|
Příběh barbarů klanu Jámufláknu
Stará císařská cesta zvaná Děsná štreka vedoucí
Téměř Neškodným Lesem byla proslulá svou nebezpečností, velkou šancí na
spatření některého druhu nestvůr ohrožených vyhynutím, sedmnácti registrovanými
a nejméně dvaceti neregistrovanými bandami lupičů, banditů, zlodějů,
loupežníků, z nichž jednu dokonce tvořilo dvacet sedm mladistvých
nymfomanek, uprchlých z nejmenovaného kláštera. O Veselých holčičkách se
píše v každém turistickém průvodci Téměř Neškodným Lesem a patří mezi
jedny z nejzajímavějších atrakcí celého kraje. Bohužel už Veselé holčičky
nikdo dlouho neviděl a zlí jazykové, nepřející turistickým kancelářím jejich
tučné honoráře, dokonce prohlašují, že za těch třicet let od posledního
zaznamenaného případu už dívčiny stejně musely hrozně zestárnout a ztratit svou
atraktivitu.
Obchodní karavany se po cestě
vydávaly jenom v krajním případě, ale přesto byla cesta hojně používaná,
z hlediska lupičů bohům žel tou nesprávnou sortou zákazníků. Mezi
milovníky adrenalinových sportů byla Děsná štreka oblíbená jako skvělá stezka
pro náročnější turistiku, velitelé speciálních jednotek armád okolních
království si ji vážili jako skvělého výcvikového prostoru, méně inteligentní pedofilové
o ní občas mluvili jako o zemi zaslíbené, začínající aspirující lupiči ji
považovali za skvělé místo pro založení podnikání. Vzato kolem a kolem, poctivý
lupič na Děsné štrece vydělal na živobytí jenom těžko a občas si jenom horko
těžko uchránil svůj vlastní život. Merry Pason (přáteli zvaný Veselý Prasoň),
tajemník, důvěrník a právní zástupce jedné z registrovaných lupičských
skupin, proslulých Pekelných andělů, dokonce spočítal pravděpodobnost, že je
skupina cestujících po Štrece vhodným cílem pro lupiče, na pouhých 11,53
procent. Nebýt dotací několika turistických kanceláří a dostatku zvěře, většina
lupičů by už zemřela hlady.
Nejoblíbenější četbou lupičských band na Děsné
štrece jsou různé ročenky a specializované časopisy pro hrdiny a sportovce. Je
pro ně doslova nutnost znát tváře či helmy všech možných hrdinů, kteří by se
jednou na Štrece mohli vyskytnout, o nutnosti znát schopnosti a případně
bohatství řečených hrdinů nemluvě. Díky tomu je procento vzdělanosti členů band
nečekaně vysoké oproti jiným regionům.
Barbar Rozčtvrť Jámufláknu, syn Hlavohryza
Jámufláknu, syna Vytrhsrdce Jámufláknu, vždycky považoval vzdělanost a
schopnost číst za zbytečnou přítěž a když se od svého syna Baleta dozvěděl o
zvycích místních loupežníků, proklínal ji už delší dobu nahlas.
„To je sviňárna! Já chci bejt přeto-přepadenej!
Je to mý levo! Teda právo!“ běsnil a mezi nadávkami podtínal sekerou stromky
kolem stezky s asi stejnou námahou jako pasáček hus sráží klackem kopřivy.
Pravda, pasáček hus většinou nedělá takový rámus, pokud zrovna není nějaký
odložený princ.
Balet si dlouze povzdychl.
„Nechceš už toho nechat, tati? Jsme příliš
známí, žádná z těch band si nás už netroufne napadnout. Viktor Čárlík a
jeho parta to zkusila jenom ze zoufalství, mysleli si, že nás ty jejich cvičené
gorily zbrzdí a že budou mít šanci...“
„To byl dobrej boj! Další! Víc vopic!“
„Ach jo. S tebou zas dneska není řeč.“
„Taky sem už dva dny nic nerozčtvrtil, divíš se?
Začínám mít ty, tiktaky.“
„Tiky. Ale když jsme ještě bydleli doma
s mámou, tak jsi často nerozčtvrtil nic několik dnů a nevyváděl jsi
tolik.“
Starší barbar se zachmuřil.
„Protože by vo mě zlomila poleno. Moh’ sem
čtvrtit akorát kuřata na voběd. Hele, voběd, to je nápad.“
„Před chvílí jsi jedl. S takovou do
Cvajgounu nedojdeme nikdy.“
„Dojdem. Všecko má svůj ten, čas, nespěchej
furt. Ha, támdle se něco pohnulo! Dostanu tě, ty svině!“
Balet se zahleděl za svým otcem, který odhodil
obrovský batoh a vrazil do džungle s nadšením malého dítěte, které se
dostane do hračkářství. Po obrněné postavě zůstával v husté vegetaci
vyrvaný slušný tunel. Ať už zaslechl stárnoucí barbar v křoví cokoli,
právě se to dávalo na panický útěk.
„A tak dobře tenhle nápad vypadal,“ vzdychnul
mladý barbar. Původně plánoval Balet cestovat lodí po řece Mr. Sippo, ale po
pohledu na mapu a několika opatrných dotazech v místní cestovní kanceláři
usoudil, že vydat se po Děsné štrece bude výhodnější. Kromě toho, že by měla
být cesta rychlejší, znamenala Štreka také (alespoň podle příruček) dostatek
povyražení pro jeho otce, který byl v poslední době opravdu nesnesitelný.
Když si Balet představil svého otce, jak se nudí na palubě pomalé říční lodě a
vyhledává spory se spolucestujícími a obrovskými mírumilovnými krokodýly,
raději otci naznačil výhody cesty džunglí. Rozčtvrť o Štrece už slyšel dřív a
tak nadšeně souhlasil.
První den cesty sice probíhal dobře, dokonce je
napadla jedna z registrovaných lupičských band, ale po ztrátě téměř všech
goril a většiny lupičů zbytek zmizel někde v podzemních tunelech, kam se
ke svému zklamání nedokázal Rozčtvrť nasoukat. Ovšem první „zajímavé“ setkání
bylo zatím také poslední. Kromě několika neopatrných zvířat a jednoho několikametrového
zamilovaného hada škrtiče (během přestávky na „sváču“ se pokoušel neúspěšně
spářit s toporem Rozčtvrťovy sekery, ale když ho Rozčtvrť chvíli škrtil,
sexuální vzrušení ho přešlo) nepotkali nic zvláštního. Starý Jámufláknu
z toho začínal být nervózní, nebo možná spíš naštvaný. Po namáhavém
prostudování obrázků v několika turistických průvodcích totiž dospěl
k názoru, že se bude bavit celou cestu. A zklamání je u většiny barbarů
vhodná živná půda pro vznik zuřivosti.
Balet znovu vzdychnul.
„Své rodiče si nevybereš,“ poznamenal
k okolní džungli a vložil si do úst plátek sušeného masa.
Rodič vylezl zklamaně z lesa. V jedné
ruce svíral svou sekeru, v druhé držel síťovanou tašku, kterou Balet
z nudy upletl den před tím u táborového ohně z lián. Z tašky kapala
krev a byla nacpaná velkými steaky.
„Akorát nějakej daň, nebo teda daněk,“ pronesl
Rozčtvrť zklamaně. „Parohy měl trochu jak to, no, takovej ten nesmysl, jak to
měl Temnej dobyvatel na lítajících pevnostech, jak se to točilo, raport...“
„Radar.“
„Dyť řikám. Radar. Sem si myslel,
že to byl nějakej ten relikvent z války a vono prd, akorát daň
s parohama. Ani mě nezkusil otrka... potrkat. Tak sem vzal aspoň co zbylo.
Hele, ty tašky nejsou to, špatný. Na maso fakt dobrý, je to hezky na tom, na
luftu. Akorát takový věci, to by měly dělat žencký, správnej barbar má...“
„Táto, dej mi už pokoj. Hele, dneska večer
bychom se měli dostat k motelu...“
„Chlast!“
„To taky. Ale ne aby sis tam vybíjel svůj vztek,
táto! Rozumíš? Určitě tam mají poštovní netopýry, jestli to tam vymlátíš, tak
nás u příštího motelu bude...“ Balet se zarazil. Chtěl říct, že by je u dalšího
motelu čekala většina okolních lupičských band a několik hrdinů, spojených
v nenávisti vůči porušovateli psaných pravidel Štreky. S momentálním
naladěním jeho otce to ale možná nebyla ta nejlepší poznámka. Rozhodně nebyla
rozumná.
„Tak nám u příštího motelu nenalijou. Žádný
chlast.“
„Cože?!“
„Žádný chlast. V žádném motelu na Štrece.
Dva týdny bez alkoholu, tati.“
„To by udělali? Ty... ty.. svině abisinentovní!“
„Abstinentní.“
„To je sprostý!“
„To ano.“
„Ach jo... dobře no. Hele, bránit se můžu?“
„Táto,“ pronesl Balet varovně. „Nekuj pikle, sám
tvrdíš, že to barbarům nesluší.“
„No tak jo no. Chceš steak?“
„Ne, díky.“
Cesta k motelu probíhala klidně, jenom
jednou Rozčtvrť zběsile zaútočil na postavu v brnění schovanou
v křoví. Rytíř však už zahynul před dlouhou dobou a v brnění byly
jenom kosti. Naštvaný barbar rozbité brnění a kosti ještě chvíli sledoval, pro
případ, že by v okolí úřadoval nějaký nekromant, ale pak s povzdechem
opět vyrazil. Několik minut hořekoval nad nespravedlností a sliboval pomstu
tomu, kdo ho předběhnul a spílal dávno mrtvému majiteli brnění, že si nedal
lepší pozor a nepočkal.
Dorazili na večer. Motel U sedmi mravenečníků,
nebo spíše jeho bar, byl obsazený rozmanitou skupinou lupičů a cestujících.
Mezi nimi se proplétalo sedm mravenčníkovců, kteří střídavě roznášeli piva a
pili je se svými hosty. Oba barbaři si sedli k volnému stolu.
„Pamatuj, táto, nedělej blbosti.“
„No jo furt. Pivo!“
Nahrbená postava s úzkým rypákem přiběhla
s tácem půllitrů, krátkým pohledem zhodnotila velikost nových hostů a
vyskládala na stůl všech osm piv, které nesla.
„Dvanácssst,“ sykl číšník. Balet bez řečí
zaplatil, zatímco jeho otec uchopil do každé ruky jeden půl litr a nalil do
sebe piva, vařená zřejmě z lián a pralesních bylin.
„Pivo dobrý, ale ten vrchní je nějakej divnej,“
zabručel Rozčtvrť a kopnul do sebe další pivo.
„Mravenečníkovec, co bys čekal,“ pokrčil rameny
Balet. Koutkem oka sledoval, jak si barman za barpultem dopřává čerstvou dávku
mravenců z úzké lahve.
„Jídlo bych si tu možná radši nedával,“
poznamenal.
„Hlad je jenom převlečená žízeň,“ poučil ho
otec. „Kromě toho, tím daňkem sem se docela zacpal, už pomalu troubí, že se mu
chce ven. Esli si to poslední pivo nevemeš, pomůžu ti s ním.“
„Vezmi si ho, objednám další.“
Zatímco starší Rozčtvrť splachoval daňka a
několik dalších neopatrných lesních tvorů, Balet pomalu upíjel pivo a zkoumavě
si prohlížel ostatní návštěvníky lesního hostince. Venku už padla tma a louče
více čadily než svítily, ale Balet po matce zdědil kromě na barbara netypicky
výkonného mozku také vynikající zrak. A jelikož neholdoval jako jeho otec
pochybným destilátům, oči mu stále sloužily.
Bandité z minimálně dvou různých lupičských
band se družně bavili se skupinou sportovců, zjevně uzavírali sázky na zítřejší
plánované setkání. Sázky si zapisoval malý, slizce vypadající mužík, zřejmě od
cestovní agentury. Dva paladinové sedící sami u vlastního stolu se mračili na
obě skupiny, zjevně jim nebylo po chuti, že musí sdílet místnost
s vyvrheli a zločinci, ale i oni respektovali Pax Alcoholica, podle
kterého jsou všechny hospody, motely a bordely na Štrece přísně neutrální
území, kam může vstoupit kdokoli (pokud má pochopitelně na zaplacení). Poslední
skupinka, sedící v rohu místnosti, Baleta zaujala. Všichni seděli zády ke
zdi, všichni měli zbraně a s výjimkou černě oděného mladíka podezřívavě
koukali kolem, jakoby vypili lektvar paranoia. Vypasený, pestrobarevně oděný
trpaslík s obrovským zahnutým nosem byl zjevně šéf, dva ozbrojené muže
tipoval Balet na osobní strážce, nafintěný elf v zelené kamizolce a
zlatými kruhy v uších byl jasný průvodce a ze tří zbývajících nevýrazných
mužíků přímo vyzařovala servilnost profesionálních sluhů a poskoků. Jenom
posledního člena osazenstva, černě oděného mladíka, si Balet nedokázal zařadit.
Vypadal jako žanin, jeden z proslulého cechu vrahů, sabotérů a zlodějů,
ale narozdíl od ostatních, které Balet poznal (velmi krátce, zůstala po nich
vzpomínka na jednom ze starších toporů Rozčtvrťovy sekery v podobě
několika zakuklených obrázků), se tvářil mírně, přátelsky a naprosto klidně.
Když si všiml, jak se na něj Balet dívá, s úsměvem pozvedl sklenici
s čímsi barevným a napil se.
Chvilka nepozornosti stačila a Rozčtvrť se
přesunul k vedlejšímu stolu.
„Tak co, loupežníci, nedá si někdo páku nebo
aspoň přes hubu,“ zahalekal Rozčtvrť a dorazil poslední pivo. Hbitě si
posloužil z tácu kolem jdoucího mravenčníkovce a tázavě se zadíval na
bandu banditů u stolu. Ti se tvářili mírně vyděšeně.
„Ehm. Ehm, nejsi ty náhodou slavný Rozčtvrť?“
zeptal se nakonec jeden z nich.
„Sem já! Na zdraví! A masakr!“ prohlásil
Rozčtvrť a hodil do sebe další pivo.
„Sakra, s takovou bude brzy namol,“
zabručel Balet a pomalu se začal zvedat.
Než stačil Rozčtvrť odložit sklenici a
rozhlédnout se po další, stálo před ním několik dalších, s různorodým
tekutým obsahem.
„Na zdraví, napij se s náma!“
„Dáš mi autogram?“
„Seš tu na vlastní pěst, nebo s nějakou
cestovkou?“
„Kdybychom na zejtřek neměli naplánovaný
vystoupení, tak bych si vod tebe nechal s radostí zlomit ruku, bych se měl
čím chlubit, ale fakt sorry, nejde to.“
„Fakt jsi zakousl ve válce megaskřeta?“
Balet si zase sednul. Jeho tatík měl své chyby,
ale věděl, že fanoušky není vhodné mlátit, alespoň ne moc. Balet si objednal
další pivo a začal zkoumat mapu, zatímco se hlava rodiny bleskově opíjela pod
obraz se svými novými nejlepšími kamarády. Ke stolu se přisunulo i několik
hrdinů a pokoušeli se zavést debaty na oficiální žebříčky, letošní hlasování o
masakr roku a podobné věci.
„Snad se neožere tak, že nebude zítra moct
chodit,“ zabručel Balet a dál studoval mapu.
„Vypadá, že hodně vydrží,“ odpověděl mu příjemný
hlas.
Balet na poslední chvíli zarazil reflexy zděděné
po otci a neurazil černě oděnému mladíkovi hlavu. Určitě to byl žanin, nikdo
jiný se nedokázal takhle nenápadně pohybovat (s výjimkou neviditelných běsů a
Baletovy matky, která se rozhodla nachytat svého manžela nebo méně častěji syna
při nějaké lumpárně).
„Vydrží,“ odpověděl nakonec.
„Jsem Čestík z Čóruj-rjó,“ představil se
žanin.
„Balet Jámufláknu.“
„Já vím, poznal jsem tebe i tvého otce. Měl bych
pro vás nabídku, nebo spíš můj zaměstnavatel by měl.“
„Nemám zájem,“ zavrtěl hlavou Balet, který se
v žádném případě nechtěl zaplést do nějaké žaninské ničemnosti.
„Můj zaměstnavatel potřebuje doprovod,“ odmítnul
žanin s podivným jménem vzít Baletovo odmítnutí na vědomí, čímž prokázal
větší odvahu než sebevražedné skřetí komando zfetované vývarem z kurážníku.
„Předpokládám, že míříte do Cvajgounu, můj klient taky. A je v dost zoufalé
situaci, nebo si to alespoň myslí. Normálně je to zřejmě zatracená držgrešle,
tak jako většina trpaslíků,“ pousmál se Čestík, „ale když mu jde o krk, solí
dobře.“
„Odkdy žaninové dělají doprovod... obchodníků?“
„Alchymistů. Od té doby, co jim skončila praxe u
Pekelných andělů a potřebují se vrátit do Čóruj-rjó, aby udělali závěrečné
zkoušky. Když mi trpaslík nabídl peníze, abych cestoval s ním, vzal jsem
to,“ pokrčil rameny žanin a napil se ze své skleničky. Balet překvapeně
zamrkal, když zachytil vůni jahodového džusu, na žanina dost netypické pití.
Většinou pili jenom různé čaje, často kořeněné všelijakým tajným kořením, po
kterém propadali do obludných depresí. Ty si pak dočasně vyléčili nějakou
zákeřnou vraždou.
„Proč o tu ochranu tak stojí? Ti jeho dva ozbrojenci
vypadají dostatečně schopně, aby většinu překvapení na Štrece zahnali. O
žaninovi v partě nemluvě.“
Žanin opět pokrčil rameny.
„Myslí si, že po něm jde nějaká magická stvůra.
Je pravda, že co jsme vyrazili, každou noc kolem tábora něco kroužilo, ale
nikdy se to neodvážilo blíž.“
„Nemyslím si...“ Balet chtěl nečekanou nabídku
odmítnout, ale v tu chvíli se vrátil jeho otec.
„Co je to tu za bordel? Chlastat, synu!“
Balet poslechl a dopil pivo. Podle zápachu
připomínající výpary z lihovaru stačil Rozčtvrť zkonzumovat dost na to,
aby to odrovnalo alkoholika na šesté až sedmé úrovni.
„A tendle ten je co jako? Žanin? Sem už dlouho
nerejpal do topora žanina, naposled...“ obrátil přiopilý barbar pohled na
mladíka v černé.
„Před dvěma roky v hradu Chlastštejn. Sedm
žaninů jedenácté úrovně tam mělo zasabotovat lihovar a byli rozčtvrceni,“
dopověděl za Rozčtvrtě Čestík. „Od té doby vás máme v učebnicích
v bestiáři na čestném místě, pane Jámufláknu.“
„Huh?“
„S poznámkou, že cenu za mise, kde se dá počítat
s vaší účastí na nepřátelské straně, je třeba zdesetinásobit. Pro
začátek.“
„Huh?“
„Že z tebe mají strach,“ přeložil Balet
otci.
„A jó, to jó, to dobře to, děláte. A co to,
vůbec tady chceš?“
Balet rezignovaně odpověděl: „Nabízí nám práci.
Doprovodit támhle toho trpaslíka do Cvajgounu.“
„Jo? Kolik?“ Rozčtvrť projevil zájem. Aby lépe
vyjádřil svou míru zájmu, mocně si říhnul a uhasil několik okolních pochodní.
„Padesát zlatých.“
„Eh? Hmm.“ Rozčtvrť se zahleděl na své ruce a
několikrát sevřel a rozevřel pěsti, pak se tázavě podíval na syna, který
přikývnul.
„Tak jo. Bude po cestě nějakej pořádnej problém,
co?“
„Je to možné.“
„Tak na to se napiju!“
Balet koupil otci ještě několik piv a každé
vylepšil skřetí kořalkou, takže se jeho ctihodný rodič brzy složil na stůl se
slovy „Si musim na chvilku vydechnout.“ Mohutné chrápání trochu znepříjemnilo
zábavu ostatním, ale brzy začali jednotliví pijáci odpadávat. Balet se mezitím
pokoušel vytáhnout z trpasličího alchymisty Golana Glysserinna nějaké
informace o tom, co ho vlastně pronásleduje, ale trpaslík pořád huhňal něco o
hrozivé chlupaté stvůře, která ho pronásleduje. Zřejmě, jeho přízvuk byl
příšerný, skoro se mu nedalo rozumět. Balet to nakonec vzdal, chytil otce za
nohu a odtáhnul ho do pokoje, který si najal od hlavního mravenčníkovce.
Trpaslík Golan chtěl vyrazit za svítání, ale
ostatní mu to rozmluvili. Svítání je časový limit pro bandity, ostatní jim musí
podle zákona dát alespoň dvě hodiny náskok. Dvě hodiny navíc oběma barbarům
značně prospěly – Rozčtvrť prospal nejhorší kocovinu a Balet se nemusel tolik
bát, že otec hned po ránu ztropí nějaké pozdvižení.
„Blergh,“ prohlásil oduševněle Rozčtvrť, když
konečně vstal. Balet ho přestal kopat do hlavy (nic jiného jako budíček po ránu
nezabíralo) a hodil si přes rameno bagáž. Do ruky vzal tátův balík a vykročil
ke dveřím.
„Pojď, tati, měli bychom vyrazit.“
„Huh? Komu co?“
„Na cestu, tati,“ vysvětloval trpělivě Balet.
Tátovi po ránu hlava většinou sloužila ještě hůř než přes den.
„A koho?“
„Nikoho. Musíme jít. Doprovázíme toho trpaslíka,
zapomněls?“
„Cože?“
„Ale nic. Na, dej si spravováka.“
Po dvou pivech se Rozčtvrť konečně probral a kymácivým
pohybem připomínajícím opilou vlnu tsunami vyšel z motelu. Sluneční
paprsky se ztěžka probíjely skrze pralesní vegetaci a poskytovaly tak slabé
osvětlení, přesto barbar bolestivě zamrkal.
„Proč ty ptáky tak řvou?“ zahučel. Dopotácel se
na kraj lesa a s mohutným oddechnutím začal vypouštět zbytky alkoholu,
který přes noc zkonzumoval, na velký strom obalený liánami. Krátce po tom, co
okolí naplnily zvuky středně velkého vodopádu začaly popínavé parazitické
rostliny opouštět svého hostitele jako krysy potápějící se loď a přelézat na
okolní stromy. Jelikož jejich rychlost (jako koneckonců u většiny rostlin
s výjimkou některých druhů masožravé a magicky mutované vegetace) nebyla
nic moc, nestačily strom opustit včas. Většina z nich zahynula druhý den,
kdy se strom s prožranými kořeny zřítil. Z hlediska světové vědy a
alchymie to byla velká ztráta, jelikož na stromu rostl zřejmě poslední exemplář
vzácné parazitické houby Nadýmavky Trvalé, hlavní ingredience několika variací
na lektvar nesmrtelnosti. Na druhou stranu v Téměř neškodném lese dodnes mezi
stromy poskakuje několik veverek, jejichž věk dosáhl už víc jak desetinásobku
předpokládané životnosti těchto tvorů, živících se mimo jiné i houbami.
Trpaslík Golan, obstoupený svou ochrankou, si
staršího barbara znepokojeně prohlížel.
„Ten je nadratý jak trnkovej drak,“ zahučel.
„Spíš šecko pobluje než aby to pobil.“
„Bude v pořádku,“ uklidňoval svého
zaměstnavatele Balet.
„Daj mu hentého pár kapek,“ vytáhl Golan
z jednoho váčku malou lahvičku a podal ji mladšímu barbarovi. „Střízlivoň
s antikocovininem, to mu helfne. Sám to chlascu po ránu semotamo.“
„Díky.“
Začátek výpravy se tedy o chvíli opozdil,
protože Baletovi nějakou dobu trvalo, než uklidnil svého otce. Toho náhlý
přepad střízlivosti přivedl do značně zachmuřené a krvežíznivé nálady. Po druhé
flašce skřetí kořalky se ale rozhodl s masakrem počkat. Balet prozíravě od
mravenečníkovců koupil ještě několik lahví a schoval je ve svém batohu, pro
případ nouze.
O mnoho hodin a tři lahve kořalky později se
skupina utábořila. Rozčtvrť byl přes zkonzumovaný alkohol ve špatné náladě.
Došlo k jedinému zajímavému setkání, ale několik banditů z třetí
sekce Pekelných Andělů bylo předchozí noc v motelu a patřilo mezi ty,
kteří Rozčtvrtě nalévali alkoholem. A tak se původně plánovaný přepad změnil na
řečnický souboj tří stran. Pekelní Andělé tvrdili, že tady číhají na sportovce
z klubu Zavnadr (Závislí na adrenalinu), za jejichž přepadnutí už
vyinkasovali tučnou zálohu. Oponent s největším decibelovým potenciálem Rozčtvrť
tvrdil, že je to bordel a správný bandita má banditovat každého, kdo jde kolem.
Balet s Golanem se snažili barbara přesvědčit, že si to nemá tak brát. Celou
hádku šalamounsky vyřešil Veselej Prasoň, kterého šéf třetí sekce přivolal na
pomoc. Ten nabídl Rozčtvrťovi jako kompenzaci pěstní souboj se svým obojživelným
obrněným vozidlem pěchoty, ochočenou hrošicí Pětitunkou.
Pětitunka brala souboj ze začátku jako skvělou
zábavu, jelikož jí pancéřovaná kůže na mnoha místech svěděla, ale když ji
rozehřátý Rozčtvrť několikrát udeřil hlavou (s tak velkým rozběhem, jak to
jenom okolní prostředí umožňovalo), rozhodla se využít svou obojživelnou výhodu
a vlezla zpět do říčky, kterou s Prasoněm připlula.
Rozčtvrť chvíli běsnil, ale do vody se mu za
hrošicí nechtělo. Nakonec uznal provolávání ostatních, že je vítěz, jako odměnu
zabavil banditům štěně piva a nechal se přesvědčit, že je třeba pokračovat
v cestě.
Jeho rozmrzelost pramenila z několika
důvodů – za prvé, pěstní zápas by měl končit knock-outem nebo dead-outem
protivníka, za druhé, hrocha ještě nikdy nerozčtvrtil a za třetí ho po snaze
taranovat hlavou několikatunové stvoření s velmi tvrdou kůží nepříjemně
brněla řečená část těla, což v kombinaci se skřetí kořalkou způsobovalo
nepříjemné pocity. A navíc si ani jeden z osobních Golanových strážců
nechtěl s Rozčtvrtěm hrát, přestože sliboval, že bude opatrný. Zkrátka,
den nic moc.
„Kdy příde ta bestie?“ zahučel tázavě na
trpaslíka, zatímco sluhové začali budovat jednoduchý tábor. Jeden
z osobních strážců už na ohni opékal „kuře“, které rozmrzelý Rozčtvrť
srazil z oblohy kamenem, a několik velkých kusů masa. Kuře byl ve
skutečnosti pralesní kondor s několikametrovým rozpětím, na kterém se
Rozčtvrť rozhodl vykonat svou pomstu na ptačím plemeni za ranní „moc hlasitý
vřískání“.
Trpaslík se otřásl hrůzou.
„Ani ně hentu sviňu nepřípomínaj, Rozčtvrťu,“
zabručel. „Celů dobu co zme na Štreke sa furt chomejní kolo nás, každů noc leze
až k tábořisku. Chce mně...“
„Jak to hovado vypadá?“ zajímal se Rozčtvrť.
„Furt meleš něco vo chlupaté mrše, ale nic víc.“
Trpaslík se rozhlédl kolem a zašeptal: „Jako
čert škaredá, smrdí, chlupatá ako jeti, co prej chlasce po hospodách
v Himaláňu, hromada chlupů velká skorem jak ty, šak ti to furt pravim,
z něj čučí akorát dvě zlý vočiska a sem tam je vidět kušňa, samej zub.“
Trpaslík se posilnil lokem z láhve a nabídl
barbarovi, který si promptně posloužil a prázdnou láhev odhodil někde do lesa.
Trpaslík bolestně mrknul, jelikož kořalka patřila mezi kvalitnější a dražší
nápoje, ale pokračoval s popisem.
„Objavila sa prvej deň, co zme došli do
Hanhouja, hneď na večír ně lezla oknem do pokoja v hospodě a brblala cosi
o zasratých trpaslíkách. Praštil som ju do tlamiska židlů, ale za chvilu byla
zas tam. Marňo Vymrsk támdle ju jebnul kladivom a do rána byl pokoj, ale pak
jak zme vyšli na Štreku, furt sa nás drží. Aji včera brousila kolem tej krčmy,
kde ses tak zchlascal. Sviňa akási chlupatá, co ně chce?! Musí to být zasratá
magijácká potfora od nějakého teho mágusa, furt s nima mám akési
problémy.“
„Napadá tě konkrétní nepřítel?“ zeptal se Balet,
i když tuhle otázku už včera kladl několikrát.
Trpaslík vehementně zavrtěl hlavou.
„Tak až příde, já ji Rozčtvrtím a bude,“
zachechtal se starý barbar a pohodil si sekerou.
„Pokud si troufne,“ pokrčil rameny mladý žanin,
který se znenadání objevil vedle debatující skupiny. Balet bolestně zamrkal. Už
během pochodu ho zničehonic mizící a objevující se vrah deptal.
„Jesli ne, tak ať si mě nepřeje,“ prohlásil
Rozčvrť. „Sem dneska nějakej aktogresorní...“
„Agresivní, tati.“
„Nebo tak nějak. A chcu novej vobrázek na topor!
Hej, svině chlupatá, pocem!“ zařval znenadání barbar.
Džungle v okolí mnoha mil
ztichla. Po chvíli se z dálky ozvalo bolestivé mňoukání tygra, který byl
sonickým útokem sražen ve skoku. Místo na tučného daňka narazil do balvanu, což
ho nepotěšilo. Kdyby tygr chodil k dentistovi, byl by řečený zubní
operátor naopak potěšen, protože dva nové zlaté špičáky by pro něj znamenaly
pořádný zisk. Z dlouhodobého hlediska byly potěšeny cestovní agentury,
protože Rozčtvrťova hlasitá výzva stvořila novou pohromu a atrakci, lidožravý
tygří přelud, zvaného Polykače hrdinů. Tygr totiž kvůli vyraženým zubům (a snad
i z pomstychtivosti) začal lovit neopatrné hrdiny na Štrece a zpočátku i
bandity, dokud se s nimi nespřátelil a nedohodli se na vzájemné spolupráci
(jeden ze známých důkazů proslulé výřečnosti Merry Pasona aka Veselého Prasoně).
Příběh slavného vzestupu a tragického pádu Pruhované Pizizubky (jak tygrovi
kvůli mezerám v chrupu přátelsky přezdívali loupežníci) si ale necháme na
jindy.
Sluhové beze slova vstali ze země a začali znovu
stavět stan, Marňo Vymrsk znovu rozdělal oheň a Rozčtvrť, kterému z řevu
opět vyhládlo, sežral na několik hltů kondora polosyrového.
„Jen tak mimochodem,“ ozval se Baletovi za zády
žanin, „až ta...“
„Sakra, už mi to nedělej,“ zavrčel mladý barbar
tak výhružně, že jeho otec pochvalně zamlaskal. Nebo mu kondor zachutnal, kdo
ví.
„Promiň, to jsou ty návyky. Vždycky zezadu, znáš
to. Ale jak jsem říkal, až ta mrcha přijde, její konečná likvidace bude na
vás.“
„Tím chceš říct?“
„Pomůžu vám ji najít, případně znehybnit,
označit nebo tak něco, ale zabít ji nemůžu.“
„Cože? To fakt musíte mít na každou mrtvolu
speciální kontrakt?“
Mladý vrah a sabotér smutně zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne. Je to dlouhá historie. Zkrácená
verze a morální ponaučení zní: nesmím zabít ani zmrzačit žádnou rozumnou, tedy
mluvící bytost.“
„Eh?“ Balet byl překvapený, což se mu moc
nestávalo.
„No, řekněme, že jsem stejně netypický vrah,
jako ty barbar,“ pokrčil rameny žanin Čestík. „Kvůli přísaze, kterou ze mě
vymámila máti na smrtelné posteli, jsem pracovně značně omezený. Zatímco si
moji kolegové nosí spousty vrhacích nožů pokrytých exotickými jedy, já
s sebou tahám omračující míčky z gumy a speciální sadu různých
obušků. Jenom abys věděl.“
„Aha. Zajímavé.“ Mladý vrah v Baletových
očích trochu stoupnul. Měl pochopení pro každého, kdo měl svou životní kariéru
značně zkomplikovanou. Však mladý barbar také stále litoval toho, že se nemůže
věnovat taneční kariéře, což byl jeho sen už od útlého věku.
Padla tma. Mihotající oheň osvětloval tváře
cestovatelů, kteří zachmuřeně naslouchali zvukům džungle. Trpaslíkova
neskrývaná paranoia se přenesla i na ostatní, včetně obou barbarů.
„Kde je ta svině?“ zeptal se posté Rozčtvrť a
upil z hrnku. „Já fakt nesnáším todle, to, no, čekanku.“
„To kafe je pravé,“ ohradil se Čestík. „Žádná
čekanka!“
„Táta tím myslel, že nesnáší čekání,“ vysvětlil
Balet. „Občas se mu některá slova trochu pletou.“
„Nic se mě neplete,“ ohradil se Rozčtvrť a
rozčtvrtil sekerou další polínko. Přihodil dřevo na oheň a pokračoval: „Prostě
nechci čekat, chci tu mrchu majznout a bude. Sem nikdy neměl rád todleto voto,
votálení. Aj když byla válka s Temnym Dobovatelem...“
„Dobyvatelem.“
„Však, tak sem taky nikdá nechtěl čekat, dycinky
sem útočil hnedka. To byly časy,“ zasnil se Rozčtvrť při vzpomínce na krátkou,
ale z jeho hlediska veselou válku.
„Ssst,“ syknul Čestík a zmizel ve stínech. Balet
bleskově vyskočil a tasil meč. Golan vyletěl ze stanu s dvěma malými
sekerkami (prý po dědečkovi, chlubil se předtím).
„Už je tu, cítím ju!“
Balet začichal. Opravdu cítil něco podivného,
připomínalo mu to pach z domova, pach, který se občas ráno linul
z kadibudky za domem, když byla máti pryč a tatík se v noci ožral
nějakou alchymisticky vylepšenou kořalkou.
„Tady je!“ ozval se z lesa žaninův výkřik,
následovaný několika tupými údery.
„Jauvajs,“ prohlásilo cosi a začalo sprostě
nadávat.
„Utíká,“ objevil se u ohně Čestík. „Tentokrát se
přiblížil dost blízko a tak jsem ho objevil, ale nepovedlo se mi ho omráčit.“
Smutně se zadíval na kožený obušek, který stále držel v ruce. V druhé
měl chumáč hustých a dlouhých chlupů.
„Nemá smysl se za ním honit,“
křiknul za Rozčtvrtěm, který se sekerou vletěl do lesa.
„Já ho nehoním,“ zařval přes
rameno barbar, „já tu zbabělou mrchu chytim a vyškubu jí šecky chlupy, než ji
rozčtvrtím! Au! Která svině sem dala ten to, strom?“
„Tati, vrať se!“
„Akorát s těma, chlupama!
Kde jsi?! Tu máš!“
„Tati, podle zvuku to byl strom,
vrať se!“
Rozvzteklený barbar ale slova
rozumu odmítal a ještě chvíli pronásledoval stíny a stromy kolem tábora. Balet
si zatím prohlížel hrst ochlupení, kterou získal Čestík.
„Vypadá to jako lidské vlasy, ale
smrdí to po alchymii...“ prohlásil.
To přilákalo Golana, který se
neustále nervózně rozhlížel kolem a při každém hlasitém nárazu sekery do stromu
se bolestně ušklíbl.
„Ukaž ně to,“ zavelel. Když si
přičichl k hrsti chlupů, zatvářil se překvapeně.
„Že by?“ zabručel.
„Že by co?“
„Ale nic. Zavolaj teho svého
jeblého fotra, bo ináč zruší celý les kol dokol.“
„Co je to za potvora?“ nenechal
se Balet odbýt.
„Řek bysem, že nespokojenej
kunčoft,“ zabručel trpaslík.
„Tím myslíš?“
„Počkaj.“
Nakonec se jim podařilo zpoceného
a unaveného barbara přilákat zpátky na poslední láhev skřetí kořalky. Čestík
obhlédnul škody a s uznáním prohlásil: „Pokud tě někdy přestane bavit
barbaření, jako dřevorubec máš kariéru jistou.“
„Huf huf,“ sípavě dýchal
Rozčtvrť. „Nedělej uf, toho, chytrolína a naval kořalu. Mám žízeň, uf uf, jak
velekapr na poušti. Uf. Glo glo glo.“
„Rozčtvrťu, můžeš do lesa zařvat,
co ti řeknu? Ale potišejc jak předtím,“ optal se trpaslík.
„Uf uf. Uhm.“
„Na, napij sa tehoto.“
„Brrrr, co je to.. urgh?“
Trpaslík se ušklíbl. „Domácí
špecielita. Tož vřískneš?“
„Co?“
„Zařvi naň: ESLI NEMÁŠ ÚČTENKU,
TÁHNI DO ŘITĚ! ESLI MÁŠ, POCEM!“
„He?“
„Mám ti to zvopakýrovat?“
„Ne. Nesem přece to, blbej.“
Barbar se z hluboka nadechl.
„Tišeji,“ připomněl Balet.
Starý barbar se zašklebil a
trochu vydechl. Pak zařval požadované heslo.
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo
někde z lesa:
„Mám! Jdu k tobě, ty
mizernej zakrslíku! Odvolej si ty svoje gorily!“
„Gorily?! Kde?! Kde, sem
s nima!“ zařval Rozčtvrť.
„Nikde, tati, to byl řečnický
obrat.“
„Ach jo.“
Z lesa se pomalu vynořila
velká neuvěřitelně chlupatá postava. Trpaslíkův popis byl překvapivě trefný.
Před sebou nesla postava jako magický štít kousek špinavého papíru.
„Mizero!“ prohlásila postava.
„Zatracenej trpajzlíku! Neschopnej alchymisto!“
„Nešil sa tak,“ odpověděl
trpaslík. Najednou byl docela klidný. „Pravil sem ti, že to može mať vedlejšé
účinky.“
„Svině! Jen počkej!“
„Nevřešči a pocem.“
„Mohl by mi to někdo vysvětlit?“
zeptal se tázavě Čestík. „Mám pocit, že mi tady uniká pointa příběhu.“
„Jaká pointa?“ zavrčelo chlupaté
stvoření. Zblízka bylo vidět, že má lidskou postavu, ale každičké místo kůže
bylo zarostlé hustými dlouhými chlupy, pod kterými se případné oblečení úplně
ztrácelo. „Sem slavnej lovec Bill Jetel! Ten hajzl mi prodal lektvar proti
plešatění a podívejte se, co se mi stalo! A když jsem si chtěl stěžovat a
využít tu roční záruku, tak mě praštil židlí, utek z města a navíc si najal
vás, ať ho před spravedlivým hněvem podvedenýho zákazníka vochráníte! Takový
zacházení, to je skandál! Chci svoje prachy zpátky a vodškodnění navíc! A těch
chlupů mě zbavíš grátis, trpajzle, nebo uvidíš!“
Shigor Birdman
Brno, 14.8.2004 |
