Utíkala. Bosé nohy ve sněhu. Ledové krystalky a něžná dívčí kůže.
S každým výdechem z ní odcházela síla. Klopýtnout, upadnout, zůstat ležet... Ale pak by byla její porážka dokonalá. Musela běžet dál.
Sníh v jejích stopách umrzal. Světlo bodalo do očí. Chlad, pronikající do morku kostí, jí dodával pocit uspokojení. Dusot kopyt, rozechvívající zemi, jí ten pocit zase bral. Ozýval se blízko, za jejími zády.
Běžela dál, drobné pěsti zaťaté, černé vlasy šlehaly po zádech jako temné plameny. Neohlížela se, věděla…
Tři plaví koně, tři plaví jezdci. Jeli, jako by letěli nad sněhem. Kde se dotkli země, sníh roztál a vyrazila mladá tráva. Doháněli ji, bělostnou dívku na bělostné pláni. Bez uzdy, bez sedla, koně vezli své jezdce poslušně. Dýchli jí na záda, jejich dech žhnul.
Sráz. Kameny, čnějící ze sněhu. Namrzlé, ostré. A dole, dole stín, modravý, tichý.
Zastavila se, na okamžik.
Nebylo jiné cesty. Před ní propast, za ní tři žhaví koně, tři žhaví jezdci. Dotknou se jí, rozteče se.
Vykřikla.
Ze stromů dole, pokroucených a holých, se sypalo jíní. Zvonilo to, něžná, téměř radostná melodie.
Skočila.
Koně před srázem zastavili. Se svými jezdci pozorovali její pád. Útlé ruce nastavila před obličej, střemhlav se řítila dolů, mezi kameny. Ve sněhu zůstala rubínová stopa. Jako by někdo rozsypal drahokamy. A stále víc a víc, záplava červeně.
Tak potichu padala v tom bílém dni, přelud ve sněhové vánici..
Když dopadla, sníh mlčel. Nehýbala se. Ubohá hromádka červeně v modravé běli.
Nahoře zavlály zlaté hřívy proti zimnímu nebi. Blýskly se koňské oči. Pak se tři plaví koně se třemi plavými jezdci otočili a odjeli.
Bydlel tu na samotě už hezkou řádku let, ale nepamatoval tak dlouhou a krutou zimu, jaká přišla letos. Dávno měl sníh tát, dávno se měly probudit potůčky pod ledovým příkrovem, dávno měla vyrazit tráva. Neobjevil se však jediný náznak jara.
Daner ze Samoty skrmil všechno seno a ovce i jalovice byly hlady. Brzy je bude muset hnát daleko do města. Prodat je dřív, než je zabije hlad.
Pokud nepřijde obleva. Modlil se za ni, odpovědí mu bylo mlčení.
Ráno prosekal led ve studánce, nabral vodu do dvou věder a donesl ji do chalupy. Obstaral zvířata. Jalůvka bučela, žužlala mu rukáv. Viděl, že sežrala něco slaměné podestýlky. Nouze. Pár dní ještě vydrží, pak… možná bude tak zesláblá, že bude lepší ji zabít, než vodit do města.
Vyšel ven. Mráz ho píchal do obličeje. Nikde ani známka oblevy. Hodil na sebe starou vlčí kožešinu a vydal se do lesa. Před pár dny našel blízko Vlčí rokle mrtvou, zmrzlou srnu, nejspíš zahynula hladem. Maso, které se mu z ní podařilo získat, už snědl. Potřeboval další.
Stezky, kterými chodil, byly nepříjemně zledovatělé. Dvakrát málem uklouzl, pak si ulomil klacek na podepření. Chutnalo to porážkou, nikdy dřív odporu nepotřeboval.
Z rokle to zdálky nepříjemně táhlo, jako by se tam točil vítr ještě chladnější, než byl vzduch okolo. Když Daner přišel blíž, zjistil, že ve vzduchu poletují vločky sněhu, zmrzlé, bodavé. Vítr svál sníh ze svahu a nechal ho poletovat v zuřivém tanci na dně rokle. Daner se chtěl otočit, může tohle místo obejít. Nechtělo se mu do sněhového oblaku.
Pak ale něco zahlédl.
Mezi kameny, na zmrzlém sněhu, ležela mladá dívka. Protřel si oči, zrak ho neklamal. Postoupil o několik kroků a pak se rozběhl. Šlo to těžko, když se ledový škraloup na povrchu sněhu probořil, chytil nohu do pasti. Daner se dral dopředu jako poraněný medvěd, úporně a nemotorně.
Nemýlil se, byla to dívka, dívka s bělostnou pletí a černočernými vlasy. Kolem ní byl sníh pokropený krví a také její ruce byly zkrvavené, zedrané… Musela spadnout ze srázu. Zajímalo by ho, co tady dělala, daleko od nejbližší osady, daleko od lidí.
Bude mrtvá, pomyslel si.
Přiklekl k ní a položil jí ruku na hrdlo. Málem ucukl, tak byla studená. A přesto… zdálo se mu, že ucítil slabounký tep.
Naklonil se nad ní, nad jejími ústy. Rty měla tenké a nafialovělé. Zklamaně vydechl. Ani náznak páry, která by jí stoupala z úst. Přesto byl přesvědčen, že jí bije srdce…
Zaváhal a pak jí položil hlavu na prsa. Mezi drobná, pevná ňadra. A zaslechl to. Pravidelné údery, jako by hluboko v hrudi tloukly ledové kry jedna o druhou.
Přelétl dívku ještě jednou pohledem.
Měla by být mrtvá, pomyslel si. V takových šatech neměla přežít ani hodinu. V tomhle mrazu.
Lehounká, průsvitná košilka z lesklé bílé látky. Jen blázen by vyrazil v téhle době ven, oblečen v něčem takovém. Blázen, nebo…
Daner se zvedl, dostal strach. Položil ruku na její ústa. Jestli dýchá, musí to ucítit, alespoň slabý závan vzduchu… Ucítil jej.
Ledový, mrazivý dech.
Daner se vyhrabal na nohy. Odejde. Nechá tu podivnou bytost svému osudu. Třeba je to víla a do vílích záležitostí není dobré se plést.
Poodstoupil.
Jenže to drobné, zkrvavené tělo mu nedovolovalo, aby od něj odvrátil oči. Povzdechl si. Jestli je to víla, tak dostala pěkně zabrat.
„No tak pojď, holka,“ řekl a sehnul se k ní. Vzal ji do náruče. Nevážila víc, než novorozené jehně. „Uvidíme, co se s tebou dá dělat.“
Zatopil v kamnech, padla na to poslední zásoba dřeva, ale to bylo vedlejší. Všechno bylo vedlejší, všechno mohlo počkat. Jen ona ne. Položil ji na svou postel. Ruce ho bolely. Nebyla těžká, ale tak ledová, až mu od ní mrzly konečky prstů.
Nabral na dvoře sníh, sedl si vedle ní a začal jí masírovat ušní lalůčky, nos, tváře… Nechtěl, aby se probudila s omrzlinami. Když se mu zdálo, že tvář získala zdravý růžový nádech, pokračoval s prsty na rukou a nohou. Studenou vodou omyl krev a podivil se, protože dívka na sobě neměla žádné rány. Zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že jde o vílu. Teď už nebylo pochyb.
Nu, až se probudí, může ji poslat, ať si jde svou cestou. Ať si jde, odkud přišla.
Zasténala a probudila se. Daner zjistil, že se její kůže, dosud chladná a napjatá, začíná ohřívat a měkne.
„Nu, jak je,“ zeptal se rozpačitě.
Posadila se a otevřela oči. To mu vzalo dech. Její oči byly stříbrné, zářily jako chladné hvězdy. Zaúpěla. Rozhlédla se kolem a ve tváři se jí objevil děs, když pohlédla na krb, plápolající oheň.
„Ne!“ vykřikla.
Vyskočila z postele, rozrazila dveře a vyběhla ven. Daner za ní. Stála uprostřed dvora, dýchala těžce, lapala po dechu. Vítr ji šlehal do nechráněných tváří, do téměř nahého těla.
„Jdeš pryč?“ zeptal se. „Odejdeš? Dobrá. Jdi. Jsi víla? Ale proč se na to ptám…“
Otočila se k němu.
„Zůstanu,“ řekla. „Když mne tu necháš, zůstanu. Možná…“
Nedořekla. Usmála se a Danera příjemně zamrazilo. V tom úsměvu byl příslib. Snad nebezpečný příslib, snad vražedný příslib. Ale Daner by za něj dal všechno na světě.
Ve stáji zabučela kráva. Ovce se rozbečely. A víla rozpřáhla ruce a smála se a smála. Začaly se sypat sněhové vločky. A ona tančila, zatímco Danerovi prostupoval k srdci chlad, chlad, jaký neprohřeje ani nejteplejší oheň.
Přestal toužit po jaru. Zima nebyla tak zlá, když měl vedle sebe ji. Začal jí říkat Sněženka.
Sněženečko milá, kdy skončí zima bílá… A ona se smála. Políbila ho. Rozplýval se blahem.
„Chci tě mít,“ říkal, „chci tě mít celou!“
Zase se smála.
„Až přijde čas,“ křičela do ledové fujavice.
„Miluji tě,“ řval jí v odpověď, „chci tě!“
„Až přijde čas,“ smála se a nebe se zatáhlo temnými mraky. Nesly další sníh.
Nevěděl, který den se to stalo. Vešel do stáje k jalůvce a našel ji mrtvou ležet na udusané zemi. Slaměnou podestýlku sežrala. Na bocích měla lysá místa, nejspíš si z hladu vytrhávala chlupy, a dřevo stání bylo také ohryzané. Daner na to neřekl nic. Měl na nějaký čas maso, třebaže chudé. Jalůvka byla kost a kůže.
Pak chcípaly ovce. Po houfech. Daner se neodvážil k nim jít, za nocí slýchal zoufalé bečení. Sněženka mu šeptávala do ucha, ševelení větru.
Když poslední ovce utichla, když se dva dny nic neozvalo, vešel dovnitř. Rozhlédl se. Jeho oči zvykly na přítmí. Zalapal po dechu. Holá těla, špinavá, vychrtlá, zkroucená v poslední křeči. Ovce si z hladu spásly kožichy. Daner se otočil ke stěně. Chtělo se mu zvracet, cítil, že má horečku.
„Jsem nemocný,“ šeptal, „nemocný…“
Zezadu se k němu přiblížila Sněženka, jeho bílá Sněženka, a objala ho. Zapomněl…
Žil jako zvíře, ze dne na den. Byl šťastný. Nevěděl, že kolem jeho samoty, pod horami, je dávno léto, že žloutne obilí a slunce pálí. Tady byl sníh, mráz, ticho. Zvykl si. Zapomněl, že existuje něco lepšího. Přišel čas podzimu, líných dní, které táhnou krajem pestrý proměnlivý háv, ale v horách u Vlčí strže zůstával mráz.
Když přišla zima i do okolí, Daner dlouhé noci a dny prospával. Sněženka chodila pryč, toulala se daleko od chalupy a jeho nechávala v medvědím spánku. Necítil hlad, jen občas se vyvlekl ven, aby se napil. Čas ubíhal v mlčenlivé strnulosti. Danerovi se zdálo, že to období bude trvat věčně a on v něm věčně zůstane.
Jednou se probudil sám, zakutaný v ovčích kožešinách. Cítil, že Sněženka odešla, ne daleko, ale není tu. Vstal z postele. Třásly se mu nohy. Potřeboval ji, potřeboval, aby mu dala polibek zapomnění. Měl žízeň, celé tělo v ohni.
Doplazil se ke studánce. Málem se rozplakal bezmocí, když zjistil, že je zamrzlá. Nakonec našel kámen a led roztloukl. Zkrvavené prsty. Drobné rudé krůpěje na sněhu. Co mu to jen připomíná?
Nahnul se nad temnou hladinu, pil. Voda mu stékala hrdlem, ale nehasila plamen, který ho pálil. Daner zvedl hlavu. Náhle cítil, že je velmi blízko smrti. Přinutil se pohlédnout na lesklou hladinu vody. Uviděl trosku. Hříva mastných, zcuchaných vlasů, z houštiny urousaných vousisek hleděly uštvané oči. Byly to oči zvířete, které dlouho umírá v pasti. Smrt byla všude kolem, drala se i do něj. Tichá, bílá, stinná smrt. Slyšel, jak tančí sněhem.
„Je čas,“ zašeptala.
Ohlédl se. Stála nad ním, usmívala se, rozevlátá, divoká. V patách jí kvílel vítr, hučela sněhová vichřice. Sněženka. Sněženka?
„Kdo jsi?“ Chtěl vykřiknout, ale jen tiše zasténal. Zasmála se. Oči jí zářily víc, než kdykoli předtím.
„Chtěls mě,“ zpívala, „chtěls mě, máš mě mít! Tys mě zachránil, jsi můj, můj!!! Naše láska bude jako zima, jako mráz, pojď…“
Daner po ní zatoužil. Chtěl vstát a utíkat, bál se jí. Současně však cítil, že vybuchne, jestli ji nebude mít, chtěl do ní proniknout, spojit se s ní, prudce a divoce…
Slyšel, jak na stráni za domem zabušila kopyta. Okouzlení pominulo. Sněženka se ohlédla a když se k Danerovi obrátila zpátky, měla v očích děs a prosbu. Stejně jako tehdy, když jí našel… koho vlastně hledal? Mrtvou srnu? A koho našel? Koho to našel?
„Pomoz mi,“ sykla.
Daner pocítil příliv síly, chladné, střízlivé. Vstal. Odvedla ho do chalupy. Postavila se ke krbu, dávno vyhaslému… Daner zůstal stát ve dveřích.
Přijeli až k němu, tři jezdci, tři plaví koně. Danerovi se zdálo divné, že jsou ustrojení jako páni, ale jedou na koních bez sedel a uzdeček. Měli krásné tváře, nejspíš zvyklé na úsměv, radost… teď byly zachmuřené a strašné.
„Dej nám ji,“ řekl ten prostřední.
Jeho hlas Danera hřál. Ohlédl se a zjistil, že Sněženka se chvěje a choulí do sebe. Daner pohlédl pod nohy těch koní. Viděl to, co očekával. Roztátý sníh, po té dlouhé době i zelenou trávu a… drobný bílý kvítek.
„Jdi ven,“ řekl té za svými zády. Zavrtěla hlavou. „Jdi ven, povídám!!!“
Pichlavě se usmála. Daner cítil, jak na něj dolehla únava dlouhých dní bez slunce. Vzala si zpět všechno, co mu dávala.
Svalil se na podlahu, bezvládný ranec kostí. Zvedl oči k Sněžence, cítil, jak z něj utíká život, ta trocha, která mu ještě zbývala. Stála nad ním, vysoká, štíhlá. Jako zasněžená břízka, jako ledová krajka na potoce. Tak krásná, tak čistá… Chladná a krutá.
Usmívala se, on umíral.
„Miluji tě,“ řekl. „Nenávidím tě.“
Zasmála se a zatočila se kolem něj, chlad ho prostoupil. Než zemřel, ucítil závan jara, a přes oči ho pohladil medový paprsek slunce.
Utíkala. Za ní bušení kopyt. Nechávala za sebou polorozpadlou chalupu, mrtvého muže. Nesplnila, co mu slíbila. Neměl ji. Ale mohl si za to sám.
Rozvířila sníh. Nikdy ji nedohoní, ti tři sluneční bratři. Věděla to, nikdy ji nedohoní, přestože jí budou stále funět za krk, ti žhaví hřebci, ti tři bratři, jejich jezdci. Smála se a smála. Zvrátila hlavu k ocelově šedému nebi. Běžela s větrem.
Pod jejíma nohama se objevil ostrůvek zeleně. Nemohla ho vidět, v očích měla šedivé mraky, ocelový lesk oblohy. Vykřikla, když došlápla na trávu. Pronikly jí plameny, stravovaly ji, hltavě a žhavě.
Tři plaví koně, tři plaví jezdci zastavili. Dívka se zmítala v jarní trávě, křičela hrozným hlasem. Snažila se dosáhnout na sněhovou závěj. Ostrůvek zeleně se ale šířil a ze země vyrážely mladé květiny. Když se jedna z nich dotkla její tváře, dívka strnula. Padla tváří na zem a už se nepohnula. Jak se pevný obrys jejího těla rozplýval v mlze, jak se ztrácela, zazněl odněkud ptačí zpěv.
Tři plaví jezdci, tři plaví koně se dívali. Na místě, kde dívka padla, vyrazil bledý stonek, hledal si cestu ke slunci. Pak se ozval vzdech, a drobná sněženka se rozvinula.
