Nejde to. Prostě to nejde! Horečnatě si přejel rukou po čele a zápěstím si otřel čelist. Intenzivně, jako by se snažil to ze své hlavy odstranit. Rozhlédl se po třídě. Štětce ladně klouzaly po plátnech a on viděl, jak si štětce jako stvořitelé vedou. Viděl něžné, zasněné krajinky, optimisticky se zelení třpytící stromy, nádherné nadějí dýchající východy slunce. Jeho pohled se opět vrátil k vlastnímui výtvoru. Zíraly na něj černé pahýly stromů, zalité rudým světlem, jako by hořely. Temně fialová obloha posouvala jeho přírodu za hranice pekla. Tak to se mu zase něco nepovedlo. Ironií proti zoufalství. Ale zadání dnešního úkolu bylo jiné, šlo hlavně o přírodu a optimismus. " Pane, Arone, sám to vidíte. Dala jsečm vám poslední možnost, jatím jste nesplnil jedinkrát, co jsem vám zadala. Malíř musí být schopen namalovat cokoliv a až pak si může malovat, co chce.. Vy jste prostě beznadějný případ. Já už vás nemám co naučit, spíš…Vás nejde nic jiného naučit. Lituji a sbohem, dnes jste tu byl naposled." Šeď lesknoucích se kočičích hlav po dešti ho bila do očí. Potácel se po ulici, chtělo se mu umřít. Jeho sen dnes skončil. Co dál? Nevěděl. Vždy cítil, že je malíř. Cítil to chvění uvnitř, které nutilo jeho ruku k tahům třeba jen po papíře a třeba jen tužkou. Všichni ho znali jen jako toho kluka, co pořád maluje ty divný obrázky. Ano, jasně, může si malovat pořád, ale teď už nikdy jako malíř nebo aspoň budoucí malíř. Už jen jako blázen, zoufalec, co nemůže přestat malovat a nemá na to. Usedl na podlahu pokoje. Spíš se z posledních sil sesul k zemi. Pod ním i všude kolem ležely papíry plné kreseb. Pitvorně děsivé tváře, mrtvé krajiny, rozbořené, umírající domy, násilí bolest, smrt. Tohle kreslil dny, noci, než únavou usnul, a když znovu procitnul, kreslil dál. Teˇuž to neznamenalo nic, jen pouhé papíry. Ale stejná síla, jaká ho hnala doteď, ho donutila opět zvednout tužku a přitlačit ji na papír. A stejná síla, která ho nikdy nenechala nedokončit kresmu, se změnila ve zbraň, kterou namířil sám proti sobě a ťal až do masa. Rukou rozechvělou nejvyšším vypětím formoval tvary, které dopadaly na papír a zamrzaly. Prohlédl si co vytvořil, a znovu, a ještě jednou. Cítil ten vnitřníboj, boj o život. Najednou cosi prasklo. Sesul se naznak na zem, do ohromného ticha. Takové ticho je jen, když utichne lidský život. A tam ležela ta věc, mrtvé lidské tělo. Oči v sloup byly posledními důkazy právě skončeného boje. A ještě jeden důkaz, téměř bílý papír, v jehož středu bylo jen trochu grafitu, uhlíku rozestřeného do tvaru květiny. Byla to obyčejná pětilistá květina, rozkvetlá, chladně si usurpující své bytí na papíře, samolibě spokojená.
