Když se probral, ležel asi dvacet metrů od cesty na měkkém mechu a pod hlavou měl polštář ze suché trávy. Bolela ho hlava, zvedal se mu žaludek a všechno se s ním točilo. Mech, na němž ležel, byl nasáklý vodou a protivně ho studil do zad.
Otřásl se a na několik hrozných vteřin se mu zdálo, že bude zvracet. Hrdlo se mu stáhlo – a pak nevolnost povolila. Polkl sliny a zasténal.
Pokusil se zvednout na loktech, rozhlédnout se po někom, kdo by mu mohl pomoci. Než se ale stačil hnout, ozval se za ním tichý hlásek, a poručil: „Spi ještě!“
Bylo to řečeno tónem, který nepřipouští odpor a Andrej zavřel oči. Ulevilo se mu od bodavé bolesti, vystřelující ze zátylku až po kořen nosu. Hlava se mu zatočila, temnota a jiskry…
Druhé probuzení bylo zapříčiněno chladem na spáncích. Neznámý dobrodinec mu přikládal obklady namočené ve studené vodě. Nebylo to nepříjemné.
Otevřel oči a tentýž tichý hlásek jako prve mu se stejně rozkazovačným nádechem řekl: „Teď zkus vstát, ale opatrně a napřed sněz tohle!“
Útlá, skoro průsvitná ručka mu strčila před obličej hromádku zelenomodrého prášku, nasypanou na stočeném žlutém listu. Andrej ohrnul nos a zavřel pusu, jenže to se hlásku ani trochu nezamlouvalo a rozkřičel se: „Raději to hleď spolknout, nebo si pomoz sám! Víš co mi dalo práce tě zachránit? Jestli to nesníš, tak jsem to dělala zbytečně a ti z Bareny budou mít o práci navíc.“
Z tichého povzdechu Andreje zabolelo srdce.
„Ani nevím, proč jsem to dělala,“ pokračoval hlásek, „nejspíš stejně patříš ke Garvotům. A já… já bych teď mohla litovat, že jsem ti pomohla! Zdálo se mi, že bys mohl být dobrý a k těm vojákům se jen náhodou připlést, ale jestli budeš takový paličák, tak už si to nemyslím!“
Andrej udiveně rozevřel oči a prášek bez odporu spolykal.
„Vidíš, že to jde!“ zaradoval se hlásek. „Teď zkus vstát.“
Andrej se o to namáhavě pokusil, ale tělo ho zradilo a když se zvedal do sedu, ruce mu zhadrovatěly. Bezvládně se svalil na záda, dech z něj vyrazil v jediném sípavém vzdechu.
„Raději ještě odpočívej,“ zapípal hlásek a na ramena Andrejovi dolehly lehké ruce. „Jsi na tom hůř, než jsem si myslela a spánek je nejlepší lék, co ti můžu dát!“
Ruce se zvedly. V polospánku Andrej ještě zaslechl tichounké kroky a chtěl otevřít oči. Sen však byl rychlejší.
Když se do třetice probudil, hlásek se už neozýval. I bez hlásku však cítil, že je mu lépe a rozhodl se vstát. Přestože se mu třásly nohy a kolem žaludku jakoby si uspořádala mejdan tlupa žab, šlo to a Andrej se spokojeně protáhl.
Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl nikoho, jen několik ptáků ve větvích stromů, zvíře podobné veverce, šustící a hrabošící v suché trávě pod vysokou jedlí, a bělouše s ryzkou, kteří se odstrojení popásali na paloučku kousek od něj.
„Když se chceš schovávat,“ pronesl na adresu svého záhadného zachránce, „tak se klidně schovávej. Mě je to úplně ukradený.“
„Jdu se kouknout na tu dračici!“dodal vyzývavě.
Ještě jednou se rozhlédl kolem, ale nikdo se neobjevil. Andrej pokrčil rameny a protože touha vše důkladně prozkoumat převážila nad strachem a odporem, šel si opravdu sednout k dračici. Tentokrát se však držel v uctivé vzdálenosti od mrtvého zvířete - uvědomil si a zkusil na vlastní kůži, co dokáže jedovatý dračí dech.
Posadil se na kládu u cesty a odtud zvíře zkoumal. Byla veliká a od chvíle, kdy u ní omdlel, jakoby ještě nějakým způsobem povyrostla a zmohutněla. Šupiny na těle měla široké a drsné, tmavošedé a na hřbetě černé. Na dlouhém krku měla posazenou velikou hlavu s ostrým zobanem. Žluté, zešikmené oči hleděly smutně, vyčítavě, a vůbec nepůsobily zlým, nebo krutým dojmem, jak by podle Andrejova názoru dračí oči působit měly. Už se nemohl přinutit, aby na dračici myslel jako na vražednou stvůru. Spíš jí trochu litoval.
Po drahné době měl pocit, že mu z lesklých dračích šupin přechází oči. Zamrkal, protáhl se a vstal. Nebylo proč tu dál okounět. Viděl všechno, co se dalo…Už byl na odchodu, když si ještě na něco vzpomněl.
Vytáhl z kasy zavírací nožík – rybičku, se zacpaným nosem skočil k dračici a upižlal jednu z tmavých hřbetních šupin. Byla lesklá, tvrdá a drsná jako stromová kůra. Jako menší suvenýr pro dědu bude vyhovovat.
Sešel z cesty do lesa, strčil šupinu do kapsy a pečlivě ji přikryl zmuchlaným kapesníkem, aby mu nevypadla. Kráčelo se mu o mnoho lehčeji, když si tak vzpomněl na dědu a jakou bude mít radost…
Vzápětí na šupinu dočista zapomněl. Na mýtince, kam se nepozorovaně připlížil, konečně spatřil svého zachránce, přesněji řečeno zachránkyni: hubenou dívku v dlouhých, modravě průsvitných šatech. Na hlavě měla věneček z květin podobných chrpě, (pro Andreje to byly jen: ňáký modrý kytky, no,) a od něj visel téměř neviditelný závoj. Stála vedle ryzky, pečlivě ji hřebelcovala smotkem suché trávy a potichu si přitom pobrukovala:
Od lesa vane čééérstvý vítr,
má zprávu rááádostnou,
Že Sanvis naše krááálovna,
Zas chová dcéééru svou.
Pověz mi větře můůůj milý,
Jak mám to óóóslavit,
Já budu tančit zpííívat jen,
…
ach ne, tak to není, tu poslední sloku vždycky popletu!“
Povzdychla si a přešla s hřebelcováním k bělouši. Ani jí nevadilo, že si musí stoupat na špičky, aby dosáhla vyšších partií krku a zas si začala něco broukat. Měla dlouhé, plavé vlasy se zrzavým nádechem, v drobných vlnkách jí splývaly až do pasu a byly husté a jemné; slovy poklad, o němž většina dívek jen tiše sní.
Zdála se tak jemná, téměř průsvitná, že se Andrej bál, aby ji neodfoukl vítr. Pak se k němu natočila čelem, polekána zvukem jeho kroků a Andrej viděl, že má hezký obličej s maličko zdviženým nosíkem a velkýma hnědýma očima. Celá mu připadala taková medová, slunečná.
Podívala se na něj, svraštila čelo a strašně se zamračila. Ve tváři se jí objevil děs, přesto však lehkými krůčky přišla až k Andrejovi a sklonila hlavu pod jeho pátravým pohledem, jejž si zřejmě vyložila jako výhružný.
„Ty už jsi vstal?“ zeptala se, vzhledem k situaci docela zbytečně. Andrej mlčel a tupě na ni zíral. Až když otevřela ústa a chystala mluvit dál, potřásl hlavou a vyhrkl: „Tos byla ty, jo? To ty jsi mi zachránila život?“
Děvče se dívalo k zemi a špičkou levé nohy rýpalo v hlíně.
„Ano, já,“ špitla tiše a jakoby provinile.
„Sama?“ ptal se dál Andrej.
„Ano,“ zněla mdlá, tichá odpověď.
Andrej se nevěřícně zasmál: „Ale jak…? Ty vole, hele, tebe bych klidně vzal do party! To snad není možný! Jak jsi mě sem dotáhla?“
Holka vzpurně pohodila hlavou: „Nejsem žádný vůl! A když to chceš mermomocí vědět, lhát ti nebudu! Pomohly mi s tebou srny z tohohle lesa. Ano, srny! Poslouchají mě a nebojí se mě, protože jsem víla!!!“
Čekala-li, že tímto sdělením Andreje ohromí, pak se nemýlila. Andrej vykulil oči a zůstal na ni civět s otevřenou pusou. A víla se dostávala do ráže: „Ano, víla! Tak jsem ti to řekla a ty mě teď můžeš odvézt do Nomituru k Antrofovi. Všechny víly z Nirského lesa jste pochytali a odvezli a já tu nechci být sama, to raději budu žít ve garvotském vězení. Aspoň tam budu mít známé a možná najdu svojí maminku!“
Chlapec zalapal po dechu a rozhořčeně vyhrkl: „Co to tu, sakra, meleš za kraviny! Vždyť já vůbec nevím, o co tu jde a všichni na mě tady v tý zatracený zemi mluví, jako bych všemu rozuměl, jenže to můžete klidně mluvit maďarsky, protože já fakt nemám ani tušení o co tu vlastně jde!!!“
Víla zas nabrala dech a spustila: „Ty lžeš, lžeš a já to nesnesu!!! Nesnaž se mi namluvit, že neznáš ty vojáky, co jsi s nimi přijel! Už si vzpomínáš ty lháři?!“
„Ale já je neznám, fakt! Přísahám, na co budeš chtít!“ A zvedl dva prsty k přísaze tak přesvědčivě, že to vílu zmátlo a hlavně umlčelo. Docela zapomněla mluvit. Andrej toho využil a odvyprávěl jí svůj příběh, stručně, krátce, zato však vzrušeně a pobouřeně.
Sotvaže domluvil, vrhla se mu víla kolem krku a roníc horké slzy, vzlykala: „Promiň mi to, jestli můžeš, já… víš… spletlo mě to a …“
Andrej ji jemně odstrčil. Když se ho dotýkala, měl zvláštní pocit, že se vznáší a rozplývá v oblacích. Až příliš se to podobalo holčičí zamilovanosti.
„No jó,“ zabručel. „Vždyť se nic nestalo. Přestaň bulit a raději mi řekni, jak se jmenuješ.“
Víla si otřela slzy o rukáv Andrejovi košile, tanečním pohybem o krok ustoupila a když vzhlédla, už se usmívala.
„Jmenuji se Rina,“ představila se způsobně, „a smím znát tvé jméno?“
Andrej se ďábelsky zašklebil: „Nesmíš, to je tajný! Ne, počkej, já to nemyslel vážně, jmenuju se Andrej! Blbý jméno, že jo!“
„Ale ne, jen je nezvyklé,“ usmála se Rina.
Andrej jí úsměv oplatil, ale pomyslil si: „Hlavně že to tvoje je zvyklý, ty vílo!“
Setmělo se, a tak na palouku rozdělali oheň. Později na něm opekli kus masa z dračího boku, který Andrej vyřízl se zatajeným dechem a podivným pocitem, že se dopouští něčeho hanebného. Rina ho však předtím ujistila, že maso není jedovaté – naopak dodává dračí sílu a odvahu tomu, kdo je požije. A Andreje napadlo, že sílu opravdu potřebuje.
Původně chtěl pokračovat v cestě za Vivianou, ale Rina mu to rozmluvila. Stejně se ještě cítil zesláblý a navíc, přemlouvala ho, stejně princezně sám nedokáže pomoci. Jen by se zapletl do ještě větších problémů.
Nyní tedy seděli u ohně, hřáli si ruce a pekli maso a sliny se jim při pohledu na něj sbíhaly. Povídali si a přestože Andrej na Rinu stále zahlížel podezřívavě, brzy ho přemohl pocit spokojenosti, rozvalil se a představoval si, že je na nějakém letním táboře.
Když probrali všechna témata od chovu koní až po oblékání a otázku nutnosti válek, zeptal se Andrej: „Ty, Rino, nevíš náhodou, kdo je to Ial?“
Rina se na něj zadívala s náhlou nedůvěrou. Ve světle plamenů se jí oči zvláště leskly a Andrej měl chvílemi dokonce pocit, že vidí skrz její tělo.
„Ty jsi opravdu z Druhého světa?“ zeptala se a ztrácela se přitom ve tmě. Jakoby utíkala.
„Ale to víš, že jo!“ ujistil ji Andrej. „Nemusíš se mě bát!“
„Nebojím se,“ zašeptala a její obrysy se znovu projasnily. „A věřím ti. Ial… Mohu ti vyprávět o stvoření Ory, chceš?“
„Jéé, já chtěl vědět něco o tý Ial, a ne poslouchat ňáký nudný žvásty!“
„To bude o Ial a není to ani trochu nudné, ale jestli nechceš, tak já-„
„Dobře, nemusíš se urážet, vyprávěj!“
Rina se rozhlédla tmou kolem sebe a začala melodickým hláskem povídat: „Napřed nebyl váš svět, ani Ora. To obojí bylo jen myšlenkou v hlavě Mawira, který spal v obrovském prázdnu. Nikdo neví, jak dlouho Mawir spal a nikdo neví, jak dlouho bude spát, až zase ulehne, ale jisté je, že se jednoho dne… vlastně v jednu chvíli, protože dny také nebyly, vzbudil a cítil se sám. A tak z myšlenek ve své hlavě vybral Ial a vzbudil ji k životu-„
„No konečně,“oddychl si Andrej. „A jak to bylo dál?“
„Vyprávím ti to zkráceně. Lépe už to nedovedu. Ial, to byla to veliká Orlice, která snesla vajíčko, Oru.“
„Jo, ahá. A proč se jí Viviana furt dovolává?“
„Počkej, hned ti to povím. Ona totiž Ial, než snesla vejce, tak sezobla čtyři hvězdy, na kterých Mawir nechával uzrát vodu, hlínu, oheň a vzduch, aby mohl udělat Zemi. A to všechno se ve vejci smíchalo, takže je Ora stejná jako vaše Země, jen má tvar vejce. Mawir se na Ial rozzlobil, protože trvalo dlouho, než hvězdy uzrály a on už je nechtěl nechat zrát znovu, takže se Zemí to musel udělat jinak. A Ial prý za trest uspal, to říkají garvotové, ale doopravdy jí odpustil, protože je dobrý, a nechal jí bdít nad Orou. No, a pak Mawir udělal kouli… ne, on toho napřed udělal víc, třeba čtyři Měsíce pro Oru, Hertona, to je ochránce bojovníků a vojáků, Luna chrání zemědělce a sedláky, Lanes milence a snílky a Kalis matky s dětmi a rodinu. Potom teprve udělal Mawir vaši Zemi a podsadil ji daleko od Ory a dal mezi ně Předělovou tmu, kterou nic neprosvítí a neprohlédne, jen on sám. Nad ni pak posadil Slunce, které svítí na Oru i na Zemi. Ale Ial hrábla pařátem, a protože Země byla ještě horká a měkká jako roztátý vosk, spojila ji Ial pěti vlákny kamene s Orou. Uvnitř vlákna zůstala dutá a to jsou Chodby. Ale čtyři z nich jsou ztracené, nikdo neví kde je hledat, a na tu, která je zde, se také pomalu zapomíná. Proto se horám, v nichž leží, říká Zapomněnky.“
„Jo. To je dobrý, ale je toho na mě moc. Mluv o Ial a zkrať to.“
„Dobře. Takže: Na Oru přišli před dávnou dobou lidé, právě tou Chodbou, kterou jsi přišel ty, ale tenkrát nabyla zakletá. Když se dozvěděli o Ial, začali ji ctít. Většina Certhynianů věří Ial a Mawirovi. Ve Freklanu Ial nenávidí a Mawirem pohrdají a uctívají hlavně Tevolananse.“
„Kdo to je?“ zeptal se Andrej, když slyšel, jaký důraz na to jméno Rina vložila.
Víla však zavrtěla hlavou. Roztřásla se a Andrej cítil, jak kolem něj ochladl vzduch. Rina se mu před očima rozplývala ve tmě, jen její oči, veliké a vystrašené, dál svítily jako dvě nazlátlé hvězdy.
„Promiň, ale já… já se o něm bojím mluvit,“ zašeptala a její hlas zněl jako vítr ve větvích mrtvého stromu.
„Tak sorry, no,“ zabručel Andrej.
„A skřeti nesnáší víly a vůbec každého, kdo… Kdo nevěří jako oni,“ dořekla ještě víla.
Oheň dohoříval a Rině už nebylo do řeči. Andrej se rozhodl ji respektovat. Raději se pokusil připravit nocleh, jak to dělával vždy s Vivianou. Ale jeho lože z větví přikryté koňskou dekou vypadalo dost neupraveně. Pokrčil rameny, podíval se po Rině. Víla stále seděla u ohně a vypadala, že přemýšlí. Sám si tedy lehl a přitáhl si k sobě cíp deky. Zavřel oči.
Ať se ale snažil sebevíc, nemohl usnout. To, co právě slyšel, mu v hlavě vířilo a musel o tom přemýšlet ať chtěl nebo nechtěl. Posadil se a pohlédl k ohništi. Musel si protřít oči, aby se ujistil, ale bylo to tak. Rina někam tiše zmizela.
Šel se posadit na její místo – nevolal ji, předpokládal, že víla má své vlastní způsoby, jak trávit noc. Dlouho se díval do žhavých uhlíků v ohništi. Pak se zvedl a začal se loudat ke koním.
Bělouš s ryzkou byli uvázáni v lese o kus dál. Andrej se přitulil k ryzce. Smutné koňské oči se na něj tázavě zadívaly. Andrejovi bylo náhle kobyly líto, aniž sám věděl proč. Srdce se mu sevřelo neurčitým, ale o to bolavějším steskem. Objal ryzku kolem krku a šeptal do teplé srsti: „Nic si z toho nedělej, že tu nemáš vraníka, já jsem tu taky sám…až teda na Rinu a s tou se ještě moc neznám. Je to víla… je divná.“
Odmlčel se, chvíli se díval kamsi do tmy a pak pokračoval: „A víš co? Já ti dám jméno, abych ti nemusel říkat ryzka, to je takový obyčejný. Já ti budu říkat…“ svraštil čelo a usilovně přemítal. „…třeba Karin!!!“ vyhrkl. „Tak se jmenuje moje máma, víš a ta je teď zatraceně daleko…“ řeč přešla v přerývané vzlyky a Andrej se rozplakal, obličej skrytý v drsné koňské hřívě.
„Já sem jí asi…naštval a ona už mě nemá ráda, mamka…“ vysvětloval kobyle. „A tady kvůli mně umíraj lidi a dějou se blbý věci, já tu nechci bejt, fakt, já tu nechci bejt!!! Chci domů! Ničemu tu nerozumím, hlavně že všichni vědí, že tu mám bejt a proč, jenom já sám to nevím a nelíbí se mi tu! Proč si Viviana nevybrala někoho jinýho, někoho dospělýho, kdo by si tu s tím doved poradit? Sakra! Mě bude sotva třináct.“
Náhle ho napadlo, že si ho třeba princezna nevybrala, že prostě musela přivést jeho, a nikoho jiného. Nevěděl, jestli z té myšlenka může čerpat útěchu, nebo se jí má bát. Utřel si oči a pohladil Karin po čumáku.
„Všechno bude zase dobrý, musí to bejt zase dobrý,“ ujišťoval jí i sebe, ale hlavně sebe, ačkoli věděl že nic nemusí být zase dobré, že to naopak může být ještě horší. „Zase se to všechno vyřeší.“
Naposledy Karin poplácal a plížil se lesem na své lůžko.
