Poselstvo přicházelo do sálu. Ozývalo se šustění bot a rachot zbrojí rytířů, vzduch byl plný vzrušení a napjatého očekávání. Nikdo nepromluvil, všichni kráčeli mlčky, první princ, po něm šlechtici a rytíři s hlavami hrdě vztyčenými, za nimi pak sloužící, obtěžkaní přinášenými dary. Pomalu přecházeli po sytě červeném koberci, nataženém uprostřed kruhového sálu. Dvořané a rytíři si se špatně skrývanou chtivostí a úctou prohlíželi kruhové, sněhobílé stěny, tonoucí ve slabém šeru, ozdobené zlatými kříži nejrůznějších velikostí. V duchu počítali, jak úžasné musí být bohatství zdejšího zámku a krále, který mu vládne. Uvažovali, jak ohromující asi bude výše věna, které princezna nakonec dostane.
Princ zastavil na konci koberce, u pozlaceného podstavce s trůny před černým závěsem, na kterých seděly dvě vysoké postavy. Porozhalil drahocenný plášť a sklonil se v hluboké pokloně, zatímco rytíři a služebníci z jeho poselstva poklekli na kolena. Princi se prudce rozbušilo srdce a v duchu se ptal, jestli se mu to, co zahlédl před okamžikem, jen nezdálo. Když znovu zdvihl hlavu a pohlédl na jeden z trůnů, poznal, že se nemýlil.
Bez dechu zíral na dívku a pln úžasu cítil, jak mu srdce bije až v krku. Byla ještě krásnější než všechny její obrazy, které mu přinesla předchozí poselstva. Měla tmavou, trochu protáhlou tvář madony, orámovanou dlouhými černými vlasy stočenými na temeni do uzlu a přikrytými síťovým závojem. V obličeji jí zářily veliké zelené oči a rty, na nichž se skvěl téměř neznatelný úsměv.
Oděna byla do světle modrých šatů s dvojicí zlatých spon na ramenou, pošitých drahými kameny, krk zakrývala decentní sametka. Podle dostupných zpráv byla velmi vzdělaná a také, což prince rozpalovalo na nejvyšší míru, dosud počestná.
Ty její oči! Princ si nebyl jistý, zda-li se upírají jen na něj, zdálo se mu, že jediným pohledem přejíždějí všechny lidi v sále, jeho rytíře i služebníky. To v něm zdvihlo vlnu žárlivosti. Chtěl, aby princezna byla jen jeho, aby se dívala pouze na něj. Marně se snažil tu žárlivost krotit a říkal si, že princezna ještě není jeho. Musí být! Slíbí vše na světě, aby jí získal. Představil si sám sebe, jak nyní sedí na trůnu místo jejího otce a jak spolu přijímají poselstva, udílejí rozkazy a vládnou obrovské říši. Zaplavila ho vlna štěstí.
„Vítej princi!“ řekl král tichým, melodickým hlasem a princ se přinutil odtrhnout pohled od princezny a upřít jej na krále. Byl stejně ušlechtilý jako jeho dcera, měl ostře řezanou, ušlechtilou tvář, lemovanou záplavou bílých vlasů spadajících až na ramena, pevně sevřených královskou korunou. Na sobě měl drahocenný plášť sepnutý u krku sponou s diamantem. Princ jej pozoroval jako ve snu a zdálo se mu, že se celý výstupek s trůny vznáší v neurčité snové auře.
V sále se zvedal šum.
Král vznešeným, rozvážným gestem šum umlčel a promluvil. Jeho hlas se mohutně rozezněl celým sálem: „O ruku mé dcery žádalo mnoho významných mužů, vznešených princů a urozených rytířů ze všech konců světa. Dlouho a obezřetně jsem vybíral, do čí rukou jí svěřím. Bylo to složité hledání, protože mé nároky byly vysoké.“
Důstojně se napřímil a pozvedl ruce s korunovačními klenoty.
„Ze všech mužů jsi princi ukázal, že jsi ten nejudatnější a nejmoudřejší. Proto jsem se rozhodl dát princeznu tobě.“
Královy ruce poklesly a klenoty se zaleskly jako dva blesky.
„Máš vlastnosti, které jsou důležité pro dobrého krále: šetrnost, udatnost, střídmost v jídle i pití, a přes svůj nízký věk tak dokazuješ, že jsi schopen důstojně nést břemeno vlády. Také jsi porazil své soupeře ve všech turnajích a oslnil naše dámy svou dvorností, což jen zvýraznilo tvé kvality.“
Král se rozhlédl po celém sálu.
„Dávám ti proto princeznu za ženu a zároveň ti předávám své království. Dělám to s lehkým srdcem, neboť vím, že to bude do těch nejpovolanějších rukou. Vládněte a žijte spolu dobře, tak vám žehnám já, princeznin otec a král této země!“
Zmlkl a celou místností se rozlehlo ticho.
Princ odpověděl po chvíli a měl co dělat, aby se mu nechvěl hlas. „Bude mi ctí, králi. Doufám, že nezklamu vaše očekávání. Princezna u mě nalezne stejnou lásku i přepych, který měla ve svém domově. Celé království jí bude klečet u nohou a ona bude jeho klenotem, jeho překrásnou ozdobou. Stane se matkou budoucích králů.“ Zmlkl a cítil, jak se mu samým štěstím podlamují kolena.
Okolo něj prošli ministři, předstoupili před trůn a předčítali jednotlivé odstavce předsvatební smlouvy. Připadali mu osamělí a šedí, zanikali přitom mezi královým služebnictvem, stojícím za oba trůny. To se už brzy změní, říkal si. Spojením dvou bohatých království vznikne velká říše, která bude potřebovat odpovídající reprezentaci.
Jen rychle, ať mám všechny ceremonie za sebou, přemýšlel. Přeci jen se však krotil – chápal, že vše musí být důkladně podloženo a probráno, aby mu princezna nakonec přeci jen nevyklouzla. Odmítnutých zájemců o princezninu ruku je tolik, že je potřeba se proti nim pojistit a předejít nepříjemnostem. Smlouvu sestavilo několik významných odborníků sběhlých v právu, kteří dobře věděli, co a jak a nabídli toho daleko více, než princeznina strana. Ministři zde četli celé verze, zákony, dodatky, úmluvy, ustanovení.
Princ pohlédl na svého ministra, který před něj předložil předsvatební smlouvu na dlouhém pergamenu s královskou pečetí. Rychle smlouvu četl a pak jí stvrdil rozmáchlým podpisem. Téměř nic neviděl, jak jej oslepovala záře zlatých předmětů okolo. Zdálo se, že se mu zlato roztéká po rukou a pak dál po celém těle, jako příslib toho, co ho čeká. Zakoušel pocit obrovského štěstí. Poté ministr předstoupil se smlouvou před krále, který ji rovněž podepsal.
Princ za zády slyšel, jak si měšťané v jeho doprovodu oddechli. Cítil, jak z něj padá velké břímě zodpovědnosti. V životě nebyl nikdy více přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Vždyť na tom, jakou nevěstu si vybere, závisí osud celého království a všech jeho poddaných. Zíral na svou budoucí ženu a ani neposlouchal závěrečné oslavné proslovy dvořanů obou stran.
Nakonec herold úderem hole ukončil slyšení a tím i celé námluvy. Předsvatební smlouva byla srolována a uložena do kovové skříňky. Vše bylo uzavřeno, vyřešeno, zpečetěno.
Poselstvo se pomalu ubíralo pryč dlouhou chodbou a princ se na okamžik zastavil za zavřenými dveřmi. Přemohla ho nevýslovná zvědavost ještě jednou spatřit svou nevěstu. Nechal poselstvo přejít, sklonil se a (i když se trochu styděl) nahlédl klíčovou dírkou do sálu. Spatřil výstupek s trůny s princeznou a králem. Oba dva stále ještě hleděli ke dveřím, ze kterých právě vyšlo poselstvo a králi ještě v tváři pohasínal laskavý výraz plný dobroty. Pak zaskřehotal:
„Zhasněte ta světla, krucinál.“
Nic se zřejmě nestalo, protože si nervózně poposedl na trůně a vztekle zvolal kamsi ke stropu místnosti:
„Ksakru, slyšíte mě? Zhasněte světla!“
Pak teprve se jakoby kdesi ve výšce ozvalo tlumené cvaknutí a ona snová aura, která obklopovala výstupek s trůny, zmizela. Králova a princeznina tvář zůstala v pouhé sluneční záři a princ jen užasl nad jejich náhlou proměnou. Nebyli totiž vůbec tak krásní, jak se zdálo. Princezna ještě jakž takž ušla, ale král byl vysloveně nestvůrný. Jeho rysy, dříve změkčené světlem a dobráckým výrazem nyní ztvrdly a zhrubly a oči, z nichž jako mávnutím kouzelného proutku vytratil shovívavý výraz, se neklidně, zvířecky roztěkaly po místnosti.
Jakoby ze sebe shodil nějakou nepatřičnou masku a mohl se konečně chovat přirozeně, zvedl ruce a s hlasitým povzdechem se protáhl. Přitom se mu trochu z hrudi sesul drahocenný plášť a princ spatřil, že pod ním má oblečenou potrhanou košili pokrytou mastnými skvrnami. Pak otočil hlavu k princeznině trůnu a zadíval se kamsi do temného koutu za ním.
„Myslím, že jsme to zahráli skvěle, Minnere.“ řekl.
Ve tmě se ozvalo zaharašení a cosi se tam pohnulo. Vzápětí se odtud vyhoupla dlouhá postava oděná do černého trikotu, s černou maskou na obličeji. Zvedla ruce k tváři, sňala masku a objevil se chorobně bílý obličej.
„Ano,“ souhlasil podivný muž. „Byl z toho úplně vedle. Řekl bych, že už dnes zařídí vše potřebné, aby se co nejdříve konala svatba.“
Král se pohrdavě zasmál a jedním pohybem sňal z hlavy korunu, přičemž si sundal i prošedivělou, pečlivě naaranžovanou paruku, která byla ke koruně připevněná. Objevila se odporná pleš pokrytá hnědými skvrnami.
„Jsem zvědav, co udělá, až pozná, co je mí dcera skutečně zač. Ale už nemůže couvnout. Dal slovo. Podepsal smlouvu. Musí si jí vzít. Půlka jeho majetku je naše. A my alespoň zaplatíme dluhy.“
„Proč bychom je platili my? Jemu teď přeci patří polovina království, tak ať se snaží.“
Král se rozchechtal na celé kolo.
„To je pravda, Minnere. Máš znamenitý postřeh. Ale nebude se cukat?“
„Jak by mohl? Hned po svatbě převedeme všechny naše dluhy na něj!“
„Skvělé! Znamenité! Udělal jsem moc dobře Minnere, že jsem ministrem udělal právě tebe. Pojď, půjdeme ten náš úspěch zapít! Všiml jsem si, že mezi dary byl i soudek vína. A princovy vinice jsou vyhlášené široko daleko svou kvalitou.“
Král si přitáhl plášť a toporně vstal. Zaklesl se pak do ministra a oba, podobní nějakým prastarým, vypelichaným kočovným hercům, zmizeli za tmavým závěsem, který obklopoval trůn.
Princ vyděšeně zíral dál do místnosti a nespouštěl oči z princezny, která dál seděla na svém místě. To nemůže bát pravda, mumlal si v duchu, určitě se mi to jen zdá, princezna to tak nenechá, určitě teď vstana a půjde za těmi lotry a pěkně jim to vytmaví….Zatím to však vypadá, že je z jejich řečí jako opařená a nemůže se ani pohnout.
Zatím se znovu rozvlnil černý závěs a vynořila se odtud dvojice mužů, která předtím navlečená do lokajských obleků otevírala poselstvu dveře. Nyní už byli oblečeni do svých, zřejmě obvyklých, roztrhaných šatů a rozběhli se po místnosti, aby ji uvedli do původního stavu.
„Nebylo by špatné, kdyby to tu takhle mohlo zůstat napořád.“ řekl jeden z nich.
„Nejde to, víš přece, že je to všechno půjčené.“ řekl mu druhý a začali ze zdi snímat kříže. Házeli je do koše, který si sebou přinesli a jak kříže narážely jeden na druhý, bylo jasně slyšet jejich duté údery, prozrazující, že všechny jsou vyrobeny ze dřeva. Když tak „oholili“ celou místnost, přinesli si štafle a cosi dlouho prováděli u stěn. Pak v jediném okamžiku se dolů začaly sesouvat předlouhé bílé závěsy a objevovala se chladná, nevlídná kamenná zeď. Závěsy pečlivě složili, sebrali koš s kříži a odešli. Zůstala pustá místnost s princeznou sedící na trůně a zírající ke dveřím, bez pohybu, se stále stejným úsměvem. Možná o mě ví, pomyslel si princ bláhově, možná je to jen připravená zkouška, jak budu reagovat na to, co mi předvedou. Se stále rostoucím neklidem nepřestával zírat do nevlídné místnosti, která nyní spíše připomínala chlév.
Konečně, po nekonečně dlouhé době, se znovu objevili oba muži, kteří předtím představovali lokaje. Bez okolků přikročili hned k princeznině trůnu a jeden si ji bez cavyků přehodil přes rameno. Princezna jediným pohybem nedala najevo jakoukoliv námitku. Muž ji neomaleně poplácal po zadku.
„Hodná, ani se neposrala.“ Druhý muž se neklidně ušklíbl. „Minner to dobře propočítal. Nekrmili jí už od včerejška, teď nic nehrozí.“
„Ale večer, to zas bude nadílka! Pojď, odneseme jí, ať to máme z krku. Nes jí ale opatrně, na abys jí zase odřel, jako minule. Na svatbě musí vypadat k světu.“ Oba se ušklíbli, jako by věděli své a zmizeli za závěsem.
Na opačné straně dveří se choulil princ a marně si lámal hlavu, jak z toho všeho vybřednout. Ať přemýšlel, jak chtěl, nenapadala ho žádná možnost, jak zrušit tak kvalitně napsanou svatební smlouvu.
