Ještě dlouho poté, co se polámaná, pomlácená a poškrábaná královská jízda s neúspěchem stáhla, leželi Andrej s Vivianou ve křoví a smáli se a smáli, jako by už nikdy nehodlali přestat.
Smáli se ještě, když přijížděli k osamocenému selskému stavení za lesem a dosmávali se, když uléhali ke spánku ve stodole na seně, kam je uložil laskavý hospodář, nemající ani potuchy, koho to hostí pod svou střechou. A ze smíchu přešli rovnou do úsměvných snů.
Ráno Andreje neprobudila Viviana, ale sluneční paprsky, deroucí se dovnitř otvorem ve štítě stodoly.
Zívl, protřel si oči, protáhl se a vstal.
„Kde ta holka zase je?“ pomyslel si, když uviděl její vyležený dolík v seně prázdný. „Měl bych se po ní jít podívat. Co si myslí, takhle se zdejchnout a nechat mě zaspat? Mohla aspoň připravit něco k snídani.“
Úmysl jít se po princezně podívat ale zavrhl. Donutil ho k tomu strach, že se princezna třeba myje, a on by ji mohl přistihnout nahou, což by bylo trapné a on by vypadal jako šmírák.
A vůbec, přece se o sebe umí postarat sám, není malé dítě, aby ho Viviana musela opatrovat!
„Počkám, a když nepřijde, tak ji půjdu hledat,“ řekl si a aby se zatím zabavil, jal se načechrávat uválené seno.
Byla to však činnost příliš krátkodobá. Navíc se mu chtělo čůrat. Rozhlédl se kolem a zrak mu padl na kout stodoly, vyhlížející zpustle a zanedbaně. Usoudil, že se nic nestane, když jej použije jako provizorní záchod.
Jak tam stál s rozepnutými kalhotami, zaslechl zvenčí hlasy, dupání koní a řinčení kovu o kov.
Zapnul se a s rozbušeným srdcem poslouchal. Ne, nebylo to mámení, jak zadoufal, všechny ty zvuky byly silné a opravdové.
„Tak, kapitáne, do akce,“ poručil si a rozběhl se ke vratům.
V půli cesty ale zaváhal, zastavil se a krátce popřemýšlel. Prvotní vzrušení ho přešlo, pocit, že je filmovým hrdinou, zmizel. Napadlo ho, že ať se děje cokoli, on by měl být opatrný.
Otočil se a začal šplhat na hromadu sena. Z jejího vrcholu pak přelezl na střešní trámy a došplhal až k díře ve štítu. Vyhlédl ven.
Pohled, jež se mu naskytl, ho málem srazil z trámu, na němž obkročmo seděl. Zakuckal se, prach, jež se vznášel ve vzduchu, jakoby ho na okamžik doopravdy dusil.
Na dvoře usedlosti stálo osm běloušů s korunkou a mečem na plecích. Škubali trávu u zdi stájí, nevšímaví ke konání svých pánů. Dobře vycvičená zvířata.
Ve dveřích obytného stavení stál hospodář se ženou, oba hleděli rozpačitě a ustrašeně na nevítanou návštěvu, za nimi zvědavě vykukovaly dvě děti.
Muži ve žlutých uniformách se znakem královské jízdy na hrudi útočili na Vivianu, přitisknutou zády ke zdi v koutě.
Viviana jejich výpady zručně odrážela, ale vypadala unaveně a proti osminásobné přesile neměla mnoho šancí. Nejspíš už by byla mrtvá, kdyby úsilí jejích protivníků nebylo zaměřeno jen na její odzbrojení.
Chtěli ji živou a dávali si dobrý pozor, aby jí neublížili.
První, co Andrejovi blesklo hlavou při spatření této scénky bylo, (kromě toho, že asi spadne), jít princezně pomoci. Naštěstí si uvědomil, že tím by se jen do té kaše dostal také, a to by si Viviana jistě nepřála. Andrej dovedl rozeznat, kdy není dobré hrát si na Silvestra Stallona. Právě teď se cítil přesně na svůj věk a přiměřeně svým silám.
Omezil se na sledování zápasu, krátkého a co do vítězství jednoznačného. Vivianě kdosi vyrazil z ruky meč, a než stačila sáhnout po dýce, sesypalo se na ní všech osm vojáků a přestože se bránila jako lvice, svázali jí ruce za zády.
Andrej ve vikýři si v tu chvíli málem ukousl prst, kterému ohryzával nehet a hrdlo se mu sevřelo úzkostí. Když viděl Vivianinu odvahu, zapomněl, že mu kdy byla protivná a pocítil k ní obdiv.
A vzápětí si málem ukousl prst podruhé, neboť viděl, jak se Viviana vrhla na ostří meče jednoho z vojáků.
Zplihlý jako mokrý hadr znovu klesl na trám, voják tam dole meč pohotově stáhl. Andrej pochopil, že princezna by stokrát raději zemřela, než byla zajata a poprvé si skutečně uvědomil, že to, co tu prožívá není hra nebo legrace, kterou mu princezna s dědou vymyslili pro pobavení. A to, co mu Viviana říkala v pokoji hostince, nebyla planá slova.
Viděl okamžik, kdy uznala, že prohrála nadobro. Tvář se jí zklidnila, sklopila oči. Jestli předtím připomínala prskající kočku, teď vypadala podivně bezbranně. Andrej popotáhl, utřel si nos do rukávu.
Dva vojáci Vivianě pomohli vstát. Vypadalo to, jakoby se jí báli dotknout, Andrej však nedokázal posoudit, jestli je to odporem, nebo úctou. Pak před ní předstoupil velitel, maličký, nabubřelý mužíček s ostrými rysy ve tváři a pichlavýma očima. Odkašlal si, vytáhl z kapsy umaštěný cár papíru, kdysi opatřený červenou pečetí s korunkou a mečem. Nějakou dobu do papíru hleděl a pak se obrátil na Vivianu: „Jsi Viviana, dcera Chrysaéta zvaného Rys?“
„Ano, jsem.“
„Pak tě z rozkazu krále Antrofa Prvního zatýkám za zločin vlastizrady a vedení vzpoury proti králi.“
Viviana o málo zvýšeným hlasem namítla: „Mou vlastí je Certhynie. Certhynii jsem nikdy nezradila. A nevím nic o tom, že bych slibovala věrnost Provincii Freklanu, nebo snad ‚králi‘ Antrofovi.“
„Mlč, zatracená běhno,“ okřikl ji velitel. „Nikdo se tě na nic neptal. Zatím. Ptám se tě teď a tak se můžeš vypovídat do sytosti. Kde je ten kluk? Mám rozkaz ho přivést. Tuhle v lejstru stojí, zrádkyně Viviana a její spřeženec z Druhého světa. Kde je? Bez něj by ses nevrátila a dostali jsme hlášení, že tě viděli i s ním. Nepokoušej se vykroutit. Víme o něm. Tak kde je?“
Viviana pohodila hlavou: „Doufám, že ho nenajdeš!“
Velitel zrudl, zbledl a uhodil Vivianu do tváře. Zapotácela se, ale zůstala stát, zatímco v obličeji jí rudl otiskl vojákovy dlaně.
„Odveďte jí, u Hertona, odveďte jí, nebo se neudržím!“ zaječel mužík. „A seberte se a prohledejte celé stavení! Někde tu ten malý parchant musí být!“
Andreje tenhle poslední rozkaz vyděsil, až zaškytl a skousl si spodní ret, aby se bezradně nerozbrečel.
Nejsem malý dítě, opakoval si zatvrzele. Nebudu brečet. Prostě něco udělám… Někam se schovám.
Rozhlédl se kolem, krev mu bušila ve spáncích, horká a těžká. Strach ale dodal jeho myšlenkám bystrost a hbitost. S veverčí mrštností slezl z trámů a zahrabal se hluboko do sena. Když nad sebou zaslechl hlasy dvou mužů, přitiskl si pěsti na žaludek a pevně zavřel oči.
Stačilo však, aby chvíli poslouchal a musel uznat, že se bál zbytečně. Byli unavení a otrávení prací, podle jejich mínění zbytečnou.
„To si ten poděs garvotskej zase něco vymyslel. Jestli tu ten spřeženec byl, tak už je dávno v prachu, protože pokavaď se pamatuju, tak jsme se soustředili jen na malou Rysici a nijak jsme nehlídali dům, takže mohl frnknout kudy chtěl a kdy chtěl…“ dal se slyšet jeden z nich silným a hrubým hlasem.
„To teda jo! Von si chce starej vysloužit odměnu a ten statek u Sargisy, proto nás tak štve,“ přitakával druhý „Ty, víš co? Necháme to bejt. Když chce spřežence, ať si ho najde, my se nestrháme, aby mohl dostávat odměny.“
„Taky si myslím. Kašlem na to.“
Andrej se ve svém úkrytu dusil hysterickým smíchem. Z očí mu tekly slzy a z hrdla vycházely vzlyky. Kdyby se jeden z vojáků ohlédl a pořádně se na hromadu sena podíval, mohl by vidět, jak se otřásá.
Nebylo mu dopřáno dusit se smíchy dlouho. Vojáci náhle utnuli hovor a začali horlivě přehrabovat seno.
Byli necelý metr od Andreje, stočeného v prenatální poloze a zavírajícího oči před tím, co se stane - totiž že ho vyhrabou a vytáhnou na světlo jako myš, když se ozval hlas velitele: „Nechejte toho, vy hovada. Ten kluk je dávno za horama. Však ho dostaneme později, kromě malý Rysice tu nikoho nezná a já se postarám, aby všichni znali jeho a nahlásili ho. Teď sebou hejbněte, dáme tomu troupovi selskýmu za vyučenou a zmizíme odtud!“
Vojáci přestali hrabat a kámen, který Andrejovi spadl ze srdce, nebyl malý ani lehký. Pod senem se už začínal dusit a kdyby ho nevyhrabali vojáci, nejspíš by jim v příští minutě sám skočil do náručí. Když si byl jist, že je ve stodole sám, vyhrabal se ven a schoval se za vrata. Měl tak celý dvůr před sebou jako na talíři, ale jeho nemohl vidět nikdo.
Vojáci už seděli na koních a mezi sebou měli i Vivianu na vraníku. Princezna byla bledá a hleděla upřeně před sebe.
Nemám s tím nic společného, říkal její postoj.
Hospodář se skloněnou hlavou předstoupil před velitele, jemuž na tváři pohrával úsměv. Žena a dvě děti byly nejspíš schované v domě.
„Já…“ začal hospodář, „ehhh… Nemohu za to, nevěděl jsem, co jsou ti dva zač. Nemohl jsem to vědět - „
„Mlč, tvoje hloupý řeči mě nezajímají!“ zakřikl ho velitel. „Byli to cizinci a tys je měl hlásit, ty troupe, ty trulante, ty blbče. Měl’s je hlásit a ty to víš! To kvůli tobě je ten kluk v prachu!!!“ Teď velitel řval, až i Andrejovi zaléhaly uši. „Ale já tě naučím, co je tvoje povinnost, ty slabomyslnej potomku zakrslýho čuchara!!!“
Obrátil se k vojákům a rukou opsal kruh kolem celé usedlosti.
„Spalte to všechno, ať si to ten hňup pamatuje!!!“
„Pane,“ začal jeden z vojáků, ale zlobný pohled, který po něm velitel vrhl, jej umlčel. Sebral ze země suchý klacek, vytáhl křesadlo a jal se jej zapalovat. Ostatní se činili podobně.
Hospodářova žena vyběhla z domu, za ruce vlekouc obě děti, všichni tři oči navrch hlavy. Mlčeli, neodvažovali se protestu. Muž stál strnule, jakoby nemohl uvěřit tomu, co se děje. Pak ale zrudl a vrhl se k vojákovi na koni, který se chystal vrhnout hořící louči na doškovou střechu stavení.
„Ne, nedělejte to, u velké Ial, mějte slitování!!!“ vykřikl a snažil se zadržet vojákovu ruku.
Voják se tázavě podíval na velitele, a když ten ukázal v prastarém, vše říkajícím gestu palcem dolů, pokrčil rameny a prosebníka odstrčil.
Muž se sebral ze země, a chvíli se rozhlížel kolem. Jedno z dětí začalo nabírat do pláče a druhé skrývalo obličej v mámině zástěře. Žena stála nehybně a upřeně se dívala na stodolu, na jejíž střeše začaly vzkvétat plameny. Střecha domu také vzplála a zdálo se, že velitel je s tím spokojen.
„To stačí, jedeme!!!“ zavelel krátce.
Hospodář, pohlédl na děti, brečící ze všech sil, na ženu, která má sama oči zarudlé, ale přesto se snaží děti těšit a chlácholit. Zaťal zuby, popadl vidle opřené o stěnu stáje a hodil je po veliteli.
Nástroj, přechodně proměněný ve zbraň, dopadl neškodně vedle. Jediné co dokázal bylo, že velitelův bělouš poplašeně uskočil, ale velitele ten neohrabaný útok namíchl tak, že otočil koně a s taseným mečem se k muži rozjel.
Andrej na zavřel oči v obavě z toho, co bude následovat a tak jen zaslechl zaúpění a ženský nářek. Zdálo se mu, že obě děti se rozeřvaly ještě víc.
Byla to jedna z nejmizernějších chvil jeho života. Nad hlavou mu hořela stodola, patřící muži, který umřel kvůli němu, Andrejovi, princezna Viviana odjížděla jako zajatec, což bylo poslední, čím se v životě chtěla stát, a zajali ji také kvůli němu, a venku bědovala vdova a dva sirotci, a to také kvůli němu.
Kdyby si byl nebral ten náramek, lépe: kdyby neutíkal z domova a nebo ještě lépe: kdyby tenkrát přišel domů v čas…
…a kdyby prase mělo křídla, uměla by klobása létat, odsekl si divným příslovím svého dědy.
Podíval se znovu škvírou ve vratech a viděl, že vojáci jsou pryč, děti a žena se také ztratili, alespoň z jeho omezeného zorného pole.
Vyštrachal se ven a už bylo na čase, protože stodola planula jako jedna pochodeň a brzy začaly dovnitř padat trámy. Obytný dům hořel pomaleji, žena s dětmi vynášeli ven co mohli.
Když žena uviděla Andreje, její tvář se podivně pokřivila. Nadechla se, jakoby měla něco vykřiknout, ale pak jen mávla rukou.
Andrej k ní přistoupil.
„Promiňte, ale já za to… Já nemůžu za to, co se stalo,“ řekl s děsivým pocitem marnosti a trapnosti svých slov.
Pohlédla na něj očima, v nichž bojovala nenávist s pochopením, zatracení s odpuštěním a laskavost s hrubostí.
„Já vím,“ vzdechla, „Nezlobím se na tebe.“
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se.
„Jo,“ řekla po krátkém zaváhání, „támhle je stáj, už na ní přeskakuje oheň. Vyveď ven dobytek a tu svojí kobylu. A pospěš si.“
Andrej se mohl horlivostí přetrhnout. Vyvedl ven strachem řvoucí krávu, vyhnal stádečko dvanácti ovcí, které se nechtěly hnout z místa a strachuplně bečely; další na řadě byla hnědá svině se sedmi podsvinčátky, která se po něm ohnala, až mu roztrhla nohavici u kalhot, když jí vypouštěl z těsného chlívku, a nakonec pustil tři hnědé kozy a vyvedl ven ryzku, která byla nastrojená a připravená, z čehož Andrej usoudil, že Viviana ho chtěla nechat dospat a zatím jim chystala koně k odjezdu, když se tu objevili vojáci.
„Tak, a teď bež. Odjeď někam daleko. Hodně daleko! Nosíš neštěstí a to, že za to nemůžeš, mi mýho Vertena nevrátí. Jediný, v čem ti můžu pomoci je, že ti dám kus chleba na cestu. Nic lepšího nemám,“ řekla žena.
Spočinula pohledem na hořících troskách stavení. Andrej se podíval na půl bochníku černého chleba, který mu podávala a napadlo ho cosi nejasného o tom, že je to nejcennější dar, který kdy od koho dostal, i když na první pohled tak nevypadá.
„Díky… Já vám fakt hrozně děkuju, já… Mě je fakt líto, co se tu stalo…a… Co budete dělat vy?“
„Ptáš se, jako bys nabízel pomoc, ale ponejprv pomoz sám sobě a pak začni pomáhat druhým. Abys měl klid: já i moje děti máme kam jít. Moje sestra… Pro velkou Ial,“ vzlykla, zrak se jí stočil k mrtvému muži. Sklopila oči a rozechvělým hlasem dodala: „Běž už.“
Andrej se snažil držet v sedle zpříma a uvolněně, jak to vídal u Viviany, ale moc se mu to nedařilo a navíc měl hlavu plnou výčitek, starostí a žalů. Ke všemu si ryzka umínila, že musí dohonit Vivianina vraníka, a Andrejovi dalo dost práce jí to rozmluvit.
Osmero bílých koní měli na dohled a kdyby některého z vojáků napadlo ohlédnout se, musel by spatřit Vivianina spřežence, jak se žene oddílu královské jízdy v patách.
Když vojáci zabočili do lesa a zmizeli z dohledu, dala se Andrejova kobylka do zoufalého ržání a naříkání. Přes odpor svého jezdce, lajícího jí do zamilovaných potvor a blbých ženských, se jí podařilo přejít do cvalu.
Zastavila se před lesní zatáčkou, tak ostrou, že to vypadalo, jako by tu cesta končila. Zastavila tak prudce, že Andreje málem vyhodila ze sedla. Pak začala s funěním a frkáním couvat. Třásla se po celém těle.
Andrej seskočil a přivázal třeštící ryzku k pružnému pni mladé břízy. Zaposlouchal se, obočí podmračené.
Zpoza zatáčky se ozývalo řvaní a sípění, ržání koní, křik, zmatené povely, praskání větví a nad tím vším Vivianin hlas, nařizující ústup.
Andrej se zamračil ještě víc. Co muselo nastat za situaci, že se Viviana odhodlala těm mužům něco nařizovat?
Vydal se to prozkoumat. Věděl, že riskuje, ale na to, že bylo teprve dopoledne, už dnes zažil tolik rizika, že si na něj začal zvykat.
Pomyslel si, že ho hned tak něco nevyvede z míry, ale mýlil se. Scéna, již uviděl za zatáčkou, ho z míry vyvedla. A to řádně.
Majestátná dračice se otáčela na místě a chrlila na skupinu vojáků oheň a kouř z otevřené zobanovité tlamy. Andrejovi velikostí a mohutností připomínala zájezdový autobus. A ty žluté oči, sršící zlobou. Ty mohutné nohy s dlouhými drápy. A tlama, plná kouře, ohně a hlavně dlouhých, špičatých zubů…
Vůbec si neuvědomoval, že na to vše zírá s otevřenou pusou. Cítil ostrý kyselý pach té nestvůry, jen to ho přesvědčovalo, že nesní. Nohy se mu třásly, musel se posadit na kámen u cesty. Ale nemohl se donutit odvrátit zrak.
Viviana pozorovala útočící muže pohledem značně nesouhlasným, zamračeným.
„Proč to zvíře dráždí, u velké Ial?! Tohle není lidožravý horský drak, kdyby v klidu počkali, až přejde cestu, bylo by všechno v pořádku. Takhle na to doplatí buď oni, nebo dračice. Kdybych alespoň mohla ujet, než na hloupost těch blumů doplatím taky já…“myslila si chmurně.
Ujet nemohla, její vraník byl přivázán silným konopným provazem k sedlu velitelova koně. Neměla na vybranou, musela trpně čekat, jak se s překážkou v cestě vyrovnají její strážci.
Vojáci bojovali statečně a houževnatě, ale když se mraky zvířeného prachu usadily, ukázalo se, že moc úspěšní nebyli. Jeden z koní, otrávený jedovatými dračími výpary se i se svým jezdcem válel na cestě před dračicí, další kůň, jehož pán byl rozsápán, uháněl po cestě pryč a další osiřelec stál o kus dál, lhostejný k dění kolem sebe apaticky okusoval listí z mladého doubku.
Zbylo šest koní i s Vivianiným vraníkem a čtyři živí, bojeschopní muži. Velitel s princeznou se drželi stranou, velitel se do bitky nechtěl zaplétat z opatrnosti, ( která se samozřejmě vztahovala jen na jeho vlastní osobu), a Viviana nejen že nechtěla, ale ani nemohla.
Jeden z vojáků se pustil do sebezničujícně odvážného pokusu o odstranění dračice z cesty: nenápadně se po břiše plazil pod dračí břicho a jeho druzi, pochopivší jeho záměr, odlákávali zatím pozornost zmateného a znechuceného zvířete. Když se voják doplazil tam, kam se doplazit chtěl, rozmáchl se a zarazil do lesklého, šedého břicha meč až po rukojeť.
Viviana, pozorující s úžasem a nesouhlasem celou akci, potlačila výkřik a zavřela oči. Dračice natáhla krk a tázavě přehlédla své okolí. Z rozevřené tlamy jí vyšel sten, spíš udivený, než bolestný. Pak sebou křečovitě škubla a s očima stále nechápavě rozevřenýma se sesunula k zemi a tím pochopitelně i k vojákovi pod sebou. Jenže zemi to dračí sesunutí se nijak zvlášť neublížilo, což se o vojákovi říci nedalo.
Všichni, kdo ten výjev pozorovali, stáli strnule, nehybně. První se rozhýbal velitel. Nejprve několikrát pokusně otevřel a zavřel ústa, jakoby se chtěl přesvědčit, zda si za tu dobu co je měl zavřené neodvykly nadávat a řvát rozkazy.
„To tu chcete stát celej den, vy trubci?! Jedeme dál, cesta je volná!“ zvolal pak.
„Ale pane, oni… oni jsou mrtví…“ pokusil se namítnout jeden ze zbylých vojáků.
„Děláš, jako by to u vojáka bylo něco nezvyklýho, když umře. Položili životy za svého krále a to je ta největší čest, která je mohla potkat. Až budem projíždět Barenou, pošlu sem nějaký lidi, a ti se o ně postarají. My se s nima nemůžeme zdržovat jen proto, že je náhodou napadlo umřít. To, u všech čucharů, opravdu není důvod, proč tu stát jako tupý hovada! Jedem, v Nomituru čeká mě a tuhle dámu král.“
„A tebe statek u Sargisy, co, ty lumpe?“ zašeptal voják, ale velitel to přeslechl, nebo alespoň předstíral, že to přeslechl. Celý průvod, ochuzený o čtyři muže se hnul kupředu. Přebytečného bělouše tu nechali stát, buď na něj zapomněli, nebo se s ním nechtěli zdržovat a hodlali pro něj poslat lidi z Bareny.
Bělouš si všiml, že jeho druzi odjíždějí a na chvíli zapomněl na svou hrdou přezíravost a vrozený stádový pud ho hnal za nimi, ale zapletl se otěžemi do větví stromu tak pevně, jako by ho někdo přivázal a ať se zmítal a kopal a házel sebou sebevíc, nemohl se osvobodit.
Brzy zůstal unaveně stát a začal znovu škubat listí.
Andrej přivedl, lépe řečeno přivlekl vzpírající se ryzku na místo dračí kalamity a uvázal ji vedle bělouše. Oba koně společnost potěšila a uklidnila. Poté co se vzájemně očichali a ujistili o dobrých úmyslech, které k tomu druhému chovají, začali jeden druhému jemně ohryzávat hřívy. Andrej si zatím s respektem prohlížel dračici, která napáchala královské jízdě tolik škod. (Mrtvé muže vedle ní úzkostlivě přehlížel, jednak to nebyla příjemná podívaná a Andrej se bál, že se pozvrací a jednak je nebral jako lidské bytosti, ale spíš jako figuríny z výkladní skříně. Pravda, musela by to být výkladní skříň hodně podivného obchodu, ale s lidmi přestali mít v Andrejových očích cokoli společného ve chvíli, kdy z nich vyprchal život).
Zaujala ho především ohromná hlava dračice, s pootevřenou zobanovitou tlamou, z níž čněly tři řady zažloutlých, ale o to neméně ostrých a dlouhých zubů. Připadala mu jako hlava obří slepice, jejíž maminka se spustila s varanem.
Chtěl si ji prohlédnout zblízka, než se rozjede za Vivianou, protože si říkal, že taková příležitost se mu už možná nikdy nenaskytne a tak si k hlavě přidřepl a naklonil se nad ní. Při prvním nádechu ucítil řezavý, ostrý zápach, z něhož se mu začal obracet žaludek, vědomí se mu zatemňovalo a cítil, že omdlí. Pokusil se vstát a odejít…
Nešlo to, nohy měl jako z měkkého vosku. Ještě dvakrát vtáhl do plic pálivý a jedovatý dračí dech a všechno kolem zastřela ošklivě zelená tma.
