Pavel Dvořák potřeboval novou klávesnici. Ne do práce, tak prestižní a prosperující firma jako Bohemia Software pečlivě dbala o to, aby její zaměstnanci měli vyhovující pracovní podmínky. A Pavel byl jedním z nejlepších programátorů. Kdyby se mu nějaké lapálie s počítačem stala v práci, trvalo by nejvýš půl hodiny, než by byl problém vyřešen. Jenže tohle se stalo doma a šlo o obyčejné selhání lidského faktoru.
Vlastně by se to nebylo přihodilo, kdyby Pavel před deseti lety o chvíli dřív zjistil, že s lidmi je mnohem těžší komunikace než se stroji. Žádné kombinace jedničky a nuly, zapnuto, vypnuto, ale plno neznámých vlivů, podivných zákrutů myšlení a zkratů v jednání. Jenže než si tohle stačil uvědomit, byl ženatý.
Děti nechtěl, ale Ela po nich toužila a bez jeho vědomí vysadila antikoncepci. Tak se po třech letech společného života Pavel zcela nečekaně stal otcem roztomilých dvojčat – Dády a Péti. A do jeho spořádaného a klidného života s nimi vtrhl uragán.
Teď jim bylo sedm let a začali chodit do školy. Pokud však Pavel věřil, že se tak jejich temperament trochu zmírní, byl na omylu. Ze školy si spíš než nové vědomosti nosili zásoby nových nadávek a lumpáren. Pavel se před nimi stáhl do svého pokoje a trávil tam v klidném azylu spoustu času. Měl tu výkonný počítač, repro-soustavu a jednadvacetipalcový monitor. A taky modem, tiskárnu, skener a vůbec všechno, co je potřeba k životu v počítačovém světě. Někdy, výjimečně, tu pracoval pro firmu. Většinou však relaxoval, brouzdal po internetu, jako několik různých osob vystupoval na chatu a vylepšoval své stránky zaměřené na leteckou techniku – svého koníčka. Nebo hrál hry.
Když kolem půl desáté byt utichl a dvojčata usnula, unavena celodenní teroristickou činností, Pavel se vymotal ze změti kabelů, sundal z uší sluchátka a odvážil se ven ze své pevnosti. Vynesl koš, pomohl Ele s nádobím a pak si povídali, hráli karty, nebo jen společně mlčeli. Ela byla mírná a shovívavá a Pavel ji měl docela rád. Měl někoho, kdo udržoval teplo domácího krbu, vařil a pral. Měl někoho, s kým mohl spát. Víc si nepřál.
Kolem jedenácté se vystřídali ve sprše a zalezli do postele, kde se pomilovali. Možná to bylo trochu jednotvárné, ale Pavlovi to tak vyhovovalo a Ela si nikdy nestěžovala.
Pavel nesnášel překvapení, ale dnes ho jedno čekalo, hned jak přišel domů.. V bytě bylo podezřelé ticho. Mohlo to znamenat dvojí – buď dvojčatům někdo vyoperoval hlasivky a svázal je do kozelce, nebo jsou těžce nemocná. Pavel nakoukl do obýváku, pozdravil Elu, sedící v křesle s cigaretou a detektivkou a tázavě ukázal ke dveřím dětského pokoje. Ela pokrčila rameny a vyfoukla obláček kouře.
„Běž se tam podívat,“ řekla se zvláštním úsměvem. Pavel, nezvyklý jednat se svými dětmi, zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Otevřel. Dáda s Péťou seděli u svých stolků a skláněli se nad učebnicemi. Když Pavel vešel, otočili se k němu. Do očí mu však ani jedno z dětí nepohlédlo.
„Ahoj tati,“ řekla Dáda potichoučku.
„Ahoj,“ následoval ji Péťa.
„Nazdar,“ zamumlal Pavel a spěšně vycouval. Zavřel za sebou dveře a obrátil se na Elu.
„Nejsou nemocný?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou a znovu se tak zvláštně usmála...
Pavel mávl rukou, políbil Elu na tvář, přečetl jí přes rameno pár vět o nějakém lordu Petrovi a vydal se do svého pokoje.
Že byl jeho hrad dobyt a vypleněn, nejprve nepoznal. Hvízdaje si oblíbenou melodii, svalil se na křesílko před počítačem a chystal se ho zapnout. Jeho pohled však sklouzl na klávesnici a hvízdání přestalo. Klávesnice byla politá něčím nahnědlým a lepkavým – nejspíš speciálním kakaem dvojčat, připravovaným v poměru jeden díl mléka na jeden díl kakaa. Pavel se jako ve snu natáhl a vytrhl šňůru klávesnice z jejího vstupu. Nacpal ji do koše na papír. Vstal, otočil se a střetl se s pohledy dvojčat, stojících ve dveřích.
„Tati, my jsme fakt nechtěli,“ řekla kajícně Dáda.
„Vona do mě drkla a já to rozlil, my jsme jen-„ začal Péťa, ale Pavel je oba odstrčil a vrazil do obýváku. Ela už na něj byla připravená.
„Víš co,“ řekla mu, „možná by bylo lepší, kdybys to s nima jednou vyřídil sám. Nikdy s nima nemluvíš.“
„Takže za to nakonec můžu já?“
Večer skončil dlouhou hádkou. Ela muži vyčetla, že se o děti vůbec nezajímá. Pavel to přiznal, hájil se však prací a nezvladatelností dvojčat. Nakonec došli k jakés takés dohodě. Pavel si začne dvojčat víc všímat a Ela dohlédne, aby mu nelezly do pokoje, když není doma. Usmířili se a domluvili, ale nic se nezměnilo na nutnosti sehnat novou klávesnici.
Taková banalita, myslel si Pavel, a jak dokáže potrápit. Mohl by zajít do specializované prodejny a měl by to z krku. Usoudil však, že bude rychlejší a výhodnější vyřídit koupi přes internet. Bydlí přece v Praze. V práci si klávesnici objedná a až přijde domů, bude tam na něj čekat. Po tomto rozhodnutí ho mdlý, hořký vztek přešel.
V práci vše potřebné vyřídil během pěti minut. Vyhledal solidní a cenově výhodnou nabídku, vybral si tvar a barvu (samozřejmě nic extravagantního, jako je zahnutý tvar, nebo křiklavá zelená) a pak stačilo pár kliknutí a mohl si pokojně oddechnout.
Zbytek dne na klávesnici skoro zapomněl, zabral se do práce na novém programu pro projektování výškových budov. Odpoledne brnkl Ele, zda už kurýrní služba zásilku doručila a žena řekla, že ano. Pavel ucítil záchvěv napětí, podobný těm, jež zažíval v dětství před vánočním stromkem a spoustou nerozbalených dárků. Rychle to ale přešlo. Tenhle dárek sám vybíral a překvapení byla naštěstí vyloučena.
Po večeři šel dvojčatům pomoci s úkoly. Nebyl mužem, který by zapomínal na své závazky. Ela v obýváku žehlila a pobrukovala si nějakou countryovou písničku. Kdyby to Pavel s dětmi jen trochu uměl, mohla nastat pravá domácí pohoda. Jenže on neměl trpělivost, neuměl s nimi mluvit a tak se mu povedlo Dádu rozbrečet a Péťu rozvztekat. Odbyl to tedy, jak nejrychleji mohl a prchl. Chudáci učitelé, napadlo ho. Horší dřinu si představit nedovedl.
Mlhavý pocit viny, že své děti nemiluje, zanikl, když z hnědé lepenkové krabice a šustící bublinkové fólie vybalil klávesnici zářící novotou. Zapojil ji, s láskou ji pohladil a zapnul počítač.
Chvíli si pohrával se svými stránkami, než zjistil, že tu něco nesedí. Byly to nejvyšší tři řádky kláves, konkrétně Efka. Jako by byly příliš natěsnané k sobě. Pavel se zamračil a přejel řádku pohledem. Až při podrobném prozkoumání však přišel na to, co tu není v pořádku. Na standartní klávesnici jsou klávesy od F1 po F12. Rozdělené po čtyřech. Tady byla v poslední skupině jedna navíc. F13.
Bezmyšlenkovitě k ní vztáhl ruku a málem by ji stiskl z dětinské touhy vidět, co to udělá. Zastavil se na poslední chvíli a ruku stáhl. Čert ví, co by se mohlo stát. Nebyl pověrčivý, ale třináctka v něm neprobouzela nejlepší pocity. Navíc by musel být blázen, aby takhle nezodpovědně udělal něco, o čem neví, jaké to bude mít následky. Mohl by se zhroutit systém. Vymazat data. Mohl by se uvolnit nějaký virus. Nebo by se stalo cokoli jiného, odporně nepředvídatelného.
Dál se tedy snažil neznámou klávesu ignorovat. Zítra se v práci nenápadně pozeptá, co by to mohlo znamenat. Když se nic nedozví, zavolá firmě, která mu klávesnici prodala, a zjistí to. Nicméně nebyl tak klidný, jak si pokoušel namluvit. F13 ho lákala, přitahovala jeho pozornost. Vztekle vypnul počítač o celou hodinu dřív, než jindy.
Ela to přivítala. Povedlo se jí dokonce Pavla přesvědčit, že jeho zásluhou teď mají na sebe víc času. Podařilo se jí tak trochu zlepšit jeho náladu. Kdesi v koutku mysli však zůstalo uhnízděné číslo a písmeno. A provázelo ho i do snů.
Přišel z práce skoro o půl dne dřív, tak byl zvědavý na odhalení záhady F13. Počítač už běžel, ale Pavla to nijak nepřekvapilo. Posadil se k němu a chvilku váhal, přemáhaje obavy. Raději zkontroloval, zda má všechna důležitá data uložená na disketách a discích. Teprve pak položil ukazováček na klávesu F13. Nic se nemůže stát, proběhlo mu hlavou, když ji stiskl, vůbec nic.
A také se nic nestalo. Počítač nevybuchl, obrazovka nezčernala a strop Pavlovi také na hlavu nespadl. Ulehčeně si oddechl.
„Tolik povyku pro nic,“ řekl potichu. F13 ho přestala zajímat. Rozhodl se, že bude chvíli pracovat na projektu pro firmu, aby nahradil dnešní absenci. Trochu ho zlobilo, že se neovládl a odešel z kanceláře kvůli takové hlouposti.
Pracoval pilně a když konečně zvedl oči, zjistil, že se nějak setmělo. Sundal z uší sluchátka a uslyšel hřmění. Na střechu bušil déšť.
Pavel přešel k oknu a rozhrnul závěs. Nebe bylo temné, nad okolními střechami se válely narudlé mraky smogu. Mračna se převalovala jako ohromná srstnatá zvířata. Šero roztínaly blesky a země se po každém otřásla.
Pavel záclonu zatáhl a zamračeně se posadil do křesla. Nemusel se bát, počítač i modem byli proti bouřce a náhlému kolísání proudu zajištěny. Ale jak je možné, že došlo k tak náhlé změně počasí? Ještě před čtvrt hodinou byla obloha čistá, bez mráčku.
Z pochmurných a pro Pavla Dvořáka zcela netypických myšlenek ho vytrhlo zazvonění telefonu. Natáhl se po sluchátku a kdoví proč mu naskočila husí kůže.
„Pavel Dvořák u telefonu,“ zahlásil. Ve sluchátku se nejdřív ozýval jen praskot a něco, co znělo jako houkání sirény. Pak mužský hlas řekl: „Dobrý den. Vy jste otec Dagmar a Petra Dvořákových?“
„Ano, jo, jasně. Aspoň doufám,“ pokusil se o žert,. „Kdo volá?“
„Promiňte, jsem kapitán Merta, Česká policie.“
Znovu odmlka a chrastění.
„Jste tam ještě?“ zeptal se Pavel. „Jste tam? Co se stalo?“
„Je mi to líto, ale-„
„Co se, doprdele, stalo?!“
„Vaše děti přebíhaly ulici mimo přechod a srazilo je auto.“
„Cože?“
„Byl to kamion, snažil se brzdit, ale v tomhle počasí...“
„Co je s nima, v který jsou nemocnici, je to vážný? No tak, co je sakra s mejma dětma?“
„Opravdu je mi to líto, ale jsou obě mrtvé.“
„To-to-to není pravda, to ne, to ne...“
„Bohužel. Řidič kamionu je těžce raněný a jeho stav-„
Pavel práskl sluchátkem. Opřel se v křesle a zhluboka dýchal. Před očima se mu dělaly barevné kruhy. Jak to řekne Ele? Jak jí to, proboha, řekne? A kde je vůbec Ela?
Telefon zazvonil znovu a na pozadí známého šumu se ozval hlas kapitána Merty. Pavel sluchátko zahodil a vytrhl telefonní šňůru ze zdi.
V zámku zašramotil klíč, bylo slyšet kroky a přerušované vzlykání. Pavel se rozběhl do předsíně. Stála tam Ela, podivně shrbená a celá mokrá. Vlasy jí visely v našedlých provázcích. Zouvala si boty, ledabyle jednu o druhou. Když vzhlédla, Pavel se jí málem lekl. Oči měla rudé, černé skvrny po řasence na bílých lících. Rty se jí třásly, jak se snažila něco vyslovit. Pavel horečně uvažoval, kde mohla být a kdo jí řekl o dětech.
„Tak... ty už to víš?“ zeptal se.
„Co?“ Hlas měla ochraptělý jako při chřipce.
„No... Kdes byla?“
„Pavle,“ vyhrkla a pověsila se mu kolem krku. S neurčitým odporem ji také objal. Uvědomil si, že mu zmáčí šaty. „Já byla... byla jsem u doktora a pak na onkologii... já mám nějakou hroznou nemoc...“
„Jakou nemoc? Co to povídáš?“ Trochu se od ní odtáhl.
„Asi ňákou rakovinu,“ řekla.
Jako by přes něj hodila těžkou plachtu vlastního zoufalství. Pavel zamrkal a olízl si rty. Ela pokračovala, překotně a koktavě: „Ať se to nedozví děti, jo, nesmíš jim to říkat, Pavle, Pavlíčku, já půjdu na operaci, ale ať to nevědí, neříkej jim to...“
Pavel zakašlal. Do plic mu vnikl štiplavý kouř.
„Co to tu smrdí?“
Ela se na něj zadívala, zamračila se, jako by se pokoušela na něco si vzpomenout a začichala.
„Kristepane,“ vyjekla, „já nechala na stole cigaretu!“
Hnala se do obýváku, Pavel za ní. Pokoj byl v plamenech, hořely záclony, koberec a parkety, hořely knihy a nábytek a oheň už přeskočil i do dětského pokoje.
Pavel zařval a otočil se. Vtrhl do svého doupěte. Posadil se k počítači a zoufale začal mačkat klávesu escape. Za jeho zády se ozvalo tříštění skla, do pokoje padaly kroupy zvíci tenisových míčků. Slyšel i hukot ohně, Elin křik a vytrvale zvonící telefon v předsíni. Křičel a tiskl escape, pak vstal a kopl do skříně počítače, vyrval kabely. Počítač však běžel dál. Země se začala třást a zdi praskaly. Když zemětřesení dosáhlo sedmé škály Richterovy stupnice, Pavel vzal klávesnici a rozmlátil ji o podlahu.
„Prosím tě, co blbneš?“ dolehl k němu Elin hlas. Pomalu se otočil a otevřel oči. Ležel v posteli, peřinu odkopanou a zmuchlanou. Na těle mu usychal pot. Pohlédl na budík a zjistil, že jsou tři hodiny nad ránem. Mrzutě zavrčel něco naštěstí nesrozumitelného, přetáhl si peřinu přes hlavu a zavřel oči. Do rána snad na ten sen zapomene.
„Něco se ti zdálo, vid?“ zeptala se soucitně Ela. Neodpověděl. Ela ho pohladila po rameni a zhasla lampičku. V klidu a pokoji pak spali až do bílého rána.
Druhý den Ela dovedla děti do školy, nakoupila a chvíli se dívala na x-té pokračování nějaké argentinské telenovely. Pak típla cigaretu a šla si sednout do čekárny ke svému lékaři. Už několik měsíců ji pobolívalo břicho a občas měla pocit, že nahmátla zatvrdlé zduřeniny. Až dnes se však odhodlala zajít si na vyšetření.
Za okny čekárny se podezřele rychle setmělo. Z ošklivě zamračeného nebe spadly první kapky. Někde v dálce ječely houkačky, sanita a policie.
„Zas nějaká bouračka,“ pomyslela si.
Víc ji znepokojil déšť. Mrzutě si uvědomila, že si zapomněla vzít deštník.