Byla temná noc, měsíc v úplňku zakrývaly těžké sněhové mraky. První vločky se snášely k zemi a dopadaly na studené náhrobní kameny. V dálce se ozvalo zavytí.
V rohu hřbitova čekaly tři zahalené postavy. Cosi upoutalo jejich pozornost. Někdo přicházel.
"Konečně! Vítáme tě bratře." Pronesl jeden z nich.
Měsíc na chvíli prozářil ponurou scénu zpoza temných mraků, takže přicházejícímu bylo vidět do tváře....
S výkřikem se probudil. Už zase, ten sen. Proč, co to má znamenat? Raději si neodpovídal, moc dobře věděl co to znamená.
Promnul si oči a rozhlédl se po pokoji.
Byla to malá světnice jakou můžete za pár drobných dostat v alespoň trochu slušnějším hostinci. Postel na které celý spocený ležel, jedna židle, a malý stolek s napůl vyhořelou svíčkou.
Zkontroloval meč. Ten byl tam kde jej večer zanechal, opřený o zeď vedle postele tak aby byl v případě nouze po ruce. Vstal a vyhlédl z okna.
Za chvíli bude svítat. Dnes už by se tedy nemělo nic dít.
Nebo snad ano? Za dveřmi zaslechl tlumený výkřik a náraz, jak cosi dopadlo na podlahu.
Vzal meč, přeběhl místnost a rozrazil dveře. Pohled který se mu naskytl, ho utvrdil v tom, že se před chvíli mýlil.
Na podlaze chodby ležela, evidentně v bezvědomí, dívka která ho předešlého večera obsluhovala a opodál před schodištěm, evidentně mrtvé, tělo jejího kolegy. Okamžitě vykřikl zakletí, runová čepel taseného meče se zalila stříbrem. A pak je uviděl: dvě postavy v černých hábitech s kápí, kvůli kterým jim neviděl do tváře, přesto věděl co se v tom stínu schovává.
"Dali jste si na čas"
"My máme času dost" odpověděl jeden z nich chladným hlasem.
"Zato ten tvůj se krátí"dodal ten druhý.
"Pojďte jestli mě chcete!"
Někde zkokrhal kohout. Zaprášeným oknem pronikl do chodby sluneční paprsek.
Stejným pootevřeným oknem vylétli dva netopýři.
Po chvíli se v jedněch z dveří objevila vyděšená tvář hostinského.
"Co tu chtěli?" vykoktal ze sebe.
"Mě, ale špatně odhadli čas", sehnul se nad ležící dívkou, zkontroloval zorničky,"tamtomu už není pomoci, ale ji můžete nechat, je v pořádku." Věděl, že ti pověrčiví lidé neuvěří jeho ujištění, že to děvče skončí, stejně jako vetšina pokousaných, na hranici dříve než se probudí. Pro jistotu.
Ve stájích už někdo byl. Mladý světlovlasý muž v koženém kabátci, na hlavě měl klobouk s pérem dravého ptáka.
"Kam cestuješ pane?" zeptal se aniž by se otočil od svého koně.
"Na jih, do Zalewského kláštera" odvětil, poněkud zaskočen, Darwen.
"Snad mohu jet s tebou, máme kus společné cesty."
"Pro mě za mě." Překvapilo ho že ten muž znal ten starý klašter. Málokdo věděl že vůbec existuje, natož kde leží.
Městské hradby nechali daleko za sebou, prach se vířil pod kopyty koní. Darwen se rozhodl zjistit s kým má tu čest.
"Kdo vlastně jsi?"
"Gabriel jméno mé."
"Ten básník?"
"Ano, to jsem já."
"Už jsem o tobě slyšel, znám i několik tvých písní, ale nikdy jsem tě neviděl."
"I to se stává. A ty jsi kdo."
"Darwen"
"Zvláštní jméno, severské?"
"Ano, mí rodiče pocházeli z Grache." Básníkovi neušlo to povzdechnutí.
"Co se snimi stalo?
"Mor, já byl na výcviku v žoldáckém táboře, po návratu jsem našel vesnici v troskách. Nepřežil nikdo, ani jejich mrtvoly jsem nenašel, byli spáleni spolu s ostatími, kteří stihli zemřít dříve než se nemoc rozšířila."
"Co bylo pak, jak se vlastně živíš? Teď se nikde neválčí, takže se necháváš se najmout do arén, pro krvavou zábavu?"
"Chvíli to tak bylo, pak jsem potkal Selenu, měli jsme se brát když........
"Když co?"
"...do mého života vstoupili upíři. Bylo to toho večera před svatbou. Přátelé mi uspořádali loučení se svobodou, starý zvyk tam od nás, ze severu. Už když jsem se vracel domů měl jsem špatný pocit, jako by něco nebylo v pořádku. Taková ta předtucha že se stane něco zlého..."
"A?" Gabriel neměl rád tyhle dramatické pomlky.
"Našel jsem je v ložnici. Špičáky zabořené do Selenina krku a chlemtal. Jediné co mi řekl bylo něco o nevěstě pro pána, tehdy jsem to nechápal. Pak už jsem ji nikdy neviděl."
"To ses ji nepokoušel bránit?"
"Pokoušel, vidíš tu jizvu? Měl jsem tenkrát zatracené štěstí že mě našla ta vědma. To ona mě všechno naučila, díky ní jsem těm zkurvysynům mohl přísahat pomstu a potom ji taky plnit."
"Takže lovec na volné noze?"
"Po pěti letech v oboru už spíše lovná zvěř. Jdou po mě jak vosy po medu. Nevím jak dlouho to vydržím, právě proto jedu hledat ochranu u mnichů."
"Tos jim tak pustil žilou že tě chtějí zabít?"
"Kdyby zabít, mají sklony sbírat cenné skalpy svých nepřátel, chcou si dokázat, že jsou lepší než oni, ale smrt pro ně nic neřeší, jestli mě chápeš."
"Máš strach.?"
"Obrovský."
"Zajímavý příběh, dobrý námět na baladu."
"Jenom bys rád věděl jak to skončí, co?!" Ta poslední věta už zněla hodně cynicky.
Dál mlčeli, podzimní slunce stoupalo po obloze a koně klusali vstříc nejasnému osudu svých pánů.
Slíbil jsem něco delšího tak tady to je. Doufám že se to bude líbit. Jakoukoli kritiku, připomínky, námitky či snad dokonce chválu vítám.
