Zpočátku musel po vlhké kamenné podlaze lézt po kolenou. Nic neviděl.
Štěstí, že chodba byla naprosto rovná, jinak by si nabil nos. Kupředu postupoval tápavě, pomalounku.
„Takhle nějak se musí cejtit krtek. Jenže ten je na to zvyklej a nevadí mu to,“ pomyslel si.
Hrdlo se mu stáhlo úzkostí.
Stěny z holého, ledového kamene nepůsobily příjemně, ale po několika minutách lezení nahmatal Andrej pod prsty písek a na stěnách měkkou, jemnou látku.
Chodba se začala rozšiřovat a strop se zvýšil natolik, že si Andrej mohl stoupnout a zvednout ruce nad hlavu. V dálce se objevilo světlo, zprvu nejasné, tlumené, ale tím jasnější, čím blíž k němu Andrej s Vivianou přicházeli.
Světlo pocházelo z mohutné louče vsazené do držáku z tmavého kovu, zdobeného drobnými ornamenty a vsazenými kousky jantaru. Ornamenty Andreje zaujaly jak svou drobností, tak dokonalostí provedení.
Při bližším průzkumu si všiml, že mezi květinovými girlandami je vyryt výjev, divný a pro Andreje v tu chvíli nepochopitelný: Dívčí postava se z výšky snášela na vejcovitý útvar, na němž bujela rozmanitá květena. Za dívkou byly hvězdy a květiny. Naproti dívce se na tentýž útvar snášel kdosi ohavný a od pohledu zlý, což potvrzovaly i podivné chapadlovité příšery, blesky a ohnivé plameny vyryté za ním.
Nejvíc Andreje překvapilo, že se obě postavy drží za ruce. Jako milenci, nebo spíš bratr a sestra.
Řadou podobných držáků byla od tohoto místa osvětlena celá chodba, a díky světlu, jež jasně hořící louče vydávaly, bylo možno rozpoznat barvy.
Písek, v silné vrstvě pokrývající zem, byl tmavě fialový a látka, která pokrývala stěny, azurově modrá.
Kdo tu ty pochodně asi vyměňuje, napadlo Andreje. Vlastně mu celá chodba přišla neskutečná, snová. Jakoby putoval iluzí…
Znovu na něj padla tíseň. Ticho, nerušené ani zvuky kroků, které tlumil písek, ho zneklidňovalo a dávalo prostor obavám: že se strop chodby zhroutí, že se sem vevalí voda a utopí je, že se stěny přimáčknou k sobě a rozdrtí je...
Protože na takovém místě nemohou platit obyčejné fyzikální zákonitosti.
„Viviano,“ řekl, „povídej něco. Cokoli, to je jedno, jen něco povídej.“
Viviana se zastavila, přehlédla ho od hlavy až k patě dlouhým kočičím pohledem.
„Ty máš strach? Bojíš se?“
Andrej po pravdě přikývl, ačkoli měl pocit, že mu přitom vzplály uši.
Viviana od něj odhlédla a řekla: „Neboj se, dokud nemáš proč a nemáš čeho. Myslila jsem, že máš víc odvahy… budeš ji potřebovat. Budeš potřebovat všechnu kuráž, kterou v sobě máš, a možná i víc. A teď už pojď, nemáme času nazbyt.“
Když došli k patnácté louči, začalo se chodbou rozléhat kvílení, u šestnácté louče přerostlo v hněvivé burácení a i to stále sílilo a přidávalo na hlase.
Andrej se rozhlédl, ale původce zvuku se mu vypátrat nepodařilo. Zacpal si uši, čímž si nepomohl, neboť řev stále sílil a brnivě pronikal do morku kostí. Pak se k hluku přidalo oslňující světlo a Andrej musel zavřít oči. Nevěděl, kam s rukama, zda si přikrývat uši, nebo oči a to ho uvedlo do takového zmatku, že se přestal ovládat.
Klopýtal chodbou a narážel do stěn. V horečné touze utéci tomu trápení se rozběhl.
Divý řev a jek ho pronásledoval, jako by měl v patách tlupu rozlícených pralidí. Běžel jak nejrychleji mohl, klopýtal, vzlykal.
Vtom se mu pod nohy připletlo pružné kočičí tělo a on se rozplácl do písku. Rámus utichl a světlo pohaslo.
Andrej opatrně otevřel oči a vyplivl písek, který se mu při pádu dostal do úst. Zašilhal před sebe.
Přímo před jeho nosem zela hluboká propast. Byla široká sotva dva metry v průměru, ale kdyby mu Viviana nepodrazila nohy, spadl by do ní.
Andrej se postavil, oprášil ze šatů písek a zahleděl se na Vivianu vyčítavě, jakoby za všechny jeho životní nesnáze byla zodpovědná ona.
„Co to jako mělo znamenat?“ zeptal se.
Viviana rozpačitě bičovala vzduch ocasem. Vzhlédla k Andrejovi a řekla: „Prohlédl sis ten plánek? Všechny křížky v něm zakreslené znamenají možné nebezpečí. Víc ti říci nemohu, chodba své nástrahy mění. Snad to souvisí s tvými myšlenkami. Přál sis přece něco slyšet. A chodba to splnila po svém…“
Domluvila, ještě jednou švihla ocasem a šlo se dál, mlčky a tiše.
Andrej se loudal daleko za ní. Přemýšlel.
„Ona mi teď vlastně zachránila život… ale platí to, když mě sem přivedla? Měla mě varovat předem. A tohle bylo o fous! Co by dělala, kdybych tam spadl? Ale to je jedno, stejně je to jenom sen, protože něco takovýho se ve skutečnosti stát nemůže. Přece není mluvící kočka, možná tak v ňáký pohádce pro malý fakany, ale z těch já už dávno vyrost. Takže když je to sen, tak se mi nemůže nic stát, nejvejš se probudím a to by nebylo tak hrozný. No jo, ale může bejt sen takhle živej? Blbost, přece když spím, tak si nikdy nemyslím, že je to sen. Takže teď nesp- AUUU!“ zavyl.
Z filosofických úvah ho vytrhl čelní náraz a v příštím okamžiku seděl na zemi a sykaje bolestí, ohmatával si bouli.
„Co to bylo ?“
Nebylo mu odpovězeno. Viviana seděla opodál ve své oblíbené poloze mlčící sfingy, dívala se na něj a pošvihávala ocasem.
Andrej se rozhodl ji prostě přehlížet.
„Tak, do prčic, do čeho jsem naboural,“ řekl tiše.
Udělal krok kupředu, nastrkuje před sebe ruce jako slepec.
„To je blbý sklo!“ vyjekl, když ucítil pod rukama hladký chlad. „Úplně obyčejný, podělaný, tlustý sklo. A není vůbec vidět, mrcha jedna.“
Důkladně sklo prozkoumal a zjistil, že zabírá celou šířku chodby. Vší silou do něj kopl. Kromě toho, že si málem zlomil palec, bez výsledku.
Otočil se na Vivianu, rozhodnut z ní odpověď vypáčit třeba násilím.
„Co s tím? Přes to sklo se dál nedostaneme.“
„Chceš mi opravdu pomoci? Chceš pomoci mé zemi? Uděláš pro to vše, co bude v tvých silách, i kdybys měl život nasadit?“
„No, proč bych s tebou jinak asi šel kdybych ti nechtěl pomoct?“
„Ještě máš právo odmítnout. Bude to nebezpečné.“
„Ty jseš prostě neuvěřitelná! Vždyť víš, že si ten náramek nemůžu sundat a že se nemůžu vrátit! Navíc je to nebezpečný už teď, tak co?!“
Andrej se neovládl a začal křičet a zatínat pěsti.
„To si mě jako zatáhla až sem, aby ses mě zeptala, jestli se nechci vrátit? Fakt dobrý! Vůbec se mi nelíbí, že mi nic neřekneš. Já mám právo vědět, do čeho jdu a proč, a ty mi akorát řekneš, že to bude nebezpečný, sakra!!!“
Viviana mlčela.
„Jasně že udělám všechno, co budu moct, ale je mi teprve dvanáct! Měla sis vybrat třeba… No, prostě někoho jinýho, ale když už sem jedinej, kdo ti může pomoct, tak se nedá nic dělat a musím do toho jít. A teď mi řekni, co uděláme s tím sklem. Prosím.“
Viviana neřekla ani slovo, jen ustoupila o několik kroků a ukázala hlavou na trhlinu v tmavomodré látce. Dosud si jí Andrej nevšiml. Znovu se zastyděl.
Sáhl dovnitř a nahmatal výklenek vtesaný do studeného kamene. Šátral dál, až se jeho prsty dotkly kovu, sršícího tajuplnou silou. Zajíkl se. Napůl očekával ránu jako elektrickým proudem, ale nic se nestalo, jen ten proud síly, která se mu vlévala přes ruku do hrudi.
Vytáhl nalezený předmět ven a oči se mu rozzářily. Uznale hvízdl. V rukou držel krátký dvoubřitý meč s rukojetí zdobenou rubíny a nápisem Styrix na čepeli.
Viviana chvíli chlapce pozorovala, jak si meč prohlíží. Zdálo se, že se její zelené oči zamlžují. Odhlédla. Když promluvila, bylo to tichým, téměř neslyšným hlasem.
„Važ si té zbraně. Patřila mému otci, králi Chrysaétu Rysovi. Je jedním z dědictví našich předků, zakladatelů Certhynie. Teď bude svěřena do opatrování tobě, než se zas bude moci navrátit do otcových rukou.“
„Chrysaétu Rysovi,“ opakoval Andrej a v duchu se podivil: „Teda, tady se dějou věci: mluvící kočka, a její táta je rys!“
Viviana se usmála a jako by mu četla myšlenky, řekla: „Přízvisko Rys si vysloužil praotec zakladatel, Certhya, protože měl velice divokou povahu a oči jako rys. Podle něj dostalo jméno naše království, to on přivedl na Oru lidi ze Země. Chápej, Certhynie byla dlouhá léta jednou z nejkrásnějších a nejšťastnějších zemí Ory. Nyní- „
Zmlkla.
„Sáhni ještě do úkrytu, měl by tam být opasek s pochvou na meč,“ zašeptala.
Měla pravdu. Tak nádherně zdobené předměty se Andrej skoro bál vzít do rukou, a současně toužil je opravdu vlastnit, navždy a cele.
Zapjal si opasek a pak už to nevydržel a zeptal se: „Kdo sem všechny ty věci schoval, když teda patřej tvýmu tátovi? Proč je nemá u sebe?“
„Já sama jsem je tu ukryla,“ řekla Viviana, „hned poté, co se mi podařilo ujet z města. Poté, co Antrof zradil mého otce a zmocnil se trůnu. A proč je otec nemá u sebe? Ach, myslím, že můj otec je nyní rád, že vůbec žije.“
Andrej, ještě zmatenější než prve, se ptal dál: „A… to bylo, když jsi šla pro mne?“
„Ne, to se stalo už před pěti lety. Pro pomoc jsem se vydala, až když jsem se dozvěděla o té věštbě… Podle ní má naši zemi zbavit cizí nadvlády chlapec z Druhého světa. Tak říkáme… no, vaší zemi.“
To už bylo na Andreje trochu moc. „Ale já nic nechápu, vůbec nic !!! Co se stalo s tou vaší Certhynií a proč vás musím tahat z rejže zrovna já? Jako, to mi fakt pomůže, když mi povídáš historky o něčem, o čem nemám ani páru! Fakt že jo!!!“
„Víš co? Vysvětlím ti to později. Uděláme si čas a já ti budu vyprávět o všem, o čem v téhle věci vím. Ale teď bych raději co nejrychleji odešla z chodby. Nikdo neví, co všechno se tu může stát a já se tu nechci zdržovat.“
Do rány mečem proti sklu vložil Andrej všechen vztek a zlobu. Meč byl na svou velikost lehký a chlapci nedělalo potíže s ním zacházet. Bez námahy ho udržel v jedné ruce.
Švihl před sebe a cítil, jak ocel narazila na sklo. Řinčení a cinkot.
Andrej nevěřícně zamrkal a udělal krok dopředu. Ohmatával dlaněmi stěnu, aby se přesvědčil, nakolik jí úder ublížil. Náhle bolestně vyjekl a ucukl. Z hlubokého říznutí na levé dlani se mu řinula krev.
Princezna byla hned u něj: „Ukaž, co se ti stalo ?“
„To nic není,“ bránil se Andrej.
Viviana se na něj kočkovsky ušklíbla a v tu chvíli by ji nejraději nakopl.
„Když to nic není,“ řekla jízlivě, „tak proč to tak bedlivě zkoumáš?“
Když už Andrej sotva pletl nohama, Viviana konečně zastavila.
„Tady si odpočineme,“ řekla.
Andrej sklesl do písku, opřel se zády o stěnu chodby a zavřel oči. Pálily ho a v ústech měl sucho a vyprahlo. Louče dávno přestal počítat, a neměl ponětí, jak dlouho jdou. Jak dlouho ještě půjdou, to si odhadovat netroufal.
Nasucho polkl a příšerně ho zaškrábalo v krku.
„Měl sem si vzít aspoň malej baťůžek s pitím. Fakt, aspoň lahvičku vody kdybych měl,“ přemítal a zlobil se sám na sebe. „A mohl sem. Děda by mi možná i pučil svojí čutoru, co jí nosil na trempu. Teď tu chcípnu žízní, jako ta vosa, co sem jí zavřel do sklenice za to, že mě ďobla. Ale ta se asi spíš udusila…“
Zaslechl zpovzdálí šplouchání vody, ale nevěnoval mu pozornost. Jen si pomyslel něco o halucinacích. A pak uslyšel Vivianu, jak ho volá, aby se šel taky napít.
Zapomněl bádat nad fenoménem žízně a v mžiku byl u princezny. Zjistil, že sedí u malé, hranatými kameny obložené studánky s křišťálově čistou vodou.
Nad studánkou chyběl čtverec látky a do šedivého kamene byl vytesán složitý basreliéf, znázorňující tvora s horní částí těla ženskou a dolní koňskou, držícího v dlani mušli, z jejíhož středu tryskala voda. Kolem se kroutily květinové ornamenty a spousta maličkých bytůstek, z nichž některé připomínaly Andrejovi postavy z pohádkových knížek.
Nad vším trůnil letící pták ve štítě, erbu.
Andrej se prohlížením reliéfu nezdržoval, jen si pomyslel cosi dvanáctiletého o poprsí kentaurky.
Lehl si na břicho do měkkého písku a pil hltavě přímo ze studánky. Když se odvalil stranou, žbluňkalo mu v břiše a cítil se trochu jako po včerejším topení se.
Říznutí na ruce, upatlané od krve a písku, dalo o sobě vědět trnutím a poškubáváním. Andrej ponořil zraněnou ruku do vody, aby ji ochladil. Bolístka ho přestala pálit a když ruku po chvíli vytáhl, nebylo po řezné ráně ani stopy.
Nevěřícně se zadíval na hladkou, zarůžovělou kůži v místě, kde se poranil. Pomalu zavrtěl hlavou…
Tentokrát to byl Andrej, kdo dal povel k další cestě. Když se mu voda ze studánky v žaludku usadila, dodala mu pocit svěžesti a vitality. Cítil se dost silný na zdolání čehokoli a skoro si přál, aby jim Chodba připravila další nástrahu.
Po chvíli rychlé chůze zpozoroval, že mezi jednotlivými loučemi jsou stále větší rozestupy a že se v chodbě šeří. Strop se snižoval a stěny přibližovaly k sobě. Zakrátko byl zase nucen lézt po kolenou.
Minuli poslední louči a ponořili se do tmy a chladu, který čišel zpředu. V chodbě se objevil průvan. Z podlahy zmizel písek, stěnám se vrátila strohá kamenná chladnost.
Po dlouhém lezení a plazení se ve tmě se v dálce objevila tucha světýlka. Andrej se pustil dopředu rychlostí krtka větřícího žížalu.
„Počkej,“ uslyšel za sebou syknutí a kdosi ho chytil za nohu. Strašně se lekl.
„To…to jsi ty, Viviano?“ zašeptal roztřeseným hlasem.
„A kdo jiný by to tak asi mohl být? Prosím tě, hlavně se nelekej, až uvidíš člověka. Prošla jsem tím místem proměny, a nemám náramek jako ty.“
Andrej se uklidnil a chtěl lézt dál, ale Viviana ho znovu zadržela: „Počkej. Nezastavila jsem tě proto, abych ti řekla, že jsem v lidské podobě. Teď mě poslouchej. Za chvíli se chodba začne rozšiřovat. Poznáš to, v nejširším místě je v hlíně dolík. Tam zastavíš a počkáš, a já tě předejdu. Rozuměl jsi, co jsem ti říkala?“
„Nejsem blbec,“ odsekl Andrej.
Nadurděně se pustil dopředu. V místě, které Viviana označila, zastavil a chvíli čekal, až se zepředu ozval princeznin pokyn, že má lézt dál. Andrej usilovně zíral před sebe a snažil se něco rozeznat z Vivianiny postavy, jenže světla tu bylo pořád málo.
Zanedlouho se ocitli v jeskyni. Vchod do ní byl vyvýšený a maličký, že se jím sotva mohl protáhnout člověk. Dovnitř vnikala trocha bílého světla, ale to stačilo ozářit jen pár kamenů před vchodem, dál se nedostávalo.
„Počkej tady a buď zticha. Teď bude velmi důležité, abys mě poslouchal na slovo, rozumíš?“ šeptla Viviana.
Andrej potlačil nutkání odseknout, jak to činíval, když mu obdobné žvásty vnucovala máma, a přisvědčil.
Viviana se odplížila k východu a opatrně vyhlížela ven.
Andrej se posadil na velký a studený kámen, o další velký a studený kámen si opřel nohy a jal se uvažovat, že jsou-li na světě i věci teplé a měkké, proč zrovna na něj zbývají jen velké a studené kameny.
Seděl v polospánku a sen se míchal a proplétal se skutečností, až nemohl rozeznat jedno od druhého. Viděl mámu, jak mu říká, že má vstát a jít do školy. Andrej začíná se svým ještěchvilkováním, ale je strašně malý, tak maličký, že ho máma neslyší, ať křičí sebevíc, a to on křičí, protože má na mámu dopal, ví že ho zmenšila, aby s ním mohla manipulovat. A máma jde k vypínači, blik, a je tma a s Andrejem v té tmě někdo lomcuje, neviditelné strašidlo, duch, má malé, pevné ruce, zakrývá mu pusu, dusí ho –
Procitl a zjistil, že ten děsný bubák byla Viviana.
„Tiše, Andreji…nekřič, prosím tě nekřič! Mlč, ty hlupáku! U velké Ial, jestli nebudeš zticha… Ach, konečně. Tohle víckrát nedělej. To se raději vrať domů, protože když nedokážeš ohlídat ani sám sebe…“
Andrej se vzpamatoval. Strašně se styděl, přál si odtud zmizet, vypařit se a nebýt.
„Já…ale…mě se zdálo-„
„To není důležité,“ přerušila ho Viviana, „pojď se mnou, něco ti ukážu.“
Andrej rázem zapomněl na ošklivý okamžik před chvilkou a v duchu zajásal.
Konečně se něco pohne kupředu!
Doplazili se až k otvoru, přičemž Andrej skvěle uplatnil své zkušenosti s plížením, nabyté hrami na indiány a na vojáky.
Viviana se skrčila do tmy pod otvorem.
„Podívej se opatrně ven. Opatrně,“ přikázala mu.
Podle tohoto příkazu se Andrej zachoval rád.
Vyhlédl otvorem, kryje se přitom mezi dvěma kameny, aby učinil zadost opatrnosti. V první chvíli neviděl zhola nic, do očí ho uhodilo sluneční světlo, takže se rozslzel a trvalo mu hodnou chvíli, než dokázal prohlédnout. Pak pochopil, proč princezna tolik nadělá s opatrností.
Před jeskyní se rozkládala vyprahlá, žlutohnědá planinka, na níž vítr vířil prach a spadané listí. Na tvrdé, suché hlíně tu a tam živořil trs suché trávy, nebo se do výšky vypínal bodlák s jasně oranžovým, střapatým květem. Za planinkou se černal les, hustý, mechatý a křovinatý. A u prvních křovisek a stromů lesa se na vyrudlé koňské houni rozvaloval po zuby ozbrojený chlap, ježatý, zarostlý a podsaditý.
Nebýt kanárkově žluté uniformy, již měl na sobě a která s barvami lesa neladila, bylo by možno splést si ho s jedním z mechem zarostlých pařezů. Mlaskal, až uši zaléhaly, neboť do sebe ládoval krajíc chleba, tlustě namazaný sádlem. Další, také po zuby ozbrojený, ale podstatně hubenější chlap stál opodál. Zrovna stahoval a kuchal zvíře podobné antilopě s dlouhými modrými rohy, smutně se kymácejícími na mrtvé hlavě. I on měl žlutou uniformu.
„Vypadaj jako dva kanárci,“ ohodnotil muže Andrej, „akorát že kanárci nenosej meče a dýky a ty divný halapartny, nebo co je to zač.“
Pomyslel si, že shlédl všechno, co se shlédnout dalo a tichounce se sesunul k Vivianě. Ta ho požádala, aby jí vypověděl, co viděl a co o tom soudí. Andrej si rozmrzele pomyslil, že ho princezna zkouší, ale když se rozpovídal, nebyl k zastavení: „…a vypadají jak dva kanárci, takoví ti žlutí ptáčci!“ uchichtl se závěrem.
Viviana zůstala vážná.
„Kanárci…“ zašeptala,. „Mívají ti tvoji žlutí ptáčci také rozkaz zabíjet? Tohle jsou Antrofovi vojáci a čekají tu na nás!!!“
Andrejovi přeběhl mráz po zádech.
„A co teda budeme dělat,“ zeptal se.
Viviana si odkašlala, zavrtěla se.
„Nemůžeme jít ven. Těm dvěma neproklouzneme. Kdybych byla sama, tak si s nimi poradím, ale oni mají rozkaz nenechat za žádnou cenu projít tebe. Vědí, že je to bude stát krk, když utečeme.“
„Ale já… Nechci aby je to stálo krk,“ řekl Andrej zaraženě.
„Ne? Pak to bude stát krk nás dva. Můžeš si vybrat.“
Andrej si skousl dolní ret, jak to dělal vždycky, když se mu z úst drala nějaká sprosťárna a on ji nechtěl vyslovit.
Trochu se uklidnil a pak opakoval otázku: „Ale co teda uděláme, když seš tak chytrá?“
„Počkáme do tmy,“ z princeznina hlasu se pomalu vytrácela jistota, „a pak … Pak bude všechno jinak.“
Začínalo se šeřit, když Viviana probudila Andreje, který nevydržel dlouhé čekání a z nudy usnul.
„Co je,“ zakňoural mrzutě.
„Pssst…“ napomenula ho Viviana, „nespi pořád. Na tomto místě by ses už nemusel probudit. Brzy budeme moci odejít. Snad. Pojď, budeme je sledovat.“
Andrej zazíval, promnul si oči a připlazil se blíž k otvoru. Kameny u vchodu byly teď, když je nezahřívalo slunce, stejně chladné jako celá jeskyně a Andrej zalitoval prohřátého místečka, jež musil opustit.
Vojáci se o čemsi nahlas dohadovali, zdálo se dokonce, že si nadávají. Když přestal svištět vítr, bylo u vchodu do jeskyně slyšet všechno a předmět hádky obou vojáků Vivianu i Andreje nejen pobavil, ale i potěšil. Zvýšila se naděje, že proklouznou.
Ježatý pařez se ukládal ke spánku, přesněji: omotával si kolem těla uválenou houni, a bručel: „Brente vykašli se na to, u Hertona, dneska stejně nepřijdou. Proč by nás měly pálit oči kvůli královým výmyslům?“
„Protože to třeba nejsou výmysly, Sabe,“ řekl druhý. „Podívej, já mám rodinu. Živím ji ze svého platu, a i když je mizerný, pořád lepší než nic. Myslím, že když ne kluk, tak Viviana odtud jednou vyleze, protože tam vlezla a já si nehodlám vysloužit oprátku jen proto, že tomu nevěřím. Spi si, jestli chceš. Ráno nás vystřídají. Vzbudím tě, když se něco stane, ale už se s tebou nebudu bavit. Já hodlám zůstat naživu.“
Pařez Sab se ke svému kolegovi otočil zády a přes mýtinu se brzy neslo hlasité chrápání.
Brent přiložil na oheň. Nebe se potáhlo mraky a vítr se proháněl nocí na chladných křídlech. Nastala chvíle příhodná k pokusu o únik z jeskyně. Brent však hlídal pečlivě, nemrkající, lesklé oči upřené na otvor ve skále.
„To je v pytli!“ řekl Andrej.
Viviana sebou trhla.
„Říkals v pytli? Ach ne, je to v sáčku,“ usmála se, a vytáhla sáček z hrubé látky.
„Co to je?“ zeptal se nedůvěřivě Andrej.
„Bobule z keře Agolu. Když je hodíš do ohně, popraskají a šťáva, co je uvnitř, se změní v páru, tak mi to bylo vysvětleno. Ta pára má moc uspat každého, kdo jí trochu vdechne. Účinkuje v okruhu asi deseti sáhů od ohniště, v němž leží.“
Andrej pochopil. Nadchlo ho to.
„Dohodíš tam vůbec?“ zeptal se, změřiv si vzdálenost od princezny k ohništi.
„Snad ano… Nevím.“
Andrejovi se stáhlo hrdlo a tak trochu sladce mu zatrnulo celé tělo. Teď půjde o hodně.
„Mocná Ial, matko Ory, přej nám a pomoz!“zašeptala princezna a pak švihla rukou.
Andrej zatajil dech. Poslouchal. Opodál se ozvalo šustnutí, jak bobulka zapadla bez užitku do trávy.
„Jednou tam nedohodím, je moc lehká,“ řekla Viviana. „Abych dohodila až k ohništi, musela bych vzít celý sáček. To nemohu, za prvé by to bylo nápadné a za druhé nevím, co by udělalo takové množství bobulí v ohni. Snad by to uspalo i nás.. Každopádně jsou mi ty bobulky k ničemu.“
Odhodila sáček za sebe mezi kameny. Andrej se ho hned zmocnil a zatímco Viviana si lámala hlavu ve snaze přijít na nějaké východisko, prozkoumával Andrej bobulky. Byly měkké, jako vyrobené z teplého vosku. Jednu z nich Andrej žmoulal v dlani tak dlouho, až jí rozmáčkl a šťáva, hustá a lepkavá jako med, vytekla.
Otřel si zhnuseně ruku o kalhoty a vtom ho něco napadlo. Vzal další bobulku, jemně ji rozmáčkl a přilepil ji na malý kamínek.
„To by mohla být ta správná váha,“ pomyslel si, zamířil a hodil.
Bobulka na kamínku prosvištěla Brentovi kolem ucha a zapadla do křoví za ním. Muž si toho nevšiml, ale Andrej se lekl tak strašně, že málem nahlas zaječel. Ani leknutí ho však neodradilo od dalšího pokusu; ostatně, na lekání se při pokusech byl zvyklý z období, kdy ho bavilo hrát si na chemika.
Znovu pečlivě zamířil na ohniště a tentokrát by kamen s bobulkou nejspíš přistál Brentovi přímo v obličeji, kdyby si Viviana nebyla všimla, co Andrej provádí.
„Ukaž,“ řekla.
Poslušně jí kamen odevzdal, jen se otráveně ušklíbl.
„To není špatný nápad. Vlastně je to výborný nápad, dobře, Andreji,“ řekla, když si jeho vynález prohlédla.
Vzala kámen s bobulkou a hodila ho doprostřed ohniště.
V plamenech to zapraskalo, Brent znepokojeně vzhlédl. Nic se nedělo. I usoudil, že se jen pohnulo poleno a pokojně se uvelebil ve své póze věčně bdícího hlídače. Po chvíli se mu začaly zavírat oči. Zjistil, že to nedokáže ovlivnit, leda by si podepřel víčka klacíky, a i pak by pravděpodobně usnul, protože nemohl ovládat ani myšlenky, jež se mlžily a vytrácely...
Posledním zbytečkem vědomí ho napadlo, o co jde.
„Sabe, Sabe, probuď se…“ vykřikl slábnoucím hlasem
Nestačil doříct, větu mu v polovině uťal spánek.
Viviana s Andrejem se vyštrachali z jeskyně, a ukopávajíc si ve tmě palce o hromadu kamení, slezli na planinku před jeskyní. Viviana ještě přiskočila k ohništi a uzmula pečeni, z níž se Brent krmil při hlídání a v sametové tmě se odplížili do lesa.
Maso, dobré a jemné, zapili vodou ze studánky, ke které je Viviana po malém bloudění zavedla. Pak zalehli ke spaní do kupy suché trávy a listí, kterou navršili v závětří pod obrovským vývratem a celí unavení usínali, když Andrej z polosnu zašeptal: „Už se těším, až tě uvidím na světle. Je to blbý s někým se kamarádit, a nevědět ani, jak vypadá. A řekneš mi, kdo je Ial a kdo je Herton a Antrof, viď?!“
Nečekal na odpověď, jen se neklidně převalil a začal pravidelně oddychovat.
Už skoro spal, když ucítil, jak ho Viviana pohladila po vlasech a slyšel, jak zašeptala: „Konečně doma…“
