Andrej chtěl Rinu dohonit, najít ji co nejrychleji a omluvit se (přestože omluva byla na seznamu věcí, jež jeho zásady neuznávaly), Karin si však usmyslela, že když ji v rozhodujícím okamžiku držel, tak se teď nikam honit nebude a pořádně se napase. Od svého rozhodnutí nehodlala ustoupit ani pod nátlakem. Když jí Andrej s ohromným úsilím odtrhl hlavu od trsu trávy a pobídl ji, stála na místě, umíněně a nepohnutelně. A když se pak otráveně rozešla, protože jí kluk na jejím hřbetě odmítal dát pokoj, nemohl ji za nic na světě přimět k rychlejšímu chodu než ke klusu. Navíc při něm nepohodlného jezdce schválně vytřásala.
Andrej ztratil i tu špetku trpělivosti, jíž byl obdařen a rozhodl se použít tvrdších donucovacích prostředků než bylo kopání a výkřiky, které Karin znuděně ignorovala.
Obratně ulomil z keře u cesty prut a šlehl jím kobylu po zadku. Karin, místo aby se poslušně dala do cvalu, se začala plašit, jako by ji bodlo deset sršňů naráz. Udělala pár poskoků do stran a dvě otočky a když se jí nepovedlo Andreje shodit, vyrazila zprudka do trysku, při němž občas vyhodila. Pustila se mezi stromy.
Naštěstí se nacházeli v listnaté části lesa, kde byly stromy méně hustě rostlé, takže se jí dařilo neotřít se bokem o žádný z nich, a to bylo pro Andreje dobře, neboť by mu pohmoždila nohy.
Andrej v první chvíli pustil prut a chytil se sedla. Díky tomu seděl stále na Karinině hřbetě, bohužel trochu našišato, takže bylo otázkou vteřin, kdy spadne on, případně i sedlo s poněkud ledabyle utaženým podbřišníkem.
Karin náhle zahnula do strany a začala nepříliš elegantně přeskakovat nízké keříky. Při druhém přeskoku to Andrej se zoufalým výkřikem vzdal a spadl do křoví. Až na několik boulí, modřin a škrábanců se mu nic nestalo. Tedy fyzicky. Psychicky byl jen malý kousek nade dnem.
Když se z hustého křoví vydrápal, zjistil, že Karin o pár metrů dál zastavila. Podíval se na ni velmi vyčítavě, dřepl si vedle ní do mechu. Skryl obličej v dlaních a vztekle se rozplakal, až v obličeji docela zrudl, napuchl mu nos a začaly ho svědět oči.
Tichý, do sebe tlačený pláč mu nijak nepomohl a brzy ho vyčerpal ještě víc. Otřel si oči, nateklé a zarudlé, vysmrkal se do největšího listu, který byl zrovna po ruce a nabral do dlaní vlhkou, černě mazlavou lesní hlínu. Několik vteřin se rozhodoval a pak si ji naplácal na rozpálené, poškrábané čelo. Ulevilo se mu, a to, že vyhlížel jako nově objevená vývojová větev krtka, ho nijak neznepokojovalo. Stejně tu nebyl nikdo, kdo by se na něj chtěl dívat.
Shrnul si své bědy: byl sám, měl hlad, byl unavený, poškrábaný a potlučený, neměl ani tuchu o místě na němž se nachází a navíc se kolem něj začali slétat komáři.
Zamračil se na ryzku, lhostejně ožírající listí z mladé břízy. Nejraději by jí napráskal, ale bál se, že mu uteče nadobro.
Vstal, vzal Karin u huby a vedl ji z lesa ven. Přesněji řečeno: vedl ji tam, kde se domníval, že les končí. Ale les byl stále kolem něj, hustý, zelený a bez lidí, zato obydlený spoustou různorodé havěti, již přes Rinina zevrubná školení nedokázal všechnu pojmenovat a určit.
K jeho velké zlosti si komáři přivedli posily a tak byl zakrátko obletován mračny hmyzu rozličných tvarů a barev, vesměs bodavého. Napřed je plácal, brzy však zjistil, že se jich tím nejen nezbaví, ale ještě přilákává jejich přátele a příbuzné, aby vykonali krevní mstu. Navíc by tento postup mohl vést k brzkému zešílení. Čím víc kolem sebe mával rukama, tím byl unavenější a zoufalejší. Dal se na útěk a mrak bzučivých potvůrek se hnal za ním.
Najednou sebou plácl na zem, zakopnuv o oslizlý zelený klacek. Pod pravou ruku se mu připletla kluzká houba, žlutomodře skvrnitá. Utrhl ji a převalil se na záda, načež se na něj mračno krvežíznivých potvůrek nadšeně vrhlo, aby mu pokryly obličej a vysály mu všechnu krev. Zoufale proti nim zamával houbou, a zůstal ležet s otevřenou pusou. Komáři se v letu zastavili a Andrej měl pocit, že slyší jak kašlou, dusí se a nadávají. Pak se mračno roztrhalo a zmizelo.
„Ty vago, to je jak v ňáký adventuře,“ řekl tiše, „akorát, že je to doopravdy.“
Mohl jít dál nerušeně, jen s narůstajícím děsem, že moře stromů kolem, šumící větrem a zpívající mnoha ptačími hlasy pořád nemá konce.
Až když Andrej sotva klopýtal, opíraje se o Karin, začal les konečně řídnout, jako by se nad ušlými poutníky slitoval. Záhy se mezi stromy objevila louka a modrá obloha a slunce. Po slunečních paprscích k Andrejovi sjela nová síla a naděje.
„Jsem venku z lesa, mám vyhráno!“ blesklo mu hlavou.
Prodral se ven a čekalo ho trpké zklamání. Byl na úplně jiném místě, než kde se s Rinou rozešli.
Stál na pokosené louce poseté kupkami sena, která se pozvolna svažovala k úzkému, klikatému potoku, jehož břeh byl porostlý rákosím, vrbami a olšemi. Přes potok vedla lávka ze dvou silných prken. Za potokem se rozkládalo několik ovocných sadů a pár nudlovitých políček. Na jednom z nich vyhrabával střapatý bílý pes myš. Následovaly ploty a první stavení mrňavé vesničky. Za vsí bylo ještě pár luk a polí a za nimi další les, tmavý a huňatý, jako deka pokrývající vysoké kopce. Ve velké dálce za nimi se fialově rýsovaly hory, podobné oblakům při západu slunce.
Andrej stál, díval se na vesnici a bylo mu smutno. Vzpomněl si, že Rina se před několika dny zmiňovala o Berokienu, od něhož prý nejsou daleko. A protože měl dobrou paměť, nezapomínal ani, jak Viviana tehdy v hostinci řekla, že v Berokienu leží naše osada. Tam by snad mohl požádat o pomoc, ale nevěděl, kde je Berokien a nevěděl ani, kde je Rina, jíž jediné se mohl zeptat na radu. Lidem z vesnic nedůvěřoval, moc dobře si vzpomínal na hostinec ve Vercei.
Povzdechl si a začal bezmyšlenkovitě odstrojovat Karin. Sedlo hodil na nejbližší padlý kmen, deku vedle něj a uzdečku pověsil na větev. Nasadil kobyle provazovou ohlávku a plácl ji po zadku, aby se rozešla.
„Jdi se třeba napít nebo tak, mě už je to všechno jedno,“ řekl polohlasem.
Natáhl se do trávy, rezignovaný, lhostejný k dalšímu svému osudu. Ležel tam jako mrtvý, líně pozoroval přimhouřenýma očima mráčky, tak neuvěřitelně bělostné a čisté, dokud se nepřihlásil o slovo hlad. Kručení v prázdném břiše Andreje přinutilo, aby vstal, popřel rázně tvrzení, že je mu to všechno jedno, a šel se poohlédnout po něčem jedlém.
To, že náhle dostal cíl, na nějž se mohl upnout, vyvinout snahu potřebnou k jeho dosažení, mu zvedlo náladu. Rozhodl se napřed něčeho najíst a pak rozřešit otázku co dál. Nějaké východisko z téhle zpropadené situace být musí!
Na louce nezhlédl nic ulovitelného kromě oranžových lumíků, odporně páchnoucích a k jídlu nevhodných, a ztřeštěné pádlovce, příliš rychlé, než aby se dali ulovit a příliš ostražité, než aby se dali polapit do oka.
„Co se dá dělat,“ povzdechl si a vydal se přes potok k vesnickým stavením.
Naštěstí pro něj a pro jeho rozhodnutí nežebrat bylo krátce po poledni a vesnice byla tichá a vylidněná. Mužská část obyvatelstva pracovala v lese nebo na vzdálenějších polích a děti byly na cestě k otcům s obědem. Ženy povětšinou něco kutily v kuchyních, bylo parno a dusno a každý ta polední vedra raději přečkával zalezlý ve stínu.
Andrej se vplížil za první stodolu, podrbal za ušima hlídacího hafana, který se k němu přátelsky lísal, a hned si všiml králíkárny a kurníku. Radostí si poskočil. Jednu věc měl jistou: hlad bude brzy zažehnán.
Vytáhl z králíkárny vypaseného ušáka a rychlým, jistým trhnutím, jemuž ho naučil děda, zlomil zvířeti vaz. Potom ukradl poděšeně kvokajícím slípkám dvě vajíčka. Hnědý hafan ho pokojně sledoval a když Andrej dokončil lup, rozvalil se pes na záda a vyžadoval podrbání na břiše.
Z místa činu prchal Andrej obtížen bohatou kořistí.
„Rina by měla radost, tolik jsme toho nikdy nedostali,“ pomyslel si a vzápětí pocítil ten nejčernější smutek, když si uvědomil, že je sám a Rinu možná už nikdy neuvidí, protože bez ní nedokáže přežít dlouho, aniž by ho chytili Antrofovi vojáci.
Jak se trápil a stýskal si, osud mu připravil další, tentokrát příjemné překvapení. Šel, zahleděn do země, jako by v krátké, nedávno pokosené trávě mohl najít útěchu a radu co dělat, až u lesa zvedl oči a…
A spatřil drobnou dívenku, jak pečlivě hřebelcuje vysokého bělouše.
Vykřikl radostí, upustil všechno co měl v náručí a rozběhl se k Rině, která si ho také všimla a šla mu naproti s úsměvem a nabídkou smíru.
Zanedlouho už seděli u vesele plápolajícího ohýnku, otáčeli nad ním králíka na rožni zhotoveném z údajně nehořlavého dřeva černé borovice, a jeden druhému se svěřovali se svými zážitky.
Rina po svém zmateném a uraženém odjezdu ztratila, podobně jako Andrej, směr, odkud vyjela. Neztratila však schopnost zdravě uvažovat a řídila se podle sluníčka, mihotavě probleskujícího mezi větvemi stromů. Opsala půlkruh kolem lesa a dorazila až k louce. Zdálky si všimla popásající se ryzky a pak stačilo počkat, až se Andrej vrátí z loupežné výpravy. Připravila zatím ohniště a lůžka ke spaní.
„Škoda jen, že z těch vajíček zůstala jen placka v trávě,“ dokončila své vyprávění a přisolila králíka.
Než si stačili vše vypovědět a vysvětlit si, jak co mysleli a nemysleli, králík se dopekl. Andrejovou rybičkou ho rozkrájeli.
Králičí maso v nich mizelo „jako metro v tunelu“ jak se vyjádřil Andrej a když se najedli dosyta, ještě jim zbylo dost, aby nakrmili bílého voříška, který k nim přiběhl, přilákán vůní masa. Pak zalehli do trávy a porovnávali si stupeň nacpání svých břich.
Po jídle se rozhodli zbytek dne se jen válet, ale brzy je to přestalo bavit.
„Ty, Rino, pojď se projet! Aspoň kousek!“ začal Andrej.
„Je to zdravé, takhle po obědě,“ zapochybovala Rina.
„Ty máš problémy, prosím tě! Když se ti něco chce udělat, tak to je stoprocentně zdravý!“ zasmál se Andrej a už stál u Karin a zapínal podhrdelník.
„ Když myslíš,“ špitla Rina a následovala ho.
Když nasedli na koně, Rina s menšími obtížemi, protože Dárek byl na ni moc vysoký, dostal Andrej další nápad: „Víš co? Pojedem dál, sem se už vracet nebudeme, jo?!“
„Dobře, ale nevíme, kde jsme. Tady jsem nikdy dřív nebyla,“ namítla Rina nesměle.
„Tak se prostě zeptáme ve vesnici. Víš, takhle:“ A Andrej napodobil upjatého cestovatele v domorodé vesnici: „Nevíte, dobrý muži, kudy se dostaneme do nejbližší osady povstalců? Nějak jsme se ztratili…“
Rina se zasmála, ale pak zvážněla a podívala se na něj zkoumavě: „To neřekneš doopravdy, že ne?!“
„Nejsem blbej, i když to tak někdy možná vypadá. A už pojeď. Schválně, kdo tam bude první, vyhrál a bude zejtra vařit večeři!!!“ zavolal.
Zavýskl, pobídl odpočatou Karin a ta se dala do trysku tak rychlého, že Dárek měl přes výhodnou délku svých nohou co dělat, aby s ní udržel krok.
Louku přejeli za okamžik, pak se skokem přenesli přes potok a vjeli do vesnice, kde jim dalo velkou práci uklidnit a zastavit rozběhnuté koně.
„To neplatí!“ protestovala udýchaně Rina. „Nemůžu za to, že je Dárek rychlejší! Já večeři dělat nebudu!“
Andrej se rozesmál.
„Hele, ale koho se zeptáme, když je to tady jako po vymření?!“ zarazil se náhle.
A opravdu. Vesnice byla pustá a tichá. Z komínů se sice kouřilo, jak hospodyňky začaly vařit večeři, ale venku ani človíčka.
„Asi budeme muset zajít dovnitř a zeptat se tam,“ řekl Andrej a bylo znát, že mu tento návrh není příjemný.
Pomalu projížděli vesnicí, když Rina najednou vyhrkla: „Támhle někdo je!“
A ukázala na skrovnou zahrádku před předposledním domem. Skutečně tam byla vidět ohnutá záda muže, shrbeného nad záhonem. Andrej pobídl Karin do klusu, u zahrádky ji zastavil, a zdvořile se zeptal: „Prosím vás, pane, můžete nám říct, kde jsme a kudy máme jet dál? My jsme se asi ztratili. Hledáme Berokien.“
Muž se pomalu narovnal protáhl ztuhlá záda a otočil se k dětem. Na tváři měl klidný úsměv. Ten však rychle pohasl, sotva muž spatřil Dárka.
„Velká Ial, matko Ory,“ zašeptal. „Děti, děti…“
Rozhlédl se kolem, přeskočil plot a poručil: „Slezte z těch koní! Hned! Hlavně ty, holčičko!“
Andrej s Rinou si vyměnili krátký pohled a váhavě oba poslechli. Muž vzal koně za otěže a odvedl je do dřevěné kůlny vedle domu. Zavřel za nimi dveře na petlici a ulehčeně si oddechl.
„Tak, to bychom měli,“ řekl, „teď pojďte dál a buďte mými hosty.“
Andrej s Rinou seděli u stolu v malém zděném domečku a poslouchali bublání vody na čaj v hrnci na kachlových kamnech. Muž, který je pozval, stál u dubové skříně a hledal tu správnou čajovou směs. Byl vysoký, štíhlý, s hnědými, kratšími vlasy a tmavým plnovousem. Měl zvláštní oči: modrohnědé.
Rina se na něj dívala nedůvěřivě, Andrej se však náhle vůbec neostýchal. Muž mu v mnohém připomínal tatínka: energickými pohyby, přátelským úsměvem i mírným pohledem
Když byl čaj hotový, rozlil ho muž do tří hrnečků z pálené hlíny s hrubou, nažloutlou glazurou a postavil je na stůl. Na hrníčcích byly vytlačeny erby s již známým obrysem letícího ptáka, vyvedeného červenou engobou. Pak si ke stolu přitáhl židli a posadil se.
Nastalo ticho, které Rině připadalo jako napjaté ticho před nějakou špatnou a nebezpečnou událostí. Všimla si obrázku na hrníčku a nejdřív ji skoro uklidnil, ale stačilo, aby o něm začala přemýšlet a zmátl ji a vystrašil ještě víc.
Věděla, že červený pták v rozletu je, nebo lépe řečeno byl ve znaku Certhynie, a v současné době je Antrofem zakázán. Ten muž zde by tedy měl být buď povstalec, nebo Vivianin stoupenec; což je v podstatě to samé, protože tyhle jemné rozdíly vojáci nevidí a vidět nesmí; ale také mohl být provokatér a zkoušet, jak se děti zachovají. Správně by tedy měla čaj odmítnou a zavolat nejbližšího vojenského správce. Jenže na to Rina neměla žaludek. Aby se nemusela dívat na muže naproti, upřela roztěkaný pohled na Andreje.
„On to má jednoduché, nezná poměry a zná lidi a tak se nebojí. Ale co mám dělat já,“ uvažovala, vidouc, že chlapec nesdílí její rozrušení. „Jsem víla a vychovaly mne víly a i když teď budu žít mezi lidmi, bude to trvat dlouho, než si na ně doopravdy zvyknu.“
Andrej obrázky na hrnečcích, které Rinu uvrhly do zmatku, prostě přehlédl, a i kdyby si jich všiml, nikdy by ho nenapadlo to, co Rinu. Srkal horký čaj a nespouštěl oči z muže, který mu tolik připomínal tatínka. Muž se usmál a řekl: „Ticha jsme si užili dost, nemyslíte? Co kdybychom si pro změnu popovídali? Vidím, že vám moc do řeči není a tak začnu sám. Přejdu rovnou k věci: kde jste, prosím vás, vzali toho bělouše?!“
„A už je to tady!“ pomyslela si Rina a nahlas vyhrkla: „Ten je můj. Jmenuje se Dárek.“
„Nepokoušej se mi namluvit, že nepatřil královské jízdě, holčičko, protože to bych ti opravdu nemohl věřit.“
Rina ztratila řeč, jen vyděšeně kulila oči. Andrej opatrně odpověděl za ni: „Totiž…jo, patřil, ale-„
„Patřil, patřil… To mi tu docela klidně řekneš patřil?! Kdybych to nebyl já, kdo vás s ním chytil, mohlo to s vámi skončit špatně. Vy jste ho našli? Ano, to je možné a víc než pravděpodobné, že jste ho neukradli, ale je tu dost lidí, kteří by vám nevěřili. A nejen lidí. To si myslíte, že když koně špatně přeznačkujete, tak nikdo nepozná, o co jde? Vždyť značku na plecích mají jen vojenští koně, a navíc bělouše smí mít jen voják královské jízdy. Copak to nevíte? Odkud jste, že nevíte takovou věc?!“
Muž na chvíli umlkl a přísně si obě děti měřil svýma zvláštníma očima. Andrej byl celý červený, nesnášel, když ho kdokoli upozornil na chybu, již sice udělal, ale sám si jí nevšiml. Se skloněnou hlavou rýpal nehtem do desky stolu a vytvářel tak abstraktní výtvarné dílo, které by bylo možno nazvat: Mám takový vztek, že bych všechno kolem nejraději rozmlátil, ale nemohu a tak jen rýpu do stolu. Rina s vytřeštěnýma očima poslouchala a strachovala se, co bude dál.
Muž se omluvně usmál a řekl již mírněji: „Já jsem vás nechtěl strašit, ani vám vyhrožovat, ale chápete doufám, že na tom koni dál jet nemůžete. Kam že to vlastně máte namířeno?!“
Andrej zvedl hlavu a zazářil jako deset sluncí.
„Celej můj táta, vybouří se a vynadá, a pak je to všechno v pořádku. Nic nerozmazává,“ pomyslel si a v návalu radostné důvěry k neznámému hostiteli se rozhodl říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, bez ohledu na to, jaké to může mít následky.
„My hledáme osadu povstalců v Berokienu, jenom nevíme, jak tam jet,“ řekl jasným a pronikavým hlasem.
Rině to připadalo, jako by ji praštil pěstí do žaludku. Celá se zkroutil a schoulila do sebe.
„Ten hlupák klučičí!!!“ opakovala si v duchu, a na Andreje upírala oči, jako by ho chtěla uhranout, vnutit mu svou vůli a přimět ho, aby svá slova vzal zpět, nebo se jim třeba jen zasmál a tak je označil za nejapný žert, ale Andrej si jejího hypnotizérského úsilí ani nevšiml.
Muž naproti se zprvu zarazil a pak se nedůvěřivě, ale s nadějí v hlase zeptal: „To myslíš vážně? O těchto věcech se nežertuje, uvědom si to!“
Andrej mu zpříma pohlédl do očí a řekl: „Já si srandu nedělám, fakt!“
Muž zamával rukama a zamračené oči se mu rozzářily. „Počkej,“ vykřikl. „Nejsi ty ten kluk… Znáš princeznu Vivianu?“
„Aby ne, vždyť mě sem přivedla.“
„Tak… je mi to jasné!!! Jen… Kde je princezna?!“
„Ona totiž… No, zajali jí vojáci. Ale já sem fakt nemohl nic dělat, protože by mě jinak chytli taky!“
Mužova tvář se znovu zatáhla mrakem, tentokrát opravdu temným.
„Do hajzlu!!!“ zařval. „Pro čuchaří rozum, do kalboní nory!!! A to se muselo stát zrovna teď, když se všechno obracelo k lepšímu!!!“
Pak se zarazil.
„Omlouvám se,“ řekl, „ale pořádně mě to vzalo. Ty jsi se, chlapče, zachoval správně, zachránil-lis svoji kůži, protože kdyby vás Antrof dostal oba, nebyla by už žádná naděje. A teď, když je mléko vylité, nedá se dělat nic jiného než jít, a utřít ho. Ne, nebojte se, princeznu v tom nenecháme… Ach ano, málem bych se zapomněl představit, já jsem Voir.“
Podali si s Andrejem ruce a Andrej se také představil. Pak se oba naráz ohlédli po Rině, stále schoulené za stolem. Obrat, který věci vzaly, byl na chudáka malou vílu příliš prudký.
Voir se zeptal: „A co ty jsi zač, děvče?“
Rina vstala a na nohou ještě mírně roztřesených obešla stůl. Vážně se na Voira podívala.
„Já…myslela jsem…nevěděla jsem, co jste zač. Ale myslím… myslím, že jste dobrý člověk. Já se jmenuji Rina,“ řekla.
Potřásla si s Voirem rukou a bylo to, jako když se motýl seznamuje se lvem.
„Tak, a teď si dopijeme čaj a pak vás zavedu do naší osady,“ řekl Voir.
