„Podívej se na svoje ruce, ty ubohá běhno!“ křičí na mě kdosi, koho jsem snad dřív znala. Nedokážu ho už moc vnímat. Snažím se aspoň vstát, přece se nebudu plazit po zemi, když se mnou někdo „mluví“. Bohové, pomozte mi a já slibuju, že už nebudu jako dřív, změním se…opravdu…tentokrát to dodržím…
„…já ti to říkal, zase jsi mě zklamala! A já prosil! Ale teď vím, že nestojíš za nic!“
Jen si řvi, když ti to pomůže. Ale mně to nepomůže. Ty mě tady teď necháš, jako to vždycky udělali všichni. Co? Už jdeš? Tak ty jsi jeden z těch, co se mi nepomůže, ale ani mi neublíží. Zatraceně, vím co bude dál. Aspoň se opřu o sloup.
Mladá holka s oříškovými vlasy sedí kolem druhé hodiny ranní na ulici. Nevypadá jako bezdomovec, má pohodlné džíny a pěkné tričko. Hubenýma rukama se drží za hlavu, prsty má propletené vlasy a snaží se narovnat. Konečně opře hlavu a zadívá se na oblohu. Hvězdy nejsou vidět, ani nebe vlastně není vidět přes všechna ta světla…Otře si nos a prohlédne své hubené prsty. Krev, z nosu jí teče krev, tmavá a hustá.
„Do prdele! Sakra, dneska ne…ještě ne…“ zachvátila ji panika, snaží se vstát, ale nohy ji neposlouchají. Po chvilce začne sípat a chroptět. Vágus stojící opodál se radši otočí a odkráčí, ví, co bude následovat…Mladá holka, teď vypadá spíš jako bezbranné dítě. Je jí sotva 14, nebo míň? Slzy se jí hrnou z pečlivě namalovaných očí a vytváří na obličeji smutnou masku bezmoci. Už to není ta sebejistá a neohrožená holka, co mohla všechno. Je to jen ustrašené děcko. Zarývá drobné prstíky do chladného betonu. Stahuje se jí hrdlo…bolestí…nebo strachem?? Pod nosem má jen tenoučkou stopu, kudy tekla krev. Dítě se zklidnilo. Náhle uvolnila všechny svaly, dýchá nepravidelně, ale hluboce, hlava jí klesne na prsa a najednou ucítí něčí dotek. Kdosi ji zvedá, kdosi ji někam odvádí. Je jí to jedno. Je jí jedno, že tomu muži bude muset ještě večer, nebo až ráno s trochou štěstí, „zaplatit“, dokonce už ví jak chtějí takovýhle „zachránci“ platit, ale je jí to jedno. Chce pomoc a taky chce něčí lásku. Nebo aspoň jakusi náhražkou za lásku. Což jí takovýhle muži mohou poskytnout a ona to dobře ví….
„Zatracená feťačko, ty víš, že mám pro tebe slabost…“ polohlasně kleje muž vedoucí dívenku domů. Dívka se trochu probrala, poznala jeho hlas, poznala ho a byla šťastná, že je to právě on.
„Já tě do toho dostal a já tě z toho vytáhnu, i kdybych…i kdybych tě měl zabít…“ muž lehce zaváhal…jen lehce….
