Třísk!
Andrej přišel ze školy, práskl dveřmi, což byl jeho oblíbený způsob jak na svůj příchod upozornit, mrskl taškou do kouta. V zablácených botách vpochodoval do kuchyně. S milým úsměvem si řekl o něco k jídlu.
Obdržel pohlavek a chleba se sýrem.
„Já půjdu ven, jo?“ řekl s plnou pusou.
„Jo, ale do sedmi doma, jasný? A máš udělaný úkoly? Kam vůbec jdeš? Andreji? Andreji!“
Karin Jelínková se otočila od plotny, hotova říci synáčkovi něco pěkně od plic, ale Andrej už byl pryč. Jen zasychající blátěné šlápoty na podlaze potvrzovaly, že tudy prošel.
Karin si trpce povzdechla a vydala se pro hadr a kbelík s vodou. Jako vědma strašlivá zaříkadla si mumlala kletby a nejasné pohrůžky do budoucna.
Andrej ji vždy poslouchal na půl ucha. Dnešek nebyl výjimkou. Poslední zvolání k němu dolehlo až na schodech, po kterých skákal ozlomkrk. Jen nad ním mávl rukou.
Měl u řeky sraz se svou partou sídlištních kluků. Uznávali ho jako šerifa, náčelníka, bosse, generála, velitele a cokoli dalšího si byl schopen vymyslet. To Andrejovi lichotilo a nechtěl svou dobrou pověst dávat v sázku pozdním příchodem.
Sejít se u zídky už měli před pěti minutami. Krátce si představil, jak se kluci vydávají na výpravu za dobrodružstvím bez něj a rozběhl se. Chodník pod jeho nohama se proměnil v letící šedou hmotu.
U řeky si všichni tři členové jeho bandy si krátili si čas rokováním o čemsi převelice zajímavém, soudě podle výrazů jejich tváří a zuřivé gestikulace.
S Andrejem se přivítali ledabyle, takže si pomyslil něco nelichotivého o morálce „mužstva“ a snažil se předstírat pohrdavou nevšímavost. Opřel se o zeď a zaujal postoj velikána, přezíravě shlížejícího na lidské plahočení.
Z okázalého nezájmu ho vytrhl až Čendův hlas.
„O co, že si nikdo netroufne vlízt do řeky. Už by se ale dalo brodit, fakt,“ rozhazoval rukama „vod včera dost klesla voda!“
Andrej Čendu změřil pohledem, ale zatím nic neříkal. Věděl, že právě na to Čenda čeká, aby mohl vyvolat hádku. Návrh na první jarní brození se řekou měl pronést Andrej, Čenda na to neměl právo.
Přesto přiléval olej do ohně: „Tak kdo do toho pude se mnou? Nebo jste tak posraný… No?“
„Ale ještě je brzo, ne?“ namítl mrňous Filip.
„Hovno, dyť se koukni! Už jsou vidět ty bílý šutry!“
Andrej zatím mlčel, stálo ho to však hodně námahy a cítil, že co nejdřív vybuchne. Kdyby upozornil ostatní na to, že řeka je po týdnu plném dešťů rozvodněná, vypadal by jako srab.
Mohl udělat jen jedno. Pokročil doprostřed kroužku, postavil se před Čendu a řekl: „Je to fakt, už se to dá brodit. Tak kdo do toho půjde se mnou?“
Dosud Čendovo popichování všichni čtyři brali jako provokaci, z níž se mohla a nemusela vyvinout jedna ze rvaček o vedoucí místo v partě. Na vstup do řeky, nebo dokonce na brození se na druhou stranu nikdo doopravdy nepomýšlel. Po Andrejově výzvě začala být situace vážná.
Ticho, tak náhle nastalé, přerušil Čenda. Ve snaze obrátit všechno v žert řekl: „To víš že jo, Andrýsku, s tebou vždycky, vole.“
Marná snaha.
Andrej byl přesvědčen, že nemůže ustoupit. Pokrčil rameny, pohrdavě se na Čendu ušklíbl a začal si zouvat boty. Zbytek party ho váhavě následoval.
Andrej se do vody vrhl s takovou vervou, že ho nemohla zarazit ani její teplota, nízká i na časné jaro, ani špína, barvící řeku do kakaova.
Mlčky se brodil dál. Už nešlo jen o to trumfnout Čendu. Měl pocit, že to dokáže, stane na druhém břehu a už se nikdy, nikdy v životě nebude muset bát řeky…
Brzy mu kalná voda sahala po pás, dno se svažovalo a proud sílil. Andrej se přesto dral kupředu, zapírajíc se zády proti proudu.
Dokážu to!
Až když se sotva držel na nohou, zastavil. Zapotácel se a rozhodl, že to prozatím stačí. Stál daleko od obou břehů. Kousek od středu řeky, vodního jazyka, proudícího největší rychlostí.
Chtěl se vítězně ohlédnout po ostatních. Věděl, že jsou daleko za ním, mohl se klidně naparovat…
Zarazily ho jejich výkřiky.
„Andrejííí pozór!“
„Bacha, vole, strom!!“
Nato ho něco těžkého uhodilo do zad, div mu to nevyrazilo dech. Přetočil se, očima plnýma bahnité vody uviděl kládu, strženou odněkud povodňovým proudem.
Zuřivě se zmítal, snažil se nahmatat nohama dno, jenže proud ho zanesl o několik metrů níž, na hlubokou vodu.
Uvědomil si, že se topí, chtěl křičet, křičet z plných plic, ale plíce měl prázdné a hlas, jež se mu vydral z úst, zanikal ve vodě v hluché, beztvaré bublání. Voda hučela, pěnila a převalovala se kolem něj, ohlušovala ho, oslepovala a umlčovala.
Malátným pohybem nahmátl kládu která ho srazila. Z posledních sil a zbytečkem vědomí se přinutil chytit se jí a držel se, křečovitě zatínaje nehty do mokrého dřeva a lapaje po dechu.
Proud zpomaloval, lenivěl a kláda s trosečníkem plula klidněji. Andrej vytřeštil oči. Řeka ho zanesla daleko od zídky a právě se chystala rozlít v rozsáhlou tišinu, na jejímž konci se s řevem vrhala z vysokých skal.
Na tišině se Andrejovi vrátila schopnost hodnotit situaci a uvědomil si, že se mu nabízí poslední možnost záchrany. Znovu mírně sílící proud ho s neochvějnou jistotou nesl ke středu vodopádu, kde byl vodní jazyk nejsilnější. Kdyby ho popadl, usmýkal by ho na kamenech a pohřbil v tůni pod vodopádem.
Musím se dostat ke břehu!
Kládu proud znovu strhával, nabírala rychlost. Na přídi se tvořila pěna. Andrej se od klády odrazil, rozplaval se ke břehu. Zbrklými tempy se však hned vyčerpal.
Začal se znovu topit. Ještě několik malátných temp a začal klesat ke dnu. Nijak ho to neznepokojovalo, všechno se mu zdálo snové, mdlé.
Poslední co viděl, než zavřel oči, byly bublinky, stoupající k hladině jako roj bílých včel…
Pan Marek chodil do tišiny chytat velké kapry. Bylo to dobré místo. Nikdo jiný nevěřil, že tu ryby jsou a tak měl pan Marek tišinu sám pro sebe. A ryby tu byly, jen velmi nedůvěřivé a o to víc pana Marka těšilo, když na nějakou vyzrál.
I dnes nahodil, opřel prut do vidliček a pověsil na vlasec rolničku. Pak uviděl kládu s malým trosečníkem. Rázem šla rybařina stranou a on začal shazovat košili.
Voda byla ledová a pan Marek chvíli myslel, že nedokáže uplavat ani kousek od břehu, ale nakonec se přemohl. Šlo o lidský život…
Musel se potopit, aby dosáhl na toho kluka. Napřed ho málem ztratil, hnědá voda se nedala prohlédnout a kluk klesal ke dnu, ale pak se Markovy prsty zabořily do jeho vlasů. Pan Marek vyrazil za světlem, k hladině, kluka táhl za sebou.
Stálo ho to mnoho sil, než kluka dotáhl na břeh. Srdce mu divoce bušilo a musel na okamžik všeho nechat, pokoušely se o něj mrákoty. Srdce jej ale nezradilo, přečkalo tu strašnou chvíli a pan Marek se sehnul nad netypickým úlovkem. Kluk právě začal kašlat a dávit. Zdálo se, že se probírá.
Pan Marek ho nechal vyzvracet tu spoustu vody, co měl v sobě, a nevlídně na něj vybafl: „Cos tam lezl, troubo troubovatej, když neumíš plavat?!“
Otázka zůstala nezodpovězena, tázaný drkotal zuby a nebyl s to vypravit ze sebe slovo. Pan Marek s ním zatřásl, zlost mu sevřela hruď.
Zasloužil by pár facek, kluk jeden, kdybych tu nebyl…
Než stačil položit další otázku, začala rolnička na vlasci cinkat. Jasný, jemný zvuk. Naviják zasténal, prut se ohnul a málem byl vtažen do vody.
Pan Marek se ještě jednou zamračeně podíval na zachráněného kluka a pak po prutu s obdivuhodnou hbitostí skočil. Jal se bojovat s rybou, napínající mu vlasec k prasknutí. Kluka už zachránil, ten mu neuteče, a tohle by mohl být kapitální úlovek!
Andrej, vůbec netoužil s rybářem zůstat, poslouchat výčitky a poučky pro neplavce a nakonec být potupně odveden domů. A ještě méně toužil po tom, aby jeho zachránce vypravoval mámě, co vyváděl.
Přestože mu bylo pořádně zle, vstal a nenápadně se odplížil pryč. Na cestě křikl přes rameno slova díků, aby ho netrápilo svědomí a vydal se zpátky k zídce.
Vypadal uboze a také se uboze cítil, takže se sám divil, jak se mu podařilo dojít až k zídce. Zkrátka šel, až náhle stál na bahnitém břehu, kde celá ta nepříjemnost začala, a soukal se do kalhot.
Oblékl se a zahřál divokým křepčením na místě. Trochu mu otrnulo a zalitoval, že kluci utekli. Rád by se jim svěřil se svým dobrodružstvím, jež se mu teď, když ho měl za sebou, už nezdálo tak trapné a zahanbující.
Doloudal se na nábřeží a letmo mrkl na hodiny na kostelní věži.
Chvíli nevěřícně civěl na ciferník, jakoby se ujišťoval, zda se mu nezdá. Doma měl být před půl hodinou.
Nerozhodně zamířil k domovu, prodlužuje dobu strávenou mimo dosah máminy moci na maximum. V jeho náladě začali převládat dva smrtelní nepřátelé rozumné domluvy: zlost a vzdor.
S úderem osmé přišel k rohožce před domem, vztekle ji nakopl. Odemkl dveře a práskl s nimi, až se ozvěna rozlétla po celém domě.
Dvě drbny v prvním patře na okamžik umlkly. Pak jedna hlasitě zašeptala: „To jde domu malej Jelínek a vsadim se s váma, pani Jetřichová, že jde zase pozdě!“
Druhá pokývala hlavou a ukázala na výtah, v němž si Andrej nervozity hrál s tlačítkem STOP.
„No podivejte se na to, pak nemá bejt ten výtah furt rozbitej!“ zanaříkala.
Z třetího patra se ozvalo: „Ahoj mami…“
„Jo tak ahoj, jo? To je všechno co mi řekneš?! Milánku, víš kolik je hodin? No dělej, pojď, to si vyřídíme doma!!!“
Pak tiše, stydlivě klaply dveře.
Andrej seděl na zemi ve svém pokoji a házel věci do velkého modrého batohu. Slzy na tvářích mu nestačily oschnout a už byly přelévány čerstvými.
„A uteču a uteču! Ať si třeba trhne nohou, káča jedna! Copak já sem za to mohl?“ mumlal.
Když do batohu nacpal poslední z množství naprosto nezbytných věcí, vstal a zkusmo si batoh nahodil na záda.
Zamyslil se, batoh sundal a vysypal deset angličáků. Znovu své zavazadlo potěžkal a protože ho jeho váha stále neuspokojovala, letěly ven kartičky hokejistů. Pak plyšový medvěd a tři dobrodružné knížky. Sada westernů a autíčko na ovládání. Nakonec s povzdechem vystěhoval autodráhu.
Konečně se mu batoh zdál být únosným a tak ho propašoval do předsíně.
Otevřel dveře na chodbu a zaposlouchal se. Bylo půl jedenácté v noci, dům byl zahalen do ticha jako do těžkého rubáše. Jen venku zpívala kočka tajuplnou noční píseň.
Andrej si představil vojenskou základnu v poušti, ticho, hlídky jsou nepozorné, jen on sám bdí, drží stráž nad pevností a tuší blížící se nebezpečí. Natáhnout kohoutek pistole. Skrčit se. Stín přeběhl po stěně. Plížící se nepřítel…
Další kočičí zakňourání ho vrátilo do potemnělé předsíně. Naposledy se rozhlédl. Jeho domov se mu náhle zdál cizí a chladnější, než noc venku.
Hodil si na záda batoh a vykročil vstříc dobrodružstvím, která ho jistě netrpělivě očekávala.
Obloha byla sametová, hvězdy poblikávaly jako jiskrné vílí oči. Nočně chladný a čirý vzduch voněl dálkami a z Andrejova srdce se vytratila tíseň.
Když přecházel ulici před samoobsluhou, jejíž osvětlený výklad zářil lákavěji než ve dne, všiml si černé kočky sedící na trávníku. Osvětlovalo ji ono lákavé světlo z výlohy a vypadala tajemně a záhadně...
Kradmo se ke kočce připlížil. Přidřepl, natáhl k ní ruku. Neutekla, místo toho se k němu natáhla. Pohladil ji. Zapředla. Sledovala ho velkýma zelenýma očima.
Andrej zahrabal v batohu a vytáhl studený řízek, už okousaný po jeho neúspěšném pokusu povečeřet s hrdlem staženým vztekem a lítostí nad sebou samým.
Rozdělil se o maso s kočkou. Sledoval, jak jí a pomalu se rozhodl, že ji vezme s sebou.
Začal foukat vítr a tak vzal Andrej kočku do náruče a schoval ji pod bundu. Příjemně ho hřála a tichounce, vytrvale vrněla.
Šlo se mu s ní volněji , necítil se osamělý. Právě strach z osamělosti, nepřiznaný, ale přítomný, mu prve svazoval nohy.
Na obloze, která zvolna potemněla, se objevily břichaté mraky, a hvězdy pod nimi zmizely, jako by jich nikdy nebylo. Příjemně tajemná nálada se ztratila spolu s nimi.
Andrej k sobě kočku přivinul pevněji. Zacinkal drobáky v kapse. Plán by tu byl, samozřejmě: Pojede k dědovi. K tomu nejlepšímu dědovi na světě a k jedinému člověku, který mu, Andrejovi, rozumí.
Při pomyšlení na dědu a na báječná dobrodružství, které spolu prožijí, mu cesta ubíhala rychleji.
U vlakového nádraží se zastavil, krátce se rozhlédl a s mrštností ještěrky zalézající pod kámen se vsoukal do hustého křoví. Kdysi tu mívali s partou bunkr a jeho smutné torzo ještě stálo. Na svém místě zůstala větší část igelitové střechy a stará molitanová matrace. Bída úkrytu Andreje nedojímala, hlavně, že měl kde přespat.
Zima ho probudila brzo zrána, tělo měl ztuhlé, jakoby ani nebyl naživu. Naskočila mu husí kůže, zuby se mu rozdrkotaly. Dokud spal, nejspíš zimu tolik nevnímal jinak si to nedovedl vysvětlit.
Venku bylo šero, u země se líně převalovala nažloutlá mlha. Slunce spalo, přikryto mraky a zachumláno až po uši do cárů ranních červánků.
Andrej si zamračeně mnul dlaně, ve snaze vykřesat alespoň trochu tepla. Krev v žilách měl tuhou jako želatinu.
Ohlédl se po kočce, jestli neutekla. Ležela vedle něj, stočená do klubíčka a ze spánku přerývaně mňoukala. Překulil se na bok a se zaujetím si svou nalezenkyni prohlížel.
Byla štíhlá, černá, s bílými konečky pacek a špičkou ocásku. Ano, a na hrudi měla bílou skvrnu… Andrejovi připomínala obrys letícího ptáka.
Jak se na ni kočku díval, vytanulo mu jméno: Viviana. Skoro, jako by mu to někdo našeptl. Nikoho však nebylo slyšet, i když se Andrej pod sílou toho dojmu nervózně ohlédl. Mávl nad tím rukou.
Alespoň nemusí dlouho dumat, jak kočku pojmenuje.
„Viviana,“ zkusil si to vyslovit.
Kočka zvedla hlavu a otevřela doširoka oči. Andrej ji trochu zmateně pohladil.
Nakrmil ji i sebe zbytky řízků, popadl kočku do náruče a vydali se k nádraží. Podle jízdního řádu a velkých nástěnných hodin v čekárně měl vlak do Dálné, kde děda bydlel, odjíždět za čtyři minuty.
Andrej si spěšně přepočítal peníze. Bál se, že mu zbyteček úspor ( před dvěma dny byla ve městě pouť ) nebude stačit i pro Vivianu, ale statečně přistoupil k okénku a zazpíval hláskem vzorného kloučka: „Prosil bych jeden dětskej a jeden kočičí do Dálný!“
Jeho žádost pokladní rozesmála.
„Kočky nic neplatí,“ natáhla se k němu z okýnka, jakoby ho chtěla potřepat po vlasech, ale Andrej ucukl.
Pokladní viditelně ochladla.
Podala mu lístek a řekla si o čtrnáct korun.
„A pospěš si, už ti to jede!“ pobídla ho.
Andrej se na ni zamračil a vyběhl na perón, po svém dobrém zvyku prásknuv dveřmi od čekárny, až sklo v oknech zadrnčelo.
Ve vlaku se posadil na své oblíbené místo u okna, zívl a pohodlně se rozvalil. Slastně podřimoval a málem by usnul docela, kdyby nepřišel průvodčí. Andrej mu podal jízdenku a tím pohybem probudil Vivianu, která mu spala na klíně.
Zvedla hlavu, podívala se na průvodčího a řekla úplně nahlas, zřetelně artikuluje: „MŇAU!!!“
Průvodčí sebou trhl, spěšně procvakl lístek a odešel, ohlížeje se přes rameno. Asi neměl rád kočky.
„Asi nemá rád kočky,“ řekla Viviana, a Andrej jí dobře rozuměl.
Na příští stanici přistoupila malá a shrbená, ale pichlavě čilá babka a ačkoli všude kolem byla volná místa, přisedla si k Andrejovi.
„Kampak jedeš, chlapečku?“ otázala se jezinkovským hláskem.
„K dědovi,“ odsekl Andrej.
Doufal, že příkrý tón babku odradí od dalšího vyptávání, a třeba ji i zažene.
Neodradil, nezahnal. Spíše povzbudil.
„Aha… Hmm… A kdepak dědeček bydlí? Já jestli ho náhodou neznám, víš.“
„V Křížový,“ zalhal Andrej, aniž by věděl proč.
„No vidíš,“ zaradovala se babka, „tam zrovna jedu! Pro ramlici, víš?! A čípak ty seš ? Bartáků, nebo Oulíků, nebo snad - „
Andrej zrudl a v duchu babku posílal do Prčic, tedy směrem zcela opačným, než právě cestovali.
„E, e… Totiž… Já jsem…no, já jsem se splet,“ přerušil babčin výčet obyvatel Křížové.
Babka se zachmuřila a jala se Andreje trápit dalšími záludnými otázkami: „Aha, aha. Dneska je pátek, viď?! Neměl bys být ve škole?“
Celá zrudla radostí nad veledůležitým odhalením. Andrej sklonil hlavu a mlčel, což ho v babčiných očích usvědčovalo. Změřila si ho pichlavým pohledem. Tiše sbírala síly na další výpad, jež měl být konečný a vítězný, neboť měl soupeře zdrtit tak, že zůstane do konce života němý studem.
Andrej se v největší tísni uchýlil k válečné lsti. Napomohla mu náhoda, vlak právě brzdil a tak Andrej vyhlédl z okna a zvolal: „Jé, to už je Křížová?!“
Babka se rozhlédla, pokusila si nasadit na krátkozraké oči brýle, ale škubnutí zastavujícího vlaku jí to znemožnilo. Vrhla na Andreje a na kočku podezíravý pohled a vyběhla z vlaku.
Sotva vystoupila, vlak se znovu rozjel a Andrej s úsměvem četl jméno stanice: Malíkov.
Zamával babce, pohladil Vivianu a oddechl si. Příští zastávka měla být Dálná. Andrej posadil kočku na stolek u okna a ukazoval jí krajinu, v níž prožíval valnou část dětství.
„Hele, támhle u lesa jsme s dědou dělali táborák a já jsem se naučil jíst hořčici. Dřív mi nechutnala, víš, je pálivá. Ale to jsem byl ještě prtě. A vedle v aleji rostou výborný třešně, srdcovky. Děda na ně chytá tlouště, ale mě to přijde, že je jich na to škoda, a tlouště chytíš na cokoli. A vidíš ten potok? Tam jsem stavěl hráz, ale ten debil Novotňáckej mi jí rozkopal. Taky jsem ho za to zmlátil, až si jeho máma přišla stěžovat. A děda jí řek: milá pani, kluci se vždycky řezali a řezat budou, od toho jsou to kluci. Takže utřela. No, a hele, už jsou tu Josefovský skály, na těch si Pajda zlámal nohu, a děda ho dal utratit, aby se netrápil, protože už byl starej. Patnáct let mu bylo, a ještě si dokázal zlámat hnátu! Prej honil lišku, to říká děda, ale pan hajnej tvrdí, že šel po zajícovi, protože to prej byla potvora pytlácká. No, a už jsme tady, budeme vystupovat!“
Andrej se prosmekl kolem obézního pána funícího v uličce a vyskočil ven, na popraskaný beton peronu Dálenského náraží.
Kočka se mu vykroutila z náruče a rozběhla se pryč. Andrej se rozběhl za ní, plný obav, že se mu ve vsi zatoulá a někdo jí zastřelí jako škodnou, nebo se dostane do čelistí některého z Dálenských hafanů, nebo se prostě ztratí a on už ji nenajde.
K jeho údivu běžela kočka přímo k dědově chalupě, neohlížeje se ani nalevo ani napravo, jako by tu cestu znala zpaměti.
Děda Jelínek stál u králíkárny a naléval vodu do misek z hrubé kameniny. Králíci, bílí chlupatí angoráci vystrkovali hlavy z kotců a nastavovali je k podrbání.
Viviana přeletěla přes plot jako chlupatý černý blesk a ducla dědu do nohy.
„Á, dobrý ráno princezno. Tak jste ho přivedla?“ řekl děda, aniž by se na Andreje ohlédl.
„To jsi říkal jen ty sám, že to nedokáži,“odtušila Viviana. „Myslím, že jsem naši malou sázku vyhrála.“
Děda se otočil k Andrejovi, zkoprnělému úžasem: „Nazdar chlapáku! To se se mnou ani nepřivítáš?“
Ale to už Andrej prolétl brankou a skočil mu do náruče.
O hodinu později už ti dva seděli u stolu, shrbeni a zadumáni, nad zažloutlým listem jakéhosi plánu. Vpíjeli do papíru oči způsobem dokazujícím, že se nedívají ani tak na papír samotný, jako do dálky za něj, do vlastních představ a myšlenek.
Viviana přecházela po koberci za jejich zády, švihala ocasem. Tiše něco vrněla zpola lidským, zpola kočičím hlasem.
Podařilo se jim uvíznout na mrtvém bodě. Hledali slova, která by jim pomohla přejít dál.
Dědovi se na obličeji perlily kapky potu, koulely se po tvářích a zapadaly do hustých vousů. Vzdychal a utíral si čelo kostkovaným kapesníkem.
Dusivé horko jim ke svěžesti mysli nepomáhalo. Vzduch se tetelil, příroda se mátla a nechávala včely vylézat z úlů, motýly budila z posledního spánku a tak vylézali s otrhanými křídly z úkrytů a třepetavě se snažili vzlétnout na troskách kdysi skvělých letek. Mouchy poletovaly nad hlavami sedících, lezly po stole a po plánu, na kterém byla zakreslena cesta, vroubená křížky.
Cesta, klikatá a dlouhá. Začínala u modře nakreslené, hranaté brány a končila u brány kruhové, červené, s obrázkem letícího ptáka.
Andrej jezdil prstem po zažloutlém papíru. Díval se na dědu, zkoumavě a tázavě.
Děda si povzdechl a podepřel si bradu dlaněmi.
„Nic si z toho nedělej. Fakticky myslím, že to nebude nic lehkýho, tudy projít,“ chlácholil ho Andrej. „Co kdybych to zkusil já?“
Děda zvedl hlavu a dlouze se na Andreje podíval. Chlapec se ošil, ale dodal si kuráže a pevným hlasem pokračoval: „Akorát nevím, co s tou proměnou. Jak to bylo s tebou?“
„ No, já ti to povím…“zabručel děda. „Co jinýho mi taky zbejvá? No, šel jsem do sklepa pro uhlí, protože už mi došlo a když jsem ho nabíral, tak jsem odkryl dvířka ve zdi, co jsem si jich ještě nikdy nevšiml. Málem jsem si jich nevšiml ani teď. Byly černý a zaprášený, prostě skoro neviditelný.
To není nic divnýho, že tu jsou, na tomhle místě je dokázaná zástavba už z desátýho století, nebo co, já se v tom nevyznám, ale je to tu po čertu starý a tahle chalupa není první stavení, který tu stojí.
No, ale k těm dvířkám: já sem s nima zarumploval a voni se votevřely, šlo to ztěžka, ale šlo to. Z tej díry šel zatuchlej vzduch, tak jsem tam šáhnul a hned mi bylo divný, že sem nenahmát zadní stěnu. Tak jsem se tam nacpal celej a to mě udivilo ještě víc. Plazím se dál a najednou jsem ti dostal takovej šok, nebo co to bylo, křeče v celym těle a když jsem se vzpamatoval a zjistil, že jsem ještě živej, tak… jo, byl ze mě hraboš a netlem se, nebo ti jednu švihnu! A už ti nic neřeknu! No proto. Málem bys přišel o to nejdůležitější: jak sem se tam hrabošil, tak vidím, že se proti mně plíží kočka. Byly z ní vidět jen dvě velký zelený voči, ale když je člověk myš, tak kočku pozná na sto honů. Hrozně jsem se lek, protože jsem nevěděl, že je to Viviana, a pelášil sem zpátky. V nějaký tý zóně proměny se to vrátilo zpátky, jako takovej blesk a… No. Viviana mi připravila další infarktový překvápko, když na mě promluvila. A zbytek už víš, ne ?“
Děda domluvil, zavrtěl se na židli a zašmátral dvěma prsty v náprsní kapse.
„Ty ses ale ptal, co s tou proměnou, že jo,“ obrátil se na Andreje. „Vidíš tenhle náramek?“
Ukázal malý, stříbrolesklý náramek, zdobený rytinami květin a třemi miniaturními letícími ptáčky vyvedenými v červených polodrahokamech.
Na vnitřní straně Andrej zahlédl nápis, zašlý a zamazaný téměř do nečitelna.
Dychtivě po šperku sáhl, ale děda ucukl.
„Ty jsi ňáko netrpělivej, mladej,“ řekl. „Podle princezny Viviany ten, kdo si tuhle věcičku nasadí, ji už víckrát nesundá, jen pokud by si chtěl nechat uříznout ruku, nebo pokud by zemřel. Že je to pravda, princezno. Vidíš, přikyvuje. Takže pozor na to.“
A děda náramek zase uložil do náprsní kapsy.
Andreje to rozladilo, nedal však na sobě nic znát a obrátil se na Vivianu: „Jak můžete vědět, že to tý proměně zabrání, když jste to ani jeden nezkoušeli. Ruka vám žádnýmu nechybí a mrtví taky nejste.“
Viviana se posadila a řekla: „Musíš mi věřit, Andreji, prostě to vím. Ten náramek se jmenuje Verion. Moc, ochránit svého nositele před proměnou, do něj vložili kouzelníci před sedmi sty lety na Oře. Za tu dobu ho už pár lidí ozkoušelo.“
Povzdechla si a odvrátila hlavu: „Chodbou nikdo neprojde ve své skutečné podobě, pokud nemá náramek nasazený.“
Domluvila. Pak si lehla na koberec do polohy sfingy a vypadala stejně netečná a věčná, jako egyptský kolos.
„Dědo, dej mi ten náramek, prosím!“ řekl Andrej
„Poslechni, to, co ti tu říkám, je jen… No, ty nikam nepůjdeš. Dobře, utekl jsi z domova zrovna ve chvíli, kdy kolem šla princezna, ale to neznamená, že jsi k něčemu předurčenej, nebo tak. Tvůj táta… Nic. Prostě se vrátíš domů.“
„Dědo!“
„Dost! Jedeš domů a basta fidli!“
„Tak proč jste mi to říkali?“ Andrej se zalykal vzteky. „Proč jste mi o tom vyprávěli? To mám jako jet domů a zapomenout? Kromě toho…“
„Co?“
„Já se už domů nevrátím! Nikdy. Nesnáším jí!“
„Mámu? Takhle bys neměl mluvit, Andreji.“
Viviana si odkašlala a vyskočila na stůl. Donutila dědu s vnukem, aby se zase posadili a přestali se k sobě naklánět nad stolem, jako dva hospodští rváči.
„Mohli byste chvíli poslouchat?“ zeptala se. Nečekala na odpověď a pokračovala: „Andrej se mnou jít musí. Je mi to líto, ale nehodlám tu trávit kdoví jak dlouhou dobu a hledat jiného chlapce. Kromě toho, vaše rodina je tak trochu předurčená celá, abych pravdu řekla. A ty to víš.“
Obrátila se na dědu a chvíli ho zpytovala planoucíma očima. Andrej jen zamrkal. Vůbec nerozuměl, o co tu jde, ale bylo jasné, že Viviana má na dědu dost silou páku.
„Nechtěj, abych musela vyprávět historii strážců chodby,“ vyjasnila to trochu vzápětí.
„Nenechám se vydírat,“ zahučel děda. Nato hned svou větu popřel, protože řekl: „Ale dobře, pustím ho s tebou. Chápu, že je to pro tebe důležitý.“
Andrej v duchu zajásal. Pochopil zatím, že v téhle chalupě bydlívaly generace lidí, kteří strážili chodbu. A že děda a vlastně i on sám, je z jejich rodu. Popravdě ho to však nijak zvlášť nezajímalo, neměl cit pro jímavé rodinné historie. Bývaly spletité a nejasné.
Hlavní bylo, že se děda podvolil.
Podal stříbrný kroužek vnukovi, zdráhavě a nejistě, jakoby si tento krok až do jeho ukončení promýšlel. Pak se obrátil na Vivianu a s hořkostí v hlase řekl: „Tak, jste spokojená, princezno?“
Andrej kroužkem otáčel v prstech a pořád se nemohl odhodlat a nasadit si jej. Aby získal čas, prohlédl si zblízka nápis uvnitř. Byl psán hranatým, starobylým písmem, drobounkým a zašlým. Přečíst šlo velmi obtížně.
Andrej ho přesto vyluštil. Stálo tam: „Kdo mne jednou nasadíš, živý se mne nezbavíš,“ a pod tím písmem ještě drobnějším, přímo bleším: „Certhynie“.
Z toho Andrej nebyl dvakrát moudrý. Zachoval se však podle svého hesla: Kde nestačíš rozumem, jdi silou a odvahou. Navlékl si náramek na pravou ruku.
Děda se nesouhlasně nadechl.
„Teď už ho pustit musíš,“ upozornila ho Viviana.
Sklep dědovy chalupy byl tmavý, vlhký a chladný. To jsou sice všeobecné vlastnosti sklepů, ale sklep dědy Jelínka jimi byl obdařen v dvojnásob hojné míře.
Vonělo to tu žábami, zatuchlou vodou a nevětranými chodbami starých klášterů; také bramborami, plísní a uhelným prachem a navíc potícími se kameny a hlínou.
Když děda otočil kolečkem vypínače a slabá žárovka na stropě se rozblikala, uviděl Andrej vedle hromady uhlí dřevěná dvířka, šedě nenápadná, špinavá a, podle laického Andrejova odhadu, nejmíň tisíc let stará.
Děda k nim přistoupil, mocně s nimi zarumploval, takže se s praskáním rozhodovala, nemají-li se rozsypat. Ale nakonec se otevřela a vydechla zatuchlinou a slabounkou vůní kouře.
Chodba za nimi byla tmavá, úzká a ztrácela se v záhadné temnotě.
Andrejovi se rozbušilo srdce a střídavě ho polévalo horko a naskakovala mu husí kůže.
Do čeho se to pouští? Jak to dopadne? Má pokračovat?
Uvědomil si, že může ustoupit, může říci: „Promiňte, já jsem si to rozmyslel.“
Ještě je čas, ještě může dát ruce pryč… Obě ruce. Prostě si náramek nechat.
A vrátit se k mámě, být hubován a trestán, vystaven posměchu spolužáků a jízlivostem učitelů a předmětem sousedských drbů, ne díky, o to Andrej nestojí.
S kraťounkým zaváháním se rozloučil s dědou a následoval Vivianu do chodby.
