|
Skrytá poselství
v našich slovech
skládáme mozaiky
z barevných kamínků
a střepiny našich životů
mísí se s prachem
když přichází smrt
a nebo zrození
Tmavé prameny vlasů padaly volně k zemi, odstřihovány
nemilosrdným ostřím nůžek. Byl to indiánský zvyk, který vlastně nikdy nedokázal
pochopit. Proč by se ztráta milované bytosti měla tolik vystavovat ostatním na
odiv? Nechápal to až... až do nedávna. Tehdy sám poznal, jaké to je přijít o
někoho blízkého. O někoho, koho jste ve skrytu duše milovali, koho jste veřejně
nenáviděli. Teď bylo pozdě dát mu to vědět, říci mu ta dvě prostá slova „miluji
tě“, která se často říkají velice lehce, přímo se s nimi plýtvá. Ale když
se mají říci někomu, koho opravdu milujete, je to těžké.
Obzvlášť pro něj. Nikdy v životě nebyl zvyklý rozdávat city,
úsměvy. Lásku si hýčkal ve svém nitru, kde vzkvétala v záři štěstí nebo
uvadala lhostejností, neochotou. Tomuto skrývání, dušení pocitů v sobě,
jej naučil vlastní otec.
„Jsi přeci chlap...“, „chlapi nebrečí...“, „chlapi jsou z ocele,
tvrdí jako skála...“ – tyto slova slýchával jako dítě tak často, že jim uvěřil.
Neplakal na pohřbu vlastní matky, s lhostejností pozoroval vzestup
Vy-víte-koho. Neměl problémy ukrývat své city a myšlenky – otec a posléze i
Zmijozelská kolej ho dobře vycvičili.
Další pramen lehce spadl na kamennou podlahu sklepení. Nemohl to
nikomu říci otevřeně, ale mohl to světu oznámit jinak – kdo z Bradavických
učitelů nebo studentů zná zvyky amerických indiánů? A koho z těch, co je
znají, by napadlo...?
Rukou si prohrábl krátké vlasy. Byl to nezvyklý pocit. Byl zvyklý, že
se mu každou chvíli připletou do obličeje, že ucítí jejich vůni, lehké
zašimrání na ramenou. To vše už bylo pryč. Stejně jako jeho láska – navždy.
Dal se do úklidu koupelny. Dneska nechtěl použít hůlku. Připadlo by
mu to jako znesvěcení celého rituálu. Lehce klesl na kolena a pomocí koštěte a
lopatky, které si vypůjčil od Filche, kupil jemné prameny k sobě, aby je
posléze vsypal do černého hedvábného váčku. Zbývala poslední věc.
Bradavický hrad se choulil do klidu, jaký zažíval pouze o letních
prázdninách. Jindy tuto dobu miloval – mohl být sám sebou, nespoután předsudky
a povinnostmi, nesledován tisícem očí...
Pomalu kráčel k Zapovězenému lesu, ale náhle se směr jeho chůze
změnil. Otočil se téměř o devadesát stupňů a zamířil k jezeru. Ani zde
však nebylo to pravé místo, které tolik toužil najít.
Unaveně zavřel oči, aby po jejich otevření spatřil, že stojí před
Vrbou Mlátičkou.
S provinilým bodnutím u srdce si vzpomněl...
„Ne, tady ne,“ zasténal tiše. „Už nikdy...“
Už mu nezbývalo mnoho míst, kam se mohl vydat.
Snad... V mysli mu zableskla vzpomínka na nahá těla, která se
k sobě tiskla tak přirozeně, jako když se dvě řeky spojí v jednu.
Bouřila ve společném obětí, aby vzápětí usnula na měkkém koberci trávníku,
vzájemně propletená. Slyšel zrychlený tep svého srdce, když se poprvé políbili;
viděl šedé oči, v nichž se odrážela stejná touha, s kterou potají sám
bojoval. Už s naprostou jistotou věděl, kam zamířit.
Světlo měsíce jej zastihlo uprostřed famfrpálového hřiště. Nohy měl
zkřížené, před sebou měl zapálený malý oheň. Jeho mihotavá záře měkce ozářila
nešikovně ostříhané vlasy, skleslou tvář a lesknoucí se krůpěj, putující od oka
směrem k srdci.
Uchopil plátěný váček po své levici, pomalu jej otevřel a nasál vůni
bylin. Byla silná, omamná, naplňovala jej – čím vlastně? Co cítil při jejím
vdechnutí? Nenávist, zaplňující pozvolna ty nádherné šedé oči? Odcizení?
Opovržení, které cítil z paží, které jej objímaly? Touhu vyplakat se ze
svého smutku? Ale...
„Chlapi nikdy nebrečí...“ připomněl mu jako tolikrát předtím otcův
hlas.
Nebrečel tehdy – přestože měl zlomené srdce – nebude plakat ani teď.
Ta slza, co mu stéká po tváři je způsobená kouřem, uklidňoval otcova ducha.
Nabral hrst bylin a vhodil je do ohně. Vylétla z něj sprška
jisker. Každá jiskra mu připomněla malou padající hvězdu.
„Smím si něco přát?“ zeptal se navenek cynicky, ale jeho srdce skrývalo
jedinou prosbu – nesplnitelnou, nevyřčenou prosbu.
Uchopil druhý váček a jemně z něj vyklepal své kadeře...
...leželi bok po boku na jarním trávníku. Jejich ruce si spolu něžně
hrály, vlasy vzájemně propletené. Tiše se smáli – snad nějakému vtipu, snad
z pouhé radosti, že jsou spolu a že nemusí nic skrývat...
...a vhodil je do ohně. Očekával, že se z plamene vyhrne puch
spálených vlasů. Zvedal ruku, aby si před tím nepříjemným zápachem ucpal nos.
Překvapila ho intenzivní vůně, nová záplava jisker.
„Jen jedno obětí,“ plakalo jeho srdce.
Malý ohýnek pomalu dohořel. Nebe se potáhlo platinovou šedí a na
famfrpálové hřiště se sneslo příšerné vedro, přirovnatelné snad jenom
k výhním pekelným.
Sundal si hábit – a proč taky ne? Studenti tady nejsou! – a přesto se
mu na kůži perlil pot. V drobných potůčcích stékal po hrudi a pažích dolů.
Na levé paži se oklikou vyhnul Jeho znamení, jako kdyby i ten pramínek potu
dokázal vycítit zlo. Další pramínek mu štiplavě zaútočil na oči. Když si jej
rukou otíral, modře se zablesklo...
...znovu...
...a znovu, znovu, znovu...
Jeden modrý blesk za druhým dopadaly těsně před něj. Necítil strach.
Měl zcela iracionální radost.
Znovu...
...znovu, znovu...
Formovaly se do podoby modrého, průzračného těla. Nevěřícně natáhl
ruku a chtěl se jej dotknout. Pohladit husté vlasy, dotknout se plných rtů,
sevřít v náručí tu nádhernou bytost tak pevně, aby už nikdy nemohla
odejít. Modře zářící postava se k němu naklonila blíž a s otevřenou
náručí čekala na jeho další krok. Bylo to tak prosté, tak těžké.
Po více jak dvaceti letech se jejich těla dotkla, přimkla se
k sobě s touhou, jež už nikdy nebude naplněna. Teď v nich však
bouřila a čekala jen na dvě slova.
Přijdou nebo vyjde všechna snaha vniveč?
„Odpusť mi,“ zašeptal tiše, hlavu přitisknutou na tichou hruď
průsvitné postavy, doufaje, že zaslechne tiché údery srdce.
Nic.
Ticho.
„Už není čas,“ protnul ticho jemný, ale nesmlouvavý hlas.
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji...“ opakoval nejdříve tiše,
ale se stále větší jistotou a stále hlasitěji. Jeho srdce uvolnilo napětí,
které se v něm po léta hromadilo.
Oči přestaly upírat duši očistu. Nejdříve jedna slza – už nepopíraná,
ale vítaná – vyklouzla z pevného vězení řas a skanula na tvář, aby se
spojila s první dešťovou kapkou.
Pláč a déšť,
déšť a pláč se spojily v jedno...
Vím, nejsi
tady,
nemůžu to změnit,
ale co dělat, když
mi stále scházíš...
|
