoň z obličeje.
"vidím, že pracujete skutečně s nevšedním nasazením," ušklíbl se Ďáblův asistent a sjel pohledem na ležící a sténající tělo.
"Samantha Windblowová? Nemýlím se?" Obrátil se na Snapea.
"Tak to vysvětluje vše. Její spis už skoro nejde zavřít. Zapište si to jako zvlášť nebezpečnou práci přesčas, samozřejmě vám to proplatím." To už patřilo antiknězi.
"Ale ty vaše metody...pane kolego! No, o tom si promluvíme zítra. Jinak přeji příjemnou zábavu." Neodolal a pohladil ležící Samanthu po nahých zádech.
"Abych nezapoměl - Mutatio Transgnosis!!!" tenký letící paprsek zasáhl Samanthu a do hlavy.

--------------

"Zatraceně," řekl antikněz a dlouho mlčel.
To ji změní," dodal pak.
"To jsme přece chtěli, ne?" Opáčil vesele Severus.
"Nejsem si jistý, jestli jste chtěl přesně tohle..."dodal antikněz zaraženě.
"Vlastně tak naplní svou duchovní podstatu, stane se tím, čím v duši už dávno byla."

Uff... konec kapitoly.

Hodnocení:
4.6 (8 hlasů)