Dosyta se vypovídali, vypili spousty čaje a nakonec Voir prohlásil, že je čas vydat se na cestu. Napřed ale bylo třeba přesvědčit Rinu, aby svého bělouše vyměnila za malého hnědého hucula, jehož jí nabízel Voir. Dárka měl v úmyslu zavést co nejdál odtud a nechat ho vlastnímu osudu, protože vlastnictví takového koně bylo nebezpečné, pokud jste zrovna nebyli jedním z Antrofových vojáků.
Jenže Rina si postavila hlavu, že Dárka nedá a nedá, ač jí Voir s Andrejem poukazovali na další výhody, které pro ní bude výměna mít. Kromě nebezpečnosti tu byla Dárkova nadměrná výška, která Rině vadila, a skutečnost, že Dárek potřeboval náročnější péči než hucul, protože snadno prochladl díky své jemné srsti a musel se častěji kartáčovat a nadto byl všude zdálky vidět. A Rina stále protestovala a situace se horšila a atmosféra houstla, takže se zdálo, že to všechno vyvrcholí hádkou mezi Rinou a Andrejem, až spor rozřešila sama příroda.
Stáli s oběma koňmi, běloušem a huculem, v ohradě za Voirovým domem. Za ohradou se rozkládala louka, úhor a pak už jen les a hory. Zrovna, když spor vrcholil, vyběhla na úhor pětičlenná skupinka lesních koní.
Rozhádaná trojice zmlkla a fascinovaně je sledovala, jak běží a hřívy a ocasy jim vlají ve větru. Dárek i hucul zneklidněli. Zpoza stavení vyběhl černý pes a začal zuřivě štěkat.
Hucula to nerozházelo, byl na psa zvyklý, ale bělouš začal jančit. Položil uši dozadu, vykulil oči a vzepjal se tak divoce, že Voirovi vytrhl z ruky ohlávku. Než někdo stačil zakročit a zabránit mu v útěku, Dárek párkrát vyhodil zadníma a tryskem se rozběhl za vzdalujícím se stádečkem. Ohradu přeskočil tak lehce, jako by tam ani nebyla a zbyla z něj jen bílá tečka, která vzápětí zčernala proti obzoru a zmizela.
Rina stála ohromená, nic nechápající, s otevřenou pusou zírajíc do prázdna. Hnědý, huňatý hucul frkl, pokročil a šťouchl ztuhlou vílu do zad střapatou hlavou. A bylo rozhodnuto. Hucul dostal od Riny jméno Jaster.
Vyjeli na úzkou lesní stezku a Jaster se ukázal být nadšeným skokanem. Plavným skokem se přenášel přes sebemenší překážky v cestě. Rině to chvíli trvalo, ale nakonec si na tento jeho povahový rys zvykla, a naučila se sledovat cestu před sebou, aby byla připravena na skok. Skoro, jakoby se s koněm domluvila nějakým zvláštním mimosmyslovým způsobem.
Andrej ji obdivně sledoval, ale byl rád, že si může nechat svoji klidnou Karin. Voir si osedlal mohutnou klisnu chladnokrevníka a jel první, jako ledoborec vedoucí lodní flotilu. Rina s poskakujícím Jasterem se držela za ním a Andrej uzavíral průvod.
Po cestě mohli jet cvalem a také toho využívali, vyhýbaje se větvím stromů, jež po nich zlomyslně natahovaly pařáty. Voir však brzy zabočil do lesa a po zarostlé pěšině se ploužili krokem, aby si koně nezlámali nohy. Nakonec zmizela i pěšinka a v dolíku se objevil potok.
Jeli nějaký čas vodou, pak se dali vzhůru po svahu. Velmi záhy se o slovo přihlásila mračna komárů a Andrej zalitoval, že s sebou nemá žlutomodrou houbu. Jeden ovád ho tak hryzl do čela, že se Andrej neovládl.
„Voire, kdy už tam budeme?“ zařval dopředu. „ y blbý komáři štípou jako zjednaný!!! Kdo to má, sakra, vydržet?“
Odpovědi se mu dostalo okamžitě a nebyla nijak povzbuzující: „V osadě budeme asi za půl hodiny. A neříkej, že nevydržíš pár štípanců, to jsi chlap?“
Andrej se zastyděl a zmlkl.
Hluboce se zadumal nad hmyzí problematikou, (méně důstojně řečeno: přemýšlel, jak vyhubit všechen bodavý hmyz, co ho jen na Oře i na Zemi je), a až když Karin sama zastavila, všiml si, že Rina a Voir jsou dávno z koní dole a odstrojují je. Rychle seskočil a odsedlal Karin.
Stáli u lesní ohrady, jejíž břevna byla skryta v hustých křoviscích. Mezi stromy se na chudé trávě popásalo stádo koní nejrůznějších plemen, několik poníků a pár oslů. Voir ohradu otevřel a pustili do ní své koně. Sedla, deky a uzdečky uložili v kůlně ukryté mezi křovím a nízkými stromky.
Prodírali se uzounkou chodbou prosekanou v šípkovém trní. Na Andrejův popuzený dotaz, zda by to nešlo jinudy Voir odpověděl: „Šlo. K osadě se dá dojít i přes ohradu, ale tudy je to rychlejší. A pohodlnější, když nehledíš na pár škrábanců.“
Andrej zaťal zuby a snažil se nevnímat ostré trny, které ho chytaly za šaty a, když se jim to podařilo, i za kůži. Tunel v trní se zdál být nekonečným.
„Polezeme dál a dál,“ bájila Rina, „a nikdy v životě už nevylezeme. Pořád jen polezeme chodbou v šípkovém trní a jíst budeme šípky a oblékat se do okvětních plátků šípkových růžiček…“
Andrej myslil na to samé, jen méně poeticky: „To zatracený křoví snad nikdy neskončí, nejspíš tu polezem nafurt, do prčic, to je dost blbý, celej život v trní!!!“
Naštěstí jim nebylo souzeno jíst šípky, ani se oblékat do růžových plátků. Najednou byli venku, na světle a beztrnovatí. Stanuli před vysokou palisádou ze smrkových kmenů, nahoře obroušených do špice. Rina na opevnění hleděla se zájmem, Voir se šťastným úsměvem a Andrej s úšklebkem, jak si právě drbal komáří hryzanec.
Voir udělal z dlaní hlásnou troubu.
„Héééj!!! Otevřete!“
Chvíli se nedělo nic, pak to za vraty zaštrachalo a ženský hlas se otázal: „To jsi ty, Voire?“
„Kdo jiný?“
Ozvalo se bouchnutí a překotné štěbetání: „Voire, ach Voire, to jsem ráda, že jsi tu. Neukázal ses už dva týdny, měli jsme strach, takový strach co s tebou je! Chtěla jsem někoho poslat do vesnice, ale Sarša říkala, že jestli tě dostali, tak nemá cenu riskovat prozrazení osady a jestli tě nedostali, tak se určitě vrátíš a…“
Vrata se s hlučným skřípěním začala otvírat a za nimi se objevil fantastický, pestrý a bohatý obraz. Dřevěná palisáda ohraničovala rozlehlý čtvercový prostor, posázený nízkými, ježatými chatrčemi ze dřeva, kamene a hlíny. Nad vchodem každé z nich byl pověšen kus látky s výšivkou a Andrej správně odhadl, že jde o něco podobného jmenovce.
Mezi chatrčemi zčásti rostla svěží zelená tráva, zčásti se tam hnědalo bahno a udusaná hlína. U některých chatrčí byly i mrňavé zahrádky, poseté květy nezvyklých a pestrobarevných rostlin. V zadním úseku osady rostl sad ovocných stromů, na kyselé lesní půdě spíše živořících, nicméně rodících ovoce a hned vedle se za plotem rozkládaly zeleninové zahrady.
Po celé osadě se hemžilo množství lidí a Andrej zahlédl i bytosti, které zatím znal jen z Rinina vyprávění.
O ženě, která otevřela vrata osady, by se slušelo říci to nejdůležitější: byla plnoštíhlá, měla dlouhé kaštanové vlasy spletené do copu a vypadala dobrosrdečně.
Vrhla se Voirovi kolem krku a zasypala ho polibky, Voir ji něžně hladil po vlasech a tiskl ji k sobě.
Přes jeho rameno uviděla obě děti a vyvinula se Voirovi z náruče. Přitáhla Andreje i Rinu k sobě a mluvila zčásti k nim a zčásti k Voirovi, což Andreje docela mátlo.
„Děti, děti, vy ale vypadáte! Kudy jsi je to vedl, Voire, ty blázne, tos je nemohl vzít přes ohradu? No, nevadí, tady jste v bezpečí, ať už utíkáte před čímkoli. Voire, nejsou to náhodou děti lardena Phosiana od Ovčí hory? Slyšela jsem, že měl nějaké problémy s Antrofovými, a tak se prý odstěhuje do Valahu… Nestalo se Phosianovi nic, že ne?! Já ho znala, když jsme ještě byli děti, tenkrát… jak on se vlastně jmenuje prvním jménem, myslím že Tion… Ale ten má přece tři chlapce, ne?“
Voir ji vzal kolem pasu.
„Neboj se,“ řekl, „Phosian je v pořádku a jeho děti také. Nejspíš sem brzy přijde, nechal prý děti u tety, kde jsou v bezpečí. Ale tvrdil, že by zkusil u Ovčí hory také založit něco, jako je naše osada. Bylo by to dobře, získali bychom posilu ze severu, který nemáme ani trochu pod kontrolou. No, to teď necháme… Tohle jsou, miláčku, dvě moc odvážné děti, Andrej a Rina.“
„Moc odvážné snad jsou, ale určitě jsou pořádně unavené a hladové. Vsadila bych se, že vám nedal nic k jídlu, ale nalil do vás celé moře čaje. To je takový Voirův zlozvyk, každého topit v čaji.“
„No tak, nepřeháněj…“
„Nepřeháním. Vždyť se na ně podívej… ubožátka hladová. Tak pojďte, co tu tak stojíte. Ach ano, mě můžete říkat Mandla.“
Voir s Mandlou bydlili v chatrči s obrázkem čehosi , co vyhlíželo jako pečený králík na paprice, (Voir dětem s úsměvem vysvětlil, že je to hořící srdce), nad vchodem. Chatrč byla malá, ale uvnitř příjemně útulná a krásně uklizená. (Andrej si se smíšenými pocity vzpomněl na svůj pokojík…).
Byla tu nízká palanda ze smrkových kmínků, stolek, židle a ohniště s komínem. Nad ohněm stála trojnožka a na ní visel kotlík.
Vůně připravované večeře se mísila s vůní čerstvého dřeva, slabým závanem kouře a omamnou vůní koření, jehož se Mandle špetka vysypala z plátěného pytlíku. Nikdo nemluvil, dokonce i Andrej si odpustil své věčné otázky, protože v Mandlině vaření bylo cosi vážného, skoro posvátného, byl to obřad, v němž měl každý pohyb své místo, své opodstatnění a svůj smysl, a slova, snad i příliš hlasitý dech by mohl narušit kouzlo obřadu, a z tajemné šamanky nad kotlíkem by se stala obyčejná, zpocená ženská při těle, a jídlo by ztratilo svou čarovnou chuť.
V příšeří chatrče se ozývalo jen bzučení much a včel a zvuky z venku. Poblíž kdosi štípal dříví, o kus dál se honily děti a bučela kráva. Zaštěkal a zavrčel pes, zamečela koza.
Rina si položila hlavu na hrubě ohoblovaná prkna stolu a začaly se jí klížit oči. Zeširoka zívla a už nestačila zavřít pusu, protože do chatrče vtrhlo něco, co vyhlíželo jako rozčilený kulový blesk, peroucí se s hejnem vran a několika divokými kocoury. Naštěstí se to cosi hned změnilo v pouhé čtyři kluky, rozjívené, špinavé a rozpálené rvačkou.
Největší z nich se vyhrabal na nohy, změřil si zbylé tři přísným pohledem a ti se vytratili jako pára.
Kluk, který zůstal, se podíval na Rinu, lapající po dechu jako ryba na suchu; na Andreje, který, ač se také lekl, zůstal navenek buddhovsky klidný; a nakonec spočinul pohledem na Mandle. Žena pokračovala ve vaření, jako by si nenadálé návštěvy vůbec nevšimla, nebo ji alespoň odmítala brát na vědomí.
Kluk několik vteřin mlčel.
„Mami, prosím tě…“ začal potom.
„Co je, Danere, neruš mě, mám práci!“ odsekla Mandla, aniž by se namáhala na chlapce ohlédnout. Zřejmě ji rozladilo, že byl přerušen obřad vaření.
„Já jenom…“ řekl ještě kluk, zarazil se, pokrčil rameny a otočiv se k Mandle okázale zády, přistoupil dvěma lehkými, téměř tanečními kroky ke stolu a opřel se o něj oběma dlaněmi.
„Co tu sedíte jako dvě pecky,“ řekl. „Mám se prý s vámi seznámit, řekl mi o vás táta, mohli bychom být kamarádi. Třeba.“
Andreje udivilo, jak může kluk přibližně v jeho věku mluvit tak spisovně, a přitom nevypadat ani trapně, ani nepřirozeně, ale také ho zarazilo množství arogance a nadřazenosti z těch slov čišící. Pohlédl cizinci do očí; což bylo nejen smělé, ale i obtížné, protože kluk byl nejmíň o hlavu vyšší než Andrej, který navíc seděl; a řekl: „To ti tvůj táta vždycky poví, s kým se máš seznámit? A napíše ti taky na papírek, co máš říkat, aby ses to moh naučit nazpaměť? A jestli budem kámoši? To záleží na tom, ty pako, co jsi zač!“
S uspokojením sledoval, jak se kluk zarazil a znejistěl. Nejspíš si promýšlel, jak reagovat na tak zjevnou výzvu. Nakonec se usmál a odpověděl: „ Já jsem Daner, syn Voirův. Řekl mi o vás, a tak jsem si myslel, že by nebylo špatné seznámit se s novými lidmi. Ale jestli nechcete, tak promiňte, že jsem vás vyrušoval, pane Nafoukaný Druhosvěťáku.“
Andrej byl na nejlepší cestě dát Voiruvu synu jednu pořádnou „pecku čenichovku“, aby si zapamatoval, jak se chovat k hostům, nestačil to však udělat, protože zasáhla Rina. Hbitě se postavila mezi oba chlapce.
„Ne, ty odpusť jemu,“ obrátila se k Danerovi. „On byl na tebe hrubý. Ale doopravdy tě urazit nechtěl, že ne Andreji!“
„Co se do toho ta víla plete se svojí báječnou schopností hned rozpoznat, co v člověku je? Ta tomu tak rozumí, rozára z lesa, napřed se div strachy neposere, když vidí Voira, ale na jeho syna je hned slaďounká a milá,“ pomyslel si Andrej, zarputile se mrače. „I když tenhle kluk by fakt moh bejt docela dobrej. Byla to chyba, že sem na něho tak vyjel, ale když se tu naparoval jako holub, tak sem ho musel nějak setřít, aby si nemyslel, že když je tu doma, tak mu všechno projde. Teda, jestli je tohle jeho způsob, jak se seznamovat s lidmi, tak asi moc známejch nemá. A třeba se tady v tý díře ani nemá s kým seznamovat, takže to vlastně není jeho vina. Ale co, já se sebou zametat nenechám, a to v žádným případě.“
Během přemýšlení si Danera, který se zapovídal s Rinou, po očku prohlížel a odhadoval ho.
Chlapec byl vysoký, štíhlý jako jeho otec, na sobě měl potrhané modré kraťasy a bílou (původně bílou) košili s vysoko vyhrnutými rukávy, byl bos. Kratší hnědé vlasy měl pocuchané, plné prachu a bláta z poslední pranice (tu pranici tipoval Andrej, ale Daner mu později vysvětlil, že se jen s klukama dohadoval, jak a kdy stavět hráz na potoku protékajícím osadou), pleť měl do tmava osmahlou od slunce, velké hnědé oči a ostrou, výraznou bradu, která jeho obličej dělal starší. Co se týče věku, mohlo mu být čtrnáct nebo patnáct let, byl tedy o dva, o tři roky starší než Andrej. Pohyboval se jako některá z velkých kočkovitých šelem, ať dělal cokoli, vždycky přitom vypadal hezky a elegantně.
Andrejovi se Voirův syn celkem zamlouval a byl připraven odpustit mu i jeho nevhodné chování na začátku. Teď se zrovna k Andrejovi otočil a oslovil ho, jako by bylo všechno v pořádku a nejspíš to tak bylo, alespoň z Danerova hlediska.
„Andreji,“ řekl a bylo znát, že si to jméno teprve zvyká vyslovovat. „Co kdybychom šli ještě na chvilku ven, než se setmí? Rina by chtěla. A naučil bych vás střílet z luku a pořádně bych vám ukázal osadu.“
„Ale třeba jo, když Rina chce…“ zabručel Andrej.
Už se ale, v rozporu s tónem svých slov, usmíval.
„Tak jdeme,“ řekl Daner.
Vtom se Mandla vytrhla ze zaujetí vaření a přísně se na Danera podívala.
„Danere,“ řekla, „stůj. Co to má znamenat? Za chvíli bude večeře a já vás nebudu shánět po celé osadě. A pak, ty děcka toho mají pro dnešek dost.“
„Mami, vždyť večeře může počkat. Není jako slunce, které zapadne, a vyjde až druhý den. A kdyby byli unavení, tak by mi to přece řekli sami,“ oponoval jí Daner a tvářil se přitom, jako by spolkl klubko ostnatého drátu a zapil jej octem, což velmi pobavilo Andreje i Rinu, nikoli však Mandlu. Začala se nadechovat, odhodlána bránit brzkou večeři ze všech sil a do poslední kapky krve, ale Daner se na ni mile a nevinně usmál.
„Tak nám tu večeři schováš, prosím, mami! Já jim chci ukázat, jak se střílí z luku…“
„To jsem slyšela. Ale stejně je to nestihneš naučit, brzy bude tma…“ řekla Mandla jako ze snu a přiložila vařečku na oheň.
„Mami, ty jsi zlatíčko!“ vykřikl Daner, vrhl se jí kolem krku a vlepil jí pusu na tvář, a než se stačila vzpamatovat, byli všichni tři pryč.
Chvilku stála nehybně a nepřítomně sledovala hořící vařečku. Pak jen zavrtěla hlavou a vrátila se ke své práci.
„S tím klukem by se mělo něco udělat, protože je to divoch divošská a mohl by skončit jako chudák Rien ještě dřív, než mě stačí připravit o rozum,“ mumlala si potichu a čelo se jí rozjasnilo a zeširoka se usmála, „ale ať mě Ial klofne, jestli není celý po tátovi!!!“
