V dobách, kdy svět byl ještě mladý a obývali ho jen
elfové, žil ve Zpívajícím lese vládce větru a vánků Vilinar. Miloval
všechno ptactvo a nejvíce ze všech orly. Ti byli jeho poslové, jeho oči a uši.
Často přelétal nad krajinou na mocných křídlech některého ze svých milovaných.
Jednou na takové cestě spatřil překrásnou elfí ženu jak se koupe ve vodopádu.
Oslněn její krásou sestoupil ze svého orla a mlčky ji pozoroval. Ona byla
Timpë, v jejích očích zářily hvězdy, její vlasy byly vodopádem a oděná
byla do roucha z kapek deště. Mocný pán větru se nezmohl ani na slovo. Timpë si
ho všimla a v první chvíli se ho zalekla. Vždyť byla oděna jen vodou. Ale
když pohlédla do jeho očí, všechen stud z ní spadl. Hodiny a hodiny tančila
jen pro něj doprovázena hudbou vodopádu. Vilinar se nemohl vynadívat na tu
dechberoucí krásu a nabídl Timpë aby zůstala po jeho boku. A ona souhlasila.
Společně pak vládli obloze a žili šťastně v elfím městě Quel Taläs
uprostřed Zpívajícího lesa.
Přešli věky a přišli lidé,
trpaslíci a jiné bytosti a mezi nimi i síly zla. Jednou když se Vilinar a Timpë
vraceli domů, spatřili jak velká skupina podivných nestvůr ničí a pálí les. Oba
je toto nesmyslné vraždění bezbranných stromů a rostlin rozzuřilo a společnými
silami udeřili proti bestiím. Rozpoutalo se něco nepopsatelného – vítr, déšť a
zuřivost. Oblohu prořízl první blesk a zanedlouho nezbyl naživu jediný zlý
tvor. Naopak lesu toto běsnění jen prospělo a svěží zeleň brzy opět pokryla
spáleniště. Tak spravedlivá zloba větru a deště dala vzniknout bouři. Vilinar a
Timpë dali přírodě dar, kterým se ještě mnohokrát ubránila svým nepřátelům.
Zanedlouho poté se jim při
další obrovské bouři narodilo dítě. Dcera. A bouře byla její kmotrou. Dali
jí jméno Raumiel. Měla vlasy větrné, kůži jako jemné mrholení a v očích jí
blýskalo. Často se proháněla lesem s hromy v zádech. Vždy když šlehla
pohledem, oblohu proťal zářivý blesk až i hvězdy pohasly závistí. Byla
překrásná. Mocná, vražedná a překrásná. Mnoho elfů propadlo jejímu kouzlu,
avšak ona nestála o nápadníky. Proto jim vždy zadala složit pět zkoušek –
zkrotit vítr, utišit déšť, odvrátit blesk, spoutat bouřkový mrak a nakonec jí
samotnou v bouři polapit. Někteří dokázali splnit první čtyři úkoly, avšak
nikdo nebyl schopen chytit Raumiel v bouři. Ona byla bouře.
Až jednou do Quel Taläs zavítal potulný lesní elf
Elionway. Zrovna přicházel do Quel Taläs, když ho znenadání zastihl prudký
liják. Hledal nějaký úkryt, který by ho alespoň trochu ochránil před vodou
z nebe. Avšak místo úkrytu spatřil na nedalekém palouku Raumiel, jak
v deštivém oparu tančí za doprovodu hromů a blesků. Její krása a divokost
ho okouzlili a on se do ní okamžitě zamiloval. Přišel k ní blíž, nedbaje na
proudy vody spadající z nebe a chvíli ji mlčky sledoval. Ona si toho všimla a
překvapilo ji s jakým klidem sleduje její tanec s živly. Přitančila
k němu a vzala ho za ruku, chtěla zkusit kam až jeho klid sahá. Udivilo
ji, že ani teď v jeho tváři neviděla stín strachu nebo bázně. Tančili spolu
a tančili s bouří. Sami a dlouho. Ostatní nápadníci si všimli, že je
opouští šance získat překrásnou Raumiel a protestovali, že i tento smělý elf
musí složit pět zkoušek Paní bouře. Ano, to musel, Raumiel vázala její vlastní
slova.
Ale Elionway znal bouři, znal
její krásu i její záludnost. Vždyť se s ní tolikrát na cestách setkal a
tolikrát jí cestoval po boku. První čtyři zkoušky složil s naprostou
jistotou. Avšak věděl, že nemá šanci chytit svou bouřlivou elfku v bouři,
pokud sama nebude chtít. A toho dne přišla bouře tak mocná a zuřivá, že takovou
nepamatovali od narození Raumiel. Skrz zuřící živly započala svůj tanec.
Tančila jako nikdy předtím,kdo na ní jen pohlédl,mohl snadno ztratit své srdce.
I přesto Elionway dokázal několikrát svou tančící lásku překvapit, až sama dívka
bouře měla co dělat, aby jeho hbitým úskokům unikla. Bouře běsnila velmi dlouho
a Elionwaye přeci jen začaly pomalu opouštět síly. Raumiel si toho všimla, ale
protože již věděla, že lesní elf bude jejím vyvoleným, sama se nechala chytit…
Tak došlo ke spojení vznešené
elfky Raumiel a lesního elfa Elionwaye. Oba byli mladí a tak netrvalo dlouho a
ve Zpívajícím lese jim začalo být těsno. Dlouho cestovali světem, za
osvěžujícího deště zpívali světu písně, vítr jim hrál v korunách stromů a
bouře stíhala ty kdo se jim odvážil s nekalým záměrem zkřížit cestu.
Putovali dlouho. Prošli mnoho zemí, viděli mnoho věcí a mnohému se naučili, až
se nakonec vrátili zpět do Quel Taläs. Zanedlouho po jejich návratu se jim
narodil syn, jenž dostal jméno Elessar Elanessë.
