|
|
Duše Samanthy byla naplněna vším, co po léta tak ráda poskytovala druhým - čirou hrůzou, bolestí a odporem. /Marným odporem, jak ji přesvědčily uplynulé chvíle./
"Ať to skončí, ať to skončí, ať to skončí!!!!!!!!!!!!!!" Prosila v duchu, když už neměla slov. Teď tedy byl konec. A každý konec je i začátek něčeho nového.... "Byla jsem znovu zabita....ale žiju....budu žít...nějak existovat..." uvědomovala si matně uprostřed trýzně, která ji naplnila tak, že už nebylo místa na žádný jiný pocit. Pak se jí trochu ulevilo.
A všude byla tma. Černočerná tma, ta nejtemnější. Pokusila se ji prohlédnout. Nešlo to. A zarazilo ji poznání, že její oči nejsou ani otevřené, ani zavřené. Prostě nejsou. Vůbec.....
Učinila další pokus - vnímat okolní svět čichem. Šlo to, a daleko lépe než předtím. A hmat? I ten byl, zdá se, v pořádku. Jen prsty měla teď kostnaté a delší, než ještě před několika hodinami. Před tím, než.... Zachvěla se. Chtěla si setřít slzy z tváře. Jenže tvář, alespoň v původním slova smyslu, tam nebyla. Místo ní jen jakási velká, obludně se šklebící ústa. A hlad. Hlad po něčí pěkné, milé vzpomínce..............
Školník Filch v té chvíli kvapně scházel dolů ke sklepení a proklínal do horoucích pekel toho, kdo zavinil, že se obětní ceremoniál nepovedlo dovést do konce. Pán Zla nebude rád... Ale to vyřeší později. Teď je nejnutnější zamést stopy.
Zaměstnaně zahnul do jedné z chodeb. Vzápětí vypadal, jako by dostal ránu kladivem. Protože ten, kdo ho tam čekal s napřaženou hůlkou, nepatřil zrovna k těm, které Filch zrovna teď toužil pozvat na skleničku.
"Do...do...dob..rý den, pane Malfoyi..." dostal konečně ze strachem staženého hrdla.
"Pro vás moc dobrý nebude..." odtušil ledově Lucius a odhrnul si z tváře své dlouhé zlatavé vlasy. Pomalu kráčel k němu a vychutnával si jeho bezbřehý strach.
"Opět jste nesplnil úkol," konstatoval výhružně, "a co víc... měl jste ještě tu DRZOST, tu nebetyčnou drzost namlouvat si, že jste o něco víc než pouhý....“ a napřáhl hůlku, aby vyslovil slovo Cruciatus. Nedopověděl. Stál tam s úsměvem a dopřával si podívanou na jektající ústa, vrásky zkropené slzami, které tak upřímně kanuly ze zčervenalých starcových očí. Zbytečně, protože Lucius Malfoy neznal slitování.
Argus Filch čekal dlouho, než Malfoy pronesl svou oblíbenou kletbu. Byl skoro vděčný, když se bolest dostavila – to vědomí, že teď, teď už to musí přijít, bylo snad ještě horší.
Celým tělem pronikající křeč s ním švihla o vlhkou podlahu chodby. Jak padal, ucítil tupé třesknutí a mohutný náraz do hlavy. Na chvilku zadoufal, že jeho smysly obestře milosrdné bezvědomí, ale Lucius měl s podobnými situacemi už letité zkušenosti. Vyslal na něj ze své hůlky prudkou ledovou sprchu a když se Filch alespoň částečně probral, kouzlo prostě zopakoval. Pak si lehkým pohybem hůlky přivolal křeslo a pohodlně se v něm uvelebil s pocitem, že tu s bradavickým školníkem a jeho neartikulovanými skřeky stráví ničím nerušenou, příjemnou noc.
Filch se marně snažil odplazit pryč. Kletba ho vždycky dostihla a přimrazila k zemi na další dlouhé minuty. A je ironií osudu, že v okamžiku, kdy mu definitivně došly síly, by byl utéct mohl. Konec Luciovy hůlky se znatelně rozechvěl. A s ní i ruka, která ji svírala. Sám Malfoy v té chvíli zíral s nehezky pootevřenými ústy někam za něj do prostoru chodby.
„Mozkomor!!!“ Leknutí mu projelo všemi kostmi a zburcovalo mozek na nejvyšší možné obrátky, takže zůstal zcela paralyzován. „V Bradavicích?!?! Ne, to není možné, to je nějaká blbá iluze,“ snažil se přesvědčit sám sebe. Nejhorší bylo, že mu nohy i ruce náhle vypověděly službu. Snažil se maximálně soustředit na vytvoření Patronova zaklínadla, ale... „ Vzpomínka!!! Kde je truci nějaká dobrá vzpomínka!!!!!“ V rychlosti zuřivě prohrabával svůj mozek skrz naskrz, ale na mysl mu přicházely jen samé obrazy z mučíren, temných kobek a smrtijedských srazů, a nic z toho teď použít nemohl. Přece nedoplatí na chvilkovou nepřipravenost, on, takový mocný kouzelník.... Vzhlédl. Už nebylo úniku. Mozkomor stál nad ním. Viděl mu i pod kápi. Díval se přímo do jeho úst. Kdyby to bylo možné, byl by přísahal, že se ta zrůda svůdně usmívá....
--------------
Severus Snape se vzbudil s pocitem, že ho zapomněli na horské dráze nebo na hodně rychlém kolotoči. Horečně se snažil srovnat si myšlenky do nějakého rozumného stavu. Pozdě. Vzpomínka na včerejší noc jej zasáhla plnou silou.
„Tohle jsem nechtěl, nechtěl!!! Nechtěl....“ Vykřikl do okolních stěn. Hlas se mu zlomil při posledním slově. Vyhrabal se zpod pokrývek s úmyslem strávit asi tak hodinu pod sprchou a vylézt zpod ní bez toho pocitu špíny a hnusu, který ho úplně ovládl. Neměl ke svému tělu nikdy zvlášť srdečný vztah, ale teď mu připadalo odpornější, než kdy předtím. Okřikl své vnitřní já, které právě chystalo přednášku na téma „Tohle nebyl nejlepší způsob, jak si léčit mindráky“. Vprostřed pokoje téměř zkoprněl. Do nosu jej uhodil zvláštní svíravý pach. Hniloba nebo tak něco. Skokem se ocitl u nádoby nad ohništěm a ponořil do ní ruce. Nedbal toho, že se mu na nich téměř okamžitě udělaly veliké boláky.
„Tak, a to máš za to!!!“ Pomyslel si sebemrskačsky. V zarudlých dlaních svíral vyhublé tělíčko Zdroje - to, co ještě před několika hodinami produkovalo Lektvar, tu leželo mrtvé, úplně bez života. Po Severusově kamenné, bezvýrazné tváři volně stékala slza – první a zároveň poslední.
--------------
Na pracovním stole třetího Satanova asistenta ležel neobvyklý dopis – výpověď. On sám vzhlédl a upřeně se zadíval na antikněze, který stál před ním.
„Člověče,“ začal trochu nelogicky, “chápete vy vůbec, že já vás vyhodit nechci?!? Co jste udělal samozřejmě nebylo správné, a kdybyste to dělal opakovaně, bylo by to i nepřípustné, ale taky jsem jednou byl mladý.... a každý může někdy šlápnout vedle.“
„Ne,“ řekl antikněz. „VY nechápete, že já prostě... MUSÍM odejít. Promiňte mi.“
„A co chcete dělat? Máte vůbec nějakou kvalifikaci, se kterou byste se na světě uživil?“
„To nevím, cítím jen, že to, co dělám právě teď, je správné,“ odvětil antikněz. A dodal:
„Je mi to líto.“
--------------
A jestli někdy potkáte Harryho, řekněte mu, že nejhorší není polibek mozkomora. Nejhorší je BÝT mozkomorem. |
