19. 8. 2007 – 1:09 greenwichského času.
Mys Caraneval- USA
Dvojice strážných procházela kolem startovací plošiny. Byl slyšet jejich tlumený rozhovor. Náhle se oba zastavili a pohlédli na raketový nosič, připravený k zítřejšímu startu. Delta 4 se vznešeně tyčila k nebi a zpola zakrývala kotouč Měsíce. Chvíli oba muži pozorovali padesát devět metrů vysoký kolos a pak pokračovali ve své rutinní obchůzce. Ani jeden z nich si nevšiml osoby přikrčené za porostem necelých čtyři sta metrů od rampy. Když hlídka zmizela v nekonečné tmě a měsíc zcela přikryly mraky, postava se zvedla. Rychlými, ale neslyšnými skoky se blížila k plošině. V půli cesty se znovu přikrčila, tentokrát za menší prohlubeň.
Zkontrolovala okolí a zahleděla se na raketu. Věděl to. Od samého začátku to věděl. Stará, nepoužívaná rampa z šedesátých let a najednou je tu raketa? Ještě jednou postava zkontrolovala, jestli se strážní nevrátili a poté si sundala masku, za kterou se objevil mužský obličej. Celé ty roky poslouchal jako věrný pes a takhle se mu odvděčili? Řekli mu, že ho už nepotřebují. Jenom tak po všech těch letech, ale on tušil, že se ho chtěli jenom zbavit, protože věděl příliš mnoho. On nedopustí aby byla jeho práce zneužita.
Dal se opět do pohybu, tentokrát se ale pro jistotu plazil. Pomalu se blížil k plošině. Jedním okem střelil po měsíci, jestli je stále zastíněn mraky. Doplazil se až na betonovou plochu, která lemovala plošinu ze všech stran. Teď už není cesty zpět. Začal se plazit rychleji a přitom zatínal pěsti. Nenáviděl se za to, co právě dělá, ale dobře věděl, že by se nenáviděl ještě víc, kdyby stál stranou. Konečně zmizel pod plošinou. Přikrčil se za jednou ze svislých podpěr a snažil se nabrat dostatek síly k dalšímu kroku. Raketa teď byla necelé tři metry nad ním. Viděl motory, které směřovaly přímo na něj.
Počkal, až znovu přejdou strážní a jakmile zmizeli z dohledu, hbitě se vyhoupl přes několik nosníků na plošinu. Rychle zalehl a znovu čekal. Původně chtěl poškodit motor a zmizet, ale dobře věděl, že před startem by se na to přišlo. Musel se dostat nahoru, do nákladového prostoru. Začala u něj pracovat nervozita. Nebyl si stoprocentně jistý tím co dělá a bylo mu naprosto jasné, že jestli ho chytí je s ním konec. Nervózně přeměřil necelých šedesát metrů vysokou raketu, která hrdě stála vedle něho. Přál si, aby sama od sebe spadla.
Chvilku měl pocit, že dělá nebetyčnou hloupost, ale nakonec se přece jenom odhodlal a přistoupil k technickému žebříku, který vedl středem startovací rampy. Začal pomalu šplhat nahoru. Teď nastala ta nejriskantnější část jeho plánu. I když dokonale splýval s nicotnou temnotou kolem, i když ho uvnitř konstrukce nebylo skoro vidět, stále to prostě byl pohyb, který nemohl ničím maskovat. Zrychlil. Jako blesk šplhal po žebříku nahoru a doufal, že ho nikdo neuvidí. Po chvilce se vytáhl na malou rampu u servisního průlezu do nákladového prostoru rakety.
Postavil se a přistoupil blíž ke dveřím. Dával si dobrý pozor, aby byl mimo zorné pole nad dveře umístěné kamery, která sloužila jako bezpečnostní, a zároveň bude při startu snímat spodní část rakety, aby bylo vidět, jestli motory pracují jak mají.. snažil se k ní dostat co nejblíže, aby ji mohl odpojit! Bude to vypadat jako porucha a když se na ni přijde lehko ji opraví a nebudou se tím dále zabývat.
Po chvilce trápení se mu to podařilo a červené světýlko na kameře zhaslo. Teď mohl bez obav přistoupit až k malinkatým oválným dveřím a otevřít je speciálním klíčem, který měl schovaný z doby, kdy ještě pracoval jako konstruktér u NASA. Potichu odemkl a vklouzl dovnitř.
Vevnitř byla ještě větší tma než, venku.. Zavřel za sebou dveře. V kombinéze nahmatal malou baterku a rozsvítil ji. Tady se cítil líp. Nikdo ho tu vidět nemohl a měl dost času na práci. Sedl si na podlahu a chvilku oddychoval. Vytáhl fotku své přítelkyně a něžně ji hladil.
Konečně se zvedl a přistoupil k velkému válci uprostřed nákladového prostoru. Ten byl pevně přichycen k podlaze a asi metr nad zemí ho přidržovali čtyři kovové podpěry. Až se raketa dostane na oběžnou dráhu, příďový kužel se rozevře do tvaru lilie a přidržovací pojistky v podlaze vymrští družici z nákladového prostoru.
Chvíli zkoumal válec potažený slunečními panely a jezdil po něm rukou. Byl to opravdu on! Deimos, antikvarkové anihilační dělo. Zesmutněl. Nad jeho vývojem strávil pět let svého života. Deimos měl sloužit k ochraně před asteroidy. Nemohl přece tušit, že ho armáda využije jako totální zbraň proti té takzvané ose zla. Kéž by ho nikdy nestvořil. Naštěstí on jediný znal přesné nastavení kvarkového polarizátoru uvnitř děla, takže když tenhle poškodí, nikdo ho už správně nenastaví. A bez polarizátoru neudělají z kvarků antikvarky a bez nich nedojde k anihilaci vybraného objektu. Byla to opravdu totální zbraň. Stačilo jen namířit, odpálit a rozložili jste všechnu hmotu v okruhu třech kilometrů. A během třiceti sekund bylo dělo zaměřené a připravené ke střelbě na další cíl.
Obešel Deimos a zastavil se u části, kde sluneční panely chyběli. Vytáhl z kombinézy elektrický šroubovák a hledal ten správný kus krytu. Našel ho. Odšrouboval ho a opatrně položil na zem. Do vzniklé díry posvítil baterkou. Usmál se. Dostal se přímo k polarizátoru, na kterém neustále blikala přesná čísla, která kódovala nastavení polarizace kvarků. Vsunul ruku dovnitř a nahmatal malou klávesnici. Snažil se na ní vyťukat heslo. Podařilo se. Nad blikajícími číslicemi se rozzářil malý displej. Naklepal několik dalších povelů a každým klepnutím do klávesnice podepisoval rozsudek smrti svému dílu.. Na obrazovce se objevil červený nápis „překalibrovat = 1“ a když jedničku zmáčkl, číslice pod displejem se změnily na nově zadané. Displej opět potemněl.
Stáhl ruku zpět a zmocnil se ho pocit, že by to neměl dělat. Cítil silnou rozpolcenost a i když ho potlačoval, stále ho nahlodával strach. Zatnul pěsti a sáhl dolů pro odmontovaný kus krytu. Pečlivě ho zase přidělal a rozhlédl se kolem, jestli zde něco nezapomněl.
Teď ho čekala další zkouška odvahy. Musel vylézt ven a jestli se zrovna někdo dívá na raketu, určitě ho uvidí. Opatrně otevřel dveře a vyklouzl z nákladového prostoru. Byl moc vysoko na to, aby viděl, jestli je někdo dole a tak mohl jen doufat. Pitomci, pomyslel si. Kdyby to vyhlásili jako normální start s obyčejnou družicí a nechali rampu přes noc osvětlenou a zdvojnásobili stráže, neměl by šanci. Ale zodpovědní lidé, nechtěli, aby o startu vědělo příliš mnoho lidí a tak šetřili dokonce i na ochrance. A tak celou plošinu hlídá jen šest mužů.
Zamkl za sebou dveře a vydal se zpátky k žebříku. Po třech krocích se zastavil. Chvíli přemýšlel a pak se vrátil a zapojil zpátky kameru. I když výpadek určitě zpozorovali, když to hned teď zase zapne, budou to dávat za vinu špatnému spojení s řídícím střediskem.
Začal šplhat po žebříku dolů. Uviděl strážné, kteří procházeli kolem a svítili před sebou baterkami. Chvíli nevěděl co má dělat, jestli rychle šplhat dolů, nebo nahoru. Nakonec zůstal na žebříku. Strážní se zastavili. Posvítili na můstek k servisnímu průlezu necelé dva metry nad ním. Čekal a v duchu se modlil. Konečně se odvrátili od rakety a pokračovali v obchůzce.
Začal znovu slézat dolů. Ucítil pod sebou plošinu. Už byl dole. Tma byla opravdu pořádná a strach mu všechno jenom zhoršoval. Zalehl na rampu. Přál by si, aby nemusel absolvovat tu těžkou cestu zpátky do své rybářské loďky a ještě se dostat domů. Nejraději by tu zůstal. Chvíli ležel. Čekal až znovu přejdou strážní a nabíral síly k dalšímu dvousetmetrovému plazení.
Jeho okamžik přišel. Nasadil si zase zpátky masku a rychle sešplhal dolů z plošiny. Začal se plazit. Zrychloval a zrychloval. Nervy mu pracovaly a on cítil jak mu buší srdce v hrudi. Už jen čtyřicet metrů, třicet, dvacet. Konečně překonal betonovou plochu. Už se ani nezastavoval, aby počkal, až strážní znovu přejdou. Chtěl mít tuhle akci konečně za sebou.
Po patnácti minutách se teprve zastavil. Otočil se a pohlédl zpátky k plošině. Byla tak čtyři sta metrů za ním. Oddechl si. Snad to dokázal. Zvedl se a přikrčený utíkal k pobřeží mysu. Hbitě překonal plot z pletiva, odstrčil loďku ze břehu a nasedl. Teď už je snad opravdu po všem. Podíval se na hodinky. Byly skoro tři hodiny. Vůbec si neuvědomil, kolik tam strávil času.
Vesloval a přemýšlel o tom, co právě udělal. Zachránil spoustu životů, ale možná, že tím odsoudil celé lidstvo k zániku. Jejich jedinou zbraň proti všemu tomu vesmírnému nebezpečí zničil. Snažil se urovnat si myšlenky a doufal, že to všechno k něčemu bylo.
